Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen. Uděluji závěrečné slovo panu zpravodajovi Netolickému.

Zpravodaj posl. Netolický: Vážená sněmovno! K projednávané osnově zákona, která jedná jenom o pouhou změnu 1. a 2. odst. čl. XIX, navázána byla pány předřečníky, zvláště kol. Knirschem, debata politická. Já se svého místa jako zpravodaj necítím se povinován na politické otázky, zvláště na otázku politické smlouvy mezi Francií a Československem odpovídati, ale pokud se týče druhého řečníka z řad německé sociální demokracie, dovolím si uvésti některé jeho výroky na pravou míru.

V první řadě nutno konstatovati, že změna, která je navržena a která zní, že "Skladné ze zboží, které se uloží v úředním skladišti, ve výměře, která se stanoví nařízením" a dále, že "Nařízením určí se též doba, po kterou je zboží osvobozeno od skladného" obsahuje téměř totéž, co uvedeno je ve znění dřívějším, pouze s vynecháním nízkých sazeb 3 hal. a 5 hal. za 100 kg, jak ustanoveno bylo zákonem z r. 1906 v Rakousku a zákonem z r. 1907 ve druhé, uherské polovici této říše.

Tedy jde jenom o to, aby sazba mohla býti přiměřeně době nynější zvýšena, a za druhé o to, aby jaksi pochodem pružnějším a přístupnějším mohla býti měněna ustanovení, pokud se týče připouštění zboží na sklad a doby, jak dlouho toto zboží na skladě má a může ležeti. Tímto ustanovením vyhoví se zajisté naléhavé potřebě, poněvadž skladiště, která na celních hranicích stojí, nejsou dostatečná v té míře, aby vyhovovala, a tu také zajisté vzhledem k této okolnosti bude nutno, aby stát, resp. úřady naše měly možnost v naléhavých případech zboží na sklad nepřijímati anebo ze skladu je vykazovati.

Páni kolegové se strany německé sociální demokracie nemají prý důvěry v byrokracii a následkem toho budou hlasovati proti tomuto zákonu. Pan kolega uváděl také dále, že na místo hádek politických a národnostních má se náš parlament věnovati více práci hospodářské. Táži se jen, kdo je vinen těmito hádkami národnostními a kdo vlastně vnáší tuto hádku a toto ovzduší do našeho jednání? Měli jsme příležitost již za projednávání i méně důležité předlohy zákona dnes viděti, že to nejsou strany většinové, které by měly největší snahu a vůli věnovati se hospodářským otázkám, nýbrž že jsou to pánové z německé strany, kteří každé příležitosti používají k tomu, aby i při otázkách hospodářských a takového rázu, jako je předmět nynější, otázky nacionální projednávali, o nich se zmiňovali a tím vlastně to, co kolega z německé sociálně-demokratické strany odsuzoval, sami zaviňovali.

Předlohy hospodářského zákonodárství čekají svého rozřešení a je jisto, že po této stránce bude museti náš parlament vykonati velikou povinnost vůči všem vrstvám našeho obyvatelstva, ale jest také jisto, že jest si jí vědom, a v důsledku tohoto uvědomění bude pokračovati a podle toho se také zařídí.

Z těchto důvodů prosím slavnou sněmovnu, aby přijala návrh zákona, a to ve znění, jak jsem je byl navrhl, poněvadž vyhovuje okamžité a naléhavé potřebě. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Budeme hlasovati.

Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa (Děje se.)

Osnova právě projednaná má pouze 2 paragrafy, nadpis a úvodní formuli. Návrh pozměňovací učiněn nebyl. Dám tedy o celé osnově hlasovati najednou.

Je snad nějaká námitka proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyla.)

Není jí. Budeme tedy hlasovati, jak jsem právě uvedl.

Kdo souhlasí s celou osnovou zákona, t. j. s jejími dvěma paragrafy, nadpisem a úvodní formulí ve znění usneseném senátem a doporučeném panem zpravodajem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím osnova přijata jest ve čtení prvém.

Čtení druhé navrhnu na pořad příští schůze.

Tím jest vyřízen 1. odstavec pořadu dnešní schůze a přikročím ke druhému, jímž jest

2. zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 3559) o dani výdělkové pravovárečných měšťanstev (pravovárečných komunit) (tisk 3607).

Zpravodajem jest pan posl. Remeš, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj posl. Remeš: Slavná sněmovno! V zemích českých existují v městech pivovary, patřící tak zvaným pravovárečným měšťanstvům, čili pravovárečníkům, kteří obyčejně, ne však vždycky, jsou současně majiteli tak zv. pravovárečných domů. Toto společenství poskytuje velmi mnoho zajímavých stránek a záhad v tom směru, zda jedná se zde o pouhé společenství, či o společnost a jakou, nebo o spolek či korporaci.

Právní praxe narážela až dosud na celý komplex rozmanitých sporných otázek zejména, pro koho má se vložiti právo vlastnické k společnému pivovaru a kterak má v knihách pozemkových zapsán býti podíl, který přísluší členu pravovárečného měšťanstva na společném pivovaru, předpokládajíc, že pravovárečné měšťanstvo samo vaří, zda má býti zapsáno do obchodního rejstříku a zda do rejstříku jednotlivců, či do rejstříku společností, jakým způsobem mají jeho členové zapravovati převodní poplatek ze svých podílů na společném pivovaru, zda individuelně, či ekvivalentem.

Tyto naprosto neujasněné otázky a hlediska k nim vedly v praksi k trvalým sporům. Jedni pokládali dle positivních zákonů pravovárečná měšťanstva za společnost, druzí za spolek, jiní zase za obec reálnou atd. Pravovárečná měšťanstva jsou zbytkem našich domácích řádů z dob samostatného státu českého. Původně si u nás připravoval pivo každý sám ve své domácnosti, jako jiné nápoje. Vaření piva nebylo tenkráte ještě zvláštní živností. V dobách, kdy panovníci čeští zakládali města, provozovalo se vaření piva již řemeslně; v těch dobách se již mluví o vaření piva jako o živnosti. Čeští panovníci udělovali městům právo, a to právo výhradné (monopolní) vařiti pivo. Města za to odváděla poplatky do komory královské. Toto výhradné právo vaření piva bylo zdrojem důchodů měšťanských i zdrojem důchodů královských, a to zdrojem vydatným. Aby tento pramen nevysychal a byl ještě vydatnějším, o to postaráno bylo právem hájemství, tak zvaným právem míle, podle kterého na míli cesty kolem města tímto právem nadaného se nesmělo pivo vařiti ani slad vyráběti. Pivovary počaly se stavěti teprve ve 14. věku a zvelebeny byly ve století 16., když také šlechta počala chápati význam a cenu vaření piva pro sebe, neboť viděla, jak velmi dobře se daří městům, ve kterých se vařilo pivo, a počala zřizovati pivovary,

které místy přenechávala měšťanům poddaným za plat. Z toho vzešel mezi městy a šlechtou spor o právo vaření piva, jež města na základě privilegií královských výhradně pro sebe reklamovala. Smlouva svatováclavská z roku 1517 ponechala oba stavy při vykonávání tohoto práva; zůstalo při tom, aby páni i rytíři nebránili svým lidem piva ani jiných věcí z měst bráti a do měst zase naproti tomu obilí a jiné potřeby svobodně dovážeti.

V městech nadaných právem k vaření piva se stávalo během času, že si právo to počali osobovati přední měšťané, tak zvaní starousedlí, kteří jiné spoluobčany, zejména řemeslníky z tohoto práva vylučovali, čímž docházelo k velmi četným sporům. Právo vařiti pivo zůstalo i po zrušení svazku poddanského výhradným právem vrchnosti a měst, resp. měšťanstva až do nejnovější doby, kdy právo propinační v Čechách zákonem ze dne 30. dubna 1869 a na Moravě a ve Slezsku ve stejný čas s rozdílem toliko několika dnů proti náhradě bylo zrušeno.

Výhradnost tedy pominula, ale zůstalo tu živnostenské oprávnění jako právo dobře nabyté, ačkoli takové právo jest udíleno nyní podle přísných ustanovení řádu živnostenského. Toto dobře nabyté právo je v četných případech neobyčejně vydatným zdrojem příjmů vlastníků pravovárečných domů, majících pravidelně také větší ceny nežli ony domy, s nimiž žádná živnost reálná není spokojena, a přináší jim tak nečekané, do desetitisíců jdoucí bezzáslužné renty.

Důsledkem vylíčené nejednotné prakse právní pak jest, že tato společenstva jsou až dosud zdaňována podle zásad platných pro každé malé soukromé podnikání, což v ohledu konkurenčním je pro podnik pravovárečného měšťanstva nesmírnou výhodou, kdežto státu jakož i samosprávným svazkům způsobována jest citelná újma na daních a na přirážkách, poněvadž základna vyměřování přirážek jest zpravidla značně menší nežli u společností, jež jsou povinny účtovat veřejně podle II. hlavy zákona o dani výdělkové.

Z důvodů veřejných a státních je proto nutno i zde přežilé výsady přizpůsobit změněným poměrům, jak se to již dříve stalo usnesením Národního shromáždění ohledně užívacího práva t. zv. starousedlých občanů na venkově, jimž odňato bylo právo užitků z obecního statku.

Že bylo úmyslem revolučního Národního shromáždění i tuto daňovou výsadu odstraniti, o tom svědčí ta okolnost, že již v revolučním Národním shromáždění podán byl příslušný návrh posl. dr. Gustava Heidlera, dr. Dolanského, Jaroše, dr. Horáčka a soudr., k jehož projednávání však, žel, tehdy nedošlo. Návrh vládní, právě projednávaný, kryje se ve své motivaci téměř úplně s projednávaným návrhem vládním.

Výbor rozpočtový přijal proto příznivě vládní předlohu zákona tohoto, která směřuje k odstranění všech pochybností o kvalifikaci pravovárečných měšťanstev se stanoviska berního a stanoví pro ně daňovou povinnost podle hlavy II. o dani výdělkové.

Výbor rozpočtový projednal tuto osnovu ve své schůzi dne 8. června t. r. a usnesl se na tom, doporučiti poslanecké sněmovně, aby přijala zákon tak, jak jej vláda byla navrhla.

Tlumočím zde přání a usnesení výboru rozpočtového a prosím sněmovnu, aby laskavě z důvodů spravedlnosti pro předlohu zákona hlasovala v tom znění, jak jí byla předložena. (Výborně!)

Předseda (zvoní): K slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá, budeme tedy hlasovati.

Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Také tento zákon jest malý, má pouze dva paragrafy, nadpis a úvodní formuli. Pozměňovací návrh učiněn nebyl, dám tedy hlasovati o celé osnově najednou. (Námitky nebyly.) Námitek proti tomu není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, t. j. s jejími dvěma paragrafy, nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla doporučena panem zpravodajem, prosím, ať zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Tím jest zákon tento schválen ve čtení prvém a druhé čtení dám na pořad schůze příští.

Tím vyřízen jest 2. odstavec pořadu dnešní schůze a přikročíme ke třetímu, jímž jest

3. zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 3552) o vyplácení úroků státního předválečného nezajištěného dluhu (tisk 3609).

Zpravodajem jest pan kol. dr. Nosek, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Osnovou, kterou nyní máme projednávati, blížíme se k rozřešení jedné z bolestných, palčivých otázek, které náš hospodářský život zaměstnávaly od počátku samostatnosti našeho státu. Jedná se zde o honorování kuponů z předválečného dluhu nezajištěného, ať dluhu rakouského, uherského, anebo společného rakouskouherského.

Největší obtíží při řešení otázky, jakou kvotou jednotlivé nástupnické státy mají přispěti k úhradě těchto předválečných dluhů, byla nemožnost nalézti nějak spravedlivý klíč a z toho důvodu se také stalo, že mírová smlouva nemá žádného definitivního ustanovení v tomto směru, ale ponechala řešení této složité otázky reparační komisi, která ovšem dodnes žádného rozhodnutí tu učiniti nemohla prostě z toho důvodu, že, vezme-li kterýkoli z klíčů, pokaždé dospívá k jinému výsledku. Jiný výsledek je, jestliže jednotlivým nástupnickým státům chce přiděliti předválečnou kvotu dluhu rakousko-uherského podle teritoria, jiný výsledek, má-li se přiděliti kvota podle berní způsobilosti nástupnických států, a jiný výsledek, má-li se tato kvota přiděliti podle množství obyvatelstva, které na nástupnické státy připadá.

Náš stát, který také v jiných věcech ujal se samostatné iniciativy, aby poměry vyvolané těmito převraty nějakým způsobem sám urovnal, chápe se i zde vlastní cesty a naše vláda předstupuje před sněmovnu s návrhem, který má řešiti tuto otázku způsobem, který zejména drobnějším lidem může býti vítán. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Prosím, abyste se laskavě rozpomenuli na celou řadu drobných majitelů rent, kteří po určitou řadu let před převratem neobdrželi žádného úroku, takže nyní, když náš stát je ochoten vzíti na sebe také povinnost vypláceti příslušné renty a zaměniti dřívější papíry rakousko-uherské za samostatné československé konsoly a honorovati kupony v penězích československých, je to další krok ke konsolidování hospodářských poměrů v našem státě, který lze zajisté přivítati.

Zásadně vychází osnova z myšlenky, že od doby ratifikace mírových smluv saint-germainské a trianonské přijímá náš stát na sebe povinnost, občanům československým vypláceti kupony předválečného rakouského nebo uherského nebo společného rakousko-uherského dluhu. Na tu dobu, kdy přestalo honorování úroků rakouských starých papírů do doby ratifikace příslušných mírových smluv, máme zde vakuum, za které nepřijímá náš stát na sebe žádné povinnosti, ale bude přece jen fakticky, třeba by se k tomu právně nezavazoval, vypláceti úroky v té době splatné v plné jejich hodnotě, a to pokud se týče menších obnosů v hotovosti nebo v losech stavební půjčky, pokud jde o obnosy poměrně vyšší. Losy tyto nebudou za nominální hodnoty odevzdány, nýbrž za prodejní cenu, takže každý interesent dostane, třeba ve státních papírech, plnou nominelní hodnotu kuponů, splatných v době mnou označené. I po této stránce lze říci, že věc lze uvítati se stanoviska spravedlnosti a že lze ji považovati za docela správnou.

V dalším ustanovení mluví se o tom, že příslušný kuponový arch nemusí souhlasiti co do serie a čísla s pláštěm, ke kterému jest přiložen. Toto ustanovení jest správné, poněvadž se v něm žádá, aby i kuponový arch i plášť sám náležely k témuž druhu půjčky, aby zde byly tedy buď květnová renta nebo stříbrná, nebo zlatá renta. Poněvadž však se stávalo v praxi, že za účelem jednoduchého manipulování v peněžních ústavech býval kuponový arch od pláště oddělován, není třeba, aby se úplně shodovaly. Příslušné ustanovení, že se přejímají za stejnou nominální cenu staré papíry předválečné v penězích československých, jest výslovně pojato zde do zákona, jen jiná relace je stanovena ohledně zlaté renty, která je pojata do tohoto zákona na základě dřívějších propočítacích kursů, jak to bylo zavedeno cís. nařízením ze dne 20. března 1915.

V této věci jedná se o přeměnu bývalých dluhů předválečných, společného, rakouského a uherského, transakcí jednotnou na jednotný typ papírů, na konsoly československé, takže se zde zjednodušuje kasovní služba, výplata úroků a vůbec manipulování s těmito papíry.

Poněvadž tedy jde jen o další zlepšení hospodářských poměrů v našem státě a poněvadž je to osnova s hlediska sociálního velice důležitá, doporučuji slavné sněmovně jménem rozpočtového výboru, aby také této osnově udělila ústavní schválení. (Výborně!)

Místopředseda Buříval (zvoní): Zahajuji debatu. Ke slovu jsou přihlášeni páni posl. Kostka, Böhr, Dietl, Szentiványi.

Dříve než udělím slovo prvému řečníku, navrhuji, aby řečnická lhůta byla stanovena na 15 minut.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Námitek není, návrh můj jest přijat.

Uděluji slovo prvému řečníku, jímž jest pan posl. Kostka.

Posl. Kostka (německy): Slavná sněmovno! Dal jsem se zaznamenati jako řečník proti návrhu samozřejmě nikoliv pro obsah zákona, nýbrž pro několik bodů, jež naléhavě vyžadují několika dalších rozhodnutí a nové porady. Dovolím si ve svých vývodech k tomu se vrátiti a poznamenávám, že jsme se strany německých stran podali návrh, aby tento návrh zákona byl vrácen rozpočtovému výboru, a aby se mu k podání zprávy uložila lhůta 24 hodin.

Všeobecně musí se poznamenati, že se v tomto státě poměrně pozdě vzpomíná na závazky z mírové smlouvy a že nejprve musí zájemníci a lid jíti na ulici nebo založiti spolky, aby se mírové smlouvy užilo také v jejich prospěch. Již stokráte bylo přece na tomto místě řečeno, že se přirozeně nemůže nikdo tenkráte, když převezme aktiva, zříci předem pasiv, zvláště tenkráte ne, jestliže, jako zde v článku 203 mírové smlouvy, jest vydán zcela přesný poukaz. Bylo interpelováno, bylo několikráte naléháno, avšak, bohužel, není ta věc do dneška ještě vyřízena.

Nyní se chci však ihned zabývati jednotlivostmi předlohy, neboť 15 minut skytne sotva času, aby se mohlo o jednotlivostech, třeba jen letmo promluviti. V tomto zákoně stojí nepříjemný pasus o zmocnění ministra financí. Ministr financí se zmocňuje, aby pro dobu až do ratifikace této mírové smlouvy buď vyplácel úroky hotově, nebo dával místo peněz československé státní papíry. Myslím, že v tom spočívá nespravedlnost ve dvojím směru. Chci to zde jen naznačiti, neboť páni z maďarské nebo slovenské strany, kteří v tom směru jsou ještě více postiženi, neboť se to vztahuje na uherské renty, přednesou snad své námitky sami. Vlastníci rent, to se musí prohlásiti, nejsou dnes již naprosto oněmi vlastenci, o kterých se říká, že mohou žíti z majetku rent, nýbrž jsou to většinou velmi ubozí chudáci, kteří své renty také zatížili, až do 50%, a kteří za to musí platiti také úroky. Nedostanou-li tedy za 1 1/2 roku, nebo, jak je to ustanoveno pro renty maďarské, za 2 1/2 roku prošlé úroky, mohou tím utrpěti značnou ztrátu. Proto bych si přál, aby byla veřejnost zde ve sněmovně prohlášením ministra financí o tom upokojena. V rozpočtovém výboru se prý o tom mluvilo; něco zřetelného ovšem o tom nikdo neslyšel, jaké prohlášení dali orgány ministerstva financí nebo ministr financí sám, jakým způsobem chce použíti tohoto zmocnění k zaplacení úroků za přechodnou dobu. Mám za toto, že ho chce použíti tím způsobem, jak sám prohlásil k jedné deputaci vlastníků rent: Blahovolně. To by snad znamenalo, nebudou-li zvláštní důvody k zadržení úroků za přechodnou dobu, že povolí hotové zaplacení až do února 1919. Rovněž nemohu si představiti, jak možno platiti za to československými státními papíry, zvláště, tak praví totiž novinářské zprávy, losovou půjčkou nebo stavební půjčkou. Neboť tato losová půjčka neprodává se za pevný kurs a může se mi tedy státi, že za státní papír, který přijmu na zaplacení za 500 K, potom, budu-li jej chtíti prodati, dostanu 300 K. Myslil bych tedy, že by pan ministr financí měl zde ve sněmovně veřejnosti loyálně prohlásiti, jakým způsobem tohoto zmocnění, jež mu náleží, užije, jinými slovy prohlásiti, že chce zpravidla na se vzíti hotové vyplacení úroků do konce února 1919.

Přirozeně musí se také na to poukázati, že je v tom cosi nesociálního, že ti, kdo mají kapitál v rukou a mohli svými předválečnými rentami upisovati moučnou půjčku, dostanou úroky za přechodnou dobu, kdežto ti, kdo jsou chudáci a nemohli moučné půjčky upisovati, jsou nyní odkázáni na zmocnění ministerstva financí. Proto by bylo naléhavě třeba takového prohlášení zde ve sněmovně. Podáváme také návrh, aby pasus: "zaplacení v nějakých státních papírech" odpadl, neboť není žádné jistoty o tom, jak takové zaplacení se provede.

Na druhém místě poukázal bych na jednu zvláště závažnou nepřístojnost, jež se stále ještě z tohoto zákona vyskytuje. Máme množství osob, které své rentové papíry mají jako dříve deponovány v Rakousku. Známe potíže, jež z toho povstávají, že rakouský stát, vlastně banky nechtějí dnes těchto papírů vydati. Tím jsou postiženy většinou nuzné osoby, neboť dnes se bude musiti vdova po důstojníkovi nebo vdova po válečníkovi, která složila ve Vídni papíry s tak zvanou pupilární jistotou, počítati ne mezi vlastníky rent, nýbrž mezi chuďasy. Poukazuje se na to, že o tom musí rozhodnouti reparační komise. To je správné. Proto byl naším kolegou Patzelem podán v rozpočtovém výboru resoluční návrh, aby vláda naléhala na to, aby o této otázce bylo co možno nejdříve zjednáno jasno; jinými slovy, že přirozeně také výplata povolených půjček rakouskému státu musí býti učiněna závislou na odevzdání těchto papírů jejich československým vlastníkům v republice. Zde by se mělo vytvořiti snesitelné přechodné období, neboť, pánové, zde jde skutečně o lidi, jichž život je smutný. Měl jsem v poslední době několikráte příležitost sejíti se s takovými osobami a mohu vám říci, že nouze tu dostoupila skutečně vrcholu. Musí se uvážiti i takové případy, musí se hleděti k tomu, zda zde není možno vyjíti vstříc. Jsou zde vdovy po důstojnících, jež, jak mi říkaly, mají měsíčního příjmu asi 600 K a musí se tím se dvěma až třemi dětmi obživiti. Ty nemohou tak dále žíti. Své papíry nemají po ruce a nedostávají ani od státu zde ani té nejmenší podpory. Podáváme proto návrh, který by ovšem musil býti uvážen nejprve podrobně v rozpočtovém výboru neboť při takových peněžních otázkách, kdy jde o miliony, není přirozeně možno zde v plenu konečně rozhodovati - podáváme návrh, aby tam, kde renty při dávce ze jmění v Československu byly sepsány, byl ministr financí zmocněn v případech
zvláště zřetele hodných již dnes povoliti vyplácení úroků. Byla by to přechodná doba, aby alespoň ty nejkřiklavější případy mohly býti sprovozeny se světa. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Nuže, kdy se budou platit úroky? V návrhu zákona postrádáme i o tom, bohužel, určitého ustanovení a nemáme plné důvěry, že se takové věci v tomto státě také ihned vyřídí. Při moučné a telefonní půjčce dožili jsme se toho, že výplata úroků dala na sebe čekati a že upisovatelé musili mnohokráte naléhati, než se skutečně úroky dostaly do jejich rukou. Nutno se velice obávati, že i zde nastane takové kuponové hospodářství, jaké jsme, buď Bohu žalováno, musili zjistiti i v jistém účetním úřadě, jak jsme se to v poslední době od vlády dověděli. Musí tedy býti v zákoně samém přesně stanovena lhůta, kdy se mají úroky vyplatiti. Míra jest již zajisté dovršena, lidé byli ponecháni dosti dlouho o hladu, nuže, ať se jim řekne nyní v zákoně, že na př. dva měsíce po tom, kdy tento zákon nabude účinnosti, skutečně také budou jim úroky vyplaceny.

Konečně přicházím k bodu zlatých rent. Ani zde nepřicházíme tímto návrhem zákona do stadia, odpovídajícího mírové smlouvě, neboť nutno snad vyjíti od toho, že jednou podle mírové smlouvy musí býti vydány náhradní titry, jež jsou starým titrům i co do měny rovny. Nyní jsou zde v našem státě, právě pokud jde o zlatou rentu, nejrůznější úpravy. V návrhu je jeden zlatý ve zlatě oceněn K 2·50 z oné doby, kdy již staré Rakousko bylo v konkursu. Není právě pro stát a jeho občany na zvláštní prospěch, jestliže se odvolává na tento konkursní stav. Ve skutečnosti by měl zlatý ve zlatě cenu desateronásobnou, to jest 24 K. Zvláštní však je, jestliže stát sám přichází ke svým občanům, jako tomu bylo na př. kdysi při dávce z majetku, že zlatý ve zlatě byl oceněn 3 K, tedy 50 zl. zl. měny 150 K; a ovšem je třeba se také zmíniti o tom, což nikterak nechci vytýkati, že se spořitelnám vyšlo vstříc a zlatý ve zlatě oceněn 6 K. Myslím, že by bylo třeba pro soukromé hospodářství - a to je více méně soukromé hospodářství, neboť vlastníci rent musí to považovati za svůj soukromý příjem - voliti střední cestu a podáváme proto návrh, aby se zde postupovalo podobným způsobem, jako při dávce ze jmění, že se tedy má počítati zlatý ve zlatě alespoň 3 K, nebo správněji řečeno, počítáme-li správně podle dávky ze jmění, za 4 zlaté ve zlatě 16 K.

O těchto otázkách nedá se přirozeně zde ve sněmovně, ježto jsou velmi nesnadné povahy, mluviti v podrobnostech. Jsou nedostatky v návrhu, který máme dnes v ruce, a proto podáváme návrh, aby se rozpočtový výbor touto otázkou ještě jednou zabýval. Připojujeme však k tomu, že vítáme, že konečně zde přicházíme k nějakému vyřízení otázky předválečných rent ve sněmovně, a že pro naléhavou potřebu obyvatelstva můžeme dáti rozpočtovému výboru 24hodinovou lhůtu k opětné poradě. (Souhlas na levici.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Böhr. Dávám mu slovo.

Posl. Böhr (německy): Slavná sněmovno! Návrh zákona, jímž se zaměstnáváme, obsahuje sice jen 11 krátkých paragrafů, ale zasahuje hluboko do majetkových věcí velikého počtu státních občanů a poplatníků. Návrh byl již dávno zralý. Užil bych slov Isolaniho z Wallensteina: "Pozdě přichází, avšak přece přichází."

Slavná sněmovno! Všeobecně vybízí tento celý návrh a postup ministerstva financí ke kritice v tom směru, že ministerstvo financí stále béře zřetel jen na finanční stav státu, ne však na stav poplatníků. A přece jejich zájmy zcela podstatně sou visejí s finančním zájmem státu. Otázka předválečných rent, předválečných dluhů jest velmi značné váhy, béře-li se zřetel na to, že úzce jest spojena schopnost platiti daně s finančními úkoly a možnostmi výkonů se strany státu. Podle mého názoru mělo se po soupisu rozličných rent z před válečných dluhů co nejdříve pocítí s výplatou úroků, zvláště se zřetelem na nejpotřebnější vrstvy, aby se nedopustilo, aby do řad drobných důchodců vtrhla bída a nouze.

S německé strany bylo slavné sněmovně předloženo mnoho pozměňovacích návrhů k tomuto návrhu zákona, které pan řečník, který právě přede mnou mluvil, blíže odůvodnil. Nechci opakovati jeho vývody, avšak poukaz na to, že nařízení se vztahuje na rok 1915, kdy vídeňská koruna měla cenu 78 švýcarských centimů, pobízí přece jen ke srovnání. Bylo již také blíže promluveno o rozličném hodnocení zlaté renty a zlatého ve zlatě při dávce z majetku a zde při výplatě rent. Vždyť se přece zlatý ve zlatě nemůže jednoduše počítati za 2 K 40 h. Že bylo stanoveno, aby se rakouské renty, t. j. květnové a červnové renty započetly do vyplácení úroků teprve dnem 29. července 1921 a společné renty ještě později, poněvadž Maďarsko pro své tehdejší bolševistické poměry v Budapešti odsunulo o mnoho měsíců své uzavření míru, není rovněž s to, aby vyhovělo očekáváním a dnešnímu právu. Případná nabídka losů, výměna, jest rovněž jen slabou útěchou. Jestliže se nabízejí stavební losy, táži se: Kde může býti důvěry ve všechny státní renty a papíry, jestliže vlastník, který jich jakýmkoliv způsobem nabyl, proměnil nebo vyměnil, nemůže s jistotou počítati na vyplácení kuponů? Nechci, jak jsem řekl, opakovati velice odůvodněných vývodů k jednotlivým paragrafům a k pozměňovacím návrhům, které k nim byly podány. Avšak na jedno bych si dovolil krátce obrátiti pozornost ministra financí a sněmovny, že totiž jak tyto předválečné renty, tedy papíry, jejichž úroky nejsou zaručeny, které státu předem nezavazují, tak také ostatní předválečné dluhy a předválečné požadavky soukromníků se zřetelem na cizinu vyžadují naléhavě pozornosti ministerstva financí a slavné sněmovny.