Doklad: Osvobození od církevního nevolnictví, které přinesl naší školní mládeži zákon dovolující jí měnit náboženské vyznání, změnil neobyčejně počet příslušníků jednotlivých církví mezi žactvem. V Praze od převratu zmenšil se počet katolických dětí, takže činí 2/3 všeho žactva, počet dětí bez vyznání vzrostl na jednu šestinu a k církvi československé se jich hlásí osmina. V Bubnech, i v Holešovicích a Libni jsou školy, v nichž není ani polovice katolického žactva. Přestup k církvi československé není vůbec řešen ím náboženského problému, a lidé bez vyznání náboženství vůbec odmítají; oba případy dosvědčují, že náboženství je se svou vůdčí rolí u nás u konce. Malý školský zákon toho neuznává, proto uvádí náboženství jako první vyučovací předmět.
Ustanovení, že školní děti, hlásící se k některému vyznání, mohou býti zproštěny od vyučování náboženství, požádají-li o to rodiče, poskytlo celému správnímu aparátu příležitost, aby je vykládal ve prospěch církví. Obavy z odhlášek z náboženských hodin působily v ministerstvu: smějí prý se díti pouze do 21. září, ač zákon takového omezení nepřipouští. Presidia zemských školních rad si pospíšila s výnosy, aby prý čelila agitaci, kterou snaží se učitelé vykonávati vliv na rozhodnutí rodičů školních dítek, a žádají o vyšetření takových případů a potrestání viníků. Učitelé byli totiž denuncováni, že při zápise upozorňovali na předpis nového zákona rodičům neznámého. Na druhé straně zůstávají ovšem bez povšimnutí případy, kdy kněží zneužili školy a kazatelny k nátlaku na rodiče, aby své dítky z náboženského vyučování již odhlášené znovu do něho přihlásili. Skutečnost, že rodiče v Praze užili práva, aby jejich děti nechodily do náboženství, u 6% žactva, ukazuje další odklon od dosavadního oceňování náboženského vyučování.
Církve jsou všude sluhy kapitalistických států a bojovníky za kapitalistické řády společenské mezi lidem. Jsou také za to placeny. Také v Československu. Protože církev československá nabývá stoupenců a tudíž většího působiště, dávají jí státotvorné strany za ty služby letos více o 9 mil. Ale odklon od církví u lidu nutí kapitalistický stát hledati k jejich méně vydatné činnosti doplněk. To se děje jinde a provede se i v našich školách zavedením nového předmětu, občanské nauky a výchovy. Občanské nauce se u nás již dávno učilo a učí. Mládež má nabýti vědomostí o formě státní, o moci zákonodárné, vládní a výkonné, o právech, svobodách a povinnostech občanských a o všech složkách zařízení státního. Škola je povolána, aby těm vědomostem učila a naučila, ty patří ke všeobecnému vzdělání. Učitelovy výklady nechť se zejména připojují k běžným událostem a nechť obsah nauky občanské podávají objektivně.
Knihy napsané učiteli a od učitelů při vyučování užívané nespokojují se objektivními výklady, nýbrž ukazují se jako straníci, kterým záleží na tom, aby v mládeži agitovali pro své smýšlení. Najdete v nich otištěny zásady ústavních svobod bez poukazu, že je provádějí zákony zvláštní, stesk, že president nemá větší moci při zákonodárství, poznámky o vadách demokracie a vadách, které má nynější zákonnýzpůsob voleb, přímluvy za československý militarismus i za naši vojenskou pomoc ve válečném zápase cizích států, pochybnosti o vhodnosti milice, nacionální poukazy k českému prvenství ve státě, falešné výklady o politických stranách a mnoho jiného, před čímž třeba varovat. Na takové knize najdete ministerské schválení.
Mravní výchova, kterou zákon s občanskou naukou spojuje, má cíl docela jiný než vštěpování vědomostí a vzdělání rozumu. Výchova se snaží dát určitý směr chovancově vůli. Prostředky k tomu v nauce občanské také jsou, ale je zejména mnoho takových, které musí výchova odmítnout.
Život v našem státě je upraven zákony a různými opatřeními správními. Všechno to však nese pečeť třídní. Vůdčí roli ve vojsku má měšťácká třída, příslušníci proletariátu jsou tam proto, aby poslouchali a byli vychováváni k ochotným obětem za zájmy třídy kapitalistické. Politická správa našeho státu je řetěz zákonných i nezákonných opatření, která ponižují příslušníky dělnické třídy na občany nižšího řádu. Zákony finanční ukládají státní břemena poměrně mnohokrát větší lidem nemajetným než majetným. U nás a všude v kapitalistických státech se volá po práci, po laciné a odříkavé práci dělnické, ta že jediná je dárcem státní životaschopnosti. Státy jsou budovány na ramenou dělnické třídy, ale ta musí žíti v bídě, kdežto příslušníkům třídy kapitalistické popřává stát pohodlí a přepychu. Státní zřízení naše poskytuje velmi skrovné prostředky k mravní výchově.
Vykladači občanské nauky nemají zřetele k těmto vlastnostem našeho zákonodárství a státních opatření. Podávají je tak, jakoby byla všechna proniknuta mravními zásadami, podávají jen taková, jež jejich soud potvrzují, a ostatní pomíjejí mlčením. V učitelstvu je duch bývalé rakouské kázně, která mu velela představovati rakouskou monarchii jako vzor dokonalosti. Dříve k tomu bývalo nuceno, teď to dělá pro náš stát dobrovolně i s jistým nadšením. Dílem z radosti nad českou samostatností, dílem z nacionální hrdosti.
Výchova k mravnosti v našich školách se opírala především o náboženství. Byla to práce neplodná, a její éra je definitivně za námi. Místo úpravy našeho poměru k mytickému bohu je naším úkolem, abychom upravili svůj poměr k lidem. Žádné vzdělávání, ani mravní, nemá přesvědčivějších prostředků, než je skutečný život. Ten je živý pramen, posilující mravní vědomí. Nynější společnost ovládaná kapitalismem je na příklady mravního života velmi chudá. Vzpomeňme na honbu za vůdčími místy v našem státě, protože zaručují skvělé živobytí, na propast, která se otevírá mezi představiteli státu a jejich oddanými sluhy a širokými vrstvami nemajetného občanstva, na skutky, které neporušují sice zákona, ale jsou v podstatě lichva a krádež, na lenost a bohatství jedněch a na píli a živoření druhých. Za tohoto nemravného stavu není možno, aby prospívala mravnost. Novou morálku přinese nová společnost, v níž nebude úcty k fetiši, který se jmenuje majetek, ale v níž bude kult práce. To bude ve státě pracovním. Dnešní státy kapitalistické zapřáhly všude výchovu do služeb kapitalismu. Nelze čekati nic jiného v Československu, v němž je škola ústavem politickým ještě více, než byla v Rakousku. Občanská morálka bude napojena duchem kapitalismu a bude mu sloužit. Komunisté mohou připustit vyučování občanské morálce ve státě, jenž nemá společenské třídy buržoasní, ale třídu jen jednu, třídu pracujících lidí.
Naše vláda učinila školu předmětem ošklivých politických čachrů. Týká se to školství na Slovensku. Ministerstvo školství chce získati Slováky, a aby si je naklonilo, korumpuje je. Začalo to na jaře r. 1920 těsně před volbami do Národníhoshromáždění. Týden před nimi vymohla agrární strana na ministerstvu výnos, podle něhož byly platy církevního učitelstva zvýšeny, takže se vyrovnaly platům učitelstva státního. Ten doplněk doplácel stát a doplácí pořád. Ale výpočet, že církevní učitelé půjdou se stranou národně agrární a budou pro ni agitovati, selhal. Potom se vláda obrátila se státními penězi k širokému obyvatelstvu. Zřizovala hojně státní školy nové, které vymáhali slovenští politikové jako dar svému voličstvu. Stát je bohat, myslí si obce, a odmítají povinnost, aby se vůbec o školy staraly a rozprodaly i materiál připraveny na stavbu školních budov. Státu se vyčítá, že jsou budovy škol obecných a církevních zchátralé, jejich učebny bídné a že ohrožují dětské zdraví. Stát pomáhá, ale všechny ty podpory nezměnily politického smýšlení Slováků. Ti prohlédli vládní úmysly a do koaličních stran nevstupují. Nedávají se koupiti a jdou s komunisty a luďáky. To, co uvádím, není závidění škol Slovákům. Přeji jim jich. Jen mně o to jde, aby ty kulturní ústavy byly poměrně čisté. Pravím poměrně, neboť každá dnešní škola je prolnuta tendencemi kapitalismu. Školy církevní mají vedle toho ještě jiný cíl: Udržovati v nových pokoleních ducha středověkých pověra oddanosti k jeho představitelům. Na osobní náklad církevních škol slovenských přispívá náš stát 65 mil., církve však jen 3 1/2 milionem, stát 19 dvacetinami, církve jednou dvacetinou. Ale práv k církevním školám nemá stát žádných. Přes to se nechce sám ujmout těch škol a očistit je od vlivů církevních, poněvadž by narazil na samolibost farářů a vládychtivost biskupů, kteří v nich poroučejí. Už teď jsou v oposici, rozhněvali by se. A toho vláda nechce! Československá republika nevidí v tomto stavu kulturního nebezpečí a křížení vlastní výchovné úlohy.
Československo odměřuje vzdělání lidovým vrstvám velmi skoupě. Vidí u dělnictva veliký hlad po vzdělání, ale odbývá je jako macecha. Poskytuje mu ho jen tolik, aby mohlo splniti svůj úkol v třídním státě kapitalistickém. Výrobní proces a schopnost konkurence vyžaduje u produkujících vrstev značného vzdělání odborného a mravní síly. Dělník musí mít určitou míru vzdělání také proto, že nese veliké břemeno daňové a musí si vynutit mzdu, z níž by mohl daň platit. Je volán do kasáren a potřebuje jako voják jisté inteligence. Tudíž se mu otvírají školy. Ale dělník je také předmětem kapitalistického vykořisťování a jeho ochota přispívati k ziskům podnikatelským je tím menší, čím výše stojí duševně. Proto stát omezuje jeho vzdělání na míru nejnutnější. To určuje ráz československé obecné školy: učí, ale nerozpoutává dětských sil a nepomáhá jim, aby se co nejdokonaleji rozvinuly a nevede k samostatnosti v myšlení. Zatěžuje dětského ducha vyučováním náboženství, budí v něm heslovitý nacionalismus a vede často dělnické děti k nepřátelství k vlastní třídě.
Každý kapitalistický stát je výrazem
třídního panství a utiskovatelem třídy dělnické. Buržoasie, která
má v rukou všechny funkce státní, užívá jich jen k svému prospěchu.
Československá obecná škola je takový státní orgán. Minulá 4 léta
jsou dokladem, že konala svou úlohu, býti sluhou kapitalismu,
poctivě. Předložený rozpočet a školská správa dokazuje, že se
její činnost nezmění. Komunisté nemohou takového rozpočtu povoliti.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo p. posl. Rýparovi.
Posl. Rýpar: Slavná sněmovno! Rozpočtová rozprava je zařazena do řádu sněmovního k tomu účelu, aby poskytla jednotlivým stranám a jednotlivým poslancům příležitosti nejen přátelsky, ale i nepřátelsky kritisovati rozpočet, jak co se týče číslic rozpočtových, tak i směru toho neb onoho ministerstva.
Než v rozpravě naskytuje se také příležitost dotknouti se mnohých nedostatků toho neb onoho ministerstva, zvláště zde ministerstva školství a celého kulturního směru a případně zdůrazniti stanovisko té neb oné strany.
Na prvním místě je to škola. Nechci se dotýkati celkových číslic v rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty. Bylo zde o těchto číslicích mluveno již od mnohých a mnohých řečníků, zvláště se strany německých a komunistických poslanců. Tito pánové řekli nám to již v rozpočtovém výboru a poznali, že nelze těchto číslic bez zatížení daňového zvětšiti. A ani pánům komunistům ještě nenapadlo, aby nalezli nějakého stříbrného neb zlatého beránka, kterému by se poručilo: "Beránku, otřes se a nasypej nám nových a nových pokladů, ač by tím mohli získati svým voličům, jak zde pan kol. Houser o tom mluvil, knihy pro chudé žáky a všecko, čeho potřebují, získati tisíce voličů. Žádnému z nich však ani v rozpočtovém výboru nenapadlo, aby uvážili, odkud má stát vzíti obnosy, čím to má zaplatiti, aby nezatížil novými a novými daněmi našeho občanstva.
Nebudu mluviti o číslicích, poněvadž vím, že se tyto číslice zvětšiti nedají. Nechci prováděti tak zvanou politiku ulice, nechci mluviti jen pro noviny, nýbrž chci se dotknouti nedostatků školských a kulturních, které se dají odstraniti vlivem ministerstva školství a národní osvěty, vlivem podřízených školských úřadů, které se dají napraviti a jichž odstranění jistě bude míti velký vliv na další rozkvět československého národa. Na prvním místě myslím školu národní, občanskou, školy odborné i střední. Chceme míti tyto školy vybaveny všemi potřebami moderního, kulturního ideálu, přizpůsobené duchem i methodami vyučovacími nejenom národnímu duchu českému a slovenskému, vědeckým poznatkům pedagogickým a didaktickým, ale i životní praksi a potřebám širokých vrstev lidových v ohledu hmotném, výchovném a duchovním. Pan president to kdysi řekl učitelstvu slovy, "že škola musí se státi kostelem". V tom spočívá ideál náš, že ve škole musí býti jednota mezi rodiči a učitelstvem a mezi oběma, rodiči, dítkami a učitelstvem. V tomto ohledu chybí mnoho, velmi mnoho. Lid ve většině stojí, jak v městě tak na venkově proti učitelstvu, a to lid ne snad smýšlení lidového, nýbrž lid, který je v organisaci jiných stran nelidových. Škola se ocitá uprostřed politické agitace vlivem učitelstva. A výsledek toho? Týdenní zprávy, pokud se dostávají do veřejnosti a ještě více, které se do veřejnosti nedostávají, svědčí o nízké mravní úrovni našeho žactva ve škole. Je to výsledek volného dosud působení učitelstva ve škole, jejich zásad, jak je vyslovil na příklad učitel Petrbok v časopise "Jiskra": "My budeme odváděti žactvo slovem i výkladem od každé zbožnosti, poněvadž se nesrovnává zbožnost s naším laickým, descendenčním názorem světovým a potřebami republiky. Budeme učiti své žactvo, že každý bůh je bohem tak dlouho, dokud v něj někdo věří. Budeme v dítěti pěstovati laický životní názor světový, kde člověk za své soukromé jednání zodpovídá pouze sobě, za veřejné společnosti."
A k těmto zásadám přimyslete si projevy učitelů při různých slavnostech, jež bývají příležitostí, vykládati dětem různé dějepisné nepravdy - a mohl bych říci - často i lži. A teď se ptejte: Je zde možna výchova? Je možno, aby v takovém prostředí udrželo si dítě mravní vyspělost, kterou mu vštípili rodiče, ať na náboženském podkladě nebo pouze na podkladě mravním? Jste-li nepředpojati, jistě přiznáte, že je to zcela nemožno. A ovoce se brzy ukazuje. Kdo pozoruje chování mládeže v ústraní i na veřejnosti, zvláště kdo má potěšení jeti s naší školní mládeží v tak zvaném "školním voze", ten zažije mnoho a mnoho slastí. A předevčírem objevila se zpráva v novinách: "Lupičská banda třiceti plzeňských školáků". Nevěřím, že je to doslovně pravda, ale mnoho pravdy na tom je. A statistický úřad podal z moravsko-ostravského soudního okresu velmi nepěknou statistiku o mladistvých zločincích. Tam, kde tolik věnuje se na školství, přes to úroveň žáků je tak nízká! Kde je původ toho všeho? V úvahách se obviňují rodiče, obviňuje se domácí výchova, obviňuje se všechno možné, ale škola zůstává vždy pokryta pláštěm milosrdenství. A přece původ je právě v té nejednolitosti, v rozdvojené výchově mezi rodinou a školou, v tom, že domácnost je budována zcela jinak - já mluvím jak o domácnosti na náboženském podkladě, tak i o domácnosti na podkladě mravním, beznáboženském - a v žáku povstávají pochyby, které se brzy v jeho mravním vystupování jeví. Druhý příklad uveřejnilo ministerstvo školství samo ve "Věstníku"v posledním čísle na str. 485, v dotazníku o rodinných poměrech a zaměstnání žáků mimo školu na české státní reálce v Praze Žižkově, aby se vypátrala příčina nezvyklého neprospěchu žactva ve školním roce 1921/22. Dotazník sám je předem tím pozoruhodný, že o mravně náboženských a chcete-li - pouze o mravních povinnostech toho nebo onoho žáka není tam ani slova. Tedy již mravnost jako základ mravní nebo náboženské výchovy tohoto žáka vůbec neexistuje nebo je považována za zbytečnost životní. Vypuštění toto působí na žáka jistě neblaze. A výsledky jsou teď ještě pozoruhodnější. Nechci uváděti všech. Žactvo učí se podle přiznání 2 až 3 hodiny denně; 4 hodiny denně ze 610 žáků se učí - 23 žáci! Jinak převládá hra, zábava, sport a ostatní. Ze takový žák nemůže míti při dokončení svého středoškolského studia dostatečně uceleného názoru, že nemůže míti pevného stanoviska k mravním povinnostem ke komukoliv a že vedle nedostatku rozhledu zmítán jest nejistotou při rozporech mezi školou a rodinou, je nepochybné. A tu jsem u jádra otázky, již mohu vymeziti slovem: "jednota nauky" a v ohledu mravním: "základ neoblomných zásad ať náboženských, anebo pro žactvo směru beznáboženského alespoň základ zásad mravních", pevný to podklad budoucího života našeho žactva.
Pan ministr školství a národní osvěty zdůraznil ve výboru rozpočtovém, že se postará, aby všechny do škol nepatřící vlivy byly ze škol odstraněny, že školu pevnou rukou vyvede z přívalů stálých bojů a hádek. Vítám jeho rozhodnutí, ale hned k tomu podotýkám, že k tomu asi nebude mít dosti síly. Bude míti snad dosti síly, zavésti pořádek v administrativě, v dodržování hodin, ale nebude mít síly, aby dosáhl jednoty mezi rodiči a školou, čili toho vzácného, jednotného světového názoru a jednotných mravních zásad. Zde jsem u hlavního bodu;proto docela klidně bych souhlasil s p. posl. dr. Uhlířem, když řekl: "Škola podle Komenského má býti dílnou lidskosti", jen pan posl. dr. Uhlíř zamlčel, že Komenský praví: "na základě bázně boží". Tedy buď na základě náboženském, anebo na základě mravním. A v tom ohledu strana naše, strana lidová, postupovala ze všech stran nejliberálněji, když při uzákonění malého školského zákona žádala, že mají býti do zákona vloženy paragrafy: náboženství je povinné, laická morálka také povinná, a rodičům se ponechává přihlásiti dítky tam nebo onam, ale do jednoho musí dítky choditi. Divím se, že si pan posl. Houser tak naříkal na hrozící reakci, a myslil tím na prvém místě asi lidovou stranu. Když jsme pravou svobodu a volnost žádali, neměli tito pomocné ruky, již by nám podali, aby mravní základ, základ to celé dnešní výchovy, ve smyslu opravdové svobody, nám pomohli vnésti.
Ujasnění osvětového obzoru, ujasnění osvětových cílů a úkolů schází našemu školství, zejména občanskému, odbornému a střednímu, kde člověk jako v dílně sochařově se vykřesává z tvrdého kamene náklonností a zvyků v ideální sochu dobrého, mravného občana Československé republiky. Je to, slavná sněmovno, zajímavý zjev. Všechny strany mluví proti škole a výchově určitého směru, ale všechny strany si zařizují výchovu svého kulturního směru. Každá téměř politická strana má svou "Lidovou universitu", má svou "Lidovou akademii" nebo podobnou nějakou školu, má školy pro malé děti, má své besídky, a ve sněmovně pořád chtějí jednotnou školu. Tedy, když otevřenost, pak otevřenost, pak se sjednoťme všichni na jednotné škole, jinak vyhazujeme nadarmo peníze. Jinak ponechme každému směru, ať si zařizuje školy sám, anebo dejme každému směru státní školu svého směru pod dozorem státním. To je náš program, který hlásala a hlásá a hlásati bude lidová strana stále, dopřávajíc volnosti všem směrům ostatním. Žádá při tom, aby také téže volnosti, téže svobody se dostalo straně lidové. Právě tím nedostatkem jednoty a nedostatkem mravních zásad trpěly Belgie, Holandsko a Německo. Dnes je zcela jinak v těchto zemích, každý směr má svoje školy a každý směr vynasnažuje se, aby vynikal nad směrem druhým.
Pan posl. Houser obviňoval reakční školu, že se proto nedostává ve světě mravnosti, jak se to prý ukázalo honbou za úřady. Jistě se zmýlil v adrese. Od té doby, co reakční strana - jak ji nazývá zcela neprávem - lidová, vstoupila s občanskými stranami do koncentrace, je po honbě po úřadech. Naopak, za dřívější socialisticko-republikánské koalice byla tato honba po úřadech prováděna, a v té seděl také pan kol. Houser, tedy měl docela klidně on je zde nepřítomen, já toho lituji - to adresovati na svoji vlastní adresu a zamésti před svými vlastními dveřmi.
Stejně tak to vypadá s lidovýchovou. Mnoho řečníků zde mluvilo a obviňovalo ministerstvo, že dává nedostatečné obnosy na lidovýchovu, a že dělnictvo a všechny ostatní vrstvy putují a konají dalekou cestu, aby se vzdělaly. Zatím statistický úřad vypravuje zcela něco jiného. Ze zprávy statistického úřadu vysvítá, že z 11.368 obcí více než jedna pětina, když byly tázány po knihovnách, ani neodpověděla, ač byly šestkráte upomenuty o podání zprávy o knihovnách a čítárnách. V obcích, které odpověděly, bylo 3.343 knihoven (z toho 2885 českých) a 292 čítáren. V samé Velké Praze v 6 obcích knihovny nebylo a z 5 obcí vůbec nebylo odpověděno: V karlínském okrese ve 20 obcích knihoven nebylo, 8 neodpovědělo a ve smíchovském nebylo knihovny v 17 a 12 obcí neodpovědělo. Vidíte tedy, že i statistika ukazuje zase zcela něco jiného. Víme, že na Husově škole musely býti některé přednášky škrtnuty pro nedostatek posluchačstva. A proč? Již jsem se toho dotkl dříve. Vždyť každá strana má svoje přednášky. Dělnictvo má akademii, komunisté mají "Proletkult", čeští socialisté"Dělnickou školu", agrárníci mají svoje školy, my máme křesťanskou akademii, zv."Lidovou akademii". Osvětový svaz ocitá se tak na suchu, a je viděti, že všecky nářky, jak se líčí a jak se to vykládá, nejsou pravdivé, a pravý stav lidovýchovy vypadá zcela jinak.
Pokud se týče dalšího bodu, to jest vzrůstu t. zv. reakce, nevyřešené otázky nábožensko-kulturních poměrů, poměru náboženství ke státu, po případě církve a státu. Mohl bych říci zase, že ani v tomto ohledu nemají ti, kteří si na reakci naříkali, pravdu. Československý stát, jak se ukázalo, nemohl býti ani socialistický, jak by si proletariát přál, ježto by nebylo rozbrojů konce, ani kapitalistický, jak by si zase přály válkou zbohatlé třídy, neboť tomu zabraňují celé legie vrstev ochuzených, nýbrž sociálně reformní, by v něm jako v srdci celé Evropy všichni příslušníci dovolávali se svého rovného práva a každá součást po zásluze se odměřila.
A co platí v ohledu politickém, totéž se ukázalo v ohledu kulturně náboženském. Otázka kulturně-náboženská se nedala řešiti obratem ruky, jak si to mnozí přáli, nýbrž tak, aby to vyhovělo všem vrstvám bez rozdílu. Pan posl. Meissner zmínil se ve své řeči 27. října 1922 o ústupu socialismu v Italii a Rakousku. Mohl bych k tomu přidat ještě Anglii, Německo a Polsko, ale dodávám k tomu ještě, že ústupem vln hmotařského socialismu pozvedl se ideál náboženského života a v tom také spočívá řešení této otázky. Soudí-li pan poslanec Houser ve svém komunistickém nadšení, že již náboženství je odbyto, divím se, proč v bolševickém Rusku se o to náboženství ještě starají. Buď musí říci, p. posl. Houser, že tak činí z lakoty po církevním majetku, a to si přece netroufá říci, nebo ještě jest náboženství a bude takovým činitelem v Rusku, že se nedá tak lehko z lidu ruského odstraniti. A totéž v hlavních rysech pronesl prof. dr. Drtina dne 24. února 1919 na schůzi organisace národní demokracie v Karlíně, když pravil: "Církev a stát vklíněny jsou v celek života tak, že těžko jest, aby se sobě vyhnuly. Demokratisace a socialisace se uplatňují i v církvích. Větší volností pro církev a od církve nastává dnes náboženská renesance. Překonali jsme již omyl v liberalismu, že náboženství jest věcí soukromou. Poměr církve a státu se musí řešiti a Národní shromáždění nebude se moci vyhnouti řešení této otázky. Ale, pravím, náboženství jest něco tak drahocenného, že v demokracii nikdo nemá práva ho zahazovat, určovat. Není pravda, že náboženství jest překonaným stanoviskem, že jest věcí soukromou, jest to nutná složka duševního života národů; pouze forma může býti překonána.
Život lidský je krátký, člověk nepatrný červ. V tomto vědomí slabosti a v určitých stavech duševních, nad hrobem, povznáší se pouze vírou a nadějí. Církev jest společnost pro pěstování náboženského života, česká demokracie v duchu náboženské tradice má povinnost úcty k svobodě a přesvědčení každého jednotlivce. V starocírkevnictví, to jest chtít, aby stát měl svou církev, národní církev je nemožná. Dle mého přesvědčení, stát nesmí se míchat do náboženského přesvědčení, ale má právo protektorátu, ochrany nad církví. Míchat se však do obsahu nauky nesmí. Ve Francii měla taková rozluka velice neblahé následky."
Slavná sněmovno! Totéž zastávali jsme my, na tomtéž podkladě jsme stáli na počátku. Dnes z problému tak vážného, jakým jest úprava poměru církve ke státu, udělala se věc politické agitace, za 2 léta kulturního boje ozvalo se v denním tisku málo rozvážných hlasů, a není divu, že tato otázka byla před lidem diskreditována zvláště různými návrhy, které byly podány z různých strana nebyly vůbec proveditelné.
Než anketa, před časem v tom ohledu konaná, ukázala, že stojíme před problémem, který se nedá tak lehko řešiti. O otázce té promluvili různí učenci, jako prof. dr. Henner, prof. dr. Mareš, prof. dr. Hobza a jiní. Ukázalo se, že už jak světovým názorem celým, tak duchem našich českých dějin se zdůrazňuje, že otázka tato bude se musiti řešiti, a doufám, že se bude řešiti vzájemnou dohodou na podkladě úplně spravedlivém. A hle, už i socialistické směry změnily svoje názory. Tak na příklad ve Štuttgartě vydal německý říšský ministr spravedlnosti, soudruh dr. Radbruch knihu "Kulturní učení socialistické", v níž formuluje poměr evropských socialistů k nynějším křesťanským náboženstvím takto: "Duchovní moc tak mohutná, jako je náboženství, nemůže býti umlčena ani ve výchově příští generace z důvodů naší náboženské minulosti, právě tak, jako z příčin naší náboženské budoucnosti, neboť naší kultuře bez křesťanství nelze vůbec rozumět."
A zajímavé jest, že totéž proneslo "Právo Lidu", když napsalo v čísle ze 6. srpna 1922: "Stanovisko moderního státu k otázkám náboženským nemůže být vyčerpáno heslem, že náboženství je věcí soukromou. Otázka církve není překonaným problémem, o čemž nejlépe svědčí nové proudy náboženského hledání. V naší republice existuje nyní 10 církví a ani jedna nechce likvidovat. Bylo by to proto chybou, aby naše zákonodárné sbory se domnívaly, že není třeba se jim zabývati touto otázkou a že ji mohou odložiti."
Také strana československých socialistů vzdala se svého bývalého stanoviska; vždyť ona to byla, která v dlouhém článku pí. kol. Zemínové dokazovala, že vymohla československé církvi 9 milionů, a vychloubala se tím jako svojí velkou zásluhou.
Vítám tuto změnu stanoviska, docela otevřeně to pravím, a vítám ji tím více, že se v tomto ohledu ozývá tolerantní náboženský duch hluboce nábožensky založené Moravy 16. století, z doby Václava z Ludanic, Žerotína, kdy žily různé náboženské společnosti v klidu vedle sebe a vytvořily proslavenou literaturu té doby. Než musím zde také poznamenati, že totéž stanovisko zaujímá k uvedenému problému i katolická církev. O svatodušních svátcích 19. května 1918 vešel v platnost nový výlučný zákon církve katolické "Codex juris canonici". Uprostřed světového převratu církev na dlouhou dobu stabilisovala svoje vnitřní poměry a tím také naznačila názor svůj na poměr církve a státu. Není to poválečný zákon, poválečné zákonodárství, nýbrž zákonodárství předválečné práce, a to od r. 1904 až do r. 1918. Ve formě programu, vyplývajícího ze zákonů, kterými se řídila a řídí politika církve katolické ve vnitřních a vnějších věcech, církev ve svém církevním právu systematicky sice poměr k státu neupravuje, nýbrž stanoví řadu ustanovení, z nichž přímo nebo nepřímo může se souditi na stanovisko církve.
Snaha prvních hlav církevního práva, vystříhati se všech nedorozumění na mezinárodním poli, jest zjevná ve všech částech církevního práva. Církev jako společnost dokonalá, svým vznikem a účelem nemůže a nechce od někoho přijímati právo nebo svoji ústavu. Neděkuje státu za svůj vznik a trvání, neděkuje za svoji moc spravovati se vlastními zákony a míti rovněž nezávisle na státu všechny prostředky, nutné ke sledování svého poslání; ale na druhé straně jakožto "společnost dokonalá", staví se na zásadu opravdové tolerance ke každému druhému směru. Tuto tolerantní praksi provádí v celém svém zákoníku až do krajnosti; jejím heslem je: "Miluji člověka, nenávidím mravní zlo". Nový "Codex" ukazuje zřejmě tuto tendenci, jedná-li se o ducha, formulaci, jakým provedena bude otázka poměru církve a státu, a na tomto základě chce katolická církev řešiti také poměr mezi ní a mezi státem Československým na základě spolupráce obou těchto ku blahu celého národa a ku blahu celé naší budoucnosti.