Předseda: Tomášek.
Místopředsedové: inž. Botto, Buříval, dr. Czech.
Zapisovatelé: dr. Markovič, Záruba.
218 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: minister. předseda dr. Beneš; ministři Černý, dr. Dérer, dr. Dolanský, Habrman, dr. Mičura, Aug. Novák, inž. L. Novák, Srba, Staněk, Šrámek, dr. Šrobár, Tučný, Udržal, dr. Vrbenský.
Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr. Körner.
Z kanceláře sněmovní: sněmovní
tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 88. schůzi poslanecké sněmovny.
Dovolenou na dnešní schůzi udělil jsem p. místopředsedovi dr. Hrubanovi pro účast na pohřbu sen. Ševčíka, na 6 dní posl. Kaiserovi z důvodů zdravotních.
Došly některé spisy od vlády.
Žádám o jich sdělení.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Přípisem ze dne 17. října t. r.,
č. 29.840/21 m. r., zaslal sem min. předseda vyjádření ministerstva
zahraničních věcí o resoluci schválené v 65. schůzi posl. sněmovny
dne 17. března 1921 stran výkazu škod vzniklých nepřátelským vpádem
na Slovensko 1919.
Předseda: Přikazuji
toto sdělení výboru rozpočtovému.
Předseda: Dále
došly tyto návrhy:
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Návrh poslance dr. Hálka a súdr. v záležitosti požiaru v obci Dolnom Hričove.
Návrh posl. Schuberta a druhů
ve věci pohořelých v obci Racově, okrese tachovském.
Předseda: Došel
dotaz.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Dotaz posl. Purkyňové ministru
vnitra ve příčině zaměstnanců ženských ve státní administrativě.
Předseda: Dále
odpovědi.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Odpověď min. veř. prací na dotaz posl. Laube o přídělu uhlí hnědého z Marianského dolu v Oseku pro Odborové sdružení sklářů v Lišném, pp. Malá Skála.
Odpověď min. soc. péče na interpelaci posl. dr. Kafky, Kostky a druhů o rozdělení podpor německým spolkům, zabývajícím se péčí o mládež (tisk 1931).
Odpověď předsedy vlády a min.
financí na interpelaci posl. Kreibicha, Hakena a druhů o dani
z příjmů příslušníků Československé republiky, zaměstnaných na
říšskoněmeckém území (tisk 2873).
Předseda
(zvoní): Přistupuji k projednávání denního poradu dnešního.
Pokračujeme
1. v rozpravě o vládním prohlášení.
Dalším řečníkem je pan posl. dr.
Rašín. Uděluji mu slovo.
Posl. dr. Rašín: Slavná sněmovno! Prohlášení, které nám předložila parlamentní vláda, lisí se prospěšně od prohlášení, které až dosud byly vládami předkládány. Dosud prohlášení, která jsme slýchali v této sněmovně i v minulé sněmovně, dělala dojem, že díváme se daleko a daleko, že na 20, 30 let vytyčujeme program, že ten program, který děláme, bere na sebe povinnost přebudovat nejen stát, nýbrž celou společnost, a při tom, když tyto programy byly udělány, zůstal život tím vším nedotčen. (Hlas: To je správné!) Tento program, který byl předložen, dělá dojem, že jsme se konečně ohlédli kolem sebe, že jsme se ohlédli blízko a že díváme se na chyby, na nedostatky, které stát tíží, a to je veliká přednost tohoto programu, poněvadž v programu zaujímá se hledisko nejen slibovací, nýbrž program je současně kritikou dosavadního našeho působení a vytýčením blízkých cílů, které máme.
Mohu říci, že s programem souhlasím, a souhlasím s ním tím spíše, poněvadž já jsem patřil mezi ty, kteří stáli na tom, že máme dělat náš stát a budovati jej skutečně reelně, tak, že ohlížíme se na všechny dané poměry, že ho nemáme dělat podle hesel, že ho nemáme dělat podle teorií, nýbrž že ho máme stavět tak, aby byl pevný na podkladě, který tady máme. A proto je docela přirozeno, že setkávám se v programu vládním s myšlenkami, které mně od počátku byly velmi sympatické a které od počátku jsem hlásal.
Program vládní upozorňuje nás na to, že nezbývá nic jiného, nežli šetřiti. Ve své řeči 25. února v bývalém Národním shromáždění jsem věc formuloval trochu jinak, ale podobně. Tenkrát jsem řekl, že z poválečné bídy se nedostaneme ani my, ani nikdo jiný nikde na celém světě jinak, nežli když budeme pracovati a šetřiti. Za tri léta aspoň druhá část této devisy došla všeobecného ocenění. A ovsem došla ocenění teprve tenkráte, když jsme vyčerpali všechno a když všeobecně se uznává, že při stávajícím způsobu hospodaření nemůžeme jíti dále. Bylo skutečně známkou poválečné doby, že vlastně se dělalo velmi mnoho tak, až to, co se udělalo, bylo uvedeno ad absurdum. Tak také bylo s naším státním hospodařením. My dnes skutečně jsme tam, že nemůžeme dělati ani nových daní ani půjček. Nových daní nemůžeme dělati z různých důvodů, nejenom proto, že by obyvatelstvo těchto daní již nesneslo, nýbrž že také všechno ostatní hospodaření v obcích, okresích a zemích, všechno to ostatní hospodaření vyssálo tak finanční sílu obyvatelstva, že také stát nemůže přistupovati ani k novým daním ani k jejich zvýšení. Proto, jestliže se mluví o zásadě šetřiti, tato zásada nemůže platiti jenom pro stát, ta zásada musí platiti i pro obce, pro okresy a pro země. Myslím, že budeme míti povinnost učiniti taková opatření, abychom tuto zásadu co možná nejvíce rozšířili na všechny ostatní dávky veřejné, které máme. Pokusy, které byly učiněny zákonem o přechodném hospodaření obcí, myslím, že nedostačí. Máme také země, zemi českou, ve které se hospodaří způsobem, který je důstojný hospodaření správy státní. Máme u zemského výboru českého 24 sekční šéfy. (Slyšte!) Budeme míti v zemských ústavech pomalu více ošetřovatelů nežli nemocných, a to všechno prosím necháváme tak. O tom rozhoduje 10-11 pánů, kdežto ve státě, když má býti někdo jmenován do V. hodnostní třídy, musí o tom rozhodovati ministerská rada a pan president. (Hlas: Co se zemským výborem? Rozpustit jej!) Myslím, že nebudeme rozpouštěti, ale že by bylo velmi zdrávo, kdybychom k zemským správním komisím postavili sbor vážných lidí a jejich hospodářství by bylo postaveno pod veřejnou kontrolu. Je prostě nesnesitelno, abychom v Čechách platili na učitelstvo ze státní pokladny 590 milionů a země 92 miliony a aby prostě o tom, co se má ve školství díti, rozhodovala zemská správní komise. Jisto je, že také celou spoustou zákonů, které jsme nadělali v Národním shromáždění, jsme uložili samosprávným sborům takové povinnosti, že kdyby je měli krýt, jak je skutečně krýti mají, totiž daněmi nebo přirážkami, že bychom vyčerpali úplně finanční sílu obyvatelstva. Říkám k tomu jen, že nezbude našim okresům nic jiného, než aby propustily všechny cestáře a nechaly silnice pánu bohu, poněvadž jsme usnesli takové platy, že kdyby měly okresy tyto platy cestářům dát, nezbude jim ničeho na správu silnic. (Posl. Dubický: To udělal senát v první radě!) Demagogie byla stejná v senátu jako u nás, jednou ten a po druhé ten, přihříval se každý.
Ale jdu ještě v šetrnosti dále. Systém šetrnosti musíme rozšířit do obyvatelstva. Pánové, byly fronty na chléb. Teď, když Sparta má zápas proti Rapidu, jsou fronty na zápasy. Podívejte se, prosím, u biografů, jaké tam máte u pokladny fronty! Podívejte se na všechny možné závody! Podívejte se na tančírny - a jestliže je výhodné pro obce nebo pro země, že dávka ze zábav takovým ohromným způsobem vzrostla, že výnos její takovým způsobem stoupl, pro celkové národní hospodářství naše se z toho radovat nemůžeme, stejně jako že vzrostly příjmy na dani z lihu. Až budeme jednou moci mluvit o rozpočtu po této stránce a o jeho výnosech, uvedeme, mnoho-li v našem lidu se hoví požitkům proti potravě, abych tak řekl, a mnoho-li by naše všechno obyvatelstvo mohlo na těchto zbytečných výdajích ušetřiti. Potom bychom také neměli takových zjevů, že se příliš mnoho užívá a že proto přirozeně důchody na toto užívání nestačí.
Vláda ve svém prohlášení slibuje šetření. Já ovšem tohoto úkolu bych nedával jen vládě, nýbrž tento úkol budeme míti všichni a tento úkol budou míti obzvláště také všichni, kteří stojí v cele jakožto přednostové jednotlivých úřadů. A já bych na věc sel přímo tak, že by bylo zvláštní známkou kvalifikační pro každého úředníka a pro každého přednostu, jak lacino obstarává místo, které mu jest svěřeno. (Výborně!) Já bych nelitoval toho, že bychom šetrné a svých cílů si vědomé úředníky mimořádně povyšovali stejným způsobem, jako pokládám za jednu z největších příčin zla ono nahromadění a zvětšení personálu, ať kvalifikovaného, ať nekvalifikovaného: to ohromné rozmnožení počítám ne snad jenom v nějaké centrální správě, nýbrž kladu vinu také úředníkům, kteří stáli bezprostředně jako přednostové jistých úřadů. A právě proto nyní těm, kteří budou míti snahu, aby to, co bylo, odstranili, těm bych to pokládal za zvláštní kvalifikaci. Naše úsporná komise, kterou jsme si zvolili, bude míti zajisté práce dosti. Podrobně o tom, kde, jak by se dalo šetřiti, v této debatě mluviti nechci. Budeme k tomu míti příležitost, až budeme probírati státní rozpočet.
Ve vládním prohlášení je ještě jedno místo, ve kterém se mluví o tom, že vláda bude podporovati rozvoj středních stavů. Je to do jisté míry také novum, ježto dosavadní směr byl ten, že o těchto stavech, ať již to jest stav živnostenský nebo střední stav rolnický, bylo bájeno jako o něčem, co vlastně překáží veškerému rozvoji. Proto toto místo ve vládním prohlášení zvláště vítám, poněvadž není pochybnosti, že živnostenský stav pro celý rozvoj poválečných našich poměrů je nesmírně důležitý. Je důležitý proto, že tam, v tomto stavu, se lidé, podnikatelé, učí v malém rozsahu, co znamená risiko výroby, co znamená řádné hospodaření na podkladě nynějšího hospodářského rádu. A my dorostu takto vycvičeného nevyhnutelně pro další svůj rozvoj potřebujeme. (Výborně!) Pan ministr financí ve svém proslovu zvláště uvítal jednu nápravu, která se stala, totiž odstranění ústředen a státního hospodaření. Odstranění ústředen a státního hospodaření neznamená ve skutečnosti nic jiného, nežli že jsme se vrátili k tomu, aby soukromým podnikáním byly obstarávány všechny zájmy hospodářské. A tu ovsem nastává těžká a odpovědná povinnost těm, kteří soukromé podnikání hájí a na podkladě soukromé podnikavosti stojí. (Výborně!) Tato povinnost nastává všem podnikatelům, poněvadž nesmějí zapomínati, že v tomto rádu společenském nemají jenom úkolu, aby vydělávali, nýbrž že jejich úkol je jiný, aby totiž řídili výrobu. (Výborně!) To je jejich veliký sociální úkol, který mají, a tomu úkolu musí dostáti ať průmyslníci ať živnostníci. Kritiku, zdali tomu úkolu dostávají, tu kritiku si musí dáti líbiti. Musí věděti, že každé jejich opatření, každá úmluva, kterou udělají s kýmkoliv, má zároveň jistý vliv na celé hospodaření, na celé národní hospodářství. A proto myslím, že naše veřejnost po této stránce musí býti přísná. Musí přísně kritisovati, ale musí si býti vědoma, že jsme svěřili do rukou soukromého podnikání veškeré naše hospodářství vůbec v době, která je nesmírně těžká, v době, kdy není ještě jistoty ani valutní ani jiné, cenové, a ve které zkoušku státníkovu, kterou prohrálo státní hospodaření, mají nyní obstáti všechny tyto vrstvy. Toho si musíme proto v plné míře býti vědomi.
Vládní prohlášení zmiňuje se slovy velmi nadšenými o pozemkové reformě. Já bych býval k pozemkové reformě očekával trochu kritičtější stanovisko, obzvláště schází mně tam jedna důležitá věta, že totiž celá pozemková reforma musí býti nesena tím, že po jejím uskutečnění budeme vyráběti zemědělských výrobků více, nežli mnoho-li vyrábíme teď (Tak jest! (Výborně), neboli, že celá naše pozemková reforma musí směrovati k jinému rozdělení pozemkového vlastnictví, k tomu, aby byla povznesena naše zemědělská výroba. (Výborně!)
Pozemková reforma neznamená presentů, pozemková reforma neznamená, dáti lidem lacinou půdu, nýbrž pozemková reforma pro nás jako pro politiky a jako státníky musí znamenati, že její uskutečnění povznese zemědělskou výrobu. (Výborně!) A jestliže se díváme takto na pozemkovou reformu, vidíme, že nemůže býti prováděna nějakým jednostranným způsobem. Víme a musíme si uvědomiti, mnoho-li a jaký význam v zemědělské výrobě mají velkostatky, jaký význam mají střední statky a jaký význam má hospodářství domkářské, tedy hospodářství malé.
To všechno si musíme uvědomiti a musíme při pozemkové reformě všechny tyto věci dostati do jistého poměru, jestliže nechceme udělati dílo, které by snad sice celé rady lidí uspokojilo, ale které by konec konců mělo za následek snížení výnosu naší půdy. (Výborně!) A proto chci předpokládati, že už podle zásady, která jest devisou této vlády, že bude dělati, na čem se strany dohodnou, budou také při pozemkové reformě slyšeny kritické hlasy, které nedbají hesel, nedbají líbivosti toho, co se povídá, nýbrž kterým přece jen konec konců a v prvé radě jde o to, jakým způsobem bychom zvětšili naše národní bohatství. (Výborně!)
Ve vládním prohlášení se klade veliký důraz na právní řád a na právní jistotu. Velmi správně! Ale já bych chtěl program vlády ještě o něco doplniti. Myslím, že se rozumí samo sebou, že zákony, které vydáme, musíme také rádným způsobem plniti. Nebývalo toho vždycky, ale musí býti. Ale jde ještě o jednu právní jistotu a ta spočívá v tom, abychom nedělali zákonů překotně, abychom jich každých 48 hodin neměnili. (Hlas: Jako při obilních kontingentech!) Zde jde tedy o tuto důležitou právní jistotu, na kterou jsme neobyčejně stonali v předchozím období.
Vážený kolega Winter mluvil včera o tom, že potřebujeme zase zavésti v jakési formě zákon o zabírání bytů, že máme do jisté míry trpké zkušenosti, že zklamala nás reforma bytová a zákony, které zde byly, že se tolik nestavělo, jak se očekávalo, a podobně. Myslím, že zákony o ochraně nájemníků, umělém snižování činží, zde ještě trčí jako přežitek starých dob, se kterými se jinak v prohlášení vládním loučíme jako s přežitkem, a že se nedají hospodářské poměry uměle upravovati nějakými nařízeními. A snad - nevím snad bude trvati ještě další 3 léta, nežli dojdeme k poznání, že všecky tyto věci jsou stejně neudržitelné, tak jako byly příplatky na mouku, jako byly konsumentské subvence na maso a jak se to všecko jmenovalo. (Posl. Toužil: Co dělá zákon o podpore stavebního ruchu?) Od počátku stál jsem a stojím na stanovisku, že potud, pokud nebude možno zvýšiti činže, nebude se stavěti. Je to nepříjemná věc, ale těch nepříjemných věcí . . . (Hlas: V nových domech se platí 3 a 4 tisíce korun ročně!) Neudržíte, pánové, rozdílu, aby ve starých domech se platilo za pokoj a kuchyni 300 K a v novém domě 3300 K. Nemůžete prostě udržeti všech těchto věcí. Budete míti na příklad dvojí zaměstnance ve svých závodech, jeden z nich bude platiti za pokoj a kuchyň 300 K a druhý 3300 K. Dělejte, prosím, prostě co chcete, všecko je marné - to jest zákon národohospodářský, to je zákon přímo, řekl bych, přírodní, to je hřích proti přírodě, který se páse, a ten se vám vymstí, dělejte co chcete. Konstatuji tedy jen, že zase jdeme k tomu, abychom rušili domácí mír, abychom lidem nasazovali nájemníky do jejich bytů. Myslíte, to že je nějaký pokrok? Již jednou jsem řekl, že neděláte nic jiného, než že chcete vlévat 5 litrů vody do litrové láhve. Je přece nemožné, abychom ještě pokračovali tak, jak se pokračovalo dosud.
Vím, pánové, že je to velmi nepopulární, ale je leccos nepopulární a vláda má právě účel, aby všechny strany vzaly na sebe nepopulární věci, o nichž jsou přesvědčeny, že se dělati musí. To by bylo její veliké plus, že by všichni nespokojení neměli, kde by se zachytili, že by se nemohli zachytiti vyhrožování, že půjdou k jiné straně. To by bylo největší její plus, jak bychom se zbavili demagogických hesel.
A, velectěné shromáždění, my se musíme demagogických hesel zbaviti. Situace, ve které dnes v Evropě žijeme, není lehká. Podívejte se, prosím, jak všechno závisí na uspořádání naší valuty. Snad všichni měli jste dojem, že jsme zde ve střední Evropě jako na ostrově a kolem nás že se všechno řítí pod úžasnou tíhou inflace, pod tím, že na všech stranách se tiskne a tiskne a že my stojíme jediní, kteří od počátku soustavně tomu se bráníme, poněvadž jsme viděli předem, k jakým koncům bychom došli, kdybychom měli tisknout státovky.
Přehlížíte-li hospodářství států, které jsou inflací těžce dotčeny, vidíte, že důvody spočívají v něčem jiném, že spočívají v tom, že právě proto, že stát si opatroval velice lehce příjmy tiskem bankovek, stejným způsobem velice ochotně povoloval všechna vydání, čímž rozmnožoval důchody a tyto důchody rozmnožené přirozeně zvyšovaly ceny, až se dospělo ke stavu, jak vidíme v Rakousku, že se stává rakouská koruna téměř nonvalentní. V Rakousku, myslím, příčina těžkého pádu jest, že Rakousko jest státně-zaměstnaneckou republikou comme il faut. My ještě tak daleko nejsme. Tam, kam bychom se dostali letos, bylo Rakousko již loni, kdy mělo 47% svých výdajů na osobní náklady zaměstnanectva, pensistů a všeho možného. My málem bychom se dostali na stejnou číslici. Víme, že v Rakousku udělali zákon - tam měli také nějaký státně-zřízenecký výbor - a my jsme tento zákon zcela bezmyšlenkovitě převzali. A poněvadž jsme si mysleli, že jsme bohatším státem nežli Rakousko, ještě jsme to, abych tak řekl, omastili. Ve své rozpočtové řeči, když předkládal jsem jako ministr financí rozpočet v roce 1919, řekl jsem, že mám ohromnou obavu, abychom stavějíce stát, neudělali místo lidové úřednickou republiku. Úřednickou republiku si udělali v Rakousku. Jejich etat gáží a jiný jest tak ohromný, že připočítáme-li k tomu za loňský rok ještě jejich doplatky na mouku, cukr a všechny možné jiné věci, které činily u nich 22 miliard z rozpočtu 70miliardového, opravdu nevím, co se z těch miliard utratilo v Rakousku za nějaké plodné věci.
Říkám ovsem jedno: až jednou za korunu rakouskou si nebude moci státní zaměstnanec ničeho koupit, pak bych rád věděl, co mu pomohlo, že se natisklo tolik bankovek. A k těm věcem to skutečně dospívá. Jestliže my tedy mluvíme o šetření, jestliže říkáme, že musíme zmenšiti, nevyhnutelně zmenšiti počet svých zaměstnanců státních, máme před očima odstrašující příklad, jak to dopadlo v Rakousku.
U Německa byly věci jiné. 60milionový národ německý neměl té velikosti, aby, když vojnu prohrál, si řekl: musíme splniti všechny důsledky prohry. V Německu nešli stopami roku 1871 poražené Francie. Té Francii nadiktovali na tu dobu ohromnou válečnou náhradu 5 miliard, ale Francie nedělala, co dělalo Německo, Francie pracovala a šetřila a zaplatila náhradu dříve nežli byla povinna. Německo nenásledovalo Francie, kterou kdysi porazilo. Německo dělalo ve velikém dumping-systém tím, že tisklo a tisklo, nezvyšovalo tarifů a daní a chtělo prostě tím, že udělá nepořádek, zbaviti se závazků. A to Německo, které za války nenašlo v celém světě oddaného přítele, to Německo nyní na poli hospodářském pracuje stejně, aby bylo stejně nenáviděno ode všech, kteří milují pořádek a svobodný rozvoj jako bylo před válkou. Německo tím chtělo rozšířiti svoji výrobu, chtělo dělat nekalou soutěž - jinak toho nemohu nazvat - po celém světě svými výrobky, čili Německo přes to, že bylo poraženo, postavilo se na stanovisko, že ono musí trestat ostatní za to, že chtějí od něho, aby napravilo křivdy v Belgii, křivdy, které napáchalo ve Francii, čili zkrátka, aby reparovalo všecky škody, které udělalo. Německo nás žene do nepořádku.
O Polsku nebudu mluviti, poněvadž tam je velmi jasno, jak se mohlo stát, že Polsko má v oběhu 194 miliard polských marek a že se chystá, že jich ještě 70 miliard vytiskne. U Polska to byly podniky skutečně jednak nad jeho síly jdoucí, byla to obrana proti bolševickému Rusku, ale také veliké sny imperialistické, které je stáhly do velice nebezpečných válek, do neplodné činnosti válečné již dávno po uzavření míru.
U nás jsme od počátku stáli na tom, že nesmíme tisknout. Jedno je jisto: Že valuta se nedá napraviti nějakými příkazy, poněvadž kterákoliv měna je jenom důsledkem hospodářského stavu dotyčného státu. My bychom mohli napraviti svoji měnu, kdybychom vyráběli více než mnoho-li spotřebujeme, kdybychom vyráběli tolik, abychom z vlastního výtěžku výroby mohli doplniti ztracené výrobní aneb částečně zničené výrobní prostředky, a kdybychom zároveň ve výrobě měli možnost docíliti-obnovení prostředků výrobních, které výrobou se opotřebují.
To je tedy druhá část hesla "pracovat". Musíme dojít k tomu, aby výroba byla větší než spotřeba; k tomu, aby byla větší, můžeme se dostat dvojím způsobem: jednak tím, že zvýšíme výrobu, jednak tím, že snížíme spotřebu. Jenom v takových státech dojde se k normálním poměrům měny.
Víte, velectění pánové a dámy, že u nás byla snaha - a byla specielně panem ministrem dr. Englišem velmi usilovně projevována - abychom docílili stabilisace kursu koruny. Že stabilisace kursu koruny je nesmírně důležitá pro veškeré naše národní hospodářství, o tom nemůže být pochybnosti. Myslím, že povlovně důležitost stabilisace pochopí nejenom ti, kteří se z povinnosti musí zaměstnávati národním hospodářstvím, nýbrž že ji dnes pochopí i nejširší vrstvy našeho lidu, že pochopí i naši dělníci, že v stabilisaci měny spočívá také stabilisace mezd, že stabilisace měny znamená, že jest možno zaraziti drahotu, čili zkrátka a dobře, že ke stabilisaci dojíti musíme. Ale já nevěřím prostředkům, které by snad chtěly dosahovati stabilisace jenom omezováním bursovní spekulace neb něčím podobným.
Musíme si býti vědomi, že máme papírovou měnu. Co je papírová měna? Co jsou všechny bankovky, resp. státovky, které obíhají u nás? Až na malou část státovek, které byly vydány na soukromoprávním podkladu, tedy z 11 miliard asi 2 miliardy - vše ostatní je dluh státu. A přirozeně, jeho cena se bude říditi v zahraničí tím, jaká je důvěra ve stát dnes a jaká prognosa se státu dává pro budoucnost. O důvěru tedy v prvé radě musí jíti všem, kteří by chtěli stabilisovat měnu. Musíme ovšem vůči veškeré cizině i vůči domácím poměrům ukázati, že houževnatě stabilisujeme veškeré hospodářské poměry u nás, a potom povzneseme také důvěru ke koruně.
Co jsme viděli za doby poválečné, ukázalo nám velmi jasně, v jaké úzké souvislosti je zahraniční kurs s naší vnitrní nákupní cenou. Nesmíme zapomínati, že jsme státem vývozním, ale státem vývozním, který má malou základnu surovin. Nakupujeme v cizině spoustu surovin, ze kterých nás průmysl pracuje, ale ovšem v cizině nakupujeme za mezinárodní kurs. A proto pokles mezinárodního kursu znamená pro nás zdražení surovin, které nás průmysl, nás obchod dostává. Tím ovšem klesání kursu přivoďuje do jisté míry zvýšení drahoty, působí na mzdy a důsledek jest, že na mezinárodní kurs naší koruny musíme klásti velikou váhu. Velmi mnoho ovšem záleží na tom, jaká jest vnitrní nákupní síla koruny doma, poněvadž jest jisto: mohli bychom zvýšiti kurs koruny až na vnitrní nákupní sílu, ale když zvýšíme kurs koruny nad domácí nákupní sílu, znamená to nebezpečí pro nás export a naše národní hospodářství.
Jest ovsem jisto, že náprava měny, kde srovnáváme vnitrní nákupní sílu koruny s jejím zahraničním kursem, ukládá nám velkou opatrnost ve všech oborech, totiž, aby u nás nákupní síla koruny neklesla, nýbrž aby pokud možno stoupla. Stoupati ovsem bude, jestliže nebudeme při každé třeba sebe menší přeměně cen, které platí dnes u nás, žádati nové přídavky na mzdách, na platech, čili jinými slovy, nebudeme-li zvyšovati ihned všechny výrobní náklady. Teprve tenkráte, kdybychom si zavedli do této věci pořádek u nás doma, mohli bychom přistoupiti k druhému důležitému problému, který máme, totiž problému mezinárodní akce za tím účelem, aby nejen koruna, nýbrž také jiné podceňované valuty byly stabilisovány.
O mezinárodním zákroku na záchranu valut mluví se mnoho, a v projektech, o které jde, pravidelně mluví se o fantastických věcech, jak by to šlo udělati nějakým nařízením, jak by to šlo udělati nějakou mezinárodní měnovou jednotkou, ale všechno to po mém názoru jest cesta naprosto neschůdná. U Rakouska mluvilo se o velkých věcech, které by byly dány čtyřdohodou, ale všechno to jest zbytečné a marné. Myslím, že postup, kterým by se mezinárodně mohlo pokračovati, by byl asi tento: Všude v prvé radě se odstraní nepořádek ve měně tím, že by státy uzavřely mezi sebou mezinárodní úmluvu, že všechny provedou první zásadu, že se nebudou tisknouti nekryté bankovky. Neříkám, že některým státům by nebylo pomoci - možná, že některým již není pomoci - ale to jest jiná věc. Máme státy, se kterými jinak chceme žíti velmi dobře, máme Jugoslavii, Rumunsko, které mají také rozvrácenou měnu na základě inflace, máme Bulharsko. To všechno jsou státy, na kterých jinak máme neobyčejný zájem. Proč máme na nich zájem? Nám nemůže býti jedno, zdali jest rozvrácena měna v Jugoslavii, poněvadž to znamená, že brzdí se tím náš vývoz do Jugoslavie. Nám nemůže býti lhostejno, jestliže neopatrným prováděním pozemkové reformy letí lei rumunský dolů, poněvadž to jest země, kam chceme vyvážet. Jakmile jejich valuta poklesne, působí pokles jako ochranné clo, oni prostě kupovati nemohou. Nám nemůže býti lhostejno, v jakých vztazích jsme k Bulharsku a vůbec na Levantě, a proto by pro nás takováto úmluva byla neobyčejně cenná, kdyby obsahem jejím bylo: všecky státy, které se zaváží, že nebudou dále tisknouti nekrytých bankovek a že se budou brániti takové inflaci způsobem, který později vyložím, všecky tyto státy by mohly býti ve společné unii a podrobily vy se kontrole unie, že závazku dostojí. To je jen první krok z nepořádku, ve kterém žijeme netisknout bankovek. Musíme však jíti ještě dále. Všechny ty státy by se musely zavázat, ze provedou skutečnou rovnováhu ve svém rozpočtu, totiž rovnováhu potud, že budou krýti všechny své běžné výdaje také skutečně daněmi, ne nějakými půjčkami, poněvadž vnitřní půjčka, kterou stát udělá, může býti také inflací. Jestliže obyvatelstvo neušetřilo tolik, mnoho-li může postrádati výroba, tu ovšem, i když vypíšeme nucenou půjčku nebo dobrovolnou, vezme se kapitál z provozovacích prostředků výroby, zcela přirozeně jde do bankovního úřadu a v bankovním úřadě promění se ve formě lombardu na peníze. Tedy vnitrní půjčka jest pro stát a jeho finanční hospodářství vůbec možná a zdravá jen tehda, jestliže se bere z úspor. To myslím, že by byly první body, které by mohly býti mezinárodně smluveny. Zároveň by státy, které by k úmluvě přistoupily, slíbily si vzájemnou pomoc na úpravu poměrů měny.
Nemyslete, prosím, vážené shromáždění, že rozvrácenost měny tíží jen nás. Tíží Anglii, tíží Ameriku stejně jako nás. Anglii tím že má ohromnou nezaměstnanost, poněvadž jí jednak Německo - jak jsem již řekl - neslušně konkuruje, jednak tím, že do zemí s rozvrácenou valutou těžko mohou prodávat. Veliká nezaměstnanost Ameriky spočívá na stejných důvodech. Jestliže Churchill ve své řeči řekl, že je odstranění rozvratu valutního aspoň stejně důležito jako otázka odzbrojení, po mém názoru měl úplnou pravdu a my bychom pro mezinárodní řešení našli jistě oporu u všech silných států s nerozvrácenou měnou, které přece jen vidí, že mají na tom veliký zájem.