Teď je, prosím, volno v tomto případě pověděti, co páni uznávají za dobré. O tom dobrém slyšeli jsme právě z ministerstva financí svého času i dnes velmi mnoho mluviti. My jsme dělali také v revolučním Národním shromáždění akce, které se mohly přirovnati k takové scéně ze Schillerových "Loupežníků". Co se všechno musí dělati: Do tří hodin to musí býti odhlasováno tajně, žádný nesmí ven, hranice zavřít atd. Viděli jsme prováděti veliké rozmachy na záchranu finančního stavu tohoto státu a dnes jeden řečník po druhém ze všech stran i vládních je donucen poměry k tomu, aby prohlásil, že jsme ten rok 1919-1920 prohráli, poněvadž jsme v roce 1919 vypravovali přímo pohádky malým dětem, jak se dělá finanční politika státu. Hráli jsme si na radikální finančníky, ale nedělali jsme politiku, která měla býti dělána, a teprve v roce 1922 přicházíme k poznání, že ten plán z roku 1919 nepřinesl pro stát ani 40% toho, co tehdy nízko bylo vypočítáno. Když dnes nemáme vypsané daně na roky 1918 až 1920, kde máme bráti peníze? Není zde důsledek toho všeho finančního nehospodářství, když dnes plným právem musí e to říci docela otevřeně, třeba to bylo z protivného tábora - přichází jeden řečník za druhým a dokazuje: "Kdybyste byli přišli v r. 1919, kdybyste byli přišli ještě v r. 1920, mohli jsme dáti, ale dnes to nemáme." A dnes se musí ten veliký plán, o kterém mluvila celá Evropa, na který jsme byli hrdi a chodili jsme se zvýšenou hlavou, novelisovati novou úpravou dávek z válečného majetku, novou úpravou, která zase znovu ukazuje na to, že v době t. zv. rudozelené koalice hospodářské zájmy státu byly opatřeny aspoň zákony, jež ovšem nebyly včas provedeny, ale že v době koalice všenárodní máme jen jeden cíl, jeden úkol, co dobrého bylo získáno, nějakým způsobem obejíti a zrušiti.
Uvážíme-li dále interkalář, který se tak přesně předpisuje se záludnou větou, že v rozpočtu povolených nákladů nesmí býti použito nikde jinde, pak vidíme, že opravdu stojíme před velkým nebezpečím zproletarisování všeho zaměstnaneckého personálu. Státní zaměstnanci prohlásili zcela otevřeně, že stojí na zásadách ústavy, že stojí na zásadách republiky, že chtějí tomuto státu obětovati všechno, co obětovati budou moci, ale to všechno bylo kvitováno surovou nadávkou o vyžíračích, lenoších a nesvědomitých lidech. Státní zaměstnanci přicházejí a říkají: "Vždyť my nejsme proti tomu, aby se relativně s odpadem cen životních potřeb odbourávaly naše příjmy, ale vždyť přece není možno, abychom byli úplně na milost a nemilost vydáni lidem z politických stran, kteří snad mají dobrou vůli, ale věcem nerozumějí. A když mají všechny stavy, ať jsou to živnostníci, průmyslníci nebo dělníci, právo, aby jim byla svolána anketa, aby se o věci, která se těžce dotýká jejich existence, vyjednávalo, aby byly slyšeny jejich návrhy, když v této republice každý má právo na takové slyšení, na anketu a projednávání jeho návrhu, proč by zrovna státní zaměstnanci, státní administrativa toho práva neměla míti, aby s vládou skutečně spoluspracovávala návrhy? To neznamená, že musejí referenti - a toho také nebude nikdo žádati - dělati to, co chce zástupce organisace. Vidíme, jak se vyjednává v dělnických otázkách. Proč by proto státní zaměstnanci měli býti vyloučeni z jednání, lidé, kteří mají celou administrativu v ruce, to si nemůže nikdo rozumný představiti. Nemůžete říci: "Máme v ruce vládu, budeme dělati, co budeme chtíti." Pánové, nevládnete dlouho a mohli jste se přesvědčiti, že míti vládu v rukou neznamená ještě skutečně vládnouti. Administrativní aparát státu neovládnete odkopáváním státních zaměstnanců s požadavkem, který byl už ve starém Rakousku sjednán a po léta svého provádění vžit. Státní zaměstnance můžete ovládnouti ne snižováním a tupením, nýbrž jenom tím, když jim ukážete, že opravdu tento stát zůstává na linii, na které byl svého času v revolučním Národním shromáždění vybudován. "Sociálně spravedlivým bude tento stát ke všem stranám" bylo řečeno.
Když se na jedné straně všechno připravuje k tomu, aby se příjmy státních zaměstnanců upravily pro konsolidované poměry, aby se podle nízkých příjmů státních zaměstnanců hodnotila československá koruna na světovém trhu, chtěl bych poukázati na to, zdali pánové, kteří mají takový pochod národohospodářských myšlenek, opravdu věří, že jsme na konci zhoršování a na začátku trvalého a konstantního zlepšování situace. Jestliže stojí pánové na zásadě, že opravdu jsme na konci zhoršování situace a na začátku trvalého a konstantního zlepšování jejího, pak prohlašuji s tohoto místa, že jsou tito pánové ve vedení státu velmi nebezpeční činitelé. Malé dítě si musí na prstech vypočítati, že poměry budou konečně velmi značně pozměněny. Vždyť musí jednou dojíti k pevné smlouvě, která umožní, aby se mírové smlouvy plnily se strany Německa. Vždyť krach marky znamená krach celé střední Evropy. To je jasné pro každého národohospodáře! Vždyť právě ti lidé, kteří očekávají od Německa záchranu v platech, mají největší zájem na tom, aby Německo přišlo co nejdříve ke konsolidaci poměrů. A dojde-li k této konsolidaci - a není vyloučeno, že konečně dojde k dohodě a ke konsolidaci začátkem příštího roku - můžeme docela s určitostí očekávati, že jakmile v Německu budou moci kupovati suroviny za svoji marku, z části stabilisovanou, jdeme do druhé epochy hospodářské krise, ve které žije Československá republika. O tom není sporu, vždyť nežijeme jen životem svým. Není možno stále do světa vystrkovati hlavu, jako bychom žili životem před nebo za kanálem la Manche, nutno doznati, že žijeme životem svého prostředí, kde jsme vázání národohospodářsky a kde musíme říci, že sestup a pokles tam, je také sestupem a poklesem u nás. Jsem přesvědčen, dojde-li k projednání toho, co v rozpočtu bylo podloženo a řečeno pokud se týče státních zaměstnanců, že jdeme do velice neblahé situace a že nejsme s to, takovýmto způsobem dosáhnou, čeho dosaženo býti má. Stojíme na stanovisku státních zaměstnanců, že nechtějí tomuto státu dělati naprosto žádných obtíží, že stojí plně na půdě tohoto státu, že nedovolávají se pomoci oposice v tomto domě pro své opravdu spravedlivé požadavky, že pomoc této oposice s díky odmítají, poněvadž jsou si plně vědomi jako lidé střízlivě uvažující, že tato oposice nemůže jim pomoci a může jejich poměry jen zhoršiti. Nedovoláváme se proto také ni lásky, ani vděku, ani vyznání se strany vládnoucích kruhů politických, poněvadž celý ten postup proti státním zaměstnancům, aspoň jak je veden několika jedinci, denně prokazuje, že tady by každé volání po lásce, po vděčnosti a uznání bylo marné. Dovoláváme se v této kritické době pro tuto těžkou věc jenom rozumu vládnoucích stran. Jednejte s námi... (Posl. Dubický: Hlasujte pro rozpočet!) Promiňte, hlasování pro rozpočet by bylo to nejmenší, poněvadž znamená více méně formu tam, kde je vládní většina hotova. Ale, prosím, není ještě řečeno, jak budeme hlasovati. Ale vy musíte již, pánové, pochopiti, když své výtky stále opakujete, jak může hlasovati pro rozpočet člověk, který ví, pro co hlasuje. Vy, pánové, kteří nevíte, pro co hlasujete - myslím po té stránce, co se připravuje do rozpočtu na státní zaměstnance - můžete se svým svědomím lehko srovnati, že hlasujete pro tento rozpočet, poněvadž vy konečně budete jen všeobecně odpovědni tím, že řeknete: "Když ten stát má něco dělati, musel míti prostředky". Ale jak může pro tento rozpočet hlasovati, aniž by dříve měl záruku, že nebude tento pochod myšlenek do konce proveden, nýbrž že na cestě rozumu se najde prostředek, jak by se ty věci vyřídily, člověk který každý den a každou hodinu svého života stojí tváří v tvář státním zaměstnancům, aby tam odpovídal nejen za svou politiku, nýbrž - víte, jak poměry u nás nastaly, - kde který poslanec je volán k odpovědnosti za politiku celého Národního shromáždění.
Tedy říkám, že hlasování o rozpočtu
jest v tomto případě pouze forma, nic méně, nic více. Ale to,
co žádáme, to naše volání k rozumu a střízlivosti vládních stran,
aby se připravily, dáti možnost odborovým organisacím státních
zaměstnanců, aby v těchto záležitostech byly slyšeny, aby mohly
také své návrhy přednésti, to je nejmenší, co mohou vládnoucí
strany v této sněmovně udělati pro zachránění skutečně vážné situace,
která nebude zachráněna provedením plánu, jenž dnes proti státním
zaměstnancům je o obmýšlen, nýbrž která právě provedením tohoto
plánu může býti přivedena do míry přímo nesnesitelné, ba k debaklu.
My máme povinnost říci podle i pravdy, co je, máme povinnost varovati,
urovnávati cesty, aby věci ke konfliktům nedocházely. My své povinnosti
přes obtíž doby vykonáváme. Je na vládních stranách, aby také
vykonaly svou povinnost, ne jenom ke státním zaměstnancům, ale
tím i k tomuto státu, o jehož vybudování neustále mluví. (Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Slovo ďalej má pán posl. R. Chalupa.
Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Výsledky našeho hospodaření, jak můžeme již konstatovati z předložené uzávěrky za rok 1919 a také z hospodaření z let dalších podle nápovědi pana generálního zpravodaje, jsou mimořádně příznivé a také rozpočet, který je nám předložen, budí důvěru. Zdůrazňuji to v plném vědomí, že hospodaření naše dosud je deficitní, neboť stav našeho hospodářství není možno porovnávati sám o sobě. Musí býti skutečně porovnáván také s hospodářstvím u států ostatních. Deficity ve státních rozpočtech staly se chronickým zjevem u všech států po válce. Ale je veliký rozdíl ve výši těchto deficitů, čím jsou způsobeny, za jakých okolností a jak proti těmto deficitům státy se brání. A tu především je třeba uvážiti, že my jsme státem naprosto novým, jehož domácnost postrádala nejnutnějšího zařízení, že jsme byli beze všech regulujících zkušeností. Přes to přinášeli jsme do nového státu značné mravní aktivum, totiž nezlomnou vůli žíti a poctivou prací svůj život uhájiti. Dosud se nám to dařilo. Ale bylo by chybou domnívati se, že tyto věci mohou jíti stejným krokem i dále. Lásku, již chováme ke své republice, nesmíme oslabovati vyčerpáním, pochodícím z daňovým břemen, jež - budiž předem řečeno - nejsou vždy spravedliva a jež snadno mohou připraviti nejširší kruhy lidové o veškerý zájem o osudy tohoto státu. Toto přetížení bylo konečně mnohými pány kolegy již dotčeno. Pokusím se ukázati, že tato břemena jsou nesena vlastně nejširšími vrstvami lidovými, neboť jádrem všech důchodů dnešních jsou konec konců daně nepřímé.
Není třeba citovati všechny ty daně. Jen zhruba mohu uvésti, že daně přímé pod položkou 1-17 v rozpočtu ministerstvem financí uvedené činí 1.834,309.900 Kč. Naproti tomu daně nepřímé, do nichž je nutno počítati dovozní cla bez vedlejších výloh, činí 629,247.820 Kč, daně spotřební 2.123,926.000 Kč, jízdní lístky 132,450.360 Kč, daň přepravní 351 mil., daň z obratu 1.801,180.000 Kč, celkem tyto daně nepřímé jen zde uvedené činí 5.037,804.180 Kč. Tento výpočet je naprosto neúplný, ale stačí pro porovnání s daněmi přímými. Daně přímé nejsou ani jednou třetinou daní nepřímých a porovnáme-li celkové příjmy ministerstva financí 10.437,460.741 Kč, vidíme, že daně nepřímé činí dobrou polovinu, přímé daně daleko méně než 1/5. (Hlas: Ale musí se počítati přirážky k přímým daním!) Ano, ale jsme ještě daleko pravdy, počítáme-li daně přímé k dávkám, jež platí provozovatel nebo majitel výnosového objektu. Tyto daně se prostě přesouvají i s těmi přirážkami a stávají se režijní položkou a tyto zvýšené náklady platí na konec konsument.
Poslední dobou na odůvodnění nepřímého zdanění šíří se hesla, která dlužno odmítnouti. Takovým heslem je především to, že daně nepřímé jsou daně demokratické. A tak patrně v demokratické republice tyto nepřímé daně jsou na místě. Pravda zde může býti potud, že každého občana postihují stejnou měrou podle množství zkonsumovaného objektu dani podléhajícího. Jinak je to se sociální spravedlností. Daně přímé byly by spravedlivé tehdy, kdyby všichni občané byli si majetkově naprosto rovni. Toho fakta zde není a také budoucnost, třeba pracovala k hospodářské rovnosti, této spravedlivé základny v dohledné době nevytvoří. Je nespravedlivo, že dělník se svou početnou rodinou při mzdě, která často nestačí na existenční minimum, platí daleko více daní, než zámožný občan s menší rodinou, který má důchod daleko nad existenční minimum. Velikost daňových obětí musí býti především porovnána podle významu majetkových kvot, které se zdaněním odnímají. Je rozdíl, působí-li daň zkrácení potřeb nutných, zda clo, daň z cukru a jiné daně spotřební přinutí dělníka k tomu, aby svůj konsum omezil a snížil pod životní potřebu a tím ohrozil pramen svých a tedy také státních důchodů úbytkem své pracovní síly, nebo postihne-li daň důchod přebývající po existenčním minimu, nebo dokonce potřeby přepychové. (Předsednictví ujal se předseda Tomášek.)
Nauka o hraničním užitku, totiž že užitku statku ubývá s přibýváním velikosti jeho stavu, má také plnou platnost u daní spotřebních. Daně spotřební byly by spravedlivé tehdy, kdyby byly vyměřovány progresivně dle důchodů poplatníka. Může se namítnouti, že tato nespravedlivost je vyrovnána daněmi výnosovými a daní příjmovou. Připouštím to pouze výjimečně pro dělníka a zaměstnance s pevným platem, kde je tento důchod do haléře zjišťován. Spravedlivé by to mohlo býti jen tenkráte, kdyby skutečně daň z příjmu podkládána byla fassí naprosto spravedlivou, což při dnešní morálce daňové je při nejmenším vzdáleným snem, který náleží do říše spravedlivých.
Druhá podmínka je ta, že daň spotřební nesmí sáhnouti na existenční minimum. Žádná z těchto podmínek není dnes splněna a proto daně spotřební nejsou daně demokratické, nýbrž daně sociálně nespravedlivé, plynoucí z dnešní hospodářské nerovnosti a z nadvlády kapitalismu nad prací. To je naše stanovisko zásadní, ale jsme si při tom naprosto vědomí, že odbourávání těchto daňových břemen je spojeno s odbouráváním dnešního kapitalistického řádu. Jen tím tempem, jak skutečně zatlačováno bude dnešní kapitalistické zřízení, možno také rušiti daně spotřební, za něž není dnes úhrady, jež jsou zjevem mezinárodním a kterým se nemohli vyhnouti ani bolševici v Rusku, kteří v zemi hladomorem zatížené zavedli velmi tíživé spotřební daně na potraviny.Zatěžování nepřímým daněmi připustili jsme pouze jako východisko z nouze. Na místě tisknutí bezcenných papírových peněz považovali jsme za prospěšnější zvýšení poplatnosti. Je však již čas uvažovati, zda nenadchází doba, kdy tyto nepřímé dávky zavedené v mimořádné době, nemají býti odbourány a nemají-li býti zmenšeny. Je to především daň z uhlí a daň z obratu. A jest uvažovati o tom tím spíše, že stát jest k této odbourávací politice přímo nucen, jinak by na něm ulpělo i odium, že je jedním z nejhouževnatějších zdražovatelů a snižovatelů životní úrovně občanstva. Ale zdá se nám, že k této politice není dosti odvahy a dobré vůle. Máme zdůvodněnou obavu, že odbourávání daně uhelné nenaráží jen na lítost nad ztraceným důchodem, nýbrž daleko spíše nad způsobem této dávky jako daně spotřební. Přiznali jsme nutnost mimořádných opatření, ale jen pro doby skutečně mimořádné a zatím, co bez přímé zásluhy státu pouhým uvolněním nabídky a poptávky klesá vlna drahoty a státní správa s poukazem na tento fakt chystá se ke snížení správních nákladů, zejména požitků státních zřízenců, nesnaží se státní správa sama, aby odbouráním dávek byla snížena drahota sama. Těžko se vyhnouti podezření, že tento postup je systémem, že zvýšení a zavedení nepřímých daní má nejen přetrvati dobu nebezpečí inflace, ale že tyto dávky mají za úkol srovnati a napraviti vše ostatní, co tak nerozumnou a jednostrannou politikou finanční se zavinilo.
Pro osvětlení není třeba choditi daleko. Během r. 1923 počítá se s poklesem - ne snížením - daně z uhlí a také z obratu @a 400 milionů korun. Finanční správa raději připustí jenom tento značný pokles, připustí důsledky tohoto daňového systému zastavení průmyslových závodů nebo omezení výroby, vyjde raději na prázdno s daní výdělkovou a příjmovou u podnikatelů, zbaví se s lehkým srdcem daně z příjmů u zaměstnanců, dá si snížiti daň výdělkovou a příjmovou, živností a obchodů, závislých na konsumu dělnictva, ztratí daně spotřební, zaplatí podporu v nezaměstnání a dopustí konečně, abychom touto málo rozumnou politikou ztratili na čas nebo navždy beztak skrovné zahraniční trhy. Stálo by za propočítání, co tato hotová lavina škod aspoň při jednom větším průmyslovém podniku stojí, aby státní správa se přesvědčila, že další zatvrzelé trvání na dnešním systému je proti zdravému rozumu.
O dávce uhelné platí totéž, co o všech dávkách jiných. Ony musejí býti v úzkém kontaktu a souhlasu s národním hospodářstvím státu. Podkladem pro daně musí býti důchod státních občanů a je-li tento důchod ohrožen anebo dokonce je-li existence občanů znemožněna, nemá taková daň nároku na existenci a musí jako škodlivá zmizeti. Toto jasné poznání mají všechny státy průmyslové. Daň uhelná, tuším, je jenom v Německu a u nás. V Německu poněkud omluvitelná, poněvadž Německo k této politice je tlačeno reparacemi, ale málo omluvitelná u nás, kde houževnatě se trvá na udržení této daně.
Doba horečného exportu, kdy dávka z uhlí beze škody se stravovala, je už dávno pryč. My nechceme věřiti, že by držení dávky uhelné mohlo sledovati účel, aby zvýšenou nezaměstnaností se útočilo na dělnické mzdy. Ale považoval bych to za velmi škodlivé, kdyby odbourávání dávky uhelné bylo odvislé od náhrady zvýšeného důchodu státního v jiných směrech. Takové možnosti zde naprosto nestává, neboť nemáme absolutně žádných obav, že by vláda nedodržovala daného slibu, že nebude zaváděti nových daní a nynější daně zvyšovati. Slib tento jest snadno splnitelný. Vynalézti nové daně, to by byl úkol i pro velmi obratného fiskalistu dosti obtížný. Konečně neběží zde o úhradu daně uhelné, nýbrž i o úhradu všech těch škod, jež tato daň působí. Tak nezbývá než odvážiti se sice risika značně snížiti anebo naprosto zrušiti dávku uhelnou bez náhrady, ale s přesvědčením, že toto snížení v plném provozu průmyslových podniků a výnosů daní všech těch, kteří na podnicích průmyslových jsou závislí, bude vyváženo.
Zřejmým předpokladem musí býti, že snížení se ovšem dostane tomu, kdo uhlí spotřebuje, a že neuvázne v rukou podnikatele nebo obchodníka. To platí také o železničních tarifech a výši železničních tarifů, jež jest, ne sice zcela, ale z velké části odvislá od daně uhelné. My spotřebujeme uhlí zhruba pro svou dopravu za 1 miliardu, pro režii za čtvrt miliardy, to jsou dobré 3/4 z celého věcného nákladu 1.752,019.800 na železnice a snížení dávky uhelné by muselo působiti na pokles tarifů.
Byli bychom ovšem neradi, kdyby toto snižovací opatření, ať při dávce uhelné nebo při železničních tarifech bylo považováno za nějaké nadržování průmyslu a že by zemědělství mělo se naproti tomu domáhati kompensací, aby nebylo zatlačeno. To je názor naprosto mylný. Musíme vycházeti z existence tohoto státu a podmínky k této existenci stát si opatřiti musí. Je přirozeno, odpadne-li tak značná plocha nosná jako je průmysl a obchod, že sveze se břemeno daňové na důchod, který zde ještě stává, a to by bylo především zemědělství. Je tedy zájmem zemědělství, aby průmysl a obchod byl na tolik silný, aby pomohl břemena daňová spolu nésti a o ně se spolu děliti.
Tím přicházím k věci, která některými řečníky a zejména panem generálním zpravodajem byla dotčena. Je to otázka cel a volného obchodu.
Již pan zpravodaj zaujal stanovisko celkem správné. Otázka celní ochrany nebo svobodného obchodu za dnešních poměrů výrobních - jinak trváme na absolutním svobodném dovozu a vývozu - nemůže býti rozhodnuta zásadně pro tu aneb onu stranu, jsou methody, které mají sloužiti zájmu celého státu a všech jeho příslušníků. A právě z tohoto celkového zájmu dlužno zde vycházeti. V této věci zásada paritní ochrany, když se má již vztahovati na průmysl nebo zemědělství je správná, ovšem potud, pokud je třeba skutečně této ochrany a pokud tato ochrana je ve směru hospodářského vývoje našeho státu. V rozpočtové debatě roku minulého jsem si číselně dovolil ukázati, že náš stát převážně průmyslový netěší se zdaleka té pozornosti v rozpočtu jako zemědělství. Letos se nic nezlepšilo, naopak zhoršilo. Tak v ministerstvu obchodu položka na zvelebování vývozu 1 milion Kč zmizela položka pro zvelebování vývozu pro obor úřadu pro zahraniční obchod z 11,300.000 Kč poklesla na 8 mil. Kč. Na podporu živností a průmyslového pokusnictví je preliminováno pouhých 150.000 Kč. To není ani jedno procento z částky preliminované na zemědělské výzkumnictví částkou 18,004.014 Kč. Pan generální zpravodaj dovolil si uvésti, že ministerstvo zemědělství je nejskromnější, že z celkového rozpočtu participuje pouze 1·2%. Budiž to pravda s těmi procenty, ale znám ministerstvo skromnější, ministerstvo obchodu, průmyslu a živností, které v celkovém rozpočtovém vydání 19.371,030.639 Kč účastní se pouhou částkou 51,913.064 Kč, totiž ani ne 1/4% celkového rozpočtu. A to při zřejmém nepoměru osob zaměstnaných v zemědělství na jedné straně a v obchodu, průmyslu, veřejné službě a svobodných povoláních na straně druhé, i když nepřihlížíme k tomu, že velká část lidí, která je zaměstnána v zemědělství, nemá toho zájmu na politice, kterou je skutečně dnes oficielně zemědělství podporováno.
Podle dat statistických v r. 1900 - doufejme, že budeme míti také z r. 1920 jednou k disposici data, která budou jistě dnes daleko překonána - vidíme, že bylo v zemědělství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zaměstnáno celkem 3,619.715 osob, v průmyslu, obchodě, veřejné službě a svobodných povoláních 5,817.110 osob. Pro Slovensko a Podkarpatskou Rus odhadují 4 mil. obyvatel a počítám jistě ve velmi příznivém poměru, když připočítám těm, kteří jsou zaměstnáni v průmyslu a zemědělství po 2 milionech. Ale i po tomto přepočtu vidíme, ačkoliv osob, které jsou zaměstnány v zemědělství, je o 1/3 méně proti osobám zaměstnaným v průmyslu, že rozpočtem je ministerstvo zemědělství 15kráte větší. A když odečtu náklady správní, na lesy a státní statky obhospodařované ministerstvem zemědělství, přec je 6krát větší než rozpočet ministerstva pro obchod, živnosti a průmysl. Vím, že zde působí určitá setrvačnost, je to dědictví po starém Rakousku, politika velkých držitelů feudální půdy, se kterou se rolnictvo mechanicky vezlo, a nechci na žádný způsob naše zemědělství oslabovati, naopak, my máme velký zájem na tom, aby naše zemědělství prospívalo, aby z naší půdy se vytěžilo co nejvíce. Zvýšený výnos půdy objeví se jako žádoucí aktivum v naší obchodní bilanci, ať již tím, že můžeme na jedné straně méně dovésti z ciziny anebo že můžeme naše zemědělské produkty vyvážeti. V té věci považujeme melioraci půdy, zvyšující výnos půdy, za věc účelné hospodářské politiky a jsme ochotni podle potřeby a prostředků akci meliorační podporovati, neboť jsme si vědomi toho, že v Československé republice zvětšenou výrobou i při nižších cenách bylo by možno konkurovati a tím práci zemědělcovu zhodnotiti. Zvýšenou produkcí možno učiniti pro zemědělce více než ochranou celní a pro hospodářskou politiku našeho státu bylo by to přijatelnější a daleko lépe vyhovující. Náš vývoz má otevřenou cestu jedině do států zemědělských a je vyloučeno, aby tyto státy přijímaly naše průmyslové výrobky bez cel a my jejich zemědělské výrobky abychom při dovozu obtěžovali cly. Nezavíráme očí zejména před faktem, že otázka cel agrárních byla posunuta do popředí poklesem cen obilí ze 400 na 150 a 120 Kč za metrický cent proti loňskému roku. To je jistě ranou velmi citelnou pro zemědělce, který především se zabývá pěstováním obilí. Prosím, pánové, abyste se nyní vmysleli do postavení průmyslového dělníka, jenž musil ve válce, nechtěl-li zahynouti hlady, přikupovati si 1 kg mouky za 16 Kč, ač před válkou jej platil 40 h, musil jej tedy platiti 40kráte dráže. Nejširší volání po ochranných clech je volání po paritě výrobků zemědělských a průmyslových. Považoval bych za veliký omyl docilovati této parity agrárními cly. Nynější disparita u výrobků průmyslových může býti zaviněna obchodem a k tomu, myslím, není potřeba agrárních cel, pouhé otevření hranic pro průmyslové výrobky stačilo by, aby se obchod ve vnitrozemí přizpůsobil. Jsem přesvědčen, že zemědělství proti znehodnocení svých výrobků je již chráněno tím faktem, že nestačíme sami sobě a že vždycky u nás zemědělské výrobky domácí budou dražší proti výrobkům z ciziny dováženým o cenu dovozu.
Naskýtá se otázka další, zda by zemědělec v Československé republice nemohl se spojiti svým zájmem se zájmy průmyslového dělníka, aby totiž zemědělec měl zájem na tom, aby obilí do republiky dovážené bylo laciné. Já si dovoluji podotknouti, že by mohl býti zde tento zájem, kdyby se zemědělství ve své výrobě přeorientovalo, na místo obilnářství považovalo za hlavní chov dobytka, výrobu masa a tuků. Tato věc není snad nemožná. Pamatuji se, že podobná přeorientace stala se ve výrobě zemědělské v Dánsku. Je také známým faktem, že Anglie svého času považovala za výhodné krmiti naším cukrem vepře.V průmyslu máme odvahu doporučovati přeorientování, zdokonalování techniky průmyslové, a snad s toutéž vážností toto přeorientování můžeme doporučiti zemědělství. Je vyloučeno, že by bylo možno proti extensivní výrobě cizozemské chrániti naši výrobu intensivní a uchrániti ji pouhými cly. To by zemědělcům valně neprospělo, ale státnímu celku by to jistě uškodilo. Na žádný způsob - a myslím, že je to i v zájmu státu - nemůžeme připustiti soustavné snižování mezd, které dnes bylo způsobeno, ať již skutečným nebo domnělým poklesem cen životních potřeb, a které by mělo býti zhoršeno ještě tím, že by byla zavedena ochrranná cla na nutné potraviny a tím mzdy dělnictva úplně znehodnoceny. To znamenalo by řadu zoufalých bojů mzdových, které by zhoršily situaci státu, podkopaly úvěr jeho, srazily jeho valutu a celá 4 léta práce pro stabilisaci hospodářských poměrů našich byla by tím způsobem vystavena nebezpečí. Pochodí-li zemědělci i v této politice, je více než řečnickou otázkou. Svízelné situace, v níž uvízly všechny výroby průmyslové, není možno přehlížeti. Vláda jest si vědoma hrozícího nebezpečí a přinesla některé předlohy, které mají umenšiti daňová břemena a tím napomáhati průmyslu a obchodu. Je to prodloužení platnosti § 32 o přechodném hospodářství obcí a obmýšlené předlohy o odpočtu hypotekárních úroků, úroků z prioritních obligací atd., z daňového základu a konečně obmýšlená předloha o fusích. Žel, že tyto předlohy nevyžadují pouze oběti od státu, ale v daleko větší míře od samosprávných korporací. Úlevy tyto zmenšují daňovou základnu pro výpočet přirážek a působí naprostý rozvrat našeho hospodářství obecního a to tím více, že vedle tohoto umělého snížení základny daňové přichází v potaz snížení skutečné, které se zakládá na zmenšení provozu a stagnaci průmyslu. Stav, který zde vzniká, je nesnesitelný. Celá řada obcí na příklad, kde jsou provozovny Pražské železářské společnosti, vybrala obecní přirážku @a conto normálního předpisu a nyní po dojití definitivního předpisu mají desetitisíce korun navraceti, ne snad železářské společnosti, ale ti lidé v té obci zbylí, ubozí dělníci, kteří nemají nic jiného než skromný domeček.
Zde dožadujeme se a myslím, že ne marně, pomoci státu, který jistě neměl v úmyslu na jedné straně podporovati průmysl a na druhé straně soudobně ničiti obce. Jsem dále té naděje, že po uložení dávky z majetku finanční úřady budou do té míry uvolněny, že budou moci včas dávati předpisy daňové a tím vnášeti žádoucí pořádek do hospodářství obcí. Celá řada daní přímých jest ve dnešní své podobě terminována do konce roku 1923 a 1. lednem 1924 má vejíti v platnost nový zákon o přímých daních. Máme velmi snažné přání, aby osnova daňová, která má býti základnou pro vyměřování na celou řadu let, byla nám včas předložena, aby dle své důležitosti mohla býti podrobně projednána tak, aby se mohla uplatniti vedle zájmů a potřeb státu také hlediska občanů. Již nyní dovoluji si upozorniti na rozvrhování daní podniků, rozložených ve více obcích. Dosavadní stav jest kopií starých poměrů rakouských, kde nastává jen ta změna, že má nastoupiti Praha, kde byla dříve Vídeň. V této Praze mají se soustřediti ředitelství velkých podniků a tím se má také stáhnouti většina předpisů na škodu a úkor obcí naprosto nezabezpečených a chudých ve prospěch Prahy. Domáhati se tedy budeme spravedlivějšího tangentování daně výdělkové. Také vymáhání daní neodpovídá ani potřebě obcí ani zájmům státu. Daně jsou někde vymáhány velmi drakonicky u poplatníků malých, ale milionové částky daní jsou posečkávány. Tento stav přináší obzvláště dnes veliké risiko. Již dnes při ukládání daně z majetku přichází se k smutné zkušenosti, že stav majetkový se již od té doby, která sloužila za základ k této dani majetkové, totiž od 28. února 1919 valně změnil. Tento stav je daleko horší u daně výdělkové, která bývá předpisována často na několik let zpět a vymáhána jest ještě později. Jsou to značné ztráty pro stát, ale i pro obce, v tomto směru bylo by nejvýše naléhavé, aby stav nedoplatků byl podrobně a pečlivě přezkoumán. Také dnešní kompetence v posečkávání daní je v křiklavém rozporu se skutečností. Daně vymáhá a za vymáhání je odpovědný berní úředník, ale posečkávání daní určuje a povoluje u berního referátu konceptní úředník, a jsme toho názoru a také k té zkušenosti přicházíme, že berní úředník, který do jisté míry je v kontaktu s poplatníky, má daleko lepší přehled o poplatnosti příslušného poplatníka, a že v tomto případě jistě může rozhodnouti, zdali se příslušnému poplatníkovi mohou počkati daně. A povoluje-li posečkání daní berní referát, to jest úřad nadřízený, je správné, aby tento úřad nadřízený za následky nesl také odpovědnost.
Tím přicházíme k důležitému odvětví státní správy, jako je kontrola státního hospodářství, vedeného v mezích finančního zákona. Některé zjevy, jež se vyskytly roku minulého ve státní správě, jsou opravdu zjevy varovné. Vyskytly se četné případy nesvědomitosti a také zločinnosti, které volají po účinné kontrole. Žel, že postavení našeho nejvyššího kontrolního úřadu a také úřednictva účetního vůbec není dosud tak samostatné, aby těžký úkol svůj vykonávati mohlo. Já jsem si již dovolil ve výboru rozpočtovém v tom směru projeviti přání a myslím, že názory tyto stanou se podkladem vážného jednání. Já zde pokládám za svoji povinnost zdůrazniti, že kontrolní orgány státní správy měly by býti našimi nejlepšími pomocníky a že k tomuto důležitému úkolu mají býti vyzbrojeny vším, čeho potřebují.
Dlužno s povděkem konstatovati, že státní správa je si vědoma těchto úkolů. Pracuje na zlepšeném účetnictví, vysílá experty do ciziny a také ve finančním zákonu ohlášený počin, totiž účtování podniků, jež nemají výhradně rázu administrativního, na podkladě účtování obchodního, zejména v tomto směru, musíme vítati, protože tyto podniky státní podají nám potom jasný obraz, jsou-li aktivní nebo pasivní, a to může nás přivésti k tomu, abychom hledali prostředky k obhospodařování racionelnějšímu.
Bylo by však proti našim úmyslům, aby se zde sledovala tendence čistě fiskální. Státní podniky slouží veřejnosti a stát musí býti ochoten na tyto zájmy veřejné ne-li dopláceti, tedy nesmí jistě na nich vydělávati. Může zde býti konečně úmysl a nebezpečí další - v případě deficitu útočiti na veřejné mínění, aby některé podniky byly vzaty z provozu státního a byly svěřeny podnikání soukromému. Pokládali bychom takové opatření za krok zpět. Chceme spolupracovati na zdokonalení a zjednodušení státní správy, ale neradi bychom zaváděli v republice poměry, které ve starém Rakousku patří minulosti.
S věcí do jisté míry souvisí také oddělené vykazování výdajů věcných od osobních v letošním rozpočtu. Vítáme toto opatření, poněvadž se nám v době poklesu cen materialií podá obraz, jak tento pokles se jeví ve správě státní, ale byli bychom neradi, aby toto opatření směřovalo k tomu, aby veřejnost byla přesvědčována, že osobní náklad je veliký, že je nutno jej snížiti a tedy toto opatření by mělo býti jakousi ouverturou k útoku na platy a mzdy státních zaměstnanců. Zdůraznil jsem již v rozpočtovém výboru, že zdražení správy je následek mimořádných poměrů a jen při odstranění těchto poměrů, při poklesu cen životních potřeb možno počítati s přirozeným poklesem platů. Odbourání podle cenového indexu, který bude míti určitou stabilitu, tedy teprve po určitém odstupu časovém, může býti pro nás jen částečným měřítkem, poněvadž i cenový index, který není sestavován ve světle veřejnosti a nemůže býti také nepřekročitelným příkazem pro ceny v obchodě, je spíše pomůckou než rozhodující směrnicí. Není také možno přehlížeti na jedné straně, že zatím co poklesá o něco cena potravin a jiných potřeb, státní zaměstnanci stojí před zvýšením činží v domech starých a nesmírně tíživými činžemi v domech nových, takže vyměřovaný aktivní přídavek dávno nepostačuje.
Také odbourávání některých výhod, na př. neplacení daně z příjmu, dlužno počítati k opatřením mimořádným a je nutno k jich omezení přikročiti také jen v tom poměru, jak všeobecné životní poměry budou polevovati. V té věci považujeme jediné za správnou cestu, aby slyšena byla také druhá strana, cestu dohody mezi státní správou a legálními zástupci organisací úřednických a zřízeneckých. Jednostranná opatření mohou přivoditi daleko více mravních škod nežli hmotného užitku. Tato mravní stránka není nikterak lhostejna. Takové případy, jako je v železniční správě případ sekretáře dr. Prokopa, není ojedinělý, a je to spíše jenom typická ukázka. Jirák, Šabata, Katolický jsou jen členové svého druhu, jehož počet není zjistitelný. To ukazuje na vážnou chorobu naší správy. Není to jen zpronevěra, ale také zanedbávání povinností, ledabylost a lhostejnost, jež se zahnizďuje v úřadech. Proti této šířící se rakovině marně bojuje zoufale úřednictvo svědomité. Myslím, že je to vážná choroba sociální v organismu naší správy, a bude marným, rozhořčovati se nad dopadenými vinníky, nebudeme-li hledati příčin a nepokusíme-li se o jejich odstranění. Je nesporno, že vlastním vinníkem jsou tu poměry, jež byly vytvořeny válkou. Úřednictvo nesmírně strádalo, kleslo opravdu na úroveň proletáře s tím rozdílem, že nebylo vychováno k boji za svou existenci a že upadlo buď v úplnou apatii a odevzdání se osudu, nebo si začalo pomáhati na svoji pěst. K této pomoci byla cesta dvojí: buď s nasazením posledních sil, a přálo-li ovšem štěstí, pracovati soukromě a přivydělati si, nebo se dáti na cestu úplatků a spekulace. Cesta pro poslední dva způsoby byla široce otevřena. Přinášelo ji celé válečné prostředí podvodu a násilí. Historie státních dodávek, jich přejímání, nesmírné zisky plynoucí podnikatelům a dodavatelům, umožňující korumpovati za každou cenu, unikání při rekvisicích, je velmi poučná. Ale ani spekulace nehrála a nehraje, bohužel, role podřadné. Bursa byla již před válkou velmi přitažlivou ve Vídni, ve válce pak hrál kde kdo. Tato hráčská náruživost byla také převezena do naší republiky a po otevření bursy a zejména za poklesu naší koruny strhla ve svůj vír i povahy velmi solidní. A já se tomu nedivím. Denní příklady, jak člověk s minimální inteligencí, ale za to se širokým svědomím bohatl a byl vynášen na nejvyšší stupně společnosti, zatím co státní zaměstnanec ploužil se odlehlými ulicemi, aby svou sešlostí nebudil pozornost, byly velmi povzbudivé pro slabší povahy. Žel, že tyto zjevy a důsledky mají příliš solidní život. Konsolidování poměrů úřednických po válce přicházelo pozdě a polovičatě a v nejlepším případě mohlo zachrániti pouze to, co nepropadlo korupci a spekulaci. Ale také cesta nejčestnější, doplniti svůj příjem prací vedlejší, nezůstala bez následků. Úředník, pracující vedle svého úřadu v soukromých službách, této vedlejší práce se nevzdal. A kdybychom nepřihlíželi již k mechanickému vyčerpání sil, dělení těchto sil mezi úřad a vedlejší zaměstnání, vypadne vždy v neprospěch úřadu. Důchod, plynoucí z úřadu, je zabezpečenější a při dnešním systému mechanického postupu "rok za rok" dá se udržeti při minimální výkonnosti. Naproti tomu zaměstnání soukromé je vystaveno konkurenci a udržení tohoto výdělku závisí od výkonnosti.
Tak zájem o práci v úřadě přenáší se zcela mechanicky, ale vytrvale na zájem o vedlejší zaměstnání. Služba státní považuje se čím dále tím více za provisorium, počítají se léta, kdy bude možno jíti do pense, anebo uvažuje se, a to daleko častěji, nebylo-li by možno jíti do pense před časem. K tomu připojuje se veliká řada přesloužilých státních úředníků, kteří udržováni jsou ve státní službě jedině z obavy, aby odchodem do pense neztratili 2/3 příjmů a tím nebyli vystaveni nezaviněné bídě. Za takových okolností musí přirozeně docházeti k neutěšenému stavu státní správy za našich dnů. Věc je tím horší, že neomezí se tento stav pouze na generaci úřednickou dosluhující a odcházející, ale že přímo polovičatost a malý zájem o službu bude také špatnou školou výchovnou úřednickému dorostu. Nápravy zde nebude, dokud povolaní činitelé neodváží se řešiti věc opravdu od základu. Dosavadní flikování je bezvýsledným. Je nesporno, že základ celého neštěstí je v neutěšených poměrech sociálních, a my zde znovu varujeme, aby jednostranným snížením požitků státních zaměstnanců poměry existenční státního zaměstnanectva se nezhoršily a tím přirozeně i neutěšený stav dnešní správy státní nebyl zhoršen.
Považovali jsme za svoji povinnost, pokud to bylo možno, říci, s čím v rozpočtu nesouhlasíme. Za daných okolností dlužno se dívati na rozpočet ne jako dílo jedné strany, nýbrž všech koalovaných stran, a je proto přirozeno, že uplatnili jsme svá přání jen podle svých sil a že k naší spokojenosti schází zde velmi mnoho. V podobném však postavení nalézají se také socialistické strany všude tam, kde mají odvahu vzíti na sebe část odpovědnosti a pracovati vedle stran měšťanských a na podkladě soustav hospodářských dnes platných. Při bližším ohledání rozpočtu vynikne zejména důležitost daňového zákonodárství pro proletariát a toto daňové zákonodárství nemělo by býti méně respektováno než zákonodárství sociálně-politické a mělo by býti předmětem pečlivých porad mezinárodních. Zajisté jest jasno, že změna systému nemůže býti provedena jen na jednom místě, ale pokud možno všude a stejně ve státech, které mají stejnou hospodářskou strukturu.
Hlasujeme-li pro tento rozpočet,
hlasujeme v plném vědomí, že toto opatření prospěje proletariátu
v této době a to tím spíše, že denně se přesvědčujeme z osudů
států sousedních a z osudu proletariátu v těchto státech, že naše
cesty byly správné a že dnes můžeme proletariátu dáti více než
radikální fráse. Za tuto práci se styděti nemusíme před mezinárodním
forem proletariátu a tuto práci docení ti, kteří po nás přijdou
do státu socialistického. (Výborně! Potlesk.)