V tom je hloubka mravní krise Evropy. Zvítězila lež, zvítězila zrada, zvítězilo nedodržení smluv, zvítězilo zapírání všech morálních zásad civilisovaného lidstva a Evropa se s tím smířila. (Hlas: Bronstein přece neznal morálky!) Že jí neznal, to je konečně jeho věcí, ale že ti, kteří s ním jednají, jí dobře neznají, to je zlé! (Hluk. Výkřiky. - Předseda zvoní.) To mělo velikou důležitost. Vzpomeňme si jen na stav Evropy před válkou, vzpomeňme si na světovou válku. Nemohu souhlasiti s tím, že někdo předvídal sociální převraty na začátku světové války. To je úplně falešné, je to proroctví ex post, to dovede každý. Já jenom konstatuji, že nikdy jsem neviděl - ačkoliv nemohu říci, že mně to bylo zrovna velmi sympatické, poněvadž to bylo v Německu - tak opravdové snahy za zmírněním sociálních protiv jako zrovna v Německu.
Víte, že zrovna pod vůdcovstvím toho, který nedávno umřel, tuším Legiena, se tvořila německá liga nejpřednějších lidí v Německu, která hledala cestu společné práce s buržoasními i sociálními vrstvami po válce. To vše šlo docela jinam, a nevěříte-li tomu, že mám pravdu, když se proti tomu proroctví ex post stavím, pak vám řeknu, co říkám na schůzích, dovolte abych řekl i zde v této slavné sněmovně: Nezapomenu nejradostnějšího dojmu, který jsem měl na začátku svého ministerského předsednictví. Když přijel president Masaryk, byl to svátek. U nás se nepracovalo. A já jsem dostal jako min. předseda telegram od ostravských horníků, kteří mně řekli: My dnes pracujeme, my neděláme svátek, poněvadž myslíme, že prací nejlépe ctíme presidenta. (Výkřiky komunistických poslanců: A dnes jim zavírají továrny, dnes je vyhánějí z továren!)
Tedy já konstatuji, že po převratu byl zde duch, který byl neobyčejně krásný, a že ten duch se změnil tenkrát, když nám sem začali páni Poláci pouštěti zástupce bolševiků. Že se zavírají továrny, má docela jiné příčiny, budu také o nich mluviti.
Stav Evropy po válce byl skutečně kritický. Evropa byla zmučena válkou, útrapami, byla otrlá ukrutnostmi, které viděla - na jedno nezapomínejme, o čem se tak málo mluvilo, totiž na to, že zrovna německo-rakouská vojska dostávala právo, aby loupila. - Víte, že do Německa se vozily celé vlaky uloupeného zboží z Italie a Rumunska, a co se dálo v severní Francii a. Belgii, víte velice dobře. Vedle toho však vidělo se to rychlé obohacování, vidělo se to lichvaření, výdělkářství, a tu v této náladě, která docela přirozeně jest schopna přijímati všechny věci daleko intensivněji, než bylo dříve, se vidělo, že zvítězilo v sociálních věcech násilí, že zůstalo vítězným, že neměl nikdo dost. To je docela přirozeno, že to nemohlo zůstati bez vlivu. Proto jsme viděli stávky, boje, proto jsme viděli úmyslné sabotování práce a proto jsme viděli heslo: "za méně práce více mzdy". Nikdo by neměl nic proti tomu, aby za touž práci bylo více mzdy, ale za méně práce více mzdy vedlo k tomu, že jsme se dostali ke kritickým poměrům v průmyslu, které způsobily, že se továrny zavírají. Proto ne obviňovati jen kapitál, nýbrž také trochu obvinovati sebe!
A v této mravní atmosféře nedůvěry
v budoucno je jedna z hlavních příčin evropské krise. Je pravda,
že se nestaví, že se nic nepodniká, ale tu vás upozorňuji ještě
na jednu věc: Jak se může stavěti a podnikati, když jsou všude
ve všech evropských státech - rozumí se také u nás, kromě Německa,
které bylo velmi opatrné v daních, protože mělo platiti reparace
a chtělo býti jako stát chudé - daně takové, že absorbují skoro
veškerý základní kapitál, takže není možno investovati, není možno
stavěti? Jak by netrpěl vnitřní odbyt, když následkem vysokých
cen jsou poměry takové, že lidé, kteří jsou odkázáni na pevné
důchody, které přece nemohly tak rychle stoupati, jako stoupalo
znehodnocení valuty, ztrácejí úplně všechnu možnost kupovati?
Kdo pak co kupuje dnes? (Posl. Mikulíček: Kdo dělá ty vysoké
ceny? Různé výkřiky.) Konstatuji, že by bylo velmi jednostranné
mluviti, že jen jeden dělá ty vysoké ceny. Na každý způsob je
dělají také dělníci tím, že špatně pracují nebo málo pracují a
že stále chtějí větší mzdy, že dělají stávky, boje, a tím zdražují
právě tak jako ti, kteří následkem těchto rozvrácených poměrů
ztratili víru v pravidelné hospodářství a chtějí se rychle obohatiti
a kteří také ve válečné psychologii myslí, že ještě není po válce.
(Posl. Mikulíček: Dělníci dostanou od páru bot od továrny 6
K a zač jsou boty? - Různé výkřiky.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr. Kramář (pokračuje):
Upozorňuji vás, pánové, abyste nezapomínali na jednu věc... (Výkřiky
posl. Mikulíčka.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Pane posl. Mikulíčku, prosím o klid.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): ... na to, co zde tak přesvědčivě vykládal kol. dr. Rašín, že my všichni zapomínáme, že ohromné daně, které máme, musí se konečně jeviti v drahotě produktů. To jinak nejde, čarovati se nedá. Příčiny drahoty jsou velmi komplikované, ale nemohu se podrobně s nimi zabývati, poněvadž by mě to vedlo docela jinam.
Konstatuji, že máme nejen krisí
vnějšího exportu - která ovšem u nás naléhá velmi silně -nýbrž
že máme velikou krisi vnitřního odbytu. A tato krise vnitřního
odbytu nebude dříve odstraněna, dokud nebude zase důvěra v budoucnost.
Na všech stranách musí býti důvěra v budoucnost, musí býti na
všech stranách důvěra v to, že sociální život nepůjde převraty,
nýbrž stálým pokrokem a rozvojem. Tato vnitřní důvěra se nedostaví
- to si řekněme docela otevřeně - dokud nebude po bolševickém
panství v Rusku. (Výborně!) Hospodářský krach v Rusku nepřesvědčí
masy. Namluví se jim o blokádě - což je úplně falešné - namluví
se jim o nepřátelství Dohodových států a všech ostatních, což
naprosto nemá s tím co dělati, namluví se jim o tom, že jsou to
útoky carských generálů, které to udělaly. A ten hlad a rozvrat
hospodářský je v krajích, kde nikdy žádná nepřátelská noha se
ani neobjevila, jako v nitru Ruska okolo Moskvy! Ale to si dá
lid namluviti a věří a bude věřiti tak dlouho, dokud v Moskvě
bude seděti bolševická vláda a dokud budou dostávati bolševičtí
agitátoři z Moskvy nejen instrukce, nýbrž i ostatní, čeho je potřebí.
Není nejmenší pochybnosti, že pro vážné lidi naprosto nestačí
otevření ruských tržišť a naděje na ruské obilí, které se sem
přiváželo, neboť jsou přesvědčeni, že to všechno nebude, dokud
jsou bolševici, poněvadž v systému komunismu leží příčina hladu
a bídy, v ničem jiném. Tito vážní lidé, myslím, že mají pravdu,
když říkají, že jest potřeba mravního přerodu po válce, že je
potřebí osvobození lidstva z válečné psychy, že je potřebí vrátiti
se k předválečné střídmosti, k úctě před čestností, k pravdymilovnosti,
pracovitosti a šetrnosti, ale že je potřebí k tomu přidati ještě
něco jiného... (Posl. Toužil: Kolik vy platíte ve své továrně
dělníkům?) Do posledního haléře tolik, kolik kolektivní smlouva
předpisuje. (Posl. Toužil: U vás byly největší mzdové boje!)
Vy se náramně mýlíte, u mne byl jen jednou jeden veliký boj
a když byla porada továrníků, navrhl jsem, aby se přidalo bez
boje. (Posl. Toužil: Vaše továrna jest pověstná mezi textiláky!)
Musíte odpustit, ale já opravdu nemám mnoho času starati se
o svou továrnu, ale konstatuji jen tolik, že jsem měl jednou jednu
velikou, charakteristickou stávku. Já jsem chtěl a též ještě jeden
továrník, také byl náhodou Čech, aby se přidalo. Všichni továrníci
se usnesli že ne, pak jeden po druhém povoloval, my jsme drželi
usnesení a měli jsme stávku. Potom neříkejte, že to byla nelidskost.
To konstatuji a nerad to říkám, že, když jsem vstoupil do továrny
- a udělal jsem to proto, poněvadž jsem se bál, aby se tam nenasadil
Němec, poněvadž ještě u nás Němci nebyli - prosil jsem svého kompagnona,
abychom dělníkům dobrovolně přidali. (Posl. Toužil: Vy hledáte
levně pracovní síly, ať je to Němec nebo Talián! - Hluk.
- Místopředseda dr. Hruban zvoní.) To je vedlejší.
To jsem jen tak odpověděl, aby byl těm legendám učiněn konec.
Říkám, že není jen potřebí vrátiti se k šetrnosti a pracovitosti,
nýbrž že je potřebí přidati k tomu opravdu sociální cítění, a
to ne jako strach, ne jako důsledek strachu, nýbrž jako jeden
z největších důsledků světové války, ve které byly široké vrstvy
povolány, aby hrály tak důležitou úlohu, z čehož vyplývá povinnost,
aby pro budoucnost zrovna k širokým vrstvám bylo jiné a lepší
sociální cítění, než tomu bylo před válkou. (Posl. Blažek:
Je to viděti u kovodělníků!) Odpusťte, já se nemohu do těch
věcí plésti. Kdybych vám měl říci, co si myslím, jistě, že byste
byli dokonce spokojeni. Já říkám jedno: Musíme jíti s cenami dolů,
ale všichni! (Posl. Zeminová: Dividendy dolů, nikoli
mzdy!) Odpusťte, více nemohu říci. Jestliže je někdo proti
vysokým dividendám, buďte přesvědčeni, že jsem to jistě já. Je
to docela zbytečné, aby se platily dividendy vyšší, než je zapotřebí.
(Výkřiky.)
Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Prosím, nevyrušujte řečníka!
Posl. dr. Kramář (pokračuje):
A nyní v Janově seděla civilisovaná Evropa za jediným stolem s
představiteli největších zločinů, zrady vlasti, s lidmi, kteří
nepřišli dělati pokání do Janova, nýbrž kteří si přišli pro hotové
peníze od chamtivé Evropy, aby mohli pokračovati v dalších zločinech.
(Výkřiky posl. Toužila a Mikulíčka.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Pane poslanče Mikulíčku, nevyrušujte řečníka.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): To je příčina odporu proti Janovu, poněvadž v něm jsme viděli vrchol nejstrašnějšího materialismu. Všechno se má zapomenouti, všechno se má odpustiti, jenž když se dělají obchody. Myslíte-li, že je to velké přiznání zásluh kapitalismu, velice se mýlíte. (Posl. Haken: Pane doktore, vaši stoupenci fabrikanti k nám chodí a prosí, abychom jim otevřeli cestu do Ruska!) Já jen bych byl žádostiv, zdali by je pan kolega Haken dovedl zrovna k těm, kteří tam platí. (Veselost.) Myslím, když už se u něho někdo uchází o tu protekci - já nejsem tím velmi nadšen; rád bych znal pány, kteří to dělají - ale v zájmu našeho hospodářství buďte, pane kolego, tak laskav a ukažte jim cestu, kde by dostali peníze. (Posl. Mikulíček: To kapitalisté kupují všechno penězi!) Bolševici to kupují jinak, ti neplatí, ti si to vezmou. Jestliže vůči kapitalistům nemáte horší výtky, než že všechno platí penězi, není pochyby, že tuto výtku snesou. (Posl. Blažek: To je ta jejich mravnost!) Já myslím, že nemravnost podle našich obyčejných pojmů spočívá v tom, když někdo neplatí.
Mně je neobyčejně podivno, že pan profesor Kafka toto stělesnění největšího materialismu kapitalistického nazývá "Europäisches Gewissen", projevením se evropského svědomí. Já myslím, že tím evropským svědomím jsme myslili a snad budeme mysliti něco jiného. Musíme si přiznati, že všechno je tím strašnější, že ve všem tom sklánění se před zlem jsme viděli spojeného krále s arcibiskupem, že jsme tam viděli věci, které až mravně se hnusily. Řeknu to docela upřímně, že co dělaly v Janově tak zvané dámy, přesahuje všechno a že skutečně, musím to říci, hraničilo to na mravní perversi. (Výkřiky.)
Jak vysoko stojí proti tomuto mravnímu úpadku Evropy Amerika! Řeknu docela upřímně, že jsem hrd, když říkáte, že jsme kapitalisté a buržoové - ač jsme dosud nevěděli, že jsme takoví kapitalisté, ale budiž - neboť konstatuji, že zrovna tato Amerika, tito buržoové a kapitalisté, tato nejkapitalističtější strana, avšak také její dělnictvo, stála v celé otázce jednání se sověty na nejvyšší mravní výši; řekla, že nemůže se smiřovati se zlem. Amerika, tato buržoasní společnost, řekla, že není kompromisu mezi vražděním a nevražděním, mezi kradením a nekradením, že není kompromisu mezi mluvením pravdy a lhaním, mezi zlem a dobrem, a jsme hrdi na to, že byla to právě Amerika, která to řekla, ač nejlépe mohla dělati obchody jako nikdo jiný v Rusku, a to proto, že má dostatečný kapitál, že by mohla Rusku půjčiti; ale ona toho neudělala. Amerika koná to největší tím, že zachraňuje od smrti hladem umírající, dává pomoc jako nikdo jiný, ale se sověty nemluví. V tom je její mravní výše před historií a je to týž idealismus, který vedl Ameriku do války za svobodu evropských národů.
Musím tedy říci, že se velmi divím, když proti této jedině správné, mravně čisté zásadě se u nás říká, že "ze zásadních důvodů" musíme býti proti tomu. Řeknu vám ještě něco jiného: V Ženevě jest protestantské konsistorium kalvinistické církve; ve shromáždění tohoto protestantského konsistoria byla jednomyslně až na jeden hlas přijata resoluce, ve které se vyslovuje největší rozhořčení nad tím, že se jedná se sověty, a když se myslilo, že se s nimi má jednati, že se s nimi dělaly takové ponižující věci, o kterých jsem se právě zmínil. A ještě někde je živé svědomí: Náš přítel Tardieau, kterému máme co děkovati za nejlepší věci v mírové smlouvě, generál Leroux, který nám pomohl k předmostí v Bratislavě, který nám pomohl k Valčicku a území u Cmuntu, ve své veliké řeči v posledních dnech ve sněmovně právem řekl, že nelze evropské věci a evropskou nouzi posuzovati jen se stanoviska materialistického, nýbrž že nutno také se dívati na principy mravnosti a ctnosti. Jestliže jsme v této společnosti - a řeknu docela upřímně, že se cítím býti v dobré společnosti - je mně velice líto, že nejsme tam, kde Francie a Belgie, my a Jihoslované, kteří máme všichni co děkovati za to, že Rusko šlo osvoboditi slovanské národy, kterým hrozilo zotročení. Za jihoslovanskou svobodu a za naši svobodu jsou ti ubozí lidé zde v bídě a nouzi, v nejstrašnějším ponížení za to, že milovali slovanský národ, a my jsme měli býti první, kteří jsme řekli, že nemůžeme vůbec jednati s lidmi, kteří toto slovanské Rusko - toto Rusko, které chtělo svobodu jiných slovanských národů - zradili a prodali Německu a kteří způsobili, že Rusko nebylo zúčastněno mírové konference, že následkem toho my všichni důsledky toho neseme.
Říká se, bohužel, že je velikou
zásluhou, že jsme byli prvními, kteří jsme tuto zásadu prorazili,
že jsme byli první, kteří s Ruskem jednali. Já vím, že jsem trochu
don Quichote v těchto věcech, že jsem sám, že otázka obchodu s
Ruskem je něčím takovým, co vábí všecky lidi, kteří těžce snášejí
důsledky dnešní hospodářské krise, že není příjemno všecko to
mluviti a hájiti, ale musím docela upřímně říci, že není vždycky
nejhorší, alespoň pro vnitřní uspokojení - a to je snad nejdůležitější
v politickém životě a v politickém boji - býti sám, osamocen třeba
proti všem. (Výborně!) Mé mínění tedy je, že všecko jednání
se sověty nepovede k ničemu, nepovedlo se to v Janově a nepovede
se to v Haagu, to jest naprosto jisté. Myslím, že je to jen zdržováním
ozdravění Evropy, když se jakýmkoliv umělým způsobem tato jejich
správa v Rusku udržuje. (Poslanec Toužil: Co myslíte, pane
doktore, šavle a kanony na ně, tak je dát do pořádku!) Račte
odpustiti, abych zrovna musil míti neobyčejně něžné city lidské
k největším katanům, kteří jimi vždy byli, to přece ode mne nežádejte!
(Posl. Toužil: Ať teče krev nebo neteče, jen ať kapitalism
vyhrává!) Konstatuji, že nejde o vítězství kapitalismu, jde
o vítězství práva, pravdy a spravedlnosti. (Posl. Toužil: Já
nevím, čemu vy říkáte právo, pravda a spravedlnost!) Tož pravda,
je to velice široký pojem. (Posl. Toužil: To jest zkrátka pravda
Kramářova, spravedlnost Kramářova!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): Velice klidně tuto výčitku snáším a konstatuji, že můj první boj v mém parlamentním životě byl za politická práva dělníků, takže mé řeči se rozšiřovaly v tisících a tisících exemplářích i mezi dělníky a konstatuji, že bez mé řeči ve sněmovně neměli byste všeobecného hlasovacího práva. (Posl. Toužil: To je pravda!) Řeknu, že jsem nikdy nedělal takových obětí, jako když jsem musil Němcům, abych zachránil všeobecné hlasovací právo, udělati koncesi, že v Čechách se dostalo Němcům relativně více než nám, a všechny ty oběti jsem přinesl, poněvadž jsem myslil, že je v tom právo a spravedlnost, aby měly široké vrstvy volební právo. Jestli to snad nazýváte kramářovským právem, já tuto výčitku velmi lehce snáším a myslím, že se přesvědčíte, že nebylo to výčitkou, nýbrž docela něčím jiným. V tom ohledu velmi lehko se zapomíná, zejména když člověk není zvyklý, aby opakoval své zásluhy; nejsem na to zvyklý, ale když jsem vyprovokován, odpusťte, že se o tom zmíním.
Lituji, že tam, kde se jedná se sověty, nebyli připuštěni i zástupci té patriotické Rusi, kteří za svobodu svou bojovali a dávali krev, naopak, když se tam někdo ukázal, byl italskou policií zatčen a odvezen jako největší a nejnebezpečnější člověk; je neštěstím, že bylo opuštěno, co se jmenuje sanitním kordonem, jest neštěstím, že se nenechá Rusko, aby si svůj proces spravilo a vyžilo samo. Nemluvím dnes o intervenci ve prospěch bolševiků, mluvím ve prospěch těch, kteří toho nejvíce zasluhují.
A nyní dovolte, abych ještě několika slovy se zmínil o jedné věci, která mi též leží na srdci, která byla předmětem velikých debat, zejména se strany německé a kterou sem uvedl první německý řečník p. posl. prof. Kafka. Je to otázka poměru nebo krise aliancí k poměrů mezi Anglií a Francií. V této věci, myslím, že je potřebí, aby také s naší strany bylo jasně a určitě řečeno, co si myslíme. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)
Myslím, že je trochu předčasné počítati s tím, že se Anglie s Francií rozejdou. Prozatím myslím, že trochu parlamentární byla ta nedorozumění, která zde byla, poněvadž janovská konference, jak známo, nebyla konferencí diplomatickou, nýbrž trochu světovým parlamentem, kde se trochu jednalo, jak jste to viděli u nás, trochu se tlouklo do stolu, trochu se hrozilo, trochu se volalo "výborně!" Je docela přirozeno, že je tam atmosféra jiná než bývalo ve starých diplomatických konferencích, kde bylo každé slovo odměřeno, a když se hrozilo, hrozilo se tak, že z toho byly následky. Zde to byla čistě parlamentární hrozba, a z té se nestřílí. V tom ohledu není třeba se tak radovati ani bráti to tragicky. Tím, že Německo se stalo nebezpečným pro Anglii, poněvadž nemá kolonií, nemá obchodního a válečného loďstva, poměry se změnily pro Anglii, ale ne pro Francii a všechny kontinentální státy. V tom je veliký rozdíl. Jestliže Amerika a Anglie poněkud odkloňují se od toho, co bylo ve Versailles, kde to ještě nebylo všechno provedeno, je přirozeno, že z toho musejí nastati třenice. Myslím, že je hlubokým přesvědčením všech opravdových vlastenců francouzských a anglických, že zárukou pokoje a míru je dohoda mezi Francií a Anglií, a jsem přesvědčen, že všechny tyto přestřelky, které zde jsou, budou patřiti k nové demokratické diplomacii, ale že se také vyřídí, jako se obyčejně vyřizují krise parlamentární, totiž že z toho nebude snad krise státní, nýbrž nanejvýš snad pouze krise některých ministrů, a to není tak veliké neštěstí. V tom ohledu věřím ve hluboké interesy vzájemné, které jsou mezi Anglií a Francií o společném zachování míru, a věřím v jejich sílu a trvalost.
Říkáte stále, že Francie stojí na stanovisku imperialistickém a že drží se tak zv. násilného míru "Gewaltfriede". To jest něco, co nemohu nechati bez odpovědi. Především bych se jen tázal, jaký byl ten mír, který vy jste navrhovali, kdybyste byli bývali vítězi? Vy se na to velmi dobře pamatujete, co všechno jste chtěli anektovati od baltických zemí do Belgie a bůh ví kam. (Posl. dr. Kafka [německy]: Kdo je to "vy"?) Němci. (Posl. dr. Kafka [německy]: To byl malý díl Německé říše!)
Pan kol. dr. Kafka mně odpustí, když mu řeknu, že Němci v Rakousku nebyli také příliš skromni, co se týče toho, co mají Němci dostati, až budou vítězi. (Posl. dr. Kafka [německy]: Znáte přece mírovou resoluci německého říšského sněmu z roku 1917!) Ono se to vždycky říká jinak: dokud se vyhrává, nechá se mluviti "der kleine Teil". A všichni jsou spokojeni. Když se to prohrává, dělají se "Friedensresolutionen". Já bych si přál tuto mírumilovnou náladu hned ze začátku války. Pak by to bylo skutečně něco platilo, ale když už bylo zle, v tom nevidím žádnou zásluhu.
Mír ve Versailles pod vlivem Ameriky a Anglie nemá naprosto žádné náhrady válečné. Ten nechce nic jiného než reparace. A co jsou, prosím, reparace? Reparace je zaplacení strašných škod, toho úžasného, systematického, vědecky organisovaného ničení hospodářských podmínek severní Francie, které Němci dělali proto, aby tuto ubohou Francii zdolali nejen vojensky, nýbrž i hospodářsky na mnoho let udělali ji naprosto nezpůsobilou hospodářské konkurence. (Odpor německých poslanců.) Račte odpustiti, já jsem to viděl. A kdo to viděl, toho nikdy nezapomene. Takové organisované, metodické pustošení, přeřezávání ovocných stromů v prostředku na celé délce železnice, to jsou nejstrašnější věci, které jsem kdy viděl. A když jde o to, aby to bylo zaplaceno, Německo dělá umělý bankrot, jak to zde bylo docela dobře řečeno panem kol. dr. Hnídkem a jak já to stále opakuji, že Německo dělá bankrot státu a obohacuje své obyvatelstvo, a mluví se o "Gewaltfriede", o úžasném imperialismu francouzském. Jen se podívejte, co dělala Francie, když byla roku 1871 poražena. Předepsalo se jí 5 miliard. Co to bylo na tehdejší dobu! Pamatuji se, že profesor Adolf Wagner říkal, že si nedovedli ani představiti, co to je 5 miliard. A Francie zaplatila, neprosila, neklečela, nýbrž platila a dělala všechno, aby byla svobodna. A dříve se Němci z Francie nehnuli, dokud Francie nezaplatila. Tedy, prosím, proč chcete tu Francii takovým způsobem ostouzeti před celým světem? Proč ji líčíte jako nepřítele míru? Francie chce mír jako každý. Kdo viděl Francii po vojně v Paříži, kdy každý třetí člověk byl ve smutku, Francii, která ztratila tím, že se nerozmnožovala populačně, která nechala na bojišti milion tři sta tisíc mrtvých, kdo viděl Francii, která tolik trpěla, může míti zločinný nápad, že by Francie chtěla válku? Francie chce mír, ale chce také, aby Německo zaplatilo, co zločinně udělalo. A k tomu má Francie právo. (Výborně! Potlesk.) Jestliže pan profesor Kafka říká, že je Francie v isolaci a že se dáváme ve francouzské politice do isolace, sneseme to. Pro nás platí v politice ještě něco jiného než interes, pro nás platí také mravní zásada a jistá vděčnost. To pro nás platí, jestliže na straně, se kterou jdeme, je právo. A že tu právo je, o tom není nejmenší pochybnosti, to jsem právě dokázal. Ostatně, co se týče isolace, nebuďme tak bázliví. Především to tak velká isolace není. Francie, Belgie, na druhé straně Malá Dohoda, to přece něco znamená. A já konstatuji, že i s těmi německými vojáky v našem státě to nic nedělá. Na to máme zkušenosti. Ale jde dnes o to: Anglie a Amerika - to mě přece přiznáte, že dnes je to něco docela jiného, než bylo dříve - Anglie i Amerika se vzdalují evropské politiky. Rusko a Německo nebudou jistě spoléhati na pomoc Anglie. Anglie do žádné války nebude se plésti a všecko, co by se mohlo státi, to nebezpečí isolace musíme nésti jen my zde. A tu mi pan prof. Kafka přizná, že můžeme nebezpečí této isolace s dosti velkým klidem snášeti a že se nemusíme ani tak mnoho báti fysických následků této isolace, smím-li se tak vyjádřiti. Ale o to tu nejde. Řeknu vám docela upřímně - a to je vlastně to, čím bych chtěl zakončiti - že se na celý problém našeho poměru k Německu dívám docela jinak. Říkáte, že jsem šovén a - já jistě jím jsem co do práv našich menšin a co do našeho národního charakteru našeho státu. Chcete-li tomu říkati šovén, říkejte si, dobrá, v tom jsem naprosto neústupný, v tom se vám přiznám. Ale ve mně není pranic, co by se mohlo nazývati chutí, abychom věčně žili v nepřátelství s Německem. Jsem příliš reální politik, abych nevěděl, jak velké je naše sousedství a jak historické jsou naše hospodářské vztahy, jak každé hospodářské zničení Německa znamená reperkusi pro každého souseda.
Německo není zničeno hospodářsky, nýbrž tím, že pracovalo k bankrotu, že pracovalo bolševicky. Kdyby bylo od roku 1919 zvyšovalo daně a tarify, kdyby nebylo platilo takové šílené peníze svému personálu, kdyby nebylo dělalo inflaci a sta miliard nekrytých dluhů, bankovek a poukázek, které šly do říšské banky německé, nebylo by dokonce hospodářsky zničeno. Co mělo Německo platiti, platilo, jak se dnes dokazuje, před válkou na své vojáky. To může velmi dobře platiti. Ale poněvadž přemoudrá Ententa ve své moudrosti řekla, že se výše reparací ustanoví až roku 1921, tím donutila Německo, aby dělalo bolševickou politiku, a to nebylo dosti chytré, aby se na tu cestu nedalo. Je docela přirozeno, že není potřeba ho litovati. Jinak stojím na stanovisku, že není naším prospěchem, aby bylo Německo hospodářsky ničeno; a nebude ničeno, když přestane vydávati bankovky a když bude platiti. Na to je dosti bohaté. (Posl. dr. Kafka [německy]: Že může klidně zaplatiti 132 miliardy ve zlatě? Vy jste jediný národohospodář na světě, který myslí, že Německo může zaplatiti 132 miliardy zlatých marek!) Kdyby je mělo zaplatiti zítra, je to pravda, ale Německo může velmi dobře platiti to, co platilo dříve na své vojáky. Vždyť se to také nemá zaplatiti do zítřka, nýbrž za 45 nebo 60 let.
Tedy dovolte, abych vám docela upřímně řekl - snad to budete nazývati paradoxem, ale jestliže se nad tím zamyslíte, řeknete, že mám pravdu - že vidím ve slovanské politice naši jedinou záchranu míru a jedinou záchranu demokratismu a Evropy. Usmívejte se, to je lhostejno. Když budete vy zde u nás viděti, že vás nespasí žádná zahraniční zápletka, budete dělati docela jinou politiku a přestanete dělati politiku protistátní. A děláte-li ji, děláte ji jen proto, protože doufáte, že se ta karta evropská ještě změní. A totéž je v Německu. Chceme-li, aby Německo bylo opravdu demokratické, aby vedle demokratických elementů, které tam dnes jsou a ke kterým necítíme nepřátelství, také ti druzí, kteří jsou ve staré "preußische Obrigkeitspolitik", stali se demokraty - a v tom je záruka míru - pak to nemůže býti jinak, než když bude Německo viděti, že není naděje na revanš, že se nikdo nenajde, kdo Německu pomůže; a Německo samo je příliš slabé na revanš.
To vše bude tenkráte, když nebude
v Rusku bolševictví. Na bolševiky bude Německo vždycky spoléhati,
vždyť jsou to jeho děti, Německo si je platilo, Německo si je
vychovalo! Viděli jsme to za Mirbacha a za ostatních, jak se to
vedlo. Zde je jednak touha Němců po odvetě, jednak přirozený komunistický
imperialismus. To jsou dvě věci, které jsou nebezpečím pro mír.
Kdyby bylo Rusko nové, kdyby bylo Rusko demokratické, opravdu
svobodné, a kdyby bylo Rusko slovanské a Německo nemělo pražádné
naděje, že se mu dostane odtamtud pomoci, pak se psychologie německého
národa musí změniti, pak německý národ se musí opravdu státi mírumilovným
a demokratickým. V tom se musí Němci změniti, v tom je celá budoucnost,
že musí každý viděti opravdu demokratického člověka. My, Slované,
opravdu jsme a zůstaneme demokraty a nemáme v sobě ani nejmenšího
imperialismu. (Odpor na levici.) Račte odpustiti, že vám
své staré království a markrabství nechceme dáti rozřezati a strčiti
vám na pospas statisíce našich lidí, kteří jsou tu doma na
naší domácí půdě. To není ještě žádný imperialismus! (Výborně!
Potlesk. - Potlesk na galerii.)