Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: inž. Botto, Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: dr. Markovič, Špaček.

185 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda dr. Beneš; ministři Černý, dr. Dérer, dr. Dolanský, Habrman, Aug. Novák, inž. L. Novák, Srba, Staněk, Šrámek, dr. Šrobár, Tučný, Udržal, dr. Vrbenský.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška a dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 156. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolenou do konce tohoto týdne udělil jsem posl. Oríškovi pro neodkladný odjezd do Jugoslavie.

Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Klub posl. čsl. soc.-dem. strany dělnické vyslal do výboru branného poslance Astra za posl. Chalupníka.

Klub posl. der deutsch. christl.-soz. Volkspartei vyslal do výboru ústavně právního posl. dr. Petersilku za posl. dr. Luschku.

Počátkem schůze byl tiskem rozdán seznam iniciativních návrhů (tisk 3765), jež současně přikázány byly v originálu výboru iniciativnímu. Žádám, aby byl přečten.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Čís. sněm. 3756. Návrh posl. dr. Matouška, dr. Lukavského, G. Navrátila, Špačka a druhů na úpravu zaopatřovacích požitků úředníků samosprávných, pokud odešli do výslužby před prvním dnem měsíce září 1919 a jich vdov a sirotků.

(Osnova provádí paritní zásadu uplatňovanou při dřívějších úpravách platů státních zaměstnanců s úředníky samosprávnými. Viz tisk 1588.)

Čís. sněm. 3757. Návrh posl. dr. Labaye, Hlinku, Boboka, dr. Gažíka, dr. Kubiša, dr. Budaya, dr. Jurigu, Onderču, Hancku, Tománka, Vrabca, Tomika a spol. na zmenu ústavnej listiny Československej republiky zo dňa 29. februára 1920, ktorým sa samospráva Slovensku uzákoňuje. (Samospráva Slovenska. Viz tisk 3403.)

Čís. sněm. 3758. Návrh posl. Laube, dr. Patejdla, Zeminové a spol., aby byl vydán zákon o minimální každoroční placené dovolené zaměstnancům. (Viz tisk 2182.)

Čís. sněm. 3759. Návrh posl. Laube, dr. Patejdla, Zeminové a spol., aby byl vydán zákon na upravení poměrů kupeckých učňů a praktikantů. (Viz tisk 58.)

Čís. sněm. 3760. Návrh posl. Laube, dr. Franke, Zeminové a spol., aby byl vydán nový zákon o obchodních pomocnících a jiných zřízencích. (Viz tisk 757.)

Čís. sněm. 3761. Návrh posl. Laube, Zeminové, dr. Patejdla a spol., aby byl vydán zákon o nedělním klidu v obchodech, prodejnách a kancelářích. (Viz tisk 2.)

Čís. sněm. 3762. Návrh posl. Kleina a soudr., aby byl vydán zákon o právních poměrech obchodních jednatelů. (Viz tisk 1677.)

Čís. sněm. 3763. Návrh posl. Kleina a soudr., aby byl vydán zákon o pracovním poměru soukromých zaměstnanců, obchodních učňů a kancelářských praktikantů. (Viz tisk 1361.)

Čís. sněm. 3764. Návrh posl. dr. Uhlíře, Trnobranského a spol. na podporu staveb veřejných nemocnic. (Viz tisk 3352.)

Předseda: Přistupujeme k pořadu dnešní schůze, a to nejprve k pokračování rozpravy o

1. zprávě výboru zdravotního, soc.-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 3676), kterým se doplňují a částečně v činnost uvádějí ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1920, ž. 332 Sb. z. a n., jímž stát přejímá výkony zdravotně-policejní (tisk 3744).

Promluvili vesměs páni zpravodajové, tedy přikročíme k debatě.

Řečnická lhůta je navržena presidiem na 15 minut.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Námitek proti tomu není, je tedy návrh presidia přijat.

Než udělím slovo prvému řečníku zapsanému, vyžádal si ještě slovo pan ministr veřejného zdravotnictví dr. Vrbenský. Uděluji mu je.

Ministr dr. Vrbenský: Velectěné paní a pánové! Zdraví je základem štěstí nejen každého jednotlivce, ale i státu a společnosti vůbec, podmiňujíc rozkvět hmotný i kulturní. Zdravý člověk je nejzdatnějším tvůrcem manuelních i duševních statků, je aktivní položkou společenskou, nemocný pak, a zvláště těžce nemocný bez radosti ze života pravidelně statků netvoří žádných a stává se pasivní položkou společenského žití. Toto poznání všeobecně platné padá tím více na váhu v nynější době poválečné, kdy třeba tolik doplniti a nahraditi a znovu vybudovati. Tato renovace hmotných i kulturních statků bude možna jen tehdy, postaráme-li se o to, aby produktivních, tvořivých, zdravých jednotek bylo co nejvíce. Jen ten stát ve světě obstojí, který co nejdříve se vybaví z poválečných pohrom, to jest, který co nejdříve pochopí, že zdraví občanů je základem jeho existence a vývoje. Třeba-li stát sanovati hospodářsky, není to možno bez předcházející hygienické regenerace a fysického a mravního ozdravení obyvatelstva. Nesmíme zapomenouti, že valná část občanstva utrpěla vážné otřesy útrapami válečnými a podvýživou, že tělesná i duševní jich zdatnost a tím i výkonnost byla snížena; a tuto povznésti a před další případnou újmou chrániti je povinností společenské organisace v pojmu jejího štěstí.

Jaká je situace naší republiky v tomto ohledu?

A tu, bohužel, musíme odpověděti, že nikoli příznivá, ba možno říci špatná: Na východě hraničíme se státy, kde rozvrat dlouholetou válkou způsobený jak hmotný, tak mravní, dosud trvá, kde není dostatek zdravotních orgánů, kde jsou primitivní poměry hygienické, kde jsou četné nemoci nakažlivé, hlavně tyf břišní, zvratný a skvrnitý domovem a mohou každou chvíli vzplanouti v mohutné epidemie a pak i zaplaviti naši republiku. U nás je to Podkarpatská Rus a severní a východní kraje Slovenska, kde nejenom obyvatelstvo přičiněním a zásluhou dřívější maďarské vlády je kulturně zanedbáno, ale není zde dostatek zdravotních orgánů a institucí a četná a právě nejdůležitější místa úředních lékařů jsou neobsazena. Nehledě k tomu nedostatku je veřejná služba zdravotní dosud velmi nedostatečně organisována.

Říšský zdravotní zákon z r. 1870 zařídil pouze vyšší instance zdravotní, t. j. původně zdravotní odbor v ministerstvu vnitra, za války ministerstvo zdravotnictví, dále zdravotní oddělení při místodržitelstvích a konečně okresní lékaře při okresních politických úřadech. Vybudování pak služby zdravotní v obcích přenechal zákonodárství zemskému.

A tak vybudováno veřejné zdravotnictví v obcích v každé zemi jinak, dle jiných zásad a zákonů, někde lepších, někde horších, někde vůbec není vybudováno, leč na papíře, a všude je podrobeno úsudku a rozhodování tolika různých místních činitelů, jimiž jsou obce, okresy a země, že to nemůže pro celek býti účelným a prospěšným. Neboť při tomto dvojím veřejném zdravotnictví - státním-centrálním a autonomním-teritoriálním - překáželo jedno druhému. Za dnešních poměrů hledí jedna instituce co možná práci, odpovědnost a náklad přesunouti na druhou, vydávají se nařízení a rozkazy, které zůstávají po většině na papíre, poněvadž není vždy zcela jasno, kdo je povinen je vykonávati. A exekutiva zdravotních činitelů tím velmi trpí a nemůže se plně uplatniti.

Schází totiž službě zdravotní jednotné vedení.

Zdravotnická činnost nejdůležitějších orgánů zdravotně-lékařských, obecních a obvodních lékařů, nebyla žádnou vyšší instancí odbornou sledována, nedostávalo se jim ani návodu, ani vedení, ani dalšího odborného vzdělání. Poněvadž pak odměna za službu veřejně-zdravotní byla minimální, nebylo ani možno plně se jí věnovati. Ať lékař konal službu svědomitě, nebo ji zanedbával, odměna byla stejná anebo naopak, čím služba byla namáhavější a pracnější, tím menší byla odměna. Země totiž rozděleny jsou na obvody nestejně veliké a lidnaté, z důvodů úsporných měly horské a chudé kraje obvody nejrozsáhlejší a z těchže důvodů byly zde i platy nejnižší, při čemž lékař usedlý na místě nejnamáhavějším, ale finančně nejhorším, neměl naděje přesídlením osud svůj zlepšiti. Neboť místa výnosná obsazována zpravidla nikoli výběrem sil nejkvalifikovanějších, nýbrž z hledisk zcela jiných.

A že tudíž toto nestejnoměrné rozdělení obvodů, nespravedlivý a nestejný způsob honorování a často protekční způsob obsazování míst nemohl míti blahodárný vliv na vykonávání veřejné služby zdravotní, leží na bíledni, ba je z toho dále vidno, že nynější organisace služby zdravotní v obcích je neúplná a kusá.

Má sice svůj základ v obcích, ale nemá dalšího článku organisačního ani v samosprávě ani ve státní službě. Počíná a končí v obcích. Neblahý dualismus, který panuje ve veřejném zdravotnictví, brzdí účelné jeho provádění a musí býti odstraněn.

A důsledkem těchto poměrů a tohoto autonomního zařízení jest, že jednak zdravotní služba v obcích vykonávána jest s nechutí aneb nedostatečně a dále že velké procento obvodů zůstává neobsazeno. A kdyby tedy otázka sestátnění veřejné zdravotní služby v obcích a obvodech nebyla vyřízena státem, bylo by ji nutno řešiti cestou autonomie, bylo by nutno dělati pět zemských zákonů, k nimž prostředků by musil poskytnouti stát.

Pravil jsem, že velké procento obvodů zdravotních zůstává neobsazeno, celkem asi 12%. Ovšem těchto 12% je číslo průměrné pro celou republiku, na Slovensku a Podkarpatské Rusi je mnohem vyšší. Procento to pak každým rokem se zvětšuje. A právě kraje s těmito neobsazenými obvody jsou kraje v ohledu hygienickém nejzanedbanější, bývají nejčastějšími východisky epidemií, jsou tam největší závady v ohledu bytovém, opatření pitné vody a jiné a jiné, jež nejdrastičtějším způsobem se zračí v poměrech na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

A jak přece blahodárnou se jeví činnost obecních a obvodních lékařů tam, kde je jich dostatek, a to již i za nynějších poměrů, nejlépe nám ukáže statistika onemocnění neštovicemi v naší republice za poslední 3 léta. V r. 1919 bylo všech onemocnění neštovicemi v republice 9063, a to 5421 v Čechách, 1923 na Moravě, 991 ve Slezsku, 728 na Slovensku. Zde ovšem asi počet těchto onemocnění byl vyšší, ale následkem nedostatku obvodních lékařů, kteří by nemoci ty zjišťovali a oznamovali, všechna onemocnění nebyla hlášena. Podobně je tomu v Podkarpatské Rusi, odkudž pro rok 1919 nemáme žádné statistiky, ač neštovic tam bylo velice mnoho. V následujícím však roce 1920 úsilným prováděním očkování lékaři obvodními celkový počet onemocnění klesl z 9000 na 3717 a to v Čechách z 5421 na 1261, na Moravě z 1923 na 459, ve Slezsku z 991 na 11, na Slovensku však stoupl počet ze 728 na 1090 a v Podkarpatské Rusi prozatím jen 19 případů.

V těchto číslicích drasticky znázorněna je činnost obvodních lékařů.

V Čechách a na Moravě, kde šťastnou shodou okolností se vyskytly epidemie neštovičné v oněch krajích, kde síť obvodních lékařů je nejhustší (na severu), řádně provedeným očkováním počet onemocnění klesl.

Na Slovensku však, kde nebylo o vodních lékařů, kteří by nemoci ty zjišťovali a očkování provedli, počet onemocnělých příštím rokem ještě stoupl.

Ještě nápadnější je výsledek následujícího roku 1921, kdy celkový počet onemocnělých klesl na 1569, a to v Čechách na nepatrné číslo 49, na Moravě 82, ve Slezsku 3, ale na Slovensku se ještě stále drží na čísle z roku 1919, to je 778. V Podkarpatské Rusi stoupl na číslo 647.

Kdežto tedy hravě zdolány byly epidemie neštovičné v Čechách, na Moravě, poněvadž vyskytly se v krajích, kde byl dostatek lékařů obvodních, nejsme s to epidemií těchto plně se zbaviti tam, kde těchto lékařů je nedostatek nebo kde jich vůbec nemáme.

Ale i při jiných nemocích nakažlivých a chorobách sociálních je za nynějších poměrů, kde valná část zdravotních obvodů na Slovensku a Podkarpatské Rusi zůstává neobsazena, boj proti nim nesmírně ztížen. Jsouť poměry hygienické v těchto zemích valně odlišné od našich. Nemám zde ovšem na zřeteli západní a jižní krajiny Slovenska, jež přibližně - ale právě jen přibližně - rovnají se poměrům našim, nýbrž kraje na sever od Košicko-Bohumínské dráhy a na východě. Zde poměry valně se liší od našich. Úmrtnost je zde značně vyšší než u nás, dětí do 1 roku umírá 40-60%; tuberkulosa řádí neúprosně, dvakrát tolik jako u nás, skvrnitý a střevní tyf, neštovice, úplavice a trachom jsou tam až dosud nemoci endemické, tedy v krajích, kde lid na čistotu si dosud nezvykl jako u nás, mnoho se tam pije alkoholu, takže tam 100 i více mrzáků a kretinů v jedné obci není vzácností. Těmito poměry a nemocemi zdecimované obyvatelstvo těchto krajů není schopno přebytky své životní síly posílati do měst na řemeslo, obchod a pod., neboť zde za takových poměrů plně se uplatňuje Darwinova theorie přirozeného výběru, že jen nejsilnější a nejzdatnější zůstanou na živu, čímž každá obec dorost svůj ztráví sama pro sebe. Kdyby zůstal zde nějaký přebytek, byl by, nemoha ve vlastní obci nalézti obživy, nucen jíti do měst na řemeslo a obchod, čímž by ubývající obyvatelstvo městské ze zdravého venkovského pramene stále se doplňovalo. Za nynějších poměrů to není možné, je tudíž naší povinností, abychom šli na Slovensko prováděti zdravotnictví a vychovávati tam lid v tomto směru. Má tedy zde zdravotnictví ohromný význam, je zde nutno nasaditi všechny páky nejen z důvodů lidskosti, zdravotních a sociálních, nýbrž i z důvodů politických.

A povinnost tuto má stát, jenž však za nynějších poměrů, kdy zdravotnictví a jeho základy nemá ve svých rukou, tak učiniti nemůže. On nemá zdravotního aparátu, jímž by mohl disponovati, ba nemá ani lékařů, jež by mohl na určitá místa posílati. Dobrovolníků pak, jež by se tam hlásili, téměř není, a není divu, že za těchto poměrů se takových obětavých lidí tak málo najde. Vždyť jaký to pobyt pro lékaře mezi obyvatelstvem chudičkým, zaostalým, čistoty dosti nedbajícím, roztroušeným po chaloupkách v horských údolích a stráních, kde nejsou zvyklí volati lékaře ani k nejtěžším nemocem a kde ostatně ani lékař nenajde výdělku praksí lékařskou, kde proň není bytu, natož pro jeho rodinu a kde z fixního svého platu, normovaného dosud platnými zákony, nemůže býti živ, kde nenajde duševního zotavení, po němž každý kulturní člověk touží, odkud nemá naděje ani po řadě let vyváznouti a kde nad to riskuje svůj život a život své rodiny. A že risiko vlastního života zde je, vyplývá již z toho, co pověděl jsem dříve. Řekl jsem přece, že skvrnitý tyf při panující nečistotě a velmi rozšířeném zavšivení je zde domovem, je zde nemocí endemickou, a není tam tudíž tím, co zde máme my. Probíhá tam pod obrazem lehké chřipky a úmrtností pranepatrnou. Nemocní ani nevolají lékaře k této chorobě, jeť obyvatelstvo z části immunisováno proti této chorobě. Ale tím právě se stává nebezpečnou pro každého našince, jenž se tam dostane. Několik případů úmrtí lékařů působících v tamních krajinách v poslední době jsou toho živým dokladem.

Že tedy za takových poměrů je nutno zakročiti co nejdříve a co nejenergičtěji, myslím, nikdo nemůže popříti, že to však za platnosti dosavadních zákonů není dobře možno, bude snad každému jasno, neboť spravovati záležitosti zdravotní podle tolika různých systémů správních nelze. Hrozí-li na př. epidemie ze států sousedních neb z východní části republiky, kde stále dřímou zárodky četných onemocnění infekčních, jež každou chvíli vzplanou v epidemie místní a kdykoli zaplaviti hrozí celou naši republiku nějakou pandemií, nemůže stát provésti účinnou organisaci povšechnou, neboť v místech ohrožených má nedostatek lékařů, ba na mnohých nejohroženějších místech nemá lékařů žádných, nemá tam lékařů, kteří by prvé případy onemocnění v zjistili a epidemii udusili v zárodku; následkem toho o onemocněních těchto dovídá se teprve tehdá, když vyskytlo se již případů mnoho, kdy vlastně epidemie již vypukla v celé své síle a kdy boj proti ní nejen je velice ztížený, ale vyžaduje velkých nákladů, jichž při včasném zakročení mohlo býti ušetřeno. Ale i pro případy vypuklé epidemie bojovati je správě státní s nedostatkem lékařů, jež by v místa ohrožená v době nebezpečí mohla poslati, poněvadž nemůže volně naložiti s orgány té veřejné služby zdravotní, již sama nemá v rukou. A jestli dosud stát náš zůstal ušetřen záplavy větších epidemií z východu, tedy nutno říci, že vedle opatření dosavadních měli jsme také trochu štěstí. Ale běda, kdyby hrozící epidemie východních zemí se přes nedostatečně chráněné hranice převalila k nám. Dosavadními opatřeními bychom jim čeliti nemohli, mohly by zde nastati vážné poruchy ve zdravotní službě k nenahraditelné škodě celé republiky v ohledu zdravotním i hmotném. Je tedy povinností naší položiti základy úpravy služby zdravotní i tam, kde tyto počátky scházejí (v částech Slezska, Podkarpatské Rusi atd.), nutno se postarati o dosazení lékařů do krajů slovenských, jež v širých oblastech jsou prosty lékařů, a zaplniti i prázdné obvody v Čechách a na Moravě. Dobrovolným hlášením lékařů - jak dosavadní zkušenosti učí - toho dosíci nelze, zde nutno to provésti nuceným osazením míst uprázdněných, k čemuž však státní správa musí míti celou zdravotní veřejnou službu v rukou, musí míti právo disponovati celým aparátem zdravotnickým a moci jej umístiti tam, kde ho právě potřebuje.

A u vědomí toho, jakož i na základě zákona ze dne 7. února 1919, č. 20, o novém obecním zřízení, jímž rozhodnuto, že státní správa převezme tyto obory posavadní působnosti obecní:

1. věcný náklad na školství,

2. policii bezpečnostní a polní,

3. policii zdravotní a mravnostní,

4. stavbu a udržování silnic,

5. správu chudinskou a ústavy dobročinné, vláda v r. 1920 předložila Národnímu shromáždění zákon o sestátnění zdravotní veřejné služby, jenž dne 15. dubna 1920 také byl přijat a poté i schválen. A tento zákon právě ukazuje na stát jako na jedině způsobilého pořadatele služby zdravotní. Veřejná služba zdravotní skoncentrována v rukou státní správy může býti jedině prospěšnou všemu obyvatelstvu a vykázati se po čase výsledky svého zdárného působení, ba, my bychom právem mohli jíti ještě mnohem dále a říci, že pro službu veřejně - zdravotní, aby účinně mohla zasáhnouti okamžitě, kde je jí nejvíce potřebí, bylo by vlastně vysloviti požadavek soustředěného vedení nejen pro naši republiku, ale pro celou Evropu. Než od toho ideálu jsme přes myšlenku mezinárodního úřadu zdravotního, jehož zřízení však jen správnost našich vývodů dokazuje, prozatím ještě hodně vzdáleni a nezbývá nám, než se omeziti na soustředěné vedení v hranicích našeho státu. A jak toto soustředěné vedení v ohledu veřejného zdravotnictví může býti působné, viděli jsme ve válce, kde jedině lékařská služba v rukou jediné vojenské správy, jež prostě do svých služeb potřebné lékaře nakomandovala, nás zachránila od zkázonosných epidemií odevšad nás ohrožujících.

Avšak zákonem ze dne 15. dubna 1920, č. 332, prolomena byla jen zásada soustředěného vedení veřejné služby zdravotní v rukou státu, ve skutečnosti provedena nebyla. Zákon ten je totiž v působnosti své časově omezen, vázán jsa na dvě podmínky: až dojde k župnímu zřízení a až se najde úhrada.

Vidouc pak vláda, že v dohledné době obě podmínky splněny býti nemohou, na druhé straně však, že poměry vylíčené se nelepší, ba naopak procento neobsazených obvodů vzrůstá - jen v samotných Čechách, kde poměry veřejné služby zdravotní v obcích jsou nejlepší, stouplo, a to od roku 1919 do r. 1920 z 6·9 % na 10·2% došla k přesvědčení, že nutno zákon novelisovati v tom smyslu, aby ve skutek mohl vejíti ihned. Z tohoto přesvědčení vycházejíc vypracovala předloženou osnovu zákona, kterým se doplňují a částečně v činnost uvádějí některá ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332, jímž stát přejímá výkony veřejné služby zdravotní. Aby pak náklad nového zákona proti onomu značně umenšila, vynechala ze své osnovy pomocný personál zdravotní, omezivši se pouze na lékaře. A i zde učinila další omezení, že, kdežto v zákoně původním měli lékaři obvodní státi se státními úředníky až VII. hod. třídy, v nové osnově pak jmenuje je pouze lékaři smluvními s požitky 10-24.000 Kč. Tím zredukován náklad na 45 milionů, kterýž náklad restrikcí obvodu ještě o 5 milionů se sníží, - náklad za nynějších poměrů jistě dosti značný, jenž však 14 miliony je kryt různými poplatky za úřední výkony veřejné služby zdravotní, takže nový nekrytý náklad páčiti možno na 26 milionů. Uváží-li se dále, že dosavadní náklad na veřejnou službu zdravotní v obcích činí celkem asi 7,170.000 Kč, který odpadne, zbude nekrytý náklad v obnosu neplných 19 milionů korun.

Ale i tento náklad je nákladem jen zdánlivým, neboť jinou cestou, omezením počtu nemocí nakažlivých, omezením epidemií, zlepšením zařízení hygienických v ohledu bytovém, živnostenském, pokud se týče nečistoty, nepořádku - silných to zdrojů choroboplodných - se celý obnos i s úroky vrátí zpět do kapes poplatnictva, jemuž při tom zabezpečení, že v případě vypuknutí epidemie odněkud z východu je dostatečně chráněno, nemůže také býti lhostejno.

Ku dotvrzení toho porovnejme jednotlivá čísla zaznamenávající rozsah některých nemocí nakažlivých v území Čech, Moravy a Slezska a naproti tomu rozsah jich na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

V roce 1921 bylo v

při čemž nutno uvážiti, že, ač čísla těchto chorob na Slovensku a v Podkarpatské Rusi značně převyšují čísla zemí ostatních, přece možno směle tvrditi, že daleko ještě nedostihují pravdy, poněvadž, jak předem jsem sdělil, není zde lékařů, kteří by nemoci ty zjišťovali, jednak hlavně při tyfu skvrnitém a trachomu, kteréž nemoci jsou zde endemické, nepovažuje obyvatelstvo nemoci tyto, jež namnoze ani těžce neprobíhají, za tak závažné, aby při nich lékařské porady vyhledávalo. Podaří-li se pak činnosti příštích obvodních lékařů, kteří působností tohoto zákona rozseti budou i v nejzalehlejších krajích těchto zemí, pro první léta dosíci včasným ohlášením prvních nemocí a okamžitým provedením účinných opatření při vyskytnutí se prvních případů jen toho, že budou jen 2-3krát horší poměrů zdejších dnes jsou více než 10krát horší - bude cely náklad těch milionů i s úroky ušetřen.

Ale touto činností profylaktickou, omezující šíření chorob prudce nakažlivých, veřejná služba zdravotní v obcích nebude vyčerpána, neboť ona rozšíří se i na činnost v oboru sociální péče.

Rozvoj života kulturního, hospodářského a průmyslového, t. j. života pospolitého vůbec, stal se pramenem mnohých zdravotních škod. Závady ovzduší, bytové, výživové, pracovní, mzdové, hospodářské staly se živnou půdou, v níž se rodí nejhorší zdravotní závady, které pak pohoršují řadu jiných onemocnění, která bez jejich účasti by nikdy nenabyla onoho pro společnost lidskou zkázonosného významu. Jmenujeme choroby ty chorobami sociálními, v nichž nejdůležitější místo vedle chorob pohlavních, alkoholismu, chorob dětí a matek a mnohých jiných zaujímá tuberkulosa - morová to metla nynějšího pokolení, jež od let válečných, jakož i přičleněním Slovenska a Podkarpatské Rusi dostupuje u nás takové výše, že zaujímáme, pokud početnosti této choroby se týče, mezi národy evropskými jedno z prvních míst. Pouze Srbsko, Uhry a Francie nás v tomto směru předstihují. Stav tuberkulosy je v přítomné době v našich zemích horší, než tomu bylo v Anglii i před 70 lety, hlavně mnohem vyšší je u nás úmrtnost touto nemocí v mladém věku. 82% všech úmrtí je u nás způsobeno plícními souchotinami. Kdežto u nás je tedy hlavní příčinou smrti tuberkulosa, jež kosí lidi ponejvíce v nejlepším jich věku, je v Anglii hlavní příčinou smrti onemocnění srdce a cevstva - to jest, že protivou k našim poměrům, kde většina lidí zmírá v nejlepším věku, většina úmrtí v Anglii působena je nemocemi pokročilejšího věku.

Se zřetelem k tomuto rozšíření tuberkulosy u nás, i kdybychom nehleděli k ostatním tak četným chorobám sociálním, můžeme říci, že sociální choroby jsou zájmem celé společnosti, poněvadž ji zaplavují v netušené míře, ztrpčují a ukracují lidstvu život, působí poruchami výdělečné schopnosti obrovské nenahraditelné škody a zpětným účinkem na pospolitý život rozmnožují i utrpení a bídu hmotnou. Mnohé z nich ohrožují nákazou i své okolí, umenšují počet příštího pokolení a oslabují jej. Mnohými trpí člověk bezděky - nejčastěji následkem osudné nevědomosti, nedostatečné včasné ochrany i následné péče. Jednotlivec se tu sám ochrániti neumí, a kdyby uměl, nestačí k tomu jeho síly. Jsou choroby ty následkem pověděného nebezpečnější pro osud společnosti lidské a sociálně významnější, než prudká onemocnění nakažlivá.

A úsilovný boj proti těmto chorobám sociálním - toť sociální péče ve vlastním toho slova významu. Dodnes je péče tato vlastně jen almužnictvím, které stojí peníze, ale je neproduktivní, podporující lidi, kteří pro tělesnou úhonu nemohou úkolu svému dostáti. Tím však kazí jen karakter lidu. Sociální péče musí býti vedena v prvé řadě s hlediska lékařského, neboť úhona zdravotní je buď příčinou neb následkem sociální slabosti, a tudíž nesmí sociální péče viděti úkol svůj v podpoře, ale v pomoci ku zdraví, schopnosti ku práci, v ochraně dosud zdravých před úhonami zdravotními tohoto druhu. Nutno tedy osob úhonami těmito stížených vyhledávati, pátrati u nich po příčinách těchto úhon, isolovati osoby nákazou okolí své ohrožující a event. zjišťováním příčin, jimiž úkony tyto jsou působeny, pracovati k jich odstranění a osoby chorobami těmi stižené odevzdati veřejné neb soukromé péči léčebné a vpravovati lidem zásady hygienické a čistoty. A tuto práci, k níž povolán je jedině lékař, konati mohou z nich nejlépe právě ti, již s obyvatelstvem v jejich domácnostech, dílnách, továrnách, školách a ústavech přicházejí v nejčastější a nejužší styk, a to v nejkritičtějších chvílích života, kdy lékař stává se v jeho očích osobou nejdůvěryhodnější, jenž mu nese spásu aneb aspoň ulehčení v jeho trudu, to jest - obvodní lékaři.

Důležitost lékařské práce na poli sociální péče velmi dobře vysvítá z měsíčních zpráv 21 dětských poraden "našim dětem" zřízených Americkým Červeným Křížem v naší republice, z nichž jde na jevo, že úhrnný počet lékařských vyšetření činil dosud 34.088 případů proti 6082 případům čistě sociálním. Z tohoto úhrnného počtu případů bylo 27.188 případů, v nichž lékaři zjištěny určité choroby. Další pak prevalenci ošetření lékařského proti sociálnímu dokumentuje i následující tabulka, z níž vyniká faktum, že počet dětí opatřených nejnutnějšími léčivy převyšoval počet dětí potřebujících potravin a šatstva dvojnásobně.

Již v zákoně ze dne 15. dubna 1920 ukládá se lékaři obecnímu a obvodnímu vedle výchovy etické, již dle právě pověděného nelze přezírati, i vlastní práce na poli sociální péče; bude mu působiti v různých zařízeních sociálních, jakými jsou poradny pro tuberkulosní, pro matky a kojence, ústavy sociální péče a podobné. A je-li pak evidence poměrů zdravotních a šíření veřejného osvíceného mínění zdravotního a znalostí zdravotních základem jakékoliv úspěšné práce, musí v ní býti účasten také lékař veřejný, jemuž sama osnova ukládá součinnost při zakládání bytových katastrů, zdravotních matrik při přehlídce školních dítek a vyučování hygieně na školách.

Řízením služby samaritské, jež se pak lékaři přikazuje spolu s povinností vyučovati tam, kde je výcviku takového třeba (ve spolcích tělocvičných, hasičských a pod.), dohledem nad osobami neduživými a mrzáky, nebude rozsah zdravotní sociální péče obecních a obvodních lékařů vyčerpán.

A tak staví stát tímto zákonem lékaře obecní a obvodní z vlastní jeho povinnosti do služeb péče, které se tak má dostati pracovníků odborných a tím právě věci prospěšných. A tudíž i touto cestou celý náklad tohoto zákona se vrátí poplatnictvu zpět.

Vedle těchto poviností bude pak lékařům obecním a obvodním v oboru správně zdravotním náležeti spolupůsobení po stránce odborné při výkonu veškeré veřejné služby zdravotní ve smyslu § 4 zákona ze dne 15. dubna 1920, ohledávání mrtvol, dohled na porodní pomocnice, různá zařízení úřední atd. V oboru pak výkonné služby lékařské budou obecní a obvodní lékaři zejména povinni léčiti nemocné chudé bez ohledu na jejich domovskou příslušnost, poskytovati chudým rodičkám potřebné pomoci lékařské, poskytovati odborné rady a pomoci při nehodách, ohrožujících lidské zdraví neb život, prováděti očkování a pod.

Tedy krátce: zákon ten upravuje veřejnou službu zdravotní dle potřeb celé republiky a nikoli pouze jednotlivých zemí.

On bude posílati mladé lékaře do prázdných obvodů podkarpatských a slovenských, jakož i oněch neobsazených v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, umožní lékařům, aby po jisté době, když dorostou jim děti, nebo když sami budou starší, dostali se do rovin, do krajin bohatších, po případě do měst, opatří bedlivý dozor nad jejich činností, správné jich vedení, uznání a odměnu za velkou a namáhavou jich práci, poskytne jim možnosti dalšího vzdělání a upraví konečně otázku platovou tak, aby v obcích, kde nemají prakse soukromé, měli zajištěnou existenci vlastní a svých pozůstalých, kdyby životy své musili položiti v obět. Tímto pak zařízením ochrání naší republiku před nebezpečím zaplavení hrozícími epidemiemi a podstatně přispějí k omezení zhoubně se šířících chorob sociálních.

Je tedy jedině v zájmu veřejného blaha, v zájmu státu a národa, aby zákon tento v nejkratší době vešel v platnost.

Další zákon, jenž je na jednacím pořadu dnešní schůze, o pensích lékařů a pensích pro vdovy po lékařích obvodních a obecních, je aktem sociální spravedlnosti, a já prosím slavnou sněmovnu, aby oba zákony schválila. Děkuji velmi vřele pánům referentům za obsažné, odborné a zákonnou osnovu podporující referáty. (Hlučný potlesk.)