Předseda (zvoní):
Volám pana poslance
za jeho výrok k pořádku. (Hluk. Výkřiky a odpor německých poslanců.)
Posl. dr. Lodgman (pokračuje):
Prosím velectěné dámy a pánové, beru přirozeně jako člověk
vždycky pamětlivý svého vychování projev pana předsedy na vědomí,
ale rád bych přece skutečně věděl, jakého trestného výrazu jsem
užil, že jsem byl volán k pořádku. Co jest na tom, označil-li
jsem tento stát jako "Čechei"?
Předseda (zvoní):
Žádám pana řečníka,
aby nepolemisoval s předsedou.
Posl. dr. Lodgman (pokračuje):
Ne, já nepolemisuji proti předsedovi, nýbrž já se táži s úžasem,
co jest trestného ve výrazu "Čechei". (Různé výkřiky.)
Předseda:(zvoní):
Žádám pana řečníka,
aby se držel věci a pokračoval
Posl. dr. Lodgman (pokračuje): Tedy, pánové, musilo býti přece dozajista bezpředmětné, co se zde nebo jinde staLo. Směr udávalo přece stanovisko Italie. Neboť kdyby Italie byla snad považovala tento podnět za vhodný mobilisovati se své strany proti Jugoslavii, pak by byla mobilisace a válečné nadšení v tomto státě pravděpodobně rozbředlo, neboť pak by se stát octl před nutností koncentrovati všechny své síly proti Uhrám a pak by zajisté nebyl výsledek zápasu zbraní pochybný, jestliže tomu však tak nebylo a nebylo ovšem tomu tak, pak pánově, nebylo mobilisace opravdu třeba a byli byste ušetřili obyvatelstvu rozčilení a poplatníkům nesmírné výlohy pro tato opatření. My se nemůžeme proto při nejlepší vůli postaviti k této otázce na jiné stanovisko. Nyní však byly zde přece, jak známo, stanoveny ústy pana předsedy vlády a obzvláště mluvčího nejsilnější české strany, pana kolegy Bechyně, zcela určité požadavky, jichž prosazení mělo býti právě důsledkem mobilisace, na příklad náhrada mobilisačních výloh, a nejen odstranění Karla Habsburského a všech větví Habsburků, nýbrž také odstranění oligarchie režimu horthyovské šlechty. A já se vás táži, pánově, proč jste nešli důsledně až do konce, když jste již mysleli, že máte stanoviti takovéto požadavky. Vy jste toho neučinili proto, poněvadž jste se přesvědčili, že jest to zcela bezpředmětné, co děláte, že záleží na tom, co si přeje Velká Dohoda, v tomto případě Italie a Francie, a proto se musilo ihned stanovení těchto požadavků vzíti zpět, nebo je opustiti a mohla býti mobilisace odvolána. Já blahopřeji samozřejmě pánům z vládních lavic a i pánům z české koalice k jejich vědomí, že mobilisace se vydařila tak skvěle. (Souhlas a smích na levici.)
A pánové jsou přece tak laskavi, že říkají, že v této otázce všechny národnosti závodily ve vědomí povinnosti ke státu. Já nemám žádného důvodu - řekli to i jiní pánové - o této skutečnosti pochybovati. Těším se obzvláště, že mohu konstatovati, že zvláště na Slovensku, jak jsme včera slyšeli z úst pana kolegy Hodži, nastoupilo dokonce více lidí., než by bylo muselo nastoupiti. Avšak mohla by se také nadhoditi otázka, proč bylo zde toto velké nadšení pro mobilisaci a zda by bylo vydrželo také až do konce v tomto směru, v němž začalo. Avšak prosím, to nechť si vypořádají mezi sebou pánové na vládních lavicích a na lavicích většiny.
Teď bude tedy přece nutno vrátiti se k některým výrokům, jichž zde před nepříliš dlouhou dobou užil jeden z mých pánů předřečníků, pan posl. Hillebrand. Prosím, neberte moje vývody za podnět k opětnému rušení jednání, nemá to jistě žádného účele a já jsem přesvědčen, že pánové mně přiznají tolik porozumění a taktnosti pro jejich těžkou (Smích německých občanských poslanců.) politickou situaci, že se zdržím každého výkladu, v němž by pánové mohli spatřovati nějaký útok. Já jsem si učinil ze slov pana kolegy Hillebranda a obzvláště z chování jeho pánů straníků dojem, že vy se všemi prostředky snažíte vyložiti, že výtka, jež byla učiněna domněle proti vám, že prý jste váleční štváči, není oprávněna. Rozumím tomu úplně a pánové připustí, že z našich lavic taková výtka nebyla vznesena. (Německý výkřik: Ale naznačena!) Jest správné, že v jedné nedávné schůzi bylo z podnětu řeči ministerského předsedy o této věci na levé straně zvoláno: "Pryč s válečnými štváči!" Já nemyslím, že pánové, kteří tohoto výkřiku použili, myslili snad při tom na kolegy z německé sociální demokracie. Zdá se mi, bůh ví, zbytečným, abych se v této věci bránil. Avšak jedno jest velmi zajímavé ve vývodech kolegy Hillebranda. Z jeho reci vysvítalo - já se k tomu ještě vrátím - že mínil, že může konstatovati v našich vrstvách zlepšení poměru k české vládě. Nuže, já ponechávám vládě a českým stranám, aby si o tom učinily úsudek. Já mám pocit, že pánové ze sociální demokracie - prosím, to se netýká jen německé sociální demokracie, to se týká v jistém směru všech skupin této velké strany - že musí dnes truchliti pro jejich dřívější teď ztracené zásadně oposiční postavení v různých státech. (Souhlas na levici.) Sociálně demokratické strany byly v dobách zásadní oposice naplněny podivuhodným rozmachem. A teď musily převzíti v době těžkých převratů jistě těžký a málo záviděníhodný úřad - to neplatí přirozeně, já to zdůrazňuji ještě jednou, o německých sociálních demokratech v tomto státě tvořiti vládní strany a přejímati tím odpovědnost.
A u nás se vyvinul poměr tak, že přirozeně následkem útvaru státu jsou v nejostřejší oposici jak národní, tak sociálně demokratická strana a děná to skoro dojem, jako by některým pánům bylo třeba běhati v této oposici o závod, poněvadž se dobře cítí pouze v této úloze a ihned musí odepříti, je-li nutno převzíti odpovědnost. My víme, - dokázal to dějinný vývoj doby že sociálně demokratická strana byla neschopna udržeti při nastoupení vládní odpovědnosti své sevřené řady pohromadě, že nastoupilo okamžité roztříštění a rozbití této kdysi velké oposiční strany. Rozumím tomu dobře, že pánům bylo tedy třeba dostati národní strany více do vládních vrstev, aby opětně představoval jistou měrou jedinou zásadní oposici. Neboť pro takovou stranu bylo nesmírně cenné, když mohla poukázati na to, že v dřívějších dobách různé strany, které se zúčastnily tu a tam tvoření vlády, musily převzíti přirozeně také břímě odpovědnosti. Bylo to tak pohodlné - pan kolega Hillebrand to dnes opět učinil - poukázati na to, že hlasovaly pro dreadnoughty, že hlasovaly pro rozšíření zbrojení ve starém Rakousku, pro zákon o válečných úkonech. Bylo to tak pohodlné poukázati na to a proti tomu konstatovati, že se vším tímto těžkým zatížením lidu nemá vlastní strana přirozeně co dělat. Dnes to nejde. Pánové musí již býti tak laskavi a dopřáti nám místečko na slunci oposice. (Veselost na levici.) Nám není třeba - o tom mohu ujistiti pana kolegu přes výraz, že pan prof. Spina zde proslovil smířlivě zladěnou řeč - ani v nejmenším jakkoli převzíti odpovědnost v tomto státě. (Posl. dr. Czech [německy]: Včera jsme slyšeli něco jiného!) Mohu také jen jedno konstatovati, že by to bylo podle vývoje, který tento stát a jiné státy od října 1918 prodělaly, i věcí nemožnou, neboť s okamžikem převratu nastoupila hodina sociální demokracie, ona musila vzíti moc do rukou a s tím svůj díl odpovědnosti. A kdybychom chtěli dnes uměle zanésti takový posun do vývoje, pak bychom jen dokázali, že se dopouštíme viny svými dětskými názory. Dnes nejsou národní strany zásadně vládnoucí a sociální demokraté zásadně oposičníky, nýbrž dnes je tomu z velké části obráceně a proto také snaha pánů, kterou já úplně chápu, dostati do rukou pomocí jednotné proletářské fronty onen díl moci, kterou dosáhnouti nám zajisté nebude nikdy možno. (Veselost a souhlas na levici.)
Nuže, pan kolega Hillebrand poznamenal leccos k vývodům pana profesora Kafky a mínil, že vývody pana profesora Kafky se prý pohybovaly v sladkých poklonách - myslím, tento výraz to byl - vůči vládě a že prý jest znamením, že snad i pan prof. Kafka cítí potřebu vstoupiti na půdu vládní odpovědnosti za tento stát. Já myslím, že pan kolega Hillebrand zde něco zaměňuje. Nejostřejší oposiční stanovisko může se vyjádřiti myslitelně nejzdvořilejší formou. To není věcí zásadního programového názoru, nýbrž to jest věcí výchovy od dětství. A pan dr. Kafka snad svými vývody jen dokázal, že takovou má. (Posl. Čermak [německy]: a však není obvyklo, aby se dělal tak jemný rozdíl mezi ministerským předsedou a stranami, jako včera prof. Kafka!) To jsem chtěl konstatovati v této části vývodů pana kolegy Hillebranda; v ostatním mohu to přec samozřejmě ponechati jednotlivým pánům. (Posl. Hillebrand [německy]: Řekněte to o té dobré výchově od dětství tam těm pánům! Jak dobře jsou oni vychováni. Jmenovitě když rozbíjejí pulty! - Posl. dr. E. Feyerfeil [německy]: My rozbíjíme pulty proti české většině, vy proti nám, to jest ten rozdíl!)
A teď jen ještě malou poznámku.
Kolega Hillebrand mínil ve své řeči doslovně - já jsem
si to zaznamenal těsnopisně: "Naše stanovisko bylo jasné,
bylo totéž jako vaše a přece jste nás obvinili, ze jsme válečnými
štváči." Konstatuji, že to poslední jsme neučinili. Já nevím,
co kolega Hillebrand mínil, to však jest vedlejší, každým
způsobem konstatoval, že stanovisko pánů německých sociálních
demokratů bylo jasné a totéž jako naše. (Posl. Čermak [německy]:
V otázce nastoupení vojenské služby!) V otázce mobilisace!
Následkem toho mohu konstatovati, že i naše stanovisko bylo v
tomto případě úplně jasné a jest to zajisté pamětihodný scholastický
umělý kousek, jestliže se často tvrdí - a to se tvrdí oficielně
- hájí se to představenstvem německé sociálně demokratické strany
dělnické - že naše stanovisko nebylo jasné proto, že jsme sice
vydali oficielní heslo nastoupiti, ale potom že jsme se tajně
provinili sabotáží nastupování. Pánově ze sociálně demokratické
strany: Je to vůbec vážně, věříte-li, že bychom sabotovali rozkaz
k nastoupení, mobilisaci, když jsme došli k dobře rozváženému
rozhodnutí, že jestliže se již mobilisuje, chceme my býti při
tom, nevěříte, že to muselo mnohem více odpovídati našemu základnímu
politickému nazírání, že jsme trvali na tom, aby naši soukmenovci
nastoupili rovněž do řad armády "Čechei"?
Předseda (zvoní): Žádám pana poslance, aby tohoto výroku neužíval. (Výkřiky německých poslanců. Velký hluk.)
Slovo má p. posl. dr. Lodgman.
Žádám, aby pokračoval. (Posl. Čermak [německy]: Zde mluví pánové
tak, venku mluví jinak. Mohu jmenovati mezi čtyřma očima jména
poslanců, vy jste hráli s rozdělenými úlohami, obyvatelstvo jste
pobláznili!)
Posl. dr. Lodgman (pokračuje): Velectění pánové, ve výkřicích vám pravděpodobně něco ušlo! Pan předseda mne žádal, abych neužíval již výrazu "Čechei". Chtěl jsem pouze konstatovati, že chci žádosti pana předsedy ve své řeči vyhověti. Já ctím samozřejmě důstojnost předsedy sněmovny, takže se tomuto přání bez dalšího podrobím. Kdyby však mne byl chtěl někdo nutiti k zřeknutí se tohoto výrazu, byl bych řekl "nikoli". (Předseda zvoní. - Posl. dr. Meissner: Vy jste vůdce! Tohle říká vůdce! Velký hluk. Výkřiky: To jest demagogie!) Prosím, abych směl konstatovati, ze tato sama o sobě bezvýznamná záležitost nebyla zatažena do debaty mojí vinou. Nuže dovolte, abych pokračoval, vy víte, náš čas jest omezen a já bych jej nerad ještě zkrátil takovými příhodami.
Pan kolega Hillebranda oficielně představenstvo německé sociální demokracie nahromadilo proti nám nesmírné množství žalob, v nichž se snaží dokázati, že jsme válečnými štváči, a to na základě dějin ze známého chování německých národních stran na rakouské říšské radě. Nuže, pánové, především formální poznámku. Jest přece jistě nesprávné, jak musíte přiznati, jestliže jsme pokládáni bez dalšího za nástupce tehdejších stran. To jest o sobě nesprávné, právě tak jako jest nesprávné, klade-li se dnešní sociální demokracie na roven sociální demokracii tehdejší. (Souhlas na levici. - Posl. dr. Czech [německy]: My se k tomu hlásíme.) Prosím, není také docela nic, co by se proti tomu namítlo, neboť mezi tím jest ve vývoji jedna maličkost, totiž světová válka a všechno, co na tom a kolem toho závisí a strany jsou právě tak bytosti a organismy, jako jiné zjevy v biologii a mění svoji podobu i formu. Nepotřebuji ztráceti o tom ani slova, stačí malý poukaz na tuto okolnost. Avšak já výslovně konstatuji, že jest to i bezpředmětné. Předpokládejme, že strany sdružené v parlamentním svazu jsou právními nástupci starých německých stran na rakouské říšské radě. Posito sed non concesso, pak jest správné, že jsme před rokem 1914 hlasovali pro vládu, pro válečné úvěry, pro zákon o válečných úkonech a já nevím pro co. Pánové, já mohu pro sebe činiti nárok na zvláštní postavení, avšak já toho v tomto případě nečiním. Jest to bezpředmětné. Je-li to tedy správné, velectění pánové, pak, prosím, také logicky až dokonce promysliti. Roku 1914 byla i německá sociální demokracie v řadě stran povolujících válku a rakouská sociální demokracie byla ušetřena této těžké úlohy jen proto, že parlament byl uzavřen. (Souhlas na levici.) Avšak, pánové, chcete-li si dáti práci vzíti do ruky tehdejší oficielní oznámení i německé sociálně demokratické strany rakouské, skonstatujete, že v tomto bodě ne bylo tehdy v červenci nebo srpnu 1914 žádného zásadního rozdílu. (Posl. Hillebrand [německy]: Ó ano, rozdíl byl ten, že my jsme chtěli válku do července 1914 zameziti a že vy jste do války štvali! - Posl. inž. Jung [německy]: A rozdíl byl ten, že v řadách těchto pánů byli nejlepší váleční věštci!) Neboť můžete se přece zajisté rozpomenouti, že tehdy sociálně demokratické strany prohlásily válku za válku vedenou proti ruskému carismu a že proto byly z těchto důvodů ochotny hlasovati pro nutné úvěry. Co se stalo v Berlíně, ve Vídni se ovšem nestalo, poněvadž k tomu žádná strana neměla možnosti. Z toho přece logicky vychází jen toto: Když došlo ve skutečnosti k této světové válce, byli by přece pánové ze sociálně demokratické strany, jak se stalo skutečně a oficielně, odkazuji na tehdejší projevy, skutečně tuto válku kryli svým jménem; pak se objevuje při zpětném uvažování schválení a poskytnutí válečných úvěrů mnohem lepší politikou, než odmítnutí; neboť, velectění pánové, kdyby se všechny strany byly postavily na stanovisko oposiční, pak by bylo došlo také k válce. Nebyly by však tyto válečné úvěry tehdy upotřebeny Proto se nesmí vyvozovati z tohoto tehdejšího chování národních stran závěry, v nichž si pánové libují.
Ostatně se však vytýká národním stranám také, že zradily velkou německou myšlenku z podnětu této mobilisace. Prosím, jsou-li pánové z německé sociální demokracie tak laskavi učiniti nám přednášku o velkoněmeckých nezbytnostech, pak dovolí, že budu tak smělý a budu jim vypravovati něco o demokracii. Já jsem samozřejmě a myslím, všechny strany levé části této sněmovny na stanovisku velkoněmecké myšlénky potud, že si přeji, aby byla dána německému národu možnost organisace v jednom jednotném státu. To jest obsahem sebeurčovacího práva národů a my myslíme, že německý národ by svoje sebeurčovací právo v tomto smyslu měl vykonávati, nebo, chcete-li, že by je vykonával. Avšak, velectění pánové, my nemůžeme následovati na cestě ctěné pány ze sociální demokracie, uskutečniti toto velkoněmecké sebeurčení cestou ozbrojené moci, neboť my je považujeme za předmět volného rozhodnutí oné části německého území Evropy a my odmítáme vnucování takového velkoněmeckého řešení ať švýcarským Němcům nebo některé jiné části německého národa proti jeho vůli. (Posl. dr. Czech [německy]: Co je s rakouskými Velkoněmci?) Prosím za prominutí, já jsem samozřejmě nepřevzal žádné odpovědnosti za rakouské Velkoněmce a já mohu jen, když tedy stanovisko Velkoněmců rakouských odporuje v této otázce mému, konstatovati, na které straně se zachovává pojem demokracie. Tak myslím, že se věci mají. A teď mi dovolte, abych zcela krátce rozebral jednu poznámku kolegy Stivína, který zde včera dal k lepšímu velmi zajímavé výklady. Nuže, velectění pánové, pan kolega Stivín vyložil vývoj posledních týdnů tak, a v tom naprosto nezůstal ojedinělý, že se zde vyvinulo nebezpečí reakce proti demokracii, při čemž zřejmě spatřuje toto reakční nebezpečí proti demokracii v monarchistické myšlénce. Prosím, pánové, o tom by se dalo mluvit, jsou-li monarchie a reakce pojmy stejného významu, myslím, že bychom se zde v této slavné sněmovně neměli oháněti hesly, nýbrž že bychom se měli snažiti přijíti věci na kloub. Máme nedemokratické republiky a velmi demokratické monarchie. To nejde, aby se tato věc jednoduše postavila na roveň reakci, pakli se, prosím, nepracuje s hesly, nýbrž projevuje se snaha jíti věci na kloub. Avšak mimo to řekl pan kolega Stivín, že prý zde bylo nebezpečí pro demokracii a socialistický vývoj. Prosím, já nevím, co pan kolega Stivín tím rozumí, obzvláště zda snad hájí mínění, že v části Evropy, v níž žijeme, lze vykázati nějaký socialistický vývoj. Avšak jest to každým způsobem zajímavé, že se, je-li to správné, pánové z české koalice, a to bez rozdílu stran zasadili o tento vývoj v socialistickém duchu a musím to přirozeně ponechati stranám k posouzení, zda tyto výklady pana kolegy Stivína jsou také ve smyslu a intencích ostatních stran české koalice. Jestliže však poslanec Stivín mínil, že rakouští sociální demokraté nejsou právě správnými přívrženci druhé internacionály, že jsou mozkem sociální demokraté, ale srdcem komunisté, a to že ukázalo jich chování se v dalším vývoji habsburské záležitosti, pak dovoluji si k panu posl. Stivínovi dotaz, zda mu toto pamětihodné rozdělení rakouské sociální demokracie nebylo známo již v době, v níž se zasazoval o vydání společného provolání v této otázce s těmito sociálními demokraty mozkem a komunisty srdcem! (Souhlas na levici.) Já mohu proto sice jistě rozuměti té snaze, všechno, co se v této otázce vyvinulo, odůvodniti, chcete-li, snad okrášliti a zakrýti pláštěm, pro svoji osobu nemohu však nalézti přesvědčujících příhodných důsledných důvodů pro celé toto chování vlády většinových stran.
Nyní dovolte mně, abych směl říci několik slov o celé soustavě, jíž, zdá se mi, že jest veden pan ministerský předseda nebo veškerá česká vláda. Včera zde padla z úst pana prof. Spiny poznámka, že německý národ se naprosto nesmí činiti odpovědným za zločiny, které spáchali jeho generálové, knížata nebo politikové. (Posl. Zierhut [německy]: Domněle!) Domněle spáchali. Souhlasím úplně s tímto názorem a považoval jsem to vždy za jeden z největších politických zločinů, jež v Německu byly spáchány, viděl-li jsem, že celá tato předválečná německá politika, tedy vilémovská politika, byla vybudována na myšlence vnitrní výstavby státu, při čemž se, bohužel, velmi často vnitřní, politické, sociální a hospodářské vztahy s veškerým okolním světem ztrácejí z očí. Celá vilémovská doba měla podle mého názoru příliš nepatrný zřetel na vytváření vhodné německé politiky k získání spojenců a to jest beze vsí pochyby z politického hlediska zločin a já se domnívám, že tak něco pan profesor Spina mínil. Neboť v etickém vztahu nebudeme zde přece zajisté moci rozlisovati mezi zločinem a nezločinem.
Mně se zdá, že česká vláda a veškerá česká soustava padla za oběť podobnému zločinu, ale v obráceném směru. Já myslím, že celé smýšlení a snažení pánů na vládních a většinových lavicích se vyčerpává úsilím: "Jak si utvořím zahraniční politickou koalici, aby tento stát mohl býti udržen." (Souhlas na levici.) Vy přehlížíte, že vnitrní politika jest právě tak důležitá jako zahraniční a obráceně a že se nelze věnovati jednostranně jednomu z těchto obou směrů. Z toho se mi zdá, že následuje snaha zahraničního ministerstva, aby opatřilo okolní svět co možno největším počtem zpráv o "skutečných poměrech" tohoto státu, při čemž tu a tam může se přihoditi i nějaký omyl. Z toho zdá se mi, že vychází snaha pomocí Velké Dohody utvořiti koalici, která má dáti tomuto státu i na jih i na východ nějakou oporu, z toho zdá se mi vycházeti nejnovější snaha i s Poláky vejíti v nějaký poměr, a to všechno, myslím, vysvětluje se více méně ze základů tohoto státu, jež mu byly přiděleny a dány od samého počátku. Obávám se, že pan ministerský předseda snad vlivem této snahy velmi mnoho nevidí, nebo, nemohu to přece předpokládati, nechce viděti, co se skutečně ve světě vně i uvnitř hranic děje.
Pan ministerský předseda řekl, že se zdá, že spojenci nebyli správně informováni o Karlově puči, ačkoliv sám řekl, ze státní diplomacie neopomenula jediného prostředku, aby se pokusila upozorniti spojené vlády Dohody na tyto poměry. Nemyslí pan ministerský předseda, že i zde by snad bylo spíše na místě říci: Velké části Velké Dohody nechtěly býti o těchto poměrech zpraveny - ačkoliv ve skutečnosti byly úplně zpraveny - nebo aspoň nikoli v tomto směru, jak to on chtěl. Myslím proto, takový předpoklad nemusí se předem hodit a není také správné podle mého citu, říká-li pan ministerský předseda, že prý nescházelo mnoho a Evropa by se dala znovu klamat o habsburském nebezpečí, a z tohoto důvodu že prý jsme musili právě my zakročiti silnou rukou a mobilisovati, abychom dokázali vážnost situace. Já myslím, že dohodová diplomacie jest velmi dobře skolena a zkušena a že tyto věci zajisté přehlédla, že však jsou zde síly, které mají jiné a opačné zájmy než stát, který v této věci zastupoval pan ministerský předseda.
A ještě jedna poznámka. Vláda a nejen naše vláda, ale i vlády Velké a Malé Dohody, přednesly otázku odstranění habsburské dynastie a prosadily ji. Chápu takovou snahu právě z toho hlediska, které jsem si prve dovolím naznačiti. Ale myslíte, že skutečně záleží na potomcích jediné rodiny? Zde pomáhají přece zcela jiné síly. Já si nemohu představiti, že demokrat by mohl přisuzovati takový význam příslušnosti jediného člověka k určité rodině, předpokládá-li se ještě, že stojí na materialistickém dějinném nazírání, jako pan dr. Beneš, beze vší pochyby jako socialista, že by mohl přisuzovati takovému čistě náhodnému zjevu tak vynikající význam. Neboť já myslím, že taková nebezpečí se vyvíjejí podle nebožtíka Marxe ze zcela určitých hospodářských a sociálních nutností a tu jest, ví bůh, bezvýznamné, zda nositel této myšlenky se jmenuje Habsburk nebo jinak. (Výkřiky soc. demokratických poslanců.) Pan dr. Beneš musí beze vší pochyby učení Marxovo zastávati, neboť náleží socialistické straně. Zdá se zde tedy, prosím se stanoviska vlády, že převládala myšlenka, kterou já chápu, ale která se nemůže nikdy odůvodniti způsobem, jakým se to stalo; a právem bylo poukázáno na to, že nezáleží na tom, co ten neb onen Habsburk si přeje dělati nebo podniknouti, nýbrž že záleží na tom, zda vývoj dějinných poměrů jest takový, že taková přání se právě podporují a padají na úrodnou půdu. To jenom, pánové, o této části.
Tím, myslím, že jsem v podstatě vyčerpal, co jsem chtěl přednésti k výkladům pana ministerského předsedy. Myslím, že do ostatního se nemusím pouštěti, neboť bylo již na jeho výklady z části vydatně odpověděno. Ale dovolte mi konstatovati jedno, a to se mi zdá býti právě důležité v hodině, v níž mluvíme o státním rozpočtu a o poměru politických stran k vládě. Dovolte mi poukázati na to, že jsem sice slyšel ve výkladech pana ministerského předsedy velice mnoho o tom, jak si představuje vývoj zahraničních politických vztahů, ze jsem však neslyšel jediného slova o tom, jak si představuje vnitrní politický vývoj a běh událostí ve vnitru státu. Snad to souvisí s tím, že pan ministerský předseda jest proniknut touto jednou myšlénkou tak silně, že myslí, že vnitřní poměry ustupují v poměru k zahraničním věcem do pozadí. Já však věřím, že jest to omyl, a proto bych si přece dovolil trochu se těmito poměry zabývati. Ovšem nepopírám nijak stanovisko, které zaujímá přece, jak věřím, i pan ministerský předseda, že vnitřní a zahraniční vývoj státu jsou spolu nerozlučně spojeny a že se tedy při debatě o celkové situaci musí vzíti na oba přiměřený ohled. Mně dává podnět nedávno vaším presidentem v Bratislavě vysloveně slovo poukázati právě na tento podstatný vzájemný vztah. President Masaryk mluvil v Bratislavě z nějakého podnětu, který je přece vedlejší, o starém Rakousko-Uhersku jako o horentním uniku v politické konstelaci evropské. Já jsem mnoho přemýšlel o tomto slově a jelikož jsem měl přece příležitost sledovati rakouskou poli tiku na místě, tedy uznáte pochopitelným, že jsem se tímto slovem zabýval. Přicházím k přesvědčení, že takové všeobecné označení tohoto starého státu není správné, nebo spíše, že nevyčerpává věci. Za prvé mělo by se jednou rozeznávati mezi Rakouskem a Uherskem, neboť víte všichni velmi přesně, že poměry zde a tam byly podstatně různé. Avšak, pánové, já při pouštím sice, že v čistě politickém a ob zvláště v národně politickém vztahu byl tento starý rakouský stát anachronismem, neboť byl ovládán myšlenkou habsburské domácí moci a vyjádřil tuto myšlénku v té formě, že držel pohromadě v jednom státě různé vzpírající se národy proti jejich vůli. Potud byl ovšem politickým anachronismem, neboť národní myšlenka udělala zatím od založení starého rakouského státu mohutné pokroky, byl podroben změnám a takový názor neodpovídal již moderním potřebám. Ano, z těchto důvodů však přece nemůže president nebo kdokoli jiný označiti Rakousko-Uhersko za horentní unikum, neboť tato skutečnost sama nevtiskuje mu zajisté ráz proto, poněvadž podobné poměry jsou nejen u nás, nýbrž i jinde na světě. Odkazuji na příklad na to, že velká indická císařská říše není přece beze vsí pochyby ovládána ze svobodné vůle pěstí Angličanů, a nenapadlo českým politikům označiti takové státy za horentní unika. Avšak zůstaneme u nás. I u nás dávají tytéž poměry jasný ráz, ovšem nikoli pod titulem habsburské domácí moci, nýbrž pod titulem vysloveného panství jediného národa, nebo prosím, má-li snad slovenský národ úmysl vydávati se za jiný národ, pod panstvím jednoho dvěma národy založeného státu. A co se týče, velectění pánové, čistě ekonomicko-hospodářského významu tohoto starého Rakousko-Uherska, nuže tu musíme skutečně říci, že staré Rakousko v ekonomickém vztahu bylo výrazem hospodářské čilosti národů dunajské pánve a že dějinný vývoj vedl ke spojení všech těchto malých národů, které samy o sobě by byly žily snad jenom tak, jak žijeme my dnes v dobách nástupních států, aby jim poskytl vyšší formu vývoje. Tedy, uvažováno ekonomicky, učiněn byl v Evropě od r. 1526 mohutný pokrok, a já považuji poměry, jak se dnes utvářily, za ekonomický krok nazpět proti dřívějším dobám, při čemž připouštím bez dalšího, že forma rakousko-uherské monarchie se přežila a že tato bytost svůj čas dožila, a proto by byla dříve nebo později beze vsí pochyby zmizela. Neboť já věřím, o tom nemůže býti přece zajisté pochybnosti, že dnes jsme ve znamení hospodářského vývoje národů k vespolné vzájemnosti, z něhož se nikdy již nedostaneme, nebo aspoň ne potud, pokud se může pod zorným úhlem dějin dohlédnouti. Často se označoval tak zvaný imperialismus jako vinník, že se poměry utvářily zrovna tak, že vlády byly nuceny neustále k novému zbrojení a válkám. Prosím, já zde nechci rozbírati tato jednotlivá slova, já však přece myslím, že mohu říci, že stojíme ve znamení planetárního vývoje hospodářství, jak jej zove Kjellen, a že by tento vývoj měl býti vlastním podkladem veškeré vnitrní a vnější politiky, neboť ať to my zařídíme jak chceme, dnes jsou národy již mnoho a mnoho vespolek spojeny a svázány, než aby bylo možno roztrhati tyto uvnitř spletené nitě cistě politickou konstelací, a děje-li se to přes to, pak právě nastává ekonomický chaos, jakého jsme zažili částečně po této válce.
Tedy to, zdá se mi, by mělo býti tou velikou myšlenkou, jíž by se měla říditi prozíravá politika; avšak my vidíme ovšem, že vývoj Evropy, kterým se dál tento díl světa pomocí mírových smluv, není takový, abychom mohli míti důvěru, aby se počítalo s takovými zásadními názory. Dnes, jako dříve, existuje ovšem u vítězných států i u tak zvaných trabantů vítězných států snaha počítati s tímto světově hospodářsky orientovaným směrem, avšak na útraty jiných národů. To můžeme zjistiti i u nás. Rozšíření panství českého národa na nečeská území, tedy na německá a maďarská sídla, jest nepochybně potřebou českého národa, sáhnouti na poklady půdy a dostati disposiční právo na ně, o nichž český národ myslí - prosím, zda právem nebo neprávem, jest teď zcela vedlejší že jich nemůže postrádati. A tato snaha nebo tato potřeba českého národa se projevuje - promiňte mi ten tvrdý výraz - v anachronistické formě tím, že věří prosím, i jiné národy tak činí, jak jsem řekl - že cistě takové ekonomické panství nad nějakými poklady půdy podmiňuje současně politické panství nad obyvateli dotyčných území. A na to, pánové, churavíme, a i jiné státy. A toto politické ujařmení zpěčujících se dílů vedlo přece dříve k válečným zápletkám a vede k tomu i dnes. Vidíme takové zjevy na každém kroku.