Doprava 20 l vína z jižní Moravy do Prahy drahou a vrácení prázdných lahví poštou vyžádalo si celkového nákladu s různými poplatky skoro 250 Kč. To je pravda zrovna neuvěřitelná, ale je bohužel tomu tak. Zajímavý je případ tento: Z Herálce u Humpolce zaslán byl 1 vagon bramborů do Brna. Brambory tyto byly odesilateli z určitých důvodů dány k disposici. Z toho vzešly tyto výlohy: Dovozné 800·20 Kč, stojné za 150 hodin 960 Kč, 3 telegramy a poštovné 57·30 Kč, útraty prodeje soudní dražebny 229 Kč, poplatek za prodej nevyzvednuté zásilky 3% soudní dražebně 31·80 Kč, 7% provise pro československé státní dráhy 74·20 Kč, dohromady 2152·50 Kč, a za celý vagon se utržilo pouze 1060 Kč, tudíž 1092 Kč 50 h se nedostávalo na krytí všech výloh. Celý vagon těch brambor nestačil ani z polovice na krytí všech výloh. Je zajímavo, že dráha si počítá na dovoz a stojné 1760 Kč 20 h a k tomu ještě 7% provise 74 Kč 20 h, dohromady 1834 Kč 40 h. Uvádím tento případ proto, abych položil otázku, co je vlastně drahé a kdo je zdražovatelem. Odpověď zní, že není to ten nenáviděný sedlák, jak ve své řeči se zmínil p. posl. Bubník.
V poslední době byly sazby železniční sníženy, ale vlastně jen pro zásilky celkovagonové. To však má význam pouze pro velkoobchod, velkoproducenty, ale pro tisíce drobných lidí, kteří nemohou brambory, ovoce, hrozny a j. expedovati po vagonech, sníženi ono je bez významu, bez ceny. Následek toho je, že zasílání potravin a ovoce do města poštou, drahou scvrká se na minimum. Co tu uniká státu na příjmech! Nedivte se, že ovocnáři, hroznaři, zelináři, řezníci a jiní raději 2 až 3 dny vezou zboží do města povozy a ne po dráze, nedivte se, že cestující, zejména lázeňští hosté, berou sebou do kupé tolik zavazadel, že zavazadla jejich váží více a zaměstnají více místa nežli cestující sami. To jsou následky vysokých sazeb dopravních. Státu unikají tu ohromné peníze a mimo to veškeren obchodní, hospodářský ruch je zbytečně brzděn.
I poštovní známky musí dolů. Mnohý než by na frankaturu dopisu měl obětovati 1 Kč, - mluvím o poměrech venkovských - raději ani nepíše. Dnes i koruna je vysoký peníz, v rakouské měně jsou to tisíce a ještě větší tisíce jsou to ve měně ruské. Stálo by za to zjistiti, o co méně dopisů a pohlednic posílá se nyní proti dobám dřívějším. A nedivte se, že na př. hospodářské družstvo, které má ve svém obvodě 20 obcí, nedá 20 Kč na známky na 20 dopisů do těchto obcí, poněvadž to obstará posel na kole za 10 Kč a zcela pohodlně všechny tyto obce objede. Sníží-li stát sazby železniční a poštovní, neztratí, naopak mnoho získá."Malý zisk, ale častý umožňuje velký obrat a zvýšené příjmy" - tvrdí každý solidní a prozíravý obchodník. A to musí i pro stát platiti.
Za Rakouska určité země, jako Morava, Bukovina, Dalmacie, Tyroly a jiné požívaly zvláštní výsady od dob pradávných, totiž že majitelé ovocných stromů mohli si vyrobiti určité množství lihu úplně bezplatně, a tím jim byla dána možnost racionelně využitkovati nadbytečného ovoce. U nás tato výsada Moravy padla dnem 1. března 1920 ve smyslu ustanovení zákona ze dne 2. prosince 1919, č. 643 Sb. z. a n., zavedeny však za to nepoměrně vysoké poplatky, které ono hospodárné využitkování ovoce k ničemu se nehodícího vlastně znemožňují. A toto tak zvané pálení slivovice provádí se od dob nepamětných, zvláště na Moravě, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, všude tam, kde je ovoce nadbytek a kde se toto ovoce jinak zkonsumovati nedá.
Snad naši hlasatelé abstinentismu jsou tomu rádi, že tyto poplatky z pálení slivovice, jsou tak vysoké, ale mně nejde o to, jaký je účinek alkoholu, nýbrž o stránku hospodářskou, o ohromnou škodu do milionů sahající, když takové spousty ovoce přicházejí vůbec na zmar, nijak nevyužity a když vedle toho zcela zbytečně přichází státní pokladna o miliony. Odhaduji letošní ušlý zisk státu z ovoce zničeného, nijak nevyužitého, nejméně na 50 mil. Kč. Připočtete-li k tomu ještě ušlý zisk státu z nezaslaného ovoce poštou a drahou pro vysoké tarify, dojdete k sumě ještě větší.
Bude vás snad zajímati, pánové, jaké jsou poplatky z této domácí výroby slivovice a jaký vlastně chaos stále v této věci ještě trvá. První je tak zvaná výrobní daň 12 Kč, zemská, event. župní přirážka 2 Kč, licenční poplatek 1 Kč, paušál na daň z obratu 5 Kč, dohromady 20 Kč z jednoho hektolitrového stupně, což odpovídá asi 2 litrům slivovice, tudíž 10 Kč z 1 litru slivovice. Původně byli drobní zemědělci od onoho paušálu 5 Kč na daň z obratu osvobozeni, pokud slivovici pálili pro vlastní spotřebu, ale toto osvobození netrvalo dlouho, bylo zrušeno a vymáhá se od těch, kdo již slivovici vypálili, ona paušalovaná daň z obratu pod pohrůžkou exekuce. Výnosem ministerstva financí ze dne 25. října 1922, č. 120.743, bylo stanoveno, že i drobní zemědělci jsou povinni ze slivovice vyrobené pro svou vlastní spotřebu platiti paušalovanou daň z obratu. Následkem toho bylo nařízeno všem berním úřadům v obvodu finančního okresu uherskohradišťského, aby u všech výrobců slivovice - podnikatelů, lihovarů a od těch, na jichž jména byla vystavena platební boleta a kteří tuto daň současně při placení výrobní dávky nezaplatili - ihned dodatečně tuto daň vybrali. V případech, ve kterých by se povinní ku placení zdráhali, budou nedoplatky tyto cestou exekuční vymáhány. Podnikatelům lihovarů přísluší opětně právo, aby od účastníků pálení příslušné částky si vybrali a v případě zdráhání zákonitě vymáhali.
Tím si ministerstvo financí, upřímně řečeno, mnoho neprospělo a způsobilo zbytečně mnoho nepříjemností u tisíců jednotlivců, kteří se výrobou a zpracováním ovoce na líh zaměstnávají. Ty nepříjemnosti jsou právě takové, jako kdyby si kupec vzpomněl a za 14 dní vybíral najednou od svých odběratelů 25%ní doplatek; myslím, že by tím mnoho sympatie nezískal. V citovaném zákoně čís. 643 z r. 1919 stanoví se v § 2 ona výrobní dávka obnosem 12 K a na konci § 2 stojí tato slova: "Ministr financí se zmocňuje, aby tuto dávku při nutné potřebě snížil, avšak nejvíce o 2 K", tedy až na 10 K. Nechápu, proč letos, když byla taková úžasná úroda ovoce, tato výrobní dávka nebyla snížena na 10 K. Tím by státní pokladně nebylo ublíženo, naopak pomoženo a mysl lidu byla uklidněna. Vždyť ty poplatky 10 Kč z 1 litru slivovice při ceně 15 až 20 K za 1 litr, jak lze letos očekávati, jsou nepoměrně vysoké. A kde jsou suroviny, práce, kapitál, dřevo atd.? Nejde tu alkoholism, opakuji ještě jednou, nýbrž o hospodářské zužitkování ovoce, ovocných odpadků k lidskému požívání nezpůsobilých, ba ani pro dobytek se nehodících. Račte se vžíti do duše takového občana, který plahočí se s ovocem celé týdny, opatří si sudy za drahé peníze, obětuje náklad a práci na česání, sbírání ovoce a ukládání do sudů a najednou se dovídá, že prodělá, ba že dokonce se mu zakazuje zpracovati ovocný kvas na líh, třebas má svůj vlastní destilační přístroj už celou řadu let. Člověk takový je nanejvýše pobouřen a stačí malý popud od nesvědomitého agitátora, a je o jednoho nepřítel státu více. Nejlepší vůle, nejlepší úmysl zde pak nic nespraví, zde musí býti viditelný skutek, viditelný důkaz, že stát má pro potřeby takového člověka smysl a porozumění. S čistým svědomím mohu doporučiti snížení oněch poplatků, zejména onoho paušálu, který je při dnešní ceně slivovice nepoměrně vysoký. Dále bylo by si přáti, aby žádosti o povolení pálení byly rychle vyřizovány, aby finanční orgány nedělaly zbytečné těžkosti a vycházely lidu ochotně vstříc a konečně aby nejistota, pokud jde o výrobu lihu z ovoce, každoročně se opakující, byla již jednou odstraněna a celá věc jasně a včas vyřešena. Jde zde o miliony jak pro pěstitele ovoce, tak i pro stát. Jestli státní pálenice v Munkačevě počítá dle rozpočtu, že za prodanou slivovici dostane 800.000 K, a státní pálenice v Užhorodě 700.000 K, již z těchto dvou položek je vidno, jak ohromný kapitál ovoce a produkty z něho representují.
Vysoké dopravní tarify, vysoké poplatky z výroby ovocného lihu - o nešťastných zákazech vývozu ovoce do ciziny ani nemluvím - zasadily našemu ovocnářství hluboké rány.
Podívejme se ještě na jiné neméně důležité odvětví hospodářské, na vinařství. Kdyby nic jiného nebylo, již pouhé důvody estetické mluví pro to, aby vinohradnictví bylo všemožně podporováno. Máme zakatastrováno v celé republice asi 25.000 ha půdy jako vinice. Jsou to většinou stráně, kopce, pro jinou plodinu se nehodící "hory", jak se vinice také nazývají, právo vinařské sluje právo "horenské", hory tyto osázeny révou vinnou dostávají vzhled zvláštního půvabu.
Kdo viděl vinice na Moravě, na Slovensku, v okolí Bratislavy, na Podkarpatské Rusi u Beregsázu, Vel. Sevjlujše a j., potvrdí, že vinice jsou skutečnou ozdobou kraje. Vinice tyto jsou vybudovány často ohromným nákladem, jehož by si dnes nikdo dovoliti nemohl. Bylo třeba úžasných obětí peněz, práce, aby révokazem zničené vinice na Podkarpatské Rusi byly zrekonstruovány, znovu obnoveny. Když révokaz vinice podkarpatskoruské napadl, 10 až 15 let byly vinice opuštěny, ponechány úplné zkáze. Teprve zkušenosti nabyté ve Francii se šlechtěním révy na americké podložce povzbudily vinohradníky podkarpatskoruské k novému zakládání vinic, ovšem za vydatné podpory bývalé vlády maďarské.
Světová válka zarazila rozvoj vinařství."Inter arma silent musae" platí i pro vinice, poněvadž vinohradnictví je takovou hospodářskou poesií. Vinice na Podkarpatské Rusi stojí skutečně za podívanou; nemusíme však ani na Podkarpatskou Rus, můžeme se podívati na Mělník, kde vinařství se pěstuje po celá staletí. Vybudování a udržování vinařství mělnického vyžádalo si ohromných obětí. A tak vidíme, že jenom láska k révě vinné, k této nejušlechtilejší plodině, nelekala se obětí a proměnila nám celé skály a hory v hotový ráj, donutila půdu méněcennou, půdu neplodnou k tomu, aby nesla užitek, aby se stala zdrojem příjmu tisíců rodin, jakož i zdrojem příjmů státních. Tato záslužná práce zakladatelů vinic není však, bohužel, náležitě oceněna, ba naopak je nesnesitelnými daňovými břemeny ničena. Je neuvěřitelno, co těchto 25.000 ha půdy viničné platí na daních, přirážkách a různých dávkách.
U nás velmi často mluví se o sociální spravedlnosti, ale zdá se, že pro menší skupiny, pro skupiny početně slabší, eventuelně pro obory zdánlivě méně významné tato zásada neplatí.
Úmyslně chci uvésti zdanění našeho vinařství, aby bylo viděti, jak zde tato zásada sociální spravedlnosti vůbec se neplní. První daň, která postihuje vinice, je samozřejmě daň pozemková, která činí, jak známo, 22·7% čistého katastrálního výnosu. Všech těch 25.000 ha vinic má katastrální výnos 1,027.000 Kč, pozemková daň, oněch 22·7%, činí tedy 233.129 Kč. Majitelé vinic však platí ročně přes 8 milionů Kč. Různé přirážky a dávky vyhnaly tuto základní daň tak vysoko. Jaké jsou tyto přirážky a dávky? Na prvém místě je to t. zv. válečná přirážka k dani pozemkové, která u vinic dělá 400% a má podle zákona ze dne 17. února 1922, č. 90 Sb. z. a n., pro Slovensko a Podkarpatskou Rus č. 89, platiti ještě pro rok 1923. Doufám pevně, že to bude poslední rok, kdy tato válečná přirážka se bude vybírati. Dále jsme měli t. zv. moučnou dávku, která se dnes, bohudíky, nevybírá, ale činila u vinic 820%, dávka na fond pro opatření strojených hnojiv dělala rovněž 820%. S povděkem kvituji, že touto dávkou jsou postiženi letos pouze větší vinaři, totiž ti, kteří mají vinic přes 5 ha.
Zemská přirážka na Moravě z vinic činí 350%, v Čechách tuším 250%, dále máme přirážky obecní, okresní, župní a jiné, jež čítám průměrně 1000%, takže máme celkem přirážek 3350%. Jestliže u jednoho jitra vinice čistá daň činí 11·12 Kč, pak těmito ohromnými přirážkami skočí tato daň na 383·64 Kč v první bonitní třídě, ve druhé třídě bonitní činí tato celková daň 329·13 Kč, což je dnes dosti slušný nájem. Těmito 3350% přirážek základní daně 233.129 Kč z vinic skočila na 8,042.951 Kč. Ale, vážení pánové, to je pouze daň z pozemků, z té půdy, ne z toho, co se na tom pozemku urodí, ne z výrobku.
A tu přicházím k daním ještě nepoměrně větším. První daň, která postihuje výrobek vinařský, je t. zv. všeobecná daň nápojová, která činí 80 h z 1 l vína a může býti zvýšena až na 1·20 Kč 25% přirážkou zemskou a 25% přirážkou obecní. K této všeobecné dani nápojové vybírá se ještě tak zvaná zvláštní dávka z vína v lahvích, a ta činí 1 Kč z každých i načatých 5 Kč ceny vína. Dále je daň z obratu, Byla paušalována na 80% všeobecné daně nápojové, čili 65 h za 1 litr, a u zvláštní dávky pak 20% z této t. zv. páskové daně. Na Slovensku k tomu vybírá se ještě daň z válečných zisků podle uherského zákona a konečně k tomu si můžete připočítati vysoké sazby dopravní a máte hotový růženec daní, jimiž naše vinařství je více než dosti zatíženo. V rozpočtu je preliminována všeobecná daň nápojová obnosem 252 mil. Kč i s Podkarpatskou Rusí, zvláštní dávka z vína v lahvích obnosem 20,040.000 Kč. Z těchto 272,000.000 Kč daně nápojové a zvláštní dávky připadá na víno jistě asi 100 milionů. K tomu račte si připočísti ještě 80% paušalované daně z obratu, celkem 80 milionů, a vychází z toho 180 milionů Kč. Jsou to věci neuvěřitelné a upozorňuji na ně, aby se vědělo, že je zde naprosto nutna okamžitá náprava. Počítáme-li při těch 25.000 ha viničné půdy 1 ha po 10.000 Kč, všechny vinice v našem státě mají cenu asi 250 milionů Kč, a prosím, 180 milionů Kč činí daň nápojová, daň z obratu a vedle toho 8 milionů Kč daň pozemková, takže vidíme, že daně, přirážky, dávky z vinic přesahují 2/3 ceny těchto vinic, čili jinými slovy, že majitelé vinic jsou nuceni od státu každoročně za vysoký peníz si vinice svoje vykupovati. Opakuji, že je naprosto nutná okamžitá náprava, nemá-li naše vinařství, toto důležité odvětví hospodářské, býti úplně a nadobro zničeno.
Toto daňové zatížení je také příčinou, že výrobky vinařské jsou více než o 100% zdraženy. Okolnost tato byla příčinou, že letošní zpracování hroznů na víno bylo stlačeno na minimum. Většina vinařů vyrobila si pouze 200 l pro sebe, poněvadž těchto 200 litrů podle zákona nepodléhá dani, pokud vína se užívá pro vlastní spotřebu. Ostatní hrozny vinaři raději za 3, za 2, ba i za méně korun prodali, aby se tak vyhnuli této ohromné dani, a tím státu unikla hromada peněz. Z těchto prodaných hroznů mnohé domácnosti městské si lisovaly víno a samozřejmě daně neplatily. V tomto případě i ve vinařství snížení daní, dávek neznamená snížení příjmů státních, nýbrž právě naopak posílení státní pokladny. Snížení toto je nutno nejen v zájmu vinařství, nejenom v zájmu státní pokladny, nýbrž i v zájmu průmyslu a různých oborů živností a řemesel, která jsou na vinařství odkázána. Všimněme si tak zvané páskové daně, t. j. oné zvláštní dávky z vína v lahvích. Tato zvláštní dávka podvázala úplně domácí produkci kvalitních vín, poněvadž je nepoměrně vysoká. Všeobecná daň nápojová činí 80 haléřů z jednoho litru, základní, kdežto zvláštní dávka je třikrát až čtyřikrát větší. To je křiklavý nepoměr. Každý odborník vinařský učí, že víno dozrává, zdokonaluje se, stává se kvalitním, až když dáno je do lahví, v nichž proces dozrání jeho se skončuje. Tuto zásadu správnou, tuto snahu dáti do konsumu víno co nejlepší, zvláštní dávka úplně znemožňuje. Tato dávka nutí vinaře, aby pěstovali pouze víno sudové, a víno lahvové musí se kupovati v cizině za drahé peníze.
Rozpočet náš počítá s výnosem zvláštní dávky 20 milionů. Počítáme-li průměrně na jednu láhev 4 Kč této dávky, vidno, že se u nás zkonsumuje na 5 milionů lahví pro víno lahvové. Připočteme-li k těmto 5 milionům lahví ještě láhve plné, zásoby vína lahvového, jakož i láhve prázdné, jež každý podnik, výrobou vína kvalitního se zabývající, má v zásobě, vidíme, že našemu průmyslu sklářskému nemůže býti lhostejno, zda tyto miliony lahví dodají sklárny domácí, či zda importují se k nám z ciziny současně s vínem. Též průmysl korkařský je postižen tím, že výroba kvalitního vína u nás pro vysoké zdanění nemůže se rozvinouti a upadá. Zvláštní dávka z vína lahvového musí se snížiti už v zájmu domácího průmyslu, v zájmu našeho dělnictva.
Na konec ještě několik slov o paušálu daně obratové z vína. Zákon o všeobecné dani nápojové z vína praví, že daň 80 h z 1 litru může se zvýšiti pouze o 25% přirážky zemské a 25% přirážky obecní, tudíž celkem na 1·20 Kč, další zvýšení že je nepřípustné. Ministerstvo financí však stanovilo paušál na daň z obratu 80%, to je 65 h z každého litru vína. A těchto 65 hal. musí producent, vlastně jen maloproducent, zaplatiti ihned po skončení lisování, současně se všeobecnou nápojovou daní, to je 1·45 Kč - 1·85 Kč, dříve tedy nežli víno vůbec zpeněžil. Tak na příklad malý producent, který měl to štěstí, že letos vyrobil 10 hl vína, musí zaplatiti najednou 1450-1850 Kč. Má však další ještě nevýhodu jako maloproducent. Když těchto 10 hl vína prodá, musí kupec platit znovu daň nápojovou, ba dokonce i onen paušál. Tedy opět 1450-1850 Kč, což je zrovna neuvěřitelné, ale bohužel v praksi se provádí. Tímto dvojím zdaněním, které u velkoproducenta jest vyloučeno a je nemožné, činí zdanění vína u maloproducenta více nežli je faktická cena letošního vína. Není divu, že náš malý vinař vyhýbá se tomuto zdanění na dnešní poměry neuvěřitelnému a raději odprodává hrozny a jen si vyrobí ono nezdanitelné množství 200 litrů pro vlastní potřebu.
Toto vysoké zdanění vinařství je neudržitelné, zejména onen paušál 65 hal., který musí ustoupiti zákonu o dani z obratu, jenž předpisuje pouze 2% na daň z obratu, což znamená pro producenta při dnešní nízké ceně vína pouze 6-10 h, ale nikdy ne 65 hal.
Budiž mi dovoleno ještě několik slov o dávce majetkové. Není nám tajno, že silný proud je proti jakékoli revisi, jakékoli novelisaci tohoto zákona. Tisíce však právě těch středních a malých ze všech vrstev poplatnictva volají po revisi zákona o dávce z majetku a zejména z přírůstku na majetku. Tisíce platebních rozkazů znamenajících hotovou konfiskaci jmění dokazují, že ono zamítavé stanovisko určitých skupin tohoto parlamentu není sociálně spravedlivé. Už okolnost, že zákony, jichž provádění teprve po letech se děje, zpravidla vykazují značné nedostatky, a konečně i doznání těch, kteří dávkou z majetku nijak postiženi nejsou, ukazuje, že dnes by zákon o dávce z majetku dopadl zcela jinak, nežli jak dopadl, když jsme jej dělali tehdy za poměrů zcela jiných, už toto doznání samo mluví pro rozumnou revisi zákona o dávce z majetku a zejména z přírůstku na majetku, a to co možná nejdříve.
Ke konci své řeči opakuji: Bude-li se stát říditi zásadou: malý zisk, ale častý, a sníží ony daně, dávky a poplatky, o nichž jsem mluvil, přispěje velmi ke konsolidaci poměrů a zvýší mimo to svoje příjmy.
K dosažení rozpočtové rovnováhy vedou dvě cesty: zvyšování státních příjmů a snižování výdajů. Mně šlo o to, dokázati, že zvýšení daní neznamená ještě zvýšení státních příjmů, nýbrž právě snížení určitých daní a poplatků znamená příznivější efekt pro státní pokladnu. Mně šlo o to, abych dokázal, že devisa: malý zisk velký obrat platí i pro stát. Mně šlo o to, abych dokázal, že nynější daňový, poplatkový systém volá po pronikavé revisi, po pronikavé úpravě, odpovídající dnešním poměrům.
Tato vláda, tato koalice měla
odvahu říci: Žádné nové daně, a musí míti také odvahu říci: daně
dolů. Ceny jdou dolů, mzdy jdou dolů, musí i daně dolů. Věříme,
že tato vláda tuto odvahu má a míti bude, proto hlasujeme pro
rozpočet. (Výborně!)