Dámy a pánové! Jest to důkaz pro správnost nebo nesprávnost nějakého názoru, když ti, kteří v první řadě mají zájem na jeho rozvoji, s ním souhlasí? Jest to nějaký protidůkaz, jestliže dříve nepřátelské státy spolku se k tomuto názoru připojí, ujímají se ho, jestliže národní menšiny se křečovitě drží idey, která je jedině může vésti k úspěchu, poněvadž tento problém se vnitropoliticky nemůže rozřešiti? A, dámy a pánové, kdo jsou tyto vrstvy reakce a násilného panování, které náhle odkryly své srdce pro demokracii? Věří pan dr. Beneš, že vrstvy, které vládnou dnešnímu Německu, zasluhují této výčitky, nebo kdo jest to ostatně, jenž tak má býti charakterisován? A připusťme, dámy a pánové, že skutečně ti, kteří byli reakcionáři skrz na skrz, nyní se zapálili pro ideu demokracie! Jest to důvod pro tvrzení, že to není ideou demokracie, poněvadž ji hájí ti, kteří byli kdysi reakcionáři? Myslím, že toto odůvodňování může právě tak málo nějak někoho přesvědčiti jako to, co bylo řečeno o věcné charakteristice.
Myslím, dámy a pánové, že již toto vylíčení musí v nás vzbuditi domněnku, že naše politika jest bližší jednomu proudu než druhému. Avšak pan dr. Beneš prohlašuje, že on a Malá dohoda nedělá ani anglické ani francouzské politiky, nýbrž provozuje politiku střední čáry. V čem záleží tato střední čára? Pan dr. Beneš může mi velmi snadno odpověděti tím: Hájili jsme v ruské otázce umírněné stanovisko, namáhali jsme se podle možnosti odstraniti krisi mezi Anglií a Francií, zprostředkovali jsme, činili jsme tedy to, co činí pan dr. Beneš s velikou zálibou již po několik let. Myslím jen, že pouhé zprostředkování není žádným směrem v zahraniční politice, nutno zjistiti také positivní obsah československé politiky a já hledám tento positivní obsah. Dr. Beneš praví: Neprovozovali jsme anglické politiky, neprovozovali jsme francouzské politiky, děláme československou politiku a budeme československou politiku dělati, to jest, budeme hájiti vlastních zájmů země, to znamená, budeme holdovati zásadám pokroku a zásadám demokracie. Dámy a pánové, táži se, je-li to něco jiného než slovo. Myslíte, že některý předseda vlády, i když pět minut před tím dostal od jiného kabinetu nadiktovaný obsah svého názoru, nebude tvrditi, že provozuje politiku vlastní, že dělá československou politiku, že zastupuje vlastní zájmy země, a věříte, že některý předseda vlády v některém státě na světě bude nyní tvrditi, že není hlasatelem demokracie, že není bojovníkem pokrokových myšlenek? Ne, jen s tím se přece nemůžeme spokojiti. Pan dr. Beneš pokračuje, a to formulkou, která opravdu nemůže býti předstižena co do kaučukové pružnosti. Praví: Jest právě tak v našem zájmu, aby národní menšiny v jednotlivých státech dosáhly oné míry svobody, která se dá srovnati se státními zájmy a která umožňuje dobré styky mezi státy. Dámy a pánové! Myslím, že při těchto slovech mohl pan dr. Kramář právě tak dobře tleskati jako já. (Posl. dr. Hodža: Preto ste netlieskali ani jeden ani druhý!) To jest možné. Rád bych zjistil, že v těchto slovech, chce-li někdo, může se vyčísti - se zřetelem na Československo -: Podle našeho názoru dá se autonomie Němců v Československu nejen sloučiti se zájmy státu, nýbrž vyžaduji jí ještě více zájmy státu než zájmy Němců; a pokud jde o dobré styky s jinými státy, domníváme se, že dobré styky Československa s Německem, které jsou pro Československo nutné, samozřejmě mohou býti podporovány a udrženy tím, že se vyhoví požadavkům Němců. Avšak pan dr. Kramář bude tvrditi stejným právem, že se v tom může vyčísti to, že zájem státu přikazuje jen úplné potlačení Němců v tomto státu a že udržení dobrých styků s Francií činí naprosto nutným, aby se s Němci jednalo tak energicky, jak jen možno. Vidíte vzorný příklad toho, co se může vyčísti z exposé pana dr. Beneše, umí-li si někdo vykládati.
Všechny tyto zkušenosti, všechny tyto skutečnosti, oprávňují přece k domněnce, že zdánlivě nezávislá zahraniční politika Československa jest snad formálně skutečně nezávislou, avšak přece obsahem, nejen citem, nýbrž obsahem ukazuje silnou náklonnost - vyjadřuji se úmyslně velice opatrně - silnou náklonnost k francouzskému směru. Pan dr. Beneš nemá rád, mluví-li kdo o vasalech. Vyberme tedy jiné slovo a mluvme o věrném sekundantu, a každý z nás ví, jak dobré služby může věrný a zdatný sekundant prokázati svému mandantovi.
Dámy a pánové, nezávislost československé
zahraniční politiky stává se ostatně také ještě něčím poněkud
podezřelou, a to jest zařazením československé politiky do politiky
Malé dohody. Dovoluji si tvrditi, že i kdyby československá politika
měla úmysl býti nezávislou, bylo by jí to ztíženo, velice ztíženo
těmito umělými styky s Malou dohodou. (Souhlas na levici.)
Co to jest malá dohoda? Nevím, myslím, že to jest motanice
smluv, nechci jich blíže charakterisovati, zvláště nechci blíže
charakterisovati tento srdečný spolek s Polskem, jenž jest tak
srdečný, že polský zahraniční ministr se dosud ještě neodvážil
předložiti sněmu návrh, avšak chceme připustiti, že máme mimořádně
vřelý poměr k Jugoslavii, k Rumunsku a Polsku, po jistou dobu
se také mluvilo, že i k baltickým státům. Ovšem to se nevyjádřilo
v exposé a podivil bych se tomu také, neboť mezi baltickými státy
a Československem našel jsem při zevrubném zkoumání jen jedinou
společnou věc, a to jest, že v Rize také Lotyši zabrali německé
divadlo. To však přece nepostačuje k odůvodnění mezinárodního
spojení. Ale zůstaňme při Jugoslavii, zůstaňme při Rumunsku, zůstaňme
při Polsku. Jugoslavie svou odlišností zájmu proti Italii se samozřejmě
přiblížila francouzskému bloku. Polsko bude velice vzdáleno toho,
aby se cítilo jakkoliv dotčeno tím, když se na ně bude pohlížeti
jako na vasala Francie, a konečně Rumunsko svými odlišnými zájmy,
z části také svým územním rozporem proti Rusku není zajisté vhodné,
aby nám umožnilo vedení nezávislé, proti Francii nezávislé politiky
se zřetelem na Rusko. Myslím, dámy a pánové, že jest správné,
že ministr zahraničních věcí se nemá tázati, zdali Anglie provozuje
tuto politiku a Francie jinou a potom se rozhodnouti, že bude
dělati anglickou nebo francouzskou politiku. Avšak přece nutno
zkoumati, kde jsou zájmy vlastního státu, a myslím, že zájmy vlastního
státu skutečně, poněvadž to jest anglická nebo přes to, že to
jest anglická politika, to jest lhostejno, jsou tam, kde jest
mravní převaha, kde jest reálně politický chlad a především, kde
se zdá stanovisko určené zájmy Československa v hospodářském ohledu.
A to jest přece na straně oné politiky, o níž tvrdíme, že jest
politikou reálních skutečností, politikou sociálně hospodářského
pokroku a demokracie. Odvažuji se k tomuto tvrzení, ačkoliv to
bylo nazváno hesly. Ovšem pro toto posuzování může být zcela lhostejno,
je-li to politika Lloyda George nebo politika Anglie. Avšak přece
myslím, že se velice mýlí ti, kteří se domnívají, že politika
Lloyda George není politikou Anglie. Neboť nesouhlasí se zkušeností,
kterou máme z anglických dějin, že i když jeden ministr odstoupí
nebo i když se změní skupina stran, že by se činily zásadní změny
ve směrech zahraniční politiky. Jest možno, že Lloyd George z
toho neb onoho důvodu vnitřní politiky odstoupí, avšak jest jisto,
že jeho politika jest příliš a velice pevně zakořeněna v anglickém
posuzování nutností, aby mohla býti odstraněna pouhou změnou ministra.
Československo, a nyní přicházíme k poslední charakteristice československé
nezávislé politiky - hlásá místo toho jako všeobecný lék, pevné
dodržení mírových smluv a jejich provedení a uplatnění. Tato formulka
jest vyrobena ve Francii. To jest zcela určité. (Souhlas na
levici.) To samo ovšem není ničím věcným proti ní, nýbrž musíme
si položiti otázku: Co jest obsaženo v této formulce? Řeknete
nyní, že my a já nejsme schopní, ocitnouti se na jedné plošině
s Vámi v kritice této formulky a také jen v jejím posuzování,
poněvadž od samého počátku jsme byli zásadními protivníky tohoto
mírového díla, poněvadž nemáme žádného zájmu na výhodách, jež
jste získali těmito mírovými smlouvami, a poněvadž jest zdánlivě
samozřejmé, že každá československá politika musí hájiti mírových
smluv a jejich nedotknutelnosti, poněvadž v těchto mírových smlouvách
jest obsažena zakládací listina československého státu. Nyní,
dámy a pánové, zapomínám na několik chvil, že jsem Němec, zapomínám,
že mluvím jako německý oposičník, že můj názor o mírových smlouvách
jest obsažen v mnoha vyjádřeních, nýbrž chci zkoumati z vašeho
stanoviska, jak se tento vše hojící lék dá odůvodniti. Táži se:
Nemyslíte, že by bylo větší zárukou pro státní samostatnost českého
a slovenského národa, kdyby se opírala na míru, jenž by uskutečňoval
zásadu sebeurčení, (Souhlas na levici.) než na pomíjející,
mezinárodní listině, která byla sepsána proti tomuto sebeurčení.
Táži se dále: Hájíte náhled, že váš stát nemůže existovati hospodářsky
a z jiných důvodů bez toho, aby nepojal v sebe cizonárodní menšiny.
Z tohoto stanoviska a jen z tohoto stanoviska pohlížeje, táži
se: Nevěříte, že váš stát v takové formě byl by životnější na
základě úmluvy národů, než na základě diktátu? (Souhlas na
levici.) A táži se, jste-li již tak nadšeni pro mírové smlouvy,
není-liž pak držení se těchto mírových smluv, které s vašeho stanoviska
není správné, není-liž toto mechanické držení se také držením
se každého z jednotlivých těchto ustanovení, držením se idey nedotknutelnosti
těchto mírových smluv, ačkoliv jste přece již sami učinili průlom
do těchto mírových smluv tím, že jste převzali prostředkování
mezi Rakouskem a Maďarskem v otázce burgenlandské? Ostatně nepřikládám
tomu žádné důležitosti. Myslíte skutečně, že není správnější,
i když někdo stojí na půdě mírových smluv, neuzavírati se rozumu
a býti tím, co poněkud bylo učiněno výčitkou proti anglické politice,
že není nepřístupnou se zřetelem na mírové smlouvy. Myslím, že
tato známka francouzské výroby lpí na vás přece příliš pevně.
Myslím, že se stanoviska československého státu jest to chyba
a škoda. Myslím, že si pan ministr zahraničních věcí se stanoviska
československého státu musil položiti otázku, není-li tato isolace
Francie, o které tak mluvil jako o věci nepatrné, něčím tak nemožným
a nemyslitelným, a zdali se stanoviska státu jest vhodno, nechati
se zatáhnouti do tohoto osamocení. Táži se dále, dámy a pánové,
bylo-li by to osamocení s Francií. Neboť ze všech slov, která
na janovské konferencí alespoň podle novinářských zpráv byla vyslovena,
žádné jiné nezdálo se mi tak příhodným, jak tato krátká, snad
apokryfická rozmluva mezi Lloydem Georgem a Barthouem, jež se
skládala z toho, že Lloyd George řekl: "Anglická demokracie
nesnese, aby se prosadila tato politika lpění jen na vůli vítěze."
Barthou na to vykřikl: "Také francouzská demokracie,"
a Lloyd George replikoval: "Snad francouzská demokracie nikoliv,
ale francouzská vláda." A v tom se mi zdá, že spočívá něco
důležitého, dámy a pánové. Myslím, přece ať se tato rozmluva skutečně
udála nebo ne, jest možno domýšleti se po úsměvu pana předsedy
vlády, že patří k novinářským kachnám, není-li pravdivou, jest
dobře a vhodně vymyšlenou a velmi charakteristickou. Neboť míním,
že směr Francie nemusí vždy býti směrem okamžité vlády francouzské
a že osamocení oněch států, které dělají tuto politiku mechanického
lpění na mírových smlouvách podle okolností, může býti osamocením
bez příští Francie. Ostatně přiznávám, že v této chvíli jest pravděpodobnost
tohoto stavu velmi nepatrná, v této chvíli jest zcela snadno a
zcela pohodlno dále plouti ve vodách, v nichž se plulo dosud.
V této chvíli nehrozí toto nebezpečenství nových diplomatických
a mezinárodních seskupení, o nichž pan dr. Beneš mluvil
a o němž ještě jasněji včera mluvil Lloyd George v Londýně. To
vše může býti správné. Právě zde znovu jako ve všech velkých otázkách
politiky jest možno rozhodnouti se pro dva druhy politiky. Tyto
dva druhy politiky pojmenoval kdysi Ranke velmi příhodně v charakteristice
Athéňana Kleona. Dva druhy politiky jsou tyto: "Někteří politikové
mají stále před očima jen přítomný stav, přímý, jednostranný zisk,
jiní následky, které se později dají očekávati, a rozpor všeobecných
sil, u něhož se vydávají v nebezpečí, že jej vyvolají a na konec
nebudou moci odstraniti." Myslím, že aktuelní politika, politika,
která myslela jen na okamžik, politika, která se pohodlně spokojovala
s efektivním okamžitým klidem, byla dosud politikou československého
ministra zahraničních věcí. Myslím však, že právě janovská konference,
jestliže byla milníkem, jest zajisté ukazatelem cesty a výstražnou
tabulkou pro rozvoj Evropy, pro československou zahraniční politiku.
(Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníkovi panu posl. dr. Hodžovi.
Posl. dr. Hodža: Slávna snemovňa! Rád verím, že vážený pán predrečník nesúhlasí so všetkými smernicami politiky nášho premiera a rád verím, že nesúhlasí do posledných podrobností ani s tým výkladom, ktorý pán min. predseda nám tu predniesol. Ja myslím, že práve predvčerajší výklad nášho min. predsedu o janovskej konferencii vydrží jakékoľvek porovnanie s tými výklady, s ktorými začalo sa včera v londýnskej snemovni. A po včerajšom výklade anglického premiera, nakoľko zkrátené referáty môžu hádzať svetlo na celok, môžeme hľadeť bezpečne a úplne kľudne v ústrety referátom tým, ktoré snáď sa budú pohybovať v smerniciach včerajšieho londýnskeho výkladu, a myslím, že čo do objektívnosti a čo do úprimného výkladu súčasného položenia vydrží výklad československý konkurenciu i s výklady ostatnými. Práve pri tejto príležitosti bych si dovolil vysloviť vďak náš a uznanie naše za to, že pán min. predseda nezakrýval stinné stránky, že nepreceňoval svetlé stránky dnešného položenia.
Pokladám nielen výklad min. predsedu za naprosto uspokojivý a objektívny, ale celý postup našej delegácie, ktorá v Janove hájila stanoviska nášho a zastupovala záujmy naše veľmi dôstojne a veľmi korrektne, neangažovala sa za žiadné cudzé záujmy, nielen že mala na zreteli zájmy predovšom naše vlastné, ale hájila s veľkým úspechom záujmov všeeuropských.
Nenáležal som a nenáležím medzi nekritických obdivovateľov našej oficielnej zahraničnej politiky. Bude mne tedy zcela správne rozumeno, keď pri tejto príležitostí zdôrazňujem, že nemohli sme mať v Janove lepšieho postupu a zastúpenia ako tentokrát a že za svoju prácu šéf našej zahraničnej politiky nezaslúži nič iného než srdečného vďaku nás všetkých. (Výborně!)
Čo sa týče samej janovskej konferencie, stanovisko naše od prvopočiatku bolo, že konferencia táto má vniesť trochu jasna do všeobecného položenia svetového, menovite Europy, že má rozriešiť určité problémy a nie contra legem, nie proti mierovým smluvám, ale na základe situácie tej, ktorá bola práve mierovými smluvami stvorená. Vzhľadom k tomuto veľkému dosahu konferencie janovskej želali sme si jej plného úspechu, a poneváč sme želali plného úspechu, smerovala naša snaha tam, aby konferencia tá bola čo najdôkladnejšie pripravená, jednak vecne, jednak formálne v tom smere, aby predovším bolo docielené naprosto spoľahlivej dohody medzi spojencami. Slúži nám, pánovia moji, k smútnemu zadosťučineniu, že v smere tom nevykonaly sa prípravné práce pre konferenciu janovskú. V skutočnosti po stránke vecnej i taktickej bola janovská konferencia naprosto nepripravená a jestliže jej úspechy sú tak chatrné, jestliže je možno nazvať ich temer neúspechmi, v prvom rade pripisujeme to nesporne tomu faktu, že celá konferencia bola jedinou veľkou improvisáciou.
V popredí diskusí stála a stojí otázka ruská, a to predovším otázka uznania alebo neuznania sovietskej vlády. Rád bych k tomuto predmetu zaujal stanovisko naprosto objektívne a rád bych konštatoval, že otázka uznania de iure alebo de facto a vôbec jej pomeru k ostatným vládam janovskou konferenciou je v praxi vyriešená. Je neodstrániteľnou skutočnosťou, že sovietská vláda sa súčastnila všetkých jednaní ako rovnocenný činiteľ so všetkými ostatnými. Je skutočnosťou, že sovjetská vláda podávala memorandá, že boly tieto memorandá čítané, že sa na ne odpovedalo, odpovedaly na ich memorandá noty, vlády mimoruské, mimosovjetské, nehovorily s delegáciou ruskou ako súkromá osoba so súkromými osobami, styk ten bol oficielný, bol to styk vlády s vládou. Sovjetská vláda ako všetky ostatné súčastnené vlády podpísala záverečný protokol konferencie janovskej. Po všetkých týchto formalitách ani si nekladiem otázku, zda sovjetská vláda je uznaná, či nie. Pánovia, rímsky senát vo veľmi ťažkých dobách sa hádal o formulky, a zatým čo sa o ne hádal, barbari octli sa pred branami Ríma. Myslím, že dnešná doba nie je k tomu, aby sme sa hádali o formulky, lebo stojíme pred problémom nesmierne vážnejším než je otázka uznania ruskej vlády. Problém ten je sám problém Ruska a otázka ruskej rekonštrukcie. Je podivuhodné, že na evropskom západe, kde snáď táto zemepisná vzdialenosť a psychologická neznalosť Ruska a príčin dnešnej ruskej situácie spôsobila zvláštny, nám nepochopiteľný názor na otázky ruské, že na tomto západe Evropy začínala sa diskusia o rekonštrukcii Ruska na zcela mimoriadnom neslýchanom základe. Rekonštrukciu nemožno začínať predložením účtov, nech už sú to účty z minulosti blízkej alebo ďalekej. Rekonštrukciu nemožno začínať ani naväzovaním obchodných stykov. I predloženie účtov, i naviazanie obchodných stykov predpokladá partnera solventného. Myslím, že Rusko dnes - žiaľ bohu, bolí nás to - podobá se partnerovi insolventnému, čo znamená, že úlohou rekonštrukcie v prvom rade neni ani predloženie ani zaplatení účtov, ani entrerovanie obchodných stykov, ale že prvou úlohou je uvážiť, v čom vlastne skutočná rekonštrukcia záleží a jakým činom sa nesolventný partner môže stať partnerom solventným.
Jedon pohľad do ruskej obchodnej súvahy predválečnej stačí, aby sa mohlo zistiť, že hlavnou položkou v zahraničnom obchode ruskom bola výroba poľnohospodárska, zemedelská, že jedine vývozom plodín zemedelských mohlo Rusko robiť stále trvalú aktívnu zahraničnú obchodnú politiku. Z toho vyplýva, že do tých čias, dokiaľ problém zemedelskej rekonštrukcie na Rusku neni vyriešený, nemožno vážne hovoriť ani o naviazaní obchodných stykov, ani dožadovať sa zaplatenia starých účtov. V Rusku rekonštrukcia znamená rekonštrukciu poľného hospodárstva. Ja nechcem ani o tom hovoriť, slávna snemovňa, že v Rusku umierajú miliony a miliony ľudí hladom, že tí ľudia nie sú nám ľudia cudzí, že sú to Slovania, ale predsa len je na prvý pohľad zrejmo, že ruský problém v tomto okamžiku je problémom každodenného chleba, je zrejmo, že do tých čias, dokiaľ v Rusku sa nevytvorí podmienka každodenného života, do tých čias, dokiaľ si aspoň čiastočne nebude Rusko kryť svoju domácu potrebu, že tam o rekonštrukcii obchodu a priemyslu vážne hovoriť naprosto nemožno.
Chcel bych k tomuto formulovaní ruskej otázky privolať si korunného svedka, ktorému by nebolo možno vyčítať, že je agrárne stranický. Je to sociálne-demokratický theoretik David, ktorý vo svojej, nedlho po válke vyšlej a veľmi zaujímavej knihe, mluví o rekonštrukcii Europy a rekonštrukcii Nemecka a poukazuje na to, že rekonštrukcia Nemecka znamená veľké zvýšenie zemedelskej produkcie.
David chce zvýšiť zemedelskú produkciu v Nemecku za prvé tri roky o 20 až 30%. Bude otázkou agronomov, zda to prianie Davidovo je utopiou či zda sa pohybuje v rámci možnosti. Je zajímavé, že sociálne-demokratický theoretik vida núdzu hmotnú, mravnú a politickú, nachádza jediný liek tejto politickej núdze vo zvýšení produkcie, t. j. v rekonštrukcii zemedelstva, jako v takém elemente hospodárskej výroby, bez ktorého niet ani chleba, bez ktorého niet rekonštrukcie mravnej, bez ktorého nieto spoločnosti a štátu. (Výborně!)
Československo nemá žiadnych bezprostredných obchodov a snáď ani nie bezprostredných politických záujmov čo sa týče rekonštrukcie Ruska a práve preto myslím, že je najspíš kvalifikované a oprávnené k tomu, aby v rekonštrukcii Ruska malo svoje osobitné, od všetkých iných predsudkov nezávislé náhľady a tu myslím, že rekonštrukcia Ruska nemôže, jak som už riekol, začínať obchodom, začínať predkladaním účtov, ale keď rekonštrukcia, tak tedy rekonštrukcia a seberme všetky svoje sily, abysme dosiahli tejto rekonštrukcie, a bez ohľadu na to, jestli sa to rentuje alebo nie, pomahajte rekonštruovať Rusko. V tomto smere nech uplatní sa politika štátnej a menovite politika všetkých tých hospodárskych organisácií, ktoré sú odborne dosť vyspelé k tomu, aby v Rusku tvorily nové hodnoty a nové podmienky života. Jedine z tejto rekonštrukcie prýšti platenie rent a možnosť obchodu a taká rekonštrukcia zasluhuje úveru.
V praksi komunismus v Rusku už prestal byť komunismom. Ten komunismus, ktorý zve si do vlasti cudzí kapitál, ten komunismus, ktorý pod vojanským dozorom necháva povinne pracovať delnictvo, ten komunismus, ktorý uznáva svoju inferioritu voči veľkým hospodársky silným masám rolníctva a uznáva výslovne zásadu súkromého vlastníctva, roľníctva, slávna snemovňa, takýto komunismus tvrdiť, že je komunismom, to je pri najmenšom utopiou. Čo je v Rusku, to je vývoj, a myslím, sostupný vývoj s vrcholu veľkej krise ruskej. Rusko nachádza sa pod vládou, ktorú nechcem dnes charakterisovať, pod vládou teroru, ale je terajšie Rusko rozhodne na ceste k ozdraveniu a nie je potreba, myslím, nič iného, nežli donutiť ho, aby sa čím ďalej vtesnávalo do kolobehu hospodárskeho svetového života, ktorý ho prez všetky doktríny prinutí prispôsobovať sa europským metodám hospodárskych stykov.
Pán min. predseda hovoril o disharmonii určitých činiteľov v západnej Europe. Západná Europa nachádza sa skutočne vo veľkej krísi politickej preto, poneváč práve v tejto dnešnej istotne najdôležitejšej otázke Ruska nenašlo tej linie, na ktorej sa musí rekonštrukčná politika voči Rusku pohybovať. Západná Europa práve následkom tejto svojej disharmonie tratí postupne voči Rusku vedúcu pozíciu.
A myslím, že bude úlohou nás, ktorí zemepisne a psychologicky sme bližšie k Rusku, aby sme i v západnej Europe pokusili sa naznačiť tie cesty, po ktorých je nutno kráčať, aby Rusko dostalo sa z dnešnej akútnej krise.
Čo nepodarilo sa v Janove, má byť napravené v Haagu a to, čo prizvukovali sme my jako prvú podmienku úspechu konferencie janovskej, to snáď v inej forme, ale v podstate prizvukujeme dnes pred zahájením konferencii v Haagu.
Nebude-li materiál Hagskej konferencie pripravený, nebude-li aspoň ohľadne podstatných otázok docielené určitej zásadnej dohody medzi spojencami, je veľmi pravdepodobné, že Haagská konferencia skončí ešte väčším a krikľavejším neúspechom než konferencia janovská, tým skôr, poneváč v Haagu nebudú jednať politikovia zodpovední, v Haagu budú jednať experti, obmedzení na postup podľa určitých inštrukcií, nemajúci plnej moci ani z ďaleka v tom rozsahu, ako delegácia v Janove. Nepripraví-li sa v tomto smysle konferencia Haagská a nedojde-li k určitej shode medzi najväčšími zainteresovanými a menovite medzi spojencami, musíme počítať s tým, že padnú i tie záväzky, ktoré boly aspoň formálne prijaté v Janove, že uvoľní sa každá vláda, že vôbec rozbije sa celá solidarita europských štátov ohľadne otázky ruskej, to jest, že Rusko bude sa vynasnažovať - a to nie bez úspechu - docieliť individuelnej osobitej dohody s ostatnou Europou tak, že jednotná veľká ruská fronta bude stáť voči rozkúskovanej ostatnej Europe.
S touto možnosťou, slávna snemovňa, je nám treba počítať. Jestli by k takým koncom došlo, bude to nesporne znamenať novú krisu, nechcem riecť bankrot europskej politiky, nakoľko sa týka otázky ruskej. V tomto smere vítam ten kľudný realismus, ktorý sa javí - nemluvím tu o metodách - vo všeobecnom nazeraní v Anglii. Vítam tiež tie príznaky, ktoré nám otvárajú nádeje, že k tomuto realistickému názoru prichádza i časť verejnosti francúzskej a podotýkam, že bez takejto konsolidácie politiky západnej Europy ruskú otázku riešiť naprosto nebude možno.
Pán ministerský predseda narážal vo svojom výklade na neshodu vo veľmi vážnych otázkach politických medzi Franciou a Angliou. Otázky tejto dotkol sa i môj veľavážený predrečník a, jak tomu obyčajne býva, znova obnovil tú výčitku proti našej zahraničnej politike, že nemáme samostatnej linie, naopak, že sme vo vleku mocností veľkých, že sme vasali mocností jednej alebo druhej. Výčitky tieto predniesol dnes rečník so strany nemeckej, ale výčitky tieto ozývajú sa i so strán naších vlastných. Tak prosím: Na jednej strane vytýka sa československej zahraničnej politike, že sa nedovedie rozhodnúť, zda má sledovať politiku francuzskú alebo anglickú a na druhej strane sa súčasne tvrdí, že je československá zahraničná politika vo vleku a že je jednoduše vasalom. Komu tedy je vasalom, ktorému z tých dvoch smerov? Sme vasalmi francúzskými nebo vasalmi anglickými? K tejto otázke prosil bych určitú odpoveď s jednej i druhej strany, ale veľmi sa obávam, že by tá odpoveď s jednej strany bola veľmi protichôdna odpovedi so strany druhej. Na jednej strane by sa nám vytýkalo, že sme vo vleku politiky francúzskej a dovoľujem si tvrdiť s istou pravdepodobnosťou, že by sa nám na druhej strane vytýkalo, že sme vo vleku práve protichodnej strany.
Keď nemecký oposičný rečník predniesol výtku túto, možno tomu konečne rozumeť. Naši nemeckí kolegovia bohužiaľ ešte vždy žijú v starých predstavách o politike a o politike zahraničnej zvlášte. Jednou z oných predstav je, že zahraničnej politiky nemožno robiť samostatne. Lebo ktorý z bývalých rakúsko-nemeckých politikov, ktorý z Nemcov bývalého Rakúska doviedol si predstaviť takú politiku zahraničnú, ktorá by bola bývala neodvislá od politiky berlínskej? Oni v tejto politickej kulturne vyrastli! Oni síce hovorili, že sú znamenití Rakúšania, ale jak v teorii, tak v praxi desavouovali sami seba a celá zahraničná politika ich bola: "Wie er sich räuspert, wie er spuckt, das habt ihr ihm trerflich abgeguckt" - bola riadená z Berlína. Tým je nedôstojnejšia výtka, činená politike československej. Tu myslím, že tiež je v nás ešte stopa bývalého politického a tým i duchovného otroctva z minulých dôb. My v minulosti nemali sme politiky samostatnej, svojej, vo veciach zahraničných, aspoň nie vo veciach politiky aktívnej. Boli sme nútení hladeť na politiku zahraničnú ako na doménu Viedne. Ale dnes konečne samostatnosť národná, samostatnosť štátna predpokladá i samostatnosť v náhľadoch a praxi a metodách politiky zahraničnej. Neni dôstojné a neni ani pravdivé tvrdenie, že sme vo vleku niekoho iného, a myslím, že dnes v Europe sme my jediní, ktorí čo najneodvislejšie a najobjektívnejšie hľadáme nové smernice celej evropskej politiky. (Výborně!)
Ze smerov, o ktorých sa mluví v súvislosti s Londýnom a Parížou, je jedon smer označovaný ako pacifistický a druhý ako militarismus, šovinismus, útočnosť. Otázka militarismu a pacifismu nás, štát malý, zaujíma veľmi. My sme v zásade pacifisti. My neprijímame zmilitarisovanie štátu a vlivu militarismu na vnútornú alebo na zahraničnú politiku. Ničoho si neželáme túžebnejšie, než snížiť náklady na svoju armádu. Svoju armádu pokladáme čiste a výlučne za nástroj obrany, ač hľadíme na ňu ako na zretelnicu svojho oka, lebo obrany môžeme potrebovať. Ale tážem sa: V dobe, keď na svojich južných hraniciach nikdy nie sme istí proti vpádu vojenských oddielov maďarských, v dobe, kedy ešte prez všetky jasné ustanovenia mierových smlúv maďarská armáda nie je odzbrojená a redukovaná na ten stav, ktorý bol Maďarsku predpísaný mierovou smluvou, tážem sa: Kto z takých okolností sú vinní toho, že nie je možno pacifismus povzniesť za všeobecnú vedúcu ideu celej strednej Europy? Pri tejto príležitosti musím sa tázať, čo vlastne robí odzbrojovacia subkomisia v Pešti? 21. augusta m. r. maďarská vláda vo svojom prípise sekretariátu Spoločnosti národov, keď žiadala o prijatie do Spoločnosti národov, zdôrazňovala veľmi, že vyhovela čo sa týka odzbrojenia všetkým predpisom mierových smlúv, dokonca uviedla maďarská vláda ešte i počet, že totiž redukovala armádu na 35.000 mužov a dôstojníkov.
Naproti tomu v prvý deň mesiaca února roku tohoto, 1922, bola nutená parížska odzbrojovacia komisia vo dvoch prípadoch poslať maďarskej vláde veľmi dôrazné noty. V jednej z tých not žiada parížska odzbrojovacia komisia, aby maďarská vláda previedla odzbrojenie v smysle mierových smlúv a v druhej z tých not upozorňuje táže komisia maďarskú vládu, že nemožno skrývať vojenské formácie do rôznych plášťov, žandarmerie, finančných pohraničných stráží, leteckých súkromých spoločností a tomu podobných podnikov.