Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Značnou kapitolu v naší zahraniční politice posledních měsíců zaujímá zasedání Shromáždění Svazu Národů v měsíci září v Ženevě.

Pro nás má důležitost třemi hlavními otázkami: 1. Sporem italsko-řeckým. 2. Naší účastí v pracích plena i komisí. 3. Volbou do Rady Svazu Národů.

Jest známo naše stanovisko ve spor italsko-řeckém. Nebyli jsme pro Italii nebo pro Řecko, byli jsme pro Svaz Národů. Od počátku naše delegace zdůrazňovala, že je lhostejno, kdo vyřeší problém, zda Svaz nebo konference velvyslanců. Nám šlo jen o to, aby politické principy, uložené v podepsaném statutu Svazu, nebyly porušeny a aby malé národy neztratily důvěru v instituci, která je pro ně přece jen mravní a částečně i materielní zárukou míru, klidu a jisté mezinárodní spravedlnosti. To jsme také otevřeně a upřímně řekli. Ostatně Rada Svazu Národů jednomyslně se souhlasem Italie i Řecka předala zkoumání právě této otázky sboru právníků a uvidíme, zdali postup náš byl správný či nikoli. Myslím, že byl správný. V pracích Svazu účastnil se účinně dr. Osuský v otázkách finančních a budgetních, já sám v otázce odzbrojovací. V komisi odzbrojovací hájil jsem známy princip uzavírání parcielních smluv jako prostředku k snažšímu a okamžitému obhájení malých států a přímé ochraně míru v okamžicích kritických.

Nikdy nebyl tento princip podroben tak důkladné a opravdové kritice, jako v této komisi i v plenu Shromáždění. Nikde, myslím, nebyl také úspěšněji obhájen, nežli právě v tomto sboru. Všecky důvody proti principu tomu dají se shrnouti v jediný: je to stará politika aliancí. Také všechny důvody pro, dají se vyjádřiti v jediné větě: Za dnešních politických a hospodářských mravně rozvrácených poměrů je to jediná ochrana zejména malých států proti politice, jež chce svět stavěti násilně před hotová fakta a proti politice, jež má zájem na soustavném rušení klidu, aby konsolidace nových právních a politických poměrů nenastala.

Aby však tento princip nemohl vybočiti ve zneužívání staré politiky válečných aliancí, hájil jsem a hájím stanovisko, že Svaz Národů má býti oním mravním a politickým tribunálem, který má zkoumati a kontrolovati tyto nové regionální dohody, aby skutečně sloužily jen míru a konsolidaci nových poměrů, aby nebyly uzavírány tajné dohody s nejasnými politickými cíli. Veliká většina států, zastoupených ve Svazu Národů, stanovisko toto uznala a přijala.

O odzbrojení samém zatím nelze mnoho se šířiti. Práce ve Svazu jsou ve stadiu přípravném, Svaz připravuje garanční smlouvu mezistátní, na základě které by všechny státy navzájem si slíbily pomoc pro případ útoku s některé strany, což by mělo za důsledek omezení zbrojení všech těch, kdož by k smlouvě přistoupili. Problém bude předložen vládám, ty o otázce ještě se vysloví, příští Shromáždění Svazu znovu ji projedná a pak teprve vstoupí do konkrétnější fáse. Pak bude jistě možnost podrobněji se jí zabývati. Věcnost a vážnost, s jakou otázka ta byla projednávána, pokládám při vší oprávněné reservě za pokrok a zároveň i za doklad reelnosti prací Svazu Národů.

Zvolení Československa do Rady Svazu Národů bylo výsledkem pětileté práce naší zahraniční politiky. Bylo úspěchem Československa jako člena Malé Dohody a tím také vůbec úspěchem Malé Dohody a její politiky. Pokládám za svou povinnost poděkovati zde znovu za spolupráci v této věci našim přátelům a spojencům, Jihoslovansku a Rumunsku. Byl to také výraz uznání vnitřní konsolidační práce našeho státu v prvním pětiletí jeho existence. Nepřeháníme však při tom svůj politický význam a jsme si dobře vědomi míry svých sil a možností. (Výborně!)

Během zasedání Svazu projednávány byly otázky týkající se našich dvou sousedů, Maďarska a Polska. Jsme pro hospodářskou spolupráci s Maďarskem a pro rozumný a slušný politický stav k němu. Jsme sousedy, již jsou odkázáni do značné míry na sebe. Předpokládá to, aby Maďarsko definitivně opustilo principy i metody své dosavadní politiky a zaujalo k svým sousedům stanovisko loyálního plnění mírových smluv a všech ostatních svých závazků, jakož i aby se řídilo důsledně zásadami mezinárodního práva o vztahu dvou sousedů, zejména principem loyality a korektnosti. My tuto politiku k Maďarsku důsledně děláme a dělati ji beze všech ohledů budeme. Ve věci rekonstrukce Maďarska jsme se rozhodli z důvodů principielních pomoci Maďarsku za podmínek dříve již uvedených. Nechceme žádné jeho ponižování, chceme slušné a loyální vyrovnání s minulostí a záruky o slušném oboustranném postupu do budoucnosti. Zdůrazňujeme při tom, nechtějíce se míchati do vnitřních věcí uherských, že v Uhrách musejí pochopiti, že dobrý poměr k sousedům bude zajištěn také tím, dají-li možnost doma uplatniti se také oposici demokratické a zejména i emigraci. (Výborně! Potlesk.) Upozorňujeme-li na to, je to jen v zájmu definitivního dobrého poměru mezi námi i jimi.

Jednání s hrab. Bethlénem v Ženevě nám dává jistou naději. Bylo to pro nás i pro ostatní mezinárodní svět veliké zklamání a neposloužilo by to Uhrám, kdyby se ukázalo, že tato nová politika uherská není dosti upřímná a opravdová, neb že vnitřní poměry uherské nedovolí ji prováděti. (Výkřiky maďarských poslanců.) Mělo by to jistě veliké důsledky především pro Maďarsko samotné. Zatím pokračují naše přímá jednání s vládou uherskou o otázky mezi námi dosud nevyřešené, plynoucí ze smlouvy trianonské, na př. otázky státního příslušenství archivu, úředníků atd. Jednání celkem pokračuje dobře a doufám, že konečně všecky naše věci budou definitivně vyřízeny, takže dojdeme k normálnímu dobrému styku sousedskému.

Druhá otázka, v Ženevě projednávaná, týkala se sporu o Javorinu. Je známo, že právní stránka věci předána byla k vyjádření mezinárodnímu soudu v Haagu. Nebudu se tudíž meritorně věcí zabývati, chci k tomu jen připojiti několik slov o našem poměru k Polsku. Náš poměr k Polsku vyjde, doufám už brzo, z fáse citového rozčilení a zbytečných sporů. Polsko a Československo jsou dva státy vysoce na sebe odkázané, politicky pro sebe nezbytné; existence jednoho je druhému předpokladem a nutností; společenství zájmů politických, hospodářských, mravních a kulturních veliké; je řada nedorozumění a zejména plno vzájemné nedůvěry. Mezinárodní situace je taková, že přímo volá po nutnosti dohody a všechny rozumné elementy u nás, a soudím i v Polsku, si to uvědomují. Zdá se mi, že se blíží okamžik, kdy odpovědní činitelé obou stran budou moci zasednouti ke stolu, rozeberou podrobně, klidně a objektivně všecky otázky, stanoví, kde jsou zájmy totožné, kde jsou zájmy paralelní a kde mohou býti zájmy protichůdné, stanoví v totožných zájmech postup společný, v paralelních vzájemnost a loyálnost, v eventuelních otázkách protichůdných rozumný a definitivní postup kompromisní, takže se tím poměr obou států bude moci definitisovati.

Obtíže československo-polské dosud byly více nechávány k řešení rozčilené poválečné veřejnosti nežli klidu a rozumu odpovědných politiků obou stran. Mezi námi a Polskem není a nemusí býti obtíží zásadních; jsou to obtíže spíše časové a přechodné. Bude možno skončiti s nimi, zmizí-li z naší vzájemné politiky otázka prestiže a otázky oceňování, kdo koho více potřebuje, a budou-li nahrazeny upřímnou touhou dohodnouti se, s vědomím odpovědnosti před historií obou států a národů. (Výborně!)

Cesta pana presidenta do Paříže, Bruselu a Londýna byla první oficielní cestou šéfa našeho státu, kromě první návštěvy Italie hned po skončení války. Už tím byla politicky důležitou. Byla však důležitou i svými cíly a politickými projevy, jež při té příležitosti byly učiněny. Nebudu je opakovati, odkazuji na ně a o jejich politickém významu ještě se zmíním. Zdůrazňuji však, že ze všeho, co tyto dny se událo, možno učiniti jeden krásný závěr, krásný a důležitý pro nás jako stát. Zájezd pana presidenta ukázal, že náš stát po pětileté existenci získal si ve společnosti států a národů své čestné místo, že práce jeho je uznávána a ceněna, že představuje důležitého mezinárodního činitele politického a že bral se ve své politice směrem, jenž všude nalezl pochopení a uznání. S hrdostí můžeme také zaznamenati to, jak se dívá rozhodující cizina na osobnost presidenta Československé republiky, jak cení jeho životní dílo, hodnotí jeho filosofické zásady a váží si jeho politické prakse. Vzdává v tom uznání také celému národu. (Výborně! Potlesk.)

Z konkrétních otázek v dnešním svém výkladu chci uvésti ještě několik dat o naší obchodní politice. Naše zahraniční politika nikdy nespustila s očí, že musí býti zároveň politikou hospodářskou; dnes po válce vůbec každá zahraniční politika jest přeplněna problémy hospodářsko-finančními. Uznávám, že na tomto poli je nám třeba větší jednotností a zvlášť definitivního směru politiky obchodní.

Důsledky poválečného nedostatku potravin, surovin a zboží byly příčinou, že v Československu tak jako v řadě jiných států byl bezprostředně po válce dovoz a vývoz regulován povolovacím řízením skoro výlučně. V tomto období styky zejména se sousedními táty byl upravovány téměř jen kompensačními smlouvami. Avšak již tehdy proniklo plné vědomí, že předním úkolem naší obchodní politiky jest, včleniti se do evropského a světového hospodaření v celé jeho souvislosti a vzájemné závislosti.

Touto snahou bylo diktováno uzavírání obchodních smluv, počínajíc první smlouvou s Jihoslovanskem ze září 1919, založenou na nejvyšších výhodách. Poznání, že naše obchodní politika nemůže býti prohibiční a že celní ochrana nemůže překročiti hospodářsky odůvodněnou nezbytnou mírou, řídíc se při jejím vyměření jen zájmy celku, vedlo k tomu, že již na počátku r. 1921 nebylo daleko rozhodnutí, zrušiti úplně povolovací systém. Vývoj však byl zadržen důsledky inflační finanční politiky některých států zejména sousedních, jež vážně ohrožovaly cely náš hospodářský systém.

Tuto přechodnou motivaci povolovacího řízení nelze ani dost zdůrazniti. Z tohoto názoru také vláda odvozuje důsledky v jednotlivých obchodních smlouvách, postupujíc tak, že státům, jež samy nemají dovozních omezení, jichž výrobní podmínky jsou normální a jež nediskriminují československý obchod, prakticky zaručuje ve formě kontingentu volnost dovozu jejich zboží. Není ovšem nejmenší pochyby, že k úplnému odstranění povolovacího systému, jehož rozsah nemůže přesahovati jen absolutně nezbytné a odůvodněné minimum, musíme přikročiti všeobecně co nejdříve, to jest ihned, jakmile také všeobecně zmizí příčiny jeho existenci odůvodňující.

Ostatně listina onoho zboží, jež požívá dovozu volného, stále se zvětšuje, i mimo jednání o smlouvy.

Pokud jde o obor celní zmínil jsem se již, že ani v tomto směru nemůžeme dělati politiku prohibiční, vycházíme-li ze správného zřetele k hospodářské struktuře našeho státu. Naše nynější celní ochrana naposledy upravená v prosinci 1921, bude přizpůsobena změněným poměrům. První důležitý krok v tomto směru stal se letos v srpnu v obchodní smlouvě s Francií, v níž byla snížena cla u 150 ze 657 položek celního tarifu. V důsledku smluv, jež ještě letos budou provedeny, dosáhne se slevy asi u 450 až 500 položek od 25 do 75%. (Výkřiky posl. dr. Hanreicha. - Předseda zvoní.) Celý náš systém vzhledem k přirozeným podmínkám našeho státu nemůže býti a priori ani volno-obchodní ani prohibiční. Podstata a ráz našeho státu, jakož i dnešní poměry cenové vyžadují systém kombinující oba principy, systém velmi pružný, vyžadující stálé bdělosti a aktivity obchodní; naše obchodní politika jest svými důsledky zároveň do veliké míry i politikou sociální.

Zahraniční naše politika, pokud je účastna na vedení naší obchodní politiky, zastávala vždy tato hlediska. Se zadostiučiněním můžeme uvésti, že jsme v Evropě státem, který po válce největším počtem obchodních smluv upravil své mnohostranné a složité hospodářské vztahy a zájmy vůči cizině. Nemusím je všechny vypočítávati. Stačí, konstatuji-li, že dosud uzavřela Československá republika 25 obchodních smluv; mezi nimi, až na Japonsko, Čínu a Turecko, jsou všecky velké státy světa. Ostatně s těmito třemi státy právě se jedná.

Mimochodem řečeno regulovala tato politika za posledních pět let asi 200 miliard Kč obratu v našem vývozu a dovozu. Sjednání těchto smluv, sdělaných ve spolupráci s ministerstvem obchodu a zemědělství, bylo i technicky prací ohromnou.

Naše obchodní smlouvy jsou z největší části založeny rámcově na doložce o nejvyšších výhodách. Smlouvou s Francií položili jsme základ ke svému smluvnímu tarifu, který dalšími připravovanými smlouvami rychle chceme vybudovati a který klausulí nejvyšších výhod se stává de facto tarifem běžným. Po tarifním jednání italském, k němuž dojde v nejbližších dnech, přistoupí se k jednání o tarifní smlouvu s Rakouskem, jež bude v oboru celním znamenati první další krok našeho programu k zajištění mimořádně důležitých hospodářských zájmů v nástupnických státech.

V červenci byla podepsána obchodní smlouva s Velkou Britanií. Dává nám možnost úpravy našich obchodních styků se všemi dominiemi a državami světové Britské říše a včera právě došlo k výměně not o úpravě obchodních styků se Spojenými Státy Americkými. Pracuje tudíž vláda cílevědomě pro náš zahraniční obchod ve všech směrech.

Naší politiky zahraniční dotýká se přirozeně přímo i nepřímo dnešní stav reparačního problému a události v Německu. Hospodářský a finanční rozvrat Německa dostoupil dnes již míry nečekané, politicky poměry se komplikují v takových formách, že problém Německa v celku je dnes dominujícím problémem mezinárodní politiky evropské a světové. My v této situaci zůstáváme neutrální, plníce k Německu své závazky mírové. Do eventuelních dalších událostí německých nebudeme se vměšovati, ať berou ráz nějaké akce z leva nebo z prava. (Výborně!) Žádáme jen, aby žádné podobné akce nedotýkaly se našich hranic, zájmů a práv, aby nepřesahovaly také hranic států sousedních, zejména Rakouska, k němuž jsme vázáni úmluvami, zejména úmluvou ženevskou.

Centrální moc říše Německé ztrácí sice postupně na své intensitě a vlivu, sotva však dojde v krátké době k silným převratům politickým a sociálním, dotýkajícím se eksistence celé jednotné říše a dnešního jejího režimu. Nepřejeme si chaosu v Německu, stejně tak, jako jsme si ho nepřáli v Rakousku a Uhrách. Zdá se ovšem, že dnešní desorganisace hospodářská, finanční a politická je vrcholem krise poválečného Německa a že v této situaci bude se potáceti patrně dosti dlouho. Již dnes uvažuje se o tom, že na konec, aby Německo zaplatilo to, co zaplatiti musí, bude třeba na počátku mu přispěti, jako se to stalo s Rakouskem a Maďarskem. Zde ovšem problém je mnohem těžší. Vždyť se jedná v Německu především o prudkou mravní krisi velikého národa a o živelní boj o bytí či nebytí demokracie v jeho středu. Německo svou pravou revoluci dosud neprovedlo, trpí tím dnes a bude tím trpěti ještě dlouho. A krisi svou nepřekoná, pokud svou mravní a politickou revoluci v té či oné formě plně neprovede.

Reparační problém za těchto okolností nabývá nových forem, byť i zásadní otázky politiky reparační a zejména reparační politiky francouzské zůstávaly tytéž.

S hlediska francouzského stále se jedná především o zaplacení všech devastací ve Francii a Belgii a o dluh Francii, Anglii a Americe. Od Německa se požaduje tudíž větší nebo menší suma, podle toho, jak bude vyřešena otázka dluhů Francie Anglii a Americe. Je tedy dnes problém ten úplně přesunut, jedná se více o dohodu mezi spojenci nejdříve o mezispojenecké dluhy a teprve pak o společný postup k Německu. Také za dnešní situace Německa každá dohoda s ním jest jen rázu theoretického, poněvadž by se musela hledati především cesta, jak je sanovat, aby pak dohodnutý plán reparační mohlo prováděti.

Celou reparační politiku lze tudíž dnes takto shrnouti: a) Nutno najíti formuli anglo-francouzskou o mezispojeneckých dluzích jako podkladu každého dalšího plánu reparačního. b) Nutno připraviti mezi Spojenci plán, který by umožnil Německu po krátké době moratoria takový hospodářský a finanční život, jenž by je učinil schopným, aby začalo plniti platební plán společně shodnutý. Při dobré vůli Německa bylo by to možno. Kdyby byla vyřešena otázka dluhů spojeneckých, nečinila by otázka sumy, již Německo má platiti, větších obtíží. c) Dá se sotva mysliti, že by bez nějaké aspoň nepřímé spolupráce Ameriky vše to se zdařilo. Aspoň by to trvalo příliš dlouho. d) Předpokládá to ovšem dobrou vůli Německa k rekonstrukci. Není-li jí a nebude-li jí, bude se Německo potáceti ještě dlouhá léta v dnešní nejistotě a chaosu" na jeho vztahu k Francii a na další politice Francie sotva to něco změní.

Jinými slovy: problém reparační zůstává dnes stále v plné své vážnosti dosud neřešen a dnešní stav Německa ani nepomáhá jeho řešení, ani samotnému Německu nepřináší ulehčení. Jakmile by se Německo zase trochu zdvihlo, ukáže se celý problém v celé své šíři a vážnosti. Souditi tedy, že úpadkem Německa otázka zmizí nebo změní svou tvářnost, bylo by omylem.

Zdá se, že stojíme s reparačním problémem na rozcestí, kdy nějaký čas nepodnikne se nic rozhodujícího a kdy bude se očekávati další vývoj událostí v Německu, dle nichž pak i postup v problému reparačním dostane svůj ráz.

Byť bychom tedy nečekali okamžitě veliké převraty a události v Německu, musíme býti připraveni na delší dobu nejistoty a velikých hospodářsko-politických obtíží Německa. Jak už pan president ve svém poselství naznačil, my sami můžeme býti klidni, nebezpečí nám nehrozí a nebude hroziti. Jsme dosti konsolidováni, na různé eventuality připraveni, máme dobré podmínky dalšího ekonomického vývoje, jsme v nejlepším poměru ke státům západním i v dobrém poměru se svými sousedy. Soudíme tedy, že přes těžké obtíže a zlé doby v Německu dílo další naší konsolidace těmito událostmi přerušeno nebude. (Výborně!)

Jubileum pětiletého trvání republiky by vábilo ohlédnouti se také na bilanci naší pětileté zahraniční politiky. Nebudu dávati tuto bilanci, chci jen při této příležitosti jaksi závěrem své řeči podtrhnouti dvě, tři vůdčí idee této politiky.

Vedli jsme politiku míru a rekonstrukce, demokracie a zajištění existence státu.

Vedli jsme politiku míru a rekonstrukce: Od první chvíle naší samostatnosti měli jsme na paměti, jak zajistiti státu uvnitř klid, aby mohl bez obtíží se věnovati vnitřní své práci. Odtud všecky pokusy o dohodu s Německem, Rakouskem, Maďarskem a Polskem. Odtud snaha vybudovati svou tradici zahraniční politiky s Francií, Italií a Anglií. Odtud budování Malé Dohody - pořád s týmž cílem zajistiti státu několik let klidu.

Politika rekonstrukce šla s tím ruku v ruce. Nechtěli jsme, aby Rakousko upadlo v anarchii, děláme tutéž politiku s Maďarskem, vypracovali jsme si veliký systém obchodních smluv, jenž, jak jsem již pověděl, reguloval v posledních pěti letech peněžní obrat více nežli 200 miliard Kč vývozu a dovozu; toutéž ideou rekonstrukce diktována byla celá naše politika ruská a je dnes také diktována naše politika k Německu.

Dělali jsme však také politiku demokracie a zajištění státu. Politikou pro nás byla politika odporu ke všem politickým avanturám a intervencím, jež nutně vyvolávaly pak reakce buď z leva nebo z prava. Za dnešního hospodářského a mravního rozvratu v Evropě jest třeba velmi rozhodně v plné zásadovosti držeti střední linii politickou, odmítající reakci z prava i z leva. (Výborně!) Obě byly by osudné opravdové demokracii a existenci našeho státu.

Politikou míru a demokracie je nám také politika se Svazem Národů. Jsem si dobře vědom poměrné slabosti Svazu Národů. Při posledním těžkém konfliktu v Ženevě bylo možno takřka ji hmatat. Vím, že Svaz nemůže dnes rozhodovati plně o politice evropské, vím však, že by to byla velmi osudná chyba Svazu Národů nedoceňovati, jeho politiku nedělati, všude ho nepodporovati a k další síle mu nepomáhati. Svaz Národů představuje velikou ideu mezinárodní mravní autority a představuje ideu demokracie uplatněnou v mezinárodních vztazích. Každý demokratický národ se musí snažiti míti Svaz Národů na své straně. Československá republika bude tudíž i nadále důsledně a všude prováděti politiku míru a demokracie v intencích a v ideách Svazu Národů.

Konečně jsme důsledně plných pět let prováděli politiku zajištění existence státu. Mohl bych uvésti v těch pěti letech jeden počin naší politiky za druhým a ukázati, jak stále a systematicky vše mělo jediný jen cíl: Konsolidovati a zajistiti existenci státu.

První etapa spočívala v odstranění akutních konfliktů o hranice, abychom mohli se věnovati bez obtíží problémům dalším. Další etapa vztahovala se zejména na otázku habsburskou, jež konečně byla definitivně řešena. Třetí perioda byla už přímo konstruktivní, budování Malé Dohody. Současně s tím šlo nám o to, umístiti do mezinárodní konstelace náš poměr k Rakousku a Maďarsku a vložiti jej tak do celé souvislosti mezinárodních vztahů, aby poměr států těch k nám stal se zároveň otázkou míru a klidu jiných států a zejména mocností. Dokladem k tomu jsou zejména jednání ženevská.

Jednání s Polskem, k němuž doufám brzo dojde, zajistí Polsku i nám aspoň navzájem spolupráci a vzájemný klid. Konečně poslední etapa této práce zajišťovací byla právě skončená cesta pana presidenta na Západ.

Pan president řekl v Paříži, že v dobách dobrých i zlých možno na nás počítati. Znamená to, že jsme-li přáteli, jsme přáteli věrnými a zůstaneme jimi. (Výborně! Hlučný potlesk.) Ano, cílem československé politiky jest spojiti navždy přátelstvím a prací pro mír demokracii západní, především demokracii francouzskou a československou. (Výborně!) Mnohokrát jsme řekli, že mírové smlouvy nejsou dokonalé, ale jsou lepší nežli stav předválečný. A proto je budeme hájit! (Výborně!) Válka vyvolala ohromný boj o demokracii ve všech státech a boj ten pokračuje zejména v Německu. Boj ten jest nutno bojovati a dobojovati.

Československá demokracie vyvolaná v život poslední válkou a mírem nalézá se uprostřed států a národů, kteří v boji o demokracii zůstali pozadu a kteří existenci demokracie naší snadno mohou ohrožovati. Vizme jen poměry v Německu, v Bavořích, Uhrách! Československá demokracie proto vždy bude hleděti s nadějí k demokraciím západním, a v tom je také veliký politický význam cesty páně presidentovy.

Bylo jasně řečeno, že neděláme a nebudeme dělati žádnou politiku militaristickou a imperialistickou. (Výborně!) V tom smyslu zůstává naše dosavadní politika nezměněna. Zajistili jsme se však ve svém okolí k obhájení klidu a míru vytvořením spojenectví v Malé Dohodě. V tomtéž duchu, v duchu spolupráce dvou demokracií, francouzské a československé, chceme se spojiti politicky, aby každým občanem tohoto státu prochvívala naděje a jistota, že jeho revoluční boj o demokracii byl a je stejně pociťován ve státech stejně demokraticky založených, a že vždy najde u nich oporu, půjde-li o hájení této demokracie. Nás intimní poměr k Francii je dán dávnými styky a iniciativním chováním Francie v době války a v mírových jednáních. Správně vystihl poměr ten anglický historik a přítel náš Sueton Watson. Tento náš poměr k Francii nikterak nepřekáží nám v našich stycích a v poměru k ostatním národům. Právě my důsledně a stále pracuje o upevnění Velké Dohody.

Věřím, že mír je možný jen skrze demokracie a především mezi demokraciemi: v tom smyslu přál bych si co největšího triumfu sil demokratických v dnešním Německu, neboť pak i s ním veliké demokracie světové se dohodnou. (Výborně!)

Při poslední naší cestě ve Francii diskutováno bylo o formě této naší politické spolupráce s Francií, intimnější a systematičtější nežli dosud. Byly o tom vyměněny názor a v diskusi té se pokračuje. V nejbližší době bude snad možno dáti tomu pevnější formy. Naše politická veřejnost bude ostatně o věci informována.

Ukázali jsme také v Anglii, že se tím náš vztah k říši Britské a dosavadní naše politika k Anglii i k ostatním státům v ničem nemění.

Cíl náš je míti pevnou základnu politiky nejen v centrální Evropě, nýbrž i na západě. Neobracíme se zde proti nikomu. Je to pokus vytvořiti spolupráci mladých, nových, poválečných demokracií, vázaných ideou míru a politiky Svazu Národů.

Než, jako se díváme na západ, tak díváme se i na východ a doufáme, že také zde najdeme postupně podklad k podobné spolupráci. Vše, co děláme s dnešním Ruskem i s jeho emigrací, je vlastně práce pro tuto budoucnost. Přes kritiku této naší politiky z prava i z leva soudíme, že je to příprava dobrá a že bude nám sloužiti jednou k podobnému kroku v Rusku, jako bylo možno učinit právě nyní při pobytu v Paříži. I k Rusku budeme pokračovati v této politice, abychom dospěli k témuž poměru s ním, jak jej ponenáhlu nyní vytváříme a vytvoříme s Francií. Náš dnešní poměr k ostatním velmocem, Anglii a Italii, zůstane tím nezměněn a systém Malé Dohody bude tím jen posílen.

Bylo nám již vytýkáno, že tato politika není ryze mírová, pacifistická. Odpovídám: Jsme pacifisty, ale pacifisty, kteří neobětují slovu věc. Musili jsme utvořiti Malou Dohodu proti těm, kdož sice hlásali na venek pacifism, uvnitř vsak byli neupřímní, přejíce si, abychom byli slabí a nezdolali první poválečné obtíže evropského rozvratu a demoralisace. Musíme dělati tuto politiku, protože dnešní Evropa je přeplněna elementy, proniknutými ideami násilí a moci, jejichž prvním činem by bylo zlomení demokracie všude tam, kde by to bylo možno. Hájíme ideály míru a demokracie i za cenu výtek, že užíváme starých method dohod mezi státy a národy, poněvadž ti, již hájí demokracii čistou, nejsou s to dáti nám garancie, že v jejich vlastních kruzích a státech většina obyvatelstva dovedla by vždy respektovat onu demokracii a ten mír, jejž representujeme my.

Naší povinností je respektovati principy pacifismu a ryzí demokracii, ale především je naší povinností existující demokracii všude a ve všem hájiti. V tom odpovědnost naše před historií je největší. V tom také naše zahraniční politika snese veškeru kritiku dnes i v budoucnosti. Je to politika, jež, hájíc ideu míru a rekonstrukce Evropy, zároveň klade systematicky základy definitivnímu zajištění existence našeho státu. (Výborně! Dlouho trvající potlesk.)

Předseda (zvoní): Byly mně podány dva návrhy, týkající se zahájení debaty o učiněném právě prohlášení.

Je to především návrh pp. posl. J. Marka, Slavíčka, Staňka, dr. Noska a dr. Lukavského a soudr. tohoto znění:

"Podepsaní navrhují, aby o prohlášení ministra zahraničních věcí byla provedena rozprava v zítřejší schůzi."

Dále byl mi podán návrh posl. Hakena téhož znění:

"O právě učiněném prohlášení vlády navrhuji rozpravu, jež má býti počata v zítřejší schůzi."

Prosím pány, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)

konstatuji, že sněmovna je způsobilá se usnášeti.

Kdo souhlasí s podanými návrhy pp. poslanců J. Marka, Slavíčka, Staňka, dr. Noska, dr. Lukavského a soudr. a dále posl. Hakena, aby o učiněném prohlášení byla zahájena debata v zítřejší schůzi, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina, návrh je přijat.

Přikročíme tedy k rozpravě v zítřejší schůzi, v níž také bude učiněn návrh na počátku na lhůtu řečnickou. Prosím tedy pp. poslance, by se dostavili ihned na počátku schůze.

Ježto - především z důvodů formálních - je třeba konati ještě dnes jednu schůzi za tím účelem, aby rozpočet mohl býti přidělen rozpočtovému výboru, aby také rozpočtový výbor mohl ihned zahájiti své práce, přikročím k ukončení této schůze a podle usnesení předsednictva navrhuji, aby druhá schůze konala se dnes za 5 minut, totiž o 12. hod. 35 min. odpol. s

Nevyřízený odstavec dnešního pořadu.

Je snad nějaký jiný návrh? (Nebyl.)

Není tomu tak, návrh můj je přijat.

Končím schůzi.