Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. inž. Botto, Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Anděl, dr. Gažík.

205 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: náměstek min. předsedy Malypetr; ministři inž. Bečka, Habrman, dr. Hodža, dr. Markovič, Srba, Stříbrný, Šrámek, Tučný.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 214. schůzi poslanecké sněmovny.

Dodatečně udělil jsem dovolenou posl. Kunstovi na schůze dne 12. a 14. t. m. z rodinných důvodů, posl. Tausikovi na včerejší schůze pro neodkladné zaměstnání.

Dovolenou na dnešní schůzi udělil jsem posl. dru Patejdlovi pro neodkladné zaměstnání.

Lékařské vysvědčení předložili posl. Mikulíček a Szentiványi.

Posl. Zierhutovi udělil jsem dodatečně dovolenou na schůze včerejší.

Byly provedeny změny ve výborech. Žádám o jich sdělení.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Klub poslanců "Bund der Landwirte" vyslal do výboru imunitního posl. Schuberta za posl. Zierhuta.

Klub poslanců "Deutsche christl.-soz. Volkspartei" vyslal do výboru soc.-politického posl. Schälzkyho za posl. Bobka.

Socialisační výbor zvolil dne 15. května předsedou posl. Langra.

Předseda: Došla odpověď.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Odpověď min. železnic a obchodu na dotaz posl. Kostky, dr. Kafky a druhů o zadávání státních objednávek roku 1919 a 1920.

Předseda: Počátkem schůze byla tiskem rozdána odpověď.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Tisk 4161. Odpověď vlády na interpelaci posl. dr. Matouška a soudr. o útocích komunistického tisku na ministra spravedlnosti pro jeho domnělé členství ve správní radě banky "Bohemie" (tisk 4128).

Předseda: Počátkem schůze byl tiskem rozdán a současně přikázán výboru iniciativnímu návrh.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Tisk 4156. Návrh posl. Modráčka a soudr. o přídělu velkého majetku pozemkového státem zabraného k účelům starobního a invalidního pojištění.

Předseda: Jednací zápisy o 208., 209. a 210. schůzi byly ve sněmovní kanceláři po 48 hodin vyloženy, a poněvadž nebyly proti nim podány písemné námitky, jsou schváleny podle §u 73 jedn. řádu a budou dle téhož paragrafu vytištěny.

Přejdeme k projednávání pořadu schůze, a to nejprve k odstavci 1., jímž jest:

Zpravodajem je pan posl. dr. Engliš. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Engliš: Slavná sněmovno! V daňovém systému máme dvě skupiny daní a berní. Jedny se dovedou samočinně přizpůsobiti změněným poměrům hospodářským, cenovým, výnosovým a důchodovým, jsou pružné; druhé toho nedovedou a musejí býti zákonem měněny a přizpůsobovány.

Takovou pružnou dani prvého druhu je daň z obratu, poněvadž samočinně, když klesají ceny, vyjadřujíc jen určité procento ceny, klesá aneb vice versa opět stoupá. Přizpůsobuje se tedy sama.

Naproti tomu výdělková daň, jak byla u nás upravena, nemá této samočinné pružnosti. Roku 1918 bylo totiž stanoveno, že výdělková daň má se vybírati vždy pro 2 roky, a to na základě obchodních výsledků roku, těmto obchodním létům předcházejícího, tedy za r. 1918 a 1919 na základě obchodních výsledků z r. 1917. Podobné ustanovení bylo vydáno roku 1921 pro obchodní léta 1920 a 1921 a r. 1922 pro obchodní léta 1922 a 1923. Podle tohoto zákona tedy by měla býti výdělková daň na rok 1922 a 1923 předepsána podle obchodních výsledků z roku 1921. Takové opatření jest jistě v zájmu administrace finanční, zjednodušuje ji, ale na druhé straně předpokládá stabilitu hospodářských poměrů během těch tří hospodářských let. Ale jak jest vám všeobecně známo, zažili jsme takový rozdíl mezi hospodářskými poměry roku 1921 a následujících, že prostě předpoklady stability nemůžeme považovati za platné. Rok 1921 byl vyvrcholením hospodářské konjunktury po převratu a rok 1922 nebyl pouhou reakcí, nýbrž stál také ve znamení zvláštní politiky měnové, kterou jsme dělali, ve znamení deflace, následkem které celá hladina cenová a v důsledku toho i výnosová a důchodová klesla okrouhle o 1/3. Není tedy zhola možno říci, že můžeme výnosy z r. 1921 považovati za podklad daně výdělkové v roce 1922/23, poněvadž by to bylo nejen tvrdé, nýbrž po mém soudu v četných podnicích přímo katastrofální: kdyby tento poslední přívažek byl položen na podnik, utopil by ho.

Ale výdělková daň trpí vedle toho jinými vadami. Byla v Rakousku svého času kontingentována a rozvrh kontingentu se dál podle pruského vzoru reparticí a samosprávou daňovou. Byla to poměrně nejlepší methoda rozdělení daně, pokud není daní kvotovou, tedy vyměřovanou určitým procentem ze zjištěného výnosu. Zdálo se nemožným a také neproveditelným, aby byl výnos podniku individuelně zjišťován, proto sáhnuto ke vzoru pruského daňového kontingentu a samosprávně repartice. Ale kontingent daňový a jeho mírné stoupání, jak zákon předpokládá, předpokládá zase stabilitu hospodářských poměrů a zejména stabilitu měny, cen, výnosu a celé soustavy hospodářských cifer. Válka však, která přivedla rozvrat měny rakousko-uherské a tím úplnou revoluci hladiny cenové a úplnou revoluci hladiny výnosové, učinila tento předpoklad bezpředmětným. Kontingent se stal jednoduše neudržitelným. Následkem toho hned po převratu roku 1918 byl u nás kontingent pro daň výdělkovou zrušen, ale nebyl ničím nahrazen. Zejména nebyla proto daň výdělková ještě prohlášena za daň kvotovou v tom smyslu, že by se měl zjišťovati individuelně výnos podniku a že by se stanovilo procento, kterým má býti výnos podnik postižen. Bylo jen řečeno, že výnosnost se má státi objektivním znakem, podle kterého se má daň vyměřovati. Ale nesmíme zapomenouti, že za kontingentu jsme také měli objektivní znaky rozsah podniku, počet zaměstnanců atd. proto, poněvadž výnos nebyl přímo zjišťován vůbec, a soudilo se z těchto objektivních znaků na výnos. Výnosnost sama nemůže tudíž býti objektivním znakem pro zjištění výnosu. Byl tam v zákoně z roku 1918 vlastně logický protiklad. Ježto nebyla daň již kontingentována, ale také nebyla kvotovou, následek byl, že byla daň vyměřována, můžeme říci, více méně libovolně. Tato libovůle způsobila nejen tíživosti, nýbrž hlavně nerovnoměrnosti při ukládání výdělkové daně, a podle všech zkušeností víme, že nerovnoměrnost daňová působí hůře nežli tíživost daně samotné. Přistoupila-li k tomu ještě okolnost, o které jsem mluvil, uvědomíme-li si ty změny hospodářských a cenových poměrů od roku 1921 a 1922, ukazuje se nejlépe, jak neudržitelným byl by platný zákon pro všechny podniky individuální, a tedy specielně pro živnostnictvo, kdyby nenastala změna.

Všecky hospodářské korporace činily a také v tomto parlamentě posl. dr. Medinger učinil návrh, aby bylo změněno platné ukládání daní, jenže on si představoval poněkud jinou methodu, nežli kterou předložila vláda. My zabýváme se proto vládní osnovou, kterou bereme za základ svého jednání, a základní myšlenka této osnovy je, aby podkladem ukládání daně na rok 1922 a 1923 nebyly výsledky z r. 1921, nýbrž výsledky z r. 1922. Avšak není tento princip vysloven generelně, poněvadž by musely všechny berní správy poznovu daně ukládat, i ty, které je již uložily. Proto bylo dáno zmocnění resp. právo každému poplatníku, byla-li mu uložena daň vyšší, nežli by činila sazba přípustná pro rok 1922 podle výsledku z roku 1922, aby cestou stížnosti žádal za redukci této sazby, avšak tato redukce nemá činiti více než jednu polovinu předpisu, pokud se stal anebo se stane. Ostatní ustanovení tohoto zákona jsou více méně formálního rázu.

Můžeme říci, že tento zákon jest jeden z poměrně mála zákonů, které byly vydány ve prospěch živnostenského středního stavu. Při této příležitosti chtěl bych jen několik slov říci, že my jsme se vyčerpávali, uvažujíce o sociálních problémech, především otázkou dělnickou. Znali jsme jen jednu otázku sociální, a to otázku dělnickou. Ale nesmíme přehlédnouti, že soukromé vlastnictví třídí společnost netoliko na dělníky a vládce nad výrobními prostředky a plodí takto otázku dělnickou, nýbrž že rozsah soukromého vlastnictví třídí také tu nedělnickou třídu na velkokapitál a střední stav a že nám vzniká v poměrech, ve kterých žijeme, velmi hlasitá otázka středního stavu, jehož udržení je v zájmu tohoto společenského řádu. Neboť živnostníci, rolníci a střední stav, to jsou vlastní nositelé myšlenky společenských řádů, ve kterých žijeme. Kdyby nastala taková koncentrace výroby a koncentrace majetku, že by v několika rukou byl soustředěn a všechno bylo podřízeno těmto několika majitelům, potom dělníci, úředníci a zřízenci neudrželi by společenský řád, který je budován na soukromém vlastnictví a na volné smlouvě, poněvadž funkce tohoto soukromého vlastnictví, soutěž a obstarávání národohospodářských interesů, by byla prostě pohřbena. Má-li tedy rento společenský řád jisté své odůvodnění, pak musíme v zájmu jeho také dbát toho, čemu se říká střední vrstvy, ne proto, aby byly střední existence - poněvadž by nám nic na tom nezáleželo, jestli někdo je včleněn jako dělník nebo jako živnostník do tohoto společenského řádu, - nýbrž v zájmu jeho samostatnosti.

To jest po mém soudu kořen středostavovského a živnostenského problému a musí po mém soudu parlament věnovati otázce středního stavu do budoucnosti zvýšenou pozornost. A zde v tomto zákoně koná jen poměrně malou povinnost ke střednímu stavu živnostenskému, když přizpůsobuje finanční soustavu poměrům, které vznikly deflací. Není možno, aby udržen byl rozpočet 20 miliard při 16 1/2centimové valutě právě tak, jako při valutě 10centimové. Musí z toho býti provedeny důsledky, máme-li se dostati z krise ven, poněvadž celá ta krise znamená jen disjunkci, rozpojení těch koleček hospodářských, které do sebe mají zapadati, poměr mezi výrobou průmyslovou a zemědělskou, mezi finančními a hospodářskými číslicemi státu, poměr mezi cenovou hladinou naší a cizí. A pokud tato disjunkce nebude odstraněna, nemůžeme očekávati, že vnitřní příčiny naší krise pominou. A zase jeden krok činíme zde k tomuto přizpůsobení.

Dovoluji si jménem rozpočtového výboru prositi slavnou sněmovnu, aby dala tomuto zákonu svou ústavní sankci. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Předem, než udělím slovo řečníku zapsanému, navrhuji podle usnesení presidia řečnickou lhůtu 15 minut.

Námitka proti tomu není? (Nebyla).

Námitek proti tomu není, návrh můj je přijat.

Uděluji slovo řečníku zapsanému na straně "pro", posl. Horákovi.

Posl. Horák: Slavná sněmovno! Předkládá-li vláda návrh zákona na úlevu daně výdělkové na rok 1923, jest si jistě vědoma, že daňového systému našeho nelze na dále bez značných hospodářských škod udržeti. Četné rekursy - leží jich celé stohy v úřadech - jsou toho důkazem. Bylo by dobře, aby rekursy byly co nejdříve vyřizovány a aby neležely, jako se to v mnoha případech stává, až dvě léta. Netýká se to však jen daně z výdělku, nýbrž týká se to také všech ostatních daní. Nebylo u nás dosti porozumění v nynější hospodářské krisi, na které ne v poslední řadě nese spoluvinu náš daňový systém, Stát má právo na berně plynoucí z čistého výnosu, a to jen na takový zlomek, který by neohrozil existenci a veškeru podnikavost a chuť ku práci. Bohužel, daně u nás nebyly až dosud vyměřovány tak, jak by si bylo přáti, a nabyly takového rázu, že ochromily podnikavost a vzaly jednotlivcům chuť k další činnosti.

Mám po ruce řadu důkazů, že jednotlivci vzdali se živností nebo čekají na příležitost, až jim bude umožněno další obchodování a další provozování živností. Berní nenasytnost u nás neřídila se pravidly obvyklými, v četných případech nesáhla jen na veškerý zisk, nýbrž i na nastřádaný, vyženěný neb zděděný majetek. Proto vidím v předloženém návrhu krok, který znamená, že poznává se již nezdravý postup až dosud praktikovaný. Sám o sobě návrh ten, který umožňuje podání zvláštních odvolání všude tam, kde provozovací poměry v živnostech a obchodech doznaly újmy, nestačí, musí se státi něco více, a to proto, že všeobecná krise zavinila téměř u každého zhoršení jeho provozovacích poměrů, příslušné komise i s předsedou, jakož i zemská komise budou museti postupovati u vědomí těchto okolností, jinak by se tento zákon minul kýženým výsledkem a účinkem.

Klub strany, které přináležím, podal návrhy na snížení daní a přirážek ku přímým daním a zasazuje se při každé vhodné příležitosti o zmírnění všech těžkých daňových břemen. Nečiní tak k vůli popularitě, nýbrž protože chce, aby střední vrstvy byly sesíleny a nebyly dále seslabovány vysokými poměry daňovými. Nejen zákony daňové, nýbrž i nařízení z dřívějších dob byly příliš drakonické, a proto nemohly býti při nejlepší vůli splněny a staly se obávanou metlou v každé provozovně a dílně živnostenské i v každém závodě, ano i tam, kde z dřívějších dob následkem šetrnosti panovaly lepší poměry. Výminečné zákony daňové, které až dosud u nás jsou zavedeny, nutno přizpůsobiti dnešní době, která připomíná nám živě blížící se poměry mírové. Nelze na dále ponechati příslušníky o stát zasloužilých středních vrstev v nejistotě, nelze nadále přihlížeti k dalším starostem a bezesným nocem a musí se jim vrátiti dřívější spokojenost, klid a jistota, že nebude jim křivděno a s nimi macešsky nakládáno. Jsme jistě všichni naplněni radostí, že měna naše se ustálila a jeví příznivý účinek na výrobky a předměty denní potřeby, jichž cena klesá. Stalo se tak logickým způsobem, přirozenou konkurencí, která byla vždy, jest a bude samozřejmým regulátorem potřeb. Proto stalo se nutností, aby i dávky byly přizpůsobeny přítomné době s tendencí sestupnou. Těmto poměrům přizpůsobiti se musí i stát se svou produkcí a výdělečnou činností. Dráhy i pošty se svými dopravními poměry musí následovati i prakticky sledovati tyto cíle. Tím sníží se režie podnikatelů a přivoděna bude další možnost k zlepšení poměrů. Následovati pak musí naše samospráva v obcích a přirážkový systém musí býti uveden na míru snesitelnou, obce musejí se státi opět místem spokojenosti všech občanů, v nichž každému pobyt bude učiněn snesitelným, a bude mu vlita radost z práce a výdělečné činnosti.

Byly doby, kdy daně a obecní přirážky každý rád platil, poněvadž byly rozumně vyměřovány a přizpůsobeny stávajícím poměrům. Nuže, vynasnažme se, aby se tyto doby vrátily a poplatníci nemuseli proklínati okamžik, kdy se rozhodli věnovati se řemeslu, obchodu a živnosti. Ježto by se však mohlo stát, že tento zákon bude přeceňován, konstatuji, že obsahuje výhody nejen pro živnostníky, nýbrž i pro zemědělce a vůbec všechny osoby výdělečně činné.

Při této příležitosti urguji brzké změnění celé naší neudržitelné berní soustavy a provedení daňové reformy. Stane-li se tak, byla by odčiněna z části křivda, spáchaná na středních vrstvách. Předložený zákon, jímž se povoluje úleva na všeobecné dani výdělkové na rok 1923, jest jen malou ukázkou změněných názorů na hospodářskou situaci, a proto v očekávání dalších podobných skutků bude náš klub hlasovati pro tento zákon s přáním, aby byl také se strany příslušných úřadů svědomitě prováděn. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. Bubník.

Posl. Bubník: Vážení pánové! Osnova zákona o úlevách na dani výdělkové nám dává vzácnou příležitost, abychom promluvili několik slov o daňovém systému a o stanovisku zejména tak zv. koalovaných stran k sociální politice. 

Byl jsem vlastně vyprovokován panem dr. Englišem, který je zpravodajem rozpočtového výboru, který zde ve svém referátě uváděl, že je třeba rozlišovati sociální politiku na politiku sociální pro dělníky a na politiku sociální pro t. zv. střední stavy. A prohlásil mimo jiné, že základem dnešního řádu kapitalistického, řádu výrobního a právního, je t. zv. střední stav: živnostnictvo, obchodnictvo a zemědělstvo.

Je ovšem zde nutno odpověděti na důležitou otázku. Kdo má zapotřebí ochrany, na koho se má vztahovati zejména ochrana veřejnoprávní? A z tohoto stanoviska zásadního je třeba, abychom řešili otázky sociálně politické. Pamatuji se, že jsem četl svého času velmi pěkně vypracovanou brožuru, kterou napsal pan kol. dr. Engliš o sociální politice, ve které právě operuje zásadami, které do jisté míry jsou totožné se zásadami, kterých hájíme, totiž, že ochrana slabých, ochrana dělnické třídy je první povinností státu a veřejných orgánů. Nepopíráme rovněž práva středního stavu na ochranu, jenže je třeba rozlišovati zde stupeň potřebnosti a nutnosti zákonné ochrany. Jestli právě třída, která je na sociální příčce nejníže postavená, totiž dělnictvo, je zbaveno všech určitých existenčních potřeb a nalézá se v kritické situaci, tu je třeba, aby se stát staral o třídu, která je v tomto postavení, a sociální politika musí vycházeti z ochrany dělnické a může potom postupovati přes ochranu t. zv. středního stavu. Že by dnes bylo postaráno o dělníky a že by sociální politika v Československé republice stála na výši doby, to tvrditi se nemůže. Naproti tomu na základě dosavadní znalosti a zkušenosti finanční politiky je možno dokázati, že to jsou právě pracující vrstvy, které jsou opomíjeny, a co se na jedné straně dává v podobě drobečků, rent, nemocenského pojišťování nebo úrazového pojišťování, invalidních důchodů pro válečné poškozence, to se jim zase na druhé straně béře v podobě daňových břemen, která se jim ukládají.

Mám zde kratičkou statistiku o vzestupu t. zv. daní nepřímých v poměru k daním přímým. V r. 1920 dělala suma daní nepřímých 75%, daně přímé činily tehda 25% celého kontingentu daní státních. V r. 1921 křivka pro daně nepřímé stoupala, a sice o dalších 5%, takže dělala dohromady 80%, kdežto daně přímé pouze 20%. V r. 1922 ta tendence je ještě rychlejší a my shledáváme se s faktem, že v r. 1922 pro nepřímé daně bylo vybráno 85%, resp. ve státním rozpočtu je preliminováno 85 %, kdežto pro daně přímé 15%. Jedna z daní přímých je daň výdělková. Ta ve státním rozpočtu nehrála příliš velkou úlohu. A jestliže sociální politika pro střední stav měla býti založena na úlevách daně výdělkové, pak by se živnostníci a obchodníci pěkně poděkovali, poněvadž tyto úlevy nejsou vztahovány pouze na drobné, samostatně výdělečné osoby, nýbrž i na velké podnikatele, na kapitalisty, od nichž dnes se také vymáhá daň a pro něž percentuelně jsou úlevy výdělkové daně vyšší než úlevy výdělkové daně pro vrstvy maloživnostenské a maloobchodnické.

Je nutno vzpomenouti si jedné okolnosti. A já to tu musím při této příležitosti konstatovati. Stojíme před otázkou řešení sociálního pojištění v Československé republice. Třebas by koalované strany, a zejména obě strany socialistické, tuto otázku považovaly za velmi dobrý agitační prostředek, dnes mezi dělnictvem je alespoň tolik známo, že sociální pojištění především nebude vyhovovati požadavkům těch malých lidí z pracující třídy, a že bude uzákoněno bůhví kdy, poněvadž je vázáno, je to conditio sine qua non, na pojištění malých stavů, maloživnostníků, maloobchodníků a malorolníků. Prohlašuji, že jsme pro pojištění těchto středních vrstev, ale současně prohlašuji, že tím pro dělnictvo a dělnické strany socialistické berou na sebe příliš velkou odpovědnost, a vzaly-li to jako podmínku pro svou politiku koaliční, potom vzaly příliš veliké břemeno na sebe, poněvadž, jestliže souhlasí s tím, aby sociální pojištění dělnické bylo spojeno s pojištěním středních stavů, znamená to odklad, poněvadž pro sociální pojištění středních stavů není materiál pohotově, nejsou statistická data. Mohlo by docela dobře býti provedeno dělnické pojištění s datem předchozím a nebude jistě žádná ze socialistických stran, zejména strana komunistická, proti provedení pojištění drobných zemědělců, obchodníků a živnostníků. 

Ale vidíme v tom nebezpečí, jestliže sociální pojištění bude uzákoněno ve svém celku se zahrnutím středních stavů. Potom počkáme si na to sociální pojištění až někdy s platností 1928 nebo 1929. Do té doby nevím, co budou tomu říkati nejen dělníci, ale i drobní živnostníci.

Ale je tu ještě jiná otázka, kterou jsem zde předložil svého času v podobě návrhu zákona na zavedení starobního zaopatření. To se vztahuje také na drobné středostavovské vrstvy, na malé živnostníky, obchodníky a zemědělce. Tato otázka nebyla dosud předložena ani soc.-politickému výboru. Ačkoliv návrh je propracován do posledního detailu, nestal se dosud předmětem jednání parlamentu. V tom mezidobí, které bude vyplněno projednáváním předlohy o sociálním pojištění, umrou nám desetitisíce nejstarších příslušníků středních vrstev a dělníků, kteří se nedočkají zákona o sociálním pojištění, a nebude o ně postaráno ani subsidiarním způsobem, totiž ve způsobě mnou uvedeného starobního zaopatření.

Při příležitosti projednávání zákona o úlevách na výdělkové dani jsem přednesl v rozpočtovém výboru otázku, kterou jsem chtěl, aby byl řešen příslušný návrh, kterým byla vyzvána vláda k určitému mírnému vymáhání daně, osobní z příjmů u vrstev dělnických.

Vážení pánové, v roce 1923 berní orgány vymáhají osobní daň z příjmu za rok 1920 a rok 1921. V té době, kdy dělníci měli pomocí svých odborových organisací a při dobré konjunktuře průmyslové, tedy kdy byly lepší hospodářské poměry než dnes, značně vyšší výdělky, tehdy osobní daně z příjmů byly vypsány z vyššího základního obnosu. Ale dnes přicházejí berní úřady a vymáhají nedoplatky osobní daně z příjmů za rok 1920 a za rok 1921 v době, kdy dělnictvo z veliké části je buď vůbec nezaměstnáno, anebo z veliké části pracuje po 3 a 4 dny v týdnu za nižšího výdělku. Z tohoto svého malého výdělku, který nestačí ani k uhájení skromné existence, má nyní platiti osobní daň z příjmů.

Přednesl jsem v poslaneckém klubu komunistických poslanců resoluční návrh, který má toto znění: "Vláda se vyzývá, aby nedoplatky na osobní dani z příjmu za léta 1920 a 1921 byly odepsány pro průmyslové dělníky."

Beztoho státní úřady budou míti velmi těžkou administrativní práci, aby ty nedoplatky získaly, aby mohly býti fisku zachovány. Tedy je to i z důvodů, řekl bych, státně-správních návrh, který by mohl býti proveden. Pan referent se proti tomu ohradil, poněvadž prý zde není souvislost logická s osnovou projednávanou. Já jsem také resoluční návrh za tím účelem nepřednesl, nýbrž jako návrh, který má býti projednán včas, a poněvadž parlament stojí před koncem svého zasedání, rozpočtový výbor se sejde snad, bude-li to možno, někdy v červnu možná, tehdy ovšem bude už po případě příliš pozdě, nebo nebude dosti příležitosti, po případě dosti dobré vůle, a proto jsem přednesl resoluční návrh včera. Poněvadž však socialistické strany se postavily proti tomuto návrhu - a byli to zejména zástupci strany soc.-demokratické, kteří pokládají návrh za neproveditelný, musil by se prý vztahovati na všechny poplatníky a nepřistoupili na něj - proto návrh padl. Souhlasím s tím, že rozpočet státní, který byl sděláván za docela jiných předpokladů, zejména za jiných poměrů valutárních na rok 1923, nemůže býti založen při dnešním kursu koruny československé na dosavadním poměru tak, jak byl sděláván předloni anebo ještě loni. Není možno, když koruna platí 16 centimů, aby byl rozpočet sděláván tak, jako když naše koruna platila 8 až 10 centimů. Souhlasím! Ale, vážení pánové, rozpočet musí míti ještě jiné stránky a vlastnosti pro příští rok. Stát, chce-li zachovati rovnováhu, může šetřiti na určitých účelech neproduktivních. Je třeba úspor a jsou možny úspory tam, kde je možno šetřiti na věcech, které jsou zbytečné, ale je nutno přidati na věci nutné, na potřeby, které jsou skutečně produktivní, a potom také bude možno dosáhnouti rovnováhy v rozpočtu. Pro dělnictvo, pro pracující třídy, jest nutno rozpočet zaříditi tak, aby sociální účely, účely sociálně-zdravotní a sociálně-pojišťovací byly dostatečně dotovány, aby byl v rozpočtu dán na ně určitý, dostatečný obnos. V tomto smyslu je ovšem na vládě, aby sestavila rozpočet, který budeme míti na příští rok a který bude v rozpočtovém výboru projednáván, tak, aby v tomto směru vyhovoval.

Dnes prohlašujeme, že jsme pro snížení určitých břemen daňových, ale že považujeme dnešní soustavu daňovou za naprosto nedostatečnou a že je třeba její změny. A až bude změněna tak, že se bude bráti jen tam na úhradu státních výloh, kde je bráti možno, kde je velký majetek, pak je možno dosáhnouti skutečné rovnováhy a také lepšího pro dělníky státního hospodaření. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Medinger.

Posl. dr. Medinger (německy): Slavná sněmovno! Je nespravedlivo vzíti za základ zdanění průmyslu dále rok největší konjunktury. Úleva, která se průmyslu při zdanění poskytuje tímto návrhem zákona, je nepatrná a zůstává daleko za přáním, které průmysl je oprávněn míti. Zříkám se zabývati rozdílen mezi návrhem mýma návrhem, jejž vylíčil pan kolega dr. Engliš. Konstatuji však, že návrh tento znamená praktický pokrok, a z toho důvodu odporučuji, aby byl přijat. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, debata jest skončena. Závěrečné slovo má pan zpravodaj.

Zpravodaj posl. dr. Engliš: Slavná sněmovno! Jistě není dnes úkolem debatovati o této otázce, abychom rozvinuli celý problém nynější krise a jejího řešení, a také celý problém sociální otázky a jejího řešení. Zásadně se nikdo proti této osnově nevyslovoval, a je tedy můj úkol celkem snadný, protože se nikdo nevyslovil proti sociální politice vzhledem ke středním stavům. Já bych si dovolil jenom odůvodniti, proč jsme nepřijali v rozpočtovém výboru Bubníkova návrhu, který chtěl, aby nedoplatky z roku 1921 byly pro průmyslové dělnictvo odepsány. My jsme řekli, že jest zásadní rozdíl mezi tímto zákonem a mezi zákonem o dani z příjmů. Když klesá výdělek, nebyla by ještě samočinně snížena daň výdělková. Naproti tomu daň z příjmů, když klesá příjem, samočinně klesá, protože je percentuelně vyjádřena k příjmům, o které běží Pokud pak jsou nedoplatky z dřívějších let, nemůžeme říci, že to bylo věcí jenom středních stavů, nemůžeme říci, že si z nedoplatků ušetřily peníze a měly je pohotově, a že u jiných tomu tak nebylo. My bychom nemohli tuto otázku vysloviti jenom pro střední stavy, my bychom ji museli formulovati pro všechny slabší, méně majetné vrstvy, pokud nedoplatky daňové mají, aby bylo mírněji s nimi nakládáno. Jenom to byl důvod, pro který jsme řekli, že nemůžeme pro průmyslové dělnictvo takového požadavku vysloviti, a pravili jsme, že jsou tam ještě předlohy v rozpočtovém výboru, ve kterém má se jednat o přirážkách vůbec, nejen pro výdělkovou daň, a bude příležitost o této otázce také v dohodě s vládou mluviti a usnésti se. Z té příčiny doporučuji, aby slavná sněmovna přijala osnovu tuto ve znění, jak ji doporučil rozpočtový výbor. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Budeme hlasovat. Prosím dámy a pány, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)

Konstatuji, že sněmovna je schopna se usnášeti.

Osnova zákon má toliko dva články.

Ježto není návrhů pozměňovacích, míním dáti hlasovati o celé osnově, nadpisu zákona a úvodní formuli najednou.

Jsou snad proti tomu námitky? (Nebyly.)

Není jich. Budeme hlasovat, jak jsem právě uvedl.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími dvěma články, nadpisem zákona a úvodní formulí ve znění navrženém p. zpravodajem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím poslanecká sněmovna osnovu tuto přijala v prvém čtení.

Čtení druhé navrhnu na pořad příští schůze.

Tím je vyřízen první odstavec dnešního pořadu.

Přejdeme ke druhému, jímž jest:

2. Hlasování o zprávě výborů dopravního a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 4136) o nabytí Buštěhradské železnice státem (tisk 4147). 

Zpravodajem výboru dopravního je p. posl. Votruba a zpravodajem výboru rozpočtového p. posl. Biňovec.

Ježto v předešlé schůzi vykonali jsme rozpravu i s doslovem pp. zpravodajů, jest nám nyní přikročiti k hlasování.

Sděluji, že pan posl. inž. Kallina a druzi odvolali dva ze svých návrhů, totiž návrh k § 13 osnovy a resoluční návrh k témuž paragrafu.

Hlasování míním provésti tímto způsobem:

O §§ 1 až 3 hlasovali bychom ve znění navrženém pány zpravodaji, neníť pozměňovacích návrhů.

O § 4 bychom hlasovali podle návrhu posl. inž. Kalliny a soudr., nebude-li přijat, podle zprávy výborové.

Pak hlasovali bychom o §§ 5 až 15, o nadpisu zákona a úvodní formuli, k nimž není pozměňovacích návrhů, podle zprávy výborové.

Jsou snad proti tomuto způsobu námitky? (Nebyly.)

Není jich. Budeme tedy hlasovati, jak jsem právě uvedl.

Nejprve budeme hlasovati o §§ 1 až 3 ve znění navrženém pány zpravodaji.

Kdo s nimi souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina, tím §§ 1 až 3 schváleny jsou podle návrhu pánů zpravodajů.

Při § 4 je návrh p. posl. inž. Kalliny a soudr., žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Doplňovací návrh posl. inž. Kalliny a druhů:

§ 4 budiž doplněn tímto zněním:

"Dosavadní zaměstnanci BD, kteří odmítnou převzetí do státní služby, buďtež beze zření k jejich služebním letům dáni do výslužby podle ustanovení stanov pensijního ústavu BD se započtením jednoho roku nemoci.

Zaměstnanci, kteří mají býti převzati od BD, buďtež hodností úplně na roveň postaveni zaměstnancům státních drah a nesmějí býti zařazeni jako poslední do téhož statusu a do téže hodnostní třídy. Při rovnosti služební let nechť rozhoduje jedině služební zaměstnání a dosavadní kvalifikace".