Předlohou mají býti práva domácích pánů valně rozšířena a ochrana nájemníků má býti značně omezena. V § 12 se vypočítávají výlučně všechny možnosti, kdy domácí páni mohou překročiti míru nájemného, stanovenou v §§ 9 a 10, vyhlídka pro domácí pány, s níž by mohli býti spokojeni. Všechna tato nová zatížení nájemců se mají provésti v době, kdy se provádí skoro neomezeně snižování mezd a platů, kdy desetitisíce jsou bez zaměstnání, desetitisíce jiných pracují jen omezenou dobu, v době, kdy nad to nemůže býti o zlevnění živobytí ani řeči. Důvody k výpovědi, které mají býti považovány za důležité, se značně rozmnožují. Kdo 24 hodiny po tom, když byl upomínán, nemůže zaplatiti nájemné, vydává se nebezpečí, že bude vystěhován na silnici. Tíseň, že není možno platiti nájemné v ustanovené lhůtě nebo ke lhůtě upomínací, vyskytuje se přirozeně častěji následkem trvalé krise. Že oběťmi tohoto ustanovení se stanou jen ti nejchudší mezi chudými, nezaměstnaní a částečně zaměstnaní, je každému zřejmé. Bída, nouze těchto lidí zůstane nepovšimnuta, za to se projevuje zvláštní porozumění těžkému prý postavení majetníků domů.
Důležitý důvod pro výpověď jest dále také ten, je-li nájemník vypovězen z území Československé republiky. Příslušníci rodiny vypovězeného ztratí vypovězením nejen živitele, je tu také nebezpečí, že podle práva a zákona přijdou o byt a přístřeší. Ani vláda ani strany většiny, zdá se, na to nemyslí a nemyslily, že jsou také českoslovenští státní občané v cizině a že vlády těchto zemí by mohly zavésti ustanovení obdobná.
Další důvod k výpovědi jest dán tím, potřebuje-li pronajimatel nutně bytu pro své provdané děti. V tomto ustanovení se zvláště zřejmě jeví rozdíl, jak se oceňují různě občané tohoto státu, jaký se činí rozdíl mezi majetnými a nemajetnými. Tvůrci tohoto zákona, jak se zdá, neznají nebo nechtějí znáti, že je tisíce dělníků a zaměstnanců, kteří také jsou ženatí a nemohou najíti bytu, že mají děti, které se chtějí vdáti a nemohou, protože jim schází sebe skrovnější přístřeší. Majetníku domu, stoupenci a přívrženci dnešního řádu hospodářského, se snad zdá nepochopitelným, že nemůže volně nakládati se svým majetkem, že i svým dětem může pouze za jistých předpokladů dáti přístřeší ve svém domě. Měřeno podle nouze nájemců, se však jeví tato nepříjemnost, vyplývající z nutnosti, jenom jako příklad, za jak hrozných a strašných poměrů nájemci dnes jsou nuceni bydliti.
Obecní úřad v Bílině dal prohlédnouti 64 obydlené místnosti bytovou inspekcí. Inspekce zjistila, že místnosti mají plošnou míru 784 m2 a že jsou obydleny 316 osobami. Na každou osobu připadá tedy 2·5 m2 plochy. Zpráva městského lékaře o těchto místnostech zní: krámy, prádelny, přímo u stok, velmi vlhké, voda pod podlahou, proti zdravotním předpisům, dusné, voda protéká stropem, zahradní domky bez oken, vlhké, dusné sklepy, podkrovní pokoje s dřevěným pažením, mokré, vedle záchodu, s cementovou podlahou atd. Odváží-li se někdo říci, že to jest jenom zjev v Bílině? Nechť vláda nařídí, aby se takové bytové inspekce provedly ve všech městech a průmyslových místech. Ještě mnoho takových hrozných obrazů by se objevilo. Že takové poměry jsou, je zločinem spáchaným na pracujícím obyvatelstvu, znamená pozvolné churavění, nemoc a předčasnou smrt.
Jest to bezúčelné opakovati zde všechny tyto věcné a dobře odůvodněné námitky, které svědčí proti každému omezení a zmenšení ochrany nájemníků. Náš klub v sociálně-politickém výboru přednesl věcné návrhy. Bez jakéhokoli odůvodnění byly všechny zamítnuty, jen jeden člen výboru, a to kolega Biňovec, měl odvahu, otevřeně k nim zaujmouti stanovisko a vysloviti k nim své mínění. Nazval naše návrhy demagogickými. Důkaz svého tvrzení zůstal ovšem dlužen. Také se, jak se zdá, na to nepamatoval, ze jeho tvrzení ve výboru je v jistém odporu ke zprávám, které byly uveřejněny v "Právu Lidu". "Právo Lidu" totiž hlásalo, že čeští sociální demokraté se snažili uplatniti ještě mnohem dalekosáhlejší věci při utvoření tohoto návrhu zákona, než co obsahovaly naše návrhy ve výboru; rozpor, který si pak asi každý může vyložiti sám. Vláda a strany většiny soustavně odstraňují zákon o ochraně nájemníků. Odstraňování se tímto novým zákonem, který má býti ustanoven, ještě poněkud zastírá. Co jím ještě není ve prospěch majetníků domů jasně řečeno, toho má býti dosaženo jinými ustanoveními zákona, o nichž se také dnes má jednati. Osud tisíců nájemníků se tím značně zhorší.
Vláda a strany většiny našly - a to budiž zde zvláště zdůrazněno - při svém počínání, aby odstranily ochranu nájemníků, vítané pomocníky v německých stranách měšťanských. Měli jsme již ve výboru příležitost, abychom slyšeli mínění dvou německých stran měšťanských. Mohu dnes pouze říci, že pan kolega Keibl a pan kolega Fischer byli ve výboru jinými než v plenu. Tak jasné, tak otevřené jako bylo jejich stanovisko ve výboru, nebylo jejich počínání v plenu. O počínání samotném jest mi ještě něco říci. Německá strana národní ve schůzi svého klubu, jíž se zúčastnili také zástupci říšského vedení strany a organisací krajských, se usnesla, že se postaví stran otázky odstranění ochrany nájemníků na stanovisko odstranění vázaného hospodářství v oboru bytovém a že se zasadí proto zásadně o přiměřené zvýšení nájemného a co možná krátké omezení časové nového zákona - a zde, jak se zdá, začíná věštecké nadání - protože prý v dohledné době musí nastati opět nové ustanovení zákonem vzhledem ke kolísavé valutě.
Stanovisko německé strany národní k ochraně nájemníků je pochopitelné. Národní strana je třídní stranou majetných. Tato jedna zásada stačí, aby se rozumělo jejich stanovisku. Jsou stoupenci volného působení sil. Nechť hospodářsky silný podle své vůle a bez omezení může dáti na jevo svou sílu proti hospodářsky slabým. Německá strana národní tím také sleduje proud části svých voličů, majitelů domů. Tak jasně a otevřeně jako na př. pan kolega Fischer od německé strany agrární se národní strana neodvažuje projeviti otevřeně své skutečné přesvědčení. Národní strana nemůže jen tak beze všeho tak činiti. Praví o sobě, že zastupuje také zájmy dělníků, zaměstnanců a hlavně úředníků. Tito však většinou nejsou majetníky domů. Pan kolega Fischer se zastával ve výboru stanoviska úplného a neprodleného zrušení ochrany nájemníků. Jeho se netkne bída, nouze nájemníků. Zde, ve sněmovně, prohlásil, že jen zrušením vázaného hospodářství a tím že se obnoví výnosnost již postavených domů, volným hospodářstvím může býti podporován stavební ruch, protože tím bude dán popud k tomu, aby se stavěly nové obytné domy. To je klamný úsudek, neboť žádný člověk, který má dosti kapitálu, aby jej dal do nových staveb, nenaráží dnes na překážky, neboť není postaven, učiní-li tak, pod zákon o ochran nájemníků, může si tedy výnosnost svého domu umožniti. Uvedete proti tomu, že výlohy novostavby jsou příliš vysoké, že by proto také nájemné dosáhlo takové výše, že by nebylo možno najíti nájemníka, který by mohl takové částky vynaložiti. Přijdete-li s touto výmluvou, potvrzujete jenom naše mínění, že příčinou není ani zákon o ochraně nájemníků, ani ostatní věci, které majetníci domů namítají, ale všeobecná krise hospodářská, která ani neumožňuje, aby se mohlo platiti tak vysoké nájemné. Kolega Fischer nevidí než nepříjemnosti, které musí snášeti majetníci domů pro zákon bytový. Majetníci domů podle jeho mínění mají zůstati ušetřeni všech starostí a nepříjemností, oběti, kterých vyžaduje nenormální stav, mají nésti jedině a výhradně nájemníci. Stanovisko pana kolegy Fischer a jest beze sporu, aspoň pokud je zaujímal ve výboru, brutální a bez srdce, ale otevřené a poctivé. Pan kolega Fischer nebude moci ani jediného nájemníka přemluviti a politicky uvésti v blud, když i mimo sněmovnu vysloví své přesvědčení projevené v soc.-politickém výboru právě tak otevřeně. Jinak jest to u pánů od strany národní. Teď hrají úlohu ochránců majetníků malých domů. Nechtějí si to však zkaziti mimo to s ostatními voliči, nájemníky.
Naše důsledné stanovisko je proti nám využíváno agitačně a způsobem krajně demagogickým. Je tedy zapotřebí říci k této záležitosti několik slov. Národní strana je zásadně pro přiměřené zvýšení nájemného. Bylo by velmi nutné, aby páni strany národní tento pojem "přiměřené" jasně vymezili. Přiměřené zvýšení by musilo býti přece tak veliké, aby majetníci domů byli s tím spokojeni. Jelikož páni ze strany národní jsou také tak velkými přáteli dělníků, zaměstnanců a úředníků, musilo by přiměření zvýšení vyvolati také u této skupiny uznání a spokojenost. Páni by se však měli tázati úředníků a zaměstnanců, jaké finanční zatížení jejich domácí rozpočet po snížení platů ještě snese. Měli by se tázati dělníků, jak by mohli na sebe vzíti po nepoměrném zkrácení mezd ještě další zvýšená vydání. Panu kolegovi Keiblovi se zdálo několik ustanovení vládní předlohy příliš málo přísnými. Žádal a navrhoval zostření v neprospěch nájemníků. Jedno však bylo u tohoto zastance drobných majetníků domů zvláště podivné. (Posl. Schweichhart [německy]: Drobných majetníků domů?) Ano, drobných. Pan posl. Keibl se vydává za zástupce drobných majetníků domů. Nájemné za malé byty podle § 9 předlohy nemá vůbec doznati zvýšení. Výjimka se činí jenom podle odst. 2, lit. a) uvedeného paragrafu, a to jen při takových, i prostředních bytech, které se po vyhlášení tohoto zákona znova pronajmou. Drobní majetníci domů budou tedy jen zřídka moci zvýšiti své příjmy z nájemného. V § 10 se však přiznává velkým majetníkům domů, že mohou zvýšiti nájemné o 120 % u nájemníků, kteří mají zdanitelné příjmy přes 60.000 korun, nebo jimž se předepíše výdělková daň ze zdanitelného příjmu přes 250.000 korun. Tak se přichází vstříc velkým majetníkům domů, neboť nájemníci takového rázu nebydlí u drobných majetníků domů. Pan kolega Keibl by byl musil žádati jako zástupce drobných majetníků domů paritu aneb ještě nad ni. Proč velkým majetníkům domů přiřknouti vesměs zvýšení 120 procent a drobným jen výjimečně 20 procent? Snad pánové od národní strany vysvětlí ještě tento rozpor! Ve výboru pan kolega Keibl neuznal za nutné, aby na tento hrubý rozpor poukázal. Nejde však všem zástupcům majetku domovního pouze a jedině o zvýšení výnosu z domů. Také zde vyslovil pan kolega Fischer otevřené slovo. K čemu slouží zvýšení nájemného, prohlásil, konečně je přece fiskus z většího dílu zase odebere. Zástupci majetné třídy se chtějí zbaviti ochranného zákona, chtějí volně a nerušeně, podle své vůle a neobmezeně využíti nenormálního stavu trhu bytového pro své výhody. Nutností doby jest postarati se o byty rozsáhlou péčí o byty. Dosavadní opatření v tomto oboru z větší části selhala. Vleklé, zdlouhavé vyřizování podaných žádostí o stavby, nedostatek potřebného kapitálu a zásadní odpor, poskytnouti vůbec kapitál pro tyto účely, jsou příčinami tohoto selhání.
Vzorná jest péče o byty v Německu. Vedle státních příspěvků se vybírá dávka bytová, jíž se užívá k zřizování nových bytů. Tato jest také velkým břemenem pro nájemníky. Ale toto zařízení nejde do kapes majetníků domů, také ne do kapes fisku. Významný jest výrok říšského ministra prací při jednání o zákoně o dávce z bytů v německém sněmu dne 14. února t. r. Řekl, že vláda je toho daleka, aby dala platiti takovou dávku na úkor reálné mzdy. Rozumí se prý samo sebou, že i tato vydání budou účtována při určování nákladů na živobytí a že podle toho budou také uplatňována při vyjednávání o mzdách a platech. Vláda prý podle toho také zaujme stanovisko při takových vyjednáváních. Kdyby duch, který vane z těchto vět, také v tomto státě se uplatnil a byl zde prakticky uskutečněn, pak by se i našla cesta, aby i zde hrozné a strašné poměry možnosti bydlení mohly doznati přijatelného zmírnění.
Jen ještě několik slov o druhé předloze, o mimořádných opatřeních bytové péče. Také tato předloha vykazuje pohyb zpátečný. Změněná ustanovení se obracejí především proti německým zaměstnancům a zřízencům státním. Právo volného stěhování se značně omezuje a tvoří se předpoklad k tomu, aby se mohlo zasáhnouti do poměrů. O bytu přeloženého státního zaměstnance rozhoduje ode dneška jeho nadřízený úřad. Smí dáti výpověď ze svého dřívějšího bytu jen se svolením tohoto úřadu. Musí přijmouti v novém místě služebním byt jemu přikázaný. Tím vzrostou příslušníkům přeložených zaměstnanců velké škody. Děti budou vytrženy ze školy a donuceny k návštěvě školy cizojazyčné. Že si vláda bude hleděti přeložení z důvodů státně-politických a národních ještě více než dosud, jest samozřejmostí, jež se dá s jistotou očekávati. I při této předloze jsme se pokusili o to, abychom odstranili největší příkrosti podáním návrhů. Nepodařilo se to, návrhy byly také zamítnuty. Nezbývá nám tedy nic jiného, než abychom s tohoto místa protestovali proti tomuto způsobu a proti uzákonění usnesení, jež bídu a utrpení pracujícího obyvatelstva nejen stabilisují, ale i zvětšují. Odpíráme dalšímu porobení hospodářsky slabých a vytrváme v boji proti útoku majetných tříd, jsouce přesvědčeni a chovajíce naději, že nadejde doba a že nadejíti musí, kdy zástupci pracujícího národa jednotni a semknuti se budou zastávati jeho práv. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní): Ďalej má slovo pán posl. Klein.
Posl. Klein: Vážená sněmovno! S tohoto místa bylo dnes již několikráte protestováno proti způsobu, jak se na půdě parlamentární projednávají osnovy zákonné, a já mohu zejména při příležitosti projednávání vládních osnov, týkajících se ochrany nájemníků a druhých dvou vládních předloh, potvrditi, že systém, který znemožňuje, aby sebe věcnější návrh dosáhl svého uplatnění, opětoval se při projednávání dnešních tří vládních osnov, systém, který jen potvrzuje, že nelze tímto způsobem zúčastniti se nějaké plodné, positivní práce. Výborům i klubům, celému jednání, je ponechána doba několika málo hodin, doba, která nemůže dostačiti, aby jednotliví poslanci i kluby mohli se dohodnouti s interesenty, aby mohli o každém ustanovení návrhu se rozhovořiti a jeho dosah odvážiti, aby zákon pokud možná odpovídal tužbám a požadavkům, které jistě v největší míře jsou spravedlivé. Uvážíme-li, že vládní většina měla možnost dohodovati se o těchto návrzích několik neděl, ba měsíců, a že naproti tomu parlamentu ponechává se pouze několik málo hodin, je zde rozpor s demokracií, který jen ukazuje, že není tak veliká úcta k zákonům a k práci zákonodárné, jak se mnohdy tvrdívá. Proto nemůžeme souhlasiti s tímto způsobem projednávání tak důležitých osnov zákonů, jako je ochrana nájemníků a ostatní dvě osnovy. Dožadujeme se, aby čistě věcným způsobem byl ponechán každému poslanci a každému klubu čas, aby se mohli dohodnouti se svými interesenty a se svými organisacemi, a aby každý návrh, který se tu projednává, odpovídal stavu skutečnému a mohl pokud možná vyhověti nejrozmanitějším požadavkům.
Bylo přirozeno, že v soc.-politickém výboru při projednávání zejména vládní osnovy zákona o ochraně nájemníků byla rozprava rozšířena na stavebním ruchu, že se všech stran byly sneseny stížnosti na nedostatečné podporování stavebního ruchu, ne ani snad se strany státu, nýbrž zejména plným právem bylo poukazováno, že bohaté vrstvy obyvatelstva republiky Československé nekonají vůči státu svých povinností. Zejména dožadovali jsme se my v debatě, aby banky, veliké pojišťovny a jiné veliké ústavy obchodní a průmyslové byly donuceny alespoň pro své dělnictvo a úřednictvo stavěti domy. Tímto opatřením by se jistě bídě bytové odpomohlo. Jen tímto způsobem můžeme vyhověti nájemníkům, neboť i tato ochrana nájemníků, o které dnes jednáme, i předchozí ochrany nebyly vlastně ochranou, neboť zákon dává vždycky v odvislém poměru nájemníkově domácímu dostatečnou možnost, aby nájemné zvyšoval přes hranici, která je zákonem stanovena. Tedy dokud nebude dostatek bytů, nelze vlastně mluviti o ochraně nájemníků. A je charakteristické, že při anketě, která byla svolána ministerstvem soc. péče a koná se teď v zasedací síni ministerstva obchodu, byli to zástupcové organisací pronajimatelů, tedy domácích, kteří řekli, že nejde o zákon o ochraně nájemníků a že by bylo třeba, aby hlavička tohoto zákona zněla jinak, neboť je to zákon, kterým se vlastně upravuje vzájemný poměr mezi nájemníkem a pronajimatelem. Tedy páni domácí vidí v zákoně jistě výhody, které v jednotlivých ustanoveních jsou obsaženy, a proto jsem toho přesvědčení, že především je třeba působiti k tomu, aby stavební ruch a zejména námi navržené stavební povinnosti byly skutečně rozšířeny a oživeny, aby obyvatelstvo mělo dostatek volných bytů. Pak teprve lze mluviti o náležité ochraně nájemníků.
Že bohaté vrstvy nekonají oproti všeobecnému požadavku po zdravých bytech pro každého občana svých povinností, dokázala debata o bankách, ze které jsme mohli konstatovati, že banky dovedou velmi dobře obchodovati s devisami, že provádějí spekulace na zahraničních bursách. Nechci mluviti o ohromných sumách, které byly kolegy interpelanty v interpelaci uváděny držím se jen obnosů, o kterých mluvil pan min. financí Bečka. On řekl, že ztráty Bohemie činí 176 milionů Kč, ztráty Moravsko-Slezské banky 170 milionů Kč. Pan dr. Kubíček oficielně prohlásil, že ztráty Pozemkové banky činí 142,000.000 Kč. Tedy celkem oficielně zde bylo prokázáno, ztráty jen tří ústavů činí bezmála půlmiliardy Kč, tedy obnos jistě úctyhodný. Kdyby poctivého hospodářství bankovních ústavů bylo použito ve prospěch všeobecného veřejného blaha, pak by to jistě stavební ruch pocítil a my bychom si nemusili stýskati a ukazovati podobenky, jak dnes občané v demokratické republice bydlí. Tedy debata o hospodářství některých finančních ústavů prokázala nad slunce jasněji, že místo aby ohromných reserv, které jsou uloženy v bankách, bylo užito ve prospěch těchto všeobecných požadavků, obchoduje se docela nepoctivým způsobem a jsou toho přirozené důsledky, o kterých již zde bylo v předchozí schůzi poslanecké sněmovny mluveno.
My jsme - a nepatří to k této věci a nechci detailně o tom hovořiti - několikráte zde konstatovali, že máme dva druhy krise. Jedna krise je přirozená, přivoděná poměry poválečnými a také poměry mezinárodními. Druhá krise je uměle přivoděna právě stavem, o kterém jsem tu mluvil v souvislosti s povinností bankovních, pojišťovacích a také průmyslových ústavů vůči nedostatku staveb. Tento poměr se jeví také v našem hospodářském životě, neboť naši velkoprůmyslníci, i ti vlastenci, touto pasivitou, touto sabotáží našich poměrů přivádějí uměle hospodářskou krisi tím, že docela nepřirozeně propouštějí dnes z práce dělnictvo, uzavírají podniky, aby vymohli na státu pomocí tohoto stavu buďto odpis daní nebo jiné výhody a podobně. To je ta druhá krise, umělá, která se projevuje nejenom v hospodářském životě, nýbrž také v tom směru, kdy se dožadujeme toho, aby stavební povinnost byla zákonitě stanovena.
Máme dnes jednati o třech vládních osnovách. První osnova - tisk 4069 jedná o ochraně nájemníků. Nebudu polemisovati s kolegy, kteří se domnívají, že není již třeba chrániti nájemníků, že je potřeba ponechati to volnému dohodování se mezi nájemcem a pronajimatelem a že jen tak lze odbourávati vázané hospodářství, do kteréhožto rámce prý také patří ochrana nájemníků, a tedy ponechati volné dohodě stanovení nájemného i výpovědi. My ovšem zastáváme jiný názor; jsme totiž přesvědčeni, že nájemníka je třeba chrániti jasným ustanovením zákona nejenom co do zvýšení nájemného, nýbrž i co do možnosti výpovědních lhůt. Konstatujeme, že osnova nezvyšuje nájemného, ona jen potvrzuje dosavadní stav a ve svém § 1 sumíruje percentuelně, co až dosud posavadním zákonem bylo stanoveno ve směru zvýšení nájemného. Proti tomu však musím s politováním konstatovati, ze osnova rozšiřuje možnost výpovědních lhůt, že proti jedenácti důvodům, které dosud oprávňovaly domácího a soud, potvrditi nebo dáti výpověď, rozšiřuje vládní osnova těchto 11 důvodů o dalších 5, takže nyní jest celkem 16 důvodů, nehledě ještě k rozšíření o několik důvodů ve starých paragrafech, obsažených v zákoně, který se ruší. Nechápeme, když již vládní osnova rozšířila možnost výpovědi o dalších 5 důvodů, proč ponechává jak domácímu tak soudu volné pole, aby užil ještě jiných důvodů k výpovědi, neboť § 1 zní: "Pronajimatelé bytů mohou vypověděti smlouvu nájemní nebo podnájemní jen, svolí-li k tomu okresní soud, v jehož obvodě jest byt. Svolení k výpovědi budiž dáno pouze z důležitých důvodů."
Mám za to, když již se jmenovalo 16 důvodů, že není třeba, aby v zákoně ještě stálo "pouze z důležitých důvodů", nýbrž že je to již jasné. Proto také v našem návrhu, který předkládáme poslanecké sněmovně, navrhli jsme, aby tam stálo striktně: "Výpověď budiž dána pouze z těchto důvodů." Těch důvodů je 16, je jich dosti, má jich dosti okresní soud, má jich dosti pan domácí, a jednáme-li o této osnově zákona o ochraně nájemníků, myslím, že ochrana více méně z toho již vypadla. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
V § 1, odst. 2., č. 2 jest staré ustanovení zákona, které mluví o důvodech, kdy může domácí vypověděti nájemníka, v tom směru: "byl-li nájemník odsouzen pro trestní čin, který se stíhá z úřední moci, spáchaný na pronajimateli. . ." - to je znění starého zákona, kdežto nový zákon k tomu dodává: " . . . nebo na jeho choti v domě bydlící, nebo pro trestný čin proti cizímu majetku, spáchaný na obyvatelech domu." Nová osnova rozšiřuje tedy tuto možnost i na choť domácího i na případ trestního činu proti cizímu majetku, spáchaného na obyvatelích domu. Tedy zase nové rozšíření možnosti výpovědi. Pokud jde o choť, je zajímavé a charakteristické pro sdělávání zákona, že zákon na ochranu nájemníků zavádí určitou imunitu paní domácí, která, jak je známo z prakse, více mnohdy v domě rozhoduje nežli sám pan domácí, a snad proto dostává zvláštní ochranu v tomto zákoně, aby úcta nájemníků k paní domácí stoupla. Navrhujeme, aby se to škrtlo.
V čís. 3 druhého odstavce je nové ustanovení, jež se týká cizích příslušníků. Připomínám, že žije v republice celá řada Čechoslováků, kteří jsou příslušníky cizími, zejména na Slovensku. Stalo se za poměrů uherských, že buďto z ledabylosti anebo z neznalosti mnoho občanů bydlí dnes v Bratislavě nebo na jiných místech deset roků, nestarali se o domovské právo a podle platných zákonů jsou cizinci, ač by měli býti Čechoslováky. Jsou mezi nimi i Slováci, nejenom Maďaři a Němci.
Byl-li někdo vypovězen z území republiky, co bude s jeho rodinou? O tom zákon vůbec nemluví. Máme za to, kdyby i šlo o cizince nesporného, že jest mravní a sociální povinností postarati se nějak o jeho rodinu, neboť je-li vypovězen pouze přednosta domácnosti, co bude s jeho rodinou, s manželkou, s dětmi, s rodiči a pod.? Ze své praxe mohu potvrditi, že byl vypovězen z republiky Československé příslušník polské republiky, který měl u sebe matku 80letou, která umírala. Matka nebyla vypovězena, pouze on byl vypovězen. Zákon nechrání tu starou matku, nebo v jiném případě ženu nebo dítě, a myslím, že jest primerní povinností sociální, abychom se postarali v těchto případech o ochranu rodin, ovšem v tom případě, nebyly-li společně vypovězeny. V tom směru podáváme návrh dodatečný.
Další ustanovení - pod čís. 6 druhého odstavce - zní: "porušují-li nájemník, členové jeho domácnosti nebo osoby, které nájemník přijal do bytu nebo do svých služeb, opětovně hrubě pořádek v domě nebo způsobují-li svým chováním v domě oprávněné pohoršení, a nezjednal-li nájemník, byv k tomu vyzván, možné nápravy." Máme za to, že jest těžko, aby celá odpovědnost byla přenesena na nájemníka, aby pro přečin osob, které přijal do bytu nebo služeb, již zde stával důvod pro vypovědění. V tom směru navrhujeme škrtnutí těchto opatření, pokud jde o osoby, o kterých jsem zde mluvil.
Číslo 10 druhého odstavce §u 1 praví: "potřebuje-li pronajimatel bytu nutně sám pro sebe a utrpěl-li by značnější újmu, zůstala-li by nájemní smlouva v platnosti, nežli nájemník, byla-li by zrušena. Při tom se však nehledí k újmě, kterou si pronajimatel sám způsobil svým jednáním neb opomenutím." V tomto směru navrhujeme jasnější textaci. V případě, kdy potřebuje majetník podniku továrního, živnostenského nebo zemědělského pro své zaměstnance bytu, který jest přístupný toliko prostorami, náležejícími k jeho podniku, poukazovali jsme při projednávání osnovy v soc.-politickém výboru k tomu, že tohoto opatření se může použíti proti zaměstnancům. Textace "které jsou přístupny toliko prostorami náležejícími k jeho podniku" může býti zneužito v tom smyslu, že vedle továrního objektu může se v praxi objeviti případ, že bude stavební objekt, v němž budou umístěni úředníci nebo dělníci podniku, a že postačí, dá-li si podnikatel do tohoto domu, ve kterém bydlí dělníci a úředníci, kancelář. Tehdy podle tohoto ustanovení lze už provésti exekuci na obyvatelích v tomto domě, jsou-li nepohodlni domácímu, případně průmyslníkovi, nebo majiteli zemědělského nebo živnostenského podniku, a on může těmi byty disponovati. Poněvadž 11. číslo 2. odstavce §u 1 to dovoluje, navrhujeme docela jasné ustanovení, které by vylučovalo tuto naši pochybnost, neboť nemůžeme připustiti, aby zákon v eventuelním konfliktu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dával možnost, aby dělníky trestal proto, že snad musí ve svém obranném boji užíti eventuelně jako obranného prostředku stávky. My v tomto smyslu jsme předložili poslanecké sněmovně úplně jasnou textaci, že se nemůže nikde jednati o objekt, ve kterém jsou umístěni dělníci a úředníci, aby se toho nezneužilo proti zaměstnancům.
Ve 13. čísle 2. odstavce §u 1 stanoví se také: "potřebuje-li pronajímatel bytu nutně pro své ženaté nebo vdané děti a opatří-li nájemníkovi náhradní byt, který soud uzná za přiměřený, ač nenabyl-li domu koupí nebo směnou po 1. listopadu 1918." A doplněk je: "Při posuzování přiměřenosti náhradního bytu nezáleží na výpravě dosavadního bytu." Zde je zase jeden pokus, aby tento princip pokud možno úplné ochrany i co do rozměru i co do výpravy se prolomil. Zde je ustanovení, že při posuzování přiměřenosti náhradního bytu nezáleží na výpravě dosavadního bytu. To je velice pružné a v praxi nebezpečné, a proto navrhujeme, aby byl tento dodatek škrtnut.
V 15. čísle 2. odstavce §u 1 mluví se o tom "zaniklo-li živnostenské oprávnění nájemníkovo k provozování živností v najatých místnostech. Z tohoto důvodu lze dáti výpověď jen z místností užívaných k provozování živnosti, které nejsou částí bytu." Již v debatě ve výboru poukazovali jsme, že je zde nebezpečí, jež se dotýká pachtýřů koncesí nebo úředně schválených náměstků. Důvodová zpráva vyvrací náš názor a praví, že tito pachtýři koncesí a úředně schválení náměstkové jsou chráněni v §u 7, odst. 1., který zní takto: "Předchozí ustanovení vztahují se také na pachtovní smlouvy o provozování živností v najatých místnostech." Nemohu si pomoci, ale zdá se mi to poněkud šlendriánské stylisování zákonů, neboť § 7, zejména jeho 1. odstavec, neříká vůbec nic zdali to neguje nebo týká-li se to jen §u 6 či také paragrafů ostatních. My máme dojem, že naše obava, vyslovená v debatě ve výboru, není tím vyvrácena a proto trváme na dodatku, který jsme již poslanecké sněmovně navrhli.
Další ustanovení, které se týká nájemného, jsme již potvrdili, že nájemné se nezvyšuje. Měli jsme jen malé obavy, které byly vyvolány denním tiskem i také na jedné části domácích, že extace, která je naznačena úplně jasně, vyvolává v praxi, - ne všude, ale někde přece, - opak. Domnívajíť se mnozí, že lze dosavadní už zvýšené nájemné podle předchozích zákonů ještě zvýšiti o procenta, jež jsou uvedena v §u 9. Já osobně vím, že ne; nám šlo pouze o to, aby ustanovení §u 8, odst. 2., kde je jasné, že jde pouze o nájemné podle stavu ze dne 1. srpna 1914 nebo při pozdějším prvním pronájmu, bylo v §u 9 opakováno, aby všechny pochyby byly předem vyvráceny.
V odst. 8. §u 12 je velmi důležité ustanovení, jež se dotýká povinnosti vyhlásiti, do jaké míry a od které doby je přípustné zvyšovati nájemné obcí z důvodů uvedených v odst. 2., čís. 1 a 2. Tuto povinnost mají plniti obce, v nichž je sídlo okresního soudu a berní správy (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi finančního ředitelství). Ostatní obce jsou pouze oprávněny vyhlásiti, do které míry a od které doby je přípustno zvýšiti nájemné. Máme za to, aby se předešlo libovolnému zvyšování nájemníkům, kteří - s čímž musíme počítati - nemohou sledovati zákonodárství do detailů. Oni zákonům ani mnohdy dobře nerozumějí, poněvadž ani advokáti někdy nerozumějí těm našim textacím různých zákonů, a nesmí se zazlívati, že neprávníci chtějí něco populárního, že se musí mysliti na to, aby tyto vyhlášky pomáhaly občanům, aby se orientovali. Ale zde je to omezeno, že pouze velká města, kde je toho nejméně potřebí, poněvadž počítáme s inteligencí obyvatelstva větších měst, budou míti tuto výhodu, ale malá města této výhody míti nebudou, poněvadž tam, kde se mluví pouze o oprávnění a není přímé povinnosti, je jisto, že se to v praxi vůbec nestane. Myslíme, že by bylo možno tomu vyhověti, že - nebýti těch zásadních usnesení koalice, že se nepřipustí žádný opravný návrh, byť byl sebe lepší a věčnější, - našemu dodatku v tom smyslu, aby také obce, které mají podle posledního sčítání lidu aspoň 3000 obyvatelů, měly tutéž povinnost, by se docela klidně mohlo vyhověti a že bychom tím aspoň poněkud vyhověli stavu, který skutečně je.
V druhém odstavci §u 20 navrhujeme textaci podle našeho názoru jasnější. Je to odstavec, který mluví o úplatcích, mluví o tom, že "zapovězena jsou veškerá právní jednání, kterými dosavadní nájemník nebo jiný uživatel bytu dává sobě nebo někomu jinému něco poskytovati nebo slibovati za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím". Domníváme se, že ten obrat slovní "sobě nebo někomu jinému nebo v souvislosti s tím" je poněkud nejasný, nebo je-li jasný, je příliš elastický, pružný, a dovolili jsme si to nahraditi v našem návrhu slovem "přímo anebo nepřímo". Domníváme se, že je to jasnější.