Dovoľte eště niekoľko poznámok k reči pana kol. Hrušovského, ktorý mi včera vytýkal, že hovorím o jakejsi duši župy. Vytýkal mi to i dnes, že hovorím o župách ako o ideálnom podklade správy, kdežto pred dvoma rokmi som vraj mluvil o nevýhodách autonomného úradníctva.
To je práve veľký rozdiel: hovoriť o župách ako o forme správy a mluviť o autonomných úradníkoch, ktorí slúžili bývalým stoličným feudálnym klikám stavovským. Cítim sa povinný v tejto veci niečo povedať, poneváč som v oboru municipálnych úradníkov veľmi výdatne pomahal odstraňovať zlo a bol som ten, ktorý pripravil návrh zákona o soštátnení municipálnych a mestskych úradníkov. Myslím, že som tým dostatočně prejavil porozumenie pre to, na koľko municipálny úradník je užitočným.
My máme tedy dnes úradníkov soštátnených, máme demokratické volebné právo pre župy, z toho vyplýva, že župa nielen môže, ale musí byť dušou správy. Ona bude výchovnou politickou školou pre náš politický život, tam sa uplatnia lokálné tužby. Buďme si vedomí toho, že na určitom stupni kultúry cit za všeobecnosť nie je ešte vyvinutý a začína sa miestnym lokálnym partikularismom. Máme-li sa dostať ku zdemokratizovaniu našej celoštátnej myšlenky i do najširších vrstiev, musíme Slováka naučiť milovať to, čo je mu najbližšie a on sa sám potom dostane postupne k tej vyššiej složke, ktorú menujeme československou nacionalitou, československou štátnosťou. (Posl. Tománek: Ó! Československá nacionalita?) Ano, československá nacionalita!
Brat Hrušovský uznal za
potrebné mňa napomenúť, že sme zavázaní úžasnou vďačnosťou naším
bratom Čechom. Ja ponechávam vášmu posúdeniu, na koľko toto napomenutie
je na mieste. Ja mám za to, že my sme svojou minulosťou, svými
snahami, svými tužbami na toľko jední, že to, čo jeden Slovák
spravil za kultúru slovenskú, to spravil za kultúru celého národa,
som toho náhľadu, že nemáme si vzdávať verejné vďaky, lebo museli
by sme za to vzdávať vďaky, že bol jeden Slovák Kolár, iný Šafarík,
aby sa zase mohly vzdávať vďaky za to, jak kol. Hrušovský si
vzpomína, že bol Pokorný, že účinkoval u nás Heyduk, atd.
To jest sentimentalita, ktorá môže byť veľmi krásna, ale nie je
prvkom štátotvornej práce. Je treba, aby každý mal vedomie, že
je pracovníkom našej spoločnej veci. Keď v Jekaterinburku
navštívil generál Štefánik svojich legionárov, pravil:
Bratia legionári, nehľaďte na to Slovensko, ako by ono nebolo
nič vykonalo. To utrpenie Slovenska vyváži tú prácu, ktorú českí
bratia mohli vykonať. My nemáme žiadnej príčiny zapomínať veľké
diela nášho osvobodenia, našich emigrantov za hraniciami, že vedľa
Masaryka a Beneša bol Štefaník, my nemáme
žiadnej príčiny zapomínať, že celú diplomatickú prácu našu podporovala
celá rada naších slovenských ľudí, že boli tam americkí legionári.
Nemáme príčiny zapomínať, že svobodu svoju nedostali sme do daru,
ale že sme si ju všetcia svými silami vybojovali. (Potlesk.)
To sú psychologické základy našej uprímnej jednotnosti. V tomto
bratrskom porozumení a sebapoznaní je záruka toho, že si
budeme rozumeť v budúcnosti a že v budúcnosti nebude
možno vnášať do našich radov semena nepokoja. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má pán posl. Bechyně.
Posl. Bechyně: Slavná sněmovno! Debata, již právě končíme, ukázala - myslím - docela jasně dvě věci: Za prvé, že nová vláda může počítati s podporou a důvěrou všech těch, kteří za tento stát bojovali a kteří ho chtěli, jakož i těch, kteří jsou rozhodnuti i nadále jej držet. (Tak jest!) Za druhé, že tato vláda musí počítati s oposicí všech těch, proti jejichž vůli a proti jejichž politice tento stát byl založen. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)
Ostatně vidíme, že také tato oposice představila se nám průběhem debaty v rouše značně stylisovaném. Myslím, že nacionální část oposice dospívá pomalu k přesvědčení, že nová organisace střední Evropy, jejímž jádrem je Československá republika, jest dílem definitivním a že tento výsledek války nebude ničím, opakuji, ničím, shlazen se světa. (Výborně!) Viděli jsme také, že druhá část oposice, komunistická, hledá, a to pracně hledá cestu ze sovětového analfabetismu do parlamentární mašinerie t. zv. měšťáckého státu. (Výborně!) My obě části oposice na této cestě vítáme. Přejeme jim mnoho zdaru - beze vší ironie to říkám - a co bude na sociální demokracii československé, my k tomuto vystřizlivovacímu procesu budeme hleděti přispět (Výborně!) rozhodným, nekolísavým a cílevědomým postupem.
Slavná sněmovno! Součástí nové parlamentární většiny jest strana, k níž mám čest náležet, československá sociální demokracie, která vyslala své důvěrníky do vlády státu. Tento krok v naší straně nestal se na základě usnesení nějaké menší korporace, klubu poslanců a senátorů, výkonného výboru, zastupitelstva strany. My jsme svoje přípravy pro vstup do vlády položili tentokrát na základy mimořádně široké.
Zavedli jsme novinku do československého politického života. O otázce, má-li strana vstoupit do vlády státu, rozhodovali organisovaní příslušníci naší strany. Aspoň ve dvou tisících organisacích bylo hlasováno a okolo dvou set tisíc našich organisovaných příslušníků zodpovědělo otázku, máme-li vstoupit do vlády čili nic, úplně jasným, nedvojsmyslným: ano. V tomto hlasování lze zcela právem spatřovat výsledek procesu, který prodělaly pracující masy, pokud na ně má vliv československá sociální demokracie, od revoluční negace k politické aktivitě. Pracující lid československý nepokládá již otázku účasti ve vládě za otázku programu a zásad, nýbrž za to, čím ona skutečně je: za otázku postupu, za otázku taktiky. (Výborně!) A při posuzování této věci soudí pracující třída československá podle účelnosti. Je to proces, který prožily dělnické strany také v jiných státech evropských, a tak lze říci, že my, vstupujíce do vlády republiky, nepodnikáme žádné extratury, nýbrž pohybujeme se na linii mezinárodní rodní sociálně-demokratické politiky. (Tak jest! Výborně!)
Já bych chtěl říci, že spatřuji v účasti sociální demokracie ve vládě státu splnění povinnosti, splnění povinnosti vůči pracující mase, vůči demokracii a vůči socialismu, neméně než vůči této republice. My tímto vstupem chceme říci, že jsme rozhodnuti dokončiti dílo, jež bylo zahájeno toho říjnového dne 1918.
Paní a pánové! My jsme v tomto kousku Evropy založili nový stát, založili jsme tu novou demokracii, založili jsme ji v ovzduší monarchismu, založili jsme ji na místě, které jako velikým pásem obepjato je národy a státy, o jejichž konečné vládní a státní formě není ještě rozhodnuto. (Tak jest!) My vidíme onen zoufalý zápas ve státě německého národa, zápas mezi republikanismem a monarchismem, zápas mezi pracující třídou a mezi oněmi mocnostmi, jež vedly válku a byly válkou smeteny. A ačkoliv máme za to, že pro tuto chvíli je myšlenka a posice republikanismu v německé říši dočasně upevněna, přece trvá nebezpečí, že se věci v Německu překotí a že tam k slovu a k moci přijde jiná síla, než je síla republikanismu a demokracie. My jsme si toho vědomi, že tento zápas není dokončen a že ještě může býti velmi dramatických a možná i velmi tragických fásí. V Uhrách byla vytvořena kolébka nového monarchismu habsburského; vidíme dále stejně zoufalý zápas německého dělnictva, německých občanských stoupenců demokracie ve Vídni a Rakousku se stoupenci habsburské křesťansko-sociální reakce a zejména dnes ještě nemožno předpokládati, jak by tento zápas dopadl, kdyby byl odkázán na vlastní domácí síly rakouského socialismu a demokracie. Nechci mluviti o Polsku, ale myslím, že to není náhoda, když při poslední krisi vlády jeden z polských časopisů napsal, ze Poláci potřebují míti svoji státní samostatnost symbolisovánu a že polské duši odpovídal by jako takový symbol nejlépe polský král. My zde opravdu žijeme na ostrově, naše republika představuje opravdu baštu demokracie a baštu republikanismu. (Výborně!) Já řeknu více. My jsme tou nadějí všech těch okolo nás, kteří vedou těžký zápas za to, aby se zachovaly výsledky těch středoevropských revolucí, jimiž byla ukončena světová válka. (Výborně!) My jsme nadějí těch demokratických elementů a zraky jejich obracejí se k nám a jejich naděje srovnává se potud se skutečností, že pokud my se na tomto ostrově udržíme jako stát demokratický a republikánský, pokud my nerozvrátíme si sami svoje státní zřízení, ať je to ústava, ať je to správa veřejná, a já řeknu to slovo, ať je to armáda (Výborně!), dotud nebudou míti lehkou práci ani Habsburkové, ani Wittelsbachové, ani Hohenzollernově a všichni jejich pomahači v Evropě! (Výborně!)
Vážení pánové! Není jiných sil v tomto státě, kteréž by mohly udržeti to, co jsme zahájili 28. října, kromě těch, jež vyvěrají z lůna našeho československého národa. Taková je dnes situace. Není prostě jiných sil, není takových sil konservativních, jako byla koruna, jako byla císařská armáda, jako byla byrokracie, není tu sil moderních, jsme tu jenom my, a tento stát bude míti takový osud, jakou my budeme dělat politiku. Když jsme tuto republiku založili, když jsme se rozhodli uprostřed rozbouřených živlů založiti novou demokracii, nový stát, pak je na nás všech, abychom tento stát udrželi, tam, kde je třeba, ho bránili a pracovali na jeho dobudování. Nikdo tuto práci nebude dělati za nás, a to je jeden z těch důvodů, proč dělnictvo sociálně demokratické hlásí se ke spolupráci, aniž se vyhýbá spoluodpovědnosti. (Výborně!) My víme, že existuje jakási ekonomie lidského pokroku, že existuje jakýsi zákon posloupnosti v lidských dějinách, jako existuje v přírodě. Jsou období, kdy pilný hospodář, pilný zemědělec kypří půdu, dává jí živné látky, zasívá do ní a trpělivě čeká, až mu vzejde osení. Tak je to také v dějinách. Nelze dělati skoků. Dnes právě uveřejnily noviny nové vyznání zakladatele sovětské republiky ruské Lenina, a je v tom jistá tragika, když tento člověk, který myslil, že tvoří počátek nového světa, nejenom v Evropě, nýbrž na celé zeměkouli, nyní musí přijíti a říci: Mýlil jsem se, jdu zpět! Nelze dělat skoků. Všecko má svoji posloupnost a svoji zákonitost a myslím, že dělnická třída československá naprosto nechybuje, když se domnívá, že napřed je zapotřebí zabezpečit výsledky války a revoluce, že napřed je zapotřebí zabezpečiti tuto republiku, učinit ji bezpečnou a trvalou, a když toho docílíme - a to je naše naděje a naše přesvědčení - potom že může kráčet dál po té cestě, na které nám svítí naše socialistické ideály.
Nová vláda byla nazvána naivním anachronismem. Budiž, akceptuji toto slovo našeho výtečného kol. dr. Czecha, ale nesdílím již jeho mínění, že tento anachronismus rozsype se jako domek z karet. On vydrží něco víc, než ten domek z karet. O tom bych chtěl pány ubezpečit. Tento naivní anachronismus již se jednou osvědčil. Osvědčil se v boji s anachronismem perfidním, který se nazýval rakousko-uherská monarchie. (Výborně!) Ta síla, která vězí hluboko v duších národa, jenž byl zbaven jařma cizí vlády, ta síla stala se v době boje revoluční silou prvého rádu a já vím, že tato síla má ještě dosti životnosti, aby se stala pořádajícím elementem v době výstavby těch válečných a revolučních výsledků. (Výborně!) Mluvte, co chcete, mluvte s českými dělníky, máte k tomu zejména příležitost na místech vašich působišť, mluvte s nimi, ať jsou jakéhokoliv smýšlení, a všichni vám řeknou: Na tuto republiku nám nesahejte, my jsme ještě schopni přinášet pro ni další oběti!
Paní a pánové, mluvíme o demokracii. Ano, my jsme si plně vědomi, že chceme-li dojíti svých posledních cílů jako třída a strana, že je nám potřeba veliké politické moci. My však za nejlepší formu politické moci nepokládáme onu krvavou tyranii, která byla jako pro posměch nazvána diktaturou proletariátu. My se domníváme, že socialismus a že věc dělnické třídy mohou míti a mohou podržeti jen tolik skutečné, pravě moci, kolik pro sebe získají přesvědčených hlav, cítících srdcí a pilných, neumdlévajících rukou. (Výborně! Potlesk.) My vyznáváme demokracii, my v ni věříme, my víme a věříme, že demokracie, právo lidu dávat si prostřednictvím volených zástupců zákony, že tato politická demokracie jednou upevněná a ustálená musí míti sama svou vlastní vahou své další důsledky. Tato demokracie povede svou vlastní vahou k demokracii veřejné správy. My jsme prozatím podědili správu ze staré říše, správu, na niž tu bylo žalováno, o jejímž duchu nelze vydati vždy nejlepšího vysvědčení, ale my nemáme prostě jiné volby, my nemáme prozatím žádné náhrady.
Nemůžeme přece uprostřed Evropy, uprostřed a jako účastníci tak komplikované společnosti, následovati primitivního příkladu slovanského Východu, který jednu správu odstranil a na její místo posadil lidi, kteří neměli o těch úkolech veřejné správy naprosto nejmenší potuchy. Dostaneme se k nové správě cestou demokracie. Obecenstvo musí se naučiti vykonávati nové funkce na poli veřejné správy. Starý stát byl státem vrchnostenským, nový stát jest státem administrativy, státem veřejné správy, a to se musí občanstvo naučiti. Jdeme po dobré cestě: napřed zapracovati do oborů místní samosprávy celá sta nebo celé tisíce nových lidí, a odtud dále pres župní sněmy do župních výborů, aby se tam opět spousta občanských elementů zapracovala do správních úkolů. Takto bude demokracie vlastní vahou zabírati vždy širší obory a my se touto cestou dostaneme ke zdemokratisování všech našich řádů. Já jiné cesty neznám. Demokracie politická, podepřená demokracií správní, zase povede k demokracii na poli kulturním, na poli školské organisace a výchovy. Typ jednotné školy, který se zdá zatím ještě ideálem, po mém mínění bude vyvrcholením demokracie na tomto poli, a když nám vyroste nová generace v docela nové atmosféře politické a kulturní, když bude působiti jedno nebo dvě desetiletí nově vychovaná generace, pak vznikne docela jiné prostředí také pro posuzování a řešení věcí hospodářských a sociálních. (Výborně!)
Národ, který jest svrchovaným pánem ve státě, ten národ pracující, ten na trvalo nesnese, aby zůstával ve výrobním procesu pouhým námezdním dělníkem. (Zcela správně!) Nemluvím o formě, kterou se ideál uskuteční, ale takové jest moje mínění, že demokracie provede také na poli hospodářském a sociálním - zejména bude-li podporována sjednocenou vůlí pracující massy národa - hluboké zásadní změny v našem hospodářském a sociálním rádu. (Správně!) Pokládám stát za nástroj - může to býti nástroj reakce a může to býti nástroj utiskování, ale může to také býti nástroj pokroku, i sociálního pokroku. Nesdílím mínění, které - jest to také jistý druh anachronismu - se domnívá, že třídní boj proletariátu musí býti obrácen proti státu. Jest pravda, že organisace společenská, že organisace výroby slouží čím dále tím vydatněji zájmům třídy kapitalistické. Ale neméně jest pravda, že organisace demokratického státu slouží a může sloužiti čím dále tím více zájmům práce a pracujících vrstev národa. Stát je právě nástrojem. Naším úkolem není, jak to hlásala celá teorie bolševismu, ten dochovaný stát rozbíti a roztřískati, aby se na jeho troskách nepodařilo založiti stát jiný, nýbrž naším úkolem je - a to jest smysl našeho boje - abychom také tento nástroj, který, jak říkám, že jest nástrojem sociálního pokroku, spolu ovládali, abychom na něj vykonávali vliv a jeho pomocí zasahovali také do výrobního procesu.
Včera tu padlo slovo o přirozených zákonech národohospodářských. My socialisté nesdílíme tohoto ekonomického fatalismu. My se právě domníváme, že nelze rušiti zákonů, ale zákonů že lze využíti, těch hospodářských zákonů; tak jako využívá technik zákonů přírodních, tak může politik, který tvoří právo, který tvoří státní instituce, využívati těchto zákonů k tomu, aby jimi zasahoval také na nejvlastnějším poli výroby. Vůbec vidíme, že to stát už dělá.
Stát svým zákonodárstvím sociálním, svou ochranou práce dělnické, žen, dětí, svým zasahováním na poli pozemkového vlastnictví, svým zasahováním na poli daňové politiky, na poli kartelů atd. může býti velmi významným činitelem na poli výroby a on se jím stává čím dále tím více.
Proto také dělnická třída, která akceptovala tento stát a tuto republiku, rak jak byla stvořena, a která usiluje o změnu hospodářského rádu, nikdy neřekne, že povede svůj třídní boj proti státu, nýbrž povede jej proti kapitalismu a kapitalistické výrobě.
Nyní bych chtěl říci několik slov o našich německých spoluobčanech. Cítíme to všichni, že naši Němci bez rozdílu politického vyznání a třídní příslušnosti pokládají se v našem státě za něco, co s námi ostatními organicky nesplývá, co tvoří něco zvláštního a co se více nebo méně výrazně stále pokládá za součást jiného světa.
A ten jiný svět, to jest veliký 60milionový německý národ. Dovolte mi, abych s tohoto hlediska posoudil stručně několika rysy dosavadní politiku našich německých přátel. Veliký německý národ zdědil po svých panovnících smutné a hubené dědictví: prohranou válku, nezaplacené účty za ni, ztroskotaný stát, porušenou výrobu, a co nejhoršího, on zdědil nedůvěru nechci-li říci nenávist - všeho ostatního světa. Čeho jest dnes Němcům nejvíce potřebí, je obnovení důvěry Evropy vůči tomuto pilnému národu. Němci především potřebují důvěry, potřebují likvidace té staré válečné nenávisti a jenom tak se jim podaří nalézti nové místo v organisaci světa.
A co tu vidíme? Němci mají v Evropě dva státy. Kdybychom chtěli počítati kantony německého Švýcarska, řekli bychom tři státy. Oni mají příležitost, aby se státně i národně vyžili. Vedle svých dvou, event. tří států tvoří významnou složku v životě u nás. A tu by tato větev německého národa mohla na zdejší půdě provozovati politiku, kterouž bych chtěl nazvati přímo posláním. Jak posuzuje náš lid Němce ve velké německé říši? On je posuzoval vždycky podle toho, co dělali němečtí liberálové a němečtí politikové ostatní v Rakousku. A on je dnes posuzuje podle toho, co dělají naši Němci u nás. A já řeknu otevřeně, že by to mohl býti předvoj, který klestí poznání pravého německého charakteru cestu do světa. A tu řeknu, že svého poslání naši Němci dosud nesplnili. Řeknu, že nám tu podávají ukázky, jak snad německý duch, duch německého národa, vlastně ani nevypadá. Kdyby náš lid měl posuzovati německý národ podle politiky našich zdejších Němců, potom by si musil o svém velikém sousedu udělati mínění velmi nepříznivě a já bych rád řekl, že velmi zkreslené a velmi nesprávné. Žádal bych tedy naše německé přátele, aby zanechali své dosavadní politiky. Jsou plnoletí, někteří z nich již velmi dávno. Cestu mají volnou, záleží na nich, jak se budou věci v tomto státě upravovati. Pokud záleží na sociální demokracii, vy, pánové, všichni znáte její tradice a znáte její názory. Vy víte, kterak ona oceňuje význam zeměpisu v politice, vy víte, jaké to jsou pásky, které českého dělníka poutají na poli sociálního zápasu s dělníkem německým. Ale já bych chtěl zase na druhé straně říci, že my nemůžeme vcházeti do nějakého užšího společenství se svými německými přáteli do tě doby, pokud zcela jasně a nezáludně nebude patrno, že tato část Němců nechce se utápěti jenom v tom boji za heslem, které znělo stejně v Rakousku a stejně tady, za heslem autonomie, ale které mělo v Rakousku docela jiný smysl a které má také zcela jiný smysl v této republice. Přátelé naši, záleží jen na vás, vy můžete zcela klidně dělat politiku nesmiřitelnou, politiku zásadní oposice. Ale přece bychom vás prosili, abyste tu politiku nekompromisního třídního boje provozovali v demokratické republice alespoň tak, jako jste ji provozovali v klerikální a feudální habsburské monarchii. Vždyť ještě v poslední době války mnozí z vás hlasovali pro rozpočet rakouské monarchie, když Jugoslovani a Poláci vypráhli z bývalé vládní majority. Do té doby, než nám Němci prokáží, že ve válce a v revoluci vznikl nový německý národ, který se sebe setřásl kletbu hohenzollernské historie, do té doby zůstaneme součástí majority, která se utvořila. Ne k vůli nám, ale k vůli sobě měli by se naši Němci konečně odhodlati, že splní pokání, o němž jsem mluvil.
Chtěl bych několik slov říci o nebezpečí války a intervence, jež nám včera s této tribuny bylo vylíčeno barvami tak pestrými. Já opravdu obdivuji ten kombinační dar mluvčího komunistického klubu, který z klepů, z nedoložených pověstí, z krisí v jiných státech, jichž příčiny jsou známy celému světu, z not diplomatických, které nikdy nebyly zaslány, z faktů, které neexistují, dovede vykonstruovati ohromné mezinárodní děje a zejména dovede tak živě líčiti nebezpečí intervence Evropy v Rusku. Paní a pánové, my jsme klidni. Viděli jsme situace, v nichž zasažení naší vojenské moci a naší diplomacie ve vývoji ruských věcí bylo možno, kdy bylo možno o osudu Ruska rozhodnouti. Viděli jsme státi svého nynějšího presidenta na vlnách revoluční bouře, viděli jsme, že nekolísal, viděli jsme, že nesvolil, aby naše legie zasáhly do vnitrních ruských věcí. Viděli jsme svého zahraničního ministra, jak si vedl při vpádu bolševiků na Slovensko. Tenkráte při rozkladu rudé armády uherské nebylo by bývalo žádným uměním, abychom mašírovali na Budapešť. Viděli jsme jeho politiku, když hrozilo nebezpečí restaurace habsburské monarchie v Uhrách a Rakousku a nemáme příčiny k obavám. A jak pravím, jen obdivuji ten kombinační dar, který dovede takovéto obrazy plné hrůzy malovati před oči lidem, o nichž se přece předpokládá, že jsou střízliví. Když zkoumám příčiny toho, vzpomínám si Rostandovy komedie Chanteclair. Tam vystupuje kohout, docela dobrý, hodný kohout, který má okolo sebe své dobrácké slepice. Ten kohout každého rána, dříve než vyjde slunce, začne kokrhati, a ty dobré slepice věří, že boží slunce proto vyšlo, že pan kohout zakokrhal. Ale jednoho dne ten kohout zaspal a nekokrhal a to slunce přece vyšlo a slepicím se otevřely oči, že slunce vychází podle jiných zákonů, než jest kohoutí kokrhání. Pánové, mám dojem, že někdo v naší republice by se rád vydával za toho jediného činitele, na němž to záleží, aby Československá republika spolu s ostatní reakcí nemašírovala do Ruska, aby nedělala intervenci. Mohou býti klidni kohouti i slepice, poněvadž té intervence nebude, i když odpadne kokrhání, které již trvá trochu dlouho a které ještě nikdy skutečných věcí nepředpovědělo. (Výborně! Potlesk.)
Viděli jsme včera, kterak mluvčí komunistické strany po dlouhé cestě Evropou najednou stanul až v Košicích nebo v Růžomberku. (Posl. dr. Markovič: Vždyť nikde nebyl!) Duševně! A tu jsme svědky zvláštní československé vzájemnosti a zvláštních československých kompensací.
Pan kol. Hlinka cestoval z Ružomberka pres Varšavu a dostal se do Prahy a my ho zde srdečně a upřímně vítáme. Pan kol. dr. Šmeral cestoval z Prahy pres Moskvu a dostal se do Růžomberka. Já nevím, jestli tam bude vámi tak srdečně uvítán, jako vy jste vítáni u nás. (Posl. Juriga: To nie, ani za cenu autonomie! Ti oba vám dělajú konkurencu!) Nám ne, dejte si pozor! Zdá se mi že věc je velmi prostá, není to cesta, nýbrž je to útěk na Slovensko. Prosím, aby pánové všichni a celé veřejné mínění vzali na vědomí fakt, že komunistické politice a komunistickým organisacím jest v mínění a životě pracujícího lidu českého u nás odzvoněno, že jejich posice se zhroutila jedna za druhou. My máme příležitost to pozorovat na každém kroku. (Posl. Johanis: Vždyť Šmeral byl největší centralista za Rakouska a on nám hlavně zazlíval, že my budujeme autonomní organisace!) Je pozoruhodno, že tento duševní tvůrce komunismu vypadá tak, že by podle toho mohl býti přijat ve vídeňské 2 1/2 komunistické internacionále. Já to neříkám proto, abych ho hnal k radikalismu, ale říkám znovu, že je to přímo útěk z našich vrstev, které jsou politicky vyškolenější, nežli na východě vrstvy slovenské. Pan dr. Šmeral se pokoušel vrážeti klín mezi Čechy a Slováky a mluvil o "dobyté zemi" a "kolonii", a tu mně tak připadá myšlenka, zdali to je autonomie komunistů či zdali to je autonomie někoho jiného. Mně se při včerejší řeči tak zdálo, že by ji stejně byl mohl promluviti některý dobrovolný anebo sjednaný propagátor věci pana Horthyho z Uher, a myslím, že by jí mohl dáti své požehnání i pan Bella Khun z Moskvy.
Vůdce komunistů nám doporučuje, abychom pro první počátek dali Slovákům slovník, velký naučný slovník, na jakém pracoval Rieger desetiletí, na jakém pracoval celý sbor vědátorů a učenců také po desetiletí. Pro první počátek jsme my byli skromnější. My jsme v součinnosti s našimi přáteli ze Slovenska neposílali slovníky lidem, kteří se v Maďárii nenaučili číst, my jsme vsak prozatím tam posílali slabikáře, my jsme tam prozatím posílali čítanky a ve srozumění se Slovenskou Maticí ustanovili řadu lidí, kteří studují ducha slovenské reci, její jednotlivá nářečí, kteří studují zemi a dějiny země - a já myslím, že to jest ta pravá práce, kterou zde sice veřejně naši bratři slovenští nepochválí, ale jejíž ovoce bude blahodárné pro celý slovenský lid. Či má snad tato řeč, která zde včera byla promluvena, míti jiné pozadí? Jsem skoro nakloněn tomu věřiti. Neboť proč by měl mluviti jen o autonomii Slováků, proč ne také o autonomii všech národů v této republice, proč by byl nemluvil také o autonomii Němců? Proč by se právě jen koncentroval na to Slovensko? Má-li tedy tento postup nějaké jiné, jiné pozadí (Posl. dr. Juriga: Útek do Egypta! Smích.), tedy bych chtěl říci: Nechť se stane cokoliv, my jsme pro všechny eventuality připraveni jako stát i jako strana. (Výborně!)
Ještě několik slov v záležitosti, kteréž se velmi obšírně věnoval mluvčí klubu strany lidově, pan kol. Václav Myslivec, o oné části vládního prohlášení, v níž se mluví o rozluce státu a církve. (Hlas: O tom tam není řeči!) Vy tomu říkáte úprava poměru církve a státu, my tomu říkáme rozluka státu a církve, a ono jest to prašť jako uhoď. Já akceptuji - a myslím, jménem strany - to, co řekl pan ministerský předseda, že tato záležitost nemá býti upravena bojem, nýbrž dohodou. Není to snad nějaká náhoda, že proti této methodě nejvíce mluvili a venku nejvíce bouří ti, kteří by si přáli v tomto státě nějaký rozvrat. Já se domnívám, že ten boj máme již za sebou: jest to boj, který v našem národě netrvá od včerejška a nyní jest potřebí tento boj dokončiti rozumnou dohodou. (Souhlas.) Já bych chtěl říci, že stát není povolán k tomu, aby pokořoval kteroukoliv církev. (Tak jest! Výborně!) Já bych chtěl říci, že stát není povolán k tomu, aby bojoval proti náboženství. Já bych chtěl říci, že není ani úkolem politiky, aby bojovala proti náboženství. (Výborně! Tak jest!) Chce-li si vzíti někdo tento úkol a pokládá-li ho za nezbytný, ať jest to věda a filosofie, ať jest to umění. Úkolem státu, úkolem politiky to není. My máme bráti věci, jak jsou, a máme upravovati vzájemný poměr velkých celků. Jsem přesvědčen, že nepřipustíme žádného dvojího práva v tomto státě, (Výborně!) že nepřipustíme žádného výjimečného práva proti církvím a náboženským vyznáním. (Tak jest!) Podle stejných zásad, podle stejného práva všem! V tomto státě - takové jest jeho složení - musí býti náboženské vyznání věcí úplně svobodnou. Prosím, když my máme řešiti tuto velkou věc, musíme pro ni nalézti cestu, řekl bych, cestu střední. Vidím na jedné straně skupinu lidí - dovolte mně, abych jmenoval jméno - vidím největšího básníka současné Evropy, našeho Otakara Březinu. Vidím kolem něho - ideálně řečeno skupinu vědátorů, učenců, kteří, pokud jsou náboženští, nemají snad potřebí nějakého prostředníka mezi sebou a Bohem, nepotřebují církví, svým životem žijí mimo církve. Na druhé straně tam v tom údolí naproti vidím zase na příklad zemědělského proletáře, tam někde na Podkarpatské Rusi nebo na východním Slovensku, který se snad ani nenaučil číst, psát, který jest snad nejen náboženský, nýbrž docela bigotní, a jemuž je církevní forma náboženského cítění věcí nezbytnou. Táži se vás, můžeme my při stavu těchto záležitostí říditi se podle těch, kteří stojí na vrcholu naší kultury, anebo můžeme se říditi podle těch, kteří stojí až na dnu? My toho člověka najednou nemůžeme povznésti až na vrchol a nesmíme srážeti toho člověka s vrcholu na dno. Musíme nalézti střední cestu, která by zaručovala státní suverenitu, která by učinila ze škol teprve to, čím mají býti, totiž ústavy státní, my musíme nalézt takovou cestu, aby při tom církev mohla své poslání v tomto státě vždycky svobodně vykonávati. Stát nemůže bojovati proti církvi, pokud se církev podrobuje státním zákonům. Myslím, že dnes nastalo značné vystřízlivění, také na té naší nejkrajnější katolické pravici. Dnes už se nás katolicismus nemůže opírati o dynastii, nemůže se opírati o feudální šlechtu, nemůže se opírati o mocenské prostředky autokratického státu. (Hlas: On se v době kompaktát také o ně neopíral!) Tenkráte neměl stát ten význam jako církev. Já chci říci, že tento směr v našem životě může se opírati jen o lid, o demokracii, a demokracie má své konsekvence na poli politiky, jako je musí míti na poli kultury. Takovou konsekvencí je odloučení církve od státu a zlaicizování školy, aniž by tím se vylučovala rozumná úprava náboženského vyučování dětí těch rodičů, kteří si toho přejí. (Výborně!) Taková úprava věcí leží na linii rozumné demokracie a pokrokové politiky. (Tak jest!)
Přicházím ke konci. Jsme součástí dohody. Já jsem napsal o vládním prohlášení a opakuji zde, že dohoda neruší a neanuluje princip boje, naopak dohoda bývá výsledkem boje a někdy velmi urputného, naše dohoda s ostatními stranami měšťanskými, pokud půjde o věci samozřejmé se stanoviska státní raisony, bude snadná, o tom jsem přesvědčen. Tak stejně jsem však přesvědčen, že na těch polích, kde se rozcházejí třídní zájmy, názory a ideály stran, které tvoří koalici, dohoda tak lehká nebude a že může býti jen zase důsledkem boje. Běží o to, abychom tento boj vedli zbraněmi, jež jsou hodny kulturních, vzdělaných lidí. Věží o to, aby tyto vzájemné boje neohrožovaly existenci té půdy, na níž jest nám společně žíti, pracovati, trpěti a umírati. (Výborně!) My, když vstupujeme do vlády s elementy měsťanskými, naprosto se nevzdáváme toho, co bylo snem našeho mládí a co zůstalo mužným přesvědčením našich dospělých let. Jsme a zůstáváme socialisty a pro svůj socialismus chceme nejen bojovat, nýbrž chceme pro něj také pracovat. Chceme proň pracovat zde v této sněmovní síni, ve vládě a chceme pro něj pracovat také v dělnické masse.
Žádnému není tajno, že dnes prožíváme
v Evropě éru socialistické defensivy. Dnes, v době vzrůstající
monarchistické reakce a klesající hospodářské konjunktury,
jest údělem socialismu, tolik poškozeného moskevskou agitací,
aby šikoval své rady a aby držel to, co bylo dobyto. Pánové,
vy na pravici, prosím vás, abyste si uvědomili, že nadejde v Evropě
- a možná také brzy - záhy jiná situace, že nadejde situace,
v níž bude lze evropskému socialismu přejíti opětně do ofensivy.
Prosím, abyste si toho byli vědomi v tom okamžiku, kdy s
námi vstupujete do společné vlády, neboť podle toho, jak si budete
počínat v této době obrany, podle toho budeme postupovat
zase my, až nadejde jiná situace. Nyní máte ukázati, jak dalece
jste ochotni upřímně a rádi pracovat na díle sociální obnovy.
Podle toho, jak se budete dnes stavět k sociálně politickým
a reformním požadavkům dělnické třídy, podle toho bude také
vypadat vývoj politických věcí v naší vlasti v budoucnosti.
Máte, pánové, na vybranou. Můžete vycházet vstříc a usnadňovat
tak cestu ke konsolidaci, anebo můžete - mám-li říci to vulgární
slovo - ukázat zuby. My nedáme se ničím zmýlit. My jsme přesvědčeni,
že konec konců logika věcí spěje k tomu, abychom se dostali
k novému rádu hospodářskému a sociálnímu. Já, pánové,
jménem strany prohlašuji, ze akceptujeme vládní prohlášení a že
jeho znění, poněkud všeobecné, budeme se snažiti naplnit takovým
obsahem, který by tuto republiku posiloval a který by splnil
nejnaléhavější požadavky pracující třídy v národě. (Výborně!
Hlučný potlesk.)