Rozumí se samo sebou, že to není nemožné, neboť právě strana, která má ve státě po ruce 2 miliony sob, může přirozeně jednoho dne, je-li utlačována a utiskována, projeviti svou politickou moc také v tomto směru že se ustaví jakožto politická strana.
Rozumí se však samo sebou při celém donucovacím zákoně, že pozorujeme také především bytovou lichvu, tuto květinu, které se vždycky dobře daří, jde-li o nátlak, jak kvete a roste, že je to radost. Já sám jsem v tom příjemném postavení, že musím hledati byt, a to pomocí zákona, na němž se budu dnes společně usnášeti. Neboť můj domácí pán chce ve svém domě ubytovati své dvě děti, a to v bytě, v němž dnes bydlím já. Musím mu dáti za pravdu, vždy on chce ubytovati ve svém domě své děti. Avšak já musím míti jiný byt. Jdu tedy hledati byt. Co se stalo? Přijdu do jednoho domu, najdu tam uvolněný byt. Dotyčný nabízí mi k tomu také ještě nábytek, dám-li mu 100.000 Kč. Byt má 4 po koje, neboť mám 2 dospělé děti. Přijdu do jiného domu, kde je také volný byt. Dostanu jej, ale jen najmu-li jej na 10 let, přidám-li nad to trojnásobnou činži, tedy zaplatím-li hotově najednou asi 100.000 Kč. To je bytová lichva nejhoršího druhu a vím, že dotyční, kteří kladou nájemníkovi takovéto požadavky, musí býti v tomto případě odsouzeni. Ale jsem si vědom také toho, že tuto bytovou lichvu potlačíme jen tehdy, chopíme-li se celé této otázky opravdu od kořene, t. j. budeme-li se i zde při stavbě bytů a při pronajímání zvolna a stále vraceti k volnému hospodářství.
Bohužel, velectění, stát sám dal nám zde dobrý příklad. Neboť všude, jako v severních Čechách - dovídám se, že i v Praze tomu není jinak - kde stát hledá byty pro své úředníky, sám bytů nestaví, nýbrž žádá byty na soukromnících, kteří tam byty mají. Takový příklad jsme zažili v poslední době v Jablonci. Víte, že když jablonecký starosta prohlásil: "Nemáme bytů", že to vedlo k velmi ostré srážce mezi vládními úřady a vývozním obchodem jabloneckým, na čemž ostatně obě strany snad dnes ani nemají viny. Také jiným způsobem pracuje stát vlastně proti zájmům vyrovnání. Slyšte na př. stížnost z Krumlova. V Krumlově, malém městečku, bylo dnes usazeno 300 vojáků se 100 koňmi a žádá se na obyvatelstvu, jak bylo vyloženo také v kterési interpelaci, 14 bytů pro důstojníky. Ano, není možno, aby město mohlo něco takového ode dneška do zítřka sehnati, a bylo by zde zapotřebí součinnosti všech státních úřadů, aby se předešlo vzniku takových závad.
Také pokud se týká útisku kapitálu, můžeme činiti státu vlastně jen výčitky. Na př. město Liberec, kde bydlím, chce stavěti byty a ucházelo se podle zákona o podpoře stavebního ruchu o státní záruku. Dostalo se mu záruky na 5 milionů. Hledá tedy kapitál, a to už celý rok, a nemůže 5 milionů sehnati. Neboť konec konců dojde k závěru, že zvolí-li cestu lombardu u vlastní spořitelny, která následkem válečné půjčky nemá vlastních peněz, nebo půjde-li k Zemské bance, že dostane peníze tak draho, že byt o 2 místnostech pro dělníka by stál 4500 Kč. Je velmi pravděpodobné, že bude-li vystavěn dům s 35 byty, dělníci se do tohoto domu nenastěhují, poněvadž nebudou platiti za byt o 2 místnostech 4500 Kč. Potlačování kapitálu začíná však u státu, a to u státní finanční správy. Neboť stát nám sice slíbil, že se bude zabývati otázkou válečných půjček, ale nepozorujeme ještě splnění. Nevěříme, že vůbec bude možno v jednotlivých místech uvésti stavební ruch do spořádaných kolejí dříve, než bude rozřešena tato otázka. Neboť spořitelny byly ústavy, které jakožto ústavy úvěrní přicházely v takových případech v úvahu, nikoli banky, které poskytují většinou vlastně zcela jiný úvěr. Tyto nemohou povolovati dlouhodobého úvěru, peníze nutno opatřiti z trvalých vkladů a reserv těchto spořitelen, aby jich bylo lze užíti k účelům stavebním. To je přirozené. Neslyšel jsem ještě nikdy, že by se nějaká velkobanka nadmíru zajímala o to, aby poskytla peníz na dlouhodobý stavební úvěr. Musíme zde tudíž bezpodmínečně trvati na tom, aby tyto ústavy, které jsou právě pro stavební ruch ze všech nejdůležitější, tedy naše spořitelny, byly zbaveny břemene, které je dnes strašlivě tíží, a aby všechny tyto otázky, o nichž se zde již stokráte mluvilo, o nichž však se zde znova musí mluviti, válečné půjčky, předválečné renty a všechny ty ostatní požadavky byly co nejdříve příznivě vyřízeny.
Mimo to zásada, kterou se zde stát řídí, je nezdravá. Prohlédněte si nařízení o soupisu zahraničních pohledávek, které čteme dnes v novinách. Německy toto nařízení nebylo ještě vydáno, ačkoli se z velké části týká německých věřitelů v Anglii. Do 16. dubna má člověk oznámiti své pohledávky státu, jinak propadají ve prospěch státu. Prosím, pánové, do dnešního dne jste ještě nevydali ani německého znění onoho nařízení a chcete takřka již pozítří člověku vzíti peníze, nevyplnil-li čistě českých formulářů. (Posl. Böhr [německy]: A to není jen v Anglii, nýbrž také v jiných státech!) A tu je druhá zásada, která sem sice nepatří, ale je dobře, že byla právě výkřikem připomenuta. V tomto nařízení jmenuje se ku podivu jenom Anglie, nikoli však Švýcarsko a Holandsko. Nuže, ve Švýcarsku a v Holandsku, jak je známo, je prý uložen velmi značný kapitál z Československa, který náleží význačným mužům v Československu, a marně se tážete: Proč pak se dává v tomto jednom případě taková přednost Anglii před zemí, kde je ta otázka již beztoho vyjasněna a jsou přesné seznamy, a proč se úplně zapomíná na jiné dvě země? To jen tak mimochodem.
Musíme se vrátiti k zdravé zásadě volného hospodářství, tudíž i potlačování kapitálu musí úplně přestati. Bohužel, dlužno poukázati na to, že tento návrh zákona pokouší se řešiti tuto otázku nevhodnými prostředky. Budeme museti zajisté trvati na tom, že se zde nelze vrátiti přes noc k volnému hospodářství, neboť změna v této otázce dala na sebe příliš dlouho čekati. Potřebujeme tudíž přechodných ustanovení o výpovědi. Avšak, pánové, uvažte přece, zdali jste zde opravdu také poskytli čas k úvaze, neboť v návrhu, jak jste nám jej předložili, nechali jste některé věci, jichž provedení si nemůžeme takovýmto způsobem mysliti, i kdybychom měli čas k úvaze - bohužel, nemáme ho. Píšete, že výpověď může dostati i ten, kdo nemá vlastního domu, má-li podle dávky z majetku 2 miliony nebo 1 milion korun - myslím, že konečné číslo bylo 2 miliony korun. Takový člověk, který pro dávku z majetku udal dva miliony, může býti dnes náramným chudákem. Považte, že ten člověk měl na př. rakouské hodnoty. Tyto hodnoty byly započteny pro dávku z majetku 35%. Má-li tedy tyto 2 miliony v těchto hodnotách, nemá dnes snad vůbec ničeho, nebo dostává úroky, kterými neuhradí ani poštovného, ale přes to je odsouzen zříci se bytu, může dostati výpověď. To není důsledné. Měli jste uvažovati tak, že ten, kdo má velký příjem, a to může býti člověk, který nepřihlásil k dávce z majetku vůbec ničeho, tedy který má dnes 400.000 až 500.000 K ročního příjmu, má býti donucen a povinen poříditi si byt. Podali jsme v tom směru návrh a prosil bych většinové strany, aby jej bedlivě uvážily a přijaly.
Přistupujeme k otázce nájemného. Shledávám, že je vlastně úplně neoprávněné, že v návrhu tak špatně nakládáte s malými byty, či vlastně s majiteli domů, v nichž jsou po většině malé byty, takže v budoucnosti budou míti oprávněný důvod k stížnostem. Neboť přiznává-li se těmto lidem i podle nového zákona pouze těch 20%, které již dnes měli, mohou u svých domů nechati spadnouti i ostatní stěny, avšak s těmito penězi nemohou ničeho začíti. Nemohou se dostati dále a považuji to za povinnost státu, aby v téže chvíli, kdy snad v zájmu osob tam bydlících nedovoluje zvýšiti nájemného, postaral se ihned o snížení činžovní daně pro tuto skupinu majitelů domů. Podali jsme proto resoluční návrh, aby vláda předložila ihned, a to ještě v jarním zasedání, návrh zákona, aby u majitelů domů s malými byty nebo u majitelů domů, kteří převážně pronajímají byty o 1 nebo 2 místnostech, činžovní daň z těchto domů činila aspoň jen 10% výtěžku z činže - činžovní daň činí teď asi 12% výtěžku - kdyby to tedy bylo 10%, snížení by bylo poměrně nepatrné. Musí zde tudíž nastati rozhodně snížení, neboť tito lidé mají totéž právo, aby i oni mohli své domy znovuzříditi, a jedině tehdy budete moci nalézti zdravé byty právě pro dělnictvo, zdravé byty pro malé, chudé nájemníky vůbec, zajistíte-li i těmto nejmenším majitelům, na něž doléhá největší tíseň, zákonným ustanovením přiměřené dobro; to není v tomto případě nic jiného, než snížení činžovní daně. Dnes stojíte na kompromisním stanovisku, že tyto malé činže nelze zvyšovati; nejsem toho mínění, že to není možno, pokládám to za chybu celého zákona, proti níž se stavím; neboť myslím, že i malí nájemníci, co se bytu týče, žijí dnes nad své poměry. Je to tvrdé slovo, které zde pronáším, avšak nutno přece jen srovnati: Kolik platil takový člověk před válkou v poměru ke svým příjmům na činži a kolik platí dnes? Již stokrát bylo vypočítáno, že tehdy platil 10 až 15%, kdežto dnes platí ze svého příjmu na činži jen 3 až 5%. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Ovšem zde přicházíme k velké obtíži a musím říci, že zde umění vlády a umění většinových stran úplně selhalo. Máme-li před sebou tyto ohromné úkoly bytové péče a přijde-li se nejprve se zákonem o úpravě úřednických platů, se zákonem o platech učitelů a hned na to pak, jako nejbližší zákon, má býti vydán zákon o zvýšení činží právě pro tyto sužované učitele a sužované úředníky, pak už zde nelze nalézti kompromisu. A, bohužel, jste v tomto postavení. Vypracovali jste kompromis, ale, odpusťte mi to tvrdé slovo, nestojí ani za fatku. Neboť zde nedosáhnete rozvíření stavebního ruchu, nedosáhnete ani rozvoje ani zlepšení otázky bytové, nýbrž uslyšíte v nejbližší době od domácích pánů i od nájemníků opět tytéž stížnosti, jaké jste slýchali dosud. A budou se vraceti ostřejším způsobem, neboť oběma stra nám byla uložena břemena a na druhé straně nebyla splněna přání, což nemůže vésti k trvalé úpravě.
Zde přicházím k jedné vadě návrhu, která je podle mého názoru hlavní vadou celého návrhu. Spočívá v tom, že tento zákon má příliš krátkou lhůtu. Připusťme, že nechcete povoliti majiteli domu více než 50 až 60 %. Mohu to uznati jako přechodné ustanovení, ale slušelo by se, abyste již dnes řekli majiteli domu: V témže okamžiku, kdy se usnášíme na tomto zákoně, zavazujeme se, že za rok nebo za půl roku provedeme opět totéž zvýšení činží. Pak by mohli kalkulovati všichni ti lidé, kteří chtějí použíti kapitálu ke stavbě bytů. Neboť věřte mi, jsem také toho mínění, že kapitál zde je. Budeme musiti kapitál vylákati ze všech koutů, ale nebude jej možno vylákati tím, že mu nepovíme, jakého zúročení se mu na konec dostane při stavbě bytů. O tom návrh mlčí. Praví se jen, co se bude dělati v srpnu a v listopadu, ale nikoli také, co se má dělati příštího roku. A to jedna z největších vad návrhu.
Další hlavní vadou jest otázka ztráty při nákladu na stavbu, o níž se zde již zmínil jeden řečník přede mnou z německé sociálně-demokratické strany, otázka, jíž se tento návrh dotýká naprosto nedostatečně. Jsem toho názoru - a na to bych rád upozornil právě také pány ze soc.-demokratické strany dělnické - několikrát jsem projevil tento názor a pokusil jsem se také článkem, který jsem napsal již o Vánocích, šířiti v obyvatelstvu otázku ztráty při nákladu na stavby. Neboť musíme nájemníky přivykati obětem - a je to krásné slovo, které bylo proneseno německou stranou sociálně-demokratickou: Jsme ochotni k obětem. Zajisté, věřím tomu a domnívám se, že i na druhé straně u majetných musí býti ochota k takovým obětem. Teď po válce musíme my všichni, abychom se dostali opět do starých, t. j. hospodářsky vyrovnaných poměrů, přinášeti oběti, a ať jsou to majetní nebo ne, pronajimatelé nebo nájemci, ať jsou to dělníci či podnikatelé, oběti musí býti na všech stranách. Ale musí zde býti také jasný, určitý cíl a jasný, určitý cíl mohu spatřovati jen v tom, přiblíží-li se i zde skutečně snížením na jedné straně a přiměřeným zvýšením na straně druhé činže v nových domech činži v domech starých, až se ustálí uprostřed, v jakémsi stavu rovnováhy. To není, bohužel, 60%, nýbrž sazba vyšší, a tuto vyšší sazbu nutno přijmouti jako obět. Avšak i majitelé domů budou museti bezpodmínečně nésti část tohoto procenta jako ztrátu stavebního nákladu, tedy ke znovuzřízení bytů. To bychom byli měli právě dnes říci a jasně vysloviti. Pak by bylo možno přisuzovati tomuto návrhu zvýšený význam.
Nezbývá tedy, než zdůrazniti konečný
cíl, který může spočívati jedině v obnovení volného hospodářství
i na poli bytovém. Pak snad bude možno zmírniti bytovou tíseň,
bude možno povzbuditi stavební ruch. Pak budeme míti méně nezaměstnaných
a vrátí se konečně i radost z majetku, která v poslední době velmi
zakolísala, protože v hospodářském životě je nezbytná. Postavíme-li
se na toto stanovisko, teprve pak se k nám přiblíží sociální otázka
bytové péče, neboť teprve potom se dostaneme k tomu, abychom opatřili
zdravé a hygienické byty. Přibližme se tudíž velmi brzy k tomuto
cíli, který spočívá v tom, abychom překonali následky války v
otázce bytové! (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku p. posl. Bezděkovi.
Posl. Bezděk: Slavný sněme! Výsledek všech řečí předešlých pánů řečníků dokazuje nám, že otázka bytová a nájemní je nejobtížnějším úkolem státní politiky. Je to kus takového vázaného hospodářství, zbytek z těch trpkých, těžkých dob. Byl to sociální ohled, který byl vlastně kořenem vázaného hospodářství. Z něho začalo se v prvých počátcích s maximováním cen, maximování cen vyhánělo však zboží z trhu a neurčilo, jak obmezenou zásobu rozděliti mezi spotřebitele. Z toho nám vznikly ústředny a vázané hospodářství, přirozeně také nucená výroba, nucená dodávka, nucená cena a obmezená výroba při tom. Zkušenosti nám dokázaly, že vázané hospodářství podlamuje výrobu, je národohospodářsky škodlivé a proto také neudržitelné. V důsledcích toho vázané hospodářství se rozplývá. Vzniklo v těch oborech, kde nedostatek důležitého a nezbytného statku by vedl za volné soutěže k tak vysokým cenám, že by se stal slabším, nedostižným. Tak tomu bylo také při vydání zákona o ochraně nájemníků.
Státní zápověď vypovídati z bytů a zvyšovati činže je vázaným hospodářstvím a jako takové mělo také své ústředny, smutně známé bytové a nájemní úřady. Zákon o ochraně nájemníků měl býti článkem v řetězu akcí protidrahotní politiky. Pakliže se tyto akce jinde nepodařily, tedy se jistě podařily po stránce bytové. Vše bylo zdraženo, jen byt zůstal drahoty ušetřen, jsa zákonem chráněn. Tedy u chudých občanů opatření naprosto odůvodněné a spravedlivé. Avšak i každá dobrá věc má svůj rub a líc. Rubem je: Byt se stal nejlevnějším předmětem potřeby občanstva. Ti, kdož jej měli, spekulovali, jak jej dobře zhodnotiti. Byt stal se takto předmětem spekulace a velmi často jen prostředkem k obživě. Mnoho občanů drží byty veliké, ač jich nepotřebují, poněvadž na nich vydělávají. Takových případů máme velmi mnoho. Tím nejvíce trpí podnájemníci. V dosavadním zákoně na podnájemníky vůbec nebylo pamatováno. Tu aspoň něco maličko se stalo v zákoně o ochraně nájemníků, který právě projednáváme, že aspoň trochu bylo pamatováno na podnájemníky.
Mám zde případ, který není ještě z nejhorších, a týká se Prahy. Za 3 pokoje a kuchyň platí nájemník i s přirážkou 20% 500 K, ale pronajímá 1 pokoj podle činžovní fase za 60 K měsíčně, což znamená ročně 720 K, tedy o 220 K více, nežli platí nájemník z celého bytu. Toto podnájemné je však pouze úplatek za. 4 holé stěny. Za používání nábytku, za úklid, event. za sní daně musí platiti takový podnájemník mnohem více, řekněme v našem případě, mírně počítáno, 100 Kč měsíčně, takže celkové podnájemné činí měsíčně 160 K, čili ročně téměř 2000 K. Takový podnájemní je obyčejně úředníkem, důstojníkem, dělníkem písařkou atd., kteří celý den doma nebývají a pouze v pokoji přespí; tedy o placení takové nehorázné kvoty za upotřebování nábytku nemůže býti řeči.
Ale jsou známé případy, kdy sám bytový úřad 200 až 300 K měsíčně za podnájemné nepokládal za příliš mnoho.
Kdo tím trpí, velectění? Nejprve veřejná morálka, potom ubohý podnájemník a konečně i majitel domu, který musí klidně na to hleděti, jak to, co si v mnohých případech pracně opatřil, nebo nač je velikou sumu dlužen, je vykořisťováno jinými, kteří se mu na konec ještě vysmějí, opírajíce se o zákon o ochraně nájemníků.
V míru činilo vydání na byt 15 až 20% důchodu, dnes činí vydání na byt 5 až 8%. Důvod pro tento poměr, lépe řečeno nepoměr, byl by správný, je-li majitel domu boháčem, který má tudíž dost, a nájemník jeho chudákem, který má nedostatek. Tomu však tak všeobecně není. Majitel domu není vždy sociálně silnější a nájemník snad slabší. O tom máme přece jistě mnoho dokladů. Udržování dosavadních nízkých činží pokládají zvláště nezámožní majitelé domů velmi často za nespravedlivé, jelikož jejich sociální postavení zhusta nebývá lepší, nýbrž začasté horší nežli nájemníků, kterým se dostalo výhod na účet majitelů domů.
Důchod na nezměněných nebo nepatrně zvýšených činžích se zmenšuje, kdežto náklad na opravu domů stále roste. V důsledku toho jsou domy zanedbávány a pustnou.
Velectění pánové! Za takových poměrů máme projednávati zákon o ochraně nájemníků. Bylo zde tudíž správně řečeno, že všichni přicházejí a své bolesti jednotlivým poslaneckým klubům a ministrům přednášejí. Nájemníci jsou rozhodně proti jakémukoli zvýšení činží, jsou pro ochranu nájemníků. Avšak v jednom provolání, které také poslancům rozdali, praví, že majitelům domů neděje se křivda, že zákonem o ochraně nájemníků poskytuje se jim možnost řádného zúročení kapitálu, který mají na svém domě. Myslím, velectění, že názor tento je poněkud přehnaný, poněvadž zase na druhé straně chudí majitelé domů žalují, že jsou vlastně otroky v těch domech, že nejsou svéprávnými majiteli, a dokazují, že jsou na tom mnohem hůře než domovníci. K čemu prý 30 až 40 roků pracovali a střádali? Dan z majetku a přírůstku je pro ně tíživá, označují ji přímo za pobělohorskou konfiskaci a dokazují, že přírůstku na majetku vůbec není, a chtějí, pakliže se nestane náprava, nabídnouti státu domovní majetek do správy, a to za podmínek, které již i ministerstvu sociální péče a klubům předložili. Bohatší majitelé žádají ovšem zvýšení činže až i o 200%.
Obchodníci se na to dívají poněkud zraleji a uvádějí, že pro obchodnictvo znamená vlastně otázka ochrany nájemníků existenční otázku, neboť jako na jedné straně není u nás sporu o tom, že dosavadní činže jsou nadále neudržitelnými, má-li se vůbec v naší republice přikročiti ke svrchovaně nutným stavbám obytných domů, zvláště ve velkých městech, tak na druhé straně je nutno důtklivě prohlásiti, že právě tento nedostatek vhodných bytů a obchodních místností je důležitým mementem, aby při změně dosavadních předpisů o nevypověditelnosti z bytů se postupovalo co nejopatrněji. Jestliže na jedné straně musilo býti přiznáno majitelům domů právo, aby nájemné z místností ve svém domě mohli stanoviti ve výši dnešní hospodářské situaci úměrné, a aby neutrpěli v poměru k jiným odvětvím hospodářskou škodu, nemůže jim tudíž na druhé straně býti za žádných okolností přiznáno právo nájemníky z bytu libovolně vypovídati. Zvláště pak nesmí jim pod žádnými výhradami za dosavadního absolutního nedostatku obchodních místností přiznáno býti právo, aby mohli obchodníka, který v jejich domě bydlí, libovolně vypovídati.
Majitelé domů-živnostníci, zvláště z německého území, jsou toho názoru, že malí živnostníci dlouholetou prací, pílí, střádáním každého haléře se dopracovali domovního majetku a chtějí si ho zachrániti. Je prý nesporno, že dalším prodloužením zákona o ochraně nájemníků budou poškozeny veškeré strany našeho národa a tím také náš stát. Jsou o tom četné a velmi zajímavé doklady. Malé majitele domů zase překvapuje a roztrpčuje návrh zákona na zvýšení nájemného, který je naprosto nedostatečný, a právě majitelé domů menších jsou jím vůbec z veškerého zvýšení nájemného vyloučeni, poněvadž stavěli malé domy s malými byty, na něž se zvýšení nájemného nevztahuje.
Jsou tu bolesti i mnohých jednotlivců. Dostal jsem dnes dopis ze Sokolnic u Brna ve kterém oznamuje starý otec: Jsem majitelem domu v Sokolnicích u Brna, jehož jsem za války nemohl přepustiti svému synu, který tehdy ležel v nemocnici raněn. Byl jsem zákonem přinucen do místnosti si vzíti nájemníka, jehož jsem zároveň upozorňoval, až přijde syn, jakožto invalida, že musí místnosti vykliditi, aby si mohl syn existenci založiti. Je mně 66 roků, práce jsem neschopen, syn invalida 29 roků. Dnes však nájemce, který je státním zaměstnancem, mistr tesařský na nádraží v Brně, má 1000 K týdně, má bříško vypasené, poněvadž všechno prožije, říká docela pohodlně, ba zlomyslně: "Co bych se staral o byt, to mne ani nenapadne. Máme bytový zákon, nikdo mně nic nemůže udělati, jaké starosti s tím. Nemusím se o nic starati, nemusím spořiti a mohu dobře žíti!" Tak se chová nájemník vůči chudákovi, majiteli domku!
Podobný případ je v Kobelnicích u Brna, kde už obecní úřad takovému chudákovi, majiteli domku, přiskakuje na pomoc a píše okresní správě politické do Brna, aby povolila postiženému - ochranou nájemníků - aby se mohl nastěhovati do svého vlastního domku, že s může s nájemníkem docela dobře snésti, že může míti každý jednu světnici, a majitel domku, poněvadž je kolářem, že může provozovati své řemeslo v síni. Přirozeně nájemníkovi ani nenapadne, aby majetníka do jeho vlastního domku pustil, spoléhá se, že ho zákon chrání, ač je majetkově dosti dobře situován.
Takových případů by se dalo uvésti velice mnoho a zajisté pánové všichni mají o tom zkušenosti.
Udržování dosavadních nízkých činží pokládají hlavně nezámožní majitelé domů za nespravedlivé, jelikož jejich sociální postavení, jak jsem již pravil, je namnoze mnohem horší než některých nájemníků.
Je otázka, zdali chceme trvale udržovati vázané hospodářství byty. Když se o tom dnes dopoledne jednalo v sociálně-politickém výboru a sociální demokrat dr. Haas navrhoval prodloužení zákona do konce roku 1924, tu pan kol. Langr byl toho názoru, abychom podporovali vládní návrh, který to chce míti jen na rok, abychom prý nevyšli ze cviku. To znamená, velectění, že zákonem o ochraně nájemníků bychom měli býti otravováni ještě nadále. A tu je zapotřebí, aby stát v této věci sám se pustil do práce intensivněji. Nemůže-li soukromník, nemohou-li družstva této doby rozvinouti náležitě stavební ruch, poněvadž je to velice riskantní, musí tak učiniti stát, ať to zaplatí potom všichni občané v daních.
Velectění! My máme mnoho nových škol potřebných i nepotřebných. Pokud se týká alespoň těch potřebných, které byly poslední dobou zakládány, mám na zřeteli třeba i universitu v Brně, kde máme mnoho profesorů, kteří nemají bytů, musí dojížděti z Prahy a jiných měst na přednášky do Brna a opět nazpět domů na 2 až 3 dny. Pakli, velectění pánové, povolujeme školy, musíme se také postarati o to, aby profesoři měli kde bydleti. Tak je to i s centrálními úřady, které jsou teď stahovány buďto do Prahy, do Brna nebo Bratislavy, a centrální úřady, jako továrny, nestarají se o své úředníky a zřízence, kde by přebývali.
Z hlasů úřednických byly nedávno uveřejněny v "Moravské Orlici" dvě úvahy. Jedna je značně zajímavá a pisatel poukazuje na to, že náš stát po převratu získal veliké bohatství v železnicích, poštách, telegrafech, ve spoustě budov úředních všech kategorií, v různém materiálu i výrobcích a také ve finančních příjmech, které se zpětnou platností rozšířil do r. 1914, aby musily býti placeny, ač vznikl roku 1918. Tím ušetřil si obrovské investiční náklady a zvýšil příjmy tak, jak jich nikdy nebylo. Avšak stát převzal také zároveň veliký personál, a tím nejen mravní, ale přímo skutečnou povinnost se postarati o tento personál a jemu zjednati potřebné ubytování. Leč nedosti na tom, on převzal do svých služeb ještě přemnoho úřednictva všech odvětví z Rakous a též od jinud, čímž jeho povinnost se stala větší, ježto tito lidé zabrali všichni byty občanstvu ostatnímu, které se octlo bez přístřeší; nedostatek bytů tím neobyčejně byl stupňován, zejména v městech. Tím vznikla státu zvláštní povinnost postarati se o tyto odjinud přišlé rodiny, ale také o personál tuzemský, nově do služeb přijatý. Tato po vinnost stává se čím dále tím více naléhavější, neboť velké tisíce bytů zabírají právě úředníci, zřízenci a dělnictvo státní všech kategorií. Jenom tehdy, když stát tomuto personálu vystaví obytné budovy, bude nouzi částečně odpomoženo. Pokusy nynější jen tu a tam, kde není vyhnutí, vystavěti dům pro státní zaměstnance, znamenají příliš málo, aby byl výsledek patrný. Teprve při důsledném vystavění domů pro úředníky ve všech kategoriích státní správy nastane patrné zlepšení. Avšak provedením takovým nabude stát také zcela jiného postavení vůči dalším činitelům po vinným stavbou, a pak teprve může jim naříditi nebo alespoň je nutiti, aby stavěli byty pro své zaměstnance. Přirozeně že stát musí napřed sám jíti příkladem, potom přijde to ostatní.
Velectění pánové! přede dvěma hodinami rozšířila se zpráva ve sněmovně, že přišla depeše z Anglie, že půjčka pro naši republiku byla upsána v Anglii za 2 hodiny. Tu by bylo nutno také z této půjčky na tento úkol pamatovati. Budeme čekati, až dostaneme zprávu o tom oficielně.
Tedy zajisté mají docela pravdu nájemníci chudí, kteří se brání proti zdražení bytů a snad nešetrnému a nesvědomitému vypovídání z bytů, a na druhé straně je také oprávněný nářek majitelů domů, zvláště chudých majitelů domů, kteří namnoze celý život spoří, a výsledek jejich práce měl býti jakousi starobní rentou jejich, že poměry tyto jsou neudržitelné. Běží tedy o formu a postup přechodu z nynějšího stavu do uvolnění činží. Přechod ten ovšem musí se začíti tam, kde zápověď zvýšení činží byla nejméně odůvodněna. Důvod této zápovědi byl. Majitelé domů jsou bohatí, mohou se obejíti bez příjmů z činže, nájemníci však jsou chudí a nemohou zvýšené činže platiti. Ale, velectění, jak odůvodniti zápověď zvyšování nájemného u luxusních bytů neb u velkoobchodů, pracujících s velikými zisky? Jak možno v těchto domech nájemné zvýšiti a odepříti toto zvýšení majitelům domů s malými byty a chudými nájemníky a trestati je za to, že pečovali o obytné místnosti méně majetných rodin?
Tedy spravedlnost žádá řešiti
otázku bytovou všeobecně, rovnoměrně a ponenáhlu. Nelze žádati
zvýšení činží na úkor dělnictva, jeho životního minima a existenčních
potřeb, a nelze také žádati zvýšení činží ani u úředníků, poněvadž
nemohou platiti činže na úkor obmezené životní míry. To je možno
při patrném poklesu cen životních potřeb. Z toho plyne, že otázka
nájemného musí se řešiti velmi rozvážně, a výsledek toho zračí
se nám také v návrhu, který byl dnes v sociálně-politickém výboru
za okolností velmi obtížných projednáván. Je to nemocné dítko
kompromisu, jak to správně nazval pan ministr sociální péče. A
ve všech těch otázkách, kde nutno jednat a řešit vše kompromisem,
není upokojen nikdo. Ani tento zákon, jak již mnozí řečníci dokázali,
nikoho úplně neuspokojuje. Je ovšem na nás a na celé státní správě,
aby hnula stavebním ruchem, jak se patří, ale ne jenom papírovým
zákonem, nýbrž aby zákon o stavebním ruchu měl takové výsledky
praktické, abychom se vyhnuli dalšímu příštímu jednání o ochraně
nájemníků. Z toho důvodu, že je to kompromisem řečeno a dohodnuto,
přirozeně i nás klub bude hlasovati "pro". (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Wittich. Dávám
mu slovo.
Posl. Wittich (německy): Dámy a pánové! Zákonná osnova, o níž jednáme, má svůdný titul "ochrana nájemníků" a myslím, že se tak děje neprávem, poněvadž nese znatelné známky aktu z rozpaků stran spojených v koalici. Je rozhodně příznačno, že v tomto parlamentě ještě v každém jednotlivém případě, když se jednalo o předlohu sociální, byla tato otázka předmětem porad vždy v poslední minutě, a to tím způsobem, že jednotlivým poslancům naprosto nebyl jasný účel a podstata projednávané předlohy. Nouze o byty je právě jako hospodářská krise všeobecným zjevem nynější doby, má povahu mezinárodní a nelze ji ovšem odstraniti těmi prostředky, jichž vláda dosud v boji proti ní použila. Z toho důvodů je nám, sociálním demokratům, úplně jasno, že, pokud je nedostatek bytů, nedojde nikdy k dobrému zákonu o ochraně nájemníků. Domníváme se tudíž, že nejlepší ochrana pro nájemníky by spočívala v tom, že by se vystavělo tolik domů, aby se každému dorostlému člověku v republice dostati mohlo náležitého přiměřeného obydlí. Jak vláda v tomto směru však dosud málo racionelně pracovala, chtěl bych ukázati na krátkém případě, když cituji návrh pana posl. dr. Kramáře ve včerejším zasedání úsporné komise, kde pravil, že pro běžný rok má se odhlasovati na ubytovacích výlohách pro úředníky v odboru železničním vyslané na Slovensko 52 miliony korun. Myslím, kdyby se vzaly v úvahu částky pro ostatní státní zaměstnance, že by se tím onen peníz nejméně zečtyřnásobil, ba dokonce zpětinásobil, a kdyby vláda byla už dávno použila této enormní sumy k tomu, aby na Slovensku příslušné byty vystavěla, bylo by to pro stát značnou úsporou. Postrádáme dále, že by se vláda také podle jiných zásad v tom směru chopila iniciativy, a zní jako krvavý výsměch, když se v poslední části vládní předlohy znovu mluví o tom, že vláda vzhledem na zvýšený příjem daní, jenž vyplyne ze zvýšení činží, povoluje 30 milionů korun, které mají býti teprve opatřeny úvěrem, aby se z této částky stavěly byty. Pamatujeme se, když v minulém roce v březnu byla přijata velká zákonná osnova, tak zvaný velký zákon stavební, že se mluvilo o tom, že bude rovněž půjčkou opatřena miliarda korun, z níž mají se stavěti byty. Myslím, že není v republice ještě nikdo v té šťastné situaci, aby takový byt měl, který byl z těchto peněz vystavěn. Velká lhostejnost vlády k této akci a k oživení stavebního ruchu musí působiti tím cizeji, podíváme-li se do Rakouska a do Německa, ačkoli oba tyto státy nepatří ke skupině států vítězných, ač se hospodářsky nalézají v situaci mnohem horší, než republika Československá, která má tak velké, tak bohaté a mocné příznivce a kmotry, - to dokazuje přece půjčka, kterou nám povolila Anglie a která byla upsána ve dvou hodinách. Myslím tedy uváží-li se všechno to, že bychom mohli klidně čekati, že vláda se chopí energičtěji iniciativy, aby oživila stavební ruch. Naše námitky proti této předloze směřují v podstatě proti ustanovením o výpovědi, o zvýšení nájemného a konečně proti tomu, že se nájemníkům přes značné zatížení jim uložené nedostává práva, třebas i dost malého, mluviti do toho, jak použíti peněz, jak vzhledem na účelnost a nutnost vybírati vyšší částky pod titulem oprav a jiných výdajů na dům.