Nyní nevidíme, myslím, ve Svazu národů nic jiného - dovolte mně mluviti jednou docela triviálně - než snad neurčitý pocit národů, že by měly nějak přispěti k tomuto světovému hospodářskému vývoji, neboť cítí, že dnešní hospodářství, dospěvší až k moderní výši, nesnese již vtisknutí do politických státních hranic a že jest proto nuceno přesahovati mimo státy na jiná území. A to jest snahou uvésti do kolejí pod výrazem "Svaz národů" a právem nazval se tento svaz Svazem národů a nikoli Svazem států. Jest samozřejmé, že Svaz národů není dnes tím, čím si jej představovali jeho zakladatelé, nebo řekněme lépe, jeho iniciátoři. Jest nepochybné, že se z něho stala karikatura všeho toho, avšak jest také nepochybné, že zde jest zcela určitý podklad, působící ve světovém hospodářství, nějaký snad neurčitě pronikající pocit, který směruje k tomu, uvésti do kolejí co nejvíce možno spojování zcela velikých hospodářských území. A hleďte, Wilson při tomto co možno největším rozšiřování hospodářských poměrů plným právem nepřehlédl, když kdysi stanovil své these, co jsem prve označil jako anachronistické ujařmení zpěčujících se národních dílů za účelem obsazení jistých hospodářsky důležitých území, a on se nadarmo snažil zabrániti této snaze stanovením pojmu sebeurčovacího práva národů.
Svaz národů na jedné straně a sebeurčovací právo na druhé, oba tyto pojmy jsou nedělitelné, a jedno bez druhého nemůže nikdy vésti k nějakému úspěchu. Svaz národů sám o sobě proto ne, poněvadž, je-li s ním spojeno popření sebeurčovacího práva národů, nemůže nikdy dojíti k světovému hospodářsky ekonomickému rozvoji tohoto území a že sebeurčovací právo o sobě za dnešních moderních, průmyslově i technicky vysoce vyvinutých poměrů již nestačí, aby zajistilo základy lidské společnosti. Proto musí býti oba tyto pojmy spojeny a rozvinuty a musí se v tomto smyslu pracovati. Nikoli však v tom smyslu, že by se sledovala snaha, řekněme, tvořiti opět nějaké zahraniční politické spolky nebo poměry parlamentním nebo politickým doporučováním, jimiž se má odstraniti válečné zbrojení a pod.
I my přejeme washingtonské konferenci všeho zdaru a úplný výsledek jejího jednání. Avšak zdá se mi přece, že se zde zůstává na povrchu. Nikdy nemůže dojíti k odzbrojení světově hospodářsky orientovaně lidské společnosti, pokud nebudou zasaženy a zachyceny příčiny tohoto zbrojení a těmito příčinami zbrojení jsou právě politicky svémocná zasahování do potřeb, do ekonomických a sociálních nezbytností národů; a proto se vracíme opět k tomuto bodu: Musí nastati rozšíření ekonomických základů lidské společnosti za současného uznání a provedení sebeurčovacího práva všech národů. Neboť jen tak jest možné skutečně dojíti k cíli. A tu, pánové, řekl bych přece, že dnešní tak zvaný kapitalistický vývoj, dnešní kapitalistická soustava již umožňuje takovou formu světového hospodářství. Mluvím-li zde o kapitalismu, nechci se pouštěti do teoretického rozboru o tomto sociálně politickém pojmu, nýbrž chci tím jen rozuměti výrobu a výměnu zboží nebo produkci podle zásady osobního zájmu. Jen to tím rozumím a tu mohu zajisté říci, že vývoj dnešní kapitalistické doby již dovoluje takovou možnost rozvoje světového hospodářství, rozšíření jeho ekonomických základů a já myslím, že volny obchod jest výrazem tohoto vývoje.
A vidíme jej hlavně v britském imperiu. Ovšem, pánové, volný obchod nebo, chcete-li, jmenujte to Svaz národů, na konec vyjde totéž, ovšem vždy a vždy zase s uznáním sebeurčovacího práva národů. Prosím, já nechci začít mluvit o tom, je-li překonání kapitalistického státu jiným - vezměme na př. socialistickým - vůbec myslitelno, vůbec možno, dostaví-li se či nikoliv, to nás zde nezajímá. Tu otázku můžeme nechat nerozluštěnu. Každým způsobem musíme konstatovati jedno: Je-li to vůbec možno změniti základy výroby a výměny zboží, vysunouti tedy zájem produkujícího nebo vyměňujícího, pak se zdá, že všechno poukazuje na to, že vystřídání této soustavy novou může býti pouze věcí velmi dlouhé výchovy. Sám Lenin si stěžuje na nedostatek pochopení, s jakým vrstvy lidu přijímají jeho opatření, a ať se zaujme k oběma těmto soustavám zásad ně jakékoli stanovisko, musí se přece trvati na jednom, že i nová soustava, která vy střídá starou - jmenujme ji starou, ačkoliv nikdy dosud nebyla tak silná, jako dnes - že vystřídání staré soustavy novou jest věcí organického vývoje lidstva a že nemůže býti uvedeno do kolejí nějakým libovolným aktem zákonodárství nebo ně jakého politického parlamentu. A srovnáme-li všechny tyto poměry, nebo řekněme tyto myšlenky s dnešním stavem, pak přijdeme ovšem k výsledku, že tento stát ukázal dosud zajisté velmi nepatrnou možnost nebo přizpůsobivost ke sledování takovýchto myšlenkových pochodů, ačkoliv se právě on rád označuje za střed Evropy, za srdce tohoto dílu světa; a já myslím, že právě tento stát by měl možnost dokázati zde v malém, že jest ochoten připojiti se k tomuto světohospodářskému vývoji, který podle mého přesvědčení přijde a musí přijít, ať se proti tomu jednotlivci staví nebo nikoli, že jest ochoten přizpůsobiti se tomuto hospodářsky-ekonomickému nutnému vývoji tím, že uskuteční na své půdě to, co jest za daných okolností možné a realisovatelné. Toho však nevidíme. Vidíme jako soustavu a stanovisko vlády většinových stran teď jako dříve nejbrutálnější potlačování menšinových národů v tomto státě.
Vidíme teď jako dříve nejneuvěřitelnější pronásledování nejen jednotlivých osob, nýbrž tato pronásledování se rozšiřují i na symboly, sochy a podobně a prozrazují tím nízký stav kultury, jaký by se ve 20. století nepovažoval za možný. Jest hanbou, a měla by se proti tomu ohraditi každá strana, která skutečně klade na to důraz, aby byla zvána stranou kulturně pokročilou, že se prostě odstraňují historické vzpomínky na jednu starou dobu, ať se jinak politicky schvaluje nebo neschvaluje a že se odstraňují způsobem, při němž skutečně vstávají vlasy na hlavě a který naprosto nedává krásného vysvědčení správě tohoto státu. Neboť co máme říci, nařídí-li šumperský okresní hejtman odstranění sochy, jinak že tím pověří Svaz českých legionářů? To jest zmatení všech pojmů. Soukromé spolky se staví na místo státních orgánů, buď, že není síly nebo vůle opatřiti, co je zde nutno.
Tedy místo toho, velectěné dámy a pánové, aby se sebeurčovací právo národů v tomto státě i mimo něj popíralo, jak to činí úřední čeští politikové na lavicích většiny a vlády, měli by mnohem spíše hleděti, aby se toto sebeurčovací právo menšinových národů vykonávalo v tomto státě právě ve smyslu českého státu. To jest úkolem české politiky. A působí trochu zvláštně, jsme-li srovnáváni s lidmi, kteří jdou lesem s balancovací tyčí v ruce a že tato tyč jest sebeurčovací právo; a my vrážíme přirozeně při každé příležitosti do nějakého stromu a nepřišli bychom dále. Museli bychom proto tuto balancovací tyč odložiti a pak bychom se mohli v tomto lese pohybovati volně. Tento les jest česká republika. Já vám však říkám: i kdybychom my zástupci německého národa měli snad úmysl vzdáti se sebeurčovacího práva Němců, pak by vám to prospělo právě tak málo nebo nic, pokud nepromluvil sám národ, pokud právě pojem sebeurčovacího práva nesouhlasí s tímto státem, jak jest tomu na př. ve Švýcařích. Přiměti však menšinové národy k tomuto stanovisku, není přirozeně naší úlohou. Zde počíná umění české politiky. Když my, vůdcové národa, jsme iredentisty, velezrádci, pak bojujete s námi o duši německého národa! Odvraťte německý národ od nás, isolujte nás s celou naší bezvýznamnou zdánlivou mocí a řekněte, že se vám podařilo získati německý národ pro tento stát. Pak můžeme s klidem odstoupiti, neboť pak se sebeurčovací právo německého národa vyplnilo. Nežádejte však od nás, abychom my odložili sebeurčovací právo, dříve než uvidíme vůbec jen zdání možnosti, že se našemu vysoce vyvinutému národu přiznávají v tomto státě aspoň nejprimitivnější práva, o něž již dnes není ani v koloniích pochybností. Na této cestě není ovšem přirozeně politika v tomto státě možna nebo spíše jest možna, pokud jest podporována bodly. Potud jest beze vsí pochyby možna a potud, obávám se, bude i trvati. Přijde-li někdy den, kdy tato bodla selhou, to nemůžeme dnes zjistiti. Můžeme však zjistiti jedno, že všechno honění vlády a zahraničního ministra za politickými spolky s jinými státy nenahradí nikdy to, co jest základní podmínkou takového, z vaší vlastní vůle utvořeného státu, jakým jest česky stát, totiž dobrovolná soudržnost různých národů pod nějakým titulem, jakým jest na příklad ve švýcarském spříseženstvu svobodná švýcarská republika, kdež nenapadne žádnému národu, aby zaujal stanovisko proti tomuto státu, kde by se v tom však ani žádnému národu nebránilo, poněvadž vývoj učinil samozřejmým, že tyto národy nemají vůbec zájmu měniti své státní občanství. Kdyby to činily, nikdo by jim tuto jejich vůli neomezoval. Tak myslím, že by měla býti zařízena vláda a politika na české straně. Avšak možno i zde, jako tak často v dějinách konstatovati, že odstrašující příklady jiných v tomto státě nijak nepůsobí. Máte přece nejlepší obraz ve starém Rakousko-Uhersku, které, jak jsem řekl, bylo beze vsí pochyby státem politicky již neslučitelným s moderním pojmem národností. Avšak vy se z tohoto příkladu nic neučíte a myslím, že se ani v budoucnosti ničemu nenaučíte, a proto se musíme již zaříditi na to, ať chceme nebo nikoli, že musíme bojovati o všechna ta práva, která jste nám vy a páni v Paříži zadrželi.
Budeme to vždycky činiti podle zásad a pojmu demokracie. My máme v tom, myslím, nejsilnější podklad pro naši politiku. K pojímání demokracie, jaká se jeví na českých lavicích a i na vládní lavici, můžeme jen vysloviti - promiňte mi ten výraz - soustrast. Neboť, co se má říci, prohlásí-li demokrat, a k tomu ještě socialista, jímž přece pan ministerský předseda jest, na př. své desinteressement na Východní Halič? Ano, necítí přec, že nemá co prohlašovat ani své interessement, ani své desinteressement, poněvadž mu do Východní Haliče vůbec nic není, jestliže myslí a cítí demokraticky, právě tak, jako není docela nic Polákům do Slovenska, jestliže Slovensko si takového vměšování nepřeje. Necítí, že tím pracuje jak jen možno nedemokraticky? A přece má každého dne v ústech demokracii a potřebuje milionů a milionů, aby dokázal a vychválil cizině, že tento stát je konsolidován a že jeho podkladem jest demokratický vývoj Evropy.
Vidíte, právě východohaličská otázka jest pro všeobecnou slovenskou politiku velmi horkou a těžkou otázkou; neboť se ukazuje, že ihned umlkají tolik slavené sympatie mezi slovanskými národy, v tomto případě mezi Čechy na jedné straně a Rusíny na druhé, jde-li o nějaké imperialistické extravagance. A jest smutným osudem Rusínů ve Východní Haliči, že se dnes dovídají z nejodpovědnějších úst českého národa, že český národ nemá na jejich osudu zájmu. Dovolte mi, páni kolegové, abych zde prohlásil jako zástupce německého barbarského národa a konstatoval, že my úplně a cele dovedeme oceniti společenství v těžkém osudu, jež nás pojí s Rusíny a že my tomu rozumíme, když i tento rusínský národ všemi prostředky bojuje o své sebeurčovací právo, o něž byl ve velké části podveden. My nemůžeme nabídnouti rusínskému národu nic jiného než své sympatie, které mu však chceme nabídnouti, poněvadž to má býti aspoň přece akademickou náhradou za sympatie na české straně, o které přišel.
Tak vidíme, že všechno jest ovládáno jedním hlediskem. Hlediskem zbudování státu společenstvím okolních států nebo i států ležících doleji, které mají vlastně tvořiti pro jeho trvání pojištění ze zadu. A možno příhodně konstatovati, jde-li se věcem na kloub, že věčné vzdychání páně Benešovo, jeho tisíceré obtíže nutno léčiti v jednom bodu, totiž v jeho odporu proti všemu, co má německé jméno. Takový odpor stál jako sudička u kolébky tohoto státu, tento odpor táhne se od vlády k vládě jako červená nit, od koalice ke koalici a tento odpor zračí se ve všech smlouvách, ať jsou politické, vojenské nebo hospodářské povahy. Ba, pan dr. Beneš prý nedávno řekl, že hospodářský a ostatní spolek s Poláky jest proto nutný, poněvadž naše vztahy k Německu co do zahraniční obchodní politiky jsou příliš vybudovány a proto musí býti posunuty na jinou kolej právě teď, kdy Německo žije v těžkých hospodářských poměrech. Já se táži některého národohospodáře, věří-li skutečně, že tyto hospodářské vztahy, tak úzce spojené s německou říší, lze vysvětliti jedině a pouze tím, že se národové tohoto státu prosím, bez rozdílu, počítaje v to i Čechy - orientovali hospodářsky do Německa z politických důvodů. Myslím spíše, že tyto hospodářské styky mají zcela jiné hlubší příčiny, jsou přirozeným výrazem zeměpisných poměrů a dějinného vývoje. Budeme-li moci postaviti Polsko na místo Německa, nebude záviseti na tom, budeme-li chovati k Polákům větší a k Němcům menší sympatie, nýbrž především na tom, budou-li Poláci moci zaplatiti naše průmyslové výrobky. Bude-li tomu tak, nastane takový hospodářský styk každým způsobem. Mohu ovšem prohlásiti, že nikdo nemá proti němu námitek, ale nemá se věřiti, že se takové hospodářské styky vyvolávají politickými maximami, nejsou-li zde dané základy pro takový styk.
A teď, velectěné dámy a pánové, ke konci. Není vůbec otázkou, jak jsem poznamenal již úvodem, jak se budeme chovati při hlasování o rozpočtu. Ani my nemůžeme dělat nic jiného, než připojiti se k politování, že se nedá oposičním stranám skrovným rozdělením času dosti možnosti hovořiti o jednotlivých kapitolách státního rozpočtu, neboť co se musí říci se všeobecného hlediska a co má naznačiti stanovisko politických stran k vládě, co tedy náleží do generální debaty, to by se musilo doplniti ve speciální debatě, kde bychom přednesli sta a snad tisíce poznámek a přání, jichž přednesení se nám znemožňuje stanoveným rozdělením času. Naše stanovisko při hlasování bude zcela jasné, a já myslím, že jsem těmito svými výklady neřekl docela nic překvapujícího. Ale nerad bych skončil dříve než upozorním přece českou vládu i s tohoto místa na vývoj poměrů v nejbližší době. Myslím při tom na vývoj v Německu. Není vůbec otázkou a bylo to již z různých stran opětovně zdůrazněno, že Německo jest v tak nemožných hospodářských poměrech, že skutečně jest nebezpečí, že již příští reparační splátka nebude moci býti zaplacena. Jest dále úplně oprávněna obava, že se zdá, že se Německo rychle blíží způsobem vzbuzujícím přímo úzkost k onomu bodu, k němuž Rakousko dospělo již před delší dobou. Nechci mluviti o tom, že by bylo snad politicky správné, kdyby si česká vláda snad položila se zřetelem na tu okolnost, že jsme spojili v tomto státě značný zlomek německého národa, ovšem proti jeho vůli, otázku, neměla-li by se dorozuměti s různými vládami o tom, jak by se mohla v Německu přestáti tato těžká doba. Nechci o tom mluvit, protože si vůbec neslibuji úspěchu v takovém požadavku, ráz bude udávati v politických úvahách francouzská orientace a jest proto, jak řečeno, zbytečné klásti takový požadavek. Avšak já myslím, že někdo, kdo myslí národohospodářsky, ten si bude musiti ujasniti, že takový případný otřes německé říše nezůstane bez účinků na nás, a obávám se i na celou Evropu. A co snad zažijeme a přestojíme v tomto směru ještě příštího roku, to uvidíme, nevěřím však, že to bude potěšitelné; a snad z těchto důvodů by ne měla československá vláda nic opominouti, co se zdá poskytovati možnost, že by se zadrželo toto hospodářské zbídačení Německa. Jen z těchto cistě egoistických důvodů chtěl bych vám tuto otázku dáti v úvahu. Jak dopadne vaše odpověď, o tom si dnes nečiním žádného úsudku.
A tak mohu zajisté své výklady
ukončiti. Myslím, že politika, kterou hájily v této sněmovně od
samého počátku německé strany sdružené v parlamentní svaz, byla
zcela jasná a že i napříště bude vycházeti jedině a pouze ze základů,
které jsem naznačil a které se dají krátce shrnouti v přání, aby
se i našemu kmenu v tomto státě dostalo sebeurčovacího práva.
Vím, že vy se dnes tomu smějete nebo budete smát, vím však také
zcela určitě, že jednou přijde den, kdy nám bude možno vykonávati
toto právo sebeurčení. Postarejte se, aby to potom nebylo pro
vás příliš pozdě. (Souhlas a potlesk na levici.)