Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Slezsko

Ještě lépe vynikne přítomný stav z následujících tabulek:

Peněžitá hodnota změn v zatížení

Nové knihovní zatížení r. 1921:

Nemovitostí v zem. deskách zapsaných 38,436.661, oddlužení 32,618.320.

Nemovitostí v poz. knihách pro města 577,993.257, oddlužení 175,516.450.

Nemovitostí v poz. knihách ostatních 709,258.740, oddlužení 246,783.524.

V knihách horních 17,422.381, oddlužení 2,610.460.

Nové knihovní zatížení r. 1921:

Nemovitostí v zem. deskách zapsaných 3,584.500, oddlužení 4,350.182.

Nemovitostí v poz. knihách pro města 133,067.946, oddlužení 40,496.329.

Nemovitostí v poz. knihách ostatních 262,348,623, oddlužení 77,789.639.

V knihách horních -, oddlužení 200.

Nové knihovní zatížení r. 1921:

Nemovitostí v zem. deskách zapsaných 2,150.000, oddlužení 2,118.020.

Nemovitostí v poz. knihách pro města 6,490.052, oddlužení 3,407.593.

Nemovitostí v poz. knihách ostatních 61,595.492, oddlužení 20,013.364.

Nové knihovní zatížení r. 1921:

Nemovitostí v zem. deskách zapsaných 44,171.161, oddlužení 39,086.552.

Nemovitostí v poz. knihách pro města 717,551.255, oddlužení 219,420.372.

Nemovitostí v poz. knihách ostatních 1.033,202.855, oddlužení 344,586.527.

V knihách horních 17,422.381, oddlužení 2,610.660.

Že nebyly všechny dluhy zaplaceny za války, důkazem jsou zase suché cifry. Tak hypotekárních dluhů bylo na nemovitostech všech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dohromady:

Mohlo by se snad namítnouti, že některé knihovní dluhy byly zaplaceny a nebyly vymazány. Budiž, připustme to. Přece však zůstane ještě mnoho dluhů opravdu nezaplacených. Uvedu jenom Hypoteční banku, a to skutečný stav. Tak bylo v Hypoteční bance dluhů váznoucích na pozemcích dne 31. prosince 1914: 138,056.463 K 86 h, 31. prosince 1918: 114,397.760 K 84 h a 31. prosince 1921 ještě zůstalo 86,655.759 Kč 90 h. Že se letošního roku stav nezlepšil, to dosvědčuje nové zadlužení již r. 1921 a stav našeho zemědělství se stále zhoršuje, takže letos bude zadlužení daleko větší.

Co tím chci říci? Tím chci říci, že skutečně jsou zemědělští poplatníci, kteří nejen že nemají jmění, ale mají dluhy. (Tak jest!)

A nyní se vracím znovu k oné odpovědi těch, kteří říkají, že jsme měli zaplatiti daň z majetku hned r. 1920. Mohli ji zaplatit, kteří neměli kapitálu hotového? Čím by ji byli měli zaplatit? Ničím jiným, než že by byli musili udělati nový dluh. Co by jim to bylo pomohlo? Byli by dostali méněcenné peníze, které by musili opláceti v daleko hodnotnějších penězích. Ty ztráty by jim bylo nenahradilo těch 10%, které při placení hotovými jsou připsány k dobru.

A nyní vezměme druhý druh, totiž ty, kteří peníze měli. Tedy aspoň ti měli prý zaplatiti hned. Měli si prý sami dávku vypočítat, kolik budou platit a zaplatit. Ale jest otázka, jak si to měli vypočítat, když sami úředníci, kteří sepisovali jmění pro dávku z majetku, nevěděli si rady, jak co mají ocenit a jak mají dávku vypočíst. Při sepisování majetku byl takový chaos, že každý úředník a učitel si to oceňoval, jak chtěl. Můžeme tedy žádati, aby každý i v těch nejzapadlejších našich vískách si vypočetl, co měl platit, když ani finanční úředníci si s tím nevěděli rady? Na to byl by musil si vzíti advokáta, a tím by musil vlastně zaplatit dávku z majetku dvakrát, jednou státu a po druhé advokátovi. Při způsobu, jak se praktikoval soupis a pak oceňování majetku, bylo naprosto vyloučeno, aby si byl mohl kdo vypočísti svou dávku. Tehdy měla se rychle celá věc provésti, a to ve velkých rysech a ne utápěti se v malichernostech, jako bylo oceňování slepic a holubů. A to byla osudná chyba. Vždyť tato dávka má svou celou historii.

P. min. dr. Rašín ohlásil ve schůzi revolučního Národ. shromáždění 25. února 1919 svůj plán na nápravu měny pomocí dávky z majetku. Ale teprve rok potom byl vydán zákon o dávce z majetku a přírůstku majetku ze dne 8. dubna 1920, č. 309 Sb. z. a n. Celý rok byl promarněn rozličnými soupisy, které neměly a nemají naprosto žádné ceny. Po vydání zákona nastalo v létě r. 1920 podávání přiznávek k dávce, v průmyslu se to protáhlo až do konce roku 1921. Sepisování těchto fassí dálo se za poměrů opravdu kuriosních. Byl zde sice zákon, ale nebylo prováděcího nařízení, to bylo uveřejněno teprve 9. srpna 1920, ale ani toto nařízení nebylo úplné, a dokonce bylo v mnohých bodech nesprávné. Opravy a doplnění dostalo se mu teprve 17. listopadu 1920 nařízením č. 417 Sb. z. a n. Přes neúplnou zákonnou úpravu bylo v červnu r. 1920 přikročeno ke sbírání fassí. Jakým způsobem se to dálo, jest dostatečně známo. Po obcích rozešla se armáda orgánů finanční správy, doplněná učitelstvem a jinými výpomocnými silami, která měla za účel sepisovati s poplatníky protokolárně přiznání k dávce z majetku. Úředníci tímto úkolem pověření měli v hlavách zmatek z nestráveného, komplikovaného zákona a z interních pokynů a směrnic nadřízených úřadů, a poplatníci sami také nebyli informováni nejen o obsahu zákona nýbrž často byli v omylu i o rozsahu oprávnění a působnosti sepisujících orgánů, kteří někde odhadovali majetek úplně samostatně a libovolně. Vždyť na př. odhadovali dobytek podle cen r. 1920 a ne podle cen k 1. březnu 1919. Poněvadž pak tato akce spadla do doby žní, stávalo se zhusta, že sepisování fassí nebyla věnována taková péče, jaké důležitost věci vyžadovala, a mnohý venkovský poplatník, aby raději už zase byl u své práce na poli, podepsal prostě přiznávku úředníkem vypracovanou, nejsa si náležitě vědom dosahu této věci. Ano staly se případy, že finanční úředník nechával si podepisovati přiznání, která nebyla ani úplně vyplněná! Jinde zase, a to jsou, prosím, skutečné případy, vyplňoval si úředník soupisné archy podle svého a zapisoval, co chtěl a vyzval jednoduše dotyčného majitele, aby přiznání podepsal! Kdo se zdráhal podepsat, tomu jednoduše pohrozil úřední mocí.

V takovém ovzduší neinformovanosti a neujasněnosti vznikala zemědělská přiznání. Bylo tedy možno, aby si byl někdo mohl vypočísti sám svou dávku? Jak mohl na př. vypočísti si dávku někdo v tom případě, kde přešlo hospodářství mezi r. 1914 a 1919 třeba třikráte z jedné ruky do druhé. Na př. s otce na matku a s matky na syna? A pak věděl někdo napřed, jaké poměry nastanou? Vždyť ani sám zákonodárce to nevěděl, sám ponechal možnost platit dávku ve tříleté lhůtě, ano i delší. Konečně dlužno počítati s psychologií lidu, který je zvykly platiti teprve, když dostane platební rozkaz.

Je tedy úplně nesprávné, jestli se kdo odvolává na to, že měla býti dávka z majetku dávno zaplacena. A pak nesneseme také toho stálého dvojího lokte. My jsme měli zaplatit dávku hned roku 1920 a třeba se na ni vypůjčit, mezitím co průmyslníci podávali fasse teprve r. 1921. (Tak jest!)

Z toho všeho vidíme, že je nutna novela zákona z toho důvodu, že poměry mezi dobou fasse a mezi dobou placení se podstatně změnily.

Zmínil jsem se o tom, že nutno změnit zákon i tehdy, přijde-li se v praxi na nesprávnosti, zaviněné zákonem. A zde je právě takový případ. Je to totiž ustanovení § 6, odst. 3., podle něhož: "Ke jmění podle stavu a hodnoty dne 1. března 1919 zjištěnému připočtou se však peníze nebo jiné jmění dávce z majetku zásadně podrobené podle hodnoty jeho včas převodu po 1. srpnu 1914, jehož užito bylo k darování nebo jinakému věnování, ať bezúplatnému, ať bez přiměřené úplaty atd."

Jaké následky by měl tento paragraf, kdyby zůstal v platnosti? Všichni ti, kteří přejímali usedlosti po rodičích v době mezi 1. lednem 1914 a 1. srpnem 1914, měli by započítánu celou cenu usedlosti jako přírůstek, a z celého by platili dávku z přírůstku. To by bylo přímou katastrofou pro tyto hospodáře! (Tak jest!)

Zákon ustanovuje přímo, jak se mají oceňovati pozemky, totiž podle známých Brdlíkových tabulek. Ale tyto tabulky byly určeny docela k něčemu jinému, než k čemu jich bylo finanční správou použito. Jak je nesprávno užíti Brdlíkových tabulek k ocenění půdy ke zdanění, vysvítá z toho, že podle nich rozdělen je stát podle okresů na určité oblasti, a to podle celých okresů. Na př. celý okres chrudimský je zařazen do oblasti řepařské, ačkoli v části jihozápadní se řepa vůbec nepěstuje. Dále ani ocenění podle katastrálního výnosu není spravedlivé, protože čisté katastrální výnosy nejsou spravedlivě určeny; jinak byla namnoze klasifikována půda velkostatkářská než selská.

Základní pak chybou zákona bylo pojetí přírůstku na majetku. Podle § 20 zákona "přírůstek na majetku záleží v rozdílu mezi jměním počátečním 1. ledna 1914 a jměním konečným, t. j. k 1. březnu 1919." Co je to přírůstek? Přírůstek ve vlastním slova smyslu je zvětšení nebo rozmnožení statku. Na př. máme-li více domů, nebo dobytka, více polí atd. 1. března 1919 než 1. ledna 1914. Ale v zákoně nehledí se na toto rozmnožení statku, zde se prostě vezme rozdíl cen. Tento rozdíl cenový je vyjádřen v penězích; a v tom záleží kardinální chyba, že cena jmění počátečního je vyjádřena v předválečných korunách, a jmění konečné v korunách znehodnocených. Ale koruna předválečná je docela něci jiného než koruna poválečná.

Srovnává-li zákon takto jmění počáteční a konečné, měří jednu a tutéž věc dvěma zcela různými měrami, jednou k 1. lednu 1914 měří měrou větší, k 1. březnu 1919 měrou menší, a říká, že pozemek k 1. březnu 1919 má větší cenu, poněvadž se měřil korunou menší. To je právě tak, jako kdyby někdo měřil věž 1. ledna 1914 metrem a 1. března 1919 decimetrem a říkal, že ta věž je v r. 1919 10krát vyšší. Ne, ta věž je stejně vysoká, ale ta míra je kratší. Je tedy ten přírůstek nemovitostí, polí i domů pouhou fikcí a ne skutečností. Máme platit z přírůstku, kterého ve skutečnosti není.

Tohoto způsobu mohlo by býti použito, kdyby přírůstek byl skutečně realisován, t. j. kdyby nemovitost, pole, dům, byla skutečně prodána a já za ně dostal více peněz. Říkalo se také, že budeme platit také v znehodnocených korunách, jak byly při soupisu majetku. A v tomto předpokladu byla zase ta osudná chyba, že nejen platím za fikce, ale platím v docela jiných korunách, hodnotnějších, než v jakých byl majetek oceněn. Jest tedy naprosto spravedlivo a nutno, že i v tomto bodě musí býti zákon změněn. (Tak jest!)

Budiž mně zde dovoleno připojiti ještě něco o povaze zemědělského majetku. Tento majetek, hlavně budovy, pozemky, mrtvý i živý inventář, ten není určen k prodeji, nýbrž slouží k používání ve vlastním hospodářství za účelem udržení výroby, takže jeho oceňování podle prodejní ceny není správným.

Dále jest nemožným, aby byl dávce z majetku podroben výměnek. Výměnek není ničím jiným než pensí, zaopatřovacím požitkem. Podle § 9., odst. 2., " ke jmění dávkou povinnému nenáleží pense a zaopatřovací požitky". Výměnky tedy ano. Dovede si někdo představit, že by mohl platit dávku z majetku výměnkář, žijící jenom z výměnku? Z čeho bude živ, dá-li část výměnku, který je vyměřen mnohdy velmi spoře, na dávku? Zde tedy odsuzuje zákon výměnkáře na stará kolena buď k žebrotě nebo k smrti hladem. (Tak jest!)

Z těchto několika ukázek je zjevno, že je naprosto nerozumno zavírati oči před neodvratnou nutností změny zákona cestou legislativní. Vláda sama uznala tuto nutnost a ve svém prohlášení ohlásila již novelu zákona. Ale znovu podotýkám, že jsem očekával tuto novelu hned při nastoupení vlády; žádáme tedy znovu, aby přišla co nejdříve s touto novelou, nebo aby přijala za svůj návrh naší strany, tisk č. 3713, který má za účel odstraniti tyto vady zákona, jak jsem právě naznačil.

A nyní přicházím k jiné důležité stránce celé věci, totiž administrativě. Nechci nikomu křivdit, ale přece musím říci, že více zlé krve, nežli zákon sám, způsobila administrativa při ukládání této daně. Týká se to v první řadě ocenění majetku.

Hned s počátku musím se znovu ohradit proti dvojímu loktu, kterým bylo měřeno nám a průmyslu. Finanční správa, ať to vydal kterýkoli její úřad, vydala směrnice pro oceňování živého i mrtvého inventáře, ocenění oběžného kapitálu, osení, budov, aniž by se nás někoho z kruhů zemědělských byla ptala. Dělaly se tedy tyto směrnice pro nás bez nás; kdežto pro průmyslové směrnice byla celá řada anket, porad s průmyslníky atd. Směrnice pro zemědělce byly vydány hned r. 1920 a jistě - je to lidské - měly vliv na ně ceny tehdejší, kdežto pro průmysl byly vydány po poradách s průmyslníky v některých oborech až roku letošního, a nevím, jsou-li dodnes všechny hotovy. (Tak jest!) Pánové, tuto okolnost nesmíme podceňovat; my máme táž práva jako průmysl, poněvadž máme tytéž povinnosti, ne-li větší. Poněvadž tyto směrnice byly vydány bez porady s kruhy zemědělskými, podle toho také tak dopadly.

Uvedu jenom některé charakteristické případy; Na př. pluh, koupený před rokem 1914 za 100 korun, podle směrnic má býti oceněn k 1. lednu 1914 60 korunami, k 1. březnu 1919 pak již 125 K, zde je přírůstek 65 K, zde je zřejmá tendence vyšroubovat hodně vysoko přírůstek nízkým oceněním k r. 1914; což byl-li tento pluh koupen v prosinci 1913? Decimálka, koupená před r. 1914 za 100 K, měla podle směrnice cenu k 1. lednu 1914 60 K, k 1. březnu 1919 pak 125 K, zase přírůstek 65 K; za to, že je opotřebována, třeba i rozbita, přirostlo na ni 65 K. A tak to jde dál při celém mrtvém inventáři. Hovězí dobytek, podle původních směrnic měl býti oceňován 4 K za 1 kg, kdežto ve skutečnosti bylo vázané hospodářství dobytkem a dostávali jsme za kg nejvýše 3 K. Ovšem, tento lapsus byl už napraven.

Aby pak dokázaly směrnice, že jsou dělány také na základech vědecké správovědy, ocenily také něco podle ní; na př. ozimy: Ozimy oceněny k 1. lednu 1914 žito na 1 ha 32·40 K, k 1. březnu 1919 pak 90 K; k tomu však se má připočísti hodnota práce a správní výlohy na 1 ha k 1. lednu 1914 K 140., k 1. březnu 1919 K 350. A tomu se potom říká, že se má ocenit prodejní cena běžná! Já bych rád viděl toho člověka, kdo by mně dal za 1 ha ozimu 1 března 440 K.

Pro hospodářství do 10 ha byly vydány směrnice pro paušální ocenění inventáře živého i mrtvého, jakož i zásob a hotovosti pro dobu předválečnou i poválečnou. Zajímavo je, jak došla finanční správa k tak vysokým cifrám. Tak na př. jen pro zásoby a hotovosti stanovila obnos na 1 ha pro o dobu předválečnou v oblasti řepařské 340, obilnářské a bramborářské 315, pšeničnářské 250, pro poválečnou dobu pak 590, 550 a 440 K. Tedy obnosy, které přímo volají po změně, jak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tak zvláště na Slovensku, pro které směrnice jsou zcela nepřiměřené.

Takových podrobností dala by se uvésti celá řada a tu pak není divu, že cena hospodářského příslušenství je někde vyšroubována až nad cenu pozemků.

Vůbec celé oceňování živého i mrtvého inventáře, jakož i budov je něco nepřirozeného. Vždyť, jak jsem již uvedl, nejsou vůbec prodejné, poněvadž tvoří nerozlučnou součást celého hospodářství, mají se bráti s celým hospodářstvím jako celek, poněvadž bez tohoto mrtvého i živého inventáře nelze hospodařit. Musíme proto žádati, aby směrnice, vydané finanční správou pro oceňování inventáře zemědělských podniků, byly podrobeny náležité revisi za účasti zástupců zemědělství a aby revidované směrnice byly uplatněny v rekursním řízení. Dosud se finanční správa ke všem návrhům, směřujícím k tomu cíli, aby směrnice pro oceňování inventáře byly revidovány, stavěla zamítavě z obavy prý, že by všechny předpisy musely býti revidovány a že by tím berní správy byly příliš zatíženy. Ale, prosím, co je lepší: zatížit berní správy prací nebo nespravedlivě vyměřit tak velkou dávku a nechati v duších těch nejlepších sloupů státu roztrpčenost a pocit nespravedlnosti? Tuto nápravu může provésti finanční správa zcela prostě cestou administrativní.

A nyní přicházím k té nejbolestnější části, totiž ukládání dávky z majetku.

Berní správy po provedeném soupisu začaly vyměřovat dávku z majetku a přírůstku nejprve u zemědělství, je to zase pozoruhodno, že to bylo zase zemědělství, které přišlo první na řadu. Výměry byly vypočítány na základě zákona a na základě prováděcího nařízení, jakož i směrnic, vydaných k ocenění zemědělského majetku.

Zcela loyálně přiznávám, že směrnice byly vydány finanční správou pouze jako směrnice a ne jako něco strnulého, nepřekročitelného. Berní správy, resp. komise - budu o nich ještě mluvit - měly možnost v pozoruhodných případech jíti buď nad tyto směrnice, nebo pod ně, ano podle zákona § 11 jest odhadní komisi vyhrazeno právo od vyšetřených hodnot se uchýliti, ospravedlňují-li okolnosti ocenění vyšší nebo nižší.

Ale měl jsem příležitost prozkoumati celou řadou výměrů, a nikde jsem nenalezl případu, že by byla odhadní komise resp. berní správa šla pod obnos vyšetřený na základě zákona a směrnic. Právě naopak berní správy pokládaly směrnice za minimum a šly nad ně výše.

Poukazuji na př. na ocenění lesů selských. Bohužel, že musím přiznati, že naše selské lesy nejsou tak racionelně obhospodařovány, jako by se slušelo a patřilo, a ovšem následkem toho nemají takové ceny, jako lesy racionelně vedené. V prováděcím nařízení ze dne 27. července 1920, č. 463, je udána přibližná cena těchto lesů za 1 ha a to:

atd. k r. 1914.

Tyto třídy rozlišují se podle způsobu hospodaření. Ale tyto ceny, pokud jsem měl příležitost se přesvědčiti, nikde se nedodržují, tak na př. na Hořicku se bere 1 ha k r. 1914 Kč 700 a k r. 1919 Kč 300, a tak je to všude jinde. Tu musí sama finanční správa uznat, že toto oceňování je neudržitelné, a že musí cestou rekursní berní správy zjednati nápravu.

Některé berní správy nechtějí přiznávat ani těch výhod, které stanoví zákon sám, na př. nechtějí poskytovati slevy podle § 32 podle počtu dětí; neberou naprosto žádného ohledu na živelní pohromy atd.

K posouzení celé věci, jak byla dávka tato předpisována, dovolím si uvésti jeden toliko případ hospodářství 5 ha v okresu jílovském, kde majitel měl hotových 600 K, které byly kolkovány; zde byla základna pro dávku z majetku 40.073 K, přírůstek 20.477 K; dávka z majetku 700 K a z přírůstku 2937 K, dohromady po 10% slevě podle § 32 zákona 3.274 Kč.

Zde si počínala berní správa vinohradská opravdu příliš a příliš přísně; vždyť zde přichází 1 ha spolu s inventářem na 8000 K!

Takových podobných případů mohl bych uvésti celou řadu, ale úmyslně omezuji se toliko na tento případ hospodářství malého. U větších hospodářství jsou případy ještě křiklavější.

Nejvíce však postiženi jsou ti, kteří přebírali hospodářství v době mezi 1914 až 1919, a musí platiti mimo dávku z majetku a přírůstku na majetku ještě zemskou dávku z přírůstku hodnoty. Těm by někde nezbylo nic jiného, než prodati usedlost a jíti rozmnožovati řady proletariátu. Uvádím hned jeden případ:

Hospodářství 130 korcové v písečné krajině. Bylo převzato právě 1. března 1919, Tomu hospodáři bylo vyměřeno na taxách a dávce zemské 52.000 Kč, nyní dostal předpis na dávku z majetku v obnosu 45.000 Kč. Všech těchto 97.000 musí si vypůjčiti. Je možno, aby mohl hospodařiti? Tento člověk je zničen, jako by byla zničena celá řada existencí, kdyby nebyl zákon změněn. To jsou běžné případy, nehledě ani k těm případům, kde při předpisu staly se snad přehmaty. Divíte se pak zoufalství zemědělců takto postižených, zvláště dnes, při dnešních cenách zemědělských produktů?

Celou hrůzu zákona poznáme teprve při praktickém provádění jeho na skutečných případech. Na první pohled zdál by se zákon nevinný, ale když začneme počítati, dojdeme k nemožnostem. Při této příležitosti dotknu se ještě jedné věci při předpisování této dávky; totiž cena výměnku bere se stejná jak k r. 1914, tak k r. 1919. Na př. měl-li výměnek k r. 1919 cenu 9000 Kč, berou ji berní správy k r. 1914 také v obnosu 9000 Kč, takže tomu, kdo je povinen výměnkem, se r. 1919 neodpočítává vlastně nic, ačkoli byl zatížen břemenem. Na těchto několika příkladech chtěl jsem demonstrovati nejen nutnost legislativní změny zákona, ale též nutnost administrativního zákroku se strany finanční správy. (Výborně!)

Ovšem finanční správa namítne, že v této věci vším jsou vinny odhadní komise a ne berní správy. Ovšem podle litery zákona vyměřují dávku odhadní komise; ale jak je tomu ve skutečnosti? Ve skutečnosti děje se to tak, že berní referent vypočte dávku docela sám a předloží ji komisi ke schválení. Komise pak nemá ani fysické možnosti, aby ty tisíce fassí prozkoumala a opravila výměr. Musila by na tom seděti celý rok ve dne v noci. Praktikuje se tedy věc obyčejně tak, že komise odhlasuje to, co jí berní správa předloží.

Zde musí nastati náprava stůj co stůj, a to tímto způsobem: Nejprve nutno změniti zákon, dále musí býti přezkoušeny směrnice a příslušná nařízení, a pak v cestě rekursu předpisy změněny.

A tu přicházím k nové bolesti ohledně rekursů. Rekurs může býti jenom tehdy řádně sepsán a odůvodněn, jestliže znám podrobně ocenění jednotlivých částí majetku, a mohu-li se přesvědčiti, jak mně tyto jednotlivé části byly oceněny a jaké bylo původní přiznání. A to má právo každý poplatník žádati na berní správě, a ta nesmí odepříti dotyčné informace poplatníku poskytnouti.

Ale některé berní správy si to udělaly velmi pohodlně; daly si litografovati formuláře, kde sdělí, jak je oceněn majetek zemědělský a lesní, majetek domovní a jinaké jmění, a dost. Ale toho pravého se poplatník nedoví, nedoví se, jak mu byl oceněn dobytek, stroje, oběžný kapitál atd., převodní fasse pak se pokládá za úřední tajemství. Jak se může pak brániti proti předpisu, neví-li, jak mu byl majetek oceněn?

Jinde, jako na př. na okresu chotěbořském, prostě odpírali sděliti základ vyměření dávky, aby prý nebylo tolik rekursů.

I zde žádáme nápravu, aby bylo umožněno poplatnictvu se hájiti.

Nelze naprosto zavírati oči před nutností změny této dávky, neboť následky její byly pro celé naše státní hospodářství osudnými. Tím, že odejme stát značnou část majetku, ubírá občanstvu na berní schopnosti pro daně ostatní, ale zároveň odnímá velké sumy hospodářskému podnikání, a tím utrpí celý hospodářský život státní. Je možno, když bude poplatnictvo ochuzeno, aby zlepšovalo půdu, aby kupovalo stroje, aby se vzdělávalo? Já mám veliké obavy před budoucností.

A konec konců musíme také jednou nadhoditi otázku účelnosti této dávky dnes za zcela jiných poměrů, než když byla uzákoněna. A tu nechci se dnes odvážit ještě odpovědi na tuto otázku. Možná, že by odpověď po bedlivé úvaze dopadla pro tuto dávku se stanoviska účelnosti velmi špatně.