Hned začátkem roku 1919 byly katolické církvi zabrány rozsáhlé církevní statky a dodnes nevráceny. Avšak také od let, od doby zabrání, nebyly dodnes vydány účty o důchodech těchto statků. Lidé, kteří se musí ucházeti o státní občanství nebo československého občanství nabýti, jsou nuceni zříci se ve prospěch státu své válečné půjčky. Táži se nyní: byl někdy stát, který vymačkával takové částky od těch, kteří se chtějí státi jeho občany? To není nic jiného, než státem provokovaná demoralisace. Na jedné straně hledíte násilím stlačiti cenu válečné půjčky, pokud se nachází v majetku německém nebo maďarském tím, že se vyhýbáte úpravě její na podkladě morálním a hospodářském, na druhé straně však zcela zvláštním způsobem sbíráte válečné půjčky pro stát. Vyslovuji podezření, že tehdy, až jednou bude převážný díl válečných půjček částečně v majetku státním a částečně v majetku českých bank, získaných za nepatrnou částku, bude hned usilováno o to, aby otázka válečných půjček, jež se již tak dlouho táhne, byla rozřešena k všeobecné spokojenosti.
Dodnes se u nás nekonaly obecní volby, v obecních zastupitelstvech sedí živly pochybné morální ceny a pracizí lidé, kteří nemají zdání o jinakých životních zájmech obcí a obyvatelstva. Obce dělají dluhy, ty dluhy budou musiti zaplatiti původní obyvatelé. Za svou bezpříkladnou trpělivost však budou míti jako zvláštní odměnu shovívavost a zvláštní potěšení, že budou moci se sevřenou pěstí v kapse nadávati. Naše města, která byla po staletí útulkem kultury a vůbec pokroku, byla degradována na vesnice jen z politických pohnutek. Tisícileté zařízení žup bylo z těchže pohnutek zrušeno, aby relativní německá a maďarská většina v jednotlivých komitátech byla všude stlačena na bezmocnou menšinu. A právě tak se vede menšinám ve všech jiných oborech života. Nejen jejich práva politická, nýbrž také jejich nároky na přijetí do státní služby a na pense jsou z nicotných důvodů omezovány a odpírány, aby byly zastrašeny a unaveny. Zvláštními předměty útoků nejdivočejšího šovinismu je jejich kultura a školy. Tento nedůstojný víceletý režim povolaných a nepovolaných, avšak vždy nesvědomitých poživatelů nového státního života a jejich pomocníků způsobil, že dnes miliony pociťují stát jako svěrací kazajku, kde jim hrozí jen morální, národní a materielní zkáza.
Přes utlačování chovaly se menšiny dosud bezvadně, disciplinovaně. To není snad zásluhou nového státu, nýbrž dlužno to připsati spíše bývalým spořádaným poměrům a mravní výchově ze staré monarchie. A přece jsou menšiny neustále obviňovány z iredenty a z velezrady. Menšiny opravdu nemají potřebí, aby iredentu nebo velezradu provozovaly. To obstarají ti šovinisté, kteří porušováním práva, šikanováním, nepřátelskými akty způsobují u menšin nespokojenost, nejistotu existence a vysilující pocit útisku a tím chronický stav myslí, že to tak dále jíti nemůže. Šovinisté, špiclové a špehouni, kteří byli u nás poštváni na menšiny, a jejich principálové, jsou vlastními iredentisty, velezrádci a škůdci státu. Bylo by skutečně škoda každého groše a každého člověka z menšin, který by měl býti obětován účelům iredentistským, když je tato věc tak jistě obstarávána státem a na státní útraty. To množství velezrádných procesů, jež se nezdařily, dokazuje dostatečně, že iredenta u nás dnes ještě nenalezla půdy. Avšak bude-li dosavadní politika prováděna dále, pak je jisté, jako smrt, že iredenta jednoho dne tu bude, vypěstěná právě takovou politikou. Bude se tak dlouho žvaniti o vyšším Švýcarsku, až tu najednou ve státě bude Irsko. A právě tak, jako se mocná Anglie nemohla vypořádati s Irskem přes barbarskou obranu, nebude ani v tomto státě podle téže zákonnosti dějinného vývoje možno vyrostlé Irsko zkrotiti brutálními prostředky moci. Tedy vševědoucí státní umělci ražení československého, jen vesele dále bušte do menšin, až ztvrdnou v irskou ocel! Pak nepomohou ani ty nespočetné miliony na cizozemskou propagandu.
Přišel jsem jednou náhodou na to, jakým směrem běží kanály této propagandy. Jednoho dne ubytoval jsem se v pražském hotelu a našel jsem na stole v pokoji mně přikázaném zřejmě zapomenutý dopisní papír s tímto anglickým tiskem: "James Keating, poradce pro veřejnou informační službu v Anglii, podřízený zahraničnímu ministerstvu Československé republiky." Tedy tam jde větší díl našich šťav. To je to vychvalované cizí přátelství, jež nutno zaplatiti těžkými penězi. Menšiny upřímně gratulují k takovým přátelům štědrých držitelů moci v Československé republice.
Při dnešním kursu je však škoda i těch milionů anebo miliard, které se vydávají na výzbroj vojska. Jistě je snaha vyrovnati jistý nedostatek vnitřního souladu v armádě mocnou technickou výzbrojí, což je se stanoviska čistě věcného také správné. Nutno však uvážiti, že také nejlepší kulomet má cenu jen v ruce statečného vojáka, jinak patří do starého železa. Dodnes však jak v časopisech tak i ve veřejných řečech jen jste si žerty tropili a posmívali se těm hrdinům, kteří v minulé světové válce pro starý stát zemřeli a také těm, kteří se stali mrzáky pro svoji oddanost, pro svoji povinnost a věrnost přísaze ku starému státu; jejich sirotkům, vdovám a rodičům z nicotných důvodů nebylo přiznáno nuzné pensijní zaopatření nebo jim bylo odňato. Tento neustálý posměch není způsobilý k tomu, aby vojákům dodal statečnosti pro budoucnost. Naopak tento stálý výsměch může se snadno státi výstrahou, a pak je navždy konec s vojenskou statečností. Také politická činnost vojáků nemůže vzbuditi sympatií a uklidnění. Nikdy jsem nemohl pochopiti, co mají vojáci co hledati při ničení tabulí firem, uličních tabulek a pomníků. Pro každého čestného člověka je to vždy odporný pohled, když vojáci ničí majetek a provádějí ukrutnosti, takové zjevy musí nutně také vzbuditi atmosféru pohrdání pro toto povolání. Voják má vykonávati své válečné řemeslo, aby v hodině nutnosti mohl splniti svoji povinnost, a stát má vojenské štváče učiniti neškodnými. Tu by byla energie jistě na místě. Chcete-li dbáti budoucnosti, pak musí býti ony nadmíru nemilé poměry, jak jsem je dosud vylíčil, skončeny a menšinám nutno přinášeti vstříc více úcty.
Avšak právě v tomto směru učinil profesor Masaryk v poslední době nešťastné prohlášení. Vyjádřil se k jednomu žurnalistovi, že by menšiny neměly choditi do ciziny s nepravdami. Vzhledem k tomu, že úctyhodné sdružení cizinců, Liga pro svaz národů, uznala oprávněnost našich žalob, jest přece jen trochu odvážné tvrditi, že naše žaloby jsou nepravdami. Ovšem na omluvu jest, že prof. Masaryk musí slepě důvěřovati zabarveným zprávám svých ministrů a referentů. Myslím však, že i jemu bude asi známa zásada "audiatur et altera pars", a domnívám se, že i náčelníci států musejí této zásady dbáti. Obviněné menšiny nemají po ruce jiného prostředku, aby ho přesvědčily, než abych ho zdvořile vyzval, aby jednou odložil růžové české brýle, jimiž ho obsluhují jeho ministři, aby sestoupil k nám - bude-li mu libo, provedeme zkoušku i kontradiktorním řízením - a z našeho důkazního materiálu se přesvědčí, jak bylo od něho nespravedlivé, když nás obvinil z nepravdy, aniž nás vyslechl.
Vykládá se nám dokonce ve zlé, že my chodíme se svými stížnostmi vůbec do ciziny. Nuže, co pak máme dělati? Doma nemůžeme svého práva dojíti přes nadlidskou námahu. Dostává se nám nadávek, výsměchu, úštěpků a ústrků. A my chceme a musíme žíti. Nemělo by se nám zazlívati, když i nemajíce k tomu práva, hledali bychom v cizině ochranu a věc tam vyložili. Jest však naším dobrým právem, abychom v cizině vzbudili o naše stížnosti zájem. Smlouva, kterou republika uzavřela v St. Germainu en Laye se západními státy, staví naše menšinová práva pod ochranu svazu národů. Vzhledem k tomu, že nemůžeme býti účastni dobrodiní ústavního zákona přes nesčetné pokusy, jsme nuceni, abychom se křečovitě drželi smlouvy st.-germainské. Nikoli listina ústavní, nýbrž tato smlouva je pro nás vlastním ústavním zákonem. Jest to: Charta magna plebis miserae contribuentis gentium minorum. Pokud se našim vládcům nezlíbí plně respektovati naše práva, budeme nuceni choditi se svými žalobami do ciziny, nechceme-li vydati v šanc své národní bytí.
Dokonce bývalý francouzský ministr zahraničí a dějepisec na slova vzatý, Hanotaux, odporučoval v Ženevě nově utvořeným státům, aby jednaly se svými menšinami šetrně, neboť jen tím jest možno je asimilovati. Úctyhodný ten dějepisec se klame. Ať se s námi jedná brutálně nebo šetrně, vždycky budeme žádati svých práv, poněvadž se stát v mezinárodní smlouvě k těmto právům zavázal. Ať se s jednotlivci stane cokoli, vysoko nad osudem jednotlivců stojí otázka budoucnosti našich národů.
Vykládá se nám ve zlé zákonná cesta do ciziny. Co by se však řeklo, kdybychom napodobovali příklad malé české menšiny v Rakousku? Tato česká menšina podala své národní požadavky v memorandu skrze četnou deputaci diplomatickému zástupci Československé republiky ve Vídni a vyzvala ho, aby splnění těchto požadavků důrazně hájil u vlády Československé republiky. Demokratické zásady by vyžadovaly, aby totéž právo bylo přiznáno i menšinám německé, maďarské a jiným. Či platí také v demokratických republikách ještě přísloví o Jupiterovi a volovi? My bychom při takovém pokuse jistě sklidili nejkrutší pronásledování a nadávky. Vůbec se zdá podle všeho, že platí za známku politické zralosti při všech vhodných a nevhodných příležitostech nadávati a utrhati na cti menšinám, od místa nejvyššího až dolů k domovníkovi. Brzy se nadává Němcům kolonistů a přistěhovalců, brzy Maďarům asiatů a barbarů, a jejich kultura se označuje za méněcennou. Jak vysoko stojí světová kultura německá, o tom rozhodovati jistě nejsou oprávněni nynější vládcové Němců v Čechách. Neboť k takovému pokusu jim schází síla, a Maďarům může býti plným zadostiučiněním chvála, která byla vzdána jejich kultuře naposledy v anglickém parlamentě za hlučného souhlasu celé dolní sněmovny.
Život menšin je tedy nepřerušeným a nekonečným řetězem útisků, porušování práva, týrání, neklidu a ohrožování. Od nich však se žádá navzájem loyalita. Ministr zahraničí liboval si nedávno, že si vymínil v Ženevě u Svazu národů loyalitu menšin. Diplomatickým dítětem štěstěny je tento malý Beneš se svými velkými plány. Opět se mu tedy podařilo vyhráti rozhodující bitvu proti bezbranným menšinám, které ve svých memoirech pro mírovou konferenci tak vřele objímal a ujišťoval svou věčnou láskou. Dosud však nám zůstal dlužen definici pojmu loyality.
Co má vlastně omezený poddaný rozuměti pod loyalitou? Má to býti plnění povinností, pokud jde o zachovávání zákonů, placení daní a o službu vojenskou? Je-li tomu tak, pak nelze si, myslím, stěžovati na menšiny tohoto státu; neboť v plnění povinností vůči státu, ve všech směrech jsou všechny menšiny loyální až k bezvědomí. Zachovávají zákony, platí daně a dodávají dobré vojáky. Jestliže se tudíž menšinám vyčítá neloyálnost, pak je to vědomé na cti utrhání. Loyalita srdce ve formě lásky a přátelství je ovšem jinou věcí, která se nedá nutiti, avšak také ne státem upravovati. Pojem státní loyality musí se tedy omeziti na splnění zákonných povinností. Pakli naši vládcové snad přece nejsou zcela spokojeni s naší loyalitou ku státu, pak žádáme pro menšiny školy pro vyučování loyalitě. Chceme se jí velmi dobře naučiti; proto musejí v těchto loyalitních školách působiti jen čeští učitelové, neboť Čechové, jak se ujišťuje, vykonali ve starém státě rakouském zkoušku z loyality s vyznamenáním, a my nechceme zůstati za nimi. Vykládáme pojem loyality tak, že loyalita neznamená poníženost. Nejsme povahy psí, abychom lízali ruku, která nás bije. Ani fysicky, ani duševně, ani kulturně nejsme méněcennější než národ nyní vládnoucí; proto nepřestaneme nikdy žádati pro sebe rovnoprávnost.
Zde byly strhovány nejen vývěsní tabule firem a pomníky, nýbrž bořeny a káceny i dávno osvědčené, státní základní zákony. Po staletí platila jako svatá zásada: Justitia regnorum fundamentum. Byla skácena a hozena do starého železa a v popředí stojí nová demokratická zásada, vztýčená na slzách a utrpení menšin: Injustitia rei publicae fundamentum. A nyní vyvstává velká otázka: Proč jsou menšiny potlačovány, proč byly zbaveny práv a proč musí tolik trpěti? Poněvadž jste si vzali do hlavy, že zde ze šesti národů učiníte jednotný český národní stát. Pravíme přímo, opírajíce se o často opakované dějinné zjevy a zkušenosti, že je a zůstane fantomem snaha vytvořiti zde násilnými prostředky národní stát ve dvacátém století při vysoce vyvinuté kultuře menšin v podstatě různých. Třeba že to zní krásně uším imperialisticky naladěným, se zásadou sic volo, sic iubeo nebudou míti Češi na delší dobu žádného štěstí. Rozuzlení a řešení lze dosíci jen na základě: Stát přetvořiti ve stát národnostní.
Když jsem před 2 lety mluvil o
mírové smlouvě trianonské a nazval ji kusem papíru, byl jsem předsedou
volán k pořádku. Avšak Bůh je spravedliv! Sám jsem netušil, že
se mně dostane v tak krátkém čase od Všemohoucího plného zadostiučinění.
Dožijeme se brzy božské podívané, že v Laussanu bude slavnostně
nesena do hrobu jedna z těch smluv, o nichž Beneš svého
času řekl, že všechny musí zůstati v platnosti. Pravím přímo,
že také ostatní dříve nebo později skončí předčasnou slabostí
stařeckou přes diplomatické umění známé dvojice: Beneš-Ninčic.
Myšlenka nezbytnosti Československa k tomu účelu, aby Němci a
Maďaři byli drženi na uzdě, bledne. Ti, kteří pověstné mírové
smlouvy vytvořili, museli na těle svých vlastních národů pocítiti,
že mnoho cennějšího zničili než vytvořili. Už rozeznáváme obrysy
změny, jakož i to, že západní velké státy by s radostí přivolaly
zpět světové dějiny. Došly již k poznání, že nikdo, ani jednotlivec,
ani celé národy nesmějí beztrestně hřešiti proti tvrdým zákonům
života. Pochopí-li se zde včas dějinný význam rozhodujícího okamžiku,
bude zajisté moci tento stát existovati jako stát národnostní,
jinak by se musil také jeho osud naplniti pro nedostatek prozíravosti
jeho správců. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Bubník.
Posl. Bubník: Vážení pánové! Nová vláda, která byla sestavena na podzim t. r. a která se představila parlamentu před krátkou dobou, měla to vzácné potěšení přijíti nedlouho po svém jmenování s rozpočtem československého státu pro r. 1923. Vynikající resortní ministři, jakými jsou zejména ministr financí a ministr obchodu, při rozpočtové debatě ve výboru a druhý z nich při svém prohlášení a při své vstupní řeči holedbali se velikým optimismem a prohlašovali, že poměry v Československu jsou toho druhu, že není nutno se obávati dalšího zhoršení hospodářského postavení státu, ale lze naopak očekávati zlepšení poměrů. Ovšem oba dva, jako představitelé resortních ministerstev, z nichž jedno má na starosti obchod domácí i zahraniční a druhé na starosti finance státu, dívali se na poměry v Československu ze zorného úhlu měšťanského. Mohl bych zde použíti známého přísloví: "Sytý nerozumí hladovému". Kdo netrpí, ten nemůže rozuměti tomu, kdo je stižen tíhou dnešní doby, a jestliže představitelé vlády kreslí nám budoucnost Československa v růžových barvách, potom je to jejich záležitostí, ale z našeho stanoviska, které je naprosto reální a ve kterém počítáme se stávajícími poměry, nemůžeme se kojiti tou nadějí, že v dohledné době nastanou změny k lepšímu, změny tak pronikavé, aby ti, kteří jsou dnes odsouzeni k největšímu nedostatku, měli co jísti, a aby lidé, kteří jsou dnes vyhazováni z práce, poněvadž není co dělati a poněvadž se výroba musí omezovati, našli zase svoje zaměstnání. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Pozorujeme v celém sestavení rozpočtu úsilovnou snahu zakrýti skutečný stav, a je velice zajímavé sledovati jednotlivé položky. Ale ještě interesantnější je podívati se jaksi z ptačí perspektivy na rozpočet státní pro příští rok a vyčísti z něho mezi položkami, jaký duch vládne dnes ve státní správě.
Pokusím se ve svém rozboru učiniti několik takových záběhů do hospodářství státní správy a zejména do finanční správy a dovolím si kritisovati a posouditi nejen účelnost, lépe řečeno neúčelnost, ale také, řekl bych, naprostou sociální bezvýznamnost, ne-li škodlivost určitých položek a kapitol.
Ministerstvo financí přišlo s radostnou zprávou před parlament, že státní rozpočet pro příští rok končí menším deficitem než tomu bylo pro rok dnešní. Pan generální zpravodaj měl rovněž veliké potěšení, že mohl ve svém úvodu nám přednést, že schodek Československa pro příští rok bude činiti pouze 558,639.779 Kč, tedy o 37,111.156 Kč méně nežli v roce 1922. Celková vydání jsou sice větší, ale příjmy jako takové - ještě budeme míti příležitost posouditi prameny těchto příjmů - činí dohromady 18.812,390.860 korun čs. Schodek, který uvádí ministerstvo financí, má býti kryt úvěrními operacemi a v důvodové zprávě, která byla připojena k původnímu vládnímu návrhu a která je rovněž obsažena v definitivním návrhu, jak vyšel z rozpočtového výboru, je rovněž optimistický názor, že prý nebude třeba vůbec nějakých úvěrních operací v příštím roce, že stačí ke krytí deficitu, vykázaného zde ve vládní předloze, úspory vzniklé snížením cen a redukcí platů a mezd pro státní zaměstnance a zřízence.
Vážení pánové! Žijeme ve zvláštní době a ti, kteří jsou dnes odpovědni za vedení tohoto státu, kdyby byli upřímní, musili by říci, že budují stavbu z karet. V dnešní době se všechny zákony, nemluvím ani o sociálních, ale zákony národohospodářské převrátily, a jestliže dnes vychází ministr financí z určité zásady, která je opsána ze staré theorie národohospodářské, podle níž rozhoduje o ceně zboží poměr mezi poptávkou a nabídkou, potom se můžeme podívat jen na poměry hospodářské, jaké dnes panují na trhu práce a zboží, zdali tento zákon je ještě v platnosti.
Vážení pánové, což pak dnes zboží všeho druhu není nadbytek? Jděte se podívat do textilních továren nebo konfekčních k Poprovi do Chrudimě, nebo do textilních továren Maulerových, Schmidtových v Podkrkonoší, kde jsou naše největší továrny na hedvábné látky. Všechny magaciny jsou nabité zbožím. Máme dnes spoustu - možno mluviti o 50 milionů párů obuvi vyrobených do zásoby, máme množství strojů v Československu, zejména pro potřeby zemědělské, žentourové mlátičky a řezačky, máme všeho úžasné množství, ale nemáme, kam bychom toto zboží prodali, ale v této době, kdy je látek, obuvi nadbytek, chodí českoslovenští občané, nemajetní lidé tohoto státu po ulicích měst a po silnicích neobuti, jsou rodiny, které nemohou posílat své děti do školy, poněvadž je nemohou řádně obléci a do zimy a mrazu je nechtějí posílat polonahé. Je tu tedy něco nezdravého a to je v tom, že zákon o nabídce a poptávce dávno už neplatí. Nabídka je, ale není poptávky. Vyrábí se dosti zboží, ale není lidí, kteří by je mohli kupovat. Ne proto, že by ho nepotřebovali, nýbrž poněvadž nemají prostředků, aby si to zboží koupiti mohli. Což si člověk, který dnes je zaměstnán tři dny v týdnu, dělník v pražských továrnách na příklad, může popřát, aby si koupil nový oblek, který ještě dnes stojí 800, 1000 a 1200 K (Hlas: 300 K stojí!). Ano, ale z hadrů, nebo z papíru, z látky, která z něho za týden spadne. Může si dnes koupit dělnická žena slušné boty, které stojí 150 až 200 K, nechce-li je koupit z velkoskladu od nějakého Bati, kde ji podrážka spadne ze svršku za 3 až 4 dny, zejména když přijde deštivé počasí a ona musí se brouzdat v nepohodě, pak podrážky déle nevydrží.
Proto přichází odpovědný politik finanční s určitým plánem: Jest třeba zastaviti snižování kursu koruny. Staví se na základ tak zvané deflační politiky. Vážení pánové, zde je nutno něco uvésti, nač zapomněli ti, kteří vedou finanční politiku státu. Umělým způsobem, kupováním devis, zastavením prodeje československé koruny můžete vyvolat stoupnutí její, ale pouze na krátký čas. Jenom trvalé a normální poměry hospodářské mohou stabilisovat nejenom kurs, nýbrž i hodnotu československé koruny, ale spekulací, kterou podporuje bankovní úřad při ministerstvu financí, úsilím určitých bankovních ústavů, mezi nimi v prvé řadě Živnostenské banky, můžete podporovat spekulaci s československou korunou, arbitrážní obchody, ale nemůžete stabilisovat hodnotu čsl. koruny. A přes veškeré úsilí, které tomu bylo věnováno, hodnota čsl. koruny na mezinárodním trhu sice stoupla od listopadu minulého roku o 200%, nestoupla však hodnota koruny doma. A to je právě to nejdůležitější pro konsumenty doma. Jestliže dnes hodnota čsl. koruny v Curychu nebo v Paříži platí 17·30 proti pěti centimům v listopadu 1921, z toho proletariát z Vysočan, Košíř nebo z Motola docela nic nemá, ale mají z toho užitek ti, kteří jsou zúčastnění na spekulačních obchodech bursovních, kteří spekulují a la hausse a za nimiž stojí vynikající státníci v čele aktivní služby stojící a jejichž politika v tomto směru podporuje spekulaci ve velkém, ale je na úkor a škodu nejširších vrstev lidových tohoto státu. A také z toho si můžeme vysvětliti zvláštní směr. Celá dnešní hospodářská krise prý je vyvolána tím, nehledě ani k poválečným poměrům, že prý výroba je příliš drahá. Dělníci, zřízenci, manuelní a duševní pracovníci jsou prý příliš dobře honorováni, po válce stoupáním cen, později působením odborových organisací bylo nutno zvýšiti abnormálně tyto mzdy, a dnes v době, kdy nenastal ještě přesun cen a snižování cen nejnutnějších životních potřeb, přicházejí ať pod rouškou deflační politiky nebo stabilisace poměrů nebo státotvornosti, že prý dělnictvo musí slevit ze svých požadavků a že podmínka ozdravění hospodářských a sociálních poměrů tohoto státu jest, když dělnictvo sleví 20-30-70% ze svých mezd.
Ovšem, pánové, to jest právě ten problém, který se chytá za druhý konec. Drahota životních potřeb jako zvýšená vydání na existenci každého člověka byla zahájena někde jinde. Nikoliv dělnické mzdy to byly, které zdražily před 5-6 léty ceny zboží, ty nebyly příčinou úžasného šroubování cen sádla, masa a hotových výrobků jako obleků, obuvi atd., ale byli to spekulanti zase z druhého tábora. Člověk musí jísti a proto potřebuje k tomu, aby žil, určitou dávku potravin. Vzpomeňte, kdo začal drahotu provádět. Nebyli to ševcovští mistři v městech, krejčovští živnostníci v Praze a ostatních střediscích průmyslových, nýbrž byli to velcí sedláci venkovští. (Odpor posl. Chlebounové.) Ano, to byli ti dobrodinci, kolegyně Chlebounová. Jděte se zeptat kohokoliv v Praze, jak chodily po českých vesnicích chudé české ženy, statisíce proletářek každý den ráno; kdo měl otevřené oči, mohl pozorovat, jak tyto chuděrky nedostatečně oblečené za zimních měsíců šly 100 km daleko od Prahy, aby žebraly za krvavě vydělané peníze, aby dostaly kousek omastku, trochu brambor atd. Tu jest začátek a první článek řetězu zdražovacího, kde by se mělo začíti s odbouráváním cen.
Ovšem, pánové tomu nerozumějí a domnívají se, že je možno tento stav udržet ještě na delší dobu. Jednou z hlavních příčin drahoty zemědělských produktů jest i doprava zemědělských výrobků z ciziny, která je uměle zdražována a znemožňována. A já budu míti ještě příležitost posouditi zejména spotřební politiku v Československu při kapitole, která jedná o ministerstvu zásobování. Ale pravdou je, že největším zlem, kterým dnes trpíme, je zvrácená politika, která vychází z domnělého předpokladu nebo za správný považovaného předpokladu, že příčinou drahoty jsou výdělečné vrstvy dělnictva, živnostnictvo a příslušníci t. zv. námezdní inteligence, kteří jsou neskromní ve svých požadavcích.
Vážení pánové, těch několik slov jsem považoval za nutné ztratiti a vysloviti o těchto poměrech.
Na druhé straně majetné vrstvy nejsou ochotny k nějakým obětem. Přečtete-li výkazy, které přinášejí jednotlivé společnosti akciové ze svých t. zv. generálních hromad, ve kterých se odhlasují dividendy za minulý rok, nehledě k položkám, obsahujícím vysoko jdoucí cifry pro členy správních rad, tu vidíme, že v tom ohledu Češi dohánějí německou buržoasii; jestliže byli dříve v obraně, jsou dnes ve výbojném postavení. Německá buržoasie se dostala do obrany, ale dnes dosud drží velmi silnýma rukama nabyté bohatství po generacích, vydělané ovšem českým i německým dělnictvem v minulých letech. Dnes česká buržoasie postavila se na pevný základ tohoto státu a ovšem našla v Československu nejkrásnější pole pro svoji působnost. Domnívá se, že Československá republika je vybudována jen v jejím zájmu. To ovšem odporuje zájmům druhé vrstvy, jejíž práce jest zdrojem veškerého bohatství, pracující třídy a proletariátu tohoto státu.
Jestliže posuzujete chorobu sociální jako přechod, pak ovšem je třeba se pozastaviti nad určitou položkou, která je velmi charakteristická v našem rozpočtu. Pan ministr financí našel velmi pěkná slova o rovnováze v našem rozpočtu, ale pan generální zpravodaj - ostatně ve zprávě to máme - uvedl některé číslice o velmi dobrém hospodářství ve státním dluhu. My platíme své dluhy do puntíku. Československo nezůstane dlužno, když musí zaplatiti, zaplatí, a proto také ta půjčka svobody, jejíž splátka spadá do příštího roku, bude zaplacena do haléře. Ale, my nejsme dlužni jen domácím kapitalistům, nýbrž také v pravém slova smyslu jsme finančními otroky zahraničních kapitalistů. Československo si vypůjčilo bezprostředně po převratu miliardy zahraničního kapitálu a dnes jsou to číslice, které nejsou malicherné, nýbrž nad nimiž se musí pozastaviti každý politik finanční. Úrok z vnitřní státní půjčky jest preliminován pro příští rok na 1.813,384.823 K. Úrok ze zahraniční půjčky je stanoven na 274,560.361 K, úhrnem tedy platíme pouze na úrocích jen z kapitálu půjčeného doma anebo uvěřeného z ciziny 2.790.225.194 K. (Posl. Toužil: Kolik toho dluhu má vlastně republika?) To by žádný z nás nemohl říci, kdož ví, zdali to ví pan ministr financí, to snad neví ani president kontrolního úřadu, který je funkcionářem nejvyšším a měl by nám podati zprávu. Nejedná se však pouze o absolutní číslice, ale je důležité znáti poměr těchto čísel k ostatním položkám, a tu vidíme, že na polovici úroků ze státního dluhu připadá na Československo v příštím roce jedna šestina veškerého rozpočtového vydání. To jest, prosím, pouze na státní dluh. Nuže, vláda má velmi těžké postavení.
Nyní je nutno dotknouti se zde zástupců měšťanských stran. Podíváme-li se do lavic, kde zasedají měšťanské strany, od nichž člověk slyší velmi krásná slova o vlastenectví, o obětavosti a příchylnosti k Československé republice, tu musím připomenouti, že vlastenectví se nedokazuje otevřenými ústy a zpíváním národní hymny anebo pranicemi s německými šovinisty, vlastenectví se dokazuje obětavostí a ta se může prokázati placením na oltář vlasti, jak tomu říkáte, když toho ta vlast potřebuje. A tu nám přišel pan ministr financí a pan generální zpravodaj prof. dr. Srdínko přečetl některé cifry, které člověka musí skutečně při nejmenším zaraziti, kdyby neznal naší československou buržoasii lépe. A ukázal, že 3 půjčky, které byly vypsány státem - jedna investiční, druhá dopravní a třetí elektrisační všecky tyto půjčky až na tu poštovní, skončily ohromnou blamáží. Jedna z nich vynesla 10 milionů! Ta poštovní asi 690 mil. Kdybychom měli čekati na to, co vynesou půjčky, které dotují českoslovenští kapitalisté, průmyslníci a obchodníci, potom bychom se s nějakým provedením investic ku prospěchu celostátnímu asi stěží někdy setkali.
Ale, vážení pánové, tady je dobře vidět, komu my platíme úroky nebo komu umořujeme ty dluhy, které jsme udělali za hranicemi. To je právě ta hlavní záležitost, to je úvod celé té věci. My dnes doma financujeme podniky a vedeme státní správu v zájmu domácí buržoasie a při tom jsme ovšem poplatni světové buržoasii. Je zajímavo podle zpráv, které jsme obdrželi právě v posledních dnech, že Československá republika si vypůjčuje z Anglie a Ameriky. Měli jsme zde předlohu zákona, která byla potom přijata, o tak zvané angloamerické půjčce, která měla vynésti 2500 milionů Kč. My jsme si vypůjčili od zvláštního konsorcia bank v Londýně prvou část, a to v poměru 1: 200 za 1 libru šterlinků a v poměru 1: 50 za 1 dolar, tu druhou část v New Yorku. A nyní přicházíme k poznání - jsou tu zrovna statistické číslice: Amerika půjčila celé Evropě během války a po válce úžasné miliardy dolarů. Všecky státy střední Evropy a zejména státy tak zvané Ententy jsou zadluženy až po krk Americe. Nyní je otázka, jak se ty dluhy Americe zaplatějí. A, vážení pánové, výše těch dluhů není nepatrná, já uvedu jen několik položek. Evropské spojené státy dluží Americe dohromady 340 miliard Kč. Z toho - uvedu to v dolarech - dluhuje veliká Britanie 4197 milionů dolarů, Francie 3357 milionů, Italie 1631 milionů, Belgie 350 milionů, Rusko 170 milionů - to jest z doby, kdy bylo v Rusku caristické zřízení - a všecky ostatní státy 300 milionů dolarů.