My, sociální demokraté, vážená sněmovno, jako zástupci dělnické třídy, uplatnili jsme své konkrétní názory ve známém memorandu ze 14. září t. r., kdy se nevědělo, kdy se sněmovna sejde, poněvadž jsme tušili, že zejména doba zimní bude dobou kritickou se zřetelem k valutárním poměrům a proto jsme již vládě Benešově přednesli celou řadu návrhů a podnětů, jak si představujeme řešení některých otázek ve směrech hospodářských, sociálních a politických.
Ve směru hospodářském jsme kladli zejména velkou váhu na řešení průmyslové krise a s ní spojené nezaměstnanosti, jakož i na vydání a dodržování zákonů sociálních. Tedy je nesporno, že bych se připojil k ostatním kolegům z jiných klubů, kteří velkou váhu kladli na řešení nezaměstnanosti, a apelovali na zodpovědné orgány ve státě. Je však mylným názor, že se mají všechny vady viděti jen ve správě státní. Musíme si býti vědomi toho, že státní správa není odpovědnou za všechny události zejména na poli hospodářském a sociálním. Jsou zde veliké obce, velké průmyslové podniky, jsou zde obchodní podniky, které nejsou bez viny na průmyslové krisi. A kdybychom mohli zkoumat každou událost, která souvisí s konkursním vyrovnáním, přišli bychom k přesvědčení, že někteří činitelé, a mezi nimiž jsou také odpůrci státu, po mém názoru, vyvolávají úmyslně krisi, aby dělníky dráždili a zošklivovali jim život v tomto státě a kteří chtějí docíliti, aby se dělníci dívali nepřátelsky na tento stát.
Proto apeluji, aby státní orgány si byly vědomi, že největším problémem přítomné doby u nás je dáti dělníkům a úředníkům výdělek a umožniti jim řádnou životní úroveň. Zejména chtěl bych říci, že odstupující vláda naznačila koncem září, jak si představuje řešiti zejména otázku nezaměstnanosti, uskutečnění některých velkých státních podniků, které se týkají jednak veřejných staveb, staveb silnic, staveb místních drah, regulací řek a jiných podniků. Chtěl bych na techniky ve všech oborech státní správy apelovati, aby přikročili od projektů k činům. Pokud vím, projektů je mnoho hotovo, někde může býti spor o to, zda jest ten, či onen projekt dobrý - to je věcí odpovědnosti a posouzení dotyčných projektantů - ale státní správa musí ukázati vůči soukromému podnikání pohotovost zejména tam, kde jde o práci, která má ten charakter nouzový. Musím zde výslovně říci, že někteří páni z ministerstva financí vycházejí z nešťastného předpokladu, že prý se státu vyplatí někdy lépe dávati podpory v nezaměstnanosti, než stavěti draho. Není tajností, že někteří referenti v ministerstvu financí vypočítávají, že když stát bude stavěti v roce 1924 a nikoliv v roce 1923 nebo 1922, bude na tom lépe. Připouštím, že je to možno, ale když předpokládáme - a socialistické strany jsou o tom přesvědčeny - že práce je základem blahobytu celé společnosti, musíme chtíti, aby opravdu i v ministerstvu financí změnily se názory, že není morálním vypláceti podpory v nezaměstnání, aby se v příštích letech pořídil nějaký projekt anebo stavba o 100.000 levněji. Inteligentnější dělníci také chápou, že stát by stavěl letos dráže, než třeba v budoucnosti, ale zde musíme hájiti zásadu, že lidem se musí dáti výdělek, aby nebyli odkázáni na podpory a žili důstojným lidským životem.
Apelujeme proto na vládu, aby od slibů se přešlo k činům. Otázka snížení daně z uhlí má prý býti - a předpokládá se, že bude - klíčem k řešení nezaměstnanosti. Každý, kdo věc posuzuje, musí uznati, že to bude jen částečné řešení; přesto jsme si vědomi, že stát daň z uhlí nemůže udržeti z mnoha důvodů a zejména vzhledem k rozvoji a existenci našeho průmyslu. Průmyslu máme, jak je známo, jednak mnoho, jednak průmysl náš vyrábí draho. Příčiny toho hledati, vyvolalo by velkou diskusi; my musíme však trvati na tom, aby se průmyslu umožnila schopnost konkurenční. A nemůže to býti v prvé řadě na účet dělnické mzdy a jedině mzdy, jak to provádějí továrníci a kapitalisté, nýbrž musí býti také hledány jiné cesty k zlevnění průmyslových výrobků. My jednu z těchto cest vidíme v otázce snížení daně z uhlí. Za druhou cestu považujeme snížení tarifů. Bylo řečeno z jiných míst, a je to nutno znovu připomenouti, že když ceny potravin klesají, je nemyslitelno, aby dopravní náklady byly vyšší, než cena dopravovaných životních potřeb, na př. brambor, mléka, mouky. A proto myslím, že požadavek, který jsme již 14. září vládě Benešově předložili, je docela oprávněný. Klademe velkou váhu na to, aby se podnikatelům, kteří si musí vypůjčiti peníze, dala možnost získati levný kapitál. Socialismus, který jest zajisté dnes na cestě konstruktivní, jest si vědom, že každý průmyslník nemá tolik kapitálu, aby udržel svůj závod v plném chodu. Jest to viděti dnes u celé řady podniků, které ohlašují konkurs - i když všichni neohlašují jej jen z důvodů finančního nedostatku že opravdu, kdyby podnikatelé a náš průmysl měli dostatek kapitálu, aby mohli nakoupiti včas potřebné suroviny, a kdyby nebyli tolik odvislí od bankovního kapitálu, že by otázka zaměstnávání dělníků a úředníků nebyla dnes tak těžkým problémem.
Je proto nutno volati po tom, aby stát působil na snížení úrokové míry. Je nemyslitelno, aby banky a peněžní ústavy, které platí vkladatelům 4% - a nejen vkladatelům soukromým, nýbrž také velikým sociálním ústavům, jako nemocenským pokladnám, úrazovým pojišťovnám atd., které svůj kapitál musí ukládati do soukromých bank, poněvadž státní dosud nemáme od věřitelů žádaly 11 případně 12%. Boj, který se vedl v poslední době, než nastoupila vláda Švehlova, o snížení úrokové míry, byl nejlepším důkazem, že banky nechtějí se 13 a 12% dolů a když zaznamenává národohospodářský tisk, že banky slevily 1%, považuje se to v kapitalistických kruzích za úspěch. Musím z toho místa říci, že jest to úspěch nepatrny a že dnes 10, 11 a 12% úroků, které žádají banky a soukromé peněžní ústavy, je neoprávněno a že je nutno, aby opravdu se našel prostředník, resp. činitel - a to může býti jen státní správa případně zákonodárné sbory - který to provede. A když to nepůjde po dobrém, musí se sáhnouti k zákonu, aby hranice úrokové míry byla přesně stanovena.
U konkursů, které jsou dnes hlášeny, se rádo tvrdí, že příčinou jejich je průmyslová a hospodářská krise. Dnes v této sněmovně v jedné poradě bylo konstatováno, že je to nepravda, že mnohý konkurs je vyvolán z úmyslu nekalých, z úmyslů spekulačních a proto nutno jen pozdraviti výnos ministerstva spravedlnosti, který ukládá zemským soudům, aby každý jednotlivý případ byl zkoumán, z jakých motivů konkurs byl vyhlášen. Musím se stanoviska zájmů naší strany a našeho dělnictva, které zastupujeme, říci, že dělnictvo je příliš interesováno na tom, aby se zjistilo, zda ohlašované konkursy a vyrovnávací řízení, mají pozadí reelní.
Vláda vydala 24. října nařízení o ochraně dělnictva při výpovědi. Připomínám, že je to nařízení kusé, nedostatečné. Přes to je vítáme, protože učinilo korekturu v otázce hromadného propouštění dělníků z práce. My, kteří pracujeme v odborových organisacích, vidíme, že právě v poslední době veliké sklady zboží a stoupání peněz byly příčinou, že zaměstnavatelé s lehkým srdcem zastavovali výrobu, aniž brali ohled na dělníky nebo na zájmy státu. Proto je nutno vítati toto nařízení i když ono má ustanovení jen o 7denní ochraně výpovědní. Zajisté, že až toto nařízení přijde do výboru, bude míti sněmovna možnost, aby tuto 7denní lhůtu prodloužila, zvláště se zřetelem k poměrům, které před vánoci nebo po Novém roce nastanou.
Ze zpráv, které jsou nám známy, víme, že vláda předloží v několika hodinách osnovu zákona, kterou bude žádat, aby na podpory v nezaměstnanosti byl poskytnut úvěr, resp. další položka 100 milionů korun.
V rozpočtu schváleném na r. 1922 máme položku 65 mil. korun. Již tyto číslice značí, že předpoklady o rozsahu vyplácení podpor v nezaměstnanosti byly před rokem jiné, než jak skutečně poměry až dodnes se upravily. Všichni tenkráte předpokládali - a také státní správa - že nezaměstnanost nebude tak řáditi, jak se skutečně objevuje na konci r. 1922. Myslím, že sněmovna i strany měšťanské nebudou moci odepříti povolení nového úvěru na podpory v nezaměstnanosti. A tu vzpomínám toho, jak tyto podpory v nezaměstnanosti byly ožehavé, jak se dělníkům často vytýkaly. Je viděti, že nezbývá jiného, než abychom podložili již podpory, které od 1. července po vyčerpání těch 65 milionů korun byly vyplaceny. Ale není vyloučeno, že na rok 1923, kdyby se boj proti nezaměstnanosti a řešení průmyslové krise nevedl jiným způsobem, než jak se vede, že se dostaví poměry ještě horší. A je proto nejen v zájmu dělníků, ale i státu, abychom na otázku nezaměstnanosti se dívali nejen se stanoviska poměrů dnešních, ale i se stanoviska poměrů příštích. Bylo zde již vzpomenuto zejména kolegy ze socialistických klubů, že v boji o podnikání a udržení průmyslu hlavní útoky obrací se na dělníkovu mzdu. Kdyby potraviny a životní potřeby v tom poměru klesaly, jak podnikatelé snižují mzdy, snad by to bylo omluvitelno. Ale mám před sebou obraz, že zaměstnavatelé při kalkulaci vůbec nezkoumají, oč se snížily životní potřeby a o kolik oni dle toho mohou snížiti své mzdy. Tento týden měl jsem tu jednoho východočeského průmyslníka, representanta kožedělné organisace, a viděl jsem, jak on jde jen za těmi 30%. On vidí, že jiný průmysl snižoval mzdy o 30 %, a on, aniž by zkoumal, zda ta číslice je odůvodněna nebo ne, jde a prostě diktuje tak horentní snižování mezd.
Dělnictvo má těžké postavení v obraně. Viděli jsme, že komunisté mění své názory, ač s počátku chtěli proti nám agitovati, když my, sociální demokraté, musili jsme někde přistoupiti ku snížení mezd. Přes to, že nás a zejména naše úředníky odborových organisací kaceřovali, přišli i oni k názoru, že jsou vůči poměrům stejně bezmocni. Uvádím na příklad svaz lučebníků a jeho tajemníka Haise, který musil několikráte skloniti hlavu před diktátem kapitalistů. Dělníci mají těžké postavení v obraně; ale přes to prohlašuji, že kapitalisté a podnikatelé jdou příliš daleko, když dráždí dělníky, neuvažujíce, zda dělník může s těmi 100, 150 a 200 K žíti. Když uvážíme dnes ceny životních potřeb v Čechách, vidíme, že nejdeme v poměru s ostatními zeměmi. Mně, funkcionáři pražské župy, jest možno konstatovati, že Praha rovná se v drahotě na Slovensku i Košicům; že jsou v různých městech různé ceny, jiné v Brně, jiné v Ostravě, a že na příklad v četných místech severních Čech jest laciněji než zde, jak ostatně i úřední statistika potvrzuje. O vývoji cen poučuje nás statistika, že Čechy měly indexovou číslici v srpnu letošního roku 1309, v září 1122, kdežto Morava v srpnu 1251, v září jenom 1066. Vidíte na základě úředních číslic, že Čechy v poměru proti Moravě jsou dražší, ač před válkou byl poměr obrácený. Přejeme moravskému a slezskému obyvatelstvu, že jest ve výhodě proti obyvatelstvu českému, ale byla-li v celé republice indexová číslice v srpnu 1290 a v září 1106, vidíme, že Čechy, zejména Praha, je stále vyšší proti průměrné indexové číslici cenové proti ostatním poměrům v celé republice.
Kol. Mašata kladl váhu na zrušení ministerstva zásobování. Nesdílím názor, že dnes nastaly poměry takové, aby bylo zrušeno... (Posl. dr. Juriga: Sinekura!) Nebyly to důvody politické... (Výkřiky posl. dr. Jurigy.) To jest nejmenší sinekura. Jestli pan kol. Juriga považuje úřadování v ministerstvu za sinekuru, přál bych mu, aby to jednou zkusil, aby viděl, jaká je to sinekura. Je smutný fakt, že se mohou najíti lidé, kteří považují ministrování za sinekuru. Kdyby to tak řekli voličové na schůzi, nedivil bych se, ale že to může říci poslanec, to jest k politování.
Pánové a dámy, musím při této debatě ukázati k tomu, že poměry nenastaly ještě takové, aby konsumentstvo mohlo býti bez ochrany státní. Je pravda, že nejsou poměry takové, aby ministerstvo zásobování musilo nakupovati mouku z Ameriky na vagony, ale cenová politika není na takové úrovni, aby stát mohl nechati obyvatelstvo bez ochrany proti velkým podnikatelům a obchodníkům. Nepozorujete, dámy a pánové, i vy, kteří nezastupujete strany konsumentské, že není vysvětlitelno, že stojí-li pšenice 120 až 150 korun, proč v malém platíme kilogram mouky 3.50 až 3.80, proč, stojí-li ovoce u sadaře 50 hal., na pražských, brněnských a bratislavských trzích platíme je až 3 Kč; stejně je tak u brambor a mléka a jiných poživatin. Faktum jest, že otázka ochrany obyvatelstva na poli cenovém jest nutna. Stát musí bráti obyvatelstvo v ochranu a já jen lituji, že to stát nedělá s větší energií než dosud. Vidí tedy i pánové z řad nekonsumentských, že stát musí užíti svého vlivu k nápravě. Chceme-li, aby někdo pracoval laciněji, aby úředníci soukromí i státní sloužili laciněji, musíme jim umožniti, aby laciněji žili. Snad ani největší a nejbezohlednější kapitalista by nemohl chtíti, aby někdo vydržel na živu se 150 K při dnešních cenách životních potřeb. Poslední události, zejména na trhu masa, ukazují, že nejdeme dolů s cenami, nýbrž naopak nahoru. Vážená sněmovno, proto jsem povinen jako zástupce strany, která vykazuje velikou činnost v družstevnictví, žádati, aby státní správa věnovala větší péči tomuto oboru, poněvadž dnes dělníci dobře cítí a chápou, co na příklad znamenají pro ně dělnické konsumy, nejen dnes, kdy se koupí kdekoliv, ale co pro ně znamenaly od roku 1914, zejména v kritických letech 1916-17-18, a po převratu. A tu apelujeme na vládu, aby splnila požadavky dělnického družstevnictví a snížila celní poplatky v poměru ku vzestupu koruny, snížila všeobecně dopravní tarify, zrušila u nejdůležitějších potřeb daň z obratu, resp. ji reformovala, provedla reformu daňovou, podpořila akci za snížení cen opatřením vhodných prodejních místností pro konsumy, poněvadž konsumní spolky se nemohou někde zakládati jenom proto, že nemají kde prodávati a získali bychom tak pro venkovské obyvatelstvo celou řadu ochran, když by mohly konsumní spolky velkých měst jít na venek, aby boj proti drahotě podpořila vydatnou pomocí ve vlastní výrobě spotřebitelských organisací a tak také přispěla k odstraňování nezaměstnanosti. Stejně důležitým požadavkem doby je vybudování pevného zákonného zastoupení spotřebitelů po vzoru obchodních a živnostenských komor. Požadavky v družstevnictví u nás jsou požadavky zdánlivě jenom dělnické a slyšeli jsme již s této tribuny při rozpočtu loňského roku a při jiných debatách, že se dělnickému družstevnictví vytýká, jako by ono požívalo ve státě zvláštních výhod. To je klam. Požadavky, které zde jsou citovány, jsou požadavky družstevních raď jako požadavky, které mají býti podkladem, aby dělnické družstevnictví zejména v nynějších poměrech hospodářské krise mohlo konati více než posud.
Chybili bychom zejména my, kteří representujeme dělnické a pracující třídy, kdybychom netlumočili zde požadavky ohledně nemocenské a zdravotní péče. Zdravotní výbory sněmovní i senátu jezdily v prázdninách po nemocnicích a v pondělí referovalo se o těchto zájezdech a bylo konstatováno, že jestli kde je potřeba zakročení a nápravy, že je to třeba v našich nemocnicích, ať jsou to nemocnice okresní, zemské, nebo pod správou státní. Chtěl bych, aby i při této debatě, protože ve vládním prohlášení o věci se téměř nic nemluví, bylo už řečeno, že o nemocného u nás i když uznávám, že se dost vykonalo zejména ve velikých městech se pečuje nedostatečně. Zdá se, že veřejná správa státní myslí, že není povinna na tomto poli konati svou povinnost. Mám na mysli zejména poměry v Praze. Pamatujete se, že v Praze mluví se o všelijakých veřejných stavbách, o divadle, jiných stavbách, státních budovách, ale o tom, že Praha potřebuje někam dávati také nemocné a že Velká Praha, která vzrostla o 80.000 obyvatel, nemůže vystačiti s těmi lůžky, které měla před 30 roky, se vůbec nemluví!
Upozorňuji, jak jsem to i ve zdravotním výboru činil, že poměry v pražské všeobecné nemocnici volají po radikální nápravě; přednesl jsem ve výboru žádost ohledně stravování, ale musím říci, že volají po nápravě ve Velké Praze poměry, pokud jde o umísťování. Praha má 2100 lůžek, z toho 1300 lůžek ve všeobecné nemocnici. Kteří máte známé nebo jste prošli klinikou nebo odděleními pražské všeobecné nemocnice, potvrdíte, že požadavek, aby se ve Velké Praze zřídila veliká nemocnice, není požadavkem agitačním, nýbrž požadavkem nutně potřebným, poněvadž dnešní poměry nemocniční a zdravotní ve Velké Praze jsou neudržitelny. Poměry ty volají po nápravě už také proto, že jsme sídlem státu a kde se jaksi dbá, aby už z důvodů representačních všechno bylo v pořádku. Je nutno, aby se tak stalo zejména po stránce vybavení nemocnic, aby odpovídaly požadavkům doby a zejména, aby dostatečný počet nemocných mohl býti v nich uložen. Nemocenské pokladny, které vykonávají důležitý úkol po stránce léčebné spějí v hospodářství do takového stavu vlivem krise průmyslové a nezaměstnanosti, že zimu těžko finančně přežijí. Učinili jsme státní správě celou řadu návrhů, jak bychom poměry změnili a zejména zajistili léčebnou péči těm, kteří nárok na ni po 42 dnech ztrácejí. Zákon nemocenský každému nezaměstnanému po vystoupení z práce zaručuje nárok 42 dnů nejenom na nemocenské, nýbrž také na léčebnou péči. Dnes je však mnoho dělníků a dlouholetých členů nemocenských pokladen, kteří již nemají nároků, poněvadž nezaměstnanost trvá u nich déle než 42 dnů. Proto organisace nemocenských pokladen učinila státní správě celou řadu podnětů a návrhů, jak řešiti otázku těch, kteří jsou nezaměstnaní, poněvadž je nebezpečno nechati dnes někoho bez práce a bez lékařské a nemocenské ochrany. Zejména si představujeme, že je možno řešiti to tím způsobem, aby jednak zaměstnavatelé, jednak státní správa přispěla finančně k tomu, aby nemocenské pokladny po uplynutí 42 dnů poskytovaly nemocným a nezaměstnaným členům léčebnou péči dále. Prosím, aby této zdánlivě odborné otázce byla věnována náležitá pozornost a až budou předložena příslušná nařízení, aby jim nebyl odepřen souhlas.
Hodně se v této rozpravě mluví také o úspornosti. Vítáme zásadu úspornosti a vítáme zásadu šetření. Je však otázka jiná, má-li býti tato zásada prováděna za každou cenu. Naší veřejnosti je soustavně vsugerováno, že naše státní správa je příliš drahá a že státních zaměstnanců jest nadbytek. Proto doporučuje se nejjednodušší recept: Redukce počtu zaměstnanců a odbourání platů. Toto přímočaré řešení je nemožné. Přehlíží se, že dnešní enormní náklad na státní správu je jednak konečný článek dlouhého vývoje, jednak, že spočívá v abnormálních drahotních poměrech vyvolaných mimořádnými událostmi světové války. Léčení nemůže spočívati v tom, že se budou odstraňovati důsledky, nýbrž příčiny těchto důsledků. S tohoto hlediska není možno přikročiti k redukci počtu zaměstnanců dříve, dokud naše správa nebude zjednodušena na tolik, aby taková redukce byla možna bez ohrožení klidného a přesného chodu státní správy, ba více, dokud nebude zajištěna osobní bezpečnost státních občanů. To v plné míře platí o obmyšlené redukci železničních zaměstnanců, jež může ohroziti provoz a bezpečnost. To, co platí o železničních zaměstnancích, platí také o jiných oborech státní správy. Představujeme si proto, že nelze u státních zaměstnanců řešiti poměry tak, jak si někteří páni z nesocialistických kruhů představují, zejména pokud jde o odbourávání platových poměrů, nýbrž tyto musí býti v kontaktu s moderními poměry, jak se vyvíjejí ceny životních potřeb, jak jsem zprvu řekl. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
V závěru jsem povinen říci několik slov o starém dělnickém požadavku, o invalidním a starobním pojištění. Dnes a včera jsme pozorovali, že o tomto požadavku nemluví již jenom zástupci socialistických stran, ale i jiní činitelé. Zdá se proto, že tento požadavek dozrává. Chtěl bych k němu říci několik slov. V prohlášení vlády byla věnována tomuto požadavku zvláštní pozornost. Tento pasus četli hlavně dělníci se zájmem, protože čekali dlouhá léta, aby tento jejich požadavek byl splněn. Vláda tvrdí, že osnovy zákona o starobním a invalidním pojištění předloží v tomto zasedání sněmovnám. Všichni přátelé dělnictva i nesocialisté rádi slyšeli toto sdělení, protože tento požadavek se týká naší republiky. Je mylný názor, že povinnost federovati starobní a invalidní pojištění mají jen strany socialistické. Strany měšťácké zastupují v této sněmovně mnoho chudých lidí, kteří mají míti ze starobního a invalidního pojištění prospěch. Jestliže kterýkoli zákon sociální spěchá, aby byl uskutečněn, je to zvláště zákon o starobním a invalidním pojištění, u nějž musí býti vydržena karenční doba. Když předpokládáme, že vláda splní daný slib a že osnova bude předložena asi do konce měsíce ledna a i kdyby sněmovna pospíchala - a předpokládáme, že u této osnovy nebude odporu a titěrných námitek - bude osnova zákona jak o dělnickém pojištění, tak o pojištění pro střední stavy ve sněmovnách schválena teprve během roku 1923. Musíme proto předpokládati, že by starobní a invalidní pojištění mohlo vstoupiti v platnost 1. ledna 1924, i kdyby vláda a státní správa administrativně byla na všechno připravena. Protože podle mých informací má býti garanční doba pro nové pojištěnce 4 až 5 let, tedy výhody ze zákona nám v úterý ohlášeného došly by splnění až roku 1928, případně 1929. Vidíme tedy, že osnova zákona o starobním a invalidním pojištění má a musí míti se zřetelem k vydržení garanční doby jiné předpoklady než každý jiný zákon sociální. Proto každé překažení ohlášené osnovy je neomluvitelné, zvláště v nynější době hospodářské krise, zejména kdy i zdraví dělníci těžko dostávají práci. Ve vládním prohlášení je zmínka o tom, že příští osnova zákona o rychlém zajištění osob přestárlých nebude do zákona pojišťovacího pojata. Již dnes však reklamujeme, aby toto zajištění bylo poměrům drahotním přiměřené, aby se nepodobalo almužně. Víme dobře, že republika má nedostatek finančních prostředků, ale jsme přesvědčeni, že budeme museti tyto prostředky najíti, aby republika zajistila ty, kteří pro starobní a invalidní pojištění bojovali, a vlivem válečných poměrů se do pojištění podle příští osnovy zákonné již nedostanou. Jak jsem informován, osnova o starobním a invalidním pojištění je legislativně hotova a čeká se jen na výpočty pojistných matematiků ohledně příspěvků a nároků příštích pojištěnců. Doufejme, že příslušní činitelé umožní pojistným matematikům, aby dílo sociální pojištění brzy dokončili, aby celá veřejnost, zvláště odborná, mohla osnovu posouditi a zákonodárné sbory mohly ji rychle schváliti. Ministerstvo sociální péče zřídilo na Palackého náměstí v Pensijním ústavu zvláštní oddělení pro pojišťovací techniky. Tam několik odborníků pracuje, aby dle výsledků sčítání obyvatelstva z roku 1921 upravilo zásady osnovy, zejména pokud se týče příspěvků a nároků. V krátké době budou obě sněmovny míti příležitost zkoumati, pokud osnova, zejména po stránce odborné, bude spolehlivá a správná. Myslím, že všichni jsme si vědomi, ať náležíme kterékoliv straně, že není naléhavější osnovy nad osnovu starobního a invalidního pojištění.
Chtěl bych dnes zásadní stanovisko
své strany shrnouti takto: největší problém dnešní doby je dáti
lidu výdělek. Cena koruny sice stoupá a máme jistou naději, že
si lid bude moci koupiti za vyšší peněžní hodnotu potraviny, ať
z domácí produkce nebo z cizích států dovezené, ale na druhé straně
lid nemá výdělku. Proto voláme, aby stát, kterému chceme věrně
sloužiti, byl si vědom své povinnosti vůči dělníkům, kteří tvoří
největší procento obyvatelstva tohoto státu. Posl. Geršl
řekl, že dělníci státu přinášejí největší oběti a mají tedy právo
žádati, aby státní správa a ostatní strany, i když se dívají na
řešení otázek socialistických snad nesprávně, v rámci možnosti
chopily se díla a daly dělníkům výdělek, aby mohli žíti, a zákonem
podepřely dělníky tak, aby se v tomto státě cítili nejen politicky,
ale i sociálně a hospodářsky šťastnými. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Přerušuji jednání o tomto předmětu.
Podle § 44 j. ř. dávám slovo panu
posl. Tománkovi k věcné poznámce. Upozorňuji, že věcná
poznámka nesmí přesahovati dobu 5 minut. Slovo má pan posl. Tománek.
Posl. Tománek: Slávna snemovňa:
Dnešného dňa po čas debaty o programe vlády došlo k nevidanej
srážke medzi pánom ministrom Stříbrným a oposiciou. Ponevač
pán minister Stříbrný príčinu tejto srážky s tohoto miesta
prekrúcal a vykrúcal, za povinnosť si pokladám tiež i ja s tohoto
miesta zistiť fakt tak, jak sa stal. (Čujme!) Prišiel som
k pánu ministrovi Stříbrnému so žiadosťou jedného ukrivdeného
Slováka, ktorý 2 roky slúžil u vojska a po skončení vojenskej
služby žiadal nazpät do železničnej služby, kde pred tým bol zamestnaný.
Pán minister Stříbrný mi nato povedal, na koľko zo včerejšej
udalosti zistiť možno: "Vy napadáte vládu; podľa usnesenia
ministerskej rady nemožno vaše intervencie prijímať". To
jedno tiež pánu ministrovi konštatujeme, čo tu povedal, že totiž
i společensky nemieni sa stykať s oposičnými poslanci. Nuž ja
pánu ministrovi s tohoto miesta odpovedám, že ja som k pánu ministrovi
neprišiel preto, aby si so mnou karty zahral alebo aby so mnou
do kaviarne na kávu zašiel. (Výkřik: Vy hrajete sami!) Do
toho vám nič nenie. Ale ja som k pánu ministrovi prišiel úradne
ako zástupca slovenského ľudu, žiadajúc ho, aby tiež z úradu mňa
vypočul, aby krivdu odčinil. (Posl. dr. Hnídek: To jste dělal
proti ústavě!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Neračte vyrušovati.
Posl. Tománek (pokračuje):
Pán minister je v parlamente úradníkom a jako takého jeho
povinnosťou je s poslancami se stýkať. (Posl. dr. Hnídek: To
jest protiústavní! Nemůžete tvrditi, že jste mluvil úředně! -
Odpor slovenských ľudových poslanců.) Nie, to nenie protiústavné.
Poneváč pán minister Stříbrný vykrúcal ten fakt, totiž
to, že on snáď sa s nami ani stýkať nebude, ja so žiaľom konštatovať
musím to, že keby sa taká vec v iných parlamentoch stala, istotne
viem a presvedčený som, že taký minister 24 hodín by v kresle
ministerskom nesedel. (Hlasy: To jest pravda!) A práve
preto ja s tohoto miesta ešte raz protestujem proti tomu, že by
pán minister Stříbrný nás ako zástupcov slovenského národa
ignoroval. (Výborně! Potlesk slovenských ľudových poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Ukončím schůzi.
Dodatečně udělil jsem dovolenou na schůze dne 24., 25. a 26. října t. r. posl. Hamplovi. - (Výkřik.) Prosím o klid.
Dále udělil jsem dovolenou na schůzi dne 25. října posl. Biňovcovi, na dnešní schůzi posl. Brožíkovi - vesměs pro neodkladné záležitosti.