Předseda: Kdo souhlasí s tímto právě přečteným návrhem pánů posl. Knirsche, dr. Brunara, Budiga a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Návrh je zamítnut.
Kdo souhlasí teď s odstavcem třetím ve znění zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina, odstavec třetí je schválen podle zprávy výborové.
Teď budeme hlasovati o §§ 2 až 5 incl., nadpisu a úvodní formuli, jak jsou obsaženy ve zprávě výborové.
Kdo s nimi souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina, §§ 2 až 5 incl., nadpis a úvodní formule jsou schváleny podle zprávy výborové.
Zbývá nám ještě rozhodnouti o resolucích.
Jsou to především resoluce, které jsou obsaženy v tištěné zprávě výboru branného, a to 1. resoluce navržená p. posl. Hummelhansem, a 2. resoluce pp. posl. A. Nováka a Knirsche. Dám o obou těchto resolucích hlasovat najednou. (Souhlas.)
Kdo souhlasí s těmito dvěma resolucemi, obsaženými v tištěné zprávě, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina, obě tyto resoluce jsou schváleny.
Teď budeme hlasovat o resolucích,
navržených pány posl. Heegerem, Joklem, Uhlem a soudr. Žádám,
aby byla přečtena první z nich.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Resoluční návrh posl. Heegera, Jokla, Uhla a soudr.:
Nynější ustanovení o platu nemocných buďtež ze služebních předpisů K 4, 1. díl, a K 4, 2. díl, škrtnuty.
Onemocní-li vojín, budiž mu vyplácen
nezkrácený plný plat.
Předseda: Kdo souhlasí s resolučním návrhem p. posl. Heegera, Jokla, Uhla a soudr., právě přečteným, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Návrh je zamítnut.
Teď nám zbývá rozhodnouti o druhém
resolučním návrhu p. posl. Uhla, Jokla, Heegera a soudr. Žádám,
aby byl přečten.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Ministr národní obrany se vybízí,
aby oznámil všem vojenským sborům, že ani plat, ani jiné požitky
se nesmějí zadržovati vojínům jako disciplinární trest.
Předseda: Kdo souhlasí s tímto resolučním návrhem pp. posl. Jokla, Uhla, Heegera a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina, návrh je zamítnut, a máme vyřízený odstavec pátý pořadu dnešní schůze.
Druhé čtení této věci navrhnu na denní pořad příští schůze.
Měli bychom přikročiti k 6. odstavci;
přerušuji však projednávání pořadu dnešní schůze za tím účelem,
abychom mohli přikročiti k odstavci 8., totiž k
rozpravě o naléhavých interpelacích ve věcech školských.
Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)
Není jich.
Předem však, než k debatě té přikročíme, dám ještě rozhodnouti o dvou naléhavých interpelacích, jež byly tiskem rozdány v předešlé schůzi a z nichž při jedné se navrhuje, aby debata byla sloučena s usnesenou debatou školskou.
Jest to především naléhavá interpelace p. posl. Svetlika, Tausika a soudr. vládě, zejména min. předsedovi, ministru vnitra a ministru zemědělství, o krveprolití v Hrušově, o násilném zakročování četnictva a zcizení vykoupené půdy.
Podatelé navrhují, aby se rozprava
zahájila po skončení rozpravy stran demolování "Slováka"
a "Ľudových Novin". Žádám, aby byl přečten nadpis a
petit této naléhavé interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Tisk 3608. Naléhavá interpelace posl. Svetlika, Tausika a soudr. vládě, zejména min. předsedovi, ministru vnitra a ministru zemědělství o krveprolití v Hrušově, v župě marmarošské, o násilném zakročování četnictva a zcizení vykoupené půdy ruským mužíkům.
Ptáme se pánů ministrů:
1. Je pánům ministrům případ tento znám?
2. Co hodlají páni ministři ve věci této učiniti?
3. Hodlají vůbec a jakým způsobem odškodniti postižené obyvatele?
4. Jsou ochotni slúžného i četníky příkladně potrestati?
5. Jsou ochotni vysvětliti, jakým způsobem bylo možno občanstvem zakoupený a řádně zaplacený pozemek odciziti?
6. Je ochotna vláda přičiniti
se, aby byly vyvlastněny velkostatky a lesy bývalé šlechty a jiných
boháčů v Podkarpatské Rusi a dáti dostatečné množství pastvin
do užívání drobných zemědělců?
Předseda (zvoní): Kdo souhlasí s tím, aby této naléhavé interpelaci pánů posl. Svetlika, Tausika a soudr. byla přiznána rozprava podle §§ 69, 65 a 68 jedn. řádu a aby rozprava tato podle návrhů jejich zahájena byla po skončení rozpravy o interpelaci podané pány poslanci z klubu slovenské strany ľudové, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je menšina, rozprava této interpelaci přiznána nebyla. (Velký hluk a výkřiky poslanců strany komunistické. Předseda zvoní.)
Teď zbývá nám rozhodnouti o další naléhavé interpelaci (Stálý hluk poslanců strany komunistické. - Předseda opětovně zvoní.), totiž o naléhavé interpelaci pánů posl. Stivína, Astra, Brožíka, Pika, A. Kříže, J. Marka a soudr., týkající se ministrů školství, veř. prací a financí ve věci stavby budov pro menšinové školství. Podatelé navrhují, aby se rozprava o této interpelaci sloučila s usnesenou již společnou rozpravou o 4 naléhavých interpelacích ve věcech školských.
Žádám, aby byla přečtena hlavička,
jakož i petit této interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Tisk 3651. Naléhavá interpelace posl. Stivína, Astra, Brožíka, Pika, A. Kříže, J. Marka a soudr. ministrům školství, veř. prací a financí ve věci stavby budov pro menšinové školy.
Podepsaní se táží:
1. Jest vláda ochotna podati sněmovně zprávu o použití rozpočtové položky pro stavbu menšinových škol v běžném roce?
2. Může vláda předložiti sněmovně návrh na doplnění rozpočtené sumy 30 milionů na takovou výši, aby nejnaléhavější hotové projekty mohly býti ještě letos prováděny?
3. Hodlá vláda zjednodušiti agendu
při vyřizování záležitostí stavby škol menšinových tak, aby zbytečnými
průtahy nebylo provádění staveb zdržováno?
Předseda: Kdo souhlasí s tím, aby přečtené naléhavé interpelaci pánů poslanců Stivína, Astra, Brožíka, Pika, A. Kříže, J. Marka a soudr. byla přiznána rozprava podle §§ 69, 65 a 68 jedn. ř. a aby sloučena byla s rozpravou usnesenou o 4 naléhavých interpelacích ve věcech školských, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina, tím je rozprava této interpelaci přiznána a bude rozprava tato sloučena s debatou, usnesenou již v předešlé schůzi.
Je nám tedy zahájiti teď společnou rozpravu - to jest odst. 8. pořadu dnešní schůze - o těchto naléhavých interpelacích:
Tisk 3563 posl. Čermaka, Hillebranda a druhů, ministrovi školství o rušení škol,
tisk 3564 posl. dr. Schollicha, Pittingera, dr. W. Feierfeila, Simma, dr. Kafky a druhů témuž ministru o téže věci.
tisk 3565 těchže poslanců ministru školství o zákazu vydržovati zrušené německé školní třídy na útraty obcí,
tisk 3566 posl. Čermaka, Hillebranda, Schweichharta a druhů témuž ministru o téže věci,
tisk 3651 posl. Stivína, Astra, Brožíka, Pika, Al. Kříže, J. Marka a soudr. ministrům školství, veř. prací a financí, ve věci stavby budov pro menšinové školy.
Přistupujeme k debatě a uděluji
slovo prvnímu řečníku zapsanému, jímž je pan posl. dr. Schollich.
Posl. dr. Schollich (německy): Dámy a pánové! Vítám příležitost, která nám byla poskytnuta přijetím naléhavé interpelace, že můžeme v této sněmovně zas jednou přímo a důrazně promluviti o potlačování německého školství. Již několikrát jsme měli příležitost o tom mluviti, avšak řečnická lhůta byla vždycky, právě tak jako i dnes, neobyčejně omezena. Vždycky jsme dostávali jakoby náhubek, musili jsme choditi žebrat o několik minut řečnické lhůty. Já mohu jen na základě přípovědí, jichž se mi dostalo od ostatních klubů, mluviti déle, ačkoli bych považoval za správné, abychom se jednou rozhovořili o školství obšírně. Domnívám se totiž, že by se zde dalo odstraniti mnoho předsudků, že by bylo možno postaviti doklady proti dokladům, a jsem přesvědčen, že přes to, že se to snad dosud na české straně neuznává, bylo by možno zabrániti mnoha nespravedlnostem a přehmatům. Až dosud jsme dost často podrobně pojednávali důraznými slovy, řečmi zde ve sněmovně o protiněmeckém boji o školu, podali jsme mnoho interpelací jednotlivým ministerstvům, zakročili jsme v té věci dokonce u min. předsedy a ministra věcí zahraničních dr. Beneše, abychom aspoň částečně učinili přítrž přehmatům a nespravedlivostem. Nic nám to nepomohlo. Až dosud jsme mluvili k hluchým uším a tím se podle mého zdání i české strany spolu provinily onou ostudou, bojem, který už déle než 3 roky zuří proti německé škole. Při dvou rozpočtových debatách jsem vám předložil podrobné doklady, rovněž ostatní němečtí řečníci připomněli četné nespravedlnosti. Prohlásil jsem, že jsem milerád ochoten, dokáže-li se, že je v tom něco nepravdivého, ve veřejné schůzi přiznati nesprávnost a omyl svého tvrzení. Až dosud nebylo uznáno ani za hodno námahy, zabývati se všemi těmito doklady, nebyly vůbec zkoumány. Nakládá-li se tak lehkomyslně s našimi stížnostmi, pak pochopíte, že se nás zmocnilo ohromné rozhořčení, rozhořčení a odpor, který se snad už v nejbližších dnech a týdnech otevřeně projeví venku mezi obyvatelstvem. Je to jakoby v hodině dvanácté, co k vám dnes mluvím a doporučuji vám trochu více pozornosti k předloženým dokladům.
Je nesmírně smutné, že ve vlasti Komenského je nutno mluviti o boji o školu, je smutné, poznáváme-li ze skutečnosti, jak se český národ vzdálil od ideálů a snah tohoto muže. Boj proti německému školství sahá zpět až k založení státu, kdy zuřil bezmezný šovinismus, kdy i v německých obcích byly Národní výbory neomezenými pány. Avšak tomu rozumím a chápu to, že se tehdy staly přehmaty, mohu je snad omluviti prvním opojením vítězů, ale domnívám se, že bylo povinností vlády, aby tyto nespravedlnosti zase napravila, přehmaty odčinila, zkrátka, aby tyto přehmaty ještě nepotvrzovala. Ale stal se pravý opak. Vláda šla touto cestou, kterou nastoupila, dále až do dnešního dne, bez ohledu na to, kdo byl v čele ministerstva, a to proto, poněvadž úředníci v ministerstvech zůstali tíž, úředníci, kteří byli po převratu vybíráni hlavně ze strany národně demokratické. A ti dělali, co chtěli, a dělají to ještě dnes (Souhlas na levici.), zcela lhostejno, je-li v čele ministerstva školství socialista pan Habrman, nebo odborný ministr Šusta, nebo nyní Slovák Šrobár. Bohužel, právě toto ministerstvo bylo tak neobyčejně zřídka obsazováno odborníkem a tak se stalo, že tito páni úředníci tam mohou vládnout neomezeně. (Výkřiky na levici.) Vedlo by příliš daleko, kdybych vám zde dnes líčil celý boj o školu a s tím i všechny zákonné a nezákonné prostředky, jichž bylo dosud použito, počínaje zákonem z 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n. Divím se jen, že české strany tento zákon, na němž se usneslo revoluční Národní shromáždění, ve svobodně zvoleném Národním shromáždění hned zase nezrušily. Divím se proto, poněvadž tento zákon je přímo výsměchem jménu "demokracie", jménu, s nímž se právě u nás, v tomto státě, provádí tolik kejklí, jehož se tak často a četně užívá, když se tvrdí, že náš stát je "ostrovem pravé demokracie". Neboť v tomto zákoně je všechna moc odevzdána do rukou jednoho muže, byrokratického úředníka, do rukou předsedy zemské školní rady. Lid do toho nemá vůbec co mluvit, nikdo se ho vůbec neptá. Předseda zemské školní rady sám je neomezeným pánem, on sám zakládá školy bez komisí, bez dotazování místních školních rad, zakládá je prostě tam, kde chce; jedná úplně podle vlastního uznání, netáže se žádné okresní školní rady a konečně ani zemské školní rady. V opačném případě je rovněž všechno vloženo v jeho ruce, může školy zcela rušiti, kde chce, nebo zmenšiti počet tříd, a to v době demokracie. V čele této korporace s tak velkým oprávněním k moci byl zde v Čechách muž, který byl dlouhá léta předsedou Ústřední matice školské. Mimo to nebyla nám poskytována ani možnost odvolání, ačkoli nejvyšší správní soud v rozhodnutí z 11. února 1920 výslovně prohlásil, že odvolání proti zrušení školy má účinek odkládací. Povolné zákonodárné ústrojí v revolučním shromáždění dokonce umožnilo, že tento nedostatek prvního zákona byl zrušen zákonem z 9. dubna 1920, č. 295 Sb. z. a n., v němž bylo ustanoveno, že odvolání nemá účinku odkládacího. (Výkřiky na levici.) Pánové, to je možné v právním státě! Je nepochopitelné, že se socialistické a demokratické strany pravice této sněmovny nechopily hned první příležitosti a nezrušily tento zákon.
Účelem boje vedeného proti naší škole jest zničení výborně uspořádaného, dobře vyvinutého německého školství. Německý národ má býti sražen se své kulturní výše, jeho mládež má býti tělesně a duševně zmrzačena. To se ovšem přímo neříká, nýbrž bývají uváděny jiné důvody, zdánlivé důvody, a já se budu nyní těmito důvody poněkud zevrubněji zabývati. S české strany se tvrdívá, že za starého Rakouska bylo německému školství příliš nadržováno a naproti tomu české školství že bylo potlačováno. (Posl. Warmbrunn [německy]: To je pravda!) Pane kolego Warmbrunne, hned vám dokáži, že není pravda, že české školství bylo potlačováno. Tento názor snad chápu a nehledíte-li snad k střednímu školství, však tam to vůbec neplatí, stran obecného školství s vámi souhlasím. Neboť také ve starém Rakousku měly na starosti věcné potřeby při zakládání škol obce, osobní náklad hradila země. Připomínám, že Čechy a Morava měly po desetiletí - na Moravě od vyrovnání r. 1905 - ve správě většinu. (Souhlas na levici.) Jestliže proto nebyl brán na Čechy dostatečný zřetel, musí se obraceti do svých vlastních řad, musí si stěžovati, že v jejich obcích nebyla věnována obecnému školství taková pozornost (Souhlas na levici.) jako na německé straně. (Výkřiky na levici.) Kdežto u nás, u Němců, jsme měli velký zájem o vysoký vývoj školství a i nejmenší obec byla na to pyšná, že má pěknou školní budovu, právě u Čechů nebylo tohoto ušlechtilého snažení. Jedna jediná věc byla sporná: menšinové školy, poněvadž se německé obce zdráhaly, vlastním nákladem stavěti přistěhovalým českým živlům školy. Jedině na tomto poli nedošlo, bohužel, ke shodě, a to je jediná výtka, která může být dnes činěna Němcům, na druhé straně však, samo sebou se rozumí, německými menšinami v českých městech také českým městským zastupitelstvům. Dnes se holedbáte tvrzením, že prý za převratu bylo na německých školách v jedné třídě jenom 50 až 53 dětí, v českých však 60, a pan zpravodaj rozpočtového výboru, dr. Srdínko, udává tato čísla podle nynějšího stavu 46 dětí v německých a 50 dětí v českých školních třídách. Z toho dovozuje, že ještě dnes je nespravedlnost v tom rozdělení. Avšak zapomínáte chytře, nebo nechcete toho říci, že Němci mají poměrně více jednotřídních a také dvoutřídních škol než Češi. Uvedu jen onen poměr podle stavu z 31. prosince 1919 - bohužel, mám po ruce doklady pouze z Čech. Podle tohoto stavu je v Čechách 1132 jednotřídních škol, z toho 516, t. j. 45·6% českých a 616, t. j. 54·4% německých. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) Dvoutřídních škol bylo 1762, z nich 1086 čili 61·6% českých a 676 čili 38·4% německých. Dále z 225 expositur patří 117, t. j. 51% Čechům a 108, t. j. 49% Němcům. Z 11 škol spravovaných excurrendo je jich 5 českých a 6 německých. Podle posledního sčítání lidu je v Čechách Němců 31·9%, tedy okrouhle 32%. Podle toho měl by činiti také náš podíl v tomto školství v nejpříznivějším případě ne více než 32%. (Souhlas na levici.) Avšak jednou máme 54·4%, po druhé 38·4%. Tato čísla lze si vysvětliti z poměrů osídlení. Ježto naši soukmenovci bydlí v těžko přístupných pohraničních horách a v neúrodných krajích, byly tam namnoze zřízeny školy, aby jim bylo umožněno vzdělání při špatných cestách a povětrnostních poměrech. Rozumí se samo sebou, že tyto školy mohou míti ovšem menší počet dětí oproti školám českým, které jsou většinou v nížinách a jejichž třídy ovšem mohou býti lépe naplněny. Je tedy nesmysl, vypočítá-li se snad průměr a tvrdí-li se pak, že máme více škol, nebo příliš mnoho tříd, nebo že vaše třídy jsou přeplněny. (Výkřiky posl. inž. Junga.) Tvrdím, že i kdyby bylo pravda, že bylo Němcům ve starém Rakousku nadržováno, že Češi nemohou ničím ospravedlniti počátek tohoto boje o školu, toho kulturního boje proti nám. (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.) Nebylo by snad účelnější a rozumnější, kdybyste byli rozvíjeli svoji vlastní školu (Souhlas na levici), kdybyste byli zakládali tolik škol, kolik vám libo? I my jsme byli toho mínění a ještě dnes hájíme toto stanovisko, že si můžete založit tolik škol, kolik chcete. Avšak na jedné straně nám školy bráti, abyste mohli své vlastní rozvíjeti, to už není kultura, to je opak kultury, to je krok zpět a tím jste se provinili. (Posl. Warmbrunn [německy]: Nemáte práva, nemáte mravního práva stěžovati si na potlačování!) Pane kolego Warmbrunne, nemáte práva se rozčilovati, děláte do vlastního hnízda! (Posl. Warmbrunn [německy]: Promiňte, odkud vy máte mravní právo?) Dlouhá léta jste bral od německého Schulvereinu plat jako ochránce německého školství a dnes děláte do vlastního hnízda! (Posl. Warmbrunn [německy]: Co z toho dovozujete?) Že jste se už dávno měl vzdát místa u německého Schulvereinu. (Výkřiky na levici - Hluk.)
Pánové! S české strany se tvrdí, že touto cestou, kterou jsme my měli na mysli, nebylo lze jít, poněvadž bylo nutno šetřit. Myslím, že o tom už není potřebí říci ani slova. Stát, který vyhazuje miliardy na vojsko v době, kdy je všude cítit a pozorovat všechny následky války, četná poblouzení, stát, který bez užitku vyhazuje miliony na francouzskou vojenskou misi, nemá práva užívati tohoto úsporného systému právě při školách. Je to nejzvrácenější počínání, vyhazovati miliardy na neplodné účely a nevynaložiti ani těch potřebných milionů zde na účely plodné. Mimo to právě tento důvod odporuje skutečnosti, že jste na druhé straně otevřeli sta nových českých škol. A chci-li konečně ještě připustiti, že Němci snad opravdu měli výše vyvinuté školství, důvod toho byl snad také v tom, že německý národ je konec konců starý kulturní národ a že český národ vlastně teprve v novější době projevil poněkud živější touhu po vzdělání. Ale konečně si myslím, o tom o všem dalo by se hovořiti. Avšak při celém tom postupu bylo urážlivé to, že my, zástupcové německého národa, že německé korporace, které jsou zde na ochranu školství, nebyli jsme ani dotázáni, že se šlo prostě přes naše hlavy, že řízení bylo ihned provedeno, že odvolání nebylo připuštěno, zkrátka a dobře, že jsme byli proti poměrům úplně bezmocni, ačkoli ministr Habrman jako ministr školství kdysi výslovně prohlásil, že s námi bude při každém novém zrušení školy jednati. Nedostál tomu slovu, snad mu nemohl dostáti, jako tak mnozí ministři v tomto státě nedostáli svému slovu (Souhlas na levici), jeho vlastní úředníci mu nedovolili, aby dostál slovu. Zajisté, že bychom byli vzali zřetel k poměrům po převratu. Beze sporu lze pozorovati jakýsi úbytek dětí na německých školách. Německé školy dříve jaksi přitahovaly k sobě české děti, děti se tam naučily světové řeči, nahlédly do německé kultury, což jim pro další život zajisté nebylo na škodu. O poněmčování, jež nám dnes vyčítáte, nemohlo býti vůbec řeči, neboť mohl bych vám vyjmenovati řadu velmi vynikajících mužů vašeho vlastního národa, počínaje presidentem Masarykem, kteří prošli vesměs německými školami a zůstali dobrými Čechy. Ve škole byly děti vyučovány německy, doma však se mluvilo česky, o poněmčování nebylo vůbec řeči. Na druhé straně také přiznávám, že počet německých dětí v českých školách byl velmi nepatrný, z toho prostého důvodu, že čeština nesnese s němčinou přirovnání co do významnosti, poněvadž s ní člověk konec konců daleko nedošel a kulturní plody nebyly tak značné, že by byly přitažlivě působily na německé děti. Podle prof. Srdínka bylo v Čechách 31. prosince 1918 českých dětí v německých školách 15.780 a obráceně 2356 německých dětí ve školách českých. Počet ten ihned klesl. R. 1919 klesl už na 3204 českých dětí a naopak počet německých školních dítek stoupl na 2842. V posledním školním roce bylo v českých školách v Československé republice podle prof. Srdínko 3527 německých dětí, t. j. 0·4% všech do školy chodících dětí, na německých školách 0·8%, tedy asi 7000 českých dětí. Nevím, jak pan prof. Srdínko k těmto číslům dospěl, podle mého názoru jsou to odvážné dohady, čísla fantastická, neboť seznam žáků nemá dosud rubriky "národnost", učitel se neptá a nemůže se ptát zapsaných dětí po národnosti, namnoze to neví, ježto i sčítání lidu je nyní, jak víte, velkým tajemstvím. Ale dejme tomu, že všechna tato čísla jsou správná. Převratem nastaly nové poměry, tisíce českých dětí opustilo německé školy a tím ospravedlnily zrušení německých tříd. Předpokládám, že jsme měli asi 20.000 českých dětí v našich německých školách. Vezmete-li průměr 80 žáků ve třídě, je tím ospravedlněno zrušení 250 německých tříd. A připustím vám i dvojnásobný počet! Řekněme, že bylo potřebí zrušit 500 tříd. Avšak jak ospravedlníte, že bylo zrušeno přes 1600 německých tříd?
Postup byl ovšem velmi jednoduchý. Předseda zemské školní rady měl podle § 9 zákona z 3. dubna 1919 právo zrušiti všechny třídy, kde nebylo zrovna 40 dětí. Avšak § 5 téhož zákona mu dával také možnost, podle okolností zakládati školy také tam, kde nebylo 40 dětí chodících do školy. To znamená jinými slovy: Pro zakládání českých tříd a škol postačil jakýkoli počet, při německých školách se jednalo přesně podle předpisu. Vylíčím vám stručně postup, jak to u nás chodívalo ve sta případech. Do čistě německých obcí se nejprve přeloží úřednictvo, přijde tam nový velitel četnictva se 4 až 5 dětmi, vymění se personál železniční, vyberou se rodiny s několika dětmi, vystřídá se finanční stráž a pod. Najednou je v německé obci 10 až 12 českých dětí. Připočtou se dále děti školou nepovinné, k tomu děti, které už ze školy vyšly, ano u nás jsou dokonce i t. zv. děti stěhovavé. Ty se stěhují z obce do obce, stále se počítají a když je škola zřízena, putují do obce další. (Posl. Vahala: 20 jich tam máte vy!) Pane kolego Vahalo, uvedu Vám později spoustu dat z vašeho volebního kraje. Mějte, prosím, poněkud strpení!
Je-li škola už zřízena, musí býti také někde umístěna. Ale ačkoli je nouze o byty, není při tom dnes vůbec žádných obtíží. § 7 zákona z 3. dubna 1919 dává předsedovi zemské školní rady právo vyvlastňovací. Používá se ho bezohledně, a to namnoze proti německým školním budovám, ačkoli je jasno, že zákonodárci neměli snad nikdy úmyslu užívati k tomu účelu německých tříd. Německé třídy bývají vyvlastňovány, německé školy musejí zaváděti polodenní vyučování, jen aby bylo místo pro několik českých dětí. Ale nejen to, často to bývá pouhý justament. Postaví si hlavu a usilují výhradně o nejlepší školní budovy, které jsou v německých obcích. V Novém Jičíně jsme na př. nabízeli pro českou školu budovu, jíž se po desítiletí užívá k německým školním účelům a i dnes se jí ještě užívá. Je úplně způsobilá. Okresní hejtman sám mně řekl, že by s tím souhlasil a že by přijal toto řešení; česká menšina však si postavila hlavu a chtěla jen nejlepší a nejnovější školní budovu a domohla se toho také u ministerstva, že ji dostala. Ministerstvo potvrdí bez výjimky všechno, co se od něho žádá. Německé dětské školky jsou vyvlastňovány, soukromé domy jsou zabírány, domácí pán už nemá práva volně nakládati svými místnostmi. Může podati odvolání, ale ačkoli se odvolal, už se provádějí stavební změny v jeho domě.
Nyní dále: Tyto školy je teď potřebí zalidniti a poněvadž je tu příliš málo českých dětí, nebo snad také proto, aby se dokázalo, že německé třídy právem musily býti zrušeny, provádějí se tak zvané reklamace dětí. Co se v tomto směru už několik let zvláště na Moravě děje, nedá se vůbec vylíčiti a přímo vlasy nad tím vstávají. Připouštím, že je správná ta zásada, a také to uznáváme, že české dítě patří do české školy. Ale pak také obráceně, že německé dítě patří do školy německé. (Souhlas na levici.) Pak musíme ještě promluviti o dětech z t. zv. smíšeného manželství. Neboť zde není dosud žádného ustanovení, v tom směru platí dosud právo rodičů, na Moravě omezené zákonem zvaným lex Perek. V § 20 zákona z 27. listopadu 1905 je ustanoveno, že do obecné školy mohou býti přijaty zpravidla jen děti, které znají jazyk vyučovací. Před několika dny, 7. června 1922 učinil nejvyšší správní soud v této věci rozhodnutí č. 6962, které odporuje tomu, co vyslovil v rozhodnutí ze 24. září 1921, č. 11.774, že totiž školou povinné dítě náleží zásadně do školy své národnosti. Tím bylo také úplně upuštěno od právního názoru starého vídeňského správního soudu a vyslovena zcela nová zásada. Považuji tento rozsudek za politováníhodný chybný rozsudek. Ale i když připustíme, že národnost má býti směrodatná pro návštěvu školy: kdo však určuje národnost dítěte? O tom nejvyšší správní soud úplně pomlčuje. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí praví, že jest to otázka skutkové podstaty, již prý má vyšetřiti úřad. A jak se to dělá? (Posl. Sladký: Podle sčítaní!) Tenhle podvod známe už od sčítání lidu. My víme, že jednotlivec nemá vůbec práva rozhodovati o sobě samém, nýbrž že okresní politická správa prostě určí podle jména, podle pátrání snad po dědečkovi a pradědečkovi, ke které národnosti má náležeti. Bylo vydáno sta, tisíce takových rozhodnutí, kde někomu prostě proti jeho vůli, proti jeho přiznání ve sčítacím archu byla odepřena národnost "německá" a vnucena mu "česká"; bylo mu zkrátka proti jeho vlastní vůli vtištěno znamení Čecha. Všechna odvolání dosud nepomohla: Zemská správa politická už potvrdila rozhodnutí první instance, ministerstvo je samozřejmě také potvrdí. Národnostní příslušnost tudíž určuje okresní politický úřad, nebo lépe řečeno český četník onoho místa. V této věci se staly četné přehmaty a pochopíte tudíž, že se musíme zcela rozhodně ohraditi proti takovému určování národnosti, že hájíme zásadu, že jen svobodně projevená vůle jednotlivcova může rozhodovati. Souhlasí to také s §§ 106, 107 a 121 československé ústavní listiny, které zaručují všem obyvatelům Československé republiky bez ohledu na jejich původ, řeč, rasu a náboženství plnou ochranu jejich svobody a s osobní svobodou spojené svobody vůle, jakož i svědomí a vyznání. Každý státní občan má tudíž právo ve všech věcech svědomí a vyznání svobodně a svrchovaně rozhodovati. Vy řeknete: Právo národa je silnější než právo jednotlivcovo. Bohužel, tuto zásadu jsme ještě neuzákonili. Dá se to také stěží provésti při způsobu, jak se naše obyvatelstvo za století semo tamo usídlilo a promísilo, mezi Němci je na př. velmi mnoho rodin s českými jmény a naopak u Čechů velmi mnoho rodin se jmény německými. Jmenuji jen několik českých členů parlamentu: Engliš, Ertl, Franke, Habrman, Hampl, Hajn, Klein, Langr, Mach, Meissner, Neumann - ze studu se ovšem píše Najman (Veselost) - paní Pechmanová, Schuster, Sonntág, Winter atd., atd. Vidíte tedy, že se této zásady nedá užívati a také s tím nikam nedojdeme.