Předseda (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Brodecký.
Posl. Brodecký: Vážená sněmovno! Pan ministerský předseda vyslovil prohlášení vlády takovým způsobem, že přímo čišelo z toho přesvědčení a velká naděje, že toto vládní prohlášení, pokud mluví o konkrétních a reelních věcech, bude také realisováno a bude uskutečněno. My však nesdílíme jeho optimismu, naopak to, co prohlásil právě ctěný pan předřečník o předcházejících programech vládních, můžeme prohlásiti, myslím, s celou určitostí také i tomto prohlášení, totiž, že život v našem státě zůstane tímto prohlášením vlády úplně nedotčen.
Když se všeobecně podíváme po bodech, jež ve vládním prohlášení jsou obsaženy, můžeme tvrditi takřka s jistotou že dosavadní postup ve státě úplně znemožňuje, aby bylo vládní prohlášení prováděno tak, jak bylo zde proklamováno. Podíváte-li se do poměrů dosavadních, promyslíte-li, jaké poměry máme v pořádku právním, dojdete k přesvědčení, že z toho, co jsme dosud po stránce právního rádu ve státě viděli, není možno obratem ruky konstruovati něco, co by se aspoň přiblížilo slibu vlády, totiž že právní rád má býti upraven, že má býti opravdu provedena plná bezpečnost v právním řádě ve státě.
My máme ministerstvo pro unifikaci zákonů. Nevím, jak jest toto ministerstvo vybaveno, ale zcela určitě není s to, po tom, co předcházelo, v nynější vládě vykonati svůj úkol; vzpomeneme-li, co se děje na Slovensku na základě starého právního rádu maďarského, užívaného naší byrokracií, naším úřednictvem, našimi rozhodujícími orgány, vidíme, že již po této stránce s úpravou právního řádu u nás budou obtíže v nynějším složení vládním přímo nepřekonatelné. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Máme případy, kterých bychom mohli jmenovati celou dlouhou radu, že lidé, kteří 15-20 roků bydlí na Slovensku, vykonávají tam služby státní, jako železniční zaměstnanci, otcové četných rodin, na pouhé ničím nezdůvodněné a neprokázané udání jsou vypovídáni, zbavováni existence, zahnáni pryč od místa, kde si založili svůj domácí krb. Ku př. žel. zřízenec Lukas, bydlící v Prešově 15 roků, otec 4 dětí, ing. Eger, bydlící rovněž v Prešově po dobu 14 roků nepřetržitě, otec 6 dětí, a takových případů máme celou radu. Naproti tomu vidíme, že lidé, o kterých se stále mluví, proti kterým se píše a útočí, lidé, kteří hospodářsky a politicky působí zmatek, nejistotu na Slovensku i pro celý stát, jsou v naprostém klidu a bezpečí; vím, že kdybych žádal výměnu seznamu těch poškozených, malých, drobných červů života, abych ho porovnal se seznamem těch keťasů a politických agentů atd., který by mi pan ministr Mičura mohl poslati, jsem přesvědčen, že by ten seznam neoprávněně vypovídaných daleko převyšoval seznam těch, kdož by měli býti vypovídáni a kteří jsou naproti tomu dokonce podporováni ve svém řádění. My jsme převzali celou řadu státních zaměstnanců Čechů z bývalého Rakouska, z Jugoslavie a Polska s 20 až 25 služebními léty a nejsme s to dnes pro ně získati státní občanství. Úřad se opírá o státní služební pragmatiku, že jen příslušníci státu mohou býti jmenováni definitivními v tomto státě, ministerstvo vnitra stojí na stanovisku, že úřad sám může jmenováním definitivním dotyčnému zaměstnanci státní příslušnost přiznati; leč nejsme s to, dostati vyřízení od zemské politické správy v těchto případech a tak máme sta a tisíce existencí, visících úplně ve vzduchu. Mluvte potom o právním rádu, chtějte, aby tito lidé, kteří přišli opravdu spolupracovati na vybudování státu, pracovali s láskou, chutí a nutnou obětavostí. Mluvte o právním rádu, když máme dnes ještě celé spousty obětí z rad železničních zřízenců z prosince, kdy lidé, kteří v době, pro kterou druzí byli žalováni, se ani na místě nenalézali, kteří byli v Praze, kteří nebyli žalováni, kteří nebyli ani jako svědkové vyslýcháni a proti nimž nebylo nejmenšího důkazu, na který by mohlo býti navázáno vyšetřování, byli úplně podle trestního rádu disciplinární cestou a cestou pracovního rádu propuštěni, dnes jsou postaveni již po 8 až 9 měsíců do bídy, nouze a hladu. Takhle se vychovává sympatie pro právní rád ve státě!
Leč i v jiných otázkách nevěříme vládnímu prohlášení. Vládní prohlášení je zajímavé - je to sice starý obrat, ale stále pravdivý - nejenom tím, co říká, nýbrž jest vysoce zajímavé tím, co vynechává a co jenom napovídá. Jakou důvěru můžeme míti v provádění pozemkové reformy, když pozemková reforma bude prováděna vládními stranami, které jsou tak složeny, že je tam nejkrajnější extrém levice i pravice v otázce řešení pozemkové reformy? Co můžeme věřiti, že dobrého z této věci vzejde? Jak může toto dílo vypadati v praksi ve srovnání s velikým heslem, které tvořilo podklad pro vložení pozemkové reformy do programu vládního, do programu celostátního? Jak můžeme věřiti tomu jistě velice mírnému a okrouhlému povídání o odluce církve od státu, kde není již mluveno o odluce, kde jest mluveno "o uspořádání poměrů"? Což nebylo by lépe docela jasně vyslovit, že nejde o nic jiného, než o malou změnu stanov a změnu firmy, aby to nebyl konkordát mezi Vídní a Římem, nýbrž konkordát mezi Prahou a Římem a o nic jiného?
Ve vládním prohlášení postrádáme vůbec jakékoliv zmínky o laicisaci státní správy, neslyšíme nikde, že to, co se naprosto neosvědčilo ve státní správě, má býti nějakým způsobem upraveno, že má býti opravdu demokratisováno.
Rovněž neslyšíme ani zmínky o milici, naopak ze slov p. ministerského předsedy slyšíme zníti skálopevné přesvědčení: "My jsme dosti silní vojáci, abychom event., splete-li se někdo, kdo je slabší nežli my, mohli jej zdolati!" Opíráme se o militarismus i do budoucna, o militarismus naprosto neúměrný hospodářským a poplatným silám našeho obyvatelstva. Tato chyba, tato úžera v pravém slova smyslu, má zůstati v těle celého našeho státu i nadále.
Pokud se týká zahraniční politiky, nenahlížíme tak růžově na věci, jako pan ministerský předseda a strany vládní, poněvadž stojíme na zásadě, že odvislost od západu a specielně odvislost od Francie v mezinárodní konstelaci, která se dnes tvoří z daných poměrů, může býti ne tak štěstím, jak mnozí za to mají, nýbrž že může být neštěstím pro nás. Vzpomínám jen, jak v r. 1908 při anexi Bosny a Hercegoviny šlo světem jednotné přesvědčení o tom, že jest těžko hledati mezi státníky blázna, který by se chtěl ještě připojit k Německu a s Německem jít cestou společnou za těch poměrů, kdy Německo proti sobě popudilo cely svět a kdy nemělo jediného přítele ve světě. A jestliže se nemýlím, zdá se mi, že nyní Francie - nechci říci opita vítězstvím, ale dohnána právě svým vnitrním životem, dohnána tím, že je zemí rentistů a ne zemí práce - Francie, která odpadla od moderního života výstavby státu, jest s to, aby se zachránila, popuditi proti sobě celý svět. Kdo sleduje tvořící se poměr mezi Francií a Anglií, ten si položí otázku, zdali ta přítulnost a příchylnost a to svazování osudů - když již musí pro malý stát býti - neležela by spíše vhodněji na druhé straně kanálu La Manche, než ve Francii. Ostatně my nemůžeme s takovou naprostou odvislostí souhlasiti také proto, poněvadž celá Velká Dohoda je ovládána vyslovenými, vykrystalisovanými tendencemi kapitalistickými, se kterými zápoliti, udržovati stejný krok je pro nás jako pro malý stát vysoce nebezpečná hra.
Pokud se týče Malé dohody, ani na tu nemůžeme příliš mnoho spoléhat, chceme-li zůstati státem demokratickým a chceme-li zachrániti svůj stát tak, jak jsme jej založili, poněvadž celá Malá dohoda skrz naskrz je prosáklá reakcí, reakcí monarchistickou i hospodářskou. Podívejte se do států Malé dohody a uvidíte, jak je nebezpečnou cestou, chceme-li zůstati demokraty, když spojujeme osudy své říše se státy Malé dohody tak sestavenými jako nyní. My v zásadě jsme proti každé dohodě s reakcí a tím je dáno i naše stanovisko; trváme na starých zásadách sociální demokracie v přesvědčení, že v každém státě po národním jeho osamostatnění teprve vznikají nejpříznivější podmínky pro třídní boj. Stojíme na stanovisku, že republika musí býti zajištěna nejen na venek, nýbrž i uvnitř, a to se může státi teprve tehdy, když bude dána možnost, aby uvnitř v tomto státě rádným způsobem mohl býti probojován třídní boj. V této koalici vládní, jak je sestavena, tomu tak není, jak potom poukáži, a z těch důvodů trvám na tom, že s politických hledisek prohlášení vládní je prohlášením, které nikdo nedovede splniti tak, aby znamenalo všeobecné upokojení a klidnou další výstavbu našeho státu.
Pokud se týče toho, proč tak pesimisticky na věci pohlížím, je to proto, že složení vládních stran je provedeno - vím, ono je pomocí z nouze - na úkor skutečných dobrých prostředků k výstavbě státu a udržení státu aspoň na té výši, na které se nalézá dnes. Jedno je jisto: Socialistické strany díky své roztříštěnosti, která je velikým hříchem nejen na dělnictvu tohoto státu, nejenom na straně dělnické v tomto státě, nýbrž na celém státě vůbec, došly k této koalici, ke koalici, ve které kapitalistický blok je dosti silný, aby v každém případě prováděl politiku radikalismu se svého třídního stanoviska oproti oportunisticky socialistické politice zástupců socialistických stran v této vládě.
Pan ministerský předseda vyslovil zde něco, co mělo býti vysloveno dávno, ovsem, přijde na výklad vysloveného. On rozeznává mezi radikalismem a mezi experimentováním a říká: "My chceme radikálně luštiti věci, ale zabrániti a vyhnouti se experimentům." Leč složení vlády samo již předem ukazuje, že tato vláda nebude luštiti nic radikálně, nýbrž že bude experimentovati ve prospěch těch, kdož v této vládě jsou silni - ve prospěch kapitalistického bloku. Můj pan předřečník dr. Rašín toto tvrzení vynesl tady a tak pěkně podtrhl, že by bylo nošením dříví do lesa, kdybych to chtěl zvláště dokazovat.
Viděli jsme, že třídní agresivita bloku kapitalistického u nás udělala svůj vstupní čin, který může býti - třebas debata o něm nebyla dodělána, třeba se zdálo, že vítězství je úplně na straně kapitalistické - může býti ještě velmi osudným. Kapitalistický blok zařídil svoje entrée na vyprovokování a zdolání stávky bankovního úřednictva, aby názorně ukázal bezcennost toho starého argumentu, kterému se tolik věřilo před převratem, že jakmile buržoasie česká dostane do rukou moc hospodářskou, bude zcela jinou než buržoasie cizího národa. Jak nevázaným se ukázal tento blok kapitalistů u nás, ukázalo se právě na tom, jaké důsledky prováděli jednotlivci z tohoto bloku proti podlehnuvším bankovním úředníkům. A jestli toto chcete vykládati jako radikalism, který má zabrániti experimentům, pak považuji to za experiment, který nemůže míti žádné jiné odpovědi a žádného jiného odrazu, než experiment na druhé straně. I v druhé velké kapitalistické vládní skupině viděli jsme takový eklatantní důkaz podobného experimentování, a to v tom velikém boji agrární a živnostenské strany za volný obchod. Co tu bylo slibů - a když se mluví o demagogii - co tu bylo demagogie o tom, že jedině volným obchodem se můžeme dostati k snesitelnému životu, že toliko volným obchodem umožníme konkurenci, že jedině volný obchod je s to napraviti u nás poměry! Co se ukázalo? My sice nemáme volný obchod ještě úplný, máme ještě pořád malé cukrlátko pro skupiny těch nejbídnějších, nejzoufalejších, kteří nejsou ničím jiným, než ventilem na přetopeném kotli toho celku pracujícího lidu vůbec, a co vidíme, co jest důsledkem tohoto volného obchodu? Nic víc a nic méně, než že ode dne zavedení volného obchodu rapidně stoupají ceny životních potřeb. To jest ten pravý způsob, to jest příprava k radikálnímu řešení řekl bych: k radikálnímu léčení - těžké vnitřní státní nemoci, kterou prodělávají ovsem i všechny druhé státy, z části důvodněji, z části nedůvodněji než my!
A tyto strany, které tak eklatantně ukázaly, jak si představují radikální řešení dané situace, společně, dohromady budou rozhodovati o dalším vývoji; proto je také vládní program tak velice střízlivý a tak velice klidný a proto také ten vládní program nalézá takové velké zalíbení zrovna u vůdcích činitelů veškeré té politiky proti pracujícímu lidu, veškeré té politiky na znesnadnění a neustálení našich poměrů. Řekněte mi laskavě, prosím, je-li vůbec možno věřit, že takhle složená vláda, takhle složené vládní strany budou dělat starobní a invalidní pojišťování dělnictva? Dělat to budou - v Rakousku jsme je dělali také 10 nebo 12 let, ale neudělali. Ani to nejmenší, nač má právo proletariát, ani to nejmenší, nač má právo pracující lid, nebude uděláno za konstelace této vlády pres všechnu dobrou vůli, pres to - a já tomu věřím - že strany socialistické až do krajnosti půjdou v sebezapření a v obětování se s celou popularitou. Nevěřím, a prohlašuji s plným vědomím vnitrní odpovědnosti, s plným vědomím toho, co to znamená, proti takovému vládnímu prohlášení postaviti takové tvrdé argumenty záporu, prohlašuji, že za takového složení vlády nedojde k provedení starobního a invalidního pojištění proletariátu.
Poslední vláda se nám představila také s velikým programem. Zdá se mi, že program dnešní jest pokračování programů, které jsme slyšeli čísti z úst min. Černého. Tehdy se řeklo: stabilisace mezd. Stabilisaci mezd obrala si za úkol vláda a považovala úkol ten za tak velký a za tak jistý, že jej do konce dala do vládního prohlášení a ona jej prosadila pres všechen odpor, až na docela malé výjimky svůj program po této stránce prosadila. Když jsme proti vládnímu programu, proti tomuto bodu postavili otázku, zdali také má dojíti ke stabilisaci cen, nedostalo se nám odpovědi, ale dostalo se odpovědi ve skutečném životě.
Tu jest nutno se ptáti, jak dlouho je možna rovnováha mezi těmito nejkrajnějšími póly, jak dlouho je možno ji udržeti, když budeme pořád jen povinnosti ukládati na jednu stranu, abychom na druhé straně třídě o tento stát nezasloužilé pomáhali jenom k blahobytu. To jsou věci logické, mluviti o frásích a demagogii v tomto případě jest zase jen fráse a demagogie, poněvadž skutečné poměry - a u této otázky je markantně viditelno jsou zcela jiné; my vidíme, jak při tom druhý tábor prosadil další zvyšování cen denních potřeb. Jak dlouho může trvati taková stabilita, takový pokoj? Chcete na pracujícím lidu, aby se uspokojil a sám dal začátek svým uskrovněním k tomu, aby se poměry u nás stabilisovaly, ale při tom každý takový pokus, každá taková obět pracujícího lidu je ihned využita druhou stranou k tomu, aby získala nové miliony, nová bohatství. Pak jest všechno sebeobětování zbytečné, poněvadž na konec musí dojíti ke katastrofě.
Dnes jsme slyšeli ve vládním prohlášení nový bod, který jest přímo protikladem stabilisace mezd z předešlého vládního prohlášení: Žádné nové daně! Slyšeli jsme také, jak jeden řečník po druhém z vládního bloku to s díky kvitoval. Žádné nové daně, úspory v podnicích státních, větší výnosy státních podniků. Prosím, my jsme pro, ale z toho ze všeho nebude nic, poněvadž u nás se theoreticky tato slova, tyto fráse zcela jinak vykládají, než se v praksi provádějí. Pod jedním a týmž slovem a titulem vidíme tak docela protichůdnou praksi, že opravdu se musíme diviti, že dosud jakž takž držíme celou tu národohospodářskou a sociální rovnováhu. Vládní program říká: Kritiku věcnou a věcné návrhy přijímáme s díkem a nebojíme se radikalismu, nebudeme však experimentovati. To slovo "radikalismus", které tak hezky bylo posloucháno, bude používáno k upravení poměrů ve smyslu kapitalistického bloku ve vládní většině a proto můžeme těm, kteří jsou v této vládě slabší, předem říci: Bude radikálně postupováno proti pracujícímu lidu a jeho požadavkům a tak bude experimentováno ze silnějšího bloku vládního s osudem tohoto státu. A bude konec klidné spolupráce této vlády ve smyslu vládního prohlášení, jak je vykládají socialisté ve vládě, jakmile poznání takového užívání radikalismu na jedné a experimentů na straně druhé vnikne tam, kde snad až do poslední chvíle byla rozvaha a bylo klidně a střízlivě uvažováno o skutečných možnostech a nemožnostech této vlády.
Prosím, uvědomte sobě - abych užil toho okřídleného slova, které se současně zrodilo s naší republikou - mentalitu těch různých stran, které dnes tvoří vládní většinu. Prosím, já jsem zde měl několik citátů k doložení této mentality, mohu je klidně odložiti stranou, poněvadž můj ctěný pan předřečník vlastně mentalitu vedoucí strany za souhlasu kapitalistického bloku zřejmě ukázal.
U nás se musí šetřiti - řekl pan dr. Rašín - spořiti se musí za každou cenu, na všech místech, jsme přepersonalisovaní, jsme úřednickou republikou atd. atd. To jsou hezké věci, to se hezky poslouchá, ale jaké je jádro věci? Mluvíte o nákladech na státní zaměstnance tak s patra a stavíte se a priori proti každému požadavku těch zaměstnanců. To sice může působiti chvíli nějakým dojmem v ustarané hlavě a v úzkostlivém srdci člověka otázkou, co bude dále, budou-li se takto věci vyvíjet, ale u člověka, který je zvyklý v tom životě se probíjet, který je zvyklý v tom životě pracovat, je to fráse, je to demagogie, když se podobným způsobem může mluviti z tak vážných míst, z míst, která mají vésti osudy celého státu.
Vezmete-li k ruce regulativ z roku 1914, služební pragmatiku a přirovnáte k ní veškeré příjmy z roku 1921, vezmete-li k ruce index cen, uvidíte celou bezobsažnost této fráse, celé to experimentování, které se děje s osudy našeho státu, když se takovýmto způsobem mluví, když se mluví jen proti zaměstnancům státu ze stran, které budou ve vládní většině uplatňovati svoje třídní zájmy, budou uplatňovati svůj vliv za každou cenu.
Aby byla plně zřejmá prázdnota demagogické fráse, užité i mým předřečníkem dr. Rašínem, srovnejme rok 1914: Platy zaměstnanců, úředníků byly od 2550 až do 2950 v IX. hodnostní třídě a v roce 1921 od 10.632-14.000 a v tom jsou veškeré příjmy: drahotní přídavek, nouzová výpomoc, mimořádná výpomoc atd., čili shledáváme v nynějších kategoriích státních úředníků zvýšení 4- až 5násobné. Index cen říká, že pracujeme s 12ti- až 13tinásobnými cenami životních potřeb. Vezměte úředníka VIII. třídy, u toho zvýšení odpovídá 4- až 5násobnému stoupnutí příjmů proti r. 1914; a vezmeme-li třídu těch vyvolených, těch šťastných lidí, kteří se dočkají tak dlouhého věku, aby se dostali do VI. hodn. třídy s 3 a 1/2 až 4 a 1/2násobnými příjmy, při tom však 13tinásobnými cenami životních potřeb, vezmeme-li zřízence, kterému je tolik vytýkán a vyčítán prý mnohonásobný příjem, a uvidíme-li, že jde o zvýšení proti r. 1914 z Kč 1350 až 2550 na 9560 až 14.800, či u nejstarších příjem 5 1/2 až 7krát tak vysoký jako v roce 1914 u svobodného, při třináctinásobném zvýšení cen životních potřeb, pak můžeme říci, že jsme za celý ten čas těžkých velkých zápasů nenalezli tolik pochopení pro zájmy státu u lidí, kteří vlastně mají vésti stát, kteří mají ty široké vrstvy lidové udržet v určitém nadšení, důvěře a lásce k tomuto státu, jako právě u těchto zaměstnanců. Při největším uznání z těchto řad vymohli jsme za celou dobu na ženu úředníka 2500 K, na dítě 1500 K ročně, všeho všudy, všech přídavků dohromady, u zřízence 1600 K na ženu a 900 K ročně na dítě. Velmi mnozí pánové rádi operují s tvrzením, že to jsou poměry poválečné, to že nese válka sama sebou. Leč po válce, po převratu jsme měli trojnásobné mzdy a šesteronásobné ceny životních potřeb. Dnes, po 3 letech samostatnosti a vývoje k normálním poměrům, máme patero- až šesteronásobné mzdy a třinácteronásobné ceny potřeb životních. Za celou válku nedoznali jsme tak rapidního, tak lehkomyslného, řekl bych tak zlomyslného zdražení životních potřeb, jakého jsme doznali v roce 1919, 20, 21. Můj ctěný pan předřečník, dr. Rašín, který je jaksi duševním vůdcem té mentality, jakou se má nadále vládnout, prohlásil zde před chvílí: "Hospodářské poměry nedají se regulovat předpisy." Ano, p. doktore Rašíne i ostatní pánové z vašeho tábora, kdybyste těch předpisů nadělali co chtěli, kdybyste nám hrozili ne jen jednou, nýbrž desetkrát a tisíckrát, že podniky státní, železnice prodáte a zašantročíte cizím společnostem, musíme vám konstatovati: To jsme už přerostli! Tuto hloupost - vlastně špatnost - provedlo Rakousko s Jižní drahou i jinými drahami a na konec, když dalo soukromému kapitálu hodně zhluboka vykořistit podniky, pak zkrachované podniky vzalo zase zpět; po těch zkušenostech se všemi vládami jsem sice přesvědčen, že u soukromé společnosti bychom nalezli více pochopení, než nalézáme u vládních stran, ale myslíte, že my připustíme tu hloupost, tu obrovskou škodu státu, abyste začachrovali dráhy, vyrabovali je a pak je zpět draho prodali státu, jako zkrachované podniky hodili státu na hlavu? To se opakovat nebude, a mluvíte-li o radikalismu v takových exploatacích, o radikalismu ve vykořisťování, pak vám povím o radikalismu v práci na udržení, vystavění tohoto státu. Ale tam se střetneme, protože to nebude doba frásí, demagogie, to bude doba práce a doba prakse. Budeme potom vidět, která práce z těchto dvou vede k výstavbě tohoto státu a k osvědčování tomuto státu lásky a příchylnosti! Ti, kdo v tomto státu nevidí nic jiného nežli dojnou krávu, která jim je tak dlouho milá, dokud se nechá dojit, kteří mají už v reservě docela jiné koalice, než koalice se socialisty, ti by si přáli, aby mohli stát jako dojnou krávu dojiti až do návratu nejčernější reakce minulosti.
Bylo zde provedeno dr. Rašínem srovnání s Rakouskem. Škoda, že není p. dr. Rašín přítomen. Pan dr. Rašín mně řekl asi 18. prosince 1918: "Rakousko to může dělat. Rakousko 1. ledna 1919 pro hlásí krach." A Rakousko dodnes toho krachu neprohlásilo, ač nemá tolik milují cích přátel ve světě jako má naše Československá republika. Solidarita kapitalismu je příliš silná, než aby připustila krach Rakouska. Není-li pan dr. Rašín slepým a hluchým k událostem v Rakousku, ani my nejsme slepými a hluchými k tomu, oč jde v Rakousku: Tam nejde o nic jiného, než o vržení celého národa do zoufalství; tak má býti připravena půda pro monarchistický převrat, jde o rozboření všech základů republiky rakouské a o využitkování situace k tomu, aby došlo k reakčnímu převratu, a to je celá ta práce. S tím chce srovnávati pan dr. Rašín jako mluvčí celého bloku poměry naše? Nebylo by snad možno u nás nalézti tyto úmysly, tuto vůli, takovým způsobem prováděti vyrovnání, aby byl přiveden proletariát v zoufalství, aby byl živnou půdou i k eventuelnímu reakčnímu převratu? To myslím, že není, a když, tedy je to zbožným přáním několika jednotlivců, několika malých skupin. Dobře, ať to zůstane jejich zbožným přáním, ale uskutečněno to nebude, poněvadž jsme trochu dále u nás v Československé republice než by si snad pánové představovali.
Pan dr. Rašín mluvil dále o Německu. Podívejte se do Německa, to je stát, se kterým se asi můžeme rovnati, třeba že bychom my byli vítězným státem a oni poraženým. Bylo by dobře, kdybychom se všeobecně Němcům mohli rovnati i co do vůle organisační a vůle udržeti se atd. Když se tam podíváte, jak se tam vyvíjely poměry právě u těch panem dr. Rašínem a jeho stranou tak nenáviděných státních zaměstnanců, uvidíte, že nejsme ani o jeden haléř proti nim v předu, a právě v Německu byly dne 1. srpna upravovány platy, ačkoliv bylo usneseno v dubnu, když se upravovaly, že je to poslední definitivní úprava, ačkoliv se tam mluvilo o stabilisaci mezd, byly od 1. srpna zároveň upraveny platy, takže stojí průměrně celkově výše oproti příjmům, oproti platům našich státních zaměstnanců asi o 20%. Když si uvědomíme, že naše platy tam, kde je velká rodina zde přicházejí v úvahu všechny dětské přídavky, kterých nebylo dříve -jsou nejvýše 8- až 9tinásobné oproti době předválečné, čehož se dá ovsem docíliti jen při nejvyšším poctu dětí, a postavíte-li proti tomu dnešní ceny potravin 13násobně zvýšené, uvidíte, že jestliže někdo mluví o tom, že je to neudržitelný stav, totiž tak neudržitelný, že musí dojíti k redukování platů, že to jest demagogie. Každý soudný člověk musí uznati, že, budou-li se takto poměry vyvíjeti dále, musejí státní zaměstnanci chtě nechtě přijíti s novým zvýšením platů. Slyšeli jste z úst p. dr. Rašína před chvílí takovéto preludium zvýšení nájemného: "Dokud se nebude platiti místo 300 K 3300 Kč činže, dotud nebudeme vůbec stavěti a nebudeme státi za nic." K tomu, pánové, přijměte z naší strany úplně zřetelnou a jasnou odpověď: Dokud místo 1000 až 2000 K na příbytečné nebude stát vypláceti 4-5 tisíc korun příbytečného, nebudeme stát rovněž za nic, poněvadž mluviti o zvýšení cen životních potřeb, o zvýšení nájemného a mluviti při tom o stabilisaci nebo o snížení mezd státních zaměstnanců, to je podle mého soudu demagogie, vypočítaná snad na efekt, který však postrádá rozvážného podkladu.
Operování s frásemi bez věcného podkladu vidíme i v jiných věcech, na příklad u železničních zřízenců, proti nimž je vedeno teď ostří útoků těch, kteří s sebou tvoří vládní blok. Četli jste o tom v "Národních Listech", v "Národní Demokracii", v "Českém Deníku" atd. My můžeme jen konstatovati, že železniční zřízenci místo takového štvaní, místo takového dráždění by zasloužili velikého uznání. Máme od října 1919 odhlasován zákon číslo 541, máme od dubna 1920 odhlasován zákon č. 222 o propočítání, který je proveden ve všech státních resortech, ale na železnicích, mezi těmi největšími "buřiči", jak se jim říká, mezi těmi tento zákon dosud proveden není; dělají se nám všechny možné obtíže, a teď najednou v poslední době, ačkoliv cekáme 2 roky na provedení tohoto zákona, nastává nová vládní konstelace; již není vyjednávání se sekretáři, půjde to prý do politických stran, do klubů vládních stran, do ministerské rady. Zcela zřejmá je věc úředníků železničních, kteří mají ve čl. 10 zákona 541 a v §u 3 zák. 222 docela jasně vysloveno, že veškeré dosavadní výhody zůstávají v platnosti, což musilo tam býti pojato, poněvadž musí býti přece jen uznáno, že mezi službou úředníka železničního a jiných státních úředníků je přece jen velmi značný rozdíl, již s ohledem na noční práce turnusové atd.; žádali jsme, aby byla splněna, ale to se oddalovalo tak dlouho, až jsme dnes odkázáni s tímto požadavkem do ministerské rady. Proč, nikdo nedovede pochopiti! Aby se snad mohlo vyložiti, že jsme měli na mysli větší výhody, které vzešly po převratu po vydání tohoto zákona. Pravda to není, pravda je, že z našeho přičinění se dělala služební pragmatika státních zaměstnanců, z našeho přičinění byla uzákoněna v roce 1914 a že jsme při známé nepohotovosti ministerstva železnic neměli možnosti, abychom to, co služební pragmatika dávala státním zaměstnancům, mohli provésti pro želez. zaměstnance. V tom přišla válka, a teď, když máme dostat, co nám patří, štve se proti nám za každou cenu a dokonce se najdou strany, které nám hrozí Anglií a Francií. Pánům, kteří lámali stávku bankovních zřízenců a úředníků, mohu prohlásiti: nám na železnicích stávku lámat nebudete! Jednak proto, že k ní nepřistoupíme bez nejkrajnější nutnosti, poněvadž tolik nám záleží na státě jako jim, ba daleko více, neboť jsme to dokázali svojí prací. Tedy jednak proto, že k ní přistoupíme z nejkrajnější nutnosti, a když z této nutnosti vzejde, pak, pánové, vaše demagogie je slabá, abyste nás udrželi, s námi nebudete točit tak, jako ve Francii a Anglii, ani tak, jak se točilo s bankovními zaměstnanci. To vám mohu dát písemně předem.
Pokud se týče dalšího, je to rada takových věcí . . . (Místopředseda Buříval zvoní.) Pan předseda mne napomíná, ačkoli je to kolega z povolání a měl by mne nechat mluvit. Chtěl bych ukázat ještě na jednu velmi důležitou věc, a to na to spoření. Věříte o tomto sestavení vládním, že dovede spořit, že dovede rozumně zasáhnout do věci, když zakládá celé svoje spoření na propouštění personálu takovým způsobem, že bude propouštět dnes ty, které zítra bude přijímat a ve službě nechá ty, které zítra musí propustit? To nejde dělat. Mluví-li pan ministerský předseda o radikálním řešení, že se radikalismu nebojí, pak ten radikalismus je tady v první řadě na místě: započítat drahotní přídavky takovým nebo jiným způsobem, zajistiti lidem, kteří jdou do pense, že nebudou hned zkráceni o polovičku příjmů, ze kterých dnes sotva jsou živi, to je jediná cesta, umožniti odchod do pense lidem, kteří mají vyslouženo, dolejšek pak, který byl angažován při vybudování státu a který je zapracován, tento dolejšek zapráhnouti do skutečné práce a tet nebude pak zdržován a kažen starými pány, kteří jsou již ve svém úřadě jenom proto, aby se dočkali úpravy pense - to je způsob, kterým se může pracovati, a ne úplně obráceně bráti věc, totiž propouštěním podkladu, na kterém má býti budováno, a udržováním těch, kdož již si vysloužili odpočinek. Při všem optimismu, se kterým hledí vláda do budoucnosti, pokud se týče provádění svého programu, musím prohlásiti jako člověk, který nemá politických ambicí a který den ze dne se pohybuje v těžkém hospodářském boji o skývu chleba, že prohlášení vládní je jednak nepřiměřené poměrům, které máme, jednak příliš optimistické, a že nebude v žádném případě provedeno tak, jak připouští výklad, nýbrž bude provedeno tak, jak tato vládní většina bude chtíti, bude provedeno tak, že pracující lid v Československé republice dožije se opět jednoho nového zklamání.