3. Zpráva výboru soc.-politického k vládnímu návrhu zákona (tisk 4071) o odkladu exekučního vyklizení místností (tisk 4083).
Zpravodajem za výbor soc.-politický je pan posl. Dubický. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. Dubický: Slavná sněmovno! Účelem vládního návrhu zákona o odkladu exekučního vyklizení místností jest, nahraditi předpisy nařízení ze dne 25. června 1920, známého všeobecně pod názvem nařízení Meissnerovo. Jest ještě v dobré paměti, jak došlo k tomuto nařízení. V době nejhorší krise hospodářské vůbec a bytové zvláště ve veřejnosti snadno pobouřené nad každým, byť i domnělým sociálním bezprávím, docházelo k protestům proti exekučnímu vyklizování, k protestům, jež někdy nabývaly též násilných forem. Neblahé tyto zjevy, snadno vysvětlitelné nervosností doby, hrozily státi se vážným nebezpečím pro jistotu právních řádů. Nešlo v podstatě o nic jiného než zameziti, aby právoplatné exekuční tituly byly podle zákonných předpisů vykonány. Při nejhorlivějším namáhání nebylo často možno tomu, komu hrozila exekuce, aby si v krátkém poměrně termínu stěhovacím zaopatřil vhodnou náhradu za místnosti, jež měl vykliditi, a nakonec zůstal, byla-li exekuce provedena, zcela bez přístřeší.
Do této situace zasáhlo vládní nařízení Meissnerovo. Exekučnímu soudu byla jím dána možnost, aby osobám, které bez své viny neměly, kam se nastěhovati, poskytl ochranu tím, že exekuční vyklizení na přiměřenou lhůtu, nepřesahující 1/4 roku, odložil. Nařízení toto již samo ve svém nadpise označeno bylo jako provisorium. Platnost jeho byla obmezena na jeden rok a měla vypršeti dnem 30. června 1922. Tato doba nebyla však vhodnou k tomu, aby se nechala padnouti ochrana v praxi osvědčená, a proto vláda, používajíc zmocňovacího zákona, prodloužila platnost Meissnerova nařízení dne 23. června 1921 až do další nové zákonné úpravy.
Tato zákonná úprava měla býti provedena na základě návrhu, jejž vláda předložila posl. sněmovně roku 1922. Návrh byl podstatným omezením Meissnerova nařízení jmenovitě potud, že přiznával ochranu pouze místnostem obývacím, nikoliv tedy živnostenským provozovnám. Vedle toho znal řadu případů, kdy se odklad exekučního vyklizení neměl vůbec povolovati. Důvody toho přizpůsobily se loňskému zákonu o ochraně nájemníků ze dne 27. dubna 1922. Výbory ústavně-právní a soc.-politický, jimž byl návrh přikázán, počaly sice návrh projednávati, nebyly však se svou prací ještě hotovy, když byly počátkem letošního roku zahájeny přípravné práce k novému zákonu o ochraně nájemníků.
Bylo od počátku jasno, že nová úprava ochrany nájemníků musí jíti ruku v ruce se zákonnou změnou Meissnerova nařízení. Toto nařízení není sice pouhým doplňkem zákona o ochraně nájemníků, neboť obsahem svým je širší, vztahujíc se i na tak zvané naturální byty, pro něž ochrana nájemníků podle povahy věci neplatí, tvoří však se zákonem o ochraně nájemníků nejdůležitější soubor zákonodárných opatření, vyvolaných bytovou krisí.
Nelze proto se diviti, že všechny spolky a organisace, které se zabývaly ať v písemném podání, ať v tisku nebo na schůzích zákonem o ochraně nájemníků, neopomenuly vysloviti též svůj názor o otázkách řešených Meissnerovým nařízením. Je dále přirozeno, že odpovědi byly i tu naprosto protichůdné. Se strany vlastníků domů žádalo se naprosté zrušení uvedeného nařízení, s druhé strany ukazovalo se k tomu, že bez tohoto nařízení mnoho nevinných osob ocitlo by se vůbec bez přístřeší.
Osnova zákona, kterou vláda předložila a kterou projednáváme, hledá střední cestu mezi těmito protichůdnými názory. Uznává, že poměry bytové se sice nezměnily tou měrou, aby bylo možno celou ochranu rázem odstraniti, naproti tomu však neuzavírá očí před faktem, že ochrana poskytovala se dosud příliš šablonovitě, začasto i osobám, které jí nezasluhovaly, nebo za okolností, že povoleným odkladem trpěly důležitější zájmy hospodářské druhé strany.
Navrhují se proto změny, které by odstranily podobné nespravedlnosti, a spolu některé změny, které by rozřešily otázky podle dosavadního nařízení sporné.
Pokud jde o rozsah poskytované ochrany, zachovává osnova stav dosavadní a chrání i živnostenské provozovny. Důležité jest omezení obsažené v odstavci 3 §u 1 Meissnerova nařízení, stanovící, že odklad exekuce lze povoliti znovu a opětně. Toto ustanovení bylo v praxi vykládáno tak, že lze odklad za sebou povolovati beze všeho omezení. Vládní návrh naproti tomu nechce, aby se provisorium - za jaké přece dlužno pokládati odklad exekuce prodlužovalo do nekonečna a stanoví, že odklad se smí povolovati zásadně a pouze jen dvakrát, po třetí jen ve případech zvláštního zřetele hodných, to jest, když podle potvrzení politického úřadu v obci skutečně není místností, do nichž by se mohl ten, komu exekuce hrozí, nastěhovat. Výjimka stanovena jest pro místnosti, kterých státní správa používá pro ubytování svých zaměstnanců. Zájem na nerušeném chodu státní správy jistě by odůvodňoval dostatečně, aby se tu odklad nepovoloval vůbec. Vláda však nepožaduje pro státní správu privilegia tak dalekosáhlého, nýbrž žádá pouze, aby se v takových případech odklad směl povolovati toliko jednou.
Vládní návrh snaží se dále zameziti, aby se odkladu exekuce nezneužívalo k šikanování pronajimatelů, jež spočívalo v tom, že osoby, kterým odklad byl povolen, nezaplatily pronajimateli ani nájemné, které mu byli dlužni, tím méně pak nájemné za dobu, po kterou v bytě na základě soudního rozhodnutí směly zůstati. Proto stanoví § 2 vládního návrhu, že i právoplatně povolený odklad pozbývá platnosti, jestliže povinný nájemník nezaplatí pronajimateli do 8 dnů od právní moci usnesení odklad povolujícího dlužné částky. Neplatil-li povinný dosud nájemného, což bude praktické u naturálních bytů zvláště na venkově, nemá práva po dobu, na kterou odklad mu byl povolen, používati bytu bezplatně, nýbrž bude musiti, chce-li si odklad zachovati, zaplatiti přiměřenou náhradu, kterou po slyšení stran určí soud.
Nejzávažnější změnu dosavadního práva zavádí § 3, který stanoví, že v určitých případech, taxativně vypočtených, nemá býti odklad exekuce vůbec povolován. Důvody vyloučení jsou různé. Stanoví-li se pod čís. 1, že odklad nelze povoliti tomu, komu pronajimatel opatřil dostatečnou místnost náhradní, je zřejmě důvodem, že taková osoba nepotřebuje ochrany, neboť není u ní nebezpečí, že by se po vyklizení místností ocitla bez přístřeší.
Výjimka uvedená pod čís. 2 odpírá ochrany osobě, která jí nezasluhuje. Důvody, obsažené v §u 1, odst. 2, čís. 2 až 8, právě projednávaného návrhu zákona o ochraně nájemníků jsou vesměs takového rázu, že nelze dobře žádati na pronajimateli, aby osobu, které z uvedených důvodů směl dáti výpověď, déle trpěl ve svém domě. Podobného rázu je ustanovení čís. 5 a též čís. 3. Čís. 3 sluší pokládati za zvlášť důležité, neboť řeší obtížnou otázku naturálních bytů, v níž zájmy stran snad nejostřeji na sebe narážejí. Proti zaměstnavateli, jenž bytu potřebuje neodkladně pro nového zaměstnance, stojí zaměstnanec, jemuž hrozí, že kromě zaměstnání pozbude i přístřeší. Osnova nemohla se odhodlati k tomu, aby vůbec odstranila ochranu naturálních bytů, neboť pak by často osoby chudé mohly býti výpovědí, výlukou značně postiženy. S druhé strany pokládá však osnova za nespravedlivé, aby zaměstnavatel musil ve svých místnostech trpěti osoby, které se proti němu vážně provinily, nebo bezdůvodně odpírají konati své povinnosti, nebo vedou život nemravný nebo pohoršlivý. Zaměstnanec - totéž platí o domovníku - jehož služební poměr bude rozvázán z některého z důvodů v zákoně přesně ustanovených, nemá nároku, aby se mu odklad povolil; zda jsou tu takové důvody, posoudí v konkrétním případě soud. Byl-li skutečně služební poměr rozvázán z jinakých důvodů, platí zásada vyslovená §em 1 vládního návrhu a zaměstnanec může, jsou-li tu zákonné podmínky, dožadovati se odkladu exekuce. V té souvislosti nutno upozorniti na předpis §u 4 vládního návrhu. Po vzoru §u 2 Meissnerova na řízení stanoví tento předpis úchylku pro zaměstnance zemědělských podniků: Pokud nejsou zemědělští zaměstnanci podle §u 3, č. 3, vůbec vyloučeni z ochrany zákona, může se jim povoliti odklad pouze jednou, a to nejvýše na tak dlouho, jako je smluvená nebo obvyklá lhůta výpovědní z námezdního poměru, nikdy však na dobu delší jednoho čtvrtletí. Zvláštní povahou zemědělského podnikání a zemědělské prvovýroby vůbec, která vyžaduje, aby v době potřeby mohly býti v naturálních bytech umístěny osoby, které obstarávají nutné práce a aby takové byty zbytečně nebyly obsazeny lidmi, kteří v podniku již nepracují, jest jistě tato úchylka dostatečně a věcně odůvodněna.
Vraťme se k §u 3. Další jeho ustanovení č. 4 nepřipouští odklad vyklizení bytů, potřebných pro ubytování zaměstnanců zemědělského, továrního nebo živnostenského podniku a přístupných pouze prostorami náležejícími k tomuto podniku. V takovém případě může býti provoz podniku vážně ohrožen a podle zákona o ochraně i nájemníků je tu důvod k výpovědi. Jest jen důsledným provedením zákona o i ochraně nájemníků, odpírá-li se v takovém případě též odklad exekuce.
Číslo 5 §u 3 odnímá ochranu zákona osobám, které poškozují neb ohrožují vážně život, zdraví nebo majetek pronajimatele nebo obyvatelů domu nebo jichž domácí příslušníci si tak počínají. Hlavně přijde zde v úvahu chování těchto osob v době mezi výpovědí, případně propuštěním z práce a určeným termínem stěhovacím. Že chrániti individua podobného rázu by jistě nebylo na místě, netřeba snad zvláště zdůrazňovati.
Konečně vylučuje § 3 odklad pokud jde o místnosti v budovách obsazených vojskem a v budovách, na něž se nevztahuje zákon o ochraně nájemníků.
Tím by byly vyčerpány změny, které vládní návrh zavádí oproti dosavadnímu právu resp. oproti Meissnerovu nařízení.
Soc.-politický výbor má za to, že vládní návrh, třebas neuspokojí zájmů všech stran, dlužno přece považovati za spravedlivý kompromis vyhovující dnešní situaci, a doporučuje proto slavné sněmovně, aby návrh tento přijala. (Výborně!)
Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Podle usnesení sněmovny má býti rozprava o všech třech osnovách společná.
Ke slovu jsou přihlášeni dosud páni poslanci Fischer Josef, dr. Keibl, Teska, Patzel, Hausmann, Klein a Uhl.
Než udělím slovo prvnímu řečníku zapsanému, navrhuji podle usnesení presidia řečnickou lhůtu 30minutovou. Námitek proti tomu není? (Nebyly.)
Není jich, návrh můj je tedy přijat.
Uděluji slovo prvnímu řečníku, jímž je pan posl. Jos. Fischer.
Posl. Jos. Fischer (německy): Slavná sněmovno! Mezi opatřeními, která mají za účel zlepšiti klidnými reformami hospodářské, zdravotní, mravní a sociální postavení středních a nemajetných lidových vrstev, na prvním místě stojí otázka bytová, která už po desítiletí zaměstnává veřejnost. Bytová tíseň ve městech je dnes trvalá. Dějiny bytové péče nás učí, že neblahý tento stav nemůže býti odstraněn papírovými nařízeními a rdousícími a donucovacími zákony, jaké jsou nám dnes opět předkládány. Těmito návrhy zákonů neodstraníte starosti o byty. Nazývám je prostě jednostrannými. Neboť návrh zákona sám má název "o ochraně nájemníků" a tím se naznačuje, že má jen ten účel, chrániti nájemníka, nikoli však majetníka domu. Rovněž všechna mně známá soudní rozhodnutí o sporných věcech nájemníků odůvodňují soudy zpravidla tím, že tyto zákony slouží jen nájemníkům. Proto jsou i sociálně nespravedlivá.
Těsně před zavřením brány - neboť působnost zákona končí 30. dubna - zákon se prodlužuje zase na jeden rok. Samo sebou se rozumí, že se stanoviska majetníků domů protestujeme proti prodloužení. Očekávali jsme nejen zmírnění zákona, nýbrž náš požadavek, obzvláště pokud se týče venkova a venkovských měst, směřuje spíše k tomu, aby zákon na ochranu nájemníků byl vůbec zrušen. Neboť odnímá majetníku domu nejdůležitější práva, nakládati svým majetkem a právo volné úmluvy s nájemníkem. Na druhé straně musí vzbuzovati u nájemníka vědomí nedotknutelnosti jeho bytu - zkušenost to dosvědčuje - takže nájemník si počíná vůči majetníku domu často tak, že se to stává časem nesnesitelné a odnímá to úplně radost z vlastnictví domu. Takový poměr vede jen k mrzutostem. Tím se také podlamuje radost a chuť ke stavění, čímž jsou poškozovány nejen stavební živnosti, nýbrž i pomocné stavební živnosti a ostatní průmysl, který přímo či nepřímo má užitek z novostaveb, a to právě v době, kdy hospodářské poměry samy o sobě způsobují hrozivé přibývání nezaměstnanosti. Je-li právě nyní žádoucno, aby byl brzděním stavebního ruchu odnímán chléb a práce, z toho nechť odpovídají ti, kdož horují pro omezování, pro donucovací zákony.
Již jsem se o tom zmínil. Kde se má vzíti radost z podnikání, nedbá-li se vůbec práv majetníků domů a mimo to domovní majetek, jak na několika případech ukáži, přestal se vůbec vyplácet?. Nemyslete si, že když by byl zákon na ochranu nájemníků zrušen, že by se majetníci domů jako hyeny vrhli na své nájemníky. Vždyť i dříve měli jsme patriarchální a klidné poměry a nebylo jednostranných ochranných zákonů a nebyly tím vytvořeny poměry závislosti. Vždyť my na venkově netrpíme touto bytovou tísní. Obyvatelstvo našich tichých vesnic a venkovských měst stěhuje se spíše pryč. My venku neposkytujeme lidem oněch radovánek, jaké nacházejí ve městech. Na venkově je krušná práce a málo radosti. Poněvadž ceny našich výrobků jsou nízké, takže se prodávají laciněji, než co činí výrobní náklady, nemůžeme uspokojiti vysokých mzdových požadavků a to má v zápětí stěhování z venkova a ovšem zcela nezdravé zvětšování a rozšiřování měst. Venkov se vylidňuje, zatím co ve městech nastává přelidnění.
Má-li tudíž býti bytová tíseň ve městech odstraněna, nutno se poohlédnouti po nápravě poměrů. Tu každý sezná, že ozdravění nemůže býti provedeno takovýmito zákony. Bytovou tíseň lze odstraniti především oživením stavebního ruchu. To se může státi jen tím, že především bude postaráno o výnosnost majetku. Nahlédnutí do pozemkových knih ukazuje, že knihovní zadlužení domovního majetku v posledních letech hrozivě vzrostlo, takže placení úroků z takového majetku připravuje vlastníku mnoho bezesných nocí a denně jej vydává v nebezpečí, že brzy bude nucen svůj majetek opustiti. Když stavební spekulace seznala, že se zde nemůže nadíti žádné výnosnosti, obrátila se na jiná pole, spekulace nezabývá se zde už prováděním velikých staveb domů.
Stavebním družstvům, která byla založena, také se nedostává peněz k provádění obecně užitečných staveb, neboť vláda úplně zanedbala povinnost státu, která měla záležeti v podpoře stavebního ruchu bezúročnými půjčkami, podporami. Avšak obzvláště v německých územích to pozorujeme - žádosti o stavební podpory leží zde léta a přes všechny urgence nelze se dočkati vyřízení, a ti, kdož se dali zlákati k stavbě vězí dnes v strašlivých dluzích a v největších starostech. Kdyby byl stát těch ohromných, ohromných peněz, které vyplýtval na docela jiné účely, použil zejména ve městech ke stavbě a k podpoře obytných domů, bylo by to obyvatelstvo jistě přijalo s obzvláštním díkem. Nyní však vidíme, že na př. na stavbu nových a docela zbytečných kasáren se vynakládá 120 až 130 milionů. Touto obrovskou částkou bylo by bývalo jistě možno odstranili malou část akutní bytové tísně. Mimo to byl by mohl stát podnítiti stavební ruch také ještě přiměřeným osvobozením od daní, obzvláště pokud se týče zatíženého majetku, který nemá býti daňovými opatřením i vháněn ještě do dalšího zadlužení.
Nuže, kdo má chrániti zájmy majetníka domu? Zákon o ochraně nájemníků praví výslovně, že je určen k ochraně nájemníků. Neznám žádných opatření, která by pečovala o majetníka domu a proto je pochopitelné, že považujeme za svoji povinnost, zastupovati zde majetníka domu. V návrhu, jehož obsahem se nechci dále podrobněji zabývati, což je zajisté vysvětlitelné z našeho celkového odmítavého stanoviska, slibuje se majetníkům domů, aby byl zákon trochu záživnější, zvýšení nájemného. Nyní mi však řekněte, kdo za dnešních poměrů platiti zvýšené činže. Velká část nájemníků je z vrstev úřednických a zřízeneckých. Neodpovědným snížením platů pod existenční minimum byly jim vlastně činže už předem odňaty či jinak řečeno, dnes pociťují činže dvojnásob, jednak jakožto srážku s platů, jednak jako připravované zvýšení činží. A přinese toto zvýšení majetníkovi domu skutečně nějaký prospěch? O tom pochybuji, neboť zvýšení činží, které musí býti přiznáno ve fasi, slouží, jak známo, zase jen ke zvýšení při předpisování daně činžovní, takže se zde pracuje nepřímo k prospěchu fisku a majitel domu má z tohoto zvýšení jen odpovědnost, avšak nikoli prospěch.
Abych promluvil o výnosnosti malého obytného domku, považuji za nutno předvésti vám takový příklad věrně podle skutečnosti a musíme se věru tázati, kde mají čerpati chuť k podnikání ti, jimž snaha míti vlastní domácí krb jeví se jako zářný cíl, odkud vzíti radost, když jsou tím nepřímo poškozováni. Kterýsi mně známý strojník vystavěl si r. 1912 v naší obci obytný dům. Ze své životní práce si uspořil 6000 K a pořídil si s nákladem asi 14.000 K tento malý obytný dům. Ke svému vlastnímu kapitálu si vypůjčil 6000 K ze spořitelny a 2000 K od soukromé strany, takže na domě vázlo 8000 K knihovních dluhů. On sám má 3 obytné místnosti, t. j. 2 pokoje a kuchyni a 5 místností pronajímá. Činže mu nese 1060 K; daní platí 208 K, přirážek, jež jsou v obci dosti vysoké, 260 K, různé pojistky a jiné stálé výdaje činí 170 K, úroky z dluhů 420 K, takže stále se opakující a rostoucí výdaje činí 1058 K, naproti tomu příjmy 1060 K, takže ten muž ze svých 6000 K, jichž použil jakožto svého vlastního stavebního kapitálu, dostává ročně 2 K úroků a tak činí jeho ztráta 358 K. Kde se tedy má brát chuť ke stavbě, když berní správa ani neuváží, za jak obtížných poměrů svůj majetek udržuje, když mu dokonce pošle ještě platební rozkaz na 1200 K a ten člověk neví, proč má při svém zadlužení platiti ještě 1200 K z přírůstku na majetku, když se přece ve skutečnosti majetek ustavičně zmenšuje! Z jiného většího obytného domu, který byl při soupisu oceněn na 120.000 K, kteréžto přiznání berní úřad opravil na 180.000 K, z domu, který obsahuje jen obchodní místnosti se skladišti a 6 obytných místností, byla předepsána dávka z majetku 14.000 K. Je naprosto vyloučeno, že by onen majetník mohl sehnati takovou částku, poněvadž německé spořitelny nemohou dnes povolovati takových zápůjček, neboť válečné půjčky je uvalily do tísnivého postavení, takže na německé straně jsou peníze nesmírně vzácné. K českým ústavům nepůjdeme, nemělo by to také účelu, poněvadž v českých bankách a spořitelnách se tak jako tak peníze zvolna rozkutálejí. Jak mnoho majetníků domů trpí, to mi dokazují poměry v Novosedlech, obci v okrese loketském, kde je značný sklářský průmysl a větší doly. Tamější majetníci domů, kteří si dali zjistiti, že jejich vlastnictví poškozením dolů bylo znehodnoceno o 80%, ježto bylo nutno zabezpečiti domy železnými svorníky, aby se nesřítily, i tito majetníci domů dostali tak závratné předpisy dávky z majetku, že rovněž nejsou s to, aby ji zaplatili. Kde dnes nalezneme nařízení, jež by znamenalo jakousi péči o majetníka domu? Nikde! Má-li se zde rozhodovati o tak důležitých sociálních otázkách, nutno přece postupovati krok za krokem, nutno dbáti práv a povinností na obou stranách, jestliže zákony mají přinésti pronikavé zlepšení, mají-li blahodárně působiti. A v žádném oboru zákonodárství není to tak nebezpečné, jako v oboru bytové péče ve městech.
Ježto pak v zákonodárných sborech, v parlamentě jsou Němci ze vší práce vyloučeni a ježto všechny návrhy, které podá druhá strana, třebas by měly sebe znamenitější účinky, byly zamítnuty, nechť většina sněmovny, nechť vláda rozřeší si otázku bytové péče sama. Jak si to pánové rozřeší, tak budou míti také odpovědnost za stav, který z toho vznikne. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Uděluji slovo druhému řečníku, jímž jest pan posl. dr. Keibl.
Posl. dr. Keibl (německy): Velectěné dámy a pánové! Jelikož zákon ze dne 26. dubna 1922 pozbývá koncem tohoto měsíce své platnosti, byla vláda a parlamentní většina nucena, podrobiti otázku bytovou přezkoumání a výsledek této zkoušky jest nyní předložen ve třech návrzích zákonů. Jsou prozatímní úpravou dotčených hospodářských a sociálních otázek a nesou na čele zřetelně znak kompromisu. V celku dopadl tento kompromis tak, že se prodlužuje starý zákon, nehledě k některým podrobnostem, na další rok. Kdo by na to byl pomyslel před rokem, když byly konány porady o zákoně ze dne 26. dubna 1922? Tehdy se přistupovalo k tomu, stupňovitě nájemné zvyšovati. V odůvodnění vládního návrhu se uvádělo, že vyšel ze snahy, připravovati návrat k normálním poměrům. Zvláště prý nastalo zvýšení nájemného proto, aby se nájemné ze starých domů postupně a zvolna přiblížilo nájemnému, které musí býti požadováno v novostavbách. Neboť, tak to tehdy znělo, konsolidují se poměry v tomto státě vůčihledě, náklady na živobytí se očividně a rychle zmenšují. Za takovýchto okolností se musí dostati též majiteli domu práva, musí se uvolniti hospodářská pouta válkou mu uložená. Současně bylo též ohlášeno, že bude pokračováno v tomto zrušování výjimečných poměrů v příštím roce, tedy nyní. Mohu se ostatně též slabě upamatovati na to, že tento způsob provádění věci již tenkráte nenabyl očekávaného jednotného souhlasu ani u stran většiny a že čeští sociální demokraté po nějakou dobu křečkovali. Vidím ještě dnes, jak Rašín prudce domlouval panu Habrmanovi, a jeho argumentům poddali se konečně i ti, kteří se nejvíce vzpírali.
A dnes po roce není mnoho viděti z ohlašovaného zrušování t. zv. zákona na ochranu nájemníků, celá akce takřka uvázla. Bude snad vděčným, jíti po příčinách tohoto úkazu. Myslím, že lze míti za to, že bychom mohli býti zcela spokojeni, kdybychom, co se bytů týče, měli alespoň poměry předválečné doby. U srovnání s Německou říší, stavělo se sice u nás pro šílenou daň z nájemného méně, byla u nás již bytová nouze před válkou, přece však u srovnání s dobou poválečnou byly to pořád ještě zlaté časy. Dále myslím, že lze míti za to, že bude-li lze dostati dostatek bytů a za takové nájemné, že je nájemce může platiti, aniž by ohrozil svou hospodářskou existenci, že by mohl pominouti věcný důvod pro t. zv. ochranu nájemníků. Avšak to jest rozhodující v té věci: Co se má vše státi, aby bylo vystavěno dosti bytů, a aby na druhé straně mohl nájemce považovati nájemné za dosažitelné a snesitelné, tedy za levné. Ježto moje strana se drží zásady volného hospodářství, myslíme, že nemůže - býti dosaženo stavebního ruchu zabíráním bytů, komunisací domů, radami nájemců a podobnými útrapami majitele domu, zvláště ne v nutném rozsahu.
Jisté ulehčení může nesporně nastati, zasáhne-li stát podpůrně, buď že břemen na vlastníku domu ulehčí, zejména sníží daně. Proto jsme podali návrh resoluční, v němž se vyzývá vláda, aby zrušila po dobu bytové nouze veškeré daně z budov, aneb pomalu sice, ale cílevědomě ochranu nájemníků zrušila buď vlastním zásahem, totiž že vláda sama bude stavěti anebo dá vhodným způsobem stavěti. Máme též ve svém státě zákon na podporování stavebního ruchu, ale chtěl bych se otázati: pociťujeme skutečně trvalý účinek tohoto zákona?. Ctěný pán, který řečnil přede mnou, poukázal již na to, že se v tomto ohledu měří v tomto státě dvojím loktem. Poohlédneme-li se v českých krajinách, vidíme, že se v českých městech všude pilně staví, kdežto z toho nevidíme takřka nic v německém pohraničí. Když se u nás sestoupí příslušníci české menšiny a založí stavební družstvo, ach, pak se vyřídí žádosti těchto stavebních družstev ihned, lidé obdrží žádanou subvenci a ostatní v stavebním zákoně obsažené záruky a hned vznikne celá čtvrť, viz Bor atd. Jestliže však německé stavební družstvo podá jednou žádost, pak jde věc pravidelnou, řádnou cestou, jak mi bylo řečeno právě včera u jednoho úřadu a myslí si, že postupují zcela správně, když vyřizují spisy podle doby, kdy došly, jeden za druhým. Spis potřebuje k svému vyřízení nejméně přes čtvrt roku, a jest jasno, že došla-li žádost, jak mi bylo řečeno, v lednu, může býti vyřízena teprve v červnu. Dovolil jsem si tu námitku, že jest přece žádost již zcela vyřízena vlastním referentem, a že chybí již jen něco, totiž podpis ministerského rady, a že se divím, že vyžaduje tento podpis ministerského rady dvou měsíců. Tu mi bylo prostě řečeno, že to jednoduše fysicky nelze jinak učiniti, že spis musí býti přezkoumán a že to prostě není možné, aby žádost byla před dvěma měsíci vyřízena. Představte si jen, v kterém ročním období žijeme. Nemohou-li lidé nyní stavěti, pak prostě nebudou moci stavěti po celý letošní rok. Tomu se potom říká podporování stavebního ruchu.
Mohlo by se proti tomu namítnouti, že lidé mohli začíti se stavbou a čekati, až by dodatečně dostali vyřízení žádosti. Tu jest však pro nás Němce risiko přece jen příliš veliké, neboť nemůžeme nikdy věděti, nebudeme-li přece jen odmítnuti.
Tak vidíme, že tento způsob podporování stavebního ruchu v tomto státě nevykazuje oněch výsledků, jaké by snad mohl vykazovati, kdyby se postupovalo objektivně a podle poměrů. A pak, velectění: Když již s použitím ohromných prostředků jest dům hotov, jest majetkovým objektem, který za nynějších poměrů lze sotva zúročiti, neřku-li amortisovati. Ani mi nenapadne, zastávati se snad majitelů domů potud, že bych se zasazoval za lidi, kteří bez práce dostávají renty. Pro mne a mé strany jest majetek domový přece něco jiného: jest to, jako pozemek a půda, výrobní činitel zcela zvláštního druhu. Nevidíme tak majitele domu, ale vidíme dům a vidíme v něm něco, co nemá jen velikého významu pro vlastníka, ale též pro nájemce. Vidíme zde spíše rovnoběžné zájmy obou částí a ne protichůdné. Tak jest nám dům sám předmětem péče, bez ohledu na to, patří-li někomu, jenž vedle toho má ještě výdělečné povolání, nebo někomu, kdo žije jen z rent.
Ale nehledě ke všemu tomu jest to skutečností národohospodářskou, že se staví jen tehdy, že se investuje kapitál jen tehdy, je-li vůbec kapitál po ruce, je-li po ruce přebytečný kapitál peněžitý. Toho však za dnešních poměrů prostě není. Jest podle mého náhledu nemožné podporovati stavební ruch, nepečuje-li se především o to, aby zde byl kapitál, kterého by se mohlo použíti k tomuto účelu. Muselo by býti možno uspořiti, ušetřiti jej v ostatním hospodářském životě. Aby se to umožnilo, muselo by však hospodářství býti jiné. To bychom nesměli míti krisi, v níž žijeme, to by musel obchod a průmysl zkvétat, to by se musely navrátiti časy, jaké jsme měli před válkou. Pohlédneme-li na druhé straně na stanovisko nájemců, shledáme, že tito vlastně žijí za týchž poměrů jako majitelé domů. Majitel domu nemůže již svými příjmy udržovati řádně svůj dům, musí jej ponechati zkáze, a nájemce, který by jistě rád poskytl domácímu potřebné prostředky, nemůže tak učiniti, neboť není též pro krisi s to, aby si je opatřil. Jsme prostě všichni vespolek schudlí, jak lidé nesamostatní tak i samostatní. I tito nejsou s to, aby platili ony částky, které umožňují majiteli domu jeho udržování.
Velectění! Jestliže tento zákon - jak se říká - neobsahuje prý zvýšení nájemného, způsobí takové přece jen v praxi, neboť jednak jest v zákoně ustanovení, podle něhož nová pronajmutí podléhají zvýšenému nájemnému, a jednak se doba sama postará o to, aby nájemci byli přidrženi k větším platům než dosud. Neboť jest samozřejmé, že počet domů potřebujících oprav poroste. Též počet oprav sám o sobě se rozmnoží, takže budou náklady na opravy větší a častější. Zákonem připuštěná zvýšení nájemného budou bezpodmínečně požadována nejen ve velkých městech, kde se započítávaly opravy na základě starého zákona zásluhou svazů majitelů domů již všeobecným zvykem, ale i v malých městech dojdou vlastníci domů konečně k tomu, že užijí svého zákonného práva a přesunou opravy, kterých dosud namnoze ještě nepřesunuli, na nájemníky. Tím se stane, že nájemce bude muset více platiti než dosud. A jak to vypadá s důchody těchto lidí? I tu bych mohl sáhnouti zpět do minulého roku a připomenouti odůvodnění zákona, kterým se snižovaly platy státních zaměstnanců. I tenkráte bylo hlásáno, že se poměry u nás konsolidují. Říkalo se tehdy, že jest samozřejmé, že bude živobytí lacinější, že musí proto následovati snižování platů. Se snižováním platů státních zaměstnanců jest samo sebou spojeno snižování všech mezd, neboť ve všech těchto věcech jedno táhne s sebou druhé. Neodvažuje-li se však dnes projednávaný zákon, aby pokračoval v tom, co bylo prohlašováno loňského roku, jest to v příčinné souvislosti s krisí, ve které žijeme. Není totiž pravda, že krise povoluje. Správné jest naopak, že krise v plném rozsahu trvá dále a že jest tak pociťována, že není zde víc odvahy, odvoditi ony důsledky, které odvoditi loni bylo zamýšleno. A jestliže se poohlédneme po tom, co jest vlastně příčinou této krise, nemůžeme se zastaviti u tohoto jednostranně zařízeného státního hospodářství, nýbrž musíme pohlédnouti přes hranice tohoto státu a zjistiti, že tato krise jest úkazem evropským a v příčinné souvislosti s mírovými smlouvami. Nemůžeme-li dnes ve věci poměrně tak malé dále, a cítíme-li to až do nejmenších nervů, že mícha celého hospodářství jest nemocná, jest to následkem toho, že systém mírových smluv zasáhl celou politiku a hospodářství tohoto státu až do dřeně. Chcete-li skutečně řešiti od základů tuto sociální a hospodářskou otázku, pak se nesmíte zde pokoušeti o nějaké fušerství a stále dělati nové zákony, které se jen dotýkají povrchu a nejzevnějších výběžků věci, nýbrž musíte pracovati do hloubky a konečně změniti svou orientaci a podrobiti revisi celou svou politiku, celý svůj systém.