Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Ministr dr. Beneš (pokračuje): ... vlastně téměř celým mezinárodním světem.
Mohu při této příležitosti prohlásiti, že vláda československá zasadila se všemi silami, aby k podobné garanční smlouvě došlo. Jak je totiž známo, při cestě kancléře Seipela do Prahy, do Berlína a do Verony vyrojila se řada fantastických zpráv dvojího druhu. Jedny oznamovaly, jaké přípravy už Československo a Jihoslovensko vykonaly, aby vtrhly do Rakouska, obsadily různá území a provedly nevím jaké imperialistické a militaristické plány v centrální Evropě. Stalo se dokonce, že maďarská propaganda se pokusila uvésti mezinárodní veřejné mínění v omyl odhalením pevně vypracovaného vojenského plánu o vtrhnutí do Rakouska.
Z druhé strany pouštěly se do veřejnosti zprávy, které měly rozeštvati státy Malé Dohody a Italii, hrozíce úplným změněním centrálně-evropských poměrů a vytvořením celní unie a nějakých politických dohod mezi Italií a Rakouskem a ukazujíce na všechny možné plány, které se za tímto aktem skrývají. Soudilo se ovšem, že z toho vzniknou konflikty v centrální Evropě a že evropský mír bude ohrozen. Při tom se stále zdůrazňovala rivalita Malé Dohody a Italie a vykládalo se o tom, kdo a jak má míti převážný vliv ve věcech rakouských.
Československé delegaci v Ženevě šlo o to, učiniti těmto kalkulacím a legendám navždy konec. Chtěla dáti doklad Rakousku, Italii a všem ostatním evropským státům a zejména Svazu Národů o naprosté loyálnosti jak vlády československé, tak všech vlád států Malé Dohody jednak k plnění mírových smluv, jednak k myšlence míru a Svazu Národů, jednak konečně ke všem spojeneckým vládám a specielně také k Italii. Chtěla dáti doklad o tom, že nemá žádných ani výbojných plánů, ani že nechce a nebude v centrální Evropě prováděti politiku nějaké rivality proti komukoliv. Chtěla zdůrazniti, že uznává oprávněné zájmy a potřeby Rakouska, že uznává plně oprávněné zájmy Italie jako jednoho ze států sukcesorních a jako jedné z velmocí sousedících s Rakouskem a že se chce plně podříditi morálnímu vedení Svazu Národů, ale že žádá velmi důrazně, aby všechny oprávněné zájmy a existenční podmínky plně byly respektovány. Československá delegace znovu tím chtěla zdůrazniti svoji dosavadní politiku míru, konsolidace a spolupráce všech faktorů v centrální Evropě, kteří mají skutečně dobrou vůli na její konsolidaci spolupracovat.
Mohu říci, že tato politika v Ženevě plně triumfovala. Přes to, že na počátku bylo třeba překonávat některé překážky, které byly více nedorozuměními, nežli skutečnými spory zájmů, došlo se k podepsání politického protokolu, jehož obsah jest znám: je bezesporně novou velikou zárukou konsolidace poměrů v centrální Evropě, zabraňuje tomu, aby Rakousko mohlo býti povazováno od kohokoliv za oběť jakýchkoliv transakcí, zaručuje mu klid, bezpečnost, integritu a plnou suverenitu a který zabraňuje tomu, aby v centrální Evropě mohl podnikati kterýkoliv stát cokoli na útraty druhého. Že toto bude dodrženo, to zaručuje nám bezpečně dnes rostoucí vliv a význam Svazu Národů.
Po stránce hospodářské obrácena byla pozornost na to, zdali vůbec Rakousko v dnešní své formě je života schopno čili nic. Výsledky těchto zkoumání jsou jistě pozoruhodné. Až bude veškero jednání ženevské známo do všech podrobností a všecky protokoly a diskuse podrobně popsány, bude možno učiniti velmi jasný a rozhodný závěr také o otázce, zdali mírové smlouvy a v jakém smyslu jsou zodpovědny za dnešní stav Rakouska. Bude to důležito, protože se tím odstraní jistě jednou pro vždy legenda, která doposavad úmyslně byla šířena.
Stejně pozoruhodné bude ženevské jednání o otázce, do jaké míry existence a životaschopnost Rakouska závisí na jeho vztahu k sukcesorním státům a do jaké míry tyto jsou svou hospodářskou a obchodní politikou odpovědny za jeho dnešní situaci. Také zde definitivně byla odstraněna jedna ze zhoubných legend, která otravovala dosud mezinárodní prostředí a která dosud od lidí situaci nerozumějících byla šířena. Jedná se totiž o legendu, jako by odloučení sukcesorních států od Rakouska bylo Rakousko přivedlo do dnešního hospodářského a finančního stavu, a konečně o legendu o t. zv. portorosských ujednáních.
Při podrobných diskusích a jednáních hospodářských a finančních odborníků Svazu Národů, kteří vystupovali jako odborníci Svazu Národů a nikoliv jako zástupci těch nebo oněch států, byla konstatována dvě fakta:
1. že z portorosských dvaceti protokolů veliká většina byla už provedena (plně jich bylo provedeno jedenáct), v provádění je jich dalších osm a neproveden je jen jeden. Tento neprovedený protokol týká se režimu celního a tarifového mezi sukcesorními státy, a neprovedení jeho je odůvodněno především dalším vývojem hospodářských a obchodních poměrů v centrální Evropě za poslední rok, kdy vývoj postupoval tak rychle, že bylo nutno zříci se jeho provádění. A byl to dokonce i rakouský delegát sám, který musil konstatovati, že dnes ani pro Rakousko provádění není možné, že zejména mezi Rakouskem a Československem po stránce obchodních styků bylo provedeno dokonce více, nežli portorosská ujednání žádala, a ze dosavadní směr obchodní politiky československo-rakouské, dohodovati se čas od času přímo o obchodně-politických směrnicích ve formě bilaterárních smluv, je zásada, která nejlépe se hodí pro centrálně evropské poměry a nejlépe odpovídá i Rakousku samému. V tom smyslu také Svaz Národů učinil usnesení a tento systém obchodní politiky státům střední Evropy doporučil.
Pro nás bylo to důležité, poněvadž zde na mezinárodním foru odstraněna byla legenda, jako bychom Rakousku nebo kterémukoliv jinému státu svým režimem obchodní politiky škodili a byli spoluodpovědni za hospodářské těžkosti kohokoliv. Po této stránce počáteční rozpory mezi stanoviskem naším a italským byly úplně odstraněny, neboť italský delegát uznal oprávněnost našeho hlediska, když na druhé straně my jsme zdůraznili, že i u nás a u všech ostatních centrálně evropských států režim vzájemných vývozních a dovozních povolení jest jen dočasný a že co nejrychleji musíme dojíti k upravení definitivních celních tarifů a na jejich základě definitivních obchodních smluv mezi všemi státy centrálně evropskými, jako k tomu dospěla už Italie. Ostatně čtyřletá naše politika dokazuje, že za ničím nesli jsme tak úsilně, jako právě za vybudováním hospodářských smluv v právě uvedeném smyslu. Opět a opět jsme zdůrazňovali, že následkem valutních diferencí mezi jednotlivými státy jakékoliv plány o společném hospodaření mezi těmito státy jsou nemožné, že k hospodářské sanaci musí každý národ a stát svojí vlastní prací postupem dojíti po cestě právě vytčené a že až budou odstraněny valutní diference, všecky stížnosti na hospodářské těžkosti v centrální Evropě jistě více než z 90% zmizí. Bude dobře, aby odborníci a politikové všecky diskuse ženevské dobře sledovali a důkladně prostudovali, neboť ten, kdo má dobrou vůli, najde v nich jedno z nejlepších poučení, jak pracovat k rekonstrukci Evropy a jak odstraňovat různé poválečné legendy, které mají smysl jen potud, pokud se jich chce zneužívati k různým politickým cílům.
Důležitý závěr z těchto jednání plynoucí byl - ostatně velmi jasně zdůraznil to i pan kancléř Seipel sám předem ve své úvodní řeči v ženevském jednání - že totiž Rakousko je života schopné hospodářsky a že má dost vlastních sil, aby hospodářskou existenci svoji udrželo. Toto přesvědčení pronikalo všude ve všech jednáních ženevských. A jak odborníci hospodářští a finanční radou Svazu Národů k poradám přibraní, (Hluk. Předseda zvoní.) tak také užší rakouský komitét rady Svazu Národů měl příležitost zásadu tuto opět a opět podškrtnout. Je pravda, že Rakouská republika bude musiti hledati nové prameny produktivity, že bude musiti zfruktifikovati celou řadu svých přírodních bohatství, jež dosud dostatečně zfruktifikovány nejsou. Je pravda, že bude třeba investovati do mnohých a mnohých podniků nový kapitál, ale je také nezvratnou pravdou, že - jak se strany nejpovolanější bylo mnohokráte zdůrazněno - Rakouská republika, chce-li žít, může žíti. Jsem ostatně přesvědčen, že bude žít.
Projednávání otázky rakouské po stránce ryze finanční bylo přirozeně rozhodující. Především bylo zkoumáno dosavadní hospodářství finanční v Rakousku a jednáno o eventuelních reformách při garanciích pro hospodaření státu v budoucnosti, t. j. o provádění mezinárodní kontroly a konečně o zárukách pro eventuelní mezinárodní půjčky. (Výkřiky posl. Kreibicha.)
Ve věci dosavadního hospodaření bylo při důkladných zkoumáních jasně dokázáno, že dosavadní finanční hospodaření Rakouské republiky bylo vedeno takovým způsobem, že musilo vésti k těžkým pohromám pro stát. I to je důležito konstatovat, ačkoliv jsem dalek toho, abych chtěl tyto věci nějak zdůrazňovat a inkriminovat. Je to fakt, v Ženevě to bylo konstatováno, a my musíme nyní hledati cesty, jak to zaříditi v zájmu všech, aby se v budoucnosti hospodařilo dobře.
Principy jak reforem finančních, tak i kontroly mezinárodní uloženy jsou ve známých ženevských protokolech č. 2 a 3; nebudu se tudíž jimi podrobně zabývat, budu je jen povšechně charakterisovat. Ve věci reforem šlo o to: přivést do pořádku jednak administrativu státu, t. j. řešiti problém úřednicky vůbec, jednak otázku železnic specielně; konečně šlo o zkoumání systému exploatace státních podniků.
V celém jednání ženevském vedle
protokolu politického byly nejchoulostivější otázky hospodářsko-finančních
reforem a mezinárodní kontroly. Také kritika ženevského jednání
týká se především těchto dvou otázek. Uznávám plně, že jsou to
otázky s hlediska vnitropolitického pro Rakousko velmi
těžké a že je tudíž třeba zde postupovat se všemi ohledy na vnitropolitické
poměry rakouské. (Výkřiky slovenských ľudových poslanců.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Ministr dr. Beneš (pokračuje): Náš postup v těchto otázkách odpovídal tomuto mému přesvědčení. Ve věci reforem při celém jednání v Ženevě upozorňoval jsem stále, aby nebylo vyžadováno od nynější vlády rakouské se strany států půjčky garantujících opatření, jež by z důvodů vnitropolitických vláda nemohla prosaditi. Upozorňoval jsem na sociálně-politický charakter některých reformních plánů a zdůrazňoval nutnost bráti ohled na různé sociální a socialistické proudy ve vnitřní politice Rakouska. Mohu konstatovat, že toto stanovisko československé našlo u zástupců ostatních států značné porozumění a že bylo zdůrazňováno, aby se postupovalo týmž způsobem jako před rokem, kdy komise finanční, vyslaná Svazem Národů do Rakouska, jednala se všemi stranami.
Tehdy také všechny strany daly souhlas k sanačnímu plánu, který Svazem Národů byl vlastně uskutečněn teprve nyní. Bylo by si tudíž přáti, aby i nyní celý sanační plán rakouský prováděly všechny vrstvy rakouského obyvatelstva společně a všechny v dohodě, a aby věc nebyla zneužívána ať v tom či onom smyslu proti kterékoliv straně. Nesmí se totiž zapomínat, že od okamžiku, kdy otázka byla projednána Svazem Národů, stala se předmětem veřejného projednávání v plenu shromáždění Svazu
Národů v Ženevě, a kdy ve formě protokolů předložena byla asi 50 státům celého světa, že odpovědnost toho, kdo by uskutečnění plánu toho znemožnil, byla by obrovská; v žádném případě nemohu si představiti, že by ať vláda, ať kterákoliv strana mohla před veřejným míněním vzíti na sebe odpovědnost za znemožnění sanační akce rakouské. Zde musí býti na prvém místě zájem o rakouský stát, zájem o myšlenku Svazu Národů a zájem o mír v centrální Evropě.
Stanovisko československé delegace v této věci bylo objektivní a nestranné, nesené výlučně ku záchraně republiky Rakouské a k záchraně míru. Zdůrazňovali jsme v této věci nejenom nutnost umožniti vládě rakouské rozumný a všem stranám přijatelný postup, nýbrž i velké oběti, jež budou žádány od různých stran a hlavně strany sociálně-demokratické v Rakousku. Nemám práva vměšovati se do vnitřních poměrů rakouských a nemůžeme se tudíž vyjádřiti o tom, jak ta nebo ona strana k ženevským protokolům má se zachovat. Zdůrazňuj i to v našem parlamentě proto, že jsme povinni také našim stranám občanským i socialistickým odůvodniti náš postup a zdůrazniti, jakými principy při celém jednání byli jsme vedeni.
Také ve věci mezinárodní kontroly naše stanovisko bylo povzneseno nad všecky egoistické snahy. Zdůrazňoval jsem od počátku, že mezinárodní kontrola nesmí býti prováděna direktně státy, garantujícími půjčku, že československá vláda si nepřeje vysílati nějakého kontrolora do Vídně, že se nechce dotýkat suverenity rakouské vlády, poněvadž by to nesloužilo dobrým vztahům mezi oběma státy. V zájmu věci a v zájmu skutečného úspěchu celého plánu zdůrazňovali jsme od počátku nutnost výlučné kontroly Svazu Národů, aby jak vládě rakouské, tak všem politickým stranám rakouským bylo to přijatelné a aby to odpovídalo důstojnosti a významu samostatného státu. I po dnešní válce poměry v centrální Evropě nejsou takové, aby od okamžiku, kdy některý stát rozhodl se loyálně a důsledně uplatňovat mírové smlouvy a vůbec mezinárodní závazky, jež na sebe vzal, byly mu ukládány podmínky kontroly, jež by byly neslučitelné s jeho státní důstojností.
K doplnění zprávy o našem postupu chtěl bych ještě uvésti, že československá delegace, která první vyslovila ochotu ve Svazu Národů Rakousku pomoci a zavázala se předložiti československému parlamentu návrh zákona, jímž by stát na se vzal nikoliv snad dát Rakousku peníze, nýbrž 20% půjčky garantovati tak, jako ostatní tri státy: Anglie, Francie a Italie.
Při tom se připravuje půjčka v takové výši, aby to, co z úvěrů Rakousku od nás povoleného bylo mu již vyplaceno, bylo možno nám zase nazpět z uskutečněné půjčky vyplatiti. (Výkřiky posl. Kreibicha. - Předseda zvoní.)
Jakmile v Rakousku postoupí přípravy dostatečně daleko a budou odhlasovány první zákony, jež od pana kancléře v Ženevě byly vyžadovány, předložím tento návrh zákona slavné sněmovně a doufám, že i v našem parlamentu bude zákon ten přijat na důkaz ocenění práce Svazu národů a k novému zdůraznění naší mírové a konsolidační politiky v centrální Evropě. Podotýkám ještě, že činnost naše po této stránce byla oceněna i ve Svazu národů i od rakouské vlády, která, jak ústy pana kancléře Seipela tak také zahraničního ministra dr. Grünbergra vyslovila nám vřelé díky za naši pomoc. Doufám, že to znovu přispěje k dobrým poměrům mezi oběma státy a že tak pomalu odstraníme poslední zbytky jakýchkoliv nesnází mezi námi a Vídní.
Vedle řady jiných otázek, o nichž budu míti příležitost zmíniti se jindy, bylo jednání ženevské předmětem diskusí na schůzi v Benátkách mezi mnou a ministrem zahraničních věcí italských panem Schanzerem. (Hluk. - Předseda zvoní.) Mohu s radostí sdělit, že výše uvedené principy naší zahraniční politiky, zejména co se tyče politiky centrální Evropy, byly mezi námi oběma důkladně probrány a že došli jsme po této stránce k plnému souhlasu. Bylo zejména konstatováno, že je třeba skončit se všemi legendami o rivalitě a o protichůdné politice Italie a Československa a s ním spojených států; bylo dále zdůrazněno, že společné zájmy obou států vedou nás ku provádění důsledné politiky statu quo v centrální Evropě, při čemž ani Italie, ani Československo, Jihoslavie nebo Rumunsko nemusí být nijakým způsobem dotčeny ve svých zájmech a plně můžeme respektovat vzájemně všechna ujednání ženevská. Znovu jako vždycky, zdůraznil jsem, že Československo rádo chce spolupracovat na udržení míru v centrální Evropě, že důsledně dodržuje své závazky, které učinilo, a že přirozeně mu jde také o to, aby jeho oprávněné zájmy byly respektovány. Italie, která tolik přispěla nám v našem osvobozovacím boji, má ve své ohromné většině obyvatelstva mnoho sympatií k nám a zároveň i pochopení pro naše zájmy v centrální Evropě. Jsem přesvědčen, že upřímným jednáním s ministrem Schanzerem, kde bylo zdůrazněno, že při veškeré další práci na uplatnění ženevských protokolů oba státy budou postupovat ve vzájemné shodě, přispěje se značně jednak k upevnění klidu v centrální Evropě, jednak k docílení dobré harmonie a spolupráce mezi Italií a námi, i našemi oběma spojenci Jihoslavií a Rumunskem. Spolupráce tato je položena na základě, který nejen že nebude škoditi zájmům rakouským, nýbrž umožní definitivní jeho rekonstrukci.
Svaz národů v jednání v Ženevě
postaven byl před jeden ze svých nejtěžších úkolů. Úkol svůj splnil
jistě s úspěchem a celé letošní shromáždění plně pochopilo význam
této akce a uvědomilo si, že jestliže bude docíleno příznivého
výsledku, že nutně Svaz čím dále tím více bude volán k podobným
úkolům, rozšíří svůj vliv a stane se politickým mezinárodním činitelem,
jakého dosud v historii mezinárodní politiky nebylo. Jsem přesvědčen,
že Svaz skutečně vykonal dílo úspěšné a že je to další krok k
jeho definitivnímu vybudování a mezinárodnímu uznání. (Hluk.
- Předseda zvoní.) Myslím také, že tím i u nás naše
veřejné mínění a naše politické kruhy na veliký význam jeho budou
ještě více upozorněny. Československá delegace ve Svazu národů
se domnívá, že splnila plně svoji povinnost jak ke svému státu,
tak ke svým sousedům a spojencům, a také k myšlence míru a Svazu
národů samému. Je šťastna, že mohla vydatně spolupracovat, aby
idea Svazu národů mohla zaznamenat o jeden svůj positivní úspěch
více. Je tím šťastnější, že při celé té práci mohla plně ochrániti
zájmy republiky a sloučiti tak zájem státu se zájmy států ve Svazu
národů zastoupených i Svazu národů samotného. (Výborně! Hlučný
potlesk.)
Předseda (zvoní):
Slovo si dále vyžádal
pan ministr financí dr. Alois Rašín. Uděluji mu je. (Výkřiky
na levici.)
Ministr dr. Rašín: Slavná sněmovno! Hospodářské poměry, za kterých byla sdělávána předloha státního rozpočtu na rok 1923, který byl dnes slavné sněmovně rozdán, liší se podstatně od poměrů před rokem, kdy byl sestav ván státní rozpočet na rok běžný. (Výkřiky na levici. - Předseda zvoní.) Tehdy byli jsme ještě pod tlakem všeobecné drahoty a nízkého stavu naší měny. Nyní nastala v obou směrech značná změna. Tato změna měla se vyjádřiti přirozeně v číslech našeho státního rozpočtu. Plně ovšem podařiti se to nemohlo, poněvadž veliké množství výdajů státních jest stanoveno zákonem a základní zásada rozpočtování může jedině spočívati v tom, že tyto zákonné závazky výdajové vyjádří se ciframi rozpočtu.
Přesto podařilo se vládě docíliti značných úspor všude tam, kde ceny poklesly anebo kde pokles očekávati se dá.
Kdežto úhrn státních výdajů od roku 1919 ustavičně stoupal, rozpočet na rok 1923 je první, kde podařilo se stlačiti úhrn státních výdajů z 19·8 miliardy na 19·37 miliardy, takže rozpočet jest na rok 1923 ve výdajových položkách menší o 435 milionů.
Tím ovšem ještě není vyjádřena cifra, kterou obnášejí skutečné úspory na vydání. K tomuto obnosu musíme totiž připočítati zákonná zvýšení výdajů, která teprve roku 1922 byla usnesena, jakož i jiné závazky, které stát na sebe nově převzíti musí. Úprava platů policejních stráží, četnictva, zřízení krajského soudu v Mor. Ostravě, nová organisace sirotčí agendy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, budování státního zdravotního ústavu, sestátnění některých nemocnic, úprava služného obecních a obvodních lékařů, urychlenější provádění pozemkové reformy, rozmnožení systemisace u úřadů celních, úprava vojenských požitků zaopatřovacích a jiné průběhem roku 1922 státu uložené výdaje obnášely jen pokud se týče personálních výdajů 135 milionů.
Dále nutno uvážiti, že vydání na státní dluh jest pro rok 1923 o 711 milionů vyšší, než v roce 1922. Jestliže tedy tyto nové výdaje, obnášející 845 mil., byly do rozpočtu zařazeny a celková cifra výdajů přesto o 435 mil. klesla, musily býti na jiných položkách rozpočtu provedeny značné úspory, které celkem obnášejí nejméně 1.280 mil., poněvadž jiné úbytky pokladniční vyrovnány byly vzrůstem výdajů.
Vzrůst nákladu na státní dluh ukazuje nám, že jest nevyhnutelno, abychom co nejintensivněji pokračovali na dalším spoření v hospodaření státním. Toto zvýšení zúrokování státního dluhu je důsledkem toho, že jsme konsolidovali vydaje, které jsme v předcházejících letech učinili na zlevnění mouky v t. zv. moučné půjčce, při níž uznali jsme současně předválečné renty. Do zaplacení úroků státního dluhu zařadili jsme také již potřebný peníz na kupony předválečných rent, a není to jen roční úrok, který zařazujeme, poněvadž tyto kupony budou placeny od doby, kdy podle mírových smluv jsme k tomu vázáni, a je to tedy delší doba úrokovací. Ve zvýšeném obnosu zahrnuty jsou dále úroky z dluhů, které poskytli nám naši spojenci... (Posl. Skalák: Ty by měly býti nižší, poněvadž koruna stoupla!) Hned k tomu přijdu!... a obzvláště také úroky z úvěrů potravinových, vojenských a dopravních, jež po převratu poskytly nám Spojené státy americké. V loňském rozpočtu ještě tento úrok vůbec zařazen nebyl. Poněvadž však nyní průběhem prvních měsíců příštího roku bude dokončeno veškeré zúčtování těchto dluhů, zařadili jsme aproximativně úroky do rozpočtu, neboť přesnou jejich výši vzhledem k usnesení senátu Spojených států amerických dosud znáti nemůžeme. Mohli jsme tedy zařaditi jen aproximativní sumu.
Republika Československá přijala kdysi tyto úvěry a tím závazek jich úrokování a splácení. Zařazením těchto úroků do rozpočtu má býti jasně prohlášeno, že chceme veškerým svým závazkům z mezinárodních úvěrů přesně a včas dostáti.
Do úrokové cifry zařazeny jsou ovšem již také úroky a úmor anglické půjčky investiční.
Po formální stránce rozpočet letošního roku liší se od roku loňského tím, že přesně, pokud to dle povahy věci jest možno, rozlišeny jsou výdaje osobní od výdajů věcných a do finančního zákona jest vloženo ustanovení, že úspory na výdajích věcných nesmějí býti přesunovány na výdaje osobní. Tím způsobem má býti zabezpečeno, aby při klesajících cenách veškerých věcných potřeb, které stát musí kupovati, mohl býti schodek, který finanční zákon vykazuje obnosem 566 mil. korun eventuelně ušetřen.
Toto rozdělení na výdaje osobní a věcné má nám však také poskytnouti náhled do struktury našich výdajů státních.
Osobní výdaje podle toho mají obnášeti roku 1923 7640 mil. korun, z toho mzdy 931 mil. Kč, takže osobní požitky stálých a smluvních státních zaměstnanců obnášejí 6 3/4 miliardy. Propočítáme-li na stejných principech rozpočet z roku 1922, abychom mohli zjistiti, zda tyto osobní výdaje klesají či stoupají, tu shledáme, že na rok 1922 obnášejí osobní výdaje 7472 miliony Kč, takže osobní výdaje na letošní rok jsou o 167 milionů vyšší, nežli roku předcházejícího. Již shora jsem řekl, že různými novými zákony, které jsme usnesli v roce 1922, jsou v rozpočtu zařazeny nové výdaje v obnosu 135 milionů korun. Ale ta věc sama ještě nevysvětluje okolnost, proč vlastně personální výdaje ještě letošního roku stouply, a to tím méně, poněvadž loňského roku při osobních výdajích počítali jsme jen 2% interkalář, kdežto letošního roku počítáme 5%, takže ve skutečno ti to stoupnutí osobních nákladů je ještě větší. Já za příčinu toho bych uvedl: Máme ve státní správě resorty, které personálně jsou velmi silně přeplněny, máme však na druhé straně resorty, které mají nedostatek personálu. Ovšem propouštění úřednických a zřízeneckých sil, které jsou přebytečné, nemůže se z důvodů sociálních díti takovým tempem, jako se musí doplňovati resorty, ve kterých počet státního úřednictva je maly. Poněvadž jsme zákon o nuceném překládání z resortu do resortu neusnesli, jeví se dnes nemožnost, abychom tento - řeknu - nutný pořádek ve státní administrativě provedli.
Do velké míry byla neúměrnost personálních nákladů státních zaviněna neblahým zákonem o propočítání let, jehož konečné ciferní důsledky objevují se teprve v tomto rozpočtu na rok 1923. Již samotná ustanovení o automatickém postupu zvyšovala by vydání státní i bez tohoto zákona. Tato vydání jsou zvětšena ještě tím, že ve vyšších stupních platových neubývá nám zaměstnanců tou měrou, jako automatickým postupem příjmy ostatních narůstají, protože jest zde celá řada vyšších tříd, kdežto ti, kteří mají býti v nižších třídách, pomalu již vymizeli. Mimo to jest zde důležitá věc, že pensionováním neubývají ty hořejší vrstvy a že v těch ostatních náklad ustavičně narůstá.
Tato výše personálních výdajů rozpočtových je na trvalo neudržitelna a může býti pokládána jenom za přechodný stav poválečný.
Vláda proto bude se zaměstnávati velmi intensivně reformou veřejné správy ve směru jejího zlevnění. Finanční správa zvláštní komisí vyslanou do Anglie a Belgie dala již studovati zjednodušení účetní a pokladniční služby státní. Mimo to vypíší v době nejbližší jednotlivé resorty ceny na systematické návrhy reformy jejich odborů. Jednotlivá ministerstva obrátí se na přednosty nižších instancí a úřednictvo vůbec za sdělení návrhů na úspory v oboru jejich působnosti, poněvadž je vláda přesvědčena, že nelze úsporné hospodaření oddekretovati s hůry, nýbrž že k této práci úsilovně pomáhati musí všechny orgány státní správy bez rozdílu. (Výborně!)
Věcná vydání rozpočtová rozpočtena jsou na 11 3/4 miliardy korun. Jestliže z tohoto obnosu vyloučíme náklad na státní dluh republiky a příděly samosprávným svazkům, jejichž užití nelze určiti, v obnosu 3820 milionů korun, zůstanou nám čistá věcná vydání v obnosu 7917 milionů korun, z čehož vidíme, že osobní i věcná vydání jsou zařaděna v rozpočtu téměř stejnou cifrou. Současně však z této sumy věcných vydání vidíme, že dalším poklesem cen o 10% mohl by býti rozpočtový schodek, jenž obnáší 566 milionů korun uhrazen prostými úsporami na věcných vydáních. (Posl. Skalák: To jest ta zlevňovací kvota, víc se neodvážíte počítat než 10%!) Konstatuji, že rozpočet počítal již nyní s tím, že se sníží ceny. Již nyní počítá se s tím v rozpočtu všech ministerstev, kde jsou věcná vydání veliká. Jinak bychom bývali se nemohli dostat k těmto úsporám, které dělají 1280 milionů. Ty byly ušetřeny hlavně na věcných vydáních, poněvadž jsem právě před tím dokázal, že na osobních vydáních těch úspor není. Konstatuji, že další klesnutí této ceny věcných nákladů o 10% by stačilo k odstranění schodku v našem hospodářství.
Po formální stránce jest ještě jedna novota v našem rozpočtu, totiž, že výdaje a příjmy státních podniků jsou odděleně vedeny a vláda zaměstnává se myšlénkou podniky, které nemají převahou ráz administrativní, organisovati na principu obchodním, takže z jejich bilancí bylo by zřejmo, zdali mají skutečné provozovací zisky čili nic. V rozpočtu dle nynějšího systemu mohou se objevovati jen příjmy a vydání toho kterého podniku, nikoliv však amortisace, a nemohou se tam objevovati reservní fondy a vůbec žádná zpráva účtu kapitálového. Vláda předloží sněmovnám předlohu, kterou by byly státní podniky upraveny na nových základech a dle toho upraveno také jejich budgetování. Otázka ovšem je komplikována a musí býti řešena podle povahy jednotlivých podniků. Jedno však musí býti hlavní zásadou podnikového hospodářství státního, aby podniky nevynášely jenom na svoji režii, nýbrž, aby aspoň zúročily kapitál státem do nich vložený a jeho amortisaci podle obchodních zásad. Z daní obyvatelstva nemohou býti kryty v žádném případě schodky podniků státních.
Pro naše státní hospodářství je tato úprava tím důležitější, že podle mírových smluv jsme povinni státní podniky zaplatiti a musíme míti proto možnost, abychom ukázati mohli ciferně a jasně, jaká je výnosová hodnota těchto podniků.
Pro pátý rok republiky i pro léta
následující po jedné stránce může býti rozpočet snížen; v dosavadních
rozpočtech bylo velmi mnoho výdajů, které byly spojeny s vybudováním
jednotlivých institucí státních, a byly ve skutečnosti investičními
náklady, které za normálních dob byly by rozvrženy na několik
let. Tato nejnutnější zařízení jsme musili provésti ihned neb
aspoň velmi urychleně. Tato nutná zařízení jsme již provedli,
takže v rozpočtech budoucích budou se objevovati daleko menší
položky udržovací. Již letos v některých resortech s tímto systemem
bylo započato. (Hluk.)