Pan ministerský předseda dr. Beneš klade celou svoji naději na dohodu stran. Avšak úplně přehlíží jedno, že totiž žijeme v době třídních bojů a že se naprosto nedá uskutečniti na trvale kompromis mezi hladem kapitalismu po moci a mezi socialismem třeba i spoutaným.
Jak pevné jsou ty věci ve skutečnosti, to se dá prostě vyjádřiti větou, že i nejnevinnější resoluce, podaná německou oposicí, může jednoho krásného dne koalici odfouknouti. Proto se nelekáme toho, co tu přichází. V pokusu všenárodní koalice, v pokusu odstraniti státní krisi myšlenkou všenárodní, nespatřujeme nic jiného, než naivní anachronismus, než zmocněný státní dilentantismus. Prosím za prominutí toho slova, nerad ho užívám. Nyní však musím, poněvadž jsem to již řekl, podati také důkaz, že jest pravda, co bylo řečeno. Jak pak máme věci nazývati jinak, vidíme-li, jak vláda pojednává o problému rozhodném nebo když už ne rozhodném, tedy přece v popředí státu stojícím. Celá veřejnost čeká po bratislavské řeči presidenta Masaryka, po rozmluvě mezi ním a německým farářem bratislavským, v největším napětím na to, jak se vláda postaví k národnostnímu problému, jak si představuje poměr Němců k ostatnímu obyvatelstvu. A vláda odpovídá prostě, že si představuje řešení národní otázky - cituji vždy doslovně -"v duchu nejsvobodomyslnějším, na právním podkladě podle demokratických výsad ústavy a - podle výsledků sčítání lidu". Nyní tedy vidíme, co dosud scházelo: statistika. (Veselost na levici.) To říká pan ministr zahraničí a ministerský předseda, který o sobě tvrdí, že pracoval na konstrukci tohoto státu, jenž se mezi jiným nazývá i otcem menšinového problému v tomto státě, jenž se chlubí, že našel rozhodnou formuli. Čeká na výsledky statistiky! President Masaryk označuje stát pravým jménem, jakožto jazykově smíšený. Pan ministerský předseda - čeká na výsledky statistiky, aby vypátral základní charakter státu. President Masaryk mluví před bratislavskými Němci a praví jim, že poukáže své úřady, aby se daly vésti duchem lidskosti a spravedlnosti, a pan ministersky předseda a nová vláda nenajdou ani jediného smířlivého slova pro německé obyvatelstvo. Tak dokazujete, pánové, že vláda nerozumí znamením doby, že vláda není na výši své úlohy, že nezná povinností, jež jí v tomto státě zápasy proniklém připadají v této chvíli.
Avšak k tomu ke všemu je ještě další moment. Ve snaze působiti na venek nemohu si to jinak vysvětliti - podává vláda zcela nesprávný obraz hospodářských poměrů v tomto státě. Všecko se jako v politice zahraniční - bojím se, že novy režim přenese metody zahraniční politiky také na politiku vnitřní, což je poněkud povážlivé - všecko se barví na růžovo a překotně. Jak se mají však věci ve skutečnosti? Stojíme před těžkou hospodářskou krisí tohoto státu, nebo lépe řečeno, jsme uprostřed ní. (Souhlas na levici.) Velká odvětví průmyslová jsou ochromena. V podnicích Pražské železářské, ve Vítkovicích, v Trzynczi, v Kladně jsou pece z největší části vyhaslé a všude se pracuje se zkrácenými střídami. Továrny na vagony Studénka, Kopřivnice, Ringhoffer jsou z části nezaměstnány. Velké hory koksu a uhlí leží na šachtách a nelze jich odbýti. Průmysl sklářský, zvláště průmysl přepychový je úplně zastaven. Stejný osud sdílejí také průmyslové podniky zemědělské. Silně se započalo s propouštěním dělníků a každý den vysazováni jsou dělníci na dlažbu. Tážeme-li se, kdo na tom má vinu a odpovědnost, může naše odpověď býti jen: odpovědnost padá na pochybenou obchodní a hospodářskou politiku dřívějších vlád. Především však nutno přičísti vinu nešťastné politice valutové, kterou jsme provozovali od prvního dne, neméně však také politice obchodní, kterou jsme zařídili vzhledem k Velké Dohodě a především k Francii, obchodní politice, která na nás svalila celým proudem těžkou hospodářskou krisi. Třeba jen projíti světem, aby bylo viděti, jak jsme v sousedních státech ztratili odbytiště za odbytištěm a jak československý průmysl byl z trhu - jmenuji Rakousko - úplně vytlačen. Tím je vinna, jak jsem již řekl, v podstatě hospodářská politika tohoto státu tak bohatého přírodními poklady, který byl svou valutovou politikou přiveden téměř na pokraj propasti. Všecko bylo zde zařízeno na kurs koruny, při čemž ovšem že začátku měli jsme úspěch. Potom však koruna klesala, výhody této nešťastné valutové politiky brzy zmizely. Tím citelněji musely se objeviti všechny nevýhody. Pokles kursu koruny přivodil ovšem zdražení našeho odběru surovin v cizině, poněvadž jsme vysokou měrou na tento odběr v cizině odkázáni, železářský průmysl na železnou rudu ze Švédska, textilní průmysl na přívoz surovin z Anglie a z Ameriky, nemluvě o velmi značném dovozu potravin. Prožíváme zvláštnost - listy o tom referovaly - že na příklad jihoamerická vlna se zpracuje zde u nás v Československu nebo v Německu a že zpracování s připočtením nesmírných dopravních výloh z Jižní Ameriky a zpět jest vždy ještě lacinější než zpracování v Americe. Tak celá hospodářská politika tohoto státu bídně ztroskotala. Stáli jsme před možností, abychom přivedli hospodářský život tohoto státu k novému rozkvětu, a ztroskotali jsme o svou pochybenou politiku hospodářskou. V době poválečné není rozhodným pro národní hospodářství kurs koruny, nýbrž rozhodným jest, zda je stát s to, aby uvedl průmysl do chodu, aby jej plně zaměstnal, zda je s to, aby poskytl dělníku plny výdělek a spotřebitele aby dobře a lacino zásobil a vyživil. Důkaz pro to však nám zůstal tento stát dosud dlužen.
A nyní druhá kapitola, o které je právě tak nedostatečně jednáno ve vládním prohlášení. A to je politika vyživovací. Nebude zde nikoho, kdo by to popíral, řekneme-li, že se vyživovací soustava tohoto státu bídně shroutila. Žeň dopadla, to není přehánění, skvěle, a všeobecně se očekával pokles cen. Také se nám sliboval, když šlo o to, aby se zavedl volný obchod. Říkalo se, že konkurencí na světovém trhu všechno zboží zlevní, a čeho jsme se dožili? V krátké době, kdy jsme zavedli volný obchod, stoupl cena pšenice z 3˙17 Kč na 7 až 8 korun, v podloudném obchodě ještě výše.
Cena žita z 2˙72 Kč vyskočila na 6 až 8 Kč. Dožili jsme se, že cena brambor dosáhla výše 2 korun. (Německé výkřiky: 4 korun!) Prosím, dám se opraviti na 4 koruny. Avšak řekněme, nejnižší cena pohybuje se mezi 2 a 3 korunami. Dožili jsme se, že ceny šatstva a obuvi mocně stouply a že se - převedeno prostě jen na formuli "ceny chleba a mouky" - domácnost čtyřčlenné dělnické rodiny zdražila asi o 1500 korun, pouze moučnou politikou v tomto státě. Při tom nechceme mluviti teprve o tom, jak je postaráno o dodávky mouky. Víte všichni, že jen nejmenší část sjednaného kontingentu byla dosud odvedena a že jest tolik a tolik okresů, kterým v poslední době nebylo vůbec možno mouku dodati. Proslulé prováděcí nařízení ze 17. července 1919 odkrylo celou tu ubohost naší vyživovací politiky a dá se naznačiti přibližně tak, že jsou jenom ty kruhy účastny veřejného zásobování, které mohou podati důkazy nemajetnosti, a že jen po ruce jsoucí zásoby rozhodují pro uplatnění tohoto nároku. Člověk má, je-li nemajetný, ovšem nárok, avšak nikoli právo jej uplatniti. Jak má se tedy věc, shrneme-li to krátce? Největší část obyvatelstva stojí mimo veřejné zásobování, téměř veškeré dělnictvo stojí mimo přednostní dodávky. Téměř veškeré dělnictvo musí platiti mouku a obilí za cenu světového trhu a ani tak zvané vrstvy nemajetné nedostanou mouku dodánu o tuto 1 Kč laciněji, poněvadž kontingenty nejsou sehnány, takže i tyto vrstvy jsou nuceny opatřovati si mouku ve volném obchodě. Tak možno zajisté říci, že cely velký vyživovací plán ukázal se planou blýskavicí a že stojíme před těžkou vlnou drahoty, jejíž důsledky jsou prostě nedozírné. Tak došlo k tomu, jak jsme předpovídali, že tak slavený volný obchod nepřinesl obyvatelstvu nic jiného než zdražení živobytí. Vinna je dřívější, avšak i nová vláda; neboť zkoumáme-li včerejší vyživovací program vlády, musíme bez neděje kráčeti vstříc budoucnosti, poněvadž nám ani včerejší program výživy nepřinesl nijakého uklidnění v tom směru, že by se pomyslelo na změnu vyživovací soustavy.
Pánové! Právě tak neuspokojivé a nic neříkající, jako ke kapitole hospodářské politiky a vyživovací politiky, je prohlášení v těch bodech, kde se mluví o sociální politice a invalidním pojištění. Dělá se ovšem sociálnímu pojištění poklona, avšak hned se pohřbívá pod stem výhrad. Jak dlouho se už slibuje v tomto státě sociální pojištění mrzákům, starcům, vdovám a sirotkům! Nejprve se říkalo, že nutno otázku tu studovati, a bylo svoláno tolik a tolik expertis, tolik a tolik odborných výborů dosazeno, a vždy opět zůstalo při poradách, expertisách a prázdných slovech. A když nyní přišla chvíle je uskutečniti, vyskytuje se tisíc výhrad, z nichž každá o sobě je již způsobilá učiniti nejistým uskutečnění sociálního pojištění. Avšak my říkáme, že německé dělnictvo zmobilisuje všecky síly, aby tentokráte dostalo invalidní pojištění domů. (Souhlas na levici.) My však pravíme, že napneme všecky síly, svoláme všecky živly v tomto státě, abychom konečně přinesli mrzákům, starcům, vdovám a sirotkům částečné zmírnění jejich nouze. Svoláme dělníky všech národů k společné obraně, kdyby skutečně tu měly býti síly, snažící se zabrániti, aby invalidní pojištění bylo provedeno.
Vytýkáme dále, že nebylo zde ani slova zmínky o osudu válečných poškozenců, že ani slovem nebylo pamatováno na staropensisty a ani slova nepromluveno o tom, je-li vůle, aby se konečně uskutečnila stabilisace požitků veřejných zaměstnanců.
O pozemkové reformě nebudu mnoho mluviti. Také zde není nic jiného než slova; ve skutečnosti nebude politika pozemková ničím jiný, než přesazením národnostní politiky na pole politiky pozemkové (Souhlas na levici.) s úplným vyloučením německého obyvatelstva. Víme tedy, před čím se máme míti na pozoru, a že naše přání po zastoupení dělnictva a německého obyvatelstva v Pozemkovém úřadě zůstane i dále nesplněno.
Nyní mně dovolte, abych vrátil se k ostatnímu obsahu programu. Mluví se tu stále o stále o demokracii, prší tu doslova demokratické přípovědi, mluví se o vymoženostech revoluce atd. Pánové! Dovolte, abych řekl, co o tom myslíme my. Kdysi byl česky národ demokraticky a také česká buržoasie byla kdysi revolucionářskou. Byla revolucionářskou. Když však dospěla cíle, přestal býti moment národní revolucionářským. Tu se obrátil boj české buržoasie o vlastní národní svobodu v národní potlačování jiných národů. V tomto okamžiku vstoupila většina českého národa do rad reakce. Pro ni je tedy národní revoluce skončena a pro proletariát přišel okamžik, kdy může počíti sociální revoluce. Pánové z koalice! Pohybujete se v samých protivách a vždy opět dostáváte se do konfliktu s minulostí. Češi byli kdysi demokraty, Češi byli kdysi antimilitaristy, dnes však hledí si zaříditi svůj militarismus podle vzoru pruského. Čechové byli kdysi pro právo sebeurčení, které se stalo základem jejich státu, jiným národům však právo sebeurčení odpírají. Byli kdysi průkopníky politiky menšinové, dnes ji potírají, byli kdysi státoprávními federalisty, dnes stali se nejfanatičtějšími centralisty. Kdysi byli bojovníky za všeobecné rovné a přímé volební právo, dnes však jsou mezi nimi již vážné skupiny, jež se zabývají otázkou, jak by to právo mohlo býti opraveno pro německé obyvatelstvo na pravou míru. Byli pro rovné právo volební, nyní však je berou vojákům. Byli pro volební právo do obcí a pro samosprávu obcí, avšak dnes obcím autonomii prostě odňali, vytáhli ji obcím pod nohama. Jak jsem v úvodě řekl, byli průkopníky demokratických, ústavních zařízení, avšak tento stát obdařili systémem dvoukomorovým, dali mu Stálý výbor, dosadili výbor iniciativní: dali mu státní řeč, omezili mu právo spolkové a shromažďovací, podrželi starý "Prügelpatent" a musejí tak strpěti hanbu, že ve vlastním Rakousku "Prügelpatent" již dávno neexistuje, kdežto zde v demokratickém státě se ho ještě stále používá. Pánové, v poselství presidenta Masaryk a z října slíbili jste svobodu tisku. Avšak není dne, kdy by nebyly nesčíslné listy škrceny a stíhány. Vůbec je hanba, vezmeme-li do ruky noviny kteréhokoli jazyka a vidím-li bílé skvrny, které upomínají na starou rakouskou policii. Pánové! Podrželi jste stanné právo a převzali výjimečný stav ze starého Rakouska, jemuž jste se tak velice posmívali. Dříve jste vždy byli pro demokratisaci správy, co však zde máme dnes, není nic jiného, než stát vrchnostenský, v němž vládne byrokracie.
Pánové! Na místo vašeho opojení ze svobody vstoupilo, dejte si to od nás říci, národní opojení z moci. Sázíte lípu svobody a současně plníte trestnice v Borech, Špilberku a na Pankráci. Domníváte se, že jste zvítězili nad Rakouskem, a sami jste zajatci Dohody. Mluvíte o demokracii a právu sebeurčení a utlačujete jiné národy, odpíráte jim toto sebeurčení a samosprávu. Rozumíte špatně problému demokracie. Snad by byl správným váš názor v jednotném národním státě. Avšak jak je tomu ve státě obývaném několika národy. Tu je demokracií rostlina zcela jiná. Tu za jisté platí zásada, že tam, kde žije více národů, vládnou tyto národy svým státem společně, že však kulturní zájmy každého jednotlivého národa mají býti opatrovány vždy jen národem vlastním.
Propadli jste státní ideologii, která vás činí slepými k vašim chybám, slepými k nezbytnostem národů. Myslíte, že jste překonali stání krisi, avšak jste, ať to chcete přiznati čili nic, v státní krisi. A když už jednou o tom mluvíme, chceme k tomu říci ještě několik slov: Krise tohoto státu má své příčiny v celé konstrukci a struktuře státu a především v tom, že jste dosud ještě nevyvodili důsledků z této struktury.
A musí se nás trapně dotknouti, jestliže pořád ještě nechcete nic věděti o dohodě, pořád ještě nehledáte mír pro stát. Mnoho vašich českých časopisů stojí na stanovisku, že Češi jsou s Němci již vyrovnáni a že není tudíž nyní již co vyrovnávati. Jiné listy zase myslí, že čas k dohodě ještě nepřišel; a vláda se domnívá, že teprve musí vyčkati výsledků statistiky. Slova o dohodě a vyrovnání nechce nikdo vysloviti, nikdo na české straně nemá odvahy říci to, co vyslovil první občan tohoto státu president Masaryk ve svém poselství z 22. prosince 1918: "Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli" s Němci. President se toho odvážil, z vás nikdo nemá odvahy to slovo vysloviti.
Nyní chci trochu důkladněji promluviti o národnostním problému, považuji se však za povinna říci jedno: Pánové, pro nás není národnostní problém sám sobě účelem, pro nás není fetišem. Pro nás jest to boj o školu, boj o nejdůležitější možnosti kulturního života pracujících lidí. Pro nás je to boj o jazyk, boj o zajištění materielních práv pracujících lidí. Vůbec řekl bych, že naše národní požadavky jsou motivovány vesměs sociálně.
A nyní, pánové, vám řekněme, jak my se stavíme k národnostní otázce. Domníváme se, že Československá republika může existovati jen tehdy, vytvoří-li zdravé základy pro trvalé spolužití národů, odstraní-li definitivně znásilňování jiných národů, zřídí-li soustavu národnostní spravedlnosti a trvale zajistí mír národů mezi sebou. To přivoditi jest, podle mého názoru, historickým úkolem proletariátu tohoto státu a to bude možno splniti jen semknutím všech sil ve státě působících v proletariátě. A nyní se pokusím jasně formulovati to, co jsem vyslovil jen povšechně.
(Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
Žádáme národní samosprávu, a to ze dvou důvodů, jednak k rozřešení otázek národnostních, a na druhé straně, aby byla přivoděna zdravá reforma státní správy. Při tom pravíme české většině, že nežádáme nic více, avšak také nic méně, než jsme požadovali ve starém Rakousku. (Souhlas na levici.) To vám říkáme, poněvadž nám dáváte všechny možné titulatury, jako extremisti, maximalisti, nacionalisti a tak dále. Podáme důkaz, že jsme se nezměnili a že nežádáme nic více a nic méně, než co jsme společně požadovali se svými českými přáteli ve starém Rakousku, nežádáme nic více a nic méně, než co žádala sama česká buržoasie ve starém Rakousku. (Potlesk na levici.) Ve starém Rakousku žádali jsme odstranění byrokraticko-centralistického vládního systému, federalisaci ústavy a správy. Žádali jsme to v době, kdy bylo u vesla německé měsťáctvo, a nyní ji požadujeme v okamžiku, kdy u vlády je buržoasie česká. Česká buržoasie jest proti tomu. - Pochopitelně! Nechce se děliti o své panství a o svou moc s měšťáctvem německým. Tomu rozumíme. Avšak čeští dělníci nesmějí tak argumentovati. České měšťáctvo obává se z ústavy, jak my si ji myslíme, roztržení státu. Právě tak to říkali ve starém Rakousku němečtí nacionálové. (Souhlas na levici. - Posl. Špaček: Ale tam jste byli menšina!) To jest, vy jste spravedliví jen, když jste v menšině. Avšak jest jen jedna absolutní spravedlnost pro všecky doby! (Posl. Špaček: Ale my jsme národní stát!) Můžete se stokrát domýšleti, že jste národním státem. Přes miliony Němců, kteří zde žijí, nepřejdete, ty nemůžete vyhladiti se světa. Ostatně řekl vám to také před několika dny president Masaryk, že nejste státem národním, nýbrž že jste státem smíšeným. A pánové, vy se bojíte roztrhání státu. Ve skutečnosti je však roztržení státu jeho ozdravěním, jeho konsolidací a jeho záchranou. Pravíte, že to, co od vás Němci žádají, je zcela nemožné, a nedáváte pak vůbec nic. To je nejjednodušší methoda. A když už jednou - není k tomu často příležitost rozprávíme o otázkách národně-politických, chceme vám uvésti na paměť, jak jsme si ten problém představovali dříve ve společné práci s našimi českými přáteli, a jak jej pro okamžik konstruujeme; chceme tedy říci několik slov o brněnském programu a o programu teplickém u vás tak pověstném. Brněnsky program pochází z roku 1899, byl usnesen na tehdejším rakouském sjezdu strany. Poměry byly nesnesitelné. Státní mašinerie se zastavila, v parlamentu byla jakákoli práce odsouzena ke klidu, požadavky sociálně-politické vystupovaly na povrch s prudkostí vždy větší, dělnictvo žádalo každým dnem bouřlivěji své právo. V chaosu však nemohlo uplatniti svého hlasu; tu se sestupují němečtí a čeští dělníci dohromady a dohodují se o řešení. Žádají přetvoření Rakouska v demokraticky spolkový stát národnostní. Místo historických zemí přejí si národně ohraničená samosprávná tělesa pro obstarávání národních záležitostí, žádají národně jednotné svazy, zákonnou úpravu práva menšin. A abyste viděli, že jsme tehdy nemluvili jinak než dnes, zmiňuji se ještě, že jsme tehdy doslova prohlásili: Odmítáme každé národnostní nadpráví. (Posl. Špaček: To byl jiný stát!) Tehdy - kdy měli Němci ve starém Rakousku ještě převahu - měli jsme odvahu vysloviti, že odmítáme každé národnostní nadpráví a že zvláště odmítáme požadavek státní řeči a že se spokojíme s řečí sprostředkovací. (Posl. Špaček: Vás tam byla jedna pětina Němců, nás jsou zde tři čtvrtiny!) Upozorňuji, že ten počet nesouhlasí a že se vyvrací prostou skutečností, že Češi tvoří jen 47% obyvatelstva. Váš počet tedy nesouhlasí úplně. A nyní dovolte mi pokračovati. Tehdy jsme žádali demokraticky spolkový stát národnostní, žádali jsme samosprávu, odmítali jsme co nejrozhodněji každé národnostní nadpráví a zamítali jsme také státní řeč. A nyní přišel teplický program v roce 1919, 20 roků později. Chci jej zcela krátce načrtnouti. Žádali jsme odstranění byrokratického vládního systému, národně ohraničené kraje a okresy, svobodně volené správní korporace, oddělená správní tělesa, samosprávu školství, zrušení všeho národního cizího panství a pak spojení krajů v jeden stát národní. Oba programy obsahově v podstatě své úplně souhlasí. Program teplický jest sestaven poněkud podrobněji. Obsahuje také slovo o daňové výsosti, slovo o vojenských teritoriálních svazech. Jest také proto podrobnější, poněvadž jsme zatím poznali, že demokracie zákonodárství sama nestačí a že k demokracii zákonodárství musí přijíti také demokracie správy. Dovedli jsme tudíž využíti 20leté zkušenosti, jež mezi oběma programy leží. Avšak v podstatě neřekli jsme v teplickém programu nic více a nic méně, než co stojí ve starém programu brněnském.
A co jsme chtěli programem teplickým? Nechtěli jsme v něm stanoviti své nejbližší úkoly, nechtěli jsme jím určovati své okamžité požadavky, nýbrž chtěli jsme zcela jasné vyznačiti svůj cíl a své stanovisko ke státu přesně precisovati a vylíčiti, v čem spatřujeme jedinou možnost konsolidace poměrů v tomto státě. Můžete se mne tázati, k čemu tato rozprava o brněnském a teplickém programu? Pravím vám: ze dvojího důvodu. Abych vám jednak ukázal, jak si představujeme cestu k uspořádání poměrů v tomto státě, a za druhé, abych vám dokázal, že dnes za režimu české buržoasie nežádáme více než jsme žádali dříve, a že jsme se nestali národnostními maximalisty. Buď jsme jimi byli dříve, pak jsme jimi byli společně s našimi českými přáteli. Naprosto jsme se jimi nestali. Nuže, jednou padlo zde slovo z úst českého straníka, že brněnský program je legendou. A nyní se zdá, jakoby rokem 1899 byl program opuštěn a prostě odložen ad akta. (Posl. Hudec: My jsme se rozešli ve Vídni!) Přejete-li si, vrátím se také k Vídni.
My jsme se nezměnili. Bylo to v roce 1909, bylo to ve vídeňském parlamentě.
Sněmovně bylo tehdy předloženo 38 naléhavých návrhů, z nichž bylo 37 obsahu narodnostního. Sněmovna nemohla se naprosto dostati do pohybu, byli jsme před krisí annekční, před nejtěžšími politickými zápletkami, a tu poznali dělnici, jak němečtí, tak i čeští dělníci, že je k úplnému rozvoji sociálně-politických a hospodářských úkolů ve starém Rakousku potřebí národnostního míru zákonným zajištěním práv na obou stranách; a kdo mohl býti povolanějším hledati toto řešení a je nalézti, než proletariát obou národů? Kdo povolanějším k této tvořivé práci? Když už kára nemohla ku předu, sešli se naši němečtí a čeští přátelé ve Vídni a v roce 1909 podali návrh, nesoucí jméno našeho zemřelého přítele Seligera, jehož smrti i v tomto okamžiku hluboce želíme, dále jméno poslance Soukupa, Pittoniho a Daszynskiho, kde se navrhuje, aby byl dosazen 52členný výbor k poradám o všech návrzích, spadajících v obor národnostní, a aby byla vláda pověřena, aby ihned vypracovala vládní osnovu, která by měla určiti úpravu národnostních poměrů a zvláště práv národnostních menšin; a v důvodech řekli jsme, naši čeští přátelé a my společně: národnostní mír může býti v Rakousku založen jen právními institucemi, které postačí potřebám všech národů. Každému státnímu občanu musí býti dáno zákonem právo, aby se směl ke své národnosti znáti a ji osvědčovati. Tato právní instituce musí dáti každému národu právo sebeurčení. Menšina musí býti, jak jsme tehdy společně řekli, chráněna před každým útiskem. Ještě v říjnu... (Výkřiky), promiňte mi tuto historickou reminiscenci. Činím ji jen proto, abych vám konkrétně uvedl před oči, že jsme se nezměnili. (Výkřiky posl. Špačka. Nepokoj. Místopředseda Buříval zvoní.) Tato reminiscence snad je vám nepříjemná, avšak kol. Špaček přece dovolí, abychom ji přednesli: přinese také trochu světla do našeho postavení. (Posl. Špaček: Proto jsem tady, proto vás poslouchám!) Děkuji. Prosím za prominutí tohoto mého excesu českým jazykem, poněvadž nemám vlastně česky mluviti. (Veselost.)
Téhož roku, když české menšiny přišly s celou řadou stížností, když označovaly své postavení nesnesitelným a appelovaly na německé dělníky, tu sestoupili se zase němečtí a čeští dělníci a podali ve sněmovně návrh - nese jména Seligerovo a Němcovo - jímž se žádá, aby byly hned provedeny volby do výboru národnostního, a vláda se vyzývá, aby se dostalo především i národnostním menšinám nezkráceně práv státoobčanských, zaručených ústavou. A v odůvodnění se opět pravilo, že není jiné cesty než změna ústavy, že musí býti zajištěno právo národů na sebeurčení a právo přiznati se k své národnosti. Poněvadž české žaloby neumlkly a naši čeští přátelé tehdy žádali, aby se podniklo přece něco konkretního pro menšinové školy, podali němečtí sociální demokraté společně s tehdejším poslancem, nynějším předsedou sněmovny Tomáškem pod jménem Tomášek - Seitz návrh, v němž se žádá za podání osnovy vládní, která se bude zabývati zákonnou úpravou, zřizováním a organisací menšinových škol a v němž se především vyzývá ministerstvo vyučování, aby vyšetřilo všecky stížnosti na protizákonná uzavření škol a aby podalo zprávu o výsledcích a o opatřeních, jez nutno podniknouti. Tak jsme jednali ve starém Rakousku my, vy však chladnokrevně naše návrhy zde zamítáte. Když vypukl spor o školu Komenského a národnostní vlny se zdouvaly, němečtí sociálně-demokratičtí poslanci podali dr. Adlerem ve sněmovně návrh, podle něhož se stanoví částka 3 milionů korun pro účele menšinových škol a přiznává se poměrně všem národům v úvahu přicházejícím a dostane se do správy poslanců příslušných národností.
Zůstali jsme tudíž stejnými. Vy však nechcete vůbec s námi mluviti o dohodě, jestliže se dříve nepřiznáme k tomuto státu, jestliže se proň neprohlásíme, jestliže vám neučiníme oficielního pravidelného uznání. Dovolte mně říci něco o tomto přiznání. Toto přiznání je československou zvláštností. (Souhlas s veselost na levici.) Také v jiných státech jsou menšiny. A přece by na příklad Italům nenapadlo, aby žádali od Bolzanských slavnostní uznání státu, nebo dokonce přiznání k němu. V srbochorvatském státě S. H. S. nenapadlo nikomu žádati od nově přibyvších státních občanů přiznání k státu. A vy, pánové, byste otvírali oči, kdyby se vám bylo řeklo v Rakousku, že máte učiniti přiznání k státu. Tu byste si byli zcela zvláště nabrousili a vaše odpověď by byla dopadla ještě o něco resolutněji, než jsme vám odpověděli my. Ostatně, když jsme již právě u té rakouské historie, pak se tážeme: Co pomohl Habsburkům ten velký počet přiznání, jež jste Habsburkům dali? (Souhlas a veselost na levici.) Řeknu vám hned, že tato přiznání Habsburkům nic neprospěla, avšak že jim také neuškodila. (Posl. Špaček: Tak děláte vy tu politiku!) Ve skutečnosti také nikdy se od vás ve starém Rakousku nežádalo, abyste se ke státu přiznali, a ve skutečnosti také dělali jste vždycky pravý opak. Rozeznávali jste mezi státem a dynastií a dynastii jste holdovali, státu však jste neuznávali. V roce 1867 prohlásil vaším jménem Rieger při vašem vstupu do sněmovny, že vaše vstoupení po 16 leté politice abstinenční netvoří prejudic. Totéž učinili Vašatý, Stojan, Žáček a jak se všichni jmenují. A jestliže se tato státoprávní prohlášení pohybovala na povrchu, udělal to kolega Klofáč v roce 1901 již zcela důkladně, prohlásiv: "Vstupujeme do tohoto parlamentu v okamžiku největší tísně, poněvadž nemáme jiné tribuny, avšak prohlašujeme, že jako Češi chceme míti jen svůj stát a naprosto neuznáváme zákonného a ústavního obsahu tohoto vašeho státu. Vůči Rakousku v jeho dnešním složení nepovažujeme se za zavázány k žádným obětem a povinnostem jakéhokoli druhu." Tak jste mluvili vy a nikdo vám z toho nepletl provazu. Pokud se pamatuji, stali jste se také ministry. Vaše státoprávní prohlášení naprosto vám nezkazila apetitu na ministerská křesla a neškodila vám ani u Rakušanů. (Veselost na levici.)
Pánové! Obracíte se proti nám
s veškerou rozhodností a se stanoviska brněnského a teplického
chcete nám uplésti provaz. Prosím, ctěte poslední prohlášení,
které ministr Staněk v roce 1917 učinil ve vídeňském parlamentě
jménem české delegace! Tu jste se naprosto neostýchali požadovati
to, co my žádáme od vás dnes: spolkový stát národnostní. (Posl.
Špaček: To bylo v Rakousku!) Ano, to je něco jiného! Chtěl
jsem jen konstatovati historickou pravdu, udělejte si k tomu muziku.
(Posl. Špaček: Ten "Bund" se rozpadl, toho již není!)
Prosím, nechci prorokovati, avšak žádný stát si nezaručil,
co se s ním stane později. Vidíte, že se Rakousko rozpadlo. (Nepokoj,
výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid!
Posl. dr. Czech (pokračuje): Jako vy kdysi, dovoláváme se v tomto dějinném okamžiku přirozeného práva národů, sebeurčení, a žádáme pro sebe svobodný vývoj. Toto právo nám odpíráte a já vám pravím: Byli Čechové. (Posl. Špaček: A doufám, že jsou a budou!) A potom: Co značí otázka po přiznání? Jak dětinská je tato otázka! Když máme plniti své státoobčanské povinnosti, nejsme tázáni po přiznání k státu, nýbrž nuceni k němu a mašinerie zákona pečuje již o to, abychom se pro tento stát vyslovili. A obstarává to velmi vydatně. (Souhlas na levici.) Zastáváte-li však stanovisko, že povolení práv má býti odměnou za řádnost státního občana, pak naprosto nemůžeme s tímto stanoviskem souhlasiti.