Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo dále má pí. posl. Chlebounová.

Posl. Chlebounová: Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno jen několika málo slovy reagovati na vývody pana předřečníka kol. Roudnického. Jako evangelička dívám se na tento boj se zcela jiného stanoviska než vy, a dovoluji si zde prohlásiti, že my evangelíci nenamítali bychom proti tomu docela ničeho, kdyby snad přišli vyznavači československé církve naší republiky a žádali, aby propůjčen jim byl kostel evangelický k bohuslužbám. (Posl. Hlinka: Vám je to jedno, nemáte dogmat! Jiný hlas: Poněvadž oni jdou s vámi!) Pánové, promiňte, jsme-li křesťané, věříme-li, že máme jednoho Boha, musíme také věřiti, že jsme si všichni rovni a že se jednou pán Bůh nebude ptáti, ku které sektě se kdo hlásil, nýbrž jaký život vedl. (Souhlas.) v O tom jsem plně přesvědčena. Měla bych ještě mnoho říci - díky Bohu, znám poněkud naše dějiny - ale není zde pro to místa a nemá to smyslu, pokračujeme-li tímto způsobem, poněvadž tak nemůžeme přijíti k žádné plodné práci, která by měla přinésti užitek celku a celému našemu státu.

Slavná sněmovno! V debatě ku dodatku státního rozpočtu - nemám v úmyslu podrobiti kritice určité položky toho kterého ministerstva. Bylo s tohoto místa proneseno mnoho různých názorů paní a pánů poslanců, mnoho kritiky věcné nebo méně věcné . . . (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Posl. Chlebounová (pokračuje): . . . mnoho, co snad ani dosti nesouviselo s dodatkem k státnímu rozpočtu. Jedno je jisté: Má-li stát existovati, musí míti vláda jeho prostředky k této existenci. Jest nade vši pochybnost, že žádná vláda naší republiky a žádná vláda na světě nebude takovou, aby se všem mohla zachovati . . . (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím znovu o klid!

Posl. Chlebounová (pokračuje): . . a kdyby rozpočet tento se svým dodatkem sděláván byl těmi, kteří nesouhlasí dnes s rozpočtem takovým, jaký je, měl by také svoje chyby, byl by také v mnohém směru vadný, poněvadž jsme všichni jen lidé, poněvadž máme všichni své slabiny, poněvadž žádný z nás není neomylný a poněvadž kolik nás je zde, tolik jest i různých názorů. Bylo zde s tohoto místa řečeno, že základem státu jest spravedlnost a já bych dodala k tomu, že základem svobody je pravda. Jsou-li dnes poměry ve státě našem takové, že nelze vyhověti všem požadavkům, které jsou od různých občanů na stát a vládu kladeny a požadovány, můžeme si směle a otevřeně říci, že po převratu, kdy počali jsme budovati náš stát, nebylo mezi námi tolik pravdy a poctivosti, kolik bylo třeba, aby po finanční stránce stát nezabředl do poměrů neudržitelných. Dělali jsme chyby. (Výkřiky posl. Hlinky.)

Předseda (zvoní): Prosím pana posl. Hlinku o klid.

Posl. Chlebounová (pokračuje): Přiznati se k chybám není hanbou. Všichni, jak zde jsme, jsme jen lidé. Není chybou k chybě se přiznati, jakoby spíše bylo chybou, chyb neuznat a dále v nich pokračovati. Mám za to, že v mnohém zašlo se přes meze možnosti a že dnes by se jinak postupovalo, než tehdy. Jistě že na nápravu není nikdy pozdě a ani není chybou, snažiti se různé nesrovnalosti, vzniklé v naší společnosti, odstraniti nebo vyrovnati. Kdysi kýmsi bylo řečeno, že je něco shnilého ve státě dánském a já bych řekla, že je něco nezdravého a nemocného v naší republice. Postrádáme zde tu spravedlnost, jež je základem státu, není zde pravdy, jež je základem svobody, a není zde demokratičnosti, jež je základem spokojenosti celého národa. Co je demokracie? V čem spočívá? Je to jedna věta: Co sám nerad máš, nečiň jinému. To je výraz demokracie. (Výborně!)

My však dnes vidíme pravý opak tohoto rčení. (Tak jest!) Není zájmu na klidu a spokojenosti občanstva, naopak využívá se všeho, co by mohlo přispět ke štvaní a znepokojování jedněch proti druhým, ať tiskem, ať slovem. Není zde opravdovosti a největší demagogie, která se provádí, je pozemková reforma. To je smutná kapitola pro sebe, která potřebuje velké úvahy a opravdového studia, aby s ní všichni, kolik nás zde je, mohli býti spokojeni. Není nic snadnějšího a není nic lehčího, než poštvati dav, který neuvažuje a nepřemýšli, ale zapomíná na to, že kdo seje vichr, sklízí bouři. Život člověka je příliš krátký i když dožije té největší hranice věku, než aby s ním bezúčelně mohlo býti plýtváno. A proto je potřebí užíti každé chvíle k plodné práci nejen pro sebe, ale také pro své bližní, pro celek. A toho velmi postrádáme: Žít a nechat žít. Tím jsme si navzájem jeden druhému povinen a je nesprávné, ba naprosto nespravedlivé, vidíme-li žíti jedny na úkor druhých. Všichni bez rozdílu jsme občany tohoto státu a všichni bez rozdílu počínaje nejnižším a konče nejvyšším máme ke státu povinnosti a všichni chceme od něho ochranu. (Výborně!) Ale jak se utvářily poměry v naší republice, požívá ochrany státu jen určitá složka národa; vláda a její orgány nechrání stejně všechny, chrání jen některé.

Slavná sněmovno! Bylo zde proneseno mnoho stesků na vládní orgány se strany našich zemědělců, našeho venkova. Byly oprávněny. Na lidu zemědělském páše se bezpráví a na bedra jeho ukládá se více, než může unésti. Každý stav má svoje bolesti, které se snaží odstraniti, ale každý stav je spíše slyšán, než stav náš. Bolesti venkova se neznají nebo znáti nechtějí a i úřady naší republiky dovolují si proti zemědělcům tolik, že je to až křiklavé.

Vezměte berní úřady, jak si počínají s předpisováním daní. To nejde již dále. Takový způsob vybírání daní náš rolník dlouho neunese. On jistě platí a bude platiti, ale musí věděti na co. Je známo, že pošlou se jen složenky s určitým obnosem, aniž by na druhé straně bylo poznamenáno, nač anebo která daň to je, jež je vymáhána. Naši rolníci byli zvyklí míti berní knížku a v ní míti předepsanou povinnost a koncem roku obnos vyrovnati. Nyní nevědí nikdy, jsou-li vyrovnáni, či budou-li ještě upomínáni, a jsou případy, že přijde úředník berní správy zabaviti určitou věc našemu zemědělci proto, že nemá tu nebo onu daň zaplacenu. Z toho povstává nespokojenost, nevraživost proti úřadům, reptání proti republice a nemusilo by to všechno býti, kdyby bylo více snahy, vyjíti vstříc venkovu, poučiti, vyložiti a objasniti to, čemu náš člověk nerozumí. V předpisování běžných daní jsou pře hmaty a zmatky, ale chaos je i v předpisování daní z majetku a přírůstku na majetku. Podle mého názoru je zde omyl, jak v ocenění majetku, tak i v předpisu povinné dávky. Na příklad náš evangelický sbor koupil ve Džbánově před více lety snad deseti - 16 měr polí za 4000 K. Při soupisu odhadl berní správce pole na 34.000 a nyní má již obecní starosta, jako hospodář toho pole, v ruce složenku na první splátku na 1000 K. Kde vlastně je ten přírůstek? Pole se neprodalo a nájemné se platí 64 K z jedné míry. Kolik našich zemědělců bude těžce postiženo touto daní z majetku a přírůstku na majetku a teprve budoucnost ukáže omyl, který se zde stal, a který těžce odneseme na vlastních svých zádech. To jsou berní správy.

Nyní vezměte lichevní soudy. Ani zdaleka mně nenapadá chrániti lichvářů, ale žel, že není opravdová snaha skutečnou lichvu potírati jako spíše snaha, přiskřipnouti zemědělce. Názor na lichvu je příliš nejasný a mlhavý a velmi průhlednou je snaha poškoditi venkov, ne-li dokonce pomstíti se venkovu, poněvadž skuteční lichváři zůstávají nepovšimnuti. Je nade vší pochybnost, že daleko větší lichva bují ve městech než na venkově. Kolik dokladů dalo by se proto uvésti! Vezměte jen lichvu s byty. Je příšerné, co se děje. A přes to, že je tato lichva známá, trpí se ba přehlíží. Tyto dny na příklad byl nám, mně a mé přítelkyni, nabízen pokoj za 600 K měsíčně bez snídaně a otopu. My jsme to ovšem vzíti nemohly, poněvadž na to nestačíme, ale budou takoví, kteří jej vezmou a zaplatí požadovanou část. Ti, kteří jej pronajímají, nehnou ani prstem a dostanou ročně 7200 Kč, a to jest jistě lichva.

Vezměte dále kontingenty, které jsou venkovu předpisovány na základě vázaného hospodářství. Kolik smutných kapitol dalo by se napsati. Co ty napáchaly zlé krve v národě našem! Jak přísně postupováno bylo proti zemědělcům a jak přísně odsuzováni všichni, kteří správně neodvedli předepsané dávky!

A kdo zasloužil pokárání většího - ten, který nedostál svým povinnostem a nedodal předepsanou část, anebo ten, kdo zneužil dobrodiní státu a zásobil se s několika stran na úkor třeba opravdu strádajících? Podle mého názoru oba nepochopili povinnost vůči svým bližním a oba měli býti stejně pokáráni nebo dokonce potrestáni. Ovšem že se tak nestalo a jest si jen přáti, aby těchto povinností lid náš zemědělský byl zbaven, aby i on konečně byl svobodný ve svém státě - a jsem o tom přesvědčena, že tím okamžikem, kdy rozvázáno bude státní vázané hospodářství, ubude polovina nespokojenosti mezi občany a spousta prací a nepořádku v úřadech. Žádný druhý stav v naší republice by poměrů takových nesnesl - to snese jen lid zemědělský, který, ač jest složkou národa jistě nejdůležitější, není chápán, jest přehlížen a nemá právní ochrany, jak by míti měl, jako rovnoprávný se všemi ostatními. Jsou mnohé bolesti, mnohé nesnáze, mnohé nezdary spojené s hospodářstvím, které zná a cítí jen rolník a které podceňují ti, kteří zemědělství nerozumějí anebo mu rozuměti nechtějí.

Je málo roků, o nichž by hospodář mohl říci: "Urodilo se všecko, jak jsme očekávali", anebo že nebyl postižen buď katastrofou živelní anebo citelnými ztrátami domácího bravu. Jen vezměte ony ohromné škody způsobené počátkem loňského roku slintavkou a kulhavkou na našem venkově - a uznání? Mně samé bylo řečeno, kdyby nebylo kulhavky, že by sedláci neprodávali dobytka, ale takto že musí. Ztráty zde činily miliony, ba miliardy snad.

Jaké ztráty byly způsobeny zemědělci loňským katastrofálním suchem, neúrodou píce, zchudnutím bravu a snížením jeho stavu, to se nedá odhadnouti, a vezmeme-li k tomu ještě onu pohromu, valící se na naše lesy v podobě mnišky a lykožrouta, není stav zemědělský jistě záviděníhodný. Předminulý týden byla jsem pozvána na Uhlířsko-Janovicko, kde tato hrozná metla již řádí, a zaslzela jsem při pohledu na ty polomrtvé lesy, zničené housenkou mnišky. V našem kraji byli jsme již loni zaplaveni motýli, takže můžeme očekávati již letos hrozného hosta, který před našimi zraky bude ničiti nejkrásnější naše porosty, na které jsme celý život svůj obětovali práci a píli, a my nemůžeme pomoci, poněvadž jsme slabí proti takovému nepříteli.

Takové jsou slasti zemědělce, vážená sněmovno, na kterého bývá ukazováno jako na lichváře, žádá-li ochranu své práce, žádá-li ochranu svého stavu.

Nahlédneme-li do domácnosti našeho zemědělce, kde má hlavní pole působnosti své naše žena, matka a hospodyně, tu vidíme také mnohé, co není hodno závidění. Nejen v hospodářství malém nebo středním, ale i ve větším hospodářství od časného jitra do pozdní noci býti na nohou, každé práce se zúčastniti, na všecko dohlédnouti - a neděje-li se tak, jsou zde mnohé ztráty na úkor zaměstnavatele, poněvadž je heslo: "Z cizího krev neteče."

Slavná sněmovno! Moje kolegyně paní Purkyňová tu mluvila o ochraně dělnictva, ale nikdy zde ještě nebylo promluveno o ochraně zaměstnavatelů, a to by byla velká kapitola, kdybych vám zde jako obyčejná venkovská žena měla vypravovati o těch potížích, které naše panímámy v tomto směru trpí, poněvadž ony odnášejí každý takový záchvěv a odraz ve své domácnosti a ve své rodině, kde není možno, aby hospodyně mohla jíti a řádně poručiti, práci udělat tak nebo onak, a kde nesmí pokárati, stane-li se něco, co se státi nemělo. Prostě se jí řekne: Udělejte si to sama, my tu nemusíme býti.

Vážení přátelé! Na všech stranách jsou chyby, ale je potřeba na tyto chyby ukázati. Častokráte se poukazuje na venkov, ale kdyby mnohá žena z města, která je toho domnění, že jest na ní spáchána křivda, měla udělati tolik a takové práce, jako napořád konají naše venkovské panímámy bez reptání, bez odmluvy, beznáročně den ode dne, rok od roku, nevím, byla-li by tak spokojena, jako jsou ony, a dělala-li by vůbec takovou práci. Naše hospodyně jsou skromné, neznají žádných radovánek, nemají žádných vyšších požitků než svoji rodinu, šetří na každém haléři a jsou mnohé, které za své celé žití neviděly ani matičky Prahy a mnohé v ní byly za celý život jednou, poněvadž jim toho nedovolují poměry a čas. Vyrobí-li tyto naše ženy, které jsou příkladně šetrny a žijí jen své rodině a svému hospodářství, ve svém hospodyňském oboru něco, co mohou nabídnouti na trhu, bývají kaceřovány a bývá s nimi zacházeno naprosto nedemokraticky. Včera na příklad došla do sněmovní hovorny žena - rolnice - Pavlína Kubelková z Klešic u Heřmanova Městce s touto stížnosti: Byla na trhu v Chrudimi dne 21. ledna s 10 kg tvarohu, který byl řádně po půl kilogramech navážen a z dobrého neodstředěného mléka udělán. Bez ohledu na chuť a na jakost pan dr. Podrážka s jedním strážníkem při prohlídce trhu zabavili tvaroh dotyčné ženě a přes všecky námitky se strany napadené, přes všecky žádosti, aby tvaroh dali zkoumati, byl jí tvaroh odebrán a zabaven, uložena pokuta. Včera byla zde u pana kol. Hnídka a stěžoval si. Tak se jednati nesmí, to je nenávist jedněch proti druhým a tím se šíří nepřátelství, propast a prohlubují se všechny rozpory. Tím se demokratismu vzdalujeme.

Ještě uvedu jeden příklad, co je možno v těch nezdravých zjevech naší společnosti. Loni na Libochovicku bylo mi vypravováno, že tam v jedné obci vypukl požár. Vyhořelo několik statků. Jak obyčejně bývá, sběhli se k požáru lidé, nejen z téže vsi, nýbrž i z celého okolí. Dostavili se sice mnozí, ale nebylo nikoho, kdo by i při tom nedostatku vody byl pomáhal hasiti a požár lokalisovati. A když byli vybízeni, aby pomáhali hasiti, odpovídali kolemstojící: Komu hoří, ať si hasí! Nám nic nehoří, my hasiti nebudeme!

To jsou všechno zjevy chorobné to je třídní nenávist v různých formách denně se objevující. (Výborně!) Slavná sněmovno! Celá řada takových dokladů ještě by se dala uvésti, ale nemělo by smyslu zaznamenávati je všechny. Víme, že jsou nezdravé ty zjevy, a že tak pokračováno býti nemůže. Vrátím se teď k tomu, že bylo u nás nastoleno heslo: šetřiti, což jest zajisté velice správné a na místě, ale k tomuto šetření musíme také ještě více pracovati. Práce je podkladem života, je podkladem šetrnosti, blahobytu a spokojenosti, ale šetřiti musí začíti i jednotlivci. Své vlastní výdaje musí si každý přizpůsobiti svým příjmům, nevydávati více než přijímá, nežíti nad poměry. V tom je hlavní kámen úrazu, a to proto, že se každému zdá, že jeho život není tak upraven, jak by si toho přál, že trpí. Tedy třeba je více spokojenosti. Zajdeme-li do minula, slyšíme často o starých zlatých časech. Slavné shromáždění! Před padesáti, sedmdesáti lety, když ještě kvetly živnosti různých odvětví, na př. soukeníci atd., byly to stavy jistě velice zámožné. Vedlo se lidem dobře, protože byli pracovití, šetrní, skromní a protože také bylo více lásky mezi zaměstnanými a zaměstnavateli, poněvadž byli jedni jako druzí spjati touhou, aby se vedlo lépe všem. Neměli tehdy těch pokroků a vymožeností jako dnes, ale byli při tom spokojeni. My máme dnes mnoho vymožeností, máme mnoho politických stran, mnoho požadavků, ale při tom máme také mnoho nespokojenosti i mnoho bolestí.

Je samozřejmo, že při dobré vůli i ve státním hospodářství dá se ušetřiti mnoho, z čehož bude míti v prvé řadě největší zisk poplatnictvo, poněvadž stát jsme my, tedy jakými jsme my, takový je i stát. Jen tam, kde jest občanstvo svobodně vyvinuto a kde chová vedle duševního i hmotný kapitál, jen tam pojištěna je důstojnost a neodvislost občanská, jen tam rozumí se právu a spravedlnosti, jen tam může kvésti požehnání a množiti se svoboda. Šetřte, podnikejte, jmění získávejte, řekl Havlíček, neboť jenom národ zámožný, národ hospodářsky silný má budoucnost. Spojíme-li šetrnost s pracovitostí, bude i rozpočet našeho státu vykazovati položky jiné, a jest si jen přáti, aby při sestavování jeho byla vždycky podkladem spravedlnost a demokratičnost, aby nebylo tolik nespokojených, aby jeden na úkor druhého nebyl protežován.

Všichni stejná práva, všichni stejné povinnosti, všichni stejnou ochranu - potom budeme moci říci, že máme demokratickou republiku, že jsme skutečnými demokraty. A aby tak bylo, proto budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pí. posl. Malá.

Posl. Malá: Pánové a paní! Ani v dodatečném rozpočtu není rubriky pro ochranu mateřství, protože československý stát nemíní poskytnouti tolik finančních prostředků, aby stačily na vybudování dostatečné péče o matky a děti. Zhosťuje se své otecké povinnosti tím, že nedostatečně subvencuje spolky, které se o matku starají a hlavně tím, že předlohy zákona o ochraně mateřství nedá výborům k projednání. Nyní při uzavření sněmovny ji hodí do koše s pocitem ulehčení, že je zbaven na nějaký čas papírového balastu a povinnosti, odpovídati na dotazy, proč to nebo ono není sněmovně předloženo.

Výmluva, že naše nemocenské pojištění zaručuje ženám-matkám více, než chtěla pro ženy washingtonská konference práce a více než mají jiné státy, není doložena skutečností. Nemocenským pojištěním je matkám výdělečně pracujícím zaručena jenom podpora, pokud neberou mzdy a prémie za kojení, ale není jim dána jistota, že žena nebude propuštěna z práce v těhotenství nebo pro těhotenství a tak matka dělnice pracuje až do poslední chvíle a za týden, za 14 dní opět utíká do práce, protože každý úbytek na mzdě ohrožuje její skromný rozpočet. Matky učitelky a úřednice jsou v téže situaci, ne-li horší. V prvých čtyřech měsících potřebuje dítě časté pravidelné mateřské výživy, my však posud nemáme zákonů, které by matkám výdělečně činným zaručovaly delší placenou dovolenou.

Matky, pracující jen ve své domácnosti, strádají podobnou starostí. Mohou sice zůstati u svého dítěte, ale vydání, jež provázejí tuto radostnou událost, přesahují meze rozpočtu ničím nekrytého. Podpora, kterou obdrží jako rodinní členové od nemocenské pokladny, je tak nepatrná, že nemáme vůbec důvodu mluviti o nějaké vydatné podpoře. Přimyslíme-li si k tomu smutný úděl žen, po domácku vyrábějících, síťkařek, švadlen, krajkářek, jež nejsou nikým podporovány, máme před očima málo potěšující obraz současného mateřství. Na jedné straně matka nešťastná tím, že přijde nové děcko a způsobí nové těžké starosti, na druhé straně naprosto lhostejný, netečný stát, který si nemůže uvědomiti, že mateřství je důležitý sociální úkol zasluhující opravdu veliké péče celé společnosti.

Tato péče by měla býti zatím projevena jenom zařazením nové položky do rozpočtu. Podle úsudku odborníků by stačilo zatím 50 milionů korun k tomu, aby po celé zemi mohla býti zřízena vzorná síť poraden a odborů, které matkám radí, zdraví zachraňují a vyučují péči o dítě. Těchto 50 mil. by zatím stačilo k tomu, aby mohly býti zřízeny při okresních nemocnicích sléhárny pro matky, aby mohl býti zřízen vzorný kojenecký ústav v Krči - ten je koupen na dluh - a aby byl učiněn náběh ke skutečně sociální, nikoli dobročinné péči o chudé matky.

Mínění, že mateřství nesmí a nemůže pro odpovědnost a těžké životní poměry zůstati soukromou záležitostí ženy, je již vžito mezi ženami. Naše ženy již půl roku nás interpelují: "Co je s těmi předlohami o mateřství?" Říkáme: "Stát nemá peněz!" Ženy se rozhořčují: "Jak pak nemá peněz, z čeho platí vás poslance, ministry, presidenta? Z čeho vydržuje své listy, kde béře fondy pro vydržování různých těch zbytečných misí, exotických generálů a darmošlapů představujících dvůr?" Naše ženy jsou velmi indiskretní, jsou-li rozhněvány. Rády by věděly, zdali sloupy tohoto státu, t. j. agrární zemani, ředitelé bank a mazaní průmyslníci, finančníci, věnují svému otcovskému příznivci - státu - část svých milionů, jež jim vynese akrobatika s valutou, která naše dělníky žene do nezaměstnanosti a jejich ženám zahání chuť na každé nové mateřství. Naše ženy, jmenovitě chudé ženy, tak se již vžily do myšlenky, že stát musí pomoci nésti tíhu mateřství, že není radno tuto představu obcházeti. Každá námitka, že není peněz, provokuje naše ženy k polemikám asi tohoto druhu: Kdyby nebylo peněz, šetřilo by se na všech stranách. Ale když člověk vidí, jak to všechno jezdí v automobilech - prosím za prominutí, že mluvím o vládě v neutru - dostane vztek. Ne proto, že tam nesedí sám, ale že je to drahá projížďka a že ti lidé, kteří tam sedí, mají 2 zdravé nohy a jednu volnou jízdenku na elektriku, která, tak říkajíc, staví zrovna pod nosem. A ti cizinci, kteří v těch automobilech sedí, nemají, doufejme, také chromých nohou. Je to celkem lapálie, že ano, ty automobily, ale lid si již dovede vypočítati, co nás stojí vláda a representace franco a navrhuje touto netaktní cestou nový způsob "šetření". My, komunističtí poslanci, kteří máme tolik příčin býti vládě vděčnými, říkáme: "Lidičky, ti páni přece nemohou chodit pěšky! Za prvé mají mnoho práce a starostí a za druhé, co by si o nás pomyslila Francie? Ale tento způsob útěchy je povážlivý a lid se táže: A kde že je ta práce? Co je nám po Francii? Je-li dnes láskou páně Benešovou, může jí býti zítra dle poměrů zcela dobře Rusko, a proč my máme trpěti pro soukromé záliby a pro soukromá mínění a neschopnost několika lidí? Je to opravdu nepřístojné, mluviti takto v tomto ctihodném shromáždění, ale jak jinak by se svět dověděl, že v Československé republice nemá již lid úcty k svým vrchnostem, a to z té jednoduché příčiny, že lid - národ - jde se svou dobou, kdežto našim politickým vrchnostem se zalíbilo křísiti minulost a předstihovati mravy Bachovské éry, což dokazuje konfiskace a zavírání komunistů. Budiž znova konstatováno jako veliká hana republiky, že 500 lidí má býti zavřeno. To jest ta ochrana mateřství a péče o dítě, zavřít 500 tátů, i bude-li několik tisíc dětí vydáno na pospas bídě.

A naše ženy míní, že již je nejvyšší čas, aby se stát začal považovati za otce všech svých dětí, které se nemohou obejíti bez jeho pomoci. Nejsou to však jenom ženy komunistické, které se zajímají o úmysly a plány této vlády. Ženy všech povolání cítí jako urážku tuto indolenci státu k mateřským záležitostem. Podívejte se, jaká debata žurnalistická se vyvinula o návrhu paní Landové-Štychové. A tu jsem u jedné věci. Měšťácká žurnalistika označuje tento návrh za nemravný, ale naše ženy, pokud nejsou otrlé nebo mravně zaostalé, nemyslete, že zabíjejí s lehkým srdcem dětí ještě nenarozených. Taková matka z lidu, která již má 2, 4, 5, 6 dětí nebo žena, která nemá vůbec bytu, těžce se odhodlává k tomu, co na př. slečinky a paničky z tak zvaných lepších rodin považují za samozřejmé a rozumné. Taková matka vám řekne, stojí-li před touto věcí: "Člověk by měl to dítě rád, ale kde vezmu peníze na nová vydání, když nemám ani pro ty, kteří již žijí, když nemají, čeho potřebují? Já prostě to nové dítě nemohu míti." A totéž řekne žena úředníka, učitele, která si stěžuje: "Člověk si nemůže ani to dítě dovolit. Kočárek, prádelko, bába, vanička." - promiňte, že mluvím o věcech tak čistě ženských - "to vše stojí mnoho peněz a kde je vzít, když ten příjem stačí tak jen na to živobytí."

Měšťácká žurnalistika, která odsoudila ten návrh, měla by si uvědomiti, že ty ženy, kterou jsou nuceny vražditi děti ještě nenarozené, ženy prostého nezkaženého srdce, kterým láska není ještě požitkářstvím, jsou demoralisovány v prvé řadě státem, který necítí vůbec mravní povinnosti vzíti na sebe část těch břemen, která by se, věřte, každé ženě zdála býti jen sladkými, kdyby bylo aspoň trochu porozumění pro potřeby lidu.

Já vím, že mluviti o porozumění v tomto shromáždění lidí spokojených se svým vlastním osudem jest směšné. Budu tedy mluviti o tom, co již uzákonilo barbarské Rusko v oboru ochrany mateřství.

Kojící matky mají zvýšený plat o 25% po 9 měsíců a jejich pracovní doba je šestihodinná. (Hlas: Ale mají přitom hlad!) Ale až nebudou míti hlad, budou míti dokonalou péči a my máme hlad a nebudeme míti péči.

V několika pro Rusko tak svízelných letech bylo vybudováno přes 2000 institucí, pečujících o matku způsobem, který nemá příkladu v celém světě. Zápas, který byl na ženevské konferenci práce sveden o rozšíření ochrany na matky v zemědělství, je důkazem, jak beznadějné jsou vyhlídky nav vybudování dokonalé ochrany mateřství v kapitalistických státech.

Ale lid se stále pokouší přesvědčovati demokracii o tom, že je v něm vůle uznati všechny těžkosti, provázející výstavbu socialistické republiky, a žádá vsiv zatím reforem. Lid chce vyčerpati všechny prostředky dříve, než přikročí k poslednímu, k nevyhnutelnému, "k diktatuře proletariátu", a nabízí svou trpělivost jako záruku, bude-li projevena snaha splniti aspoň to, co lze za daných poměrů provésti.

Není nic snazšího s našeho ženského stanoviska, než ubrati v příštím rozpočtu církvím 50 milionů a upotřebiti jich jako provozovacího kapitálu k rozšíření sítě poraden a útulků pro matky (Hlas: Ale ne kriminálů!), ku vybavení dětí prádelkem a k finanční podpoře nejpotřebnějších matek. Mohli bychom ovšem říci: Vezměte peníze z položky militarismus, ale vy ve svém vlastenectví byste se při tom oháněli frází, že na obranu vlasti musíme dáti vše, a tak si ponechte svou radost z armády, ale církvím uberte! Ony se nebudou brániti, za prvé proto, že by se na ně jejich Pán Bůh hněval . . . (Hlas: Vaši komunisté také ještě věří!) - To jim nemám za zlé! . . . kdyby se nechtěly něčeho zříci ve pro-v spěch maličkých a za druhé proto, že si dobrý věřící vždycky rád zaplatí svého kněze, jako si zaplatí svého lékaře, když mu vyléčí tělo.

Ostatně, je-li míněna vážně rozluka církve od státu, zbývá tu pro příští rok 120 milionů korun, kterýžto obnos může býti celý věnován fondu pro ochranu mateřství, protože pak obnosem 50 milionů K nebude všem matkám pomoženo.

V návrzích, jež byly sněmovně předloženy, bylo několik požadavků, z nichž dva znovu vytyčujeme. Je to bezplatná pomoc lékařská nebo babická a potom vyvlastnění některých vil nebo domů pro útulky matek, které, nemajíce vhodného by-tu anebo nemajíce bytu vůbec, jsou vydány na pospas sžíravým starostem o místečko, na němž by se narodil nový člověk.

Považujeme také za samozřejmé, že ministerstvo soc. péče, v jehož čele je socialista, předloží co nejrychleji návrh zákona o ochraně matek. Tuto věc nelze odkládati, nechtějí-li se socialistické strany odsouditi k politickému vegetování.

Dalo by se snésti mnoho materiálu, dokumentujícího nutnost zákonné ochrany matek, ale bylo by bezúčelné, útočiti na váš cit a pak se již příliš mnoho bída lidí, bída matek a dětí opotřebovala jako přednáškové sujet. Požadavky žen jsou více ultimatem, zkouškou vaší státnické způsobilosti, zkouškou, je-li demokratická republika schopna těchže socialistických činů, jako republika sovětová, aby srdce žen věděla, kam se mají přikloniti a aby rozum chudých zakotvil neochvějně v požadavku "vlády rad"!

Jak velká je potřeba domů v okresech pro matky, kde by mohly slehnouti, dokazuje statistika naší zemské porodnice. V roce 1920 vyhledalo tento ústav 4723 žen, z nichž bylo 3164 vdaných. Jak mnoho je potřebí ochrany dětem matek svobodných, dokazuje statistika nalezince, tle níž umřelo v r. 1920 703 dětí ze 2386 dětí, nalezincem opatrovaných nebo předaných obcím a pěstounům.

Otázka mateřství svobodných žen je ještě palčivější, ještě bolestnější. Ale všechny tyto věci nebudou rozřešeny házením předloh do koše, ani výmluvou, že není peněz, ani zbabělým, nedůstojným v obcházením všeho, co má ráz ryze sociální, všeobecně prospěšný. Návrh, aby byla zařazena položka 50 mil. korun do rozpočtu, je návrh reformní. Hodíte-li jej také do koše, zbavíte tím socialistické strany zodpovědnosti a chudé ženy vyléčíte z ilusí o tom, že jste schopni a ochotni pracovati užitečně. V příhodné chvíli musíte ovšem dovolit, aby s vaší neužitečností lid vy účtoval. (Výborně! Potlesk.)