Nyní dovolte mi na konec zcela
krátkou upřímnou řeč. (Posl. dr. Hnídek: Pane doktore, to by
nebyla suverenita státu, jak vy to říkáte, a my jsme suverenním
státem, než aby nás někdo poručníkoval v této otázce!) Avšak
jestliže se někdo spolčuje, proč pak by to nemělo býti? Zde mi
jde přece jen o posudek. Jestliže se někdo spolčuje, pak to není
zasahováním do svrchovanosti. (Posl. dr. Hnídek: O té suverenitě
budu ještě mluvit! - Výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím pana posl. dr. Kafku, aby pokračoval.
Posl. dr. Kafka (pokračuje):
Vážení pánové! Upozorňovati na tuto stránku menšinové otázky,
upozorňovati na to, že je to otázkou státu, to je naším právem,
ne však naší povinností. Naší povinností je v prvé řadě chápati
otázku menšin jako otázku sebezachování. A tu dovolte mně, abych
vám zcela otevřeně řekl: V našich řadách jsou rozpory, v našich
řadách jsou strany, a také mezi nimi rozpory různého druhu. Nechceme
toho popírati: Jsou rozdílná mínění o tom, zda je vůbec nám možno,
abychom v tomto státě dospěli cíle. Jsou rozdílná mínění o volbě
prostředků. Nechceme toho zatajovati, a i kdybychom chtěli, víte
to tak jako tak. Ale jedno bych vám rád řekl: Nečiňte si z těchto
rozdílů v mínění klamný obraz. Pokud jde o obranu proti útiskům,
pokud jde o to, abychom si vybojovali své právo, abychom nevydávali
v šanc svou národní čest, abychom bojovali za národní život, za
rozvoj národní tohoto a budoucích pokolení, potud není v našich
řadách roztržky a rozporu. (Potlesk na levici.) Pokud,
pánové, přichází v úvahu toto utiskování, proti kterému se musíme
brániti, potud je jednomyslně jako dosud rozhodná vůle k obraně
za každou cenu a všemi prostředky a tuto vůli k obraně budeme
jednomyslně zachovávati a jednomyslně organisovati v nejmenší
vesnici, v největším městě, ve všech vrstvách, ve všech třídách,
ve všech stranách. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Dyk.
Posl. Dyk: Vážené shromáždění! Cítím se především zavázán poděkovati p. dr. Kafkovi za starost, kterou má o český národ. Jsem člověk šlechetný a chtěl bych aspoň s počátku touto starostlivostí se mu revanšovati a upozornil bych ho, jestliže on mluví o tom, že jsme v nebezpečí přijíti jako Rakousko o armádu a o myšlenku pozdě, že právě v táboře německém se ten povážlivý malér stal; aspoň s myšlenkou sebeurčení přišli Němci hodně pozdě. Kvituji starostlivost p. dr. Kafky, ale myslím, že je lépe, když se každý národ stará o sebe sám.
Ale uznávám, vážené shromáždění, že třeba nepotřebujeme, aby se o nás starali naši němečtí kolegové, bylo by dobře, abychom se starali o sebe sami, a právě řeč p. posl. dr. Kafky nám po mnohé stránce dává k tomu podnět. Nemá tak zcela nepravdu, tvrdí-li, že ujasnění nenastalo u nás plnou měrou. Jedna politická idea je mrtva a druhá není zcela jasná. Ta politická idea prvních let Československé republiky, jež je mrtva, byla: Získati Němce pro spolupráci na půdě státu. Dík této idei dopustili jsme - nemluvím za svou stranu, poněvadž ta těch chyb nebyla účastna, ale mluvím jakožto poslanec český - dopustili jsme se těžkých chyb. Myslím, že jsme se jich dopustili jednak v ústavě a ostatním zákonodárství, jednak ve volebním řádě, ale také v administrativě. Nebudu jich zde rozváděti, ale myslím, že dnes je pravá chvíle, abychom při přehlídce onoho tábora, který se proti nám sešikoval, tábora 117, upřímně si řekli, bylo-li nutno, aby jich 117 bylo, a učinili-li jsme vše, abychom redukovali jejich počet. (Posl. dr. Juriga: Oho, viac nás bude!) Kolego Jurigo, ponechejte někomu jinému, aby byl mluvčím za těchto 117, vy, pokud vím, jste tam nejslabší stranou. (Posl. dr. Juriga: Budeme silnejší!) Já promluvím také o poměrech slovenských, ale dosud mluvím o Němcích, kolego Jurigo, snad byste se měl více starati o Slováky než o Němce. Tato politika, kterou zde provádějí kolegové němečtí, byla možna jen za naší shovívavosti po 4 leta. Je to zvláštní politika, která spojuje volnost poslance oposičního i práva poslance vládního. Němci, ačkoli nikdy nepodporovali vládu, byli vždy takovým faktorem, před kterým vláda a koalice, které tu či onde byly u vlády, pro naznačenou ideu couvala a dávala jim výhody větší, než kdyby ve vládě účastni skutečně byli. Tak se dělo v Národním shromáždění revolučním, kde, ačkoli Němci fysicky nebyli přítomni, přece byli přítomni duchem.
A my, národní demokraté, můžeme zase jen vyjádřiti dík Němcům, že přišedše skutečně mezi nás, přece trochu probudili národní vědomí, ne pouze v řadách našich, národních demokratů, ale národní vědomí české vůbec. To je služba, za kterou jim skutečně vděčni budeme, a oni svojí přítomností, svým celým postupem odnaučili i ty, kteří věřili, že s Němci se dá mluviti, od sledování této nebezpečné chimery.
Ale konstatuji, že jsme propásli v tomto směru velmi mnoho. Nechci se pouštěti do detailů vývodů pana dr. Kafky, ani zde rozbírati různé etické otázky. S otázkami etickými přicházejí Němci vždycky jen ve stavu nouze. Vytýkají-li nám, že když jsme se dostali k moci, jsme imperialisty a obdivovateli násilí, konstatuji jen suše, že jsou široké oblasti republiky Československé, kde naši čeští krajané nevědí nic o tom, že jsme se k té moci dostali, kde žijí životem stejně trudným jako dříve, ne-li horším, a to jen proto, že jsme neměli - my Češi, ne my, národní demokraté - odvahy z ohledu na Němce a snad abychom umožnili nějaké koalice česko-německé trudný jejich osud změniti.
A zase se mýlí, kdo snad myslí, že lidé tam exponovaní jsou snad jen šovinisté čeští, nějací čeští národní demokrati. To jsou příslušníci všech stran, především stran socialistických, a ti mluví stejně národně, jako mluvím já a jsem přesvědčen, že kdyby šlo do tuhého, kdyby došlo skutečně k nějakému konfliktu, o kterém snad někteří sní a jiní vážně ho neberou, že i ti čeští komunisté, kteří dnes se sešli v této podivné společnosti 117, velice by si to rozmysleli, aby tahali horké kaštany z ohně pro německé fabrikanty. (Výborně!)
V tomto směru se obávám, že tato početně dosti silná menšina 117 vlastně je menšina, stejně vydaná různým nebezpečím, jak prorokoval pan dr. Kafka dnešní koalici. Ale je v tom veliký rozdíl. Pro nás dnešní koalice není věcí svobodného výběru, nýbrž je to věc státní nutnosti, kdežto naprosto není zřejmo, proč k této koalici menšin došlo, poněvadž nejsou zájmy její životní ohroženy tak, jako zájmy našeho státu.
Bylo zde řečeno, že taková koalice, jak se utvořila dnes, se rodí, jak řekl dr. Kafka, "in dem Augenblick der Kriegsgefahr". Je to takové hezké slůvko, které bych dosti rád rozebral. Myslím, aniž bych přeceňoval onu parlamentní válku, kterou povede snad dr. Kafka a snad dr. Lodgmana mnozí jiní, že přece jen určitá Kriegsgefahr je. Poměry nejsou dosti konsolidovány, nejsou dosti konsolidovány doma ani v Evropě a já chci i v tom vyjíti vstříc dr. Kafkovi: skutečně nemohu říci, že poměry v republice byly by tak konsolidovány, jak bychom si všichni přáli.
Ale naproti tomu konstatuji, uznáváme-li tento fakt, že konsolidovány nejsou, že jsem toho mínění, že musí býti konsolidovány, a jsem té pevné víry, že konsolidovány budou.
Pokračujme v analyse těch 117. Druhou skupinou této společnosti jsou komunisté a já myslím, že ani ti by nemuseli býti tak silni, kdyby se byly nestaly četné chyby. Je to zajímavé, vzpomeneme-li, jak málo možnosti hnutí komunistického bylo v bídě a nouzi roku 1918, a uvážíme-li, že dnes početní síla komunistů jest větší než v kterékoli zemi střední Evropy, sociálně a hospodářsky daleko více rozvrácené, nežli náš stát. To jest důkazem určité pochybené politiky. Nechci do podrobností rozebírati, čí byla, a nechci také uváděti detailně, čím to zavinila, jen konstatuji, že ten, kdo hrozí ulicí, jest vždy v nebezpečí, že posléze nebude moci na ulici sám. To se však v dějinách opakovalo a komunisté, kteří snad se domnívají, že mají trumf v ruce, mohou učiniti stejné zkušenosti. Hrozí-li ulicí dnes, může pro ně nastati brzy chvíle, kdy na tu ulici se nebudou moci sami odvážiti. Varoval bych přede všemi takovými prostředky, nechtěl bych, abychom my, jakožto Češi, převzali taktiku, jež by mohla ohroziti náš stát. Ale chceme-li těmto všem nebezpečím předejíti, musíme se všichni poučiti o svých úkolech.
Třetí složka této oposice jsou luďáci. A já konstatuji, že nemohu ani zde - aniž bych se opět o tom šířil - zhola odmítnouti námitku, že také s naší strany se spolupůsobilo k jejich vzrůstu. Nechci se zde šířiti o smlouvě pittsburské. Jestliže však tu byla smlouva pittsburská, zdá se mi, že jednání ústavního výboru, jež vedlo ke zrušení zemí, nebylo činem politicky prohlédavým. A myslím, že i naše t. zv. pokroková propaganda na Slovensku nebývala vždy nejšťastnější. Jest tomu tak snad i jinde, na příklad na Podkarpatské Rusi, kde někteří našinci, aby odčinili kulturní zaostalost obyvatelstva, pokládali za svrchovaně aktuelní přednášeti o spalování mrtvol. Spalování mrtvol může býti dobrá věc, ale myslím, že přednějším naším úkolem by bylo získávati živé. (Výborně!)
Nebylo nutno, aby tato 117ka byla tak početná, ale jsem zase toho mínění, že celá dnešní konstelace má pro nás určité výhody, demonstruje nám číselně, že jsme a budeme na sebe odkázáni. Nemyslím, že jest tak strašné, zbývá-li člověku jediná cesta. Strašné jest, jestliže po této jediné cestě jíti nedovede. Nesoudím, že by to byla tak veliká katastrofa, musíme-li dělati všenárodní koalici, myslím naopak, že nám nastal politický úkol učiniti z nouze ctnost a ctnost by se z toho učiniti mohla. Jestliže dnešní stav dokonce povede české strany k přesvědčení, že nelze sahati k teroru, že nevede k ničemu znásilňování, že nemůže se dosíci podstatného zlepšení pouhým majorisováním, ale že jest třeba věcných důvodů, že jest třeba pochopení druha pro druha, že jest nutno, aby se ne pouze egoisticky sledovaly cíle osobní, cíle strany, cíle tříd, ale že se musí vždy a všude míti na zřeteli zájem národa a státu, tedy může nadejíti doba, kdy naši potomci budou děkovati, že jsme měli jedinou cestu. (Výborně!)
Myslím, že je to jakési aktivum dnešní politické situace, že skutečně jsme zase přes ty útrapy 4 let, přes tuto režii politické školy získali něco neocenitelného, a to zkušenost. Ne pouze zde v parlamentě, ale také mimo parlament. Mnozí se již dívají značně skepticky na hesla, která ještě nedávno je sváděla. Mnozí dnes vidí, že to, co se zdálo býti ziskem, to těžení z okamžité politické konjunktury, je ziskem skutečně, když se nepomyslí na konce konců. Dnes již nabývá půdy přesvědčení, že lze sice nemožnosti odhlasovati, ale že není možno je prováděti. Dnes se vidí, že politika neznamená pouze číslice, politika jsou také myšlenka s myšlenkami také lidé, kteří myslí. Tedy onen ponurý chaos politický, v němž jen záští a demagogie mluvily v prvních chvílích našeho osvobození, se pomalu lepší. A třebas by ten postup nešel tak rázem a rychle, jak bychom si přáli, musíme děkovati aspoň methodě Němců, že nás aspoň donutí, abychom revidovali všechny hříchy naší minulosti, ne snad proto, abychom dokazovali: My jsme měli pravdu, ten nemluvil pravdu, nýbrž, abychom, poznavše chyby, hledali nápravu.
Pan dr. Kafka prokázal naší straně čest, za níž bych mu měl poděkovati. On viděl v tom zásluhu naší strany, že do popředí opět se dostává myšlenka národní. Nechci upírati zásluhy naší straně, která v neutěšených dobách se bila za myšlenku opomíjenou, ale tolik říkám, že tato myšlenka národní není jen myšlenkou národně-demokratické strany, že není myšlenkou jedné skupiny lidí, nýbrž že jest majetkem celého národa. A jestliže tento národ ve chvílích dosažení úspěchu, který mnohé překvapil, domníval se, že skutečně je vyhráno na celé čáře, právě zkušenostmi, kterých za 4 léta nabyl, poznal, že není tomu tak a že mnohdy jest těžší hájiti to, co se dobylo, nežli dobývati. My se nelekáme ovšem toho úkolu a jsme přesvědčeni, že to uhájíme. Musíme to uhájiti, jestliže budeme těžiti ze dvou zkušeností, které nám dala historie posledních čtyř let. První zkušenost, řekl jsem, jest, že není možným sen o většině česko-německé, poněvadž opět a opět ukazuje zkušenost, že loyalita Němců se dostaví, jakmile jí nebudeme potřebovat, ale že jí nebude, kdybychom byli na ni odkázáni. (Tak jest!) A jest naší věcí, abychom svou národní taktikou bez užívání násilných prostředků, ale také bez shovívavosti k násilnostem na straně německé ukázali Němcům, že je potřeba loyality. (Tak jest!)
Druhou myšlenkou byl sen o velikém sociálním převratu, o nějakém ráji na světě, který možno poříditi nějakou revoluční akcí. Dnes valná část národa vidí, že tato myšlenka byla bludičkou, a vidíme, že v tomto směru nastalo vystřízlivění. Opět bych nepokládal za správné, kdyby se čert vyháněl Belzebubem, a jestliže snad je podezřívána právě naše strana, že chce ty věci hnáti radikálně na pravo, tento radikální odklon na pravo zdál by se mně stejně nebezpečným, jako radikální odpor na levo. Nám spíše je zapotřebí stability, vyrovnání protiv a ne stálého kývání z extrému jednoho do extrému druhého, které by znamenalo, že není spolehnutí na zítřek, poněvadž po převratu bude následovati jiný. (Výborně!)
Tedy není pro nás smysl národní koalice tendence, aby to, co bylo dobrého ve vymoženostech revolučních, bylo odstraněno. Zajisté i my uznáváme, že byly s věcmi špatnými provedeny věci dobré, a nechceme, aby to, co dobrého se stalo, bylo zase nějakým radikálním odklonem na pravo smeteno. Ještě než jsme dobyli svobody roku 1917 napsal jsem článek, kde jsem dovozoval, že právě interesem stran dělnických je samostatný československý stát, tam jsem dokazoval souvislost naší myšlenky národní a myšlenky sociální. Na této souvislosti trváme dosud s tím ovšem, že pro nás idea sociální je něco jiného než idea třídního socialismu, poněvadž třídní socialismus, jak se ukázalo, při své egoistické jednostrannosti může býti velmi málo sociální.
V těchto všech věcech máme dnes možnost čerpati ze zkušeností 4 let a vzájemnou shovívavostí ve věcech rázu spíše theoretického hledati správné a jedině možné řešení praktické, kde se sejdeme, poněvadž se sejíti musíme. A jakožto další politické aktivum dneška považuji volnost rukou, kterou máme vůči národnostním menšinám. My máme tuto volnost rukou proto, že jsme plně dostáli svým závazkům vůči nim, ale právě této volnosti musíme užíti, abychom dostáli také těm závazkům, kterým jsme dosud nedostáli, a to závazkům vůči našim krajanům v krajích ohrožených. (Tak jest!) Tam právě se nestalo vše, co by se státi mělo. Nestala se ani revise úřednictva politického a jiného na místech velmi exponovaných. Bezmála 3 roky po odhlasování jazykového zákona nebylo ještě odvahy vydati slíbená jazyková nařízení, bez nichž je právě jazykový zákon pro tyto našince bezcenný. V tom směru přejeme si nápravy a doufáme, že k této nápravě dojde za spolupomoci i ostatních stran, které jsou angažovány v této věci národně stejně jako my a stranicky snad více než my.
Pokud se týká nedávných událostí a dnešních řečí o znásilňování, chci je krátce odmítnouti. Co je znásilňování tak, jak je pojímají Němci? Znásilňováním, rušením državy německé, políčkem do německé tváře je, když se čeští obyvatelé Československé republiky sejdou v místě Československé republiky, aby oslavovali připojení kraje k republice Československé. Vážené shromáždění! Já nemohu na tento způsob nazírání přistoupiti. Ne proto, že bych snad byl šovénem: nikdy jsem jím nebyl a šovinismus je mi tak daleký, jako je blízký i lidem zdánlivě střízlivým, jako je pan dr. Kafka. Ale je povinností mou, abych zde jakožto mluvčí při této debatě řekl, že pro náš klub a pro mne je počátkem a koncem abecedy politické, že výkon občanského práva našich krajanů kdekoli v republice nemůže a nesmí býti považován za provokaci. (Výborně! Tak jest!) A najdou-li se ve službách republiky Československé úředníci, kteří se postaví na toto stanovisko, svědčí to pro mne, že do služeb této republiky nepatří. (Výborně!) Oni snad byli dobrými úředníky Rakouska, ale nejsou dobrými úředníky republiky. (Hlas: Zvláště když neznají státní řeči!) Je tedy nutno, aby se provedl jazykový zákon, aby se vydala jazyková nařízení, poněvadž tímto způsobem nastane náprava alespoň v tom, že značná část těchto pánů opustí své působiště, kde působí pro všechno jiné, než pro Československý stát.
Stejně jako v administrativě, přáli bychom si, by nastala náprava v resortu vojenské správy. Náklad na armádu jest příliš značný, abychom se mohli smířiti s myšlenkou, že je to výdaj zbytečný. Při této příležitosti bych ještě podotkl, že my, souhlasíce s míněním, že autorita státní se musí chrániti a že se musí chrániti zákonný stav, prosíme zde o to, aby se nevzpomínalo na ochranu autority státní teprve tehdá, když vzkypí krev českých lidí, kteří se nemohli po léta domoci svých práv. Má-li se chrániti právní stav a zákony republiky, musí dáti příklad vláda a musíme dáti příklad také my.
Jiné aktivum přes všechny prognosy a ponuré líčení dr. Kafky vidím v tom, že dnes u velké části účastníků koalice forma diskuse a zápas stranický bude - jak doufám - jiného rázu, než bývaly dříve. Nebyli jsme přáteli onoho způsobu boje, který se tenkráte ujal. My již tenkráte jsme prohlašovali, že v boji všech proti všem posléze všichni ztratí, byť i snad okamžitě dobývali. Jsem rád, že myšlenka dohody se ukázala možnou a životnou, a přejeme si, aby se při ní zůstalo aspoň tak dlouho, jak toho naléhavě ke konsolidaci stát potřebuje. Že nejde to vše rychle, o tom svědčí právě náš rozpočet. Je daleko snadnější pro vůz se dostati se silnice do příkopu než dostati se z příkopu na silnici.
Přejeme si, aby alespoň příští
rozpočet proti rozpočtu dnešnímu znamenal všeobecné zlepšení,
přejeme si, aby hospodářská krise, která vrhá ještě na celý život
svůj stín, byla při příštím rozpočtu již plně překonána za spolupráce
všech a za rovnoměrných obětí všech. Já, vážení, byl jsem dalek
toho, abych popíral, že žijeme v době politické krise. Ale po
krisi může býti hůře či lépe. Nadějí posl. dr. Kafky je,
že bude hůře. Nadějí nás, kteří jsme v koalici národní, ne snad
z nějakých ambicí, ne snad, že bychom stranicky tím získávali,
nadějí nás je, že bude a musí býti lépe. Pan dr. Kafka
této koalici prorokuje život krátký. Nechci býti prorokem, nevím,
jak bude dlouho žíti. Jsou různé úkazy, které nejsou valně potěšitelné,
a nezavírám oči před nimi, ač bych je nechtěl přeceňovati. Ale
tolik víme, a tolik zde řeknu p. dr. Kafkovi: Tato koalice
se může rozpadnouti, tento parlament se může rozejíti, aniž byl
schopen určité konstruktivní většiny. To je vše pravda. Ale dívám-li
se na smýšlení lidu našeho, který přičiněním politiků německých
opět poznal, že jedině národní myšlenka může býti pojítkem a že
vše ostatní vydá nás na milost a nemilost našich nepřátel, nazírám-li
na toto smýšlení lidu, béřu-li v úvahu příznaky nejen pouze doma,
ale i v cizině, pevně věřím, že národní myšlenka, která jest na
vítězném pochodu světem, nezastaví se před hranicemi naší republiky.
Šovinismus německých politiků probudí ne český šovinismus, ale
český nacionalismus. (Výborně!) A tomuto českému nacionalismu
budou k disposici ne pouze strana národně demokratická, ale právě
proto, že jest to jediná cesta, také ostatní strany. A selže-li
tato koaliční hra, jsem přesvědčen, že v příštím parlamentě musí
dojíti k její dokonalejší reprise. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Hackenberg.
Posl. Hackenberg (německy): Dámy a pánové! Ačkoli jinak bývá zvykem, při generální rozpravě o státním rozpočtu promluviti všeobecně o politických a hospodářských poměrech ve státě, upouštím od tohoto příkladu, jejž nám daly rozpravy v jiných státech a dříve i zde, ježto nynější projednávání státního rozpočtu nedává žádného podnětu k tomu, aby bylo povšechně pojednáno o politických a hospodářských poměrech v tomto státě, a ježto jsme zde teprve před nedávnem skončili velikou politickou rozpravu. Když se zde v den zahájení parlamentu představili noví ministři, tři z nich, ministerský předseda, ministr financí a ministr zahraničí, bývalý ministerský předseda, měli výklady, podali vládní prohlášení a po těchto vládních prohlášeních rozpředla se dosti podrobná debata. Při této debatě měl řečník naší strany možnost, dosti zevrubně jednak zaujmouti stanovisko k vládním prohlášením, jednak objasniti také naše stanovisko k vládě samotné a ke koalici, jež je v této vládě ztělesněna. Ale při této příležitosti vykonali jsme zároveň také debatu o našem pilném návrhu, týkajícím se hospodářské krise, a o požadavcích, jež jsme kladli, aby tato hospodářská krise byla zmírněna. Nejen při této příležitosti, nýbrž i krátce před začátkem této debaty měli jsme možnost zaujmouti stanovisko k hospodářské krisi, neboť jsme projednávali vládní návrh o stomilionovém úvěru pro pojištění v nezaměstnanosti, a bylo samozřejmé, že i při tomto návrhu přednesl zástupce naší strany naše požadavky po zmírnění a odstranění hospodářské krise. Ze všech těchto důvodů není nyní nutno, abychom se při rozpočtové debatě zabývali těmito všeobecnými otázkami, nýbrž bude snad účelnější, obrátíme-li opět pozornost k předmětu, který máme právě projednávati.
Přesto nemohu nezmíniti se několika slovy nebo několika větami o povšechné politické debatě, kterou jsme vykonali ve sněmovně při zahájení zasedání.
Rád bych se několika slovy vrátil k vývodům našeho soudruha z české strany, totiž soudruha dr. Meissnera, který patří k bratrské české straně, a jenž polemisoval s vývody našeho řečníka, předsedy naší strany dr. Czecha. Tehdy nás vyzýval ve své řeči, s níž se celou ovšem nemohu zabývati, ale z níž vybírám pouze jedinou větu, abychom jednak spolupůsobili a všechno podnikli, čeho je potřebí k posílení vlivu socialistických stran ve vládě, jednak abychom pro pracující třídu v tomto státě vymohli více, než bylo dosud možno. Soudruh Meissner ovšem opomenul ve své řeči odpověděti na otázky, které položili naši řečníci bratrské české straně, opomenul také prohlásiti, jak si představuje společnou práci, jak má býti taková společná práce umožněna. Náš řečník při politické rozpravě jasně a nedvojsmyslně vyložil, jak by bylo možno, aby skupiny státní a zástupci obyvatelstva ve státě, kteří k sobě patří, mohli se také sejíti, jasně a nedvojsmyslně vyložil, jak je nutno odstraniti všechno, co nás dělí. Nuže, nedávno jsme podali v této sněmovně návrh a nechtěli jsme, aby byl posuzován jen jako obyčejný návrh na zřízení výboru, který by se měl projednávati podle jednacího řádu, nýbrž přáli jsme si už, aby při této příležitosti projevem vůle zákonodárného sboru byl také stanoven obor působnosti tohoto výboru. Podle ustanovení § 21 jednacího řádu byli bychom se mohli spokojiti tím, že bychom podali obyčejný návrh na zřízení výboru, a vy byste byli měli samozřejmě možnost tak, jak jste to potom i učinili, tento návrh zamítnouti. Ale my jsme chtěli, aby při této příležitosti bylo také hned stanoveno, že neběží o žádný takový obyčejný návrh na zřízení výboru, nýbrž že by měl výbor důležitý úkol. Ale vy jste se zatarasili jednacím řádem, který jste vypracovali sami, který jste vnutili tomuto zákonodárnému sboru ještě dříve než se utvořil. Řekli jste, že hlasování o takovém návrhu je nepřípustné a že prý to byla zbytečná námaha, sbírati tak velké množství podpisů, aby bylo možno jako pilnou projednávati otázku, která se nám zdá tak důležitou. Hájili jste stanovisko, že podle jednacího řádu této sněmovny výbory, dosazené sněmovnou, mají se zabývati pouze projednáváním vládních návrhů nebo projednáváním návrhů iniciativních, a že nelze dosaditi výbor, jenž by přesahoval tento rámec, sám vypracoval nějaký iniciativní návrh, nebo plnil takový nějaký úkol, jaký jsme my chtěli výboru přikázati. A nyní se obracím s výzvou jen k těm, kdož se opravdu snaží přivoditi změnu poměrů v tomto státě, jimiž by byla umožněna spolupráce příslušníků třídy. Nevěřte, že otázka, na jejímž rozřešení my, jako příslušníci pracující třídy, máme právě takový zájem jako vy sami, bude nebo může býti rozřešena prostřednictvím iniciativního výboru. Je vyloučeno, aby iniciativním návrhem, ať už přijde s té či oné strany, mohlo býti nalezeno rozřešení, aby mohl býti rozřešen problém národnostní či spor, který nás od sebe dělí. Nejméně už pak je možné, abyste žádali, by menšina podala takový iniciativní návrh, o němž by měl jednati teprve nějaký výbor. Kdo má poctivou snahu vytvořiti v tomto státě poměry, jimiž by bylo příslušníkům třídy umožněno se sejíti, byl by měl také povinnost hlasovati pro návrh, jehož účelem nebylo nic jiného, než přivaliti tuto možnost vyrovnání! Tuto nutnost naši čeští soudruzi, kteří ve sněmovně hlasovali s ostatními českými stranami většiny proti našemu návrhu, ve starém Rakousku uznávali, ale zde se nemohli odpoutati od spojení, v němž vězí, zaujali, jak bylo řečeno, stanovisko proti návrhu, hlasovali proti návrhu, hlasovali proti a tak zatarasili cestu, na níž by snad časem přece jen bylo možno se sejíti. Proto jsem citoval vývody kolegy dr. Meissnera při politické rozpravě, abych zjistil, že na druhé straně nebylo a není dobré vůle přivoditi to, co jest nutné v zájmu třídy.
A nyní mi dovolte, dříve než přistoupím k vlastnímu předmětu, abych se několika slovy zmínil ještě o jedné věci, o níž promluviti zdá se nám v tomto okamžiku důležitým. Na zdejší německé universitě se dějí události, jichž nemůžeme klidně přijímati a o nichž musíme i s tohoto místa nezbytně říci několik slov. Sociální demokraté vedli již ve starém Rakousku vždycky se vší rozhodností také boj o vysoké školy. O vysoké školy proto, že jsme si řekli, že mají býti proměněny ze škol pro majetné ve školy lidové. Veškerému obyvatelstvu i příslušníkům obyvatelstva pracujícího má býti poskytnuta možnost býti účastnu vysokoškolského vyučování, vysoké školy mají býti přeměněny na školy pro masy lidu. Nejen že jsme vedli tento boj, nýbrž vždycky jsme se také se vším důrazem, všemi prostředky, v každé době zasazovali o svobodu učení na vysokých školách. Tak jako jsme my, příslušníci strany dělnické, vedli boj o vysoké školy, o svobodu na vysokých školách, nemůžeme připustiti, aby nyní část žactva na vysoké škole jednala proti svobodě způsobem, jak se to děje teď, nemůžeme připustiti, aby na vysokou školu byl zanášen zápas ras. Samo sebou se rozumí, že sledujeme události na německé vysoké škole s celým zájmem, a právě tak se samo sebou rozumí, že to, co se tam děje, nemůžeme považovati za věc jedině studenstva nebo profesorů, nýbrž jest to už věc, do níž si my osobujeme právo něco mluviti. To je moje prohlášení k tomuto případu a varuji ty, kdo se opovažují tímto způsobem vnášeti takový boj do ústrojí vysokých škol.
Nyní mi dovolte, abych přistoupil k vlastnímu předmětu, k rozpočtu, a tu se musím nejprve dotknouti několika formálních otázek. Rád bych připomněl, že podle jednacího řádu sněmovního je nutno, aby každý návrh, o němž se má jednati, byl předložen sněmovně vytištěný nejméně 24 hodin předem. Když byl rozpočet zde ve sněmovně vzat za předmět jednání, měli jsme v rukou finanční zákon, první jeho sešit, ale nikoli celý státní rozpočet, jímž jsme se měli zabývati, který jsme měli zkoumati, který je jedním slovem - předmětem jednání. Ani když byl návrh přikázán výboru a když byl výbor svolán, poslanci ještě neměli státního rozpočtu. Teprve u vchodu do zasedací místnosti rozdávali nám sněmovní sluhové celý státní rozpočet a chybějící ještě sešity. Nyní se ptám, je-li za takových okolností možno pustiti se do důkladného jednání o tak důležitém návrhu, jako je státní rozpočet? Nejen my, nýbrž ještě i zástupci stran většiny měli by všechnu příčinu, aby velmi důrazně zaujali stanovisko proti takovému způsobu, jakým se nakládá s tak důležitým návrhem zákona, (Posl. Taub [německy]: A proti porušování jednacího řádu!) proti porušování jednacího řádu a proti tomu, že nemáme možnosti, abychom takový návrh studovali. Že strany většiny neprotestují proti této okolnosti, pro to máme jen jednu omluvu, a to tu, že pravděpodobně měly dříve než my, kteří náležíme k oposici, příležitost zabývati se číslicemi rozpočtu. Domníváme se, že rozpočet byl předmětem porad nejen v ministerstvu, nýbrž jistě byl také předmětem porad stran většinových mnohem dříve, než přišel do sněmovny. (Posl. Němec: To už bylo hotovo, když nová vláda nastoupila!) Ano, rozpočet byl hotov, dříve než tato vláda nastoupila, to máš pravdu, kolego Němče. Ale to nevadí, že tento rozpočet v prvním období svého zrození předložen byl dřívější vládou stranám, které jsou i nyní v koalici. Slyšeli jsme od zpravodaje a také od zástupců stran většinových, že rozpočet takhle původně nevypadal. Pan generální zpravodaj prof. Srdínko dnes oznámil, že byrokracie nedbala při sestavování rozpočtu volání po šetření, neboť původní rozpočet vypadal docela jinak než ten, jejž máme před sebou, končil schodkem 6 miliard. Musel býti zamítnut a přistoupilo se ke stlačování a škrtům. Nemohu věřit a nedovedu si představiti, že toto stlačování a tyto škrty provedli sami ministři, kteří byli už na odchodu, nebo jejich úředníci, ale myslím spíše, že při nich spolupůsobili zástupci většinových stran. Tím spíše dospíváme k domněnce, že jste měli příležitost dříve se zabývati rozpočtem, poněvadž se stalo něco, co lze označiti jako veřejný škandál. Dříve než jsme my ve sněmovně dostali rozpočet do rukou, dříve než členové rozpočtového výboru měli možnost zjistiti, co se požaduje, byly důležité číslice rozpočtu uveřejněny ve vládních listech, či správněji řečeno, v listech vládě blízkých. Bylo to jistě zneužití důvěry, jehož se někdo dopustil, ale nemyslím, že to byl některý byrokrat, pravděpodobněji to byl nějaký straník ministrů. Z toho usuzujeme, že jste měli možnost důkladněji prozkoumati rozpočet než my. Letos nám byl rozpočet předložen značně později než loni, opět bylo použito § 55 jednacího řádu o urychleném řízení při projednávání, návrh jsme dostali teprve při vstupu do zasedací síně a neměli jsme příležitosti zabývati se jím. V 10 schůzích po 4 hodinách měl a musel býti tento obsáhlý návrh v rozpočtovém výboru projednán. Bylo by nás ovšem velmi zajímalo, co bylo v rozpočtu sníženo, a která vydání ministři nebo dřívější ministři nebo ministerští byrokrati považovali za nezbytná, které škrty byly provedeny. Dostalo se nám ujištění, že škrty byly provedeny obzvláště u ministerstva národní obrany, že to byly tudíž škrty v zájmu obyvatelstva. Pokud je to pravda, jak to je s ministerstvem národní obrany a s výdaji pro různá ostatní ministerstva, o tom bych se rád zmínil ještě později. Tedy nejen že jsme se nedověděli, které škrty byly provedeny, ale podrobnému prozkoumání rozpočtu bránila také ještě jiná okolnost. Neboť k sestavení a prozkoumání rozpočtu jest zajisté v první řadě zapotřebí, abychom měli po ruce údaje o státním hospodaření, abychom věděli, co bylo v předešlých letech skutečně spotřebováno. Rozpočet nemůže býti samozřejmě ničím jiným, než plánem, co se zamýšlí vydati a provésti, avšak správný obraz státní správy můžeme obdržeti jedině z účetní uzávěrky. Nuže, máme zákon z 20. března 1919, jehož § 10 ustanovuje, že Nejvyšší účetní kontrolní úřad jest povinen nejdéle 18 měsíců po uplynutí správního roku předložiti zákonodárnému sboru účetní závěrku. V době, kdy jsme začali projednávati rozpočet na rok 1923, neměli jsme ještě účetní závěrky ani za rok 1919. Byla nám zde ve sněmovně předložena teprve před několika dny. V rozpočtovém výboru bylo nám jen oznámeno, že závěrka za r. 1919 je ve sněmovní kanceláři vyložena k nahlédnutí a že musí býti dána teprve do tisku. Avšak také rozpočet na rok 1920 byl už dávno prošlý. A my jsme neměli závěrky ani za rok 1919. Jest samozřejmé, že při této příležitosti musíme protestovati proti tomu, že dosud nebylo vyhověno tomuto ustanovení zákona z 20. března 1919, čímž nám byla odňata možnost náležitého prozkoumání jednotlivých položek.