Péči bytové věnováno v rozpočtu na příští rok 113 mil. Kč, tedy částka několikrát větší než letos. Stát může svým zasažením jistě hodně bídu bytovou zmírniti, ale neodstraní ji, pokud nedonutí kruhy kapitálově silné ku stavění. Jejich podmínka zvýšení činží jest snad jistě v mnohém směru oprávněna, ale nutno uvážiti, že toto zvýšení postihlo by kruhy, které by ho z dnešních příjmů hraditi nemohly. Dělnictvo bylo by nuceno žádati ku hrazení zvýšených výloh zvýšených mezd a nikdy bychom nevyšli z tohoto začarovaného kruhu. Ku zvyšování obtíží v otázce bytové přispívá také veliká sobeckost. Kde dříve několik rodin bydlelo, dnes jest domácí pán sám. Při nízké ceně peněz a nízkém nájemném "nestojí" mu to za to, pronajímati. Myslil bych, slavná sněmovno, že by mělo býti více lidskosti, více křesťanské lásky k bližnímu a mnoho, co dnes tak tíží, bylo by rázem odstraněno.
Mimo to nutno poukázati ještě na jeden pozoruhodný zjev. Vzpomínám zarážející události, jak státní statistický úřad zabral nejprve značnou část a pak dokonce celý ústav hluchoněmých na Smíchově. Uvážíme-li, jak nešťastní hluchoněmí jsou namnoze na obtíž své domovské obci, při čemž docházívá namnoze k věcem velmi smutným, musíme vítati s radostí každou tu snahu šlechetných srdcí, že se obětavě ujímají těchto nešťastných, aby namáhavou výchovou učinili z nich užitečné členy lidské společnosti, schopné obhájiti samostatnou svoji hospodářskou existenci. Nyní však stát nešetrně sáhne na samu existenci ústavu, který musil třeba s bolestí propustiti celou radu svých chovanců, kteří teď jdou vstříc smutnému svému osudu. Stát, jako nejvyšší sociální organisace, je povolán k tomu, aby podporoval a chránil snahy svého občanstva a nesrovnává se tedy s takovou ideou v úkolech státu takové jednání, jako tu naznačeno. Stát zajisté mohl si provisorními stavbami vypomoci. Proto musíme na tom trvati, aby bezpráví učiněné ústavu hluchoněmých na Smíchově bylo napraveno v době co nejkratší, aby tento ústav, na jehož postavení stát ani země nic nedaly, byl vrácen svému účelu.
Ministerstvo sociální péče mělo by připraviti návrh zákona, který zavazuje zaměstnavatele k uzavření kolektivních smluv. Tito využívají dnešní hospodářské situace, vypovídají kolektivní smlouvy a odpírají nové uzavírati, z čehož vznikají ostré zápasy sociální. To nikterak nepovede ku konsolidaci poměrů, ale bude stálou příčinou hospodářských poruch.
Dále jako nutný a spravedlivý krok socialisační jest třeba zákona o podílu zaměstnanců na čistém zisku, který by nespravedlnosti mzdové alespoň z části zmírňoval a prosperitu závodů nijak neohrožoval. I tím by zajisté přispělo se ku odstranění příčin mnohých sporů, když zaměstnanec bude jist, že část čistého zisku podniku připadne jemu. Zajisté spíše se shodne o otázce mzdy se zaměstnavatelem. Podobný zákon sice v hornictví zaveden, ale podnes není prováděn, jak o tom svědčí stížnosti horníků z Ostravska a odjinud.
Ministerstvo sociální péče konečně musí se postarati, by jemu podřízené úřady zachovávaly větší nestrannost k našim dělnickým odborovým organisacím, než tomu bylo posud. Mnozí živnostenští inspektoři, místo nestranného vystupování, místo toho, aby jako státní úředníci stavěli se na stranu práva, vystupují proti našemu členstvu a organisacím přímo tendenčně. Živnostenská inspekce musí býti dobudována zvláštním zavedením ženských inspektorek.
Stát náš nemá růžové poměry finanční, obtíže jsou nám velmi dobře známy. Proto však stejně nutno, by sociální péči věnováno pozornosti více a příští rozpočet musí v tomto směru býti štědřejším.
Upozorňujeme-li však na to, že
sociální péče ve státě našem nemůže býti označena za ideální,
pak to činíme v pevné naději, že další vývoj v našem státě v tomto
směru bude příznivější a prohlašujeme i při této příležitosti,
že jsme na tomto poli ochotní ke každé poctivé spolupráci. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Klein.
Posl. Klein: Vážená sněmovno! Soukromí zřízenci mají ke čtvrté skupině, kterou právě projednáváme, mnoho žádostí a ještě více stížností. My, kteří jsme do jisté míry nuceni budovat si samostatné zákonodárství, určené přímo pro soukromé zřízence, chceme prohlásiti, že to není zásadou našich organisací socialistických, neboť stojíme na principu jednotného dělnického zákonodárství. Dokud ovšem nemůžeme překonati tyto obtíže, dané nám ze starého zákonodárství rakouského, podnikáme veškeré kroky, aby dosavadní zákonodárství soukromo-zřízenecké bylo upraveno, zejména upraveno tak, aby poměrům nynějším plně vyhovovalo. To chci zdůrazniti proto, poněvadž organisace soukromých zřízenců stojících v táboře tak zvaném občanském, trvají i v budoucnu na tom, aby zákonodárství pro ně bylo budováno zvláštní, kdežto my pracujeme společně s dělnictvem k tomu, aby dosavadní zákonodárství bylo sjednoceno, aby bylo, jak jsem již prohlásil, vybudováno jednotné zákonodárství dělnické, v němž by specielní zájmy soukromých zřízenců byly náležitě uplatněny.
My, kteří jsme předložili v této sněmovně několik návrhů, týkajících se pracovních poměrů soukromých zřízenců, stěžujeme sobě, že ani jeden z těchto návrhů nebyl dosud projednáván, ač návrhy podobného druhu byly již předloni v Národním shromáždění německé republiky projednávány a dokonce staly se již také zákonem, kdežto my u nás nemohli jsme dosud přejíti ani k projednávání těchto osnov ve výborech.
Stěžejním zákonem pro soukromé zřízence je starý rakouský zákon o obchodních pomocnících z r. 1910, zákon, který svým obsahem a svým duchem naprosto dnes již nevyhovuje. Důkazem toho jsou nesčetné kolektivní smlouvy, které svým obsahem a ustanovením již předčily obsah zákona o obchodních pomocnících. Je to především ustanovení o výpovědi soukromých zřízenců, ustanovení o dovolených, o možnosti vyhledávati si místa ve výpovědi a podobně.
Konstatuji, že jsem se svými kolegy podal již dne 27. prosince 1920 pod číslem tisku 1361 návrh zákona o pracovním poměru soukromých zřízenců, který v podstatě má znamenat novelu ke starému zákonu o obchodních pomocnících. Konstatuji, že tento zákon nebyl ještě projednáván ani v sociálně-politickém výboru. Proč? Chci ukázati na tomto jediném příkladě, jakým způsobem u nás korporace zaměstnavatelské v záležitostech zákonodárství zaměstnaneckého se uplatňují, a proč také druhé osnovy zákonů nejsou projednávány, ba jsou do jisté míry sabotovány. U nás je zvykem, že poslanec musí předložiti svůj vlastní iniciativní návrh, a když je jich více, přijde vláda a prohlásí: My máme také návrh. To se stalo při projednávání zákona o závodních radách a opakuje se to i při jiných příležitostech, tak na příklad při zákonu o obchodních pomocnících také. Strana československých socialistů předložila Národnímu shromáždění návrh zákona o obchodních pomocnících, my jsme předložili tento návrh před rokem a nyní se dovídáme, že prý také vláda pracuje na vlastním návrhu. My bychom proti tomu ničeho nenamítali, kdyby to v podstatě neznamenalo, že se oddaluje projednávání tak důležité otázky a že nejsme s to, abychom provedli nutné reformy v zákoně o obchodních pomocnících.
Vláda má povinnost k většině této sněmovny, aby nejen zákon o obchodních pomocnících, nýbrž také ostatní předlohy, které jsou několik měsíců ve výborech, dala projednati, poněvadž státy okolní, zejména Rakousko a Německo, dávno již podobné zákony mají. Je zajímavo také, že v roce 1919 naše vláda předložila tak zvané ochranné nařízení, kterým se má chrániti zřízenec před výpovědí, která je ustanovena v § 20 zákona o obchodních pomocnících tím, že se má zaručiti zaměstnanci nejkratší výpověď tak zv. kvartální, t. j. 6 neděl před kalendářním čtvrtletím. Tedy i revoluční vláda, první vláda naší republiky uznala, že zákon o obchodních pomocnících je nedostatečný a sama vydala nařízení, které od roku 1919 až do nynější doby bylo stále automaticky prolongováno. Poněvadž osnova jmenovaného zákona není dosud projednána, znamená to, že ministerstvo spravedlnosti a sociální péče znovu musí toto nařízení o kvartální výpovědi pro soukromé zřízence prodloužit. Dále se musím zmíniti o opatření v záležitostech narukovaných v době světové války. Nařízení z roku 1919 mělo chrániti demobilisované soukromé zřízence v tom smyslu, když se navrátí do svého občanského povolání, aby zaměstnavatel, u kterého byli nejméně 1 1/2 roku před narukováním zaměstnáni, byl povinen je vzíti zpět. Neučiní-li tak, je povinen vyplatiti jim tříměsíční odbytné, které se stupňuje podle doby, ve které rukovali. Toto nařízení je v platnosti do konce tohoto roku. Poněvadž to souvisí opětně se zákonem o obchodních pomocnících, samozřejmě byli jsme nuceni předložiti vládě návrhy opravné a zároveň žádati, aby obě nařízení, jako kvartální výpovědi, tak i nařízení o ochraně demobilisovaných, zároveň byla znovu prodloužena.
Předpokládáme, že stejně jako vlády ostatní, i tato vláda učiní svoji samozřejmou povinnost a že obě dvě nařízení prodlouží a přičemž že bude přihlížeti k opravným návrhům, které jí organisace společně předložily. Jaké následky má okolnost, že zákonodárství, zejména zákonodárství o soukromých zřízencích není dosud unifikováno na Slovensku, toho dokladem jest okolnost, kterou jsme byli nuceni konstatovati v době vyhlášení mobilisace. Zákon o obchodních pomocnících měl svoji působnost pouze v Rakousku, nikoliv v Uhrách, a poněvadž dneska na území Slovenska a Podkarpatské Rusi platí dosud ještě uherské zákony, zřízenci soukromí, kteří podle mobilisační vyhlášky rukovali, dostali u nás, byli-li nejméně 1 rok zaměstnáni 4nedělní plat, kdežto zřízenci na Slovensku a v Podkarpatské Rusi neobdrželi ničeho, poněvadž zákon o obchodních pomocnících není unifikován. My jsme poukázali a upozornili pana ministra spravedlnosti na to, že, má-li splniti svou povinnost mocí svého titulu, tu spravedlnost, že musí hned učiniti opatření, aby zřízenci, kteří rukovali na Slovensku a v Podkarpatské Rusi - a zde bylo konstatováno, že jich dokonce rukovalo více, než vyhláška předpisovala - dostali tytéž požitky jako v Čechách a na Moravě. Bohužel, byli jsme odmítnuti a důvody, které nám byly sděleny, jistě vůbec nesnesou v této sněmovně ani té nejmenší kritiky, poněvadž mám za to, když mobilisace a vyhláška platila pro všechny, že musí platiti také i pro všechny veškeré výhody. Zde nedostatkem opatření ministerstva unifikačního se dostalo požitku pouze jedné části narukovaných soukromých zřízenců, to jest těm, kteří byli zaměstnáni v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kdežto zaměstnancům na Slovensku a v Podkarpatské Rusi se nedostalo čtyrnedělního platu, jak zákon o obchodních pomocnících předpisuje. Byl jsem proto nucen v dohodě s kolegy všech stran socialistických i komunistické předložiti společný návrh zákona, kterým by se měla tato otázka vyříditi. Trváme na tom, aby zřízencům na Slovensku a v Podkarpatské Rusi byly požitky dodatečně ještě vyplaceny a prosíme, aby tento návrh, který jistě je důležitý, byl, až bude projednáván sněmovnou, akceptován.
V souvislosti se zákonem o obchodních pomocnících byla předložena osnova zákona o obchodních jednatelích. I zde bych musil opakovati stížnost, že nejdříve jsme museli předložiti my návrh jako iniciativní a pak teprve opětně přišla vláda s vlastním návrhem a snažila se u korporací zaměstnavatelských docíliti toho, aby návrh vládní se stal předmětem jednání a diskusí při anketách, aby se tedy ty korporace nevyslovily o návrhu našem, který byl předložen již o 3/4 roku dříve, nýbrž vláda učinila opatření, aby její návrh stal se předmětem jednání. Proč? My trváme na principu, že obchodní jednatel, který pracuje jménem a na účet svého zaměstnavatele, je zaměstnancem ve smyslu zákona o obchodních pomocnících, kdežto vláda trvá na tom v souhlase se zaměstnavateli, že obchodní jednatel je obchodníkem ve smyslu obchodního zákona. Zde je tedy rozpor rázu zásadního a my vyslovujeme podivení nad tím, že se vláda propůjčuje k tomu, aby každému samostatnému návrhu činila potíže a vyhovovala tužbám našich zaměstnavatelů. My musíme konstatovati, že jest přirozeno, že dostane-li ku př. pražská obchodní komora, která je, řekl bych příkladnou v těch svých relacích, návrh vládní, kde stojí, že obchodní jednatel je obchodníkem ve smyslu obchodního zákona, a návrh náš, že obchodní jednatel, který pracuje na účet jménem zaměstnavatele, je obchodním pomocníkem a zřízencem ve smyslu zákona o obchodních pomocnících, že pražská komora i ostatní komory v republice vysloví se jistě pro návrh vládní, poněvadž je jim přiměřený a vyhovuje zásadám a tužbám našich pánů zaměstnavatelů. Já bych si dovolil pronést protest proti tomuto postupu vlády, která svými vlastními opatřeními porušuje zásadu, kterou my chceme dotvrditi a o které jsme přesvědčeni, že je správnou, když konečně i sami referenti dokazují, že náš názor odpovídá skutečnosti, že totiž v jiných případech, kde obchodní jednatel nepracuje jménem zaměstnavatele, nýbrž na vlastní účet, je obchodníkem ve smyslu zákona obchodního. V tom případě není sporu, ale pak ovšem nemusíme dělat zákony pro obchodníky, poněvadž těch máme zatím dost. Hleďme nejprve upraviti pracovní poměr zaměstnanců soukromých. Jedna veliká bolest, která není ještě vyhojena, v našem stavu, jest nedělní klid.
My ještě nemáme nedělní klid v obchodech v naší republice. Až na nepatrné výjimky ve velkých městech v Praze a Brně, nemáme na venkově zákonitého nedělního klidu. Ustanovení živnostenského řádu je nedostatečné a z něho vzešla celá řada různých opatření zemských vlád, bývalých rakouských, i okresních hejtmanů, takže odstavec o nedělním klidu v živnostenském řádu obsahuje dnes již více než 80 stran různých nařízení. Tedy konglomerát opatření, která nelze zkontrolovati. Je jasno, že naše žádost, aby nedělní klid v obchodech a kancelářích byl upraven zákonem pro celý stát, tedy i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus jest samozřejmým požadavkem nové doby. Žádost ta jest odůvodněna tím, jak praxe se v tomto boji o nedělní klid utvořila. Chci jen poukázati, že také nejsou zde na místě názory, které mluví proti nedělnímu klidu. Prohlašuji, že celá akce obchodních pomocníků a soukromých zřízenců za nedělní klid děla se v plném souhlasu širokých vrstev konsumentů, t. j. dělníků. Dělnictvo již před 15 lety říkalo nám, že nepotřebuje, aby obchody byly otevřeny v neděli a že je úplně správné, když nepracují továrny a řemeslníci, že nemá pracovati ani obchodní pomocník a má míti klid. Byli úplně s námi solidární, když jsme vyslovili požadavek úplného nedělního klidu. A dnes, kdy jsme 3 roky ve vlastní demokratické republice, nemáme ještě toho nedělního klidu! To je charakteristické, že v době světové války pánové z obchodních gremií se dohodli, že prý budou zavírati na venkově o nedělích. Ta věc se udržela až do r. 1919. Pak se však najednou objevily snahy, poněvadž prý přicházejí normální doby, opět v neděli obchody otvírati. Je pravda, že zákon nebyl ještě tak upraven, abychom se mohli odvolávati k zákonu samotnému, ale očekávali jsme, že přece aspoň u těch našich pánů zaměstnavatelů revoluce přinesla nějaký obrat v nazírání na vzájemný poměr mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Nečekali jsme, že to co bylo dobré r. 1917-18 a 19, bude špatné r. 1920.
Tedy toto volné ujednání v době války bylo najednou porušeno a řekl bych, bylo nutno se strany organisace vykonati různé důrazné akce, aby nedělní klid na venkově byl zachován.
Byl jsem přítomen před půl rokem na anketě v ministerstvu bratislavském, kde se jednalo o nedělní klid na Slovensku. Dva dny trvala anketa, 2 dny jsme se radili za předsednictví zástupce vlády, aby pro Slovensko byl zaveden úplný nedělní klid. Porady ukončily tím, že zástupce vlády prohlásil, že pro Slovensko vydá se nařízení, kterým se upraví úplný nedělí klid. Já jsem měl tu čest intervenovati s kol. Wittichem u p. ministra Mičury, který v této sněmovně nám poslancům přislíbil, že nařízení podepíše, že je hotovo. Já konstatuji, že ho pan ministr Mičura nepodepsal. Podle mého mínění má aspoň býti tolik zvyku parlamentního, když ministr slíbí poslanci něco konkretního, že to také splní. Lituji, že musím si stěžovati v tomto směru, že nedělní klid i na Slovensku ještě není zaveden.
I v tomto směru podali jsme Národnímu shromáždění návrh, kterým se dožadujeme úplného nedělního klidu. Navrhujeme, aby v závodech, kde už zvykem nebo kolektivní smlouvou věc byla vyřízena - jsou to bankovní závody, pojišťovny, spořitelny, velkozávody obchodní a průmyslové - nedělní klid započal již v sobotu o 12. hodině. Snad když bude předloženo našemu sociálně-politickému výboru usnesení poslední ženevské konference, doufám, že naši zástupcové vládní nebudou více dbáti těch lidových vytáček zaměstnavatelských korporací a uznají, že je třeba, aby konečně u nás nedělní klid byl zaveden. Pravdou jest ovšem, že ženevská konference se usnesla, pokud jde o obchody, v tom smyslu, že doporučuje, aby se kolektivně upravil nedělní klid v obchodech, a dokonce doporučuje, aby vláda podporovala všechny snahy, kde by se mohl uplatniti nedělní klid 36 hodinový. Já předpokládám, poněvadž mezinárodní úřad práce a jeho orgán konference mezinárodní jsou orgány svazu národů, že v tomto směru budou návrhy také respektovány a že návrh, který je předložen, bude konečně ve výborech poslanecké sněmovny projednáván.
Je zajímavo, že také § 4 našeho zákona o 8hodinové době pracovní mluví o nedělním klidu. My vlastně de facto nedělní klid máme, ale schází, řekl bych, dobrá vůle, aby se také nedělní klid ve formě nařízení anebo ve formě novely k zákonu upravil. Zde stojí v §u 4: "Nezbytně musí se poskytnouti zaměstnancům jednou v týdnu nerušená přestávka aspoň 32 hodin." Kolega Tayerle, který byl přítomen na konferenci v Ženevě, navrhl, aby nedělní klid trval nejméně 32 hodin. Složení mezinárodní konference, kde je takřka celý svět zastoupen, jest ovšem toho druhu, že bude těžko nějaké reformy rázu pronikavého zde vykonat. Já bych připomenul, že se můžeme dovolávati §u 4 zákona o 8hodinové době pracovní k tomu, že máme v republice 32hodinový nedělní klid, a jestliže naše úřady stále nechtějí, aby konečně nedělní klid byl upraven v souhlasu se zákonem, pak musíme znovu apelovat na většinu sněmovny, aby náš návrh, který již také rok leží ve výboru a který má upraviti v celém státě nedělní klid v obchodech a kancelářích, byl konečně projednán.
Ještě několik málo věcí, pokud jde o pensijní pojištění soukromých zaměstnanců. Chci prohlásiti, že dosazení správní komise do pensijního ústavu soukromých zaměstnanců bylo konečně dosaženo rádného zastoupení soukromých zaměstnanců, a zástupcové tito s plnou váhou a vážností této funkce snaží se, aby zastávali tam zájmy pojištěnců. Pokud jde o zástupce stran socialistických, chtěl bych konstatovat, že proti činnosti starého vedení ústavu bylo vykonáno tolik za posledních několik měsíců, že nelze to vyvážit tou dobou, ve které staré vedení pensijního ústavu působilo. Konstatuji s povděkem, že od 1. ledna 1922 bude pensijní pojištění soukromých zaměstnanců rozšířeno na Slovensko.
V tomto směru bylo nám naprosto vyhověno. Máme pouze obavy, aby ten materiál, který je nutný k vytvoření zemských úřadoven pensijního ústavu, byl zpracován, poněvadž administrativa, jak je všeobecně známo, na Slovensku úplně neklape, a mohlo by se nám stát, že by snad zákon nedostatkem příprav nebyl ještě 1. ledna 1922 uplatněn také na Slovensku. Já jako člen správní komise upozornil jsem na tyto potíže ve správní komisi a dožádal jsem se spolučinnosti odborových organisací, aby přípravné práce na Slovensku byly ukončeny tak, aby zákon 1. ledna mohl vstoupit též tam v platnost. Na jedno chtěl bych upozornit. Ti zřízenci, kteří narukovali ve světové válce a byli pojištěni, ztratili tuto celou dobu. Zaměstnavatelé, až na nepatrné výjimky, vůbec neplatili prémie za narukované pojištěnce a tím se stalo, že takový pojištěnec ztrácí podle toho, jak dlouho byl ve své vojenské povinnosti, 3-4-5 roků. Je přirozeně povinností státu, aby tato doba byla těmto zřízencům, pojištěncům pensijního ústavu nahražena. My jsme se po převratu okamžitě domáhali toho, aby nějakým opatřením náhrada zde byla zajištěna, aby ti zřízenci, kteří konali svou povinnost z příkazu vyššího, z příkazu cizího, byli chráněni a ta doba, kterou ztrávili na vojně, byla jim nahrazena. Je věcí samozřejmou, že náhradu za prémie, která činí asi 30-40 milionů - nelze to ještě přesně vypočítat - nemohou hradit zřízenci, kteří byli na vojně; to musí hradit stát, snad také částečně sám ústav, částečně i zaměstnavatelé. O tom, kdo to má hradit, měla se svolat anketa, která měla věc rozřešit. Již staré Národní shromáždění, když projednávalo novelu k pensijnímu zákonu - referentem byl pan dr. Engliš - usneslo se na resoluci, aby byla svolána anketa, která by tyto otázky rozřešila. Konstatuji, že tato resoluce byla mnou opakována na počátku činnosti tohoto Národního shromáždění v sociálně-politickém výboru, byla mnou opakována ve správní komisi pensijního ústavu, ale anketa nebyla do dnešního dne svolána. Dvě léta se nám říkalo, že materiál pro anketu je připraven, a když jsme konečně velmi důrazně žádali o svolání ankety, bylo nám prohlášeno, že materiál k anketě nelze vůbec zpracovat. Naše podivení bylo toho druhu, že jsme se vyslovili pro okamžité svolání ankety i bez toho materiálu, aby zástupcové interesovaných skupin mohli se vysloviti, jakým způsobem by bylo možno, aby náhrada vojínům pojištěným byla konečně zajištěna. Předpokládám, že tato věc dotýká se všech stran, poněvadž ti zřízenci rukovali v době světové války nejen ze stran socialistických, nýbrž i ze stran občanských. Doufám, že zde nalezneme pro to pochopení a že také náš návrh, k rozpočtu ministerstva sociální péče na 30 milionů korun na úhradu za prémie pojištěnců, bude sněmovnou přijat.
Ještě jednu věc bych chtěl zvláště podtrhnouti, která je ve spojení s pensijním ústavem. My nemáme ještě provedenou likvidaci s rakouským pensijním ústavem. To je věc, která má být ve smyslu mírových smluv projednána mezi Československem, Rakouskem a Italií. Chci konstatovat, že Italie na likvidaci nemá patrně interesu, a to proto, poněvadž z těch území rakouských, které připadly Italii, je tak málo pojištěnců, že se Italie o to vůbec nezajímá. Mimo Terst nebylo města, kde tito pojištěnci byli, kdežto my jsme zdědili z rakouského území velkou většinu těch měst, a máme nyní likvidovati všecky tyto prémie, které jsou placeny do vídeňského pojišťovacího ústavu. Chápete jistě všichni, že jde o velké miliony a že je jistě životním zájmem pojištěnců, aby tato otázka byla vyřešena. Podle mého názoru není to otázka pensijních ústavů, ani referentů v ministerstvech resortních, nýbrž otázkou naší diplomacie, aby také naši diplomati v těchto záležitostech, kde selže komise a kde selže intervence, zasáhli, abychom konečně mohli vymoci, aby Italie nesabotovala likvidaci s vídeňským pensijním ústavem, abychom v těchto věcech věděli, na čem jsme. Máme prováděti transakce, máme ukládati nejméně 20% jmění ústavu do státních papírů, a při tom nevíme, v jaké formě a hodnotě tyto peníze z Vídně dostaneme. Je zájem všech těchto stran, aby tato otázka byla vyřešena, opakuji, že zde musí přiložiti svoji ruku, naše diplomacie, aby donutila a připomenula Italii, že je nutno, aby otázka likvidace s ústavem rakouským byla konečně vyřízena.
Mluvím-li o pensijním pojištění, chtěl bych něco málo připomenouti k pojištění sociálnímu. V zásadě myslím, že není mezi námi rozporu, ale chci ukázati na něco, o čem se vůbec nemluví, a na co se vůbec zapomíná. I zde bych chtěl konstatovati, že my soukromí zřízenci trváme na jednotném sociálním pojištění. Nejsme nikterak nadšeni, že máme sociální pojištění samostatné, a v tomto směru voláme stejně s dělnictvem po starobním a invalidním pojištění. Chci podotknouti, že soukromým zřízencům, kteří si získali ve svém pojišťování určitá práva, musí býti tato práva zajištěna v té velké budoucí sociální pojišťovně, o které se tolik mluví a málo se k ní prakticky pracuje.
Chci ještě poukázati na něco, co je méně populární nežli to volání po sociální pojišťovně, to je, že nemáme dostatek kvalifikovaných právnických sil. Konstatuji, že máme sice tu a tam některého matematika, který nám vypočítává tabulky, ale nemáme právníka, který by vypracoval právnickou část. V soukromých ústavech pensijních, matematik vypočítává tabulky pro pojištění, které jsou půl roku hotovy, ale s tím právnickým to nejde. A nyní si představte, že máme dělati sociální pojištění. Ústřední ústav bude míti 2000 úředníků a my dnes i v tom našem malém pensijním ústavě soukromých zřízenců máme nedostatek matematiků a kvalifikovaných sil juristických. Já na to upozorňuji proto, poněvadž se o tom nemluví a je nejvyšší čas, aby v tomto směru nejen ministerstvo sociální péče, ale také ministerstvo školství svoji povinnost vykonalo. Mám za to, že v tomto směru je naše výchova jednostranná, poněvadž právník zná římská práva a různé jiné věci, ale nezná nemocenské a úrazové pojišťování a pojistnou techniku a to na příště bude takový ústav sociálního pojištění nezbytně potřebovati.
Lituji, že 1. ledna má vstoupiti v platnost zákon o závodních výborech. Je snad známo, že odborové organisace nejsou tímto zákonem nadšeny. Když ten zákon, a já to prohlašuji u vědomí toho, že jsem sám funkcionářem odborové organisace nevejde v platnost, nebude to neštěstím. Závodní rady mají míti při nejmenším tolik váhy, jako ji mají tovární výbory v továrnách, zejména musí míti alespoň to, že spolurozhodují při přijímání a propouštění dělníků a zřízenců. Nemá-li závodní rada alespoň tuto působnost, pak ostatní, promiňte mi, pánové, nemá pro nás ceny. K tomu máme vlastně odborové organisace, aby bděly nad dodržováním kolektivních smluv a nepotřebujeme k tomu závodních výborů. Ovšem, zákon je zákon. Ale chci podotknouti, že k zákonu mají přijíti ještě prováděcí nařízení. Máme již bezmála konec listopadu a 1. ledna má vstoupiti v platnost zákon a nemáme ani tušení, jak prováděcí nařízení budou vypadati. Varoval bych aby prováděcí nařízení bylo děláno tak rychle a bezhlavě, jako byl dělám zákon, poněvadž se vydáváme v nebezpečí, že budeme novelisovat zákon i prováděcí nařízení, že nebudeme míti závodních rad, nýbrž jen závodní výbory, které žádným způsobem dělníkům a zřízencům nevyhovují.
Pokud jde o zprostředkovatelny práce, tu máme stížnost v tom směru, že zákon přijatý v této sněmovně úplně opomenul zprostředkovatele odborových organisací. Je toho litovati, neboť zprostředkovatelny odborových organisací uplatňovaly se daleko více než dosavadní veřejné zprostředkovatelny, poněvadž odbory, které byly právně vázány kolektivní smlouvou, vybudovaly si své sprostředkovatelny co nejlépe. V tom směru vykonaly daleko více, než mohly vykonati veřejné zprostředkovatelny, ve kterých se uplatňuje různý zájem a s nimiž dělnictvo, zejména dělnictvo socialistické nebude patrně uspokojeno. Prohlašuji že se budeme dožadovati na této sněmovně toho, aby tento zákon byl novelisován, poněvadž odborové organisace, které mají své zprostředkovatelny, budou na tom trvati, aby tyto zprostředkovatelny dále fungovaly a žádný zákon je nedonutí, aby své zprostředkovatelny zrušily. V tom směru dali jsme již prohlášení, aby zaměstnavatelé ohlašovali uprázdněná místa našim zprostředkovatelnám. Zapomnělo se na to, že odborové zprostředkovatelny nejen mají svou tradici a zkušenost, mají i úřednický aparát, místnosti a zařízení, které jest podkladem každé činnosti odborové organisace. Chceme-li, aby naše organisace měly nadále svou váhu v budoucnosti, musíme trvati na tom, aby byly uznávány i zprostředkovatelny odborových organisací.
Soukromí zřízenci si ztěžovali již několikrát v rozpočtovém výboru na poplatky z kolektivních smluv. Věc je z větší části již vyřízena, ale nemohu smlčeti skutečnost, že starý rakouský zákon, který předpisoval poplatky ze služebních smluv, nebyl v Rakousku vůbec prováděn, ale že byl prováděn v Československé republice. A co se stalo, pánové? Stalo se, že nám předpisovaly úřady poplatky ze služebních smluv. Račte si to představiti, poplatky z práce. - Ten, kdo pracuje, poněvadž za něho organisace uzavřela smlouvu, musí z toho platiti zvláštní daň. To je, myslím, skutečně nepochopitelné. V praksi to vypadá takto: Platební rozkaz personálu firmy Schiller: Poplatky ze smluv: Konečný obnos 28.480 K. Představte si, že soukromý zřízenec platí daň z příjmu, v roce 1919 a 1920 platil daň z vyššího služného, koná jen své občanské povinnosti a dostane najednou takový "pozdrav" od poplatkového úřadu ve formě 28.000 K.