Ministr obchodu meškal před třemi nebo čtyřmi dny v Bratislavě. Přijal deputaci slovenských průmyslníků, kteří mu přednesli svá přání a především žádali, aby bylo k slovenskému průmyslu přihlíženo při zadávání dodávek a státních prací stejně, jako k průmyslu českému. Na tato přednesená přání sdělil ministr obchodu deputaci, že v tomto směru při zadávání státních dodávek bude se říditi úplnou objektivitou a nestranností. Tu si připomínám, že jsem před delší dobou, snad před 6 nebo 7 měsíci, podal dřívějšímu ministru obchodu interpelaci a žádal jej, aby bylo při zadávání státních dodávek přihlíženo k německému průmyslu, k německým řemeslníkům. Odpověď, kterou jsem tehdy obdržel, je v přímém odporu s odpovědí, kterou dal nynější ministr obchodu slovenské deputaci. Ministr obchodu odpověděl tehdy na interpelaci, že není v jeho kompetenci, aby se při zadávání dodávek nějak do toho mísil, kdežto nynější ministr obchodu výslovně zastává stanovisko, že se bude říditi při zadávání dodávek úplnou objektivností. Nuže, je známou věcí, že tento stát k nám sáhá jen tehdy, je-li to v zájmu státu, nikdy však, má-li stát něco zadati. Je samozřejmé, že žádáme pro svůj průmysl a pro svoje řemesla při zadávání státních dodávek nejplnějšího zřetele.
Jestliže jsem líčil všeobecně ve svých vývodech situaci německého živnostnictva, dálo se to zvláště za tím účelem, abych s tohoto místa upozornil veřejnost, že živnostnictvo přišlo o peníze závěrou tak zvaných sepsaných peněz - při čemž zastáváme stanovisko, že soupis u nás stal se neprávem, my jsme 1. března 1919 nepatřili ještě k Československé republice - dále, že nezaplacením válečné půjčky přišli živnostníci z největší části o svůj zařizovací kapitál, k čemuž přistupuje ještě, že nebyly dosud vyplaceny vklady u poštovní spořitelny ve Vídni a tak zvané dodávky pro vojsko. Vyřkl-li jsem dnes slovo "zaplacení válečné půjčky", chci zastávati stanovisko: Nemáme příčiny, abychom chodili k ministrům Československé republiky žebrati o zaplacení válečné půjčky. (Souhlas na levici.) Musíme říci jedno, totiž, že také tento stát musí si získati důvěru německého národa spravedlností. Také česká vláda musí nahlédnouti, a ten den přijde, že i tato vláda, většina této sněmovny nahlédne, že nemůže hlavou zeď proraziti, a že, potřebuje-li skutečně naší pomoci, musí si získati naší důvěru spravedlností. A pakliže ona - myslím vládu - může a chce prosaditi v nejbližší době svoji státní půjčku - dosud končily všecky státní půjčky nezdarem - nesmí váhati, nýbrž musí přikročiti k tomu, aby zlepšila postavení majitelů válečné půjčky, to jest, aby válečnou půjčku zaplatila spravedlivým způsobem. A ještě jednou: Důvěry možno získati jedině spravedlností. Tu poukazuji na zatčení krajského tajemníka naší strany Hermanna v České Lípě, který byl zatčen na popud státního zástupce Štětky v Č. Lípě bez důvodu pro řeč, kterou prý mluvil při mobilisaci. 40 vývodních svědků bylo ochotno vypovídati, že se Hermann neprovinil ani nejmenším přestupkem, přes to vzat do vazby, ve dvou automobilech - v druhém bylo 6 četníků po zuby ozbrojených - dopraven do Mladé Boleslavi, poněvadž prý nebyl v Lípě bezpečen. Tam byl ovšem ubytován v starých kasárnách. Připomínám zde to, jak nedávno jednalo se v sezení nějakého výboru poslanecké sněmovny o údělu politických vězňů a byla jim přiznána jistá volnost pohybu, že však to byl právě Hermann, který nezůstal ušetřen toho, aby nebyl oslovován loupežnými vrahy, kteří naň volali, co vlastně spáchal, že byl současně vzat do vazby. Takovým postupem nelze nikdy získati důvěry obyvatelstva.
Průmysl Československé republiky, zvláště německý, musí prodělávati krutou krisi. Je nutno, aby tomuto průmyslu byla zjednána odbytiště, poněvadž nemáme obyvatelstva haličské země, které kdysi bylo tak schopné odbírati naše průmyslové výrobky. Nuž, měli bychom se domnívati, že také ve státním rozpočtu, o němž tyto dny jednáme, bude také pečováno o vývozní možnost průmyslu. Avšak ku podivu v roce 1922 tomu tak není. Vidíme, že rozpočtová položka "Podpora průmyslu" a "Získání nových odbytišť" doznala zmenšení o 800.000 K, to jest téměř o 30% a na druhé straně, že pro přímou a nepřímou podporu vývozu bylo provedeno rovněž velmi značné snížení zařaděného obnosu o 1,850.000 K naproti roku 1921. Z kruhů průmyslových všude se dosud vytýkalo našemu zahraničnímu zastoupení, že ovšem klade váhu na skvělé vystupování na venek, že však příliš málo pozornosti věnuje hospodářským poměrům průmyslu a živností. Jakou ochotu však najdeme v tomto státním rozpočtu vůči statisícům řemeslníků? Na nákup strojů, na subvence a na poskytování zápůjček je proti minulému roku jen zařazena částka, která je ovšem o 157.000 korun vyšší. Ne vyšší, jak se praví v odůvodnění této položky, poněvadž snad stroje a tak dále zdražily, nýbrž tato částka pro podporu živností byla zvýšena proto, poněvadž se našlo více uchazečů, kteří pro stoupající nouzi čekají na podporu státu a mají nárok na stroje.
Nyní subvence ústavů pro podporu živností. Chci poukázati na to, že v Rakousku byly ústavy pro podporu živností vedeny před válkou vzorně. V Liberci a v jiných městech bylo konáno několik odborných kursů pro vzdělání mistrů, kursů o účetnictví, a nyní v tomto státním rozpočtu shledáváme, že není možno vyjíti s takovými částkami při provádění takových nutných kursů, neboť s 200.000 K pro celou republiku nelze takové kursy konati. (Posl. Kostka: [německy]: Úředníci nebyli ani převzati! Až do dnešního dne!) Že nebyli úředníci převzati, má zvláště proto nepopíratelně veliký význam, poněvadž běží v nejčastějších případech o úředníky, kteří po 20 nebo více let bezvadně konali službu v Liberci a v jiných místech a dnes nemohou býti převzati, poněvadž jejich převzetí se činí závislým na sestátnění pražského ústavu.
A nyní zmínil bych se zvláště ještě o další položce, která se týká živností, o poskytování živnostenského úvěru, o podpoře nákupních organisací a odborných snah. Pro všechny tyto důležité odbory nacházíme ve státním rozpočtu zařaděnu částku 420.000 K, slovy čtyřistadvacettisíc korun, takže snad by poměrně připadla na jednoho řemeslníka, jehož by se to týkalo, částka 3 K nebo podobně. A nyní bych poukázal na to, že tento budžet nebo státní rozpočet, o němž máme dnes jednati, nutno nazvati budžetem škrceným a že na příklad na podporu živnostníků poškozených válkou je zařaděna pouze částka 500.000 K. K těmto poměrům přihlédli jsme v řadě návrhů a těmito návrhy žádali aspoň jedno, aby stav předešlého roku, částka z předešlého roku, to jest na 1921, platila také pro rozpočet na rok 1922, to jest, aby byla zařaděna. Je skutečností, že za takových poměrů, jak jsem je stručně právě vylíčil, nesmírným daňovým zatížením, které jde daleko za příjem, vylíčenými poměry a zvláště vzhledem k nedostatku péče se strany státu, půjde-li to tak dále, živnostenský stav se přivede nezachranitelně k záhubě, a z toho důvodu zaznívá z těchto kruhů živnostenského stavu rozhodně zde i tam jediné volání, že při příštím starobním pojištění, jež je přede dveřmi, musí býti plně přihlíženo k stavu živnostenskému. Náklady starobního pojištění nebudou tak nedostupné, bude možno je snadněji snésti, proto, poněvadž rozpočet na 22 miliard korun musí přece snésti snadněji vydání, řekněme, okrouhle jedné miliardy.
Nuže, velectění, dřívějšími zákonnými
osnovami z let 1908 a 1911 z ministerského předsednictví Beckova
a Bienerthova máme již aspoň základ budoucího sociálního pojištění,
a tu v zákonech shledáváme, že na příklad pojištěnci měli každého
roku opatřiti částku okrouhle 128 milionů, že stát má přispívati,
a tyto příspěvky mají činiti v prvních čtyřech letech po účinnosti
zákona o starobním pojištění 2 miliony, v 10 letech pak 38, v
15 letech 64 1/2 milionu a pak by zatěžovaly v pozdějších letech
stát trvale vydáním 88·4 miliony korun. Je samozřejmo, že nelze
počítati s malou výší těchto vydání z roku 1908 a 1911, a vlastně
bychom měli předpokládati, že snad podle drahoty bude vzat desatero-
nebo patnácteronásobek tehdejších číslic pro počítání nákladů
starobního pojištění, kteréžto číslo by mohlo býti zmenšeno o
polovici, ježto počet pojištěnců bude činiti jen asi polovici
pojištěnců ve starém Rakousku. My živnostníci chceme při starobním
pojištění zvláště jedno, aby totiž starobní pojištění bylo možno
a provádělo se bez ohledu na příjem a na výdělkovou daň. Nechceme,
aby byli vylučováni řemeslníci, kteří možná mají vyšší příjem,
poněvadž přirozeně řemeslník stárne během let, vykonávaje řemeslo,
ztrácí kruh svých zákazníků a není již tak pohyblivý a mohl by
pak přistoupiti k starobnímu pojištění teprve v pozdějších letech.
Také naše zákonná předloha, kterou očekáváme, je rozhodně vybudována
na základě, že bude rozhodnou výše vplácených rent pro rentu příslušného
pojištěnce. Jedno chci ještě říci: Zastáváme stanovisko, že k
starobnímu pojištění našich pomocníků a učenníků stavíme se sympaticky,
avšak žádáme na druhé straně, aby byl do něj pojat i stav živnostenský,
dále abychom měli stejné právo v tomto starobním pojištění pro
dělnictvo, t. j., abychom dostávali stejně velký státní příplatek
k poskytnuté a nabyté rentě, a chceme také dále, abychom si toto
příští starobní pojištění v příslušných okresních úřadovnách směli
vybudovati aspoň finančně sami, poněvadž ze svých zkušeností ve
svých živnostenských nemocenských pokladnách jsme nabyli přesvědčení,
že tyto živnostenské organisace, o nichž se tu zmiňuji, působily
skutečně požehnaně a pracovaly k uspokojení celého živnostenského
stavu. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Buříval: Uděluji
slovo dalšímu řečníku panu posl. J. Bečkovi.
Posl. Jan Bečko: Ctená snemovňo! V hospodárskej skupine si držím za povinnosť pohovoriť k resortu ministra verejných prác a poukázať tu na jednotlivé veci, s ktorými sa shľadávame každodenne, nadovšetko vo štátnych banách a hutiach a ktorých je nevyhnuteľne potrebno v záujme prosperity závodu a v záujme, aby mal štát z týchto podnikov zabezpečený zdroj príjmov, a to príjmov takých, ktorými by si môhol hradiť určitú časť svých potrieb. Keď chceme z týchto podnikov vytvoriť niečo takého, je opravdu potrebné, aby tieto podniky boly aktívnymi a nie podnikmi pasívnymi, ako sú dodnes. Keď uvažujeme o stránke passivity a hľadáme príčiny, prečo tieto podniky nemôžu a nie sú v stave konkurovať s podnikmi súkromými, prijdeme iste k tomu poznaniu, že vo štátnych podnikoch mnohdy sú sverované jednotlivé resorty ľuďom takým, ktorí sa nemôžu spriateliť s tým, že podnik ten alebo resort ten mu sverený ku správe je verejný a musí ako taký prinášať prospech pre celok. I v baniach ukazuje sa obyčajne na to, že je už vyčerpane ich prírodné bohatstvo a preto že prosperita alebo aktivita nemôže byť zabezpečená. Pri železárnach sa snáď poukazuje na iné veci, ale obyčajne sa nepoukazuje na to, čo vo skutečnosti je. Keď vezmeme na zreteľ na Slovensku na pr. štátne bane v B. Hudrusi, ktorá spadá pod správu Slovenskej Štiavnice: tu sa dobýva zlato, striebro a meď a pri tom vezmeme v prvom rade do úvahy t. zv. "Schäferstolu", tu prijdeme k poznaniu, že za doby Maďarska sa vyskytovalo, že bolo málo dbané o odborné vedenie podniku. Stroje, ktoré ťahaly pumpy v šachte, boly následkom neriadneho vedenia rozbité, takže najbohatšie pramene zlata, striebra a mede boly zatopené vodou. Náprava ani dnes nenie sjednaná, prez to že odborníci zistili, že štôlňa by sa stala najaktívnejšou v celej republike. Tu je potreba za každú cenu zjednať nápravu, v prvom rade rozbité stroje nahradiť novými, ďalej sú potrebné investicie ku zakúpeniu kompresoru k dobývaniu rudy. Je predsa podivné, že v dobe modernej strojnej výroby sa v týchto doloch dobýva ruda starým primitívnym spôsobom. Zavedením kompresoru by sa zdvihla výroba najmenej o 60%.
Baňských a hutných podnikov je v Československej republike dohromady 14, z nichž je na Slovensku 11, v Čechách 3 a jeden v Podkarpatskej Rusi. Zamestnávajú 13.000 delníkov, 350 úradníkov, 700 podúradníkov a sluhov a 50 kancelárskych pomocných síl. Najväčším z týchto podnikov sú štátne železárny v Podbrezovej, kde sa vyrábia martinská ocel, plynové a kotlové trúby, plech rôzného druhu, ocel pérová, železné konstrukcie, akož i válcované železo atd. Táto železárna má svoje železné bane v Rožnave a na Železníku a v Tisovci vysoké pece. Celý tento závod od Podbrezovských železárieň po železné bane v Železniku a v Rožnave bol spravovaný z Podbrezovej. Celá správa bola vybudovaná tam, tam bola vybudovaná účtarna, tam bolo vybudované dopravné oddelenie. Dnes je to rozdrobené na jednotlivé malé riaditeľstvá, čo žiadnym spôsobom nemôže prispeť k prosperite podniku. Je pravda, že v poslednej dobe sa stala náprava jmenovaním centrálneho riaditeľa Löwa do Podbrezovej, ale nenie to tá náprava, ktorej je potreba v záujme hospodárenia a v záujme toho, aby opravdu môhol sa uplatniť program, ktorý si nastínila terajšia vláda, že je totiž zapotreba šetriť. Potrebou dalšiou je zcentralisovanie podniku tak, aby celý komplex bol spravovaný z Podbrezovej, aby bola vybudovaná jednotná kalkulačná kancellária, aby bol vybudovaný moderný dopravný oddiel, opotrebovaný materiál nahradený, opatrené pomocné príručky obchodné. A zatým vidíme, že nič sa nedeje, ba opak dokazuje nám riaditeľstvo v Tisovci, kde starý byrokratický režim maďarský pracoval len s 8 úradníkmi a dnes je ich tam 28. V Podbrezovej je tiež už dosiahnuto počtu 14. Prečo tedy delenie, keď všetky závody môžu byť spravované z jedného miesta, z Podbrezovej? Tu je nutno rýchle zjednať nápravu. Podniky pri tom všom sú v krajoch neúrodných, kde sa mimo bramborov nič neurodí a preto poskytujú výživu väčšine obyvatelstva v tamnej krajine, a bolo by nenahraditeľnou ztratou, keby podniky maly stáť alebo prisť do rúk súkromých. Preto je treba v tom ohľade najväčšiej pozornosti. V protivnom prípade by nebolo možno nič iného, než aby tamné obyvateľstvo bolo vysťahované do Ameriky. Preto bude potreba tieto závody zmodernisovať, aby sa staly schopnými konkurencie s ostatnými súkromými podnikmi.
Z investičného programu vidíme, že pre 1922 je preliminované 49,985.000 Kč na zmodernisovanie a zvýšenie prosperity štátnych baní a hutí. Keby sme posudzovali podľa rozpočtu len aspoň z r. 1921, v ktorom je preliminované na zmodernisovanie a zvýšenie prosperity štátnych baní a hutí 24,705.000 Kč, na Slovensko pripadá 15,660.000 K, pre samú Podbrezovú je z toho dané 8,000.000 Kč.
Keď tento obnos 8,000.000 K porovnáme s dnešným rozpočtom, kde je preliminované -0,900.000 Kč, vidíme, že je to 18,900.000 Kč a to je obnos, za ktorý sa môže niečo vykonať. A po tejto stránke, keď by sme to tak posudzovali, museli by sme rieknuť, že sme spokojení. Keď ale sa podívame do vnútra týchto podnikov a pátrame po tom, čo sa vlastne vykonalo z tých 8,000.000 Kč tohoto roku, prijdeme k tomu, že nič viac sa neudelalo, než, že sa kúpila jedna stará elektrická pec, teraz sa stavá. Je otázka, čo s ňou bude a druhá vec je tá, že sa mnohé veci, ktoré sahajú do milionov, v Tisovci zborily, ktoré budú pravdepodobne viac stáť, než je dnes preliminované. A tu ešte pri tom nesmieme zapomínať, že sa robia prípravy pre vybudovanie ťažárne drótu, s ktorého sa majú robiť drótené povrazy. K tomu účelu sú tu zakúpené stolice, ktoré objednal ešte bývalý technický konsulent Ajermann. Vzhľadom na tú okolnosť, že štátna železárňa Podbrezová až na veľkú blachštreku a svárovnu je po stránke technickej zariadená primitívne, kde robotník len svojou fysickou silou musí zdolávať celý výrobný proces tovarov a polotovarov, je opravdu otázka, či projekt pána technického konsulenta Ajermanna je v dnešnej dobe vhodný, či nie. Jestli by sa opravdu mala Podbrezová podľa presného plánu modernisovať, tak v prvom rade by bolo treba čo najrychlejšie vybudovať hydroelektrickú centrálu v Jasení, poneváč effekt vodnej sily, ktorý je dosažený, dnes nestačí ku hnaniu celej železárne a na to všetko v dobe, keď je taká suchota, ako bola tohoto roku, keď nemôže závod súčasne celý pracovať, musí byť v chodu jeden, podruhé druhý oddiel. Touto neproduktívnou prácou vzniká potom škoda štátu na miliony. Je potreba venovať pozornosť čo najrýchlejšiemu vybudovaniu hydroelektrárny v Podbrezovej, aby sme mali zabezpečený dostatočný počet hnacej sily a tiež by bolo bývalo účelné, aby sa prikročilo k zmodernisovaniu tej výroby, čo je tam a aby sa zmodernisovalo všetko a teprv potom by bolo možné pristúpiť k vybudovániu niečoho nového.
Ja mám ten dôjem, že vystavenie ťažiarne v Podbrezovej nijak neprospeje štátu po stránke prosperity, po stránke výťažka. Je všeobecne známe, že na slovo vzatých odborníkov máme veľmi málo a pri tom hutníkov. To je videť z toho, že železárne sú obsadené nie hutníkmi, ale baníkmi, a to predsa nijak nesúvisí s tým, že by i baník môhol hneď mať praksu, keď je i theoretik v železárni. Je potreba, aby bol vzatý na tie odborné sily zreteľ, ktoré sa dnes do štátnych služieb hlásia, aby nebolo hledané zde každé najmenšie zrniečko jakéhosi politického pozadia, ale opravdu, aby bol vzatý zreteľ na to, že sú to sily, ktoré sú v železiarskych podnikoch zapracované a môžu prospeť štátu. Podnik za takýchto pracovných síl sa môže opravdu vybudovať na podnik, ktorý bude v stave konkurovať s ostatnými podnikmi. Máme v Hranici slievarnu, kde sa vyrábia smaltované zbožie. V tejto slievarni sa pracuje najprimitívnejším spôsobom. Pri takej práci není možno, aby táto slievarna bola vstave konkurovať s tými slievarnami a smaltovňami, modernými to podniky, ktoré v republike v ostatných časťach už sú. Keď dnes len za najväčšieho napiatia síl aspoň z ďaleka sme v stave odpovedať, s našími tovary a polotovary po stránke kvality alebo po stránke starých zvyklých obchodných podmienok, je otázka, zda budeme môcť vyhoveť tomu, k čomu nás bude viazať prosperita, keď sa vybudujú ťažiarne na drót a zdali budeme môcť konkurrovať s Nemeckom. Prapodivný je pri tomto výrobný proces. Tento by bol asi takto: V Podbrezovej sa majú valkať ingoty, tie budú potom vozené snáď na Kladno, tu sa budú valkať 4-5 mm drót a tento sa má zase voziť nazpät do Podbrezovej a tu sa má tiahnuť drót hotový ku pleteniu drótových povrazov. Tento celý proces je moc podivný po stránke prosperity závodu v dobe, keď máme takého silného konkurenta, ako je Nemecko a neviem, bude-li to na prospech štátu. To je otázka. Ďalej prijde ešte niečo iného v úvahu a síce pevnosť drótu. Všeobecne sa dnes používa pevnosť na 1 mm štverečný 180-190 kg, ale Německo dnes dosiahlo už pevnosti 220-250 kg na 1 mm štverečný. Viem dobre, že z tej rudy, ktorú máme dnes u nás, nie sme v stave odpovedať. To je tiež pravda, že z Rimavskej Soboty sa vyvážajú celé hromady rudy do Maďarska. To delá Rimamuránska spoločnosť. Robotníctvo je za takýchto pomerov v Československej republike odkázané na podporu v nezamestnanosti alebo vôbec na živorenie, alebo čiste poukázané na Boha. Nedostane ničoho a ruda sa zatým vyvážia a suroviny vandrujú do nepriateľského štátu. Keď tedy s našou rudou nemôžeme obstáť po stránke kvality pri rúrach kotlových alebo iných, je velkou otázkou, zda budeme v stave dosiahnuť tej pevnosti pri zpracovaní tohoto drótu, ktorý je pre nás potrebný a zdali by tedy nebolo výhodnejšie, keď by sme onú spotrebu, ktorú u nás máme, dovážali z Německa.
Ja z tohoto vidím všeličo, len nie to, že by pán technický konsulent Ajermann, ktorý bol ešte vzatý do štátnej služby bývalým pánom ministrom Stankom, mal nejakú snahu pomôcť štátu. To vidím v tom, že taký muž, ktorý mal všecky projekty na zmodernizovanie štátneho podniku vypracovať a potom ich previesť, mal svoje siedlo v Prahe. Niečo tak dôležitého ako je zmodernizovanie železárne v Podbrezovej prevádzať z Prahy je ťažko. Po smutných zkušenostiach bol tento muž prepustený zo štátnych služieb, odišiel do Viedne a dnes navštevuje zase ministerstvo verejných prác a chcel by nazpät. Dovolil bych si ministerstvo verejných prác upozorniť na tohoto človeka, aby do štátnej služby prijatý nebol. Veď jeho stopy ešte ani dnes nezanikly.
Ďalej dovolil bych si upozorniť ministerstvo verejných prác na to, že jednotliví úradníci či riaditelia na svoju päst poza chrbáť ministerstva dávajú robiť projekty do Vítkovíc. Tie Vítkovice sú sesterské závody, ktoré majú veľké moderné svárovne a že by si niekto na svoju vlastnú škodu podporoval druhého, to je predsa záhadné. A pri tom všom sa to robí ministerstvu samému za jeho zádami a bez jeho vedomia. To je príliš prapodivné. Ja mám vôbec dôjem, že cesta, po ktorej dnes sa ubiera hospodárska politika štátnych železárien, jest pro budúcnosť nezdravá a pre to treba hľadať pre záchranu nové cesty, a to cesty samostatné alebo po boku súkromých veľkopriemyselníkov.
Ďalej je otázka bytová. Musím pripomenúť jednu maličkosť, ktorá však predsa padá na váhu u nás. To je spôsob, ktorého sa užíva pri obsadzovaní starých úradníkov. Noví úradníci, ktorí prijdú do podniku, majú byt zdarma a starí úradníci, ktorí sú tam, musejú za byt platiť. Treba že je ten obnos malý, predsa budí silný odpor a vzbudzuje nedôveru a poskytuje príležitosť, aby nepriatelia a odpôrcovia československej vzájomnosti z tejto maličkosti vybierali si pre svoju zákernú politiku kapitál protičeský. Je potrebné tento nespravný spôsob odstrániť.
Druhá otázka bytová je bytová otázka robotnictva, ktorá je príliš stredoveká. V Podbrezovej sú vybudované hromadné kasárny, v ktorých bydlí 14-42 po prípade 50 nájomníkov v jednej izbe. Všetko to zariadenie, ktoré tam je, volá hlasite po náprave. Drevo v zime je nedostatočne poskytované a je-li poskytnuté, je shnilé, vydáva málo tepla a robotníci, keď ráno vstavajú a majú nastúpiť prácu, musejú vijeť zo šalandy a dvere si odtrhnúť, poneváč sú primrzlé. To nijak neprospieva zdraviu robotníctva, je-li nutené takto bydleť. A keď sa na to poukazuje, jednoduše sa úradne prehlási, že keď to bolo dobré za starého režimu, musí to byť dobré tiež dnes. Ja týmto slovám neverím, lebo bytová otázka úzko súvisí dľa mojho skromného predpokladu s výkonnosťou robotníkovou. Je-li robotník odkázaný ďalekú peší cestu konať, prijde unavený do práce, sú-li podniky tak ďaleko ako do Brezovej, že robotníctvo je až 50 km vzdialené; potom tiež robotník pre malichernú príčinu v rodine prácu zamešká, zostane doma, dielovedúci nemá možnosť, aby zapracovanú silu okamžite tam postavil a tu je ztrata na výkonnosti.
V roku 1921 na stavbu rodinných domkov bolo preliminované 500 tisíc korún. Dnes, jak som pozoroval, pre Podbrezovú na rok 1922 je tenže obnos, 500 tisíc korún na tento cieľ preliminovaný. To nás však nijak neuspokojuje. Z týchto 500 tisíc korún nebolo vykonané úplne nič iného, než že ten obnos, ktorý bol preliminovaný v roku minulom, bol na rok 1922 presunutý. Jestli budeme takto pokračovať, iste odstránime bytovú nesnádzu za nejakých 100 rokov.
Chceme-li, aby zo železiarne v Podbrezovej môhol mať štát vzorný a konkurencie schopný podnik, nech sa obsadia vedúce miesta na slovo vzatými odborníkmi, ktorí sa nám dnes hlásia do služby. Treba čo najrychlejšie vystaväť vysoké pece v Tisovci, abysme mali svoju surovinu.
U úradnictva vôbec treba požadovať dôslednú zodpovednosť všestrannú a nenechávať veci premlčané i tam, kde sa štátu zapríčiňuje škoda na státisíce, ako na príklad v Báňskej Bystrici pri elektrickej rafinerii mede v dôsledku nesprávneho použitia chemikálií 2 vagony mede vyšly úplne na zmar, tak že keď boly plotne vyťahované z vaň, hneď sa rozsypaly. Pri tom je škoda pri dnešnej vysokej cene elektrolytickej mede za 1 q 2914 K, pri dvoch vagónoch je to 58.280 Kč. Takéto veci sa nechávajú samovoľne bežať a jak sa stane prípad vyšetrovania, tak dopadne v prospech toho, ktorý to zapríčinil a následuje obyčajne povýšenie alebo preloženie s povýšením na ministerského radu alebo na niečoho iného. Starý rakúsko-uhorský spôsob, od ktorého treba si odvyknuť, bo to nepôsobí nijak mravne na ostatné úradníctvo.
Tiež je potreba siahnuť k reorgánizácii
hornopolicajného úradníctva od samého najvyššieho hornopolicajného
komisariátu v Bratislave až do posledného bánského kapitána. Je
treba, aby zavládol i u bratských pokladní demokratický život.
My pre tento rozpočet budeme hlasovať, ale jedine v tom predpoklade,
že sa dočkáme toho, čo si od neho sľubujeme, to jest, že opravdu
nastane ozdravenie nášho národnohospodárského života. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Palme.
Posl. Palme (německy): Dámy a pánové! Dnes mám především za úkol, abych se zabýval kap. "Přechodné hospodářství", a tu shledáváme, že mělo v rozpočtu 1920 2 1/2 miliardy, v roce 1921 361 mil. a v roce 1922 znovu opět 601 mil. Místo snížení shledáváme tedy v této kapitole zvětšení o 240 milionů a rádi bychom věděli, k jakým účelům této větší částky má býti použito, když přece shledáváme v kapitolách, které zároveň k tomu patří, jako péče o nezaměstnané a vyživovací příspěvky, že provedeny tak veliké škrty v rozpočtu.
Vidíme, že v kapitole vyživovací příspěvky v roce 1921 bylo zařazeno v roce 1921 ještě 100 milionů, kdežto pro rok 1922 zařazeno jest k tomu účelu pouze 23 miliony. Je tedy zařazeno o 77 milionů méně a musíme se již ptáti, zda to bude možno, aby se s tak malou částkou vystačilo. Především cítíme zde, že tyto částky byly dosazeny již bez úsporné komise. Ovšem vidíme-li, jak vláda postupuje, jak se to pozorovalo při poslední mobilisaci, že vyměřují se vyživ. přípěvky tak, že se vyměřily prostě staré vyživ. příspěvky s 50%ním zvýšením, tu musíme říci, že s takovou částkou nikdo již nemůže existovati. Ježto zákon o výplatě vyživovacích příspěvků pro narukované brance a záložníky 31. prosince t. r. vyprší, jest naléhavě nutno, aby byl vydán nový zákon, a v tomto novém zákoně musí býti stanoveny vyživovací příspěvky ve výši nejméně 4-5 korun denně pro každou k nároku oprávněnou osobu a doporučovalo by se proto, aby byl vzat za podklad porady návrh námi podaný.
Také přicházejí nám se všech stran v poslední době stížnosti, že podané žádosti o přiznání vyživovacích příspěvků dodnes většinou ještě nebyly vyřízeny, že výplata nebyla v mnohých okresních hejtmanstvích ještě provedena. Jak zde mají žíti rodiny, kde při posledním narukování bylo to poslední vydáno, aby povolaní mužové mohli býti vypraveni, a ti lidé nyní stojí doma bez haléře; tu hádanku nechť rozluští příslušné ministerstvo samo.
Další smutnou kapitolou rozpočtu jest otázka péče o nezaměstnané. V rozpočtu 1921 bylo 100 mil. korun, v roce 1922 vidíme zařazeno pouze 75 mil. korun, tedy o 25 mil. korun méně. Abychom nyní tomuto snížení rozuměli, potřebujeme se jen podívati, jak jest tento zákon o doplnění a změně pojištění nezaměstnanosti z 12. srpna 1921 ministerstvem sociální péče a politickými úřady vykládán a prováděn. Dodnes nebylo stále ještě vydáno prováděcí nařízení o nároku sezonních dělníků na podporu v nezaměstnanosti na základě soupisu skupin. Na jedno k tomu se vztahující podání našeho německého svazu stavebních dělníků v Liberci ze dne 4. října 1921, kde vzhledem na § 19 zákona bylo žádáno o přiznání podpor v nezaměstnanosti pro stavební dělníky, dlaždiče, tesaře, natěrače, kameníky, šamotáře a cihlářské dělníky, odpovědělo ministerstvo sociální péče tak, že stavební dělníci, jakožto dělníci sezonní, prozatím nemají nároku na podporu v nezaměstnanosti, pokud případným vládním nařízením ve smyslu § 19 zákona ze dne 12. srpna 1921 nebudou stanoveny zvláštní podmínky pro podporu v nezaměstnanosti sezonním dělníkům. Ministerstvo sociální péče žádá nyní od jednotlivých odborových organisací zaměstnavatelů a zaměstnanců vyjádření, na jakém základě tato podpora by mohla býti vyplácena. Do dneška došlá dobrozdání neposkytla prý dosud bezpečné základny pro stanovení podpory sezonním dělníkům. Při tom chci prohlásiti, že dodnes německý svaz stavebních dělníků v Liberci nebyl vůbec o takové dobrozdání požádán, a dělá to zde dojem, jako by pro vládu i v tomto případě existovaly pouze české organisace a jako by nebrala na Němce žádného zřetele, aby se jich v takových věcech dotázala. Tedy proto, že ministerstvo dodnes nařízení pro sezonní dělníky nevydalo, mohou klidně nesčetné tisíce sezonních dělníků, hlavně ti, kteří se nyní vrátili po mobilisaci a nikde nenalézají práce, prostě se svými rodinami doma hladem zajíti. Že to jest úplně neudržitelný stav, mohlo by snad pochopiti i ministerstvo sociální péče. Nechci se naprosto pouštěti do dlouhého odůvodňování a do poukazování na provedení nového zákona o pojištění v nezaměstnanosti ze dne 9. července 1921, neboť poukazuje se tu na to, že pro případ, když by starý zákon neměl býti prodloužen, 1. ledna již má vstoupiti v účinnost zákon nový. Pokládám to za úplně nemožnou věc za dnešních hospodářských poměrů, kterou podle mého názoru po této stránce naprosto není nutno vyvraceti, protože je to prakticky neproveditelným. A jestliže nám při každé příležitosti, jako také při tomto rozhodnutí, jež toto ministerstvo dalo svazu stavebních dělníků, stále a stále se opět ohřívá to staré zelí o úsporách sezonních dělníků, se kterými mají žíti v dobách nezaměstnanosti, musí se konečně jednou jasně a zřetelně říci, že za dnešních hospodářských poměrů není již sezonního dělníka, který by při delší nezaměstnanosti mohl žíti z úspor. Tak se dnes věci mají a ministerstvo sociální péče má povinnost, aby konečně a jak možno rychle vydalo prováděcí nařízení pro sezonní dělníky, aby také tato veliká vrstva dělnictva dostala potřebnou podporu.