Ale přihlásil jsem se ke slovu především, kdyby nebylo ani těchto úvodních slov, jedině proto, abych si povšimnul nejvýchodnějšího cípu naší republiky - Podkarpatské Rusi. Opětně a opětně jsem si dával otázku, pozoruje všecko to, co se tam už hned od počátku po převratu začalo dělati na poli školském, náboženském a skoro ve všech státních úřadech, otázku, která zněla: Je to omyl, co se tam děje v Podkarpatské Rusi, či je to vědomá politika za promyšleným cílem?
A co se tam dělo a děje doposud? O tom, jak Maďaři brali a pomaďaršťovali ruskému obyvatelstvu školu po škole - poslední hradbou byla ještě škola církevní - ví se všeobecně; o tom, že se ani v republice Československé lidová škola nepostavila tam na ruský základ, se buďto neví anebo se nechce věděti. Postavila se na základ domněle dialektu tamějšího, domácího, slovanského, ve skutečnosti na základ jazyka umělého a zcela nového, jenž posud právě kromě slabikáře a čítanky nemá literatury. Naproti tomu ruská literatura v ruském jazyku napsaná a pěstovaná domácím lidem v Podkarpatské Rusi a vydávaná tam také je, jak nám ukázala bibliografie dr. Jiřího Krále, tak veliká, jdoucí do tisíců, že až člověk žasne.
Dosavadní režim v Podkarpatské Rusi, jenž se uplatňuje především v obecném školství, bývá odůvodňován jako taktika, jež, nepodporujíc odstředivých snah, zabezpečuje naší republice ono území, ve skutečnosti však právě tento režim podporuje svým rozsahem i svou taktikou sám především odstředivý směr ukrajinský. Z autochtonního, rodilého, slovanského, ruského obyvatelstva není snad kromě samotného Vološina ani jediného stoupence a ochránce tohoto ukrajinského směru a konečně i ten Vološin je Ukrajinec, oktjabrista, t. j. popřevratový, nýbrž všichni jsou cizozemci doposud, po případě cizozemci, kteří dodatečně na zvláštní žádost nabyli domovského práva a také našeho státního příslušenství. Naproti tomu všichni, kteří hájí ruský směr a jsou proti této ukrajinské orientaci, jsou autochtonní, domácí, rodilí synové.
Nemohlo býti jinak, nežli že se tu ta nepočetná ruská domácí inteligence, učitelé, část duchovenstva, hrstka úřednictva postavila proti této jazykové politice, jež na konec utržila obecné přezdívky ukrajinismu a již roztrpčenější elementy nazvaly pražskou nebo českou. V podstatě to bylo odstrčení ruského domácího jazyka ze škol a z veřejného života, jako tomu bylo za Maďarska. Boj se přiostřoval, jakmile se stalo všeobecným vědomí, že je to vlastně obdoba boje za ruskou národnost, jako tomu bylo za Uherska. To začalo býti nebezpečným samému státu, tím hůře, že se nenalezl pravý poměr ani k živelnímu hnutí pravoslavnému, ve kterém ukrajinský režim a byrokratie viděla opětně jen odstředivé a protistátní snahy. V této situaci se hledalo východisko v kompromisu v tom směru, že lidové školství bylo odsouzeno, aby se v něm učilo na základě dialektu a podle těch několika famosních učebnic, čítanek atd., a teprve na středních školách aby se učilo ruskému jazyku literárnímu, po případě vůbec na základě ruského literárního jazyka. Dovolte mi naproti tomu kompromisu, abych dal otázku: Ve kterém státě dává školská správa přednost v obecných školách dialektu před literárním jazykem, jenž jest řečí celého národa, jenž vyvíjel se dlouhá staletí, jenž má literaturu a jenž znamená určitou kulturu? A jinou otázku: Proč by se měly učiti ruské děti v Podkarpatské Rusi v obecných školách na základě svého dialektu a jen tomuto, když velká většina dětí nevychodí právě než tuto obecnou školu? To znamená, že při tomto školském systému obrovská většina, generace po generaci, nakonec by byla odsouzena k tomu, aby neznala ničeho kromě svého dialektu a aby znala jen čísti a psáti svým dialektem, ale neměla schopnosti rozuměti dialektu 20 km vzdálenému a naprosto ne čísti a rozuměti ruskému literárnímu jazyku, čímž by jí krásná literatura ruská byla úplně uzavřena.
A dále, jestliže ta malá část dětí, které by šly na střední školu, mohla by se potom učiti rusky nebo musila se učiti rusky, to by znamenalo, že vlastně na rozdíl ode všech školních dětí ve všech státech jedině v této zemi ruské dítě má povinnost vlastně se učiti dvakrát řeči, poprvé, když přijde jako 6 leté do školy, a potom ta malá hrstka, když přej de na školu střední. To pokládám přímo za obtěžování dětí nikterak neodůvodněné, jež se příčí všem primitivním pedagogickým pravidlům. V duchu tohoto kompromisu vystoupily také některé ruské strany. Přál bych si, aby se tím nedala zmásti naše školská správa, až bude uvažovati o nápravě věcí, neboť tento kompromis při jistých nevyspělých poměrech tamějších a při často briskním režimu tamějším je jistě vysvětlitelný, neboť chtěli zachrániti, co mohli zachrániti, ale ve svém srdci sami doznávají, že tento kompromis byl by jen dočasný a ovšem, že se brzy pokročilým vzděláním a vyspělostí lidu ukáže zcela nedostatečným a právě tak neudržitelným, jako dosavadní dnešní režim.
Všecko to, co se tam dělo a děje doposud, má všecky podmínky, abychom mohli mluviti o snaze, z toho mála ruského obyvatelstva udělati tam na té půdě zase zvláštní národ slovanský - tedy jistý separatismus - nový národ či lépe malý nárůdek slovanský, který by musil kulturně začíti od abecedy, od začátku, zatím co ostatní národové slovanští mají své staleté kultury. Při tom by se nikdy ovšem nemohla ta otázka rozřešiti tak dokonale, aby obsahovala veškero obyvatelstvo. Byly by tam menšiny a z nich za nějaký čas většinou ustavičné půtky a nesvornost, zkrátka půda, ze které bychom měli ustavičně starosti, ze které by nám vycházely stále nové a nové konflikty, a to všechno naší vinou.
Ale paní a pánové, když mluvím již o tvoření národa, račte mi dovoliti, abych zde opravdu mluvil o tvoření národa v Podkarpatské Rusi. Jak to myslím, hned vám řeknu. Mám zde statistiku z Podkarpatské Rusi, ze které vyplývá, že mezi 600 tisíci obyvateli je 372 tisíc Rusů, tedy většina, ovšem nikoliv obrovská, ale přece jen většina; to druhé jsou jinojazyčné menšiny. Díváme-li se na statistiku podle povolání, vidíme, že v Podkarpatské Rusi je v zemědělství 152.000, v průmyslu, živnostech a obchodu 24.000 a v ostatních živnostech 52.000 osob. Vidíme, že zemědělství je tu obrovskou složkou tamního obyvatelstva. Teď ještě statistika by nám měla přesně vypočísti, jak na těchto povoláních zde participují právě Rusové. Já, znaje poměry a pokud mi je známo, dovolím si tvrditi předem, že v tomto zemědělském obyvatelstvu má ruské obyvatelstvo převážnou většinu, jako zase ostatní živnosti, průmysl a obchod mají své vykonavatele v jinojazyčných menšinách. To jsou Němci, kterých je 10.000, to jsou Maďaři, kterých je 103.000, a Židé, kterých jest skoro 80.000.
Tedy slovanské obyvatelstvo je převážně zemědělské, ale ne na tak vysokém stupni jako máme v Čechách a na Moravě. Ani nejsou jejich hospodářství tak veliká jako u nás, kde jest starý stav selský, nýbrž půda je rozdělena mezi drobné a nejdrobnější majitele. Také obdělávání půdy je velmi primitivní. Obchod, průmysl a peněžnictví je u Němců, Maďarů a Židů. Vzpomínám si, jak jeden vynikající cizinec mluvil o našem národě, o našem obrození. Vytkl jako znak, který nejvíce charakterisuje naše dílo obrozenské, že jsme si dovedli vytvořiti ze zbytku zemědělského obyvatelstva venkovského po bitvě na Bílé Hoře svým umem, svou prací, svou šetrností atd. národ nejmodernější, který má všecky složky společenské, který má zemědělce, průmyslníky, živnostníky i obchodníky, peněžníky, všecko, co má každý moderní stát. To je tvoření národa. Říkám, může-li se a smí-li se mluviti o tvoření národa v Podkarpatské Rusi, pak jedině v tomto smyslu. Paní a pánové, musíme všechno činiti, abychom tam takové podmínky vytvořili, aby tamní lid, slovanský živel ovšem mám na mysli, mohl ze svého zbytku po maďarské hrůzovládě vytvořiti národ v tomto moderním smyslu, máme rolníkům pomoci, aby se zvedli, musíme nápomáhati, aby Podkarpatští Slované mohli míti též své živnostníky, své průmyslníky, své vlastní obchodníky atd. To znamená zmenšení politické váhy všech těch zlomků jinonárodních, které tam jsou a jsou tam pány celkové situace.
Byla jednou otázka v užším sboru parlamentním, kde se také jednalo o Podkarpatské Rusi, zdali Podkarpatská Rus je soběstačná. Zastával jsem tenkráte stanovisko, že je soběstačná. Bylo mně v tom odpíráno jedním ministrem. Ku podivu brzy poté vyšlo pod ochranou téhož ministra polooficielní dílo o Podkarpatské Rusi, ve kterém inženýr, pisatel, dokazoval, že má Podkarpatská Rus veškeré podmínky, aby se mohla státi soběstačnou. To je také mé přesvědčení. V tom díle bylo také potvrzeno výpočtem, co všecko tam je, jaké přírodní bohatství, které jest již známo a které ještě snad může býti otevřeno, co všecko spočívá v tom, až by se tam provedla elektrisace a pod.
Bylo už poukazováno na rozpočet. Podle rozpočtu, paní a pánové, to ovšem nevypadá pěkně. Mám tu cifry. Roku 1921 - to je rok, kdy se začala v našem budgetu Podkarpatská Rus zvláště budgetovati - deficit, který jsme musili hraditi za Podkarpatskou Rus, byl 120 mil. při celkovém nákladu 250 mil; deficit tedy dosahuje skoro 50 % těch nákladů. Rok později, 1922, deficit činil 155 mil., r. 1923 190 mil., r. 1924 199 mil. Tedy za ta 4 léta jen podle budgetu jsme tam musili dodati ze všeobecných peněz 664 mil. Kč. Ale vedle toho ještě je budget železniční, budget zahraniční, budget vojenský, který se vůbec nedělí nějakým způsobem, ale z něhož také toto území jistou měrou bere. Já to jen konstatuji, to nejde jinak. Ale musíme o tom věděti a musíme se o to starati a míti tam takovou správu, aby se tam mohly konečně realisovati co možná skutečně podmínky soběstačnosti.
Když jsem četl a dostával zprávy z Podkarpatské Rusi o tom, jak na učitelstvo působí dosavadní režim, a o tom, jak dochází i na poli náboženském - neboť také tam nenalezli toho žádoucího poměru, jak jsem podotknul - často ke krvavým srážkám, řekl jsem si, že je nejvyšší čas, aby se vážně začalo uvažovati o nápravě.
Táží se: Má osoba nového guvernéra znamenati skutečný obrat? Pak bych byl šťasten v zájmu celostátním. A také proto bych byl šťasten, že jsem sám Slovan a tam běží především o slovanské obyvatelstvo. A o nic jiného při tom při všem vlastně neběží, nežli o vrácení záležitostí do rukou lidu samého, o sebeurčení ruského národa v Podkarpatské Rusi, o vrácení záležitostí do rukou toho národa, u něhož vznikla první myšlenka připojiti se k republice Československé, jenž o ní jednal tam s domácím lidem, jenž o ní jednal zde v Praze, jenž pro ni dojel do Paříže k mírovému jednání, jenž dojel do Ameriky ke svým rodákům, o kterých chci také něco říci, a který potom v plné důvěře všecko svěřil rukám naší vlastní československé delegace mírové v Paříži, že mohlo by se říci vším právem, že slovanské, to je ruské obyvatelstvo v Podkarpatské Rusi má týž význam pro toto území a touže úlohu na něm, jako má československý národ pro celou republiku, pro celý stát. Má-li tudíž toto jmenování nejvyššího úředníka znamenati obrat, pak znamená první krok k vyplnění dosavadní mezery, čili propasti mezi dosavadním režimem a tamějším lidem, jeho touhami a jeho právem.
Mluvil jsem o tvoření národa po stránce hospodářsko-sociální. To mně připomíná, že tento ruský národ v Podkarpatské Rusi, jinak ne bohatý přes veškerou bohatost přírodní, má četnou emigraci ve Spojených státech amerických a odhaduje se počet jejich, pokud jsou organisováni, na 180 tisíc. Jsou mezi nimi zámožní jednotlivci, a co více váží pro náš úkol, jednotlivci, kteří jsou hotovi, aby dali svoje jmění k disposici pro oživení svého rodného kraje v tomto mém smyslu, pomoci mu, aby se zvedl a vytvořil zase národ. To ovšem znamená, že by se musilo potom sáhnouti k takovým podrobnostem jako je tato:
V Užhorodě jsou na př. čtyři banky, banka ruská, banka podkarpatská toho směru dosavadního ukrajinského a dvě banky tak zv. nacionalisované. Ve skutečnosti tyto dvě nacionalisované banky, dříve maďarské, kromě několika, jedné nebo dvou osob, které jsou postaveny z našeho tábora v jejich čelo, nemají na sobě nic znacionalisovaného, t. j. kapitál zůstal maďarský, úřednictvo je maďarské a celá mentalita je maďarská, a jen ta změna nastala, že týž obratný činitel, který jezdil před převratem do Pešti a tam všecko vymohl, jezdí teď do Prahy se stejným úspěchem.
Také banka podkarpatská se těší přirozené přízni režimu vládního a má z toho pro sebe tolik prospěchu, že se může slušným způsobem udržeti a prospívati. Jen Ruská banka jako všecky ostatní kulturní podniky ruského obyvatelstva a tamější ruské společnosti byla ponechána sama sobě jako všecko ostatní, co tam Rusové dělali, na př. Školnaja pomošč nebo Duchnovičova Společnost.
Musila by tedy snaha napraviti poměry jíti i do takových podrobností i na tomto poli. Jen připomínám, že se mnoho zanedbalo, že se mnoho ukřivdilo, ale že při dobré a pevné vůli náprava bude moci jíti rychlým krokem ku předu a půjde; A to bude znamenati veliké ulehčení veškeré tamější slovanské veřejnosti, novou důvěru, novou energii a jasnější mysl, která dovede snáze nalézti prostředky k tomu, jak uplatniti svůj přirozený důvtip a nadání.
Pokud se týká nápravy věcí na poli náboženském, doporučoval bych, aby se obzvláště, když se nemohu ubrániti podezření, že se tam všecko spletlo vědomě - aby se to neřešilo docela byrokratickým způsobem u zeleného stolu, nýbrž, aby se předem dělaly porady s tamějšími vlivnými slovanskými činiteli tak, aby se našel pravý klíč k nápravě, neboť jinak by to zase mohla býti oktrojírka, a sotva jsme uhasili požár v jednom koutě, vypukl by zase v koutě jiném; jako zajisté na Slovensku je lid velmi pobožný a u něho náboženství a příslušnost k církvi není pouhou formou, nýbrž životem jako jeho národnost sama, tak je tomu i u lidu ruského Podkarpatské Rusi.
Myslím, páni a pánové, že jsme v predvečer obratu, že příslušní činitelé, kteří takto smýšlejí již odedávna, mohou to uvítati s radostí, že strany, které budou povolány k tomu, aby to všechno realisovaly, již nyní se mohou těšiti tím, jak v historii bude o nich mluveno se vším uznáním, a my, kteří tu jsme jako Národní shromáždění můžeme se těšiti, že snad ta doba není již tak dlouhá, aspoň rozhodně ne tolik roků jako doposud, kdy tu budeme moci uvítati nové kolegy ruské z Podkarpatské Rusi, kteří z tohoto československého sboru parlamentárního učiní slovanský sbor parlamentní v československém národním slovanském státě. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo panu posl. dr. Šmeralovi.
Posl. dr. Šmeral: Pánové! Všeobecná část rozpočtové debaty jest příležitostí, aby každá strana před nejširší veřejností vyslovila svůj názor o celkové situaci země a o celku vládní soustavy, která právě je při moci a odpovědnosti. Rozbor číslových částí rozpočtu provedl jménem našeho klubu kol. Bubník, já se chci proto omeziti, abych pronesl s hlediska, jež jsem naznačil, několik poznámek.
My se lišíme od ostatních stran zastoupených v této sněmovně, také od vládních stran socialistických, názorem na všeobecnou povahu nynější dějinné epochy. Politika vaše, kteří jste našimi zásadními odpůrci, vychází z hlediska, že období, kdy svět a Evropa byly ve všeobecném pohybu, kdy z chaosu války rodily se nové poměry, bylo rozhodnutím světové války v podstatě skončeno, že konec světové války a versailleský mír znamená konec revoluce v Evropě. Poněvadž ta legalita, která právě nyní je, vyhovuje vašim zájmům, považujete za jedině možné politické methody, které podle svých různých stranických odstínů označujete různými jmény, ale které ve skutečnosti vnitřní mají jeden stejný cíl: zabrániti každé rozhodné změně toho, co právě jest. I ti z vás, které nechci označovati za krajní reakcionáře, kteří sami o sobě - někteří snad pořád ještě upřímně - myslíte, že jste socialisty, v praksi své politiky v daných dnešních poměrech nejste ničím než konservativci. Nechci se dotýkati tohoto vašeho přesvědčení, prohlašuji však prostě že náš názor na celkovou evropskou situaci je jiný jsme přesvědčeni, že celá Evropa pořád ještě nachází se ve stadiu velké dějinné krise. Světová válka byla pouze prvním výbuchem, kterým krise ta se projevila. Krise nebyla však válkou vyčerpána, nýbrž v plné síle trvá dále. Nebyla jedinou nebo hlavní příčinou této krise pouze okolnost neúčelného, národnostním poměrům neodpovídajícího zeměpisného a státního rozhraničení předválečné Evropy. Hlavní příčina krise vyvinula se ve výrobních poměrech světa. Kapitalismus za prvé tak, jak se rozvinul, stal se tak silným, že hranice každého i největšího státu staly se mu těsnými. Za druhé se pak kapitalismus soustředil, skoncentroval, zmonopolisoval v rukou nepatrné menšiny do těch rozměrů, že se stal ohromným mechanickým útlakem 90 % lidstva. Současně, za třetí, krisí tak se deformoval, že místo aby dnes byl vzpruhou plodnosti výroby, stal se překážkou její, stal se překážkou výroby, rozvoje blahobytu a pokroku. Proto o našem přesvědčení krise Evropy nemůže býti skončena pouhou změnou hranic a státních útvarů, i kdyby tato s hlediska národního sebeurčení byla provedena sebe spravedlivěji, jako že formulí versailleskou spravedlivě provedena nebyla. Co se stalo proti dřívějšímu stavu Evropy, zejména likvidací starého feudálního, monarchistického Rakouska, jest nesporně revolučním pokrokem, ale to jest pokrok jen v jednotlivostech; velká, vlastní krise Evropy trvá dále. Příčina její spočívá ve výrobním problému, a jen překonáním tohoto problému může býti krise sama překonána.
Jest v Evropě jen jediná mezinárodní síla, mající dostatečně jednotné zájmy, schopná proto vytvořiti ze sebe jednotnou vůli a jednotný velký plán, která by hospodářský a politický chaos, jenž se stupňuje - upozorňuji na Německo - až dostoupí vrcholu, mohla ovládnouti. Tou jest průmyslový proletariát, který útlakem a názorným vyučováním vývoje událostí bude všude přiveden ve své velké většině do jedné revoluční fronty, k poznaní nutnosti vybojovati rozhodný třídní boj a současně k správnému poměru vůči příslušníkům středního stavu, zejména pracujících rolníků, kteří v období rozkladu kapitalistických poměrů j sou od velkokapitálu stejně utiskováni.
My jsme přesvědčeni, že osud Československa nedá se odloučiti od povahy celé dějinné epochy a od celkové situace Evropy. Jsme přesvědčeni, že existence Československa trvale do budoucnosti nesnese politiky konservativní. Země i lid mohli by se ocitnouti v tragické slepé ulici, nedovedli by najíti spojení se silami budoucnosti, s těmi hybnými silami, jež budou rozhodovati v dalším ještě revolučním rozvoji Evropy. S toho hlediska vyslovujeme také svůj soud o vládní soustavě, již vy představujete a za níž nesete odpovědnost.
Vy proti nám namítáte, že my posuzujeme svět podle vidin své vlastní fantasie, že skutečnost jest jiná, že na všech stranách postupuje konsolidace. Nemohu, chci-li dodržeti lhůtu půl hodiny mně určenou, mluviti o otázce konsolidace v měřítku celoevropském, ale pravím, že i tvrzení o naší vlastní československé konsolidaci neodpovídá skutečnosti. Přiznávám, že není u nás tak zle, jako v Berlíně, ve Vídni, ve Varšavě. Jest to následek velikého bohatství země, ušetřené přímého ničení války a prozatím - výslovně pravím prozatím - nezatížené hotovým placením reparačních povinností, země s bohatou půdou, ohromným aparátem průmyslu, se schopným, pracujícím obyvatelstvem. Ale třeba není tak zle jako v Berlíně, přeci o skutečné konsolidaci nemůže býti ani řeči.
Vezměte náš státní dluh. Zmenšil se v porovnání s rokem 1918? Nikoli. Naopak, značně se zvětšil. My žijeme v posledních letech stálým doplácením, každý rok jako do popelové půdy sesunujeme se do dalších dluhů. A do dluhů více a více se topí nejen stát, nýbrž skoro každé město, každá obec, každý veřejný podnik. A při tom - oč veřejné mínění u nás pořád ještě málo se stará - přijde den překvapení, kdy nám teprve bude sdělena suma, již budeme přinuceni zaplatiti velkým státům Dohody jako poplatek za osvobození a za každý jednotlivý kus státního majetku, jejž jsme přejali od bývalého Rakousko-Uherska. Čím větší zadluženost, tím větší daně a přirážky. Čím větší daně a přirážky, tím více je rdousena výroba a možnost výdělku. Čím rdousenější je ve své výrobní činnosti rolník, živnostník a střední průmyslník, tím méně mohou odvésti na daních, tím více nových dluhů musí dělati stát, země a obce.
Tento začarovaný kruh je "konsolidací", ve kterou vy věříte, na poli finančním. A na poli výrobním? Nebudu dlouho mluviti o tom, jak zoufale dnešní vládní soustava hledí rozpočet a hospodářství uchrániti před zřícením na účet mezd i platů dělníků a státních zaměstnanců. Všechny útoky na dělnické mzdy a státně zaměstnanecké platy v posledních třech letech dály se za přímé nebo nepřímé podpory koaliční vlády. Vždycky byl zájem těch, kdož stáli proti dělníkům a státním zaměstnancům, prohlášen za zájem státní a vždycky bylo cítiti, jak si tisk všech koaličních stran přímo oddechl, když nátlak na mzdy a platy se podařil a vedl k výsledku. Při tom výsledek tohoto soustavného tažení jest, že v podstatě všechny tyto lupičské výpravy na existence dělníků a státních zaměstnanců neodstranily deficit, krisi ve státních financích a krisi v průmyslovém hospodářství.
A nyní to, co považuji za absolutní doklad neschopnosti nynější vládní soustavy. Vy, když jste věci zahraničně i vnitřně politicky zapletli tak, že jste nevěděli, kudy kam, začali jste vládnouti tak bláznovsky, že jste si položili přímo za cíl zničiti velkou část průmyslu a středních průmyslníků, jen aby co nejpohodlněji mohlo se rozvíjeti a obohacovati několik malých skupin, největších velkokapitalistů, mamutů spekulace a hrabivosti, které příbuzenství, protekce nebo politické vlivy dostaly do blízkosti Živnobanky. Když na mzdách zkráceni byli dělníci a státní zaměstnanci, když daněmi byli skoro do zoufalství uvedeni rolníci, obchodníci, živnostníci, odhodlali jste se v souvislosti se svou valutovou deflační politikou plánovitě pracovati k tomu cíli, aby také menší a střední podniky průmyslové byly hospodářsky zničeny a vyřazeny z konkurence. Co jiného znamenal výrok deputaci středních průmyslníků, učiněný ministrem financí: "Pánové, čím méně vás bude, tím vám bude lépe!" K vůli čemu jinému vyvinul se stav, že v každém koaličním ministerstvu musí býti přímý exponent Živnobanky, této nejosudnějsí žralocké maffie v čele československého hospodářského života? Od vás bylo vynalezeno slovo o "přeprůmyslovělosti" Československa. Ano, my jsme z někdejšího Rakousko-Uherska převzali velký průmyslový aparát, stačící na výrobu více než pro 70 milionů lidí. Ale je to neštěstí pro zem, že je bohatá, že má mnoho strojů a továren, či je to štěstí? Samozřejmě je to štěstí, zejména v době, kdy svět jako celek má takový hlad po průmyslových výrobcích, kdy na východě každý hřebík je vítán a kdy bychom mohli 50 let plně pracovati ve dne v noci, jen kdybychom byli prostou kovárnou pro Rusko, zemi 50 krát větší, než je Německo, kdybychom dodávali Rusku pouze část nejjednodušších potřeb. Místo toho, aby politicky hledala cestu k této možnosti, vláda vidí svou ctižádost a svůj úspěch v tom, když se jí podaří značnou část průmyslu odbourati, když menší a střední továrny se zavírají, když na Slovensku se přímo odmontovávají stroje a převážejí do Maďarska, když předmětem našeho exportu se stávají živí lidé, když sociální napětí se zmírňuje houfným vystěhovalectvím dělníků do Francie a Ameriky.
A při tom vy máte odvahu nebo zaslepenost této své politice říkati "národní"? Co je to vlast? Podklad života a blahobytu národa, to jest lidí. V dnešní době základ, na nějž a z něhož lid žije, není jen vodorovný, horizontální, půda, agrární výroba. Dnes jest vlast jako základ existencí lidí vystavěna také svisle, do podzemí a do poschodí. Továrny, průmysl stejně jsou nutny pro národ, jakmile tento převýší určitou hranici početnosti, jako půda a země. Zničiti třetinu nebo polovinu průmyslu, co to znamená právě s vašeho "národního" stanoviska jiného než totéž, jako vydati pryč třetinu národní země? Zničiti třetinu průmyslu má dnes stejný význam, jako na příklad předati Maďarům celé území Slovenska. Chápete aspoň při tomto srovnání, co děláte svou průmysl odbourávající politikou? Jaké vzrušení bylo vyvoláno, jaké kritiky byly vedeny proti odpovědnému ministru k vůli Javorině! A co je ve srovnání s tímto kopcem skutečnost, když vládní politika pod vlivem Živnobanky, pod maskou valutových operací zahájila cílevědomé tažení na splnění programu vyjádřeného heslem: "Čím méně vás bude, tím bude s vámi lépe!", když cílem vládní politiky se stalo odbourati celou třetinu středního a menšího průmyslu!
Otázku exportu, jež je otázkou existencí a blahobytu lidí, místo správnou politikou, hledáním cest na Východ, řešíte odbouráváním průmyslu. Otázky finanční řešíte tím, že každým rokem dále rozmnožujete celkový stav veřejných dluhů. Daně jsou už tak vysoké, že nemohou býti vážněji zvýšeny, nemají-li výrobnost úplně umrtviti. Výše toho, co budeme nuceni platiti velkým státům Dohody jako poplatek za osvobození a jako náhradu válečných nákladů je úplně neurčitá. Drahota neklesá, naopak stoupá. Právě tento týden zdražilo v Praze sádlo o 7 Kč na 1 kg. Roztrpčenost dělníků a státních zřízenců je už takového stupně, že doufáme, že dále snižovati mzdy a platy se přece už jen lehce neodvážíte. Kam to všechno povede?
K tomu jako charakteristický příznak přistupují zjevy mravního rozkladu. Teď ve všeobecné části debaty nebudu konkretně mluviti o aférách, o kterých trapným způsobem dovídá se veřejnost z vašeho vlastního tisku. Co při tom na veřejnost působí dojmem nejtíže pochopitelným, jest vaše úžasná bezstarostnost a lhostejnost vůči všem těmto věcem. Dobrá, doba přináší velké problémy a u některých z nich přece jen sami cítíte, že vaše soustava nemůže jich zdolati. Ale jak to, že je vám to jedno a že místo starostí o velkou věc máte čas a zájem radovati se ze směšně drobných požitků a pohodlí soukromého života? Jak to že případy špatnosti můžete veřejnosti sami napověděti a pak zase sami je ututlávati, aniž byste cítili stud a rozpaky před lidmi, kteří dívají se na vás, když jdete ulicí? O jaké úrovni, o jaké malichernosti svědčí vaše vzájemné polemiky! My už do vašich sporů skoro ani novinářsky nezasahujeme, díváme se pouze na to všechno, a připusťte, abych vám zde do očí řekl - snad právě když to řeknu, bude to pro vás prospěchem - jaký máme dojem. Nevíme, čemu se máme více diviti, zda vaší malichernosti či vaší zaslepenosti.
Ale všechny tyto věci na první pohled skoro nepochopitelné stávají se úplně jasnými, když se na vás a vaše úkoly díváme s hlediska veliké dějinné souvislosti. Koalice zájmů tak různorodých nemůže býti držena pohromadě ideovou silou, skutečným jednotným stanoviskem k velikým problémům veliké dnešní doby, může tedy býti držena pohromadě jenom něčím jiným. Koalice zájmů tak různorodých ve skutečnosti nemůže také zbudovati vládu demokracie, na kteroužto zásadu vy tak často se odvoláváte. Je to důsledkem politického a mravního rozkladu nynější epochy, že skoro ve všech kapitalistických státech pod různými ústavními rouškami ve skutečnosti vláda stává se záležitostí jenom malé skupiny lidí. Také u nás už veřejnost cítí, že parlament není vlastním, rozhodujícím politickým činitelem a že několik členů koaliční pětky nebo desítky má při nejdůležitějších rozhodováních větší slovo nežli on. Socialistické strany, které jsou v koalici, nic nečiní za tím účelem, aby aspoň zásady demokracie byly dodržovány a aby také massy dělníků měly na vládní rozhodování přímý vliv. Tlak, který vychází z továren a volá po konání sjezdů závodních rad, je dokladem, že massy začínají si býti vědomy, že jsou vylučovány z vlivu na politiku a že si musí tento vliv vynutiti.
Vzhledem k vývoji poměrů v Evropě i v tomto státě nepovažujeme za trvale udržitelnou koalici dělnických stran s buržoasií. Nemáme důvěry k nynější vládě, budeme soustavně pracovati k tomu, aby se prosadila vládní soustava, jež při plném porozumění pro potřeby středních stavů zlomila by vliv největšího velkokapitálu a velkobank, dnes v Československu rozhodující. Budeme pracovati k tomu, aby jednotnou frontou pracujících lidí všech národů žijících v tomto státě vybojována byla vláda dělníků a rolníků. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban: Dalším řečníkem je p. posl. dr. Medinger. Dávám mu slovo.
Posl. dr. Medinger (německy): Rozpočet vykazuje schodek 602 milionů korun proti 564 milionům loňského roku. Obáváme se, že bude ještě větší, neboť daňové příjmy nedosáhnou právě tak rozpočtených příjmů jako jich nedosáhly podle doznání vlády roku minulého.
Mnoho nynějších daní, které bez pravidla existují vedle sebe, tvoří nesnesitelný zmatek. Bylo by naléhavě třeba reformy celé soustavy. Mnoho exekucí a vkladů daní do knih dokazuje, jak těžce zasahuje ruka fisku do soukromého hospodářství; také zadlužení u bank pochází v mnoha případech z daní. Domovní daň činžovní pohlcuje 30-40% výtěžku, daň výdělková až 50, daň z příjmu až 47, válečná daň až 60, zvláštní daň výdělková až 80%. To jest více než mnohdy v cizině.
Zásada, aby byly slyšeny strany a hájení práv poplatníků vůbec, jsou proti oprávnění berních úřadů velmi zatlačeny, ukládací řízení se byrokraticky protahuje a aparát finanční správy nemůže splniti zvýšených požadavků. V ukládání daní a ve vyřizování odvolání nahromadilo se za mnoho let ohromné množství nevyřízených spisů, což jest pro poplatníka nesnesitelné. Poplatník dostane často najednou několik platebních příkazů, které dohromady činí částku, jíž nemůže sehnati. Na vyřízení odvolání musí poplatník čekati několik let a zatím platiti dále daně ve výměře nespravedlivě mu uložené.