Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
Staněk.
Posl. Staněk: Slavná sněmovno! Mám čest jménem klubu republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu prohlásiti, že jsme a zůstaneme stranou státotvornou a budeme vládu podporovati ve všech jejích činech, směrujících ke skonsolidování státu našeho a jeho zabezpečení. Vláda všenárodní koncentrace je výronem kompromisu, jak ani jinak býti nemůže, a proto je a musí býti parolou všech státotvorných stran, a tedy i naší, přispívati vsí silou, aby tento kompromis byl v každém směru plněn a dodržen. My jistě od prvních počátků přispívali se skutečným sebeobětováním ke konsolidaci a nyní jsme prvními, na které doléhá ve všech důsledcích politika deflační. Při všech těchto důsledcích nerentability našeho zemědělského podnikání žádáme, abychom druhými vrstvami byli rychle následováni.
Vláda prohlásila, že setrvá na prohlášeních a slibech vlády předcházející a že tedy budou splněny postupně již přednesené požadavky a mnohé již u vyřizování se nalézající. V tom směru však vyzdvihujeme mimo jiné zvláště povinnost vlády pokračovati v přípravách ministerstva zemědělství, aby co nejrychleji vybudováno bylo všeobecné povinné pojišťování za účelem odstranění ohromného risika živelních pohrom, dále pak aby zemědělcům stejně jako všechněm pracujícím středostavovským vrstvám zajištěna byla účast na starobním a invalidním pojištění. Vláda prohlásila stejněcennou a rovnoměrnou ochranu každé práce. My nechtěli nikdy žádných výhod, a proto vítáme toto prohlášení, poněvadž chceme volnost na všecky strany. Jsou-li volné hranice pro naše zemědělské výrobky, tudíž jistě je samozřejmé, aby nás zemědělec vůbec mohl hospodařiti a laciněji vyráběti, abychom také průmyslové výrobky dostali laciněji sem. Zdá se však, že tento nás požadavek podle posledního vyjádření pana ministra obchodu nebude tak snadno splnitelný, poněvadž chce jíti velmi pomalu a úměrně po dlouhých poradách ke slevám nejvýše 50%, 30% a snad i méně. Ovšem na tak dlouhé lokte netáhla se zlevňovací akce zemědělská, nesmí se tudíž také táhnouti na takové dlouhé lokte zlevňovací akce průmyslová. Nám jistě tento boj není tak vhod, nazýváme to pouze názorným vyučováním, kterým budeme musiti dojíti k těm koncům, aby se došlo k rozumnému kompromisu. Ochrana jedněm - budiž! Ale také přiměřená ochrana druhým. (Souhlas.) My jsme si jisti, že vrstvy průmyslové i obchodní jsou ve výhodě tím, že průmyslové dělnictvo stojí jim po boku a chrání jejich zájmů, dobře vědouc, že hájí tím také cenu své vlastní práce. Bohužel, že naše vrstvy zemědělského dělnictva dosud tohoto stanoviska nepochopily a nevidí důsledků této jednostranné ochranné politiky, za které je naprosto vyloučeno, aby zemědělstvo lacino produkovalo a draho nakupovalo dvou až pětinásobnou cenou, anebo snad, na co se naříká, vůbec nekupovalo. Důsledky tohoto jednání padnou jistě na ty, kdož by nechtěli uznati zásady nové vlády "stejná práva všem", tudíž stejné hodnocení práce zemědělské a průmyslové. My přejeme si stabilisování poměrů vůbec, což značí pro nás stabilisaci koruny, ale také stabilisaci vlády jedině vůbec možné v Československé republice. Má-li Československo ve skutečnosti zůstati pevným, je nutna všenárodní koalice, v níž každá strana musí činiti ústupky stejnoměrně nejen k jejímu zachování, ale také k jejímu zesílení a trvanlivosti. Dosavadní pevný a jasný směr politiky zahraniční, který vedl k utvoření Malé Dohody, nemůže jistě nikdo seriosní, komu záleží na uklidnění poměrů ve státě, potírati. Malá Dohoda působila vždy a všude, na každé konferenci i ve Svazu národů v zájmu míru a pokoje. Důsledek této zahraniční politiky je, že za několik málo hodin budeme vítati ve středu našem, matičce Praze naše spojence, jak již za války, tak i nyní, a to, jak zde bylo p. kol. dr. Kramářem oznámeno, naše bratry jihoslovanské, věrné spojence naše vezdy. Budou s námi společně slaviti nás národní svátek osvobození. (Posl. Bubník: Kdo je bude vítati? Pane kolego, kdo je bude vítati?) Veliká část národa. Vy jste je také velmi často vítávali. Malá Dohoda stává se stále pevnějším svazkem, poněvadž cíle její jsou určité, jasné, totiž hájiti právo, hájiti mírové smlouvy a při tom zíti se všemi sousedy v míru a po případě bývalým nepřátelům i vypomáhati. S vedením zahraniční politiky jest nutno jen souhlasiti a přáti dalšího zdaru ve směru konsolidace a míru.
Prohlašujeme dále, že budeme dbáti toho, aby daňová soustava byla sjednocena a zjednodušena, všechno mimořádné zatížení venkovského obyvatelstva daněmi a veřejnými dávkami úměrně upraveno a zvláště při zdanění odstraněn fiktivní přírůstek na majetku nemovitém, jak vláda ve svém prohlášení slíbila tento zákon novelisovati.
Při předloženém rozpočtu musíme
s díkem kvitovati, že rozpočet byl předložen s tak malým schodkem
566 milionů korun, třeba by na tu dobu oproti jiným byl vysoký.
Ale poněvadž máme řádné rozpočty již od převratu, je to jistě
předností oproti tak mnohým a mnohým státům, když v tom rozpočtu
pamatuje se na řádné umořování všech dluhů zahraničních, které
na různé a různé záležitosti státu byly učiněny. Slib zlevniti
a zjednodušiti vnitřní správu, slib daný vládou, doplniti scházející
úřednictvo, ale odstraniti přebytečné úřednictvo, může nás jen
uspokojiti a můžeme hleděti s nadějí budoucnosti vstříc. I přes
to, co dnes nám v rozpočtu schází a chybí, třeba by nám scházelo
splnění mnoha těch různých tužeb a přání našich, o nichž myslím,
že by již dávno měla býti splněna, dává dnešní stav podnět k naší
další touze i k míru a klidu, který jistě za situace zahraniční
bude nám popřáván, poměry budou se stále lepšiti a i tu těžkou
krisi zemědělskou a hospodářskou přetrváme tak, jako jsme přetrvali
hned po převratě jiné horší krise, na něž jsme nebyli připraveni.
(Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Kreibich.
Posl. Kreibich: Paní a pánové! Jednotná debata o prohlášení tří ministrů a hospodářské krisi při omezené řečnické lhůtě neposkytuje nám dosti možnosti k obsáhlé kritice. Otázku hospodářské krise a nezaměstnanosti dělnictva pokládáme za tak důležitou, že hlavně jí budou referáty řečníků našeho klubu věnovány. Mně svěřen byl úkol, abych k prohlášení o zahraniční politice učinil tento projev:
Dělnictvo je povinno sledovati směr zahraniční politiky i s hlediska nynější hospodářské krise v Československé republice. Naše domácí hospodářská krise jest jen součástí světové hospodářské krise kapitalismu. Otázka jejího řešení byla pod programem "obnovy hospodářské rovnováhy kapitalistického světa" předmětem jednání nesčetných mezistátních a mezinárodních konferencí a schůzek státníků a vlád. Výsledky však zklamaly. Činitelům těmto nepodařilo se nalézti ze světové hospodářské krise východiska, hlavně z důvodů ziskových zájmů finančního kapitálu jednotlivých států, a právě finanční kruhy to jsou, jež ovládají vnitřní i zahraniční politiku kapitalistických států. Marné zůstanou tyto konsolidační pokusy také již proto, že příčiny celé světové hospodářské krise - soustava kapitalistické konkurence, snahou po monopolisaci vykořisťování světového trhu zboží a kapitálů a výroby surovin, a z toho vyplývající imperialistická hospodářská politika - nejen že působí dále, nýbrž jsou ještě více než před válkou rozhodujícími činiteli mezinárodní hospodářské politiky.
Čistě politická stránka zahraniční politiky je pouze konsekvencí její hospodářské podstaty. Je to stará, z dob předválečných již známá politika imperialistická, politika dohody jednotlivých států proti druhým, stupňování válečného napětí a zbrojení. Státy, jichž političtí vůdcové hlásali boj militarismu, mají dnes poměrně větší počet vojska než předválečné militaristické Německo a Rakousko. Počet ponorných člunů, válečných létadel stoupá do nekonečna a dále vynalézají se nejbarbarštější a nejničivější prostředky hromadného vraždění lidí, otravné plyny a všechny vymoženosti technické kultury spotřebovává militarismus. Tak je tomu hlavně u Spojených Států Severní Ameriky, typické to země lživých humanitních frásí.
Dnešní hospodářská krise jest zřetelným důkazem, jak nepravdivé a klamné byly sliby kapitalistických politiků a jejich sociálně patriotických spojenců, že brzy nastanou normální poměry a blahobyt, jen když pracující lid zachová klid, věnuje se pilné práci a ponechá neporušenu kapitalistickou světovou soustavu hospodářskou. Krvavé události, propuknuvší od ukončení světové vojny, stoupající válečné napětí, provázené zbrojením, dokazují, že slavnostní prohlášení a deklarace zastanců demokracie byly klamem a podvodem a že politický systém měšťácké demokracie, podporované sociálně-patriotickými stranami, nezaručuje pracujícímu lidu mír a znemožňuje mu cesty k uskutečnění jeho požadavků, dokonce už ne k úplnému osvobození.
Zostření mezinárodní hospodářské krise způsobila politika dohodových velmocí vůči Rusku, Německu a Rakousku. Hospodářské obklíčení sovětské Rusi, její hrozné ničení dalšími válkami, její vylučování ze světového hospodářství, ponížení Rakouska a Německa na účet tamějšího dělnictva, zničilo značnou část mezinárodního trhu zboží a přivedlo ostrou soutěž německého průmyslu na základě laciné pracovní síly vydíraných rakouských a německých proletářů. Miliony dělníků anglických a amerických zaplatilo tuto sílenou politiku svých kapitalistů dlouhoměsíčním nezaměstnáním a značným snížením svých mezd. Nyní blížící se shroucení největšího průmyslového státu evropské pevniny, kterým Německo přese všecko je, otřásá celým evropským a do jisté míry i světovým hospodářským životem a přivádí nové ohromné válečné nebezpečí.
Nejvíce trpí touto mezinárodní politikou kapitalismu nyní průmysl a tím hlavně pracující lid československý. Hrozí nebezpečí, že se stane přímo obětí této politiky. Osvobození a osamostatnění československého národa dělo se pod vedením buržoasie a tím byl československý stát hospodářsky položen na podklad hospodářského, finančního a měnového osamocení v zájmu monopolisování celého vnitřního trhu českým kapitalismem. K tomu zavázanost dohodovým státům a spolupráce na versaillesském míru byla překážkou k navázání úplně přátelských, hospodářských styků s Německem a Rakouskem, hlavními to odbytišti našich průmyslových výrobků. Nebyla to vina pouze českých kapitalistů, je to důsledek celé kapitalistické soustavy, uvnitř které politická a národní samostatnost je spoutána na život a na smrt s postavením kapitalismu. Pro československy národ a stát tato spoutanost se stane přímo tragickou. Osvobození a osamostatnění znamenalo pro národ československý současně rozbíjení velkého hospodářského celku, kterýžto celek však jako odbytiště byl podkladem ohromného průmyslu, nacházejícího se v obvodu československého státu a vzniknuvšího na základě hospodářského celku o mnoho většího. Obnovení tohoto celku, kterým byla Rakousko-uherská monarchie v té či oné formě v rámci kapitalistického systému a měšťáckých vlád není možné bez válečného a reakčního nebezpečí a bez ohrožení politické samostatnosti národů osvobozených z habsburské tyranie. Totéž nebezpečí hrozí hlavně československému národu ze zrušení versaillesského míru pod praporem německé buržoasie. To by znamenalo obnovení německého imperialismu a tím již vzhledem ke geografickému položení konec samostatnosti československého národa. Provedení versaillesského míru se však ukazuje po stránce hospodářské čím dále tím více nemožným a veškeré pokusy v tomto ohledu zrychlily a musejí i nadále zrychlovati hospodářský úpadek Německa a tím i ohrožovati nás hospodářský život.
V takovém tragickém kouzelném kruhu nachází se československý národ ve středu Evropy a v rámci kapitalistické hospodářské soustavy. Znehodnocení měny všech sousedních států zostřilo tuto situaci a dokazuje, že tato situace může býti pro průmysl a tím hlavně pro dělnictvo tohoto státu přímo osudnou. Oba ony problémy nejdůležitější pro tento stát a jeho národ, otázku velkého hospodářského celku jako základu pro náš průmysl a otázku Německa a reparací lze řešiti v zájmu pracujícího lidu a národní samostatnosti pouze na základě hospodářské a politické součinnosti a solidarity národů. Taková soustava může býti pouze dílem vlády dělnické třídy. Znamená tedy hlavně pro obyvatelstvo tohoto státu a pro národ československý odstranění kapitalistického vládního systému, vybudování dělnického režimu v celé střední Evropě a dohoda jeho s proletářským Ruskem jedinou záchranu před hospodářským zánikem a novou národní porobou. Jenom vítězství proletářské revoluce může dělný lid republiky Československé osvoboditi z úzkého, smrtícího rámce obvodu, monopolisovaného českým kapitálem, a současně navždy odstraniti nebezpečí, hrozící stále samostatnosti národa.
Naskytne se nám brzo jiná příležitost podrobiti ostré kritice zahraniční politiku ministra Beneš e i vzhledem na jednotlivé otázky. Poslední smlouvy s Polskem, Jugoslavií a Rumunskem znamenají zaplétání se často hlásané "demokratické" zahraniční politiky do systému vojenských konvencí staroslavné paměti a tím stálé zvětšování válečného nebezpečí. Úzké přátelství právě s těmito třemi státy krvavé reakce může sloužiti pouze reakci vnitřní. Při tom znamená to vydání Ukrajinců polské krutovládě, sankcionování usurpace ukrajinské Besarabie Rumunskem a opuštění Bulharska, podivuhodná to slovanská vzájemnost. Při tom Rumunsko nám nyní odplácí tuto náklonnost hromadným vypovídáním našich příslušníků. Rozmluvy a ujednání se členy italské vlády pokládáme za víc než pochybnou věc vzhledem k tomu, že italská vláda je úplně bezmocna a že opravdová vláda je tam v rukou ozbrojených tlup fascistů. Sdělení italské vlády Jugoslavii, že pro odpor fascistů není s to provésti smlouvu rappallskou, dokazuje, že rozmluva s panem Schanzerem je bezcenným osobním hovorem.
Zvláštní stránkou činnosti p. dr. Beneše je jeho politika vůči sovětskému Rusku. Kolikráte jsme mohli slyšeti z jeho úst, že on byl vždy a zůstane i nadále protivníkem intervenční politiky a že toto svoje stanovisko potvrdil i svými činy. Podporování ruské emigrace v Praze bylo nám líčeno jako čistě humanní a apolitické dílo. Spisy pařížského archivu essérů, uveřejněné nyní státním vydavatelstvem v Moskvě, jakož i protokoly schůzí pražského Zemgoru svědčí o tom, že veškerá tato tvrzení byla nepravdivá a v nejnižším smyslu tohoto slova diplomatická, že p. dr. Beneš, jakož i ministr Girsa byli poradci a finančními podporovateli kontrarevoluční činnosti essérů proti sovětskému Rusku a že Zemgor je pomocnou organisací této činnosti. Podám o tom ještě interpelaci s bližšími podrobnostmi a důkazy a dám tím p. ministrovi příležitost se o tom vysloviti. Důkazem mého tvrzení je však také fakt, že celý počet ruských studentů-komunistů byl v posledních dnech z humanní činnosti Zemgoru vyloučen a z Československa vypovězen jenom proto, že byli přesvědčení komunistického a že zastávali věc vlády své vlasti, aniž by se byli v nejmenším míchali do vnitřní politiky. Zato kontrarevoluční strany mají plnou volnost agitace mezi ruskými emigranty. Nutno odhaliti tuto kapitolu zahraniční politiky Československé republiky jako nejsmutnější a nejméně čistý zjev úplného propadnutí bývalých vůdců české národní revoluce do bahna mezinárodní kapitalistické kontrarevoluce.
Pan ministr dr. Beneš zabýval se ve svém exposé hlavně otázkou rakouskou. Tato otázka bude ještě projednána podrobně při jiné příležitosti a hlavně při projednávání vládní předlohy tohoto předmětu se týkající. Omezuji se prozatím na konstatování, že co se pod protektorátem a zodpovědností Svazu národů provádí nyní proti Rakousku, jest dosud v dějinách neslýchaným útokem na samostatnost a svobodu státu a národa, a nedá se to ani porovnat s tím, co se již všecko provedlo evropskými mocnostmi vůči starému Turecku a světovým kapitalismem vůči Číně. Jest to tichá nekrvavá válka a nová forma úplné přeměny dosud jakž takž samostatného státu v mezinárodní kolonii. Svaz národů, který měl býti vyvrcholením nového světového systému demokracie a sebeurčení národů, odhalil se tímto činem úplně jako pouhý nástroj světového a hlavně dohodového kapitalismu. Žádný z těchto států a také Československá republika ani haléře Rakousku nedá, ale dostane zaplaceno, co mu půjčil. Jediné, co státy a vlády Rakousku poskytují, jest, že mu slibují garancii za úvěr, který Rakousko možná dostane, a za takový pouhý slib, který teprve musí býti doplněn schválením zákonodárných sborů zúčastněných států, musí Rakousko předem úplně se zříci své finanční samostatnosti a vzít na sebe neomezenou finanční diktaturu generálního komisaře. Vnitřní finanční reformy, nadiktované Rakousku ženevskými protokoly, jsou z hlavní části namířeny proti sociálním vymoženostem rakouského dělnictva. Mzda dělníků a zřízenců ve státních podnicích bude vydána libovůli generálního komisaře, kterého musí vláda žádat o každý haléř na své výdaje a který může při každé výplatě klásti svoje podmínky. Tato diktatura cizího generálního komisaře bude doplněna diktaturou vlády samé; tedy vlastní buržoasie nad dělnictvem. Dostane přece rakouská vláda na 2 roky právo i bez schválení parlamentu provésti veškerá zařízení, která uzná za nutná v zájmu státních financí. To znamená úplnou likvidaci demokracie a zotročení rakouského dělnictva vlastní a cizí buržoasií. Omezení vojska, které se z většiny skládá z třídně uvědomělých dělníků a rozmnožení četnictva, které jest povahy bělogvardějské, mají předem oslabiti odpor rakouského proletariátu proti jeho zotročovatelům.
Jako komunistická strana ohlašujeme nejostřejší protest revolučního dělnictva všech národností Československa proti tomuto hanebnému plánu evropského kapitalismu zaříditi si ve střední Evropě kolonii a středisko kontrarevoluce na bedrech porobeného revolučního dělnictva rakouského. Kapitalismus zařídil si takovou baštu kontrarevoluce již v Maďarii a nyní má následovat jinou cestou Rakousko. Spatřujeme v uskutečnění tohoto plánu veliké nebezpečí pro naší proletářskou věc v celé Evropě a hlavně také v Československu. Vyslovujeme proto revolučnímu proletariátu rakouskému a jeho boji proti hrozícímu osudu koloniálních otroků svou vřelou sympatii a ujišťujeme ho úplnou solidaritou revolučního proletariátu československého. Říkáme rakouským proletářům však také otevřeně, že ani protesty, ani apel na II. internacionálu jim nepomůže. Vidíme přece v Československu, jak nejen strana československých socialistů, nýbrž i sociálních demokratů, přináležejících ke II. internacionále, svou účastí ve vládě schvaluje zotročení Rakouska, jako schvaluje spolu s celou II. internacionálou celý systém versaillských smluv. I rakouským proletářům, stíhaným tak krutým osudem, může pomoci pouze mezinárodní revoluční akce proletariátu za povalení kapitalistického vládního systému a za nastolení vlády dělníků a postavení mezinárodní politiky na podklad součinnosti a solidarity národů.
Chápeme, že politika komunistické
internacionály, směřující k tomuto cíli, na ráží na odpor a vyvolává
i nenávist pana dr. Kramáře, kterou projevil při mnohých
jiných příležitostech, a rovněž ve své dnešní řeči. Mluvčí strany,
zastávající zájmy velkokapitálu nemůže v dnešní tísnivé situaci
přesvědčovat ani český proletariát o tom, že pro něj je lepší
podrobiti se diktátu buržoasie nežli spoléhat se na mezinárodní
solidární boj proletariátu všech zemí proti mezinárodně sjednocenému
kapitálu. Ponecháme úsudku dělnictva vysvědčení dobrých mravů,
které vydal dr. Kramář dnes slavnostně socialistickým stranám
za jejich práci pro zájem kapitalismu, který se v nářečí kapitalistů
vyjadřuje obyčejně pojmem vlasti a národa. (Výborně! Potlesk
stoupenců řečníkových.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl. Laube.
Posl. Laube: Slavná sněmovno! Dámy a pánové! Jsme účastni těžké odbytové a výrobní krise, která zastihla nás stát v okamžicích jeho propracování se ke konsolidaci politické. Průmyslové závody omezují svoji výrobu, snižují počet pracovních hodin hluboko pod normální pracovní dobu nebo na dva až tři dny v týdnu, nebo zavírají závody vůbec a na zbytek zaměstnaného dělnictva vrhl se kapitál generálním útokem o snížení mezd o 30-60 %. Odůvodňuje útok ten vzestupem valuty na zahraničních trzích a nutností umožnění soutěže našeho průmyslu se zahraničním kapitalismem. Vedle toho veden je kapitalistickými organisacemi soustředěný útok na sociální zákonodárství dělnické, ať na snížení 8hodinové doby pracovní nebo za tím účelem, aby zastaven byl postup sociálně-politický v zákonodárství.
Vláda republiky je předmětem prudkých a soustředěných útoků se strany sněmovní oposice. Včera byla sněmovna jevištěm pustých útoků na referující ministry se strany slovenských ľudovců. Z jejich výkřiků a ze vřavy bylo slyšet konkrétní tvrzení, jakoby vláda zavírala továrny na Slovensku, jakoby vláda byla příčinou těžké hospodářské krise a jakoby vláda byla příčinou toho, že slovenský lid houfně stěhuje se do Ameriky.
Chceme odmítnout tyto výstřelky tvrzení, protože fakt je, že jsou tu jiné příčiny, které zaviňují tyto okolnosti, nikoliv však koaliční vláda. Je ovšem zajímavo, že tytéž názory, které chová ľudová strana slovenská, v podstatě chovají také ostatní oposiční části parlamentu. Tytéž názory slyšíte z řad komunistů, tytéž názory slyšíte z řad příslušníků německého národa, německých poslanců, ale slyšíte je - a to je velmi zajímavé - velmi prudce prohlašovati zaměstnavatele, kapitalisty a podnikatele na anketách, které jsou za účelem omezení krise průmyslové uspořádány v jednotlivých částech republiky. Je zajímavo, že všichni ti, kteří neradi vidí naši republiku, naši samostatnost, náš samostatný stát, sešli se na společné linii, ale nikoho z nich při řešení této veliké těžké hospodářské krise nenalézáme v jednotné společné frontě celého státu, nýbrž nalézáme je na frontě, která má radost z obtíží, do nichž se dostal nás stát hospodářskou krisí. Všichni víme, že stát nás k této hospodářské krisi přičinil velmi málo a pokud jí zapříčinil, že se tak stalo nedostatkem, řekl bych, iniciativy, odvahy, aby s veškerou vehemencí, s veškerou mocí zákonodárnou zakročil všade tam, kde je potřebí, aby učiněn byl konec hospodářské zlovůli a důsledkům, plynoucím z hospodářských poměrů.
My prožíváme těžkou hospodářskou krisi, avšak nezapírejme si: tuto hospodářskou krisi nezavinil náš stát, ani jí nezavinil versaillský mír, jak by byl rád mluvčí komunistické strany přede mnou namluvil sněmovně poslanecké, my prožíváme světovou krisi celkovou, která plyne z toho, že dlouhou světovou válkou byly národy vyčerpány, že národy, které byly odkázány na průmyslové výrobky evropské se osamostatnily, zavedly svůj vlastní průmysl a nyní nejsou konsumenty průmyslových států Evropy, anebo že konečně veliká říše, Rusko, bylo vyloučeno z hospodářského života centrální Evropy, a tak Evropa ztratila velmi důležitou část trhu. To jsou všechny, nebo z větší části příčiny té všeobecné hospodářské krise, kterou prožívá nás stát. Ovšem že vedle nich jest ještě druhá. Kapitalisté německého národa spekulovali ve válečných půjčkách, přinesli bývalému státu marné oběti, a když konečně zrestaurovány byly poměry a upraven a ustaven byl nový stát, pokusili se o novou spekulaci, spekulaci v markách, majíce víru v její vzestup, majíce víru v ohromné výdělky. Tyto předpoklady se nedostavily a útraty těchto ztrát zaplatit má dělnictvo.
Krise hospodářské používá podnikatelstvo a kapitalismus k útoku na pracující vrstvy, k útokům, které mají za účel především omezení pracovní doby, uzavření závodů, nebo které konečně mají ve svých důsledcích útok na základní existenční podmínky dělníků, to jest útok na mzdy a sice útok, který representuje požadavek snížení mezd o 30, v některých případech 50-60 % dosavadní mzdy, odůvodňujíce tento požadavek snížení mezd jednak zvýšením hodnoty naší valuty za hranicemi, jednak nemožností soutěže a tím, že zvýšená valuta a nutnost konkurence vyžaduje, aby sníženy byly výrobní náklady především ve mzdách. Jasně a konkrétně několikráte bylo již dokázáno, že mzdy nejsou nejdůležitější a podstatnou částí výrobních nákladů, nýbrž že mzdy jen ve velmi malém nebo nepatrném množství participují ve výrobních nákladech a že jsou tu pravidelně jiní činitelé, jiné koeficienty výrobních nákladů, na které nutno poukázati v otázce řešení krise.
Zejména je nutno odmítnouti stanovisko, které kapitalismus hájí, stanovisko, že je nutno, aby v Československé republice zastaven byl rozvoj sociálně-politického zákonodárství, aby byl upraven především dle jejich přání zákon o 8hodinové době pracovní, zejména, aby Československo neodvažovalo se řešiti nejdůležitější sociální otázku, to jest otázku starobního a invalidního pojištění z obavy, že by výrobní náklady vzrostly, že by soutěživost našeho průmyslu s cizinou byla ohrožena.
Paušální tvrzení, jakoby 8hodinová doba pracovní byla podnětem zvýšených výrobních nákladů, nezakládá se na pravdě. Naopak jest zjištěno v kovodělném průmyslu, že 8hodinová doba pracovní nijakým způsobem neměla vlivu na zmenšení výkonnosti dělnictva, nýbrž ze naopak 8hodinová doba pracovní umožnila ohromné zvýšení dělnické výkonnosti a soudíme, že tato 8hodinová doba pracovní měla tytéž účinky, které se objevily v kovoprůmyslovém odboru a také jinde. Nesprávné jest ovšem též mínění podnikatelů, jakoby zavedení sociálního pojištění mohlo znamenati zdražení našich výrobků a znemožnění soutěže našeho průmyslu s průmyslem zahraničním.
Sousední Německo, které má provedenu sociální ochranu do krajních konsekvencí, které má provedeno zejména sociální pojištění do nejmenších podrobností, toto Německo naopak na poli soutěživosti průmyslové předčí ostatní západní státy evropské. Také my soudíme, a myslím odůvodněně, že uzákoněním starobního nebo invalidního pojištění dělnického nebude soutěživost našeho průmyslu podlomena nebo seslabena, naopak, sociální pojištění dělníků vedle sociálního pojištění vrstev maloživnostenských a malozemědělských bude znamenati sesílení naší výroby, protože bude znamenati sesílení víry našeho dělníka, že jeho existence a existence jeho rodiny jest v každém případě zabezpečena a bude moci s větší vervou, a řekl bych, s větší intensitou věnovati se výdělečné práci.
Můžeme poukázati k tomu, že ne tyto příčiny, ne tyto důvody jsou příčinami menší soutěživosti našeho průmyslu. Nás průmysl nestaral nebo se nestará o to, aby skutečně vydržel zahraniční soutěž, nebo aby opanoval trhy v zahraniční soutěži, protože po většině průmysl náš nepočínal si způsobem kulantním, pokud dodával do ciziny, zejména v prvních dobách naší státní samostatnosti. Můžeme konstatovati vedle toho, že náš průmysl nijakým způsobem se nesnaží o to, aby ztráty, kterými trpí průmyslová výroba, zejména nedostatečnou organisací, nedostatečnou typisací výrobků, nebyly daleko menší než zisky, jichž může docíliti průmysl tím, sníží-li podstatně mzdy dělníků a stlačí-li jejich mzdové minimum pod skutečnou životní potřebu dělnických rodin. Jest nutno ještě připomenouti tu okolnost, že průmysl je u nás nejenom zatížen jistými dávkami státu, cenami uhlí, dopravními tarify, - ale jest potřebí ukázati k tomu, že průmysl jest především zatížen nezměrnými nepřímými dávkami bankovních koncernů, které v pravém slova smyslu znemožňují výrobu. Počítáme-li, že v Československé republice jest asi za 15 miliard vkladů uložených ve spořitelnách a bankách a vypočítáme-li si, že úroková míra rovná se pravidelně 11, 12 a 13% a počítáme-li s tím, že téměř všechen průmysl náš musí počítati s bankovním úvěrem, dojdem k oněm faktům, které nám vysvětlují, proč nás průmysl nemůže tak úspěšně soutěžiti na zahraničních trzích, jako může soutěžiti průmysl německých a jiných národů.
Odůvodnění průmyslových kapitalistických kruhů, že se průmysl nemůže ohlížeti na to, zda-li výroba vynáší dělníkům, zaměstnancům v závodech nezbytného existenčního minima, že tedy zájem podniku a výroby je tu především nutno míti na zřeteli, není oprávněno, naopak by bylo nutno říci jasně a otevřeně průmyslu, že oběti, které jsou nutny ke konsolidaci státu, hospodářské konsolidaci státu, hospodářské konsolidaci výrobních poměrů, nemohou přinášeti jenom dělníci a zaměstnanci, nýbrž že tyto oběti musí přinášeti také výrobce a že je musí přinášeti také obchodník.