Předseda (zvoní):
Slovo dále má p. posl.
Skalák.
Posl. Skalák: Páni a paní! Vláda, která právě se představila sněmovně a jejíž prohlášení jsme vyslechli, nastupuje svůj úřad za okolností, jakých v dějinách této země je pořídku. Ještě nikdy nebyly třídní rozdíly tak vystupňovány, jako v přítomném okamžiku, kdy nová generace boháčů uvazuje se v držbu svých majetkových výsad a promyšleným rafinovaným tlakem své hospodářské převahy zatlačuje dělnickou třídu do bídy a poroby. Kdyby parlament za dnešního, pokročilého stadia samovlády kapitalistické třídy měl tolik mravního oprávnění a tolik vůle i odhodlanosti ke konání společenského dobra, kolik mu dosud mnozí prostodušní lidé připisují, jak nesmírnou a vděčnou úlohu měla by tato nově nastoupivší vláda. Proto není příznačnějšího zjevu nad ten, že dnes už široké massy lidové pozbyly skoro na dobro zájmu o způsob složení vlády, poněvadž pozbyly důvěry, že by jakákoli vláda měšťácká a koaliční mohla pronikavěji změniti jejich osud.
Včerejší prohlášení pana ministerského předsedy podobá se pestré kytici slibů, jejíž barvy však v porovnání ke programům dřívějších vlád značně vybledly. Rozebírati umělé obraty úředního slohu tohoto prohlášení za tím účelem, aby se ukázalo, že vláda má na vůli vykonati všechno pro kapitalisty a málo nebo nic pro dělníky, považujeme za úkol marný a zbytečný. Poučeni dosavadními zkušenostmi, považujeme méně za svoji povinnost zabývati se rozborem vládních slibů, nežli zaujati principielní stanovisko jak ke vládě samé, tak jmenovitě k situaci, ve které se nacházejí dnes miliony pracujícího lidu. Chci poukázati s tohoto hlediska na podstatu i povahu všeobecného politického režimu v Československé republice.
Také tato vláda je představitelkou a vykonavatelkou onoho poloabsolutistického režimu, který byl zahájen na podzim 1920 a jehož prvním výrazným činem byl brutální pokus o zardousení vznikajícího komunistického hnutí. Tento protidělnický, protisocialistický a protisociální režim nezměnil se ani likvidací tak zvané vlády úřednické a nemění se ani dnes, kdy vláda Švehlova vystřídala vládu Benešovu. Po cely rok 1921 a v roce 1922 trvá nepřetržitě a stále důrazněji stupňuje se tlak, který z původního hesla "budování a pevnění republiky" odhaluje se určitěji a otevřeněji jako nástup neomezené a ničím neomezované zvůle kapitalistických vrstev, jejichž pravým a skutečným cílem jest vybudovati takový stát a takové prostředky státní moci, které by jim vydaly třídu dělnickou v plen a umožňovaly upevnění hospodářské soustavy, založené na bezohledném vykořisťování širokých vrstev pracujícího lidu. Proto také s nastoupením nové vlády nezměnilo se ničeho na politickém kursu, který po dva roky pracuje otevřeně reakčními prostředky k reakčním cílům.
Podstatu politického režimu nejlépe odhaluje poměr jeho k dělnické třídě. Není demokracie, není pokroku a svobody, kde vládne se proti dělnictvu. Moderní buržoasní republiky marně se namáhají dokázati dělníkům, že představují nejvyšší typ vlády, nejvyšší dosažitelnou metu státního pořádku, jestliže při každé příležitosti odhalují svoji podstatu pouhého aparátu na omezování jejich svobod, ohrožování jejich existencí. Dnes už všeobecně se pociťuje, že žijeme v dusné atmosféře postupující reakce, za kterou vláda a vládní strany, tvoříce koalici, odpírají odpovědnost a kterou přece samy zahájily a posilují všemi prostředky. Pohleďme na příklad na používání četnictva proti dělníkům ve stávkách a mzdových sporech Nejprve bylo použito četnického aparátu proti dělníkům ve velkém a politicky v prosinci 1920 za souhlasu nejen měšťáckých, ale i socialistických stran, ba přímo na podnět a přání jedné z nich. Výmluvou jim bylo, že se jednalo o zakročení proti politickému odpůrci. Schváleny vraždy dělníků v Praze, v Mostě a jinde. Následovalo vraždění dělníků v Krompaších za nepokojů, vyvolaných vinou vládních orgánů, spatným zásobováním a netaktním jednáním četnictva. Také toto vraždění bylo vládními a socialistickými stranami schvalováno, poněvadž prý šlo jen o komunisty. Tím dostalo se však zvůli četnických orgánů sankce "demokratických" a "republikánských", ba i "socialistických" stran a zakročování četnictva nabylo povahy nezbytnosti, neomylnosti a nedotknutelnosti. Dík tomu dožili jsme se již zakročování četnictva i vojska proti příslušníkům československé církve v Radhosti u Vysokého Mýta, kteří jistě nebyli komunisty, a nejnověji vidíme, že proti textilním dělníkům a příslušníkům československých socialistů na Tannwaldsku komandovány jsou sesílené četnické asistence právě tak, jako se to stalo proti komunistickým dělníkům v Chrastavě. Tímto způsobem orgány státní moci za souhlasu stran koaličních nabývají povahy samoúčelnosti, která je nepopíratelným příznakem úpadku a reakce. Znenáhla bude četnictva používáno k bezprostřednímu vyřizování sporů mezi dělníky a kapitalisty, jak se to právě stalo v Krompaších, kam povolána byla veliká asistence četnická z toho podnětu, že kapitalisté pokusili se prosaditi dvanáctihodinovou dobu pracovní a snížení mzdy na 24 Kč denně. Když dělníci nesouhlasili s těmito podmínkami a ohradili se proti plánu továrníků odstěhovati závody do Uher, zakročilo četnictvo prý na ochranu majetkových práv kapitalistů, tedy obráceně proti dělníkům, kteří nechtěli se podrobiti teroru zaměstnavatelů na nezákonné prodloužení doby pracovní. Týž případ udál se i v Chrastavě, kde sice veškeré úřady republiky svorně kapitulovaly před továrníkem Klingerem, sabotujícím zákon o závodních výborech, ale kde na ochranu téhož továrníka, ač nikým nebyl ohrožován, vysláno bylo četnictvo proti dělníkům, stojícím na svých právech.
Tyto případy ukazují zřetelně, kam vede cesta sociální reakce, naznačená i zahájená koaličními stranami za souhlasu stran socialistických. A přece mohlo býti přímou výstrahou těmto stranám použití zákona o teroru proti jejich vlastním příslušníkům v továrně Ringhofferově a Škodově, ačkoli původně namířen byl proti dělníkům komunistickým. Již zde byl dán příklad, jak mstí se každý zločin proti dělnické solidaritě na všech dělnících bez rozdílu a jak podpora částečné reakce prolamuje hráze reakce všeobecné.
Podobně jsme na tom s obmezováním projevů mínění slovem a tiskem. Neomezená zvůle censora byla tak dlouho schvalována jako nutná ochrana státu proti komunistům, až se z ní stala nepostrádatelná instituce "demokratického" a "republikánského" režimu. (Posl. Toužil: Co nastoupila nová vláda, jest "Rudé Právo" každý den konfiskováno - vláda, která má 7 socialistických ministrů!) Soudruzi, nedivte se tomu, samy strany parlamentní a předsednictvo sněmovny tak málo cenily význam občanských svobod a poslanecké imunity, že daly souhlas k zabavování řečí pronesených poslanci ve sněmovně a potlačily je i ve sněmovním protokole. (Posl. Toužil: To je demokracie!) U stran, které velebí dnešní demokracii jako nejvyšší formu vlády, je to jistě velmi pozoruhodné. Dokavade censura bílila pouze listy komunistické, bylo všechno v nejlepším pořádku. Nyní dochází na všechny ostatní. Censura řádí v listech komunistických, socialistických, protiklerikálních, stavovských, ani orgán četnictva není jí ušetřen. Zabavují se nepohodlné kritiky zlořádů ve státní administrativě, zprávy ze života vojínů a historicky ověřená data z kulturních dějin, která se nelíbí klerikálům. Soudy odsuzují jako ve starém Rakousku pro delikty proti neomylnosti papežské. Tak daleko dopracovala to měšťácká "protiřímská" demokracie se svojí censurou a soudy. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Kulturní reakce je vůbec na postupu. Klerikálové roztahují se v republice stále nenuceněji, jeptišky nastupují znovu do škol a nemocnic, ve vojsku zavádějí se pocty a asistence k církevním úkonům. Při tom strany vládní, které klerikalism podporují, jsou tak nestydaté, že vinu toho svalují na nás, na komunisty. Jich vinou prý byla seslabena delegace sociálních patriotů ve vládě, takže bylo třeba vzíti do vlády klerikály a učiniti jim ústupky. Proti této historické lži budiž znovu a znovu připomínáno, že již v roce 1919, kdy ještě nebylo strany komunistické, uzavřen byl presidentem Masarykem a tehdejším sociálně-demokratickým ministerským předsedou Tusarem základní pakt s Římem tím, že vyměněni byli vyslanci s papežskou kurií, a tím via facti způsoben stav, jehož jádrem dnes je problém odluky církve od státu. A je jistě v přímé souvislosti s tímto základním paktem, jestliže nynější ministr školství Bechyně prohlásil nedávno v Chrudimi: "Odluka církve od státu nedá se provésti. Musí býti respektována víra a přesvědčení každého občana v republice". Jestliže tento pán stal se z dopuštění "pětky" ministrem školství, pak je vidět, že sabotáž kulturního programu nemohla býti svěřena povolanějším rukám a že každá výmluva na komunisty jest zbabělým manévrem pokrytců, kteří se za svoji činnost musí před veřejností hanbiti. (Souhlas komunistických poslanců.)
Také po stránce politické dosavadní režim vykazuje trvalé ztráty. Od chvíle, kdy dělnictvo československé v převážné většině vymanilo se ze zajetí měšťácké ideologie a jde vlastní cestou dělnické třídní politiky, i ta ubohá měšťácká demokracie vládcům tohoto státu se zajídá. Voleb nelze prováděti ze strachu před komunisty. Obecní volby v Čechách a na Moravě byly odloženy, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi se trvale sabotují. Zejména Podkarpatská Rus nemá ani ústavou předepsaných vlastních 9 poslanců v parlamentě, ani vlastního autonomního sněmu. V této zemi, jediné v Evropě, nebylo od války vůbec voleb a také v prohlášení pana ministerského předsedy nalézá se pouhá zmínka o tom, že tyto volby se připravují, ačkoliv dle přípovědi jeho předchůdce dr. Beneše měly býti vypsány nyní na podzim. Také volby do jiných útvarů republiky do žup, okresů a mnohých obcí, na příklad také do Velké Prahy, jakož i do nemocenských pokladen, živnostenských soudů a úrazových pojišťoven neprovádějí se jen proto, aby nevyšlo na jevo, že nejčetnější parlamentní frakce jest vratkou papírovou kulisou. Stále se množí hlasy v reakcionářském tisku - a tím je dnes všecek oficielní tisk vlastenecký bez rozdílu - o závadách "demokracie" s vyslovenou tendencí, aby volební řád do obcí i do parlamentu byl buď okleštěn anebo upraven tak, aby výsledek voleb byl v souladu se "státními zájmy", totiž ze zájmy panující oligarchické kliky finančního kapitálu a jeho přisluhovačů.
V souvislosti s podobnými úvahami vynořují se plány na obnovení persekuce komunistického hnutí, ba tato persekuce byla již zahájena. Pánové ze státotvorných stran, kteří kdysi propagandu antimilitaristickou považovali za povinnou část své kulturní činnosti, nesnesou dnes, aby mladým proletářům ve vojenské haleně byly připomínány povinnosti člověka, povinnosti dělníka, ba, co dím, ani povinnosti občana. Proslulá illegalita působí jim mrazení v zádech. Pro nepatrný oběžník, osnovu řeči, vrhly se na jejich rozkaz policejní orgány na ústředí komunistické mládeže, rozpustily je, rozpustily místní skupiny a provedly sta prohlídek, všechno na základě rakouského říšského zákona spolčovacího z r. 1867, ačkoli neběží o žádný spolek, ani veřejný, ani tajný, ale o volnou organisaci, která je podkladem organisačním všech politických stran. Avšak nejenom organisace mládeže, nýbrž také jiné složky našeho hnutí okusily plody policejního ducha dnešní vládnoucí kliky. Četná řada tělocvičných organisací našich federovaných jednot na Ledečsku, na českém severu a na Moravě podrobena byla policejním prohlídkám a činnost jejich zastavena, ačkoli nebylo nalezeno toho nejmenšího, čím by se podobné kroky daly odůvodniti. Totéž se stalo některým organisacím a činovníkům naší politické strany. Zdá se, že vládní kruhy úmyslně a vědomě nařídily zakročení policejní i tam, kde nebylo k tomu vůbec podnětu, aby nabyly přesného obrazu o tom, jak utváří se vnitřní život a agenda v našich organisacích, a aby na základě získaného materiálu mohly uvážiti, zda a jakým způsobem dalo by se postupovati dále. To však jsou už prostředky režimu čistě absolutistického.
Je viděti, že vláda, rozšiřujíc subjektivní řízení proti jednotlivým osobám na objektivní opatření a rozpouštění celých organisací, sahá ke starým a osvědčeným prostředkům nebožtíka Giskry a Bismarcka, a podle nich hodnotí své historické poslání. My víme a poznáváme, odkud vane vítr. Tento persekuční akt je prvním činem nové vlády, provedeným dříve, než se zrodila. Ona ohlásila jím zostřený persekuční kurs proti nepohodlnému hnutí komunistickému. Pánové mýlí se velice, že těmito a podobnými prostředky zdolají síly, které jsou vyvolávány k životu a k činnosti samou soustavou hospodářskou, jakož i útiskem, který z nich vzniká. A poněvadž útisku toho odstraniti neumějí, ale naopak jej soustavně stupňují, pak nezdaří se jim žádnými persekučními prostředky zdolati naše hnutí a my budeme na konec vítězi, oni poraženými.
Pokud se týče hospodářských a také politických účinků dnešní strašlivé krise výrobní, která hubí a rozvrací dnes statisíce dělnických rodin a existencí, jest mi konstatovati, že také tato krise působí jako nástroj reakce, neboť vládnoucí kapitalistická klika v republice vidí v ní vhodný prostředek, jímž srazí mzdy dělníkům hluboko pod existenční minimum, podlomí jejich odolnost a sebedůvěru a připraví půdu nejen jejich hospodářskému, ale naposled také politickému zotročení. Na schůzi v Lomnici nad Popelkou vyjádřil stanovisko této skupiny jeden z jejich představitelů a člen této sněmovny p. dr. Kramář těmito slovy: "Pravím to beze vší nafoukanosti: My, továrníci, to vydržíme." (Výkřiky komunistických poslanců.) Přeskromný pan dr. Kramář naznačuje svými slovy asi toto: My, továrníci, vydržíme to při zavřených závodech, protože jsme vydělali obrovské miliony za nízké valuty, které se nám dnes zhodnocují. My, továrníci, vydržíme, protože tvoříme jednotnou frontu bez rozdílu rasy, národnosti a konfese. My vydržíme, protože máme k disposici vojsko, četnictvo, soudy, které na komando koaliční vlády a úřadů budou chrániti naše majetkové výsady. My vydržíme, poněvadž naše zájmová a sobecká politika je obalena svatozáří nejčistšího vlastenectví a demokracie. My vydržíme konečně, poněvadž máme na své straně vůdce dělnických socialistických stran. A prohlásil doslovně: "Jsem o tom přesvědčen, že u nás jednotné fronty socialistické nebude. Bohudík, máme u nás tolik vlasteneckého dělnictva, že k tomu nedojde." Ano, bohudík, stokrát bohudík pro vás, páni továrníci, ale za to stokrát běda dělníkům, kdyby přání vaše mělo se splniti. Stokrát běda dělníkům, nedovedou-li se poučiti z taktiky svého třídního nepřítele, vypřáhnouti ze zajetí jeho ideologie a vytvořiti mocnou jednotnou frontu proti němu.
Avšak útisk hospodářsky, doléhající dnes na dělníky bez rozdílu stran, je tak těžký a krutý, že dělníci poznávají, v čem je jejich jediná záchrana. Marné sou všecky kletby a zápovědi vůdců, aby jejich dělníci nevstupovali v jednotnou frontu s dělníky komunistickými. Stále více pochopení nalézá stanovisko, že proti útokům kapitalistů jest nutna společná obrana s dělnictvem komunistickým, a jest jen přirozeným důsledkem společného boje proti kapitalistické klice, aby strany dělnické v případě vítězství převzaly odpovědnost a moc a utvořily dělnickou vládu. (Výborně!) Tato vláda, opírající se o dělnické organisace jednotné fronty mimo parlament, byla by na tolik silná, aby nemusela trpěti měšťáckým parlamentem zakrývanou samovládu, třídní diktaturu buržoasie. Nejbližším úkolem dělnické vlády po jejím utvoření bylo by zaříditi všecka opatření na svou vlastní ochranu proti reakci, uzákoniti nutné orgány dělnické kontroly a přistoupiti pak k hospodářskému přeorganisování všech ostatních vrstev obyvatelstva, jichž zájmy jsou bližší zájmům dělnickým, nežli zájmům velkokapitálu.
Soudobé poměry hospodářské nezbytně
vedou k tomu, že za nedlouho většina politicky rozhodujícího obyvatelstva
státi bude za stranami dělnickými, které hájí současně zájmy drobných
a středních existencí živnostenských, úřednických a malorolnických.
Tyto vrstvy chápou neudržitelnost systému koaliční vlády, v němž
jediným, skutečným pánem jest buržoasie, a vědí dobře, že buržoasie
nemá ani dostatek dobré vůle, ani schopností, aby řešila palčivé
problémy hospodářské i politické v našem státě, obývaném celou
řadou národností. A komunistická strana jako revoluční předvoj
dělnické třídy vychází těmto massám vstříc heslem dělnické vlády,
které znamená, že kapitalistické zvůli musí býti položeny hráze
konkretními činy a zasazena první smrtelná rána odstraněním s
prestolu moci. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Po nahlédnutí do stenografického zápisu o vývodech p. posl. Křepka, mám za svou povinnost volati jej pro jeho výrok o odpírání daní, jakož i za závěrečná slova jeho, týkající se občanské války, k pořádku.
Uděluji slovo dalšímu řečníku,
jímž jest p. posl. Slavíček.
Posl. Slavíček: Slavná sněmovno! Bylo mi uloženo klubem, abych vyjádřil naše stanovisko k reorganisované koalici a k reorganisované vládě. Než přikročím k přednesení tohoto našeho hlediska, dovolím si reagovati na některé vývody pana kol. Křepka a na některá silná slova pana kol. Skaláka. I když z úst kol. Křepka vynořila se slova, za něž president sněmovny jej volá k pořádku, a i když ústy kol. Skaláka byla vyřknuta silná slova, na která musíme reagovati, přece jen je velký krok v začátku práce nynějšího podzimního zasedání vzhledem k začátku práce v zasedání jarním. V čem spočívá pokrok ten? Spočívá v tom, že již dvakráte z úst oposice bylo tlumočeno přání vysvětliti, vyjasniti poměr oposice ke koalici, k většině. Přání to vysloveno bylo ve schůzi klubovních předsedů p. kol. dr. Czechem a v dnešní schůzi p. kol. Křepkem. Pokrok jest již v tom, že mluvčí komunistické strany zacházejí vedle žalob do merita věci a že se neomezili jen na velkorysé přednášení svých ideálů.
O oposici a koalici chtěl bych říci tolik: Oposice jest zdravá v každém parlamentě a v každém parlamentě oposice také skutečně jest. Ale v každém parlamentě oposice má jediný cíl, který jest, povaliti starou vládu, starý režim a dosednouti na vládní lavice sama a zavésti režim nový, lepší. (Posl. Koutný: Změna osob nestačí!) Je to tak na celém světě. Máme u naší oposice tyto tendence? Kdyby byly, pak jest oposice oprávněna. Kdyby byly, pak bych řekl, snad má v mnohém oposice pravdu. Ale jaké tendence a konečné cíle sleduje naše minorita a naše oposice? Především se strany německých kolegů: Kolegové němečtí neuznávají tohoto státu. Kolegové němečtí zacházejí tak daleko, že dokonce hrozí odpíráním placení daní, hrozí dokonce občanskou válkou. Kolegové němečtí od vzniku tohoto státu také podle toho jednali a postupovali. Kdyby kolegové němečtí porazili nynější koalici, kdyby porazili nynější vládu, nenasedli by na stolec vlády nynější, ale chtěli by pravděpodobně, aspoň mnozí z nich, nasednouti na stolec v Berlíně. Rozumí se samo sebou, že cíl takovéto oposice musí ponechati vládní většinu a celou koalici úplně v klidu a koalice a nynější vláda se této oposice báti nemusí, poněvadž ta ji povaliti nemůže. Kolegové němečtí od vzniku státu neměli nic jiného na mysli a na práci, než organisovati zprvopočátku stát svůj. Vždyť máme i v našem středu kolegu ze strany německé, který byl dokonce zemským hejtmanem jejich vlády. Kolegové němečtí neměli a nemají nic jiného na práci nežli starými methodami svět falešně informovati o poměrech u nás po stránce nacionální i po stránce kulturní. Kolegové němečtí neměli ničeho jiného na práci než, kde jaké přebytky měli, ukládati je při vzniku našeho státu v německých markách za hranic. Že tato se shroutila a že oni přišli o miliony a stamiliony (Posl. Sladký: O tři miliardy!), že přišli o miliardy, jest jejich vinou a nikoli naší. Kolegové němečtí volají nyní po vyjasnění situace, po vyčistění vzduchu, uznávají atmosféru, která panuje mezi oposicí a koalicí, za nesnesitelnou a rádi by, abychom se s nimi nějak dohodli. Jak pak se máme s nimi dohodnouti, když oni mají tak krásný a dalekosáhlý cíl, rozděliti naši republiku, rozkouskovati ji, když mají tak krásný cíl, že jí nikdy neuznají.
Kolega Křepek volá po novém národnostním vyrovnání, po novém českoněmeckém vyrovnání a odůvodňuje svůj požadavek tím, že my jsme válku nad Němci nevyhráli, že jsme Němce neporazili, že oni mají právo v této zemi. Odůvodňuje ještě svůj požadavek i jinými důvody a stěžuje si velmi na kolektivní zášť celého národa proti Němcům, ze které chceme Němce tlačiti na kolena. Citoval nám kus historie a poukázal, jak se Češi chovali loyálně k dřívějšímu státu. My bychom také mohli citovati kus historie a nemuseli bychom zabíhati 300 let, ani 200 let zpět, stačilo by, kdybychom zaběhli jen 5 roků zpátky a podívali se na tehdejší historii politickou a na tehdejší historii celého Rakouska, kterou vedli kolegové němečtí. (Tak jest!) Pravdou jest, že kolegové němečtí, lépe řečeno Němci vůbec jsou na kolenou, jsou, a kdyby to popírali, jak chtěli, Němci jsou poraženi a jsou na kolenou! To jest osud dějin, který nikdo neoddisputuje a který nikdo nezmenší. Ale kdo pak k tomu působil, aby veliký, početně silný, kulturně vyvinuty národ, jako jest národ německý - o tom není sporu - se na tato místa, ve kterých se nalézá, dostal? Není to kolektivní zášť našeho národa proti národu německému, ale jest pobouření celého kulturního světa proti rozpínavosti kultury německé. (Výborně! Potlesk.) Nesmíme zapomínati na methody kultury německé. Což kolegové němečtí myslí, že jsme zapomněli na methody Momsenovy? Což kolegové němečtí myslí, že máme tak krátkou paměť, abychom nevěděli, že za asistence kolegy Křepka zemský sněm, jehož se dovolával, pro dvě místa aktuárů byl po léta ochromován a znemožňován v práci? Vždyť máme paměť takovou jako p. kol. Křepek. Jsou-li dnes Němci na kolenou, za to mohou jen oni. Cituji jen ty největší a nejdůležitější momenty z dějin celé Evropy a celého světa: Když se Němci sjednotili a Rakousko jim v r. 1864 pomohlo poraziti Dánsko a urvat Šlesvik a Holštýn, byli na vrchu. Když se Německu podařilo v r. 1871 poraziti Francii a urvati Elsasko a Lotrinsko, byli ještě výše. Kdyby se byli Němci tehdy spokojili s tím, co měli, a tu německou kulturu, o níž prohlašovali, že jest nástupkyní kultury románské, kultury přežilé, o níž prohlašovali, že ona opanuje celý svět, kdyby byli způsobem demokratickým a lidským chtěli ji roznášeti mezi národy světa a mezi vzdělané lidi, mohl býti veliký německý národ na vysokém stupni i mezi národy po stránce morální. Ale Němci se nespokojili s touto svojí úlohou. Němci šli dále. Co dělali v Elsasku-Lotrinsku a co dělali ve Šlesvicku-Holštýnsku, to dělali Polákům v Poznaňsku a to dělali přes hranice bývalé říše Rakousko-uherské v celých Čechách. Nebyli to Němci z Čech, kteří nám umělým a násilným způsobem poněmčovali kraj, zasahoval nám ostrov německý do samého srdce naší země. Hodinu od Mělníka v Liběchově byli Němci ve výboji ne za podpory Němců z Vídně, ale za podpory Němců z Berlína. Půl hodiny od Berouna byl německý ostrov, který běhal o morální i finanční podporu za hranice do "Reichu", nikoli do Vídně.
A tak bychom mohli jíti od jednoho místa ke druhému. Nejlepší důkazy toho jsou ve Slezsku. Jaký měli Němci cíl, je nám známo: opanovati přes Čechy a celé Rakousko-Uhersko poloostrov Balkánský. A nespokojovali se jen prací na poněmčování národa československého, který jim stál v cestě, nýbrž pracovali také shora pomocí německých dynastií. Očkovali německou kulturu ne aby jí ovládali národy po stránce morální, nýbrž aby je ovládali po stránce moci vojenské a nadvlády.
Nasadili dynastické buňky stejně do Ruska, jako je nasadili i jinam. (Hlasy: Do Řecká a do Rumunska!) Ano, všude, a domnívali se, když přišla světová válka, že přišla chvíle, aby vyvýšenost německé kultury ovládla celou Evropu.
Kdybychom neznali učení kultury německé, kdybychom neznali učení velikých vědeckých mužů jejich o tom, že kultura německá je něco víc než všechny kultury světa, kdybychom neznali jejich učení, že právo na život má silnější, že právo na život silnějšího jeví se také v přírodě - a názorně vykládali posluchačům svým, aby se jen podívali do zahrad, kde veliký strom dusí stromy malé, aby prostorou svou si moci, síly a velikosti dobyl - kdybychom neznali učení kultury německé, pak bychom snad dali za pravdu kol. Křepkovi, že Němce nutíme na kolena z kolektivního záští proti nim. Ale nikoli, my známe kulturu německou, my známe jejich učení, my známe jejich historii politickou. A dostanou-li se dnes na kolena nikoli před československým národem, nýbrž před celým kulturním světem, je to jen spravedlivá odplata spravedlivého osudu. (Výborně!)
Volá-li kol. Křepek po německo-českém vyrovnání, tak mu říkám docela otevřeně: My jsme vyrovnáni! (Tak jest!) Nás vyrovnal osud a my žádného vyrovnání nepotřebujeme! (Výborně! Potlesk.) My máme svůj stát, toho jsme si dobyli proti jejich vlastní vůli. Kdyby nebylo u nás životaschopnosti, za 300leté poroby by byla nezůstala z českého národa ani jediná hlava. (Výborně!) Životaschopnost našeho národa a vrozená touha po svobodě v našem národě to je, která přes všechny potíže, nástrahy a překážky tohoto státu dobyla. Budou-li kolegové němečtí s kulturním - podškrtávám - kulturním, ale falešně kulturně informovaným národem německým uznávati tento stát, pak, prosím, není třeba žádného německo-českého vyrovnání. U nás mají tolik práva, co každý nás občan národnosti československé, a nemůže si žádný kolega německý naříkati, že bychom jim měřili jinak a sobě také jinak. Pamatujete se, co se nám dálo před válkou světovou. Pamatujete se, že každého dělníka na dráze, který nepřicházel ani ve styk s občanstvem, režim nutil, aby skládal zkoušky německým jazykem, a nesložil-li jich, že byl buď úplně zastrčen do pozadí anebo vyhnán ze služby státní. Děje se to Němcům při režimu našem? Jeďte do tak zvaného zněmčeného území a ptejte se tam našich státních zřízenců českým jazykem. Oni vám neodpovědí českým jazykem, poněvadž česky nedovedou a poněvadž necítí té morální povinnosti, když jsou ve státní službě státu československého, aby se naučili státní řeči. Ptejte se našich úředníků, jak se s nimi zacházelo před světovou válkou a jak zacházíme my s úředníky národnosti německé. Naši čeští úředníci nejenom že museli ovládati dokonale jazyk německý, ale chtěli-li dělat karieru, musili potlačiti každý ušlechtilý cit ve své duši pro národní a státoprávní samostatnost a museli dělati otroky. Jen ten, kdo byl patolízalem, kdo zapřel svůj český původ, sel nahoru. Viděli jsme ve Vídni, jak tam vypadají věci. Kulturní národ německý má právo na svoji existenci v našem Československém státě, to vědí naši kolegové němečtí teď, a před 5 lety to nevěděli, když byli u vlády a moci? Koho jsme měli my ve Vídni? A byl to národ veliký, bez kterého dnes alpské země vypadají tak, že jsou před bankrotem. Byl to národ důležitý, byla to míza, která krmila všecky alpské země, nynější republiku Rakouskou tvořící. Tam jsme měli nanejvýše sluhu, nanejvýše portýra u státního úřadu. A ten nesměl s vámi mluviti česky, nechtěl-li býti persekvován a místa zbaven. Děláme my to Němcům, co oni dělali nám? Jsem přesvědčen, kdyby bylo vyhrálo Rakousko a Německo, že by byli kolegové němečtí nemluvili o právu menšiny, jsem přesvědčen, že by byli neuznávali právního nároku na právo šesti, sedmimilionového národa československého. Byli by zatočili s námi zcela tak, jako falešná kultura německá učí: Právo silnějšího vítězí, nic jiného.
Kolega Křepek se dovolával
dvou milionů Slováků. Především Slováci jsou s námi jeden národ.
(Výborně! Odpor slovenských poslanců ľudových. Výkřiky. Obrácen
k ľudovým poslancům:) Pánové vy nejste celý národ slovensky,
vy nejste všichni Slováci! (Odpor slovenských ľudových poslanců.)
Vy jste jenom částí Slováků, částí orientovanou maďaronsky.
(Hluk. Výkřiky slovenských ľudových poslanců: My sme slovenská
ľudová strana!)