Živnostenská banka dovedla výborně využíti úzkého spojení s ministerstvem financí a bankovním úřadem také v jiných podnicích a obchodech. Nutila různými vedlejšími prostředky vídeňské velkozávody, které chtěly nostrifikovati své firmy u nás, aby převedly svůj obchod k ní, a zakročením některých činitelů z ministerstva financí byly tyto vídeňské firmy nuceny voliti do nových "československých" správních rad zástupce a činitele Živnobanky pod výhrůžkou, že neobdrží povolení k nostrifikaci. Takovýmto způsobem dostal se dr. Preis, dr. Scheiner a Bělohříbek do většiny správních rad německých podniků.
Ze spousty materiálu o podivných obchodech Živnobanky mám za nutné zmíniti se o převzetí Škodových závodů v Plzni a o zřízení tak zvané České eskomptní banky a úvěrního ústavu v Praze.
Škodovy závody v Plzni byly, jak známo, rodinnou akciovou společností, jejíž akcie byly z valné části v rukou bývalého barona Karla Škody, jenž po převratu odstěhoval se do Švýcar. Živnostenská banka, která si ovšem nemohla dáti po převratu ujíti tento nový obchod s kanony, snažila se nejprve získati tyto akcie po dobrém, a když se jí pokus nezdařil, byl na Škodu k podnětu Živnobanky učiněn oficielní nátlak a Živnobanka získala akcie pomocí státu za kurs 160 Kč. Většinu těchto akcií za nedlouho prodala za lichvářský kurs 520 Kč, (Slyšte! Různé výkřiky.) který ovšem dnes již neodpovídá vnitřní hodnotě tohoto podniku, který dluží Živnobance jednu miliardu československých korun a jehož ztráty odhadují se na 600 mil. Kč. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
"Vlastenecký" obchod učinila živnobanka s vídeňskou bankou "Creditanstalt". Přispěním jistého činitele z ministerstva financí prodala vídeňská "Creditanstalt" svůj obchod v Československu nové bance, kterou Živnobanka založila s názvem "Česká eskomptní banka a úvěrní ústav v Praze". Při tom předstírala, že jí jde o nový ústav český nebo aspoň utrakvistický. V pražském německém týdeníku "Wirtschaft" byla roku 1921 uveřejněna smlouva, uzavřená tehdy mezi Živnobankou a vídeňskou Creditanstalt. Ze smlouvy té je zřejmo, že "vlastenecká" Živnobanka vyslovila předem souhlas, aby nová banka byla německá, zatím co české veřejnosti namlouvala a namlouvá, že má 55% jejích akcií. Činitelé ze Živnobanky zajistili si sice v novém podniku několik míst ve správní radě, ale velké zisky, které očekávali, se neuskutečnily. Ve společných obchodech s novou bankou utopila Živnobanka přes miliardu Kč, jako na příklad ve Vítkovicích, v Buštěhradské dráze atd.
Případ akciové společnosti Penhásových skláren v Proboštově, kterou Živnobanka akcionovala, aby přišla ke svým penězům ve stavu kridy, podporujíc a dopouštějíc se podvodů, je dostatečně znám z "Večerníku Práva Lidu" v červnu minulého roku. Bylo by záhodno, aby státní zastupitelství vyšetřilo případ Penházových skláren a podrobně zjistilo, jak mohli zástupcové Živnobanky, odborní znalci, odhadnouti před akcionováním podniku budovy, které tehdy vůbec neexistovaly. Mezi odhadci byl také nynější ministr financí Bečka. (Hlas: Slyšte! Kde je? Kde je?)
Falešné vlastenectví Živnobanky je také dokumentováno sporem úřednictva s vedením vídeňské filiálky, který trvá již rok, který pobouřil českou menšinu ve Vídni a byl odsuzován německými listy. Z memoranda ústavní rady úřednictva vídeňského oddělení živnobanky zaslaného Národnímu výboru ve Vídni vysvítá, jak drsně a bezohledně jedná Živnobanka s českým úřednictvem na menšinové půdě, jak ochuzuje českého člověka a jak cynicky přezírá všecky závazky vůči svým zaměstnancům a vůči svému národu. (Výkřiky posl. Housera.) Podle kolektivní smlouvy z roku 1921 bylo úřednictvo vídeňské filiálky Živnobanky placeno v korunách československých. Avšak 1. ledna 1922 diktovala živnobanka platy jak se jí zlíbilo, dovolávajíc se při tom, že smlouva vypršela; v lednu 1922 zadržela úřednictvu přídavek zahraniční, v únoru a březnu přídavek drahotní a zahraniční, v dubnu až červnu přídavek drahotní, zahraniční a vybavovací a od 1. července m. r. vyplácela platy podle tak zvaného schematu Bodenkreditky. Bylo-li v měsících od ledna do června zadrženo jednotlivci 50-80% dosavadních příjmů, od července vedení ústavu nemělo na tom dosti a zadrželo úřednictvu další požitky. Průměrný úředník vídeňské filiálky má měsíční plat téměř ve stejné výši jako 14-15letý poslíček v nejmenším bankovním obchodě vídeňském.
Ve zmíněném memorandu se výslovně praví: "Povážíme-li, kolik stojí byt a strava, musíme dospěti k závěru, že více než polovina všeho úřednictva nemůže si po celý rok dopřáti každodenně večeře, o nějakých přesnídávkách nelze mluviti. Není divu, že úřednictvo je také tělesně vyčerpáno, že je náchylno k nemocem a že v případě nemoci nemá prostředků k léčení.
A při tom je úřednictvo v největší míře šikanováno. Pan ředitel Špitálský dovolí si úředníku, poněvadž měl nohy křížem, před stranami říci, čím byli jeho rodiče, když ho nenaučili řádně se chovati. Ženatého úředníka 40letého, 18 let v Živnobance zaměstnaného, jenž po několikaměsíční chorobě dostaví se k němu, žádaje o zálohu na dávno splatnou podporu nemocenské pokladny Živnobanky v Praze, aby se mohl odebrati na lékařem doporučenou zdravotní dovolenou, odkáže na jeho rodiče a sourozence, u nichž prý může snad dovolenou ztráviti bezplatně. Upozorní-li někdo pana Špitálského, že s tímto platem úředník nemůže vyjíti, jest jeho obvyklou odpovědí, že dotyčný úředník má rodiče, bratry atd., kteří jej mohou podporovati.
Ústavní rada úřednictva jen s největší námahou může udržeti úřednictvo, aby nedocházelo ke skandálům, které by jistě české vídeňské veřejnosti málo prospěly.
Plnění zákonů je ředitelství Živnobanky ve Vídni věcí vedlejší, poněvadž podle tvrzení ředitele Špitálského budou veškeré sociální vymoženosti v Rakousku odstraněny.
Na poli vídeňském chtěla hráti Živnobanka prim, ona to však byla, která zničila každý rozmach českého života vídeňského, mělo-li se to státi proti vůli a bez součinnosti Živnobanky, resp. jejího vrch. ředitele Špitálského."
To jsou jenom výňatky z memoranda, které dostatečně osvětlují t. zv. vlasteneckou činnost Živnobanky na půdě vídeňské. Sám vídeňský soud rozhodl ve prospěch poškozených úředníků a připomenul české vlastenecké bance její povinnosti k zaměstnancům.
Tyto ukázky z činnosti ústavu, který má takové výsostné postavení v hospodářském životě naší republiky, stačí prozatím k odůvodnění naší interpelace žádající revisi Živnostenské banky. Žádáme však současně, aby zvolena byla parlamentní komise s právem kooptovati znalce, jíž by ministerstvo financí dalo k disposici materiál, týkající se transakcí se Živnobankou. Neboť revise Živnobanky bez materiálu ministerstva financí neměla by positivního úspěchu.
K naší písemné interpelaci připojuji ještě několik dotazů na nepřítomného pana ministra financí. (Různé výkřiky.) Tážeme se, je-li pan ministr financí ochoten poskytnouti vysvětlení o povaze a rozsahu intervenčního konta pro operace Živnobanky, aby zvýšen byl kurs československé koruny ve Švýcarsku. Zda pokládá 5%ní rozpětí mezi dluhem a kreditem za přiměřené? (Výkřiky.)
Za druhé žádáme, aby bylo vysvětleno, co vydělala Živnobanka jako upisovací místo ve všech operacích s pokladničními poukázkami a kolik jí bylo sleveno z titulu předstíraných ztrát.
Za třetí: Je známo panu ministru financí a zda hodlá se o tom přesvědčiti, kolika kterým podnikům Živnostenské banky, nebo jí blízko stojícím ústavům byly v poslední době v uspíšeném pořádku povoleny slevy a úlevy daňové?
Za čtvrté: Zda hodlá pan ministr financí zodpověděti otázku, proč ministerstvo financí, když potřebuje okamžité, nutné výpomoci, používá k zprostředkování cizích peněžní, ústavů, aby zastavilo vlastní cenné papíry u svého Bankovního úřadu a zda je ochoten sděliti, kolik obnáší odměna cizímu ústavu za toto zprostředkování zástav cenných papírů ministerstva financí u Bankovního úřadu?
Tento náš dotaz je diktován v zájmu našeho finančního hospodářství, v zájmu státu a celku. Rozpínavost bankokracie musí býti konečně postaveny hráze, stejně jako je již nutno, aby povolaní činitelé nepěstovali politiku umělého zvyšování kursu naší koruny, čímž snad byla posílena určitá skupina bankovní, ale důsledky těžce postihly průmysl a průmyslové dělnictvo a kritická situace průmyslu měla v zápětí krisi bank. Tuto otázku v poslední době dostatečně osvětlil dr. Engliš, jenž důrazně varoval před dalším umělým zvyšováním kursu československé koruny v cizině a naznačil, jaké těžké poruchy a ztráty utrpí náš hospodářský život, bude-li se pokračovati v této finanční politice.
Úpadek Moravsko-slezské banky a Bohemie zdůrazňuje zároveň také náš požadavek, aby bylo provedeno přesné rozčlenění bank finančních a bank financujících, aby přesnou a odbornou revisí bylo zjištěno, která banka je angažována v průmyslu a stačí-li její schopnost na skutečné financování. Snížení úrokové míry je příkazem dneška. Vysoké úroky až do 12% brzdí průmyslovou výrobu, zbavují průmysl možnosti soutěže, ruší schopnost podnikání a reelního obchodu. Průmyslovou krisí a stagnací roste armáda nezaměstnaných, šíří se bída a hlad. Bankovní krise ožebračuje drobné střádaly a vkladatele a budí v široké veřejnosti nejen nedůvěru k bankám a peněžním ústavům, ale především nedůvěru k vládě, která trpí bankovní machinace a neodvažuje se zostřiti dozor nad bankami jak ku prospěchu státu, tak na prospěch veřejnosti.
Souboj Živnobanky s malobankami poškodil silně prestiž republiky v cizině. Krise bank ukázala názorně také neudržitelnost nynějšího hospodářství a finanční soustavy, opírající se pouze o sílu jedince a nedbající potřeb a zájmu celku. Zlatá internacionála diktuje dělnictvu a pracujícím vrstvám snížení mezd, nařizuje snížení platů státních a soukromých zaměstnanců a usiluje o zrušení 8hodinné doby pracovní. Její úsilí je prodchnuto dechem reakčním a nedovede zabrániti chaosu a rozvratu ve vlastním svém táboře.
Při zahájení deflační politiky a při projednávání zákona o snížení platů státním zaměstnancům byl slibován pokles cen nejnutnějších potřeb životních. Bylo tvrzeno, že průmyslová krise je pouze zjevem přechodním a že začátkem roku, nejpozději začátkem jara, krise průmyslová bude překonána a oživí se průmyslová výroba. Avšak jaro již je tu, krise průmyslová překonána není, naopak zostřena je krisí bankovní, která dnes ochromuje veškeren náš průmysl a veškeren náš hospodářský život.
S našeho stanoviska varujeme vládu, aby sanace zkrachovaných bank byla prováděna na účet dělnictva, na účet pracujících vrstev. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců. Výkřiky posl. Skaláka.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo k odůvodnění pilnosti dotazu dalšímu navrhovateli, p. posl. Sajdlovi.
Posl. Sajdl: Vážená sněmovno! Poslední události v našem bankovním světě přirozeně musily vyvolati pozornost všech činitelů, kteří mají zájem nejenom na veřejném, ale i na státním hospodářství. Neboť jestliže za krátký čas jde o likvidaci čtyř bank, počínaje Moravsko-slezskou, Bohemií, bankou Fischl a Bondy a bankou Pozemkovou, je to jistě zjev, který nejenom je neobvyklý, nýbrž zjev, který také přináší s sebou značné důsledky. Ovšem proti vývodům kol. Bubníka chtěl bych poukázati, že není to jenom zjev čistě český, že ten skandál není náš specielní, že zrovna tak prožívá tuto krisi bankovnictví v jiných státech, že ve Francii měli svou panamu Čínsko-francouzské banky, která svým rozsah m přesahuje naše poměry, že Italie měla svoje Banco di Sconto, kde ztráta 400 milionů lir vyvažuje ztráty, které jsou u nás, že ve Španělsku pád Barcelonské banky způsobil daleko větší otřes, než mohl způsobiti u nás při rychlém vzrůstu bankovnictví a jeho úkolech při převratu, že zejména v poslední době v Dánsku známá Landsman-Bank byla likvidována za pomoci státu skoro se 300 miliony dánských korun. A jestliže se poohlédneme také po ostatních státech a zemích, shledáme, třeba tam nepadaly banky jako u nás, že jsou tam stejně tak těžké finanční a hospodářské poměry a že tam bankovnictví utrpělo ztráty ne menší, které jenom za pomocí státu byly likvidovány a zamezeno otřesům.
Ve Švýcarsku na příklad jest známo, že ztráty na papírech a valutách dostupují půl miliardy švýcarských franků, že Amerika stejně tak jako Anglie a Holandsko mají ohromné ztráty nejen v cizích valutách, ale zejména v markách německých. Sama Amerika ztratila v německých markách na 800 milionů dolarů!
Je zcela přirozeno, že věci, které se staly u nás, se kritisují. Je nutno je kritisovati, hledati příčiny, odkud prýští onen nezdravý zjev a starati se, aby to, co je nezdravé, bylo odstraněno. Není sporu, že musíme se při tom současně také dotknouti otázky, jaký je poměr bank ke státu, jaké úkoly mají nyní banky, abychom mohli přijíti k vlastnímu původu nynějších zjevů. Poměr našeho bankovnictví za Rakouska byl zcela jiný nežli je dnes. Centrum bankovního obchodu byla Vídeň a hlavními činiteli bankovnictví byly přirozeně vídeňské centrály německých bank. České banky, které rostly na zdánlivé periferii státu, v Praze nebo v Brně, byly až do r. 1911 úplně vyřaděny z jakékoliv součinnosti při státním hospodářství. Teprve r. 1911 konsorcium vídeňských bank vidělo, že musí také české banky připustiti k součinnosti při operacích státně-hospodářských, státně-finančních, a připustilo Živnostenskou, Zemskou, Hospodářskou úvěrní a později také Českou průmyslovou banku do svého koncernu.
Za války se situace ovšem změnila. Stát potřeboval peněz, vyčerpával je takřka do posledních kapek u jednotlivých poplatníků na válečné půjčky, a tu ovšem byl vděčen za spoluúčast českých bank, když působily na občanstvo, aby tyto půjčky dostatečně upisovalo. Poměr českých bank se v tom okamžiku pomalu měnil. Živnobanka tuto změnu vedla, ale ovšem pořád ještě nesrůstala práce našich bank s celým tím velkým vnitřním životem státu. Byly to jenom úkoly válečné, které musily jednou pominouti, které musily nésti také risiko svého pomíjejícího života.
Neměli jsme připraveno bankovnictví na úkoly samostatného státu. O tom jistě nebude sporu mezi námi, že okamžik převratu, převzetí samostatného vedení státu, uložily našemu bankovnictví mimořádně veliké úkoly. Díváme-li se, jak vyčerpán byl náš průmysl a obchod, jaké poměry byly v našem hospodářství na sklonku války, kdy bylo všecko již přeceněno a všecko vyčerpáno, přirozeně úkol bank, které hleděly v prvých okamžicích státu udržeti chod průmyslu, udržeti chod obchodu, byl nemalý a nelze jenom tak přehlížeti a podceňovati tento výkon, který banky pro stát konaly.
Mohl bych tu statisticky dokazovati poměr, jaký byl od r. 1918. Ke konci r. 1918 naše banky měly akciového kapitálu 530 mil. a reservních fondů 180 mil., úhrnem vlastního kapitálu 710 mil. A to již bylo o 126 mil. Kč více nežli v r. 1917. Naproti tomu vklady na knížky a pokladniční poukázky činily 1.156,000.000 Kč a běžné a žírové účty 4.576,000.000 Kč. Úhrnem svěřeného kapitálu 5.732,000.000 Kč, t. j. 8krát víc než vlastního kapitálu, čili vlastní kapitál obnášel pouhých 12%, nikoliv, jak tvrdil kol. Bubník, 6 %. Roku 1920 změnily se poměry tak, že přirostlo 11 bank. Roku 1921 přirostlo 14 bank a měly již proti 2.233,000.000 Kč vlastního kapitálu 21.000,000.000 Kč kapitálů svěřených. V tom roce zhoršil se poměr procent vlastního kapitálu ke kapitálu svěřenému na 10·6. Za rok loňský máme ke konci roku 41 banku, poněvadž přibyly tři nové, ale dvě likvidovaly, a těchto 41 bank má akciového kapitálu 1.902,000.000 Kč, reserv asi 700 mil. Kč, a proti tomu vkladů u bank je 6 miliard ve vázaných a asi 18 miliard na běžných účtech, čili proti dvěma a půl miliardám vlastního kapitálu je 24 miliard kapitálů svěřených. V tomto poměru vidíme opět asi 11%ní nepoměr svěřených proti vlastním pohotovostem. To je poměr odpovídající výši v ostatních státech, ale není to dostatečný poměr pro mimořádné, těžké hospodářské poměry našeho státu, který teprve roste a buduje se.
Kdybychom přivzali ještě Slovensko k výkazu českých bank, tedy bank v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, pak na Slovensku jsou poměry trochu jiné. Roku 1920 bylo tam 243 ústavů s vlastním kapitálem 466 mil. Kč. Na Slovensku jsou poměrně drobné ústavy, ne tak veliké jako u nás, a nemají také takového poměru vkladů jako u nás. Roku 1920 měly svěřeného kapitálu 2.400,000.000 Kč, čili slovenské ústavy vlastnily kapitálu plných 20 %, proti 80% kapitálů svěřených. Tentýž poměr zůstal i pro rok 1921; za r. 1922 statistika dosud zpracována není. Mimo to máme ještě 9 bank bez akciového kapitálu, zemských a jiných. Společnosti s ručením omezeným mají vlastního jmění 17,867.000 Kč a svěřených vkladů 267 milionů, tedy poměr také ne valně příznivý.
Celková statistika našeho bankovnictví vypadá asi takto - a tu z ní budu vycházeti k úkolům, které má bankovnictví ke státu: Obchodních bank v Československu 41, vlastního kapitálu půl třetí miliardy, svěřeného 24 miliardy. Slovensko a Podkarpatská Rus přes půl miliardy vlastního kapitálu a 4 miliardy svěřeného. Banky bez akciového kapitálu, které mají 89 mil. Kč základního kapitálu, reserv, a 3.300,000.000 Kč vkladů. Společnosti s ručením omezeným mají 17 mil. vlastního majetku a 264 miliony svěřeného kapitálu. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.) Úhrnem 3 miliardy vlastního jmění a 30 miliard kapitálů svěřených. Je to tedy poměr 90 ku 10. Tyto kapitály jsou zdánlivě ohromně veliké, ale podíváme-li se, jaký obrat mají průmyslové podniky naše, jaký obrat má náš stát, pak veškerý ten kapitál, který tuje k disposici v bankách, je poměrně nepatrný, k těm velikým úkolům nestačí a důsledky ukazují se v tom, že máme obtíže v získávání úvěru a obtíže v podnikání. Ve statistice našeho průmyslového podnikání vykazuje se 995 podniků velkých a 107 cizozemských s akciovým kapitálem 5 miliard 250 milionů, počítáme-li s obratem desateronásobným, plných 52 miliard. Tedy už tu je ohromný nepoměr a jest zcela přirozeno, že při stoupání ceny koruny, při úbytku našeho účtu peněz také ubývá pohotovost kapitálová našemu průmyslu, on ztrácí podklad pracovní a přichází do krise - vedle krise, která zachvacuje ovšem svět celý ve krisi výrobní.
Že v našem finančním světě není všechno v pořádku, že náš hospodářský život trpí určitými poruchami, že jsme překonali ten ohromný vzrůst finančních cifer v roce 1920 a 1921, o tom svědčí také výkazy Odúčtovacího sdružení pražského, které proti IV. čtvrtletí 1921 s 25 miliardami obratu vykazuje ve III. čtvrtletí 1922 20 miliard a v I. čtvrtletí 1923 klesá na 18 miliard. Tyto ohromné diference ukazují značný úbytek kapitálový v obchodě a průmyslu, který přirozeně musí přinášeti pak určité důsledky. Je to zjev, se kterým se setkáváme každou chvíli. Jsou hlášeny úpadky a v denních listech čteme celé sloupce hlášených vyrovnání. Jestliže taková spousta firem obchodních a průmyslových se vyrovnává, jestliže denně čteme o tolika desítkách vyrovnávacích řízení, pak musí na konec někde býti tato bilance vyrovnávací citelna. Někde musí dojíti k súčtování těch ztrát, které v obchodě a průmyslu ti, kdož půjčovali, utrpěli. A to je přirozeně nejen ve vzájemném účtování obchodů a průmyslu při vzájemném poměru, nýbrž je to na konec zejména v úvěrních ústavech, kde konečně likvidace, vyrovnání přijde ve ztrátové položce k výrazu.
Se stanoviska a národohospodářského je to přirozený zjev, že banky musí nésti konečné risiko. Ale ovšem dnes jsou ty poměry abnormální, a pak ty abnormální důsledky musí se ukázati i ve ztrátách bank. Jestliže tu bylo emfaticky voláno, že stát nesmí sanovat takový případ bankovní, pak ovšem je otázkou úvahy, zdali zásah státu a eventuelní sanace přinese méně škody, než úplné ponechání volného průchodu takového pádu některé banky ve prospěch hospodářství státního a zejména ve prospěch podnikání.
Kdo má smysl pro souvislost hospodářského života společenského a státního, ten přirozeně nebude křičeti takovéto slovo před úvahou a před předložením rozpočtu, do jakých důsledků eventuelní sanace by mohla jíti. Hájí-li stát eventuelně zájmy své v takových okolnostech při sanaci bank, hájí nejen zájmy své jako státu, nýbrž hájí přirozeně také zájmy celku, zejména podnikatelů, i zájmy dělníků, zúčastněných v dotyčných odvětvích průmyslu, které byly postiženy pádem banky.
Ale něco třeba říci na adresu bankovních podnikatelů a jejich komilitonů. Následky přelomu mohou postihnouti každého, i nejšikovnější průmyslník a obchodník může se ocitnouti v krisi nezaviněné. Průmysl, který je vázán na určité dodávky a dodává za valutu, stanovenou dneškem, nemůže věděti, jaký poměr úplaty dostane za rok, a může ztratiti stejně obchod jako banky. Chápeme tyto zjevy jako přirozený zjev přelomu hospodářských poměrů, kterým s vrcholu těch ohromných cifer, do kterých jsme vyspěli pádem naší valuty, přecházíme postupně na pevnější a solidnější základnu. Máme pochopení pro tyto zjevy a dovedeme je vysvětliti a eventuelně i omluviti, bylo-li doloženo, že to byly pády nezaviněné. Ale vytýká se zejména socialistům, že volají stále na pomoc stát k sanaci poměrů dělnických, že volají na pomoc stát k sanaci jejich kooperativ a jejich existencí. A tu, přátelé, scházíme se na jednom. Občas v kritické situaci ocitne se stav ten, jindy onen, a stát jako celek, regulativ celku, musí zakročovati tam, kde vidí, že by z nepochopení vzešly větší škody celku, než když by nezakročil. Máme-li pochopení pro zakročení státu v takových otázkách, kde je to nezaviněno, kde není možno volati jednotlivce k odpovědnosti a přidržovati k nesení důsledků této odpovědnosti, pak také žádáme, aby pro sociální zjevy, které jsou stejným důsledkem poválečných poměrů, měli páni stejné pochopení. (Výborně!) Dnes bychom mohli vyrovnati mnohé účty při té otázce, dnes bychom mohli vraceti mnohá slova, která nám byla vržena ve tvář. Nám neběží však o polemiku, nýbrž nám běží o skutečné cesty k nápravě (Tak jest!), aby poměry i sociálně-politické, pokud jsou zásahem přelomu dotčeny, byly likvidovány a aby byly likvidovány také poměry hospodářsko-politické. Nám běží v naší interpelaci o to, aby vláda odhodlala se zlepšiti kontrolní a revisní službu nad bankami všeobecně, poněvadž právě okamžik přelomu krise, okamžik sestupu z vysokých cifer k nižším cifrám následkem vzestupu valuty je také nejtěžší oříšek a zkouška zralosti našeho hospodářského života, dovedeme-li ji dobře a snadno snésti. Žádáme, aby v tomto novém řízení vůči bankám, ne snad jako opatření trestní, nýbrž jako opatření nutné ku prospěchu celku, zavedena byla řádná informační služba, která dosud u nás vůbec nefunguje - ku podivu - při velkém rozvoji našeho hospodářského života. Tato veřejná služba informační - bude do budoucna jistě dobrým korektivem všech takových podloudných pokusů jednotlivců, kteří by chtěli ústav použíti pro svoje cíle, aby na ně ihned upozorňovala, varovala a předešla podobným důsledkům, jako se to stalo v těchto bankách, jež jsem jmenoval. Žádáme-li zákon na ochranu vkladatelů a odpovědnost funkcionářů, vyplývá to právě jen z této starosti, abychom hospodářský přelom snesli ku prospěchu celku dobře a abychom do nových poměrů šli s neotřesenou důvěrou sami ve své hospodářství, a cizina s důvěrou v naši schopnost nejen vybudovati stát politický, ale zachytiti a podložiti ho také hospodářsky. (Výborně!)
Bude-li zdravé hospodářství státní, bude-li zdravé pod veřejnou kontrolou hospodářství našich bank, jež mají veliký úkol ve veřejném hospodářství, pak přirozeně i jednotlivé zjevy, které při přechodech a přelomech hospodářských byly pochopitelné, nemohou otřásti důkladnou budovou našeho života státního, nemohou nás poškoditi a nemohou nám přivésti dalších škod; ale naopak, povedou-li tyto případy k zostření kontroly nad hospodářským naším životem, povedou-li tyto výstražné příklady k důkladné revisi našich poměrů státu a bank, pak můžeme býti vděčni těmto obětem, poněvadž přinesou očistu našeho hospodářského života, nové základy našemu bankovnictví, které nebudou jenom záležeti v touze po ohromném zisku, ale v souhlasu s potřebami a požadavky státu i všech jeho členů. (Výborně! Potlesk.)
Předseda: (zvoní): Slovo si k odpovědi vyžádal pan ministr financí inž. Bečka. Uděluji mu je.
Ministr financí inž. Bečka: Slavná sněmovno! K naléhavým interpelacím tisk 4074, 4055 a 4064 o poměrech v bankách vůbec a v bance "Bohemii" zvláště, jakož i o bance Živnostenské, předkládá vláda tuto odpověď.
Dovolte, abych předem ještě poznamenal, že právě byla podána v těchže otázkách interpelace pp. posl. dr. Czecha a soudr.
Tedy ke všem těm interpelacím vláda odpovídá:
Státní převrat zastihl naše bankovnictví ve stavu nedokončené organisace. Ihned po převratu připadl našemu bankovnictví těžký úkol osamostatniti náš vyvinutý průmysl od vlivu cizího kapitálu a přenésti obchodní basi průmyslových podniků z Vídně a Budapešti do republiky. Při provádění těchto úkolů immobilisovaly některé banky své prostředky a šly při poskytování úvěru v některých případech příliš daleko, přeceňujíce trvání poválečné konjunktury a pracujíce mnohdy s nedostatečně zapracovanými a zkušenými úředníky. Dostavivší se průmyslová a obchodní deprese, spojená se značným poklesem cen, přivodila bankám citelné ztráty. Převážná většina bank počínala si v době konjunktury při povolování úvěru opatrně; banky tyto majíce dostatek reserv, překonaly krisi hladce a nehrozí jim a jejich věřitelům žádní nebezpečí. Banky vnitřně slabé, jejichž správa nedovedla blížící se přelom poválečné konjunktury včas postřehnouti, ocitly se v tísni. Jestliže se objevily v československém peněžnictví jisté chorobné zjevy, nesmí býti sevšeobecňovány, protože ve své převážné většině jest československé peněžnictví zdrávo a spočívá na dobrých základech.
Příčiny úpadku Moravsko-slezské banky i Československé banky Bohemie přičítají se podle výsledků dosud provedených revisí: 1. lehkému povolování úvěrů, 2. nedostatečné kontrole vlastního hospodaření, mohlo by se říci "sousedskému hospodářství", 3. nedostatečně krytým spekulativním kontům některých vedoucích činitelů i jiným, namnoze dokonce fingovaným kontům toho druhu, 4. shánění vkladů a obchodů i za nepříznivých podmínek, 5. nadměrnému kupování vlastních akcií na účet ústavu, 6. vykazování pochybných zisků, 7. obchodování, neodpovídajícímu povšechným zásadám obezřetného obchodníka.
Ztráty Moravsko-slezské banky podle zjištění likvidačního výboru, v jehož čele stojí Hypoteční a zemědělská banka moravská, činí 170 mil. Kč, resp. po srážce akciového kapitálu a reservních fondů per 50 mil. Kč, 120 mil. Kč.
Ministerstvo financí doufá v úspěch svépomocné akce věřitelů a peněžních ústavů podle plánu vypracovaného ředitelem Hypoteční a zemědělské banky moravské dr. Bublíkem. Podle tohoto plánu bude možno všechny věřitele Moravsko-slezské banky v 10 ročních lhůtách uspokojiti.
Ztráty banky Bohemie dostupují podle provedené revise výše 176.3 mil. Kč; dlužno však od nich odečísti akciový kapitál a reservní fondy úhrnem 47.8 mil. Kč. Ztráta, postihující nekryté věřitele banky Bohemie, činila by tedy 128.7 mil. Kč. K tomu dlužno však dodati, že podle úsudku revisní komise lze počítati s tím, že i tato ztráta zmenší se realisováním některých syndikátních účtů a výhodným zcizením některých význačných aktiv o obnos 20-30 mil. Kč, čímž klesla by pak nekrytá ztráta asi na 100 mil. Kč.
Ministerstvo financí sdělivši správní radě výsledek revise vyzvalo ji, aby učinila vhodná opatření, aby tato záležitost došla co nejrychlejšího a veřejnost co nejvíce uspokojujícího vyřízení. Rozeznávati mezi drobnými a jinými vkladateli ohroženými úpadkem banky Bohemie nebo jiných bank, není podle platných zákonů možno. Vláda poskytne však - ovšem bez finančního zatížení státu - v obou těchto případech svoji podporu takovými opatřeními, která umožní co největší ochranu vkladatelů. Immobilita a otřes důvěry vkladatelů nastalé po pádu Moravsko-slezské banky a banky Bohemie donutily též Pozemkovou banku k usnesení o tiché likvidaci ústavu. Usnesení to spočívá také na správné úvaze, že Pozemková banka, nemohouc se po vydání záborového zákona věnovati obchodům, ke kterým byla hlavně založena, nemá valných nadějí na prosperitu. U bank, o kterých bylo zjištěno, že jejich stav přílišnou držbou válečných půjček nebo umístěním značných hodnot v cizině jest neujasněný, bylo užito vládního nařízení o příročí.
Vláda přihlíží k tomu, aby stav peněžních ústavů a jich hospodaření bylo pilně sledováno a řádně prozkoumáno, aby zaviněná nedopatření byla odčiněna a jakákoli provinění přísně podle zákona potrestána. Pro budoucnost chce vláda dbáti pokud možno největší ochrany vkladatelů, akcionářů, jiných podílníků peněžních ústavů, přihlížejíc ovšem při tom ke stavu a dalšímu vývoji našeho peněžnictví. Na příslušné osnově pracuje se urychleně v ministerstvu financí a osnova tato bude po vyslyšení zájmových činitelů co nejdříve předložena k ústavnímu projednání. Vláda zdůrazňuje, že je nutno, aby vkladatelé sami ve vlastním zájmu sledovali vývoj jednotlivých peněžních ústavů, a akcionáři resp. podílníci vysílali do jejich správy jen zástupce schopné a svým charakterem spolehlivé. Konečně podotýkáme, že trestní vyhledávání proti původcům úpadků jmenovaných bank jest zavedeno. Vláda bude neléhati na zjištění viny a potrestání všech vinníků. Vláda považuje také za jeden z nejpřednějších svých úkolů čeliti každému nereelnímu podnikání a brániti zakládání nových podniků, neodpovídajících skutečné potřebě hospodářských poměrů, a provádí teto úkol v mezích možnosti a platných zákonů se vším úsilím. Jako jest příkazem obezřetnosti a povinnosti odsouditi co nejpřísněji všechny zjevy odsouzení hodné, tak také třeba vystříhati se sevšeobecňování, jež by mohlo zdravý základ a vývoj našeho peněžnictví rušiti. Rozvahou a klidem mohou vkladatelé i akcionáři tento zdravý vývoj nejlépe zabezpečiti. Vláda sama svými orgány a zákonnými opatřeními učiní všecko k vyvarování dalších otřesů, k ochraně veřejnosti, jakož i k pohnání vinníků k odpovědnosti a doufá, že také tím bude podepřen další vývoj naší úvěrové organisace. Všichni členové vlády řídí se bezpodmínečně předpisy § 74 zákona ústavního.