Republice Československé jako státu mladému musí záležeti obzvláště na tom, aby styky její s jinými státy byly co nejvíce usnadněny. O tuto myšlenku opírá se navržená osnova zákona o osvobození osob exterritoriálních od státních a jiných veřejných daní a dávek. Bezprostřední podnět k předložení osnovy daly vládě četné intervence diplomatických zástupců u československého státu pověřených u ministra zahraničních věcí i jiných orgánů republiky.
Jak jsem již řekl, požívají podle práva mezinárodního osoby exterritoriální určitého osvobození od veřejných daní a dávek. Aby finanční správy jednotlivých států mohly toto osvobození v duchu zásad práva mezinárodního provésti, jest třeba, aby zásady ty došly svého výrazu ve vnitrostátním právním řádě toho kterého státu. Finanční správa pak přiznává osvobození teprve na podkladě příslušných vnitrostátních předpisů.
Ani v bývalém Rakousku ani v Uhrách nebylo všeobecného zákona, který by tuto otázku upravoval. Existovaly pouze předpisy v jednotlivých specielních zákonech daňových, které braly zřetel na osoby exterritoriální. Ač předpisy tyto, které byly též převzaty do právního řádu československého, nejsou zrovna plně vyhovující, nestanoví na př. vždy stejně okruhu osob exterritoriálních, a dále není znění býv. rakouských předpisů vždy stejné se zněním býv. předpisů maďarských - přece možno říci, že v zásadě požadavkům práva mezinárodního jimi bylo učiněno zadost.
V době válečné i poválečné byla však v jednotlivých státech zavedena celá řada různých daní a dávek, mezi nimiž byly i takové, kde bylo sporno, zda ohledně nich lze přiznati osobám exterritoriálním osvobození či ne. Tato nejasnost byla zvýšena i okolností, že jednotlivé druhy daní a dávek jednoho státu nekryjí se ani svým obsahem ani rozsahem s příslušnými daněmi a dávkami státu jiného. To mělo ovšem v zápětí, že osoby exterritoriální, zejména diplomatičtí zástupcové, často intervenovaly u vlád státu přijímajícího, žádajíce osvobození s poukazem na právo mezinárodní. To dělo se nejen u nás, nýbrž i ve státech jiných.
Naše finanční správa nemohla však takovým intervencím dobře vyjíti vstříc, a to proto, že dosud platně zákony daňové jí k tomu podkladu neposkytovaly, a jiného zákona k tomu potřebného tu nebylo. Samozřejmě, že finanční správa mohla uvažovati vůbec o tom, aby vyšla vstříc jen v těch případech, kde byla vzájemnost.
Aby tedy vláda, resp. naše fin. správa mohla vyjíti v případě zaručení vzájemnosti osobám exterritoriálním vstříc a poskytnouti jim osvobození i od takových veřejných daní a dávek, kde pro to již dosud platné zákony ničeho neustanovují, bylo třeba zvláštního zákona, který by vládu k takovému jednání zmocnil. To jest tedy první účel zákona.
Navrhovaný zákon má tedy před ně za účel, aby fin. správa mohla poskytnouti osvobození osobám exterritoriálním i v případech, které ve zvláštních zákonech upraveny nejsou, a samozřejmě, že může býti v případě zaručené vzájemnosti býti poskytnuto osvobození i od takové daně, od níž osvobození osobě exterritoriální nepřísluší podle zásad práva mezinárodního. Jinými slovy: Osvobození, na něž osoby exterritoriální mají nárok již podle práva mezinárodního, je v zásadě, třebas ne ideálně, upraveno již v převzatých bývalých zákonech rakouských a maďarských. Aby však vláda a případě zaručené vzájemnosti mohla jíti ještě dále a tím usnadnila styky našeho státu se státy jinými, k tomu slouží navrhovaný zákon.
Mírové smlouvy mluví o celé řadě různých missí - komise rozhraničovací, dunajská atd. Jen ohledně některých mají mírové smlouvy ustanovení, že členům jejich přísluší postavení osob exterritoriálních (komise reparační). Ohledně ostatních, na př. ohledně rozhraničovací, stanoví mírové smlouvy pouze tolik, že úřady státní je mají v jejich činnosti podporovati a pod. Aby i takovýmto missím mohla naše finanční správa vyjíti v některém směru vstříc, když bude zájem státu toho vyžadovati, vloženo do osnovy příslušné ustanovení (§ 4).
Vláda nepokládala za účelné navrhnouti zákon, v němž by byly specielně uvedeny státní a veřejné daně a dávky a u nich naznačeno, zda a do jaké míry od nich osoby exterritoriální jsou od nich osvobozeny. Takovýto taxatívní výpočet mohl by se v budoucnosti objeviti nedostatečným a vyžadoval by případné novelisace zákona. Předložená osnova vychází ze zásady, že vládě musí býti ponechána možnost individuelní úpravy osvobození osob exterritoriálních podle jednotlivých států, a to jak po stránce věcné, tak i co do okruhu osob. Pro tuto úpravu musí býti na předním místě rozhodující okolnost, jaká jest vzájemnost s tím kterým státem.
Navrhovaný zákon má proto přes znění 1. odstavce §u 1 povahu zákona zmocňovacího. Výhody této formy jsou na jevě:
1. Zákon, jenž zahrnuje široký okruh daní a veřejných dávek, jakož i široký
okruh osob, zamezí případné neshody, jež by mohly vzejíti z různosti právních řádů cizích států po stránce věcné i osobní, zejména pokud by šlo o různost povahy té které daně či dávky veřejné.
2. Zákon bude pružný též, pokud jde o stránku exterritoriálního zákonodárství československého. Vyhoví ve své formě potřebě i tehdy, když by jednotlivé druhy daní a dávek byly novelami pozměněny nebo snad nové druhy daní a dávek zavedeny.
3. Opíraje se o zásadu reciprocity, umožní zákon finanční správě, aby na podkladě zákonném na jedné straně neposkytovala cizím státům více než oni poskytují republice Československé, na druhé straně pak, aby vyšla cizím státům co možná nejvíce vstříc, činí-li tak i ony vůči naše u státu.
O tomto zákoně, který má býti nyní schválen posl. sněmovnou, rozpředl se spor a k tomu budiž mi dovoleno několik slov.
Vládní návrh, který byl podán senátu (tisk 1291), byl stylisován jako zákon zmocňovací. § 1 začínal slovy:
"Ministr financí se zmocňuje, aby v dohodě s ministrem zahraničních věcí osvobodil" ty a ty osoby.
Tato stylisace měla účel, aby finanční správa měla volnost v rozhodování, kterého jí odepříti nelze, aby tedy na př. nemusela přiznati osvobození, i když by vzájemnost byla zabezpečena, na př. v případech, kde by to z důvodů technických nebo hospodářských nebylo možno nebo dalo se to těžko provésti, na př. že by kontrola nebyla možná.
Zahraniční výbor senátu změnil znění §u 1 vládního návrhu. V 1. odstavci řekl decisivně, že osoby exterritoriální se osvobozují ode všech státních a jiných veřejných daní a dávek za předpokladu, že osoby tyto nejsou čs. státními příslušníky a že vzájemnost je zabezpečena. Aby však ponechal vládě možnost a volnost v rozhodování, již dával jí vládní návrh, proto řekl v odst. 2 §u 1, že okruh těchto osob, druh daní a dávek, jakož i míru osvobození přísluší stanoviti ministru financí ve shodě s ministrem zahraničních věcí, po př. též s jinými příslušnými ministry. Toto ustanovení odst. 2 §u 1 musí v zákoně nezbytně býti.
Není zbytečné vzhledem k §u 5, jak by se snad zdálo. § 5 arciť stanoví, že vládě se ukládá, aby zákon provedla, ale provádění nařízení může vzhledem k § 55 ústavní listiny obsahovati jen to, co je v mezích zákona. Nemohlo by tedy prováděcí nařízení stanoviti, že osobě exterritoriální se v některém případě osvobození nepřizná, i když reciprocita jest zabezpečena. Tím však by byla naše finanční správa postavena někdy do situace velice nepříjemné. Aby tedy jistá volnost v rozhodování byla vládě ponechána, proto jest první část odst. 2 §u 1 nutná a musí v zákoně zůstati.
V zahraničním výboru posl. sněmovny bylo původně usneseno, aby odst. 2 §u 1 byl škrtnut celý, a to proto, že ve druhé jeho části jde se příliš daleko, a první část jeho že jest vzhledem k §u 5 zbytečná. Zahraniční výbor přiklonil se tak původně k návrhu posl. dr. Kafky.
Pokud jde o druhou část 2. odst. §u 1, jest nutno uvésti toto:
Závadným bylo shledáno slovo "státní" v 7. řádku shora. Ustanovení toto má na mysli případ, kdy daň jest povinna zaplatiti osoba, jíž exterritorialita nepřísluší, na př. náš státní občan, kdy však osoba tato přesune tuto daň na osobu exterritoriální - na př. u daně domovní, kdy náš občan pronajme dům cizímu vyslanci. Vláda chtěla, přihlížejíc zejména k těžkým poměrům ubytovacím, i v tomto směru vyjíti osobám exterritoriálním vstříc, proti čemuž, jak dříve již bylo řečeno, zahraniční výbor poslanecké sněmovny původně se postavil.
Zatím však rozpočtový výbor posl. sněmovny schválil osnovu tak, jak ji schválil senát, a neshledal na odst. 2 §u 1 závady. To vedlo i zahraniční výbor posl. sněmovny, aby opětně uvažoval, zda odst. 2 §u 1 jest skutečně závadný čili nic. Za tím účelem byl svolán subkomitét zahraničního a rozpočtového výboru, kdež však docíleno dohody nebylo. V subkomitétu přenesla se hlavní váha sporu na první část odst. 2 §u 1. Ohledně druhé části odst. 2 §u 1 byla celková nálada pro ponechání, kdežto ohledně první části prohlásil pan posl. dr. Kafka, že ustanovení toto chová v sobě nebezpečí, že ho vládou bude zneužito a že vláda by na základě něho mohla na př. vyslanci státu, jenž by jí nebyl milý, upříti osvobození vůbec, což by prý odporovalo zásadám v právu mezinár. uznaným.
K tomu však nutno poznamenati toto:
Důsledky, které pan posl. dr. Kafka v první části odst. 2 §u 1 vidí, jsou, myslím, nelogické. Jednotlivé ustanovení toho kterého zákona nesmí se vykládati tak, jako by stálo samo o sobě, nýbrž jen jako část zákona ve shodě s ostatními částmi zákona. A tu nesmí se zapomínati na § 3 zákona, kde se stanoví, že dosavadní předpisy o osvobození osob exterritoriálních od daní a dávek, stanovené již ve zvláštních zákonech, se tímto zákonem neobmezují. Jinými slovy. Co osobám exterritoriálním přísluší již na základě práva mezinárodního, jest zásadně obsaženo již ve zvláštních býv. zákonech rakouských a uherských, které Československá republika převzala. Toto osvobození přísluší osobám exterritoriálním vždycky, toho jim finanční správa upříti nemůže, a to ani ne na základě odst. 2 §u 1 navrhovaného zákona. Navrhovaný zákon však značí ono plus, jež Československá republika chce dáti. Ale při tomto plus musí tu někdo býti, kdo o tom podle volného uvážení rozhoduje. Aby volná úvaha byla možná, k tomu nestačí § 5, jak jsem již výše řekl, a to vzhledem k decisivnímu znění odst. 1 §u 1 a vzhledem k § 55 ústavní listiny, nýbrž musí v tom směru býti zvláštní ustanovení v zákoně samém, a tím jest právě první část odst. 2 §u 1.
Že by vláda mohla této své moci zneužívati, a že by jí zneužívala, není třeba se obávati, neboť jí bude zajisté vždy záležeti na tom, aby s každým státem byla v dobrém poměru, ne aby tento poměr kalila a vydávala se v nebezpečí retorse. Podezřívání vlády v tomto směru jest neodůvodněno již faktem, že vláda, chtíc vyjíti osobám exterritoriálním co nejvíce vstříc, podala osnovu tohoto zákona, jímž má se dostati osobám exterritoriálním více, než co jim podle práva mezinárodního přísluší.
Proto zahraniční výbor poslanecké sněmovny, uváživ znovu všecky okolnosti, jež jsem uvedl, v novém sezení své původní usnesení reasumoval a schválil osnovu zákona tak, jak se na ní usnesl senát.
Je mou povinností, abych jménem
zahraničního výboru doporučil slavné sněmovně, aby tento zákon
v původním znění byl přijat. (Výborně!)