Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníkovi p. posl. R. Chalupovi.
Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Předloha o dani z příjmu jistě neuspokojí těch, kteří z povinnosti ke státu tomuto budou hlasovati, tím méně může uspokojiti těch, kteří jsou přesvědčeni, že vzestupná daň z příjmu jedině je správná a v přesném provádění úplně dostatečná úhrada státních potřeb. O těch pak, kteří zásadně stojí a budou státi proti tomuto státu a kteří ještě poměr ke státu si nerozřešili, mluviti netřeba. Ti a priori budou hlasovati proti všemu, co tento stát udržuje a podpírá. Je nezbytno konstatovati, že původní předloha vládní měla nesporné přednosti. Především byla to stupnice opravdu stoupající proporcionelně podle obnosů a se zvýšením ve vyšších příjmech, ale také daně prosté minimum stouplo proti dřívější předloze z 4800 Kč na 6000 Kč. Dobrá byla tendence tohoto zákona, že chránil příjmy malé až do 50.000 Kč a zdanil přísněji příjmy veliké přes 50.000 Kč až do 50%. Avšak přece zde nutno konstatovati, že v podstatě zachovány jsou zásady, které byly vysloveny v zákoně o dani z příjmu před čtvrtstoletím. Za tuto dobu se změnil tak pronikavě náš život hospodářský a společenský, že nová úprava této daně od základu je nutna. Vždyť již před válkou v zemích uherských zavedeno bylo nové zařízení ukládací pro daň z příjmu. Ve všech státech stará theorie pramenová je opouštěna a vítězí zásada anglická, t. j. postihnouti příjem při jeho vzniku. Tento způsob je daleko správnější. Nejde jen o to, postihnouti úhrnný příjem vůbec, nýbrž jde také o to, rozeznávati druhy příjmů příjem pracně nabývaný a příjem nabývaný lehce nebo dokonce bezzáslužný. Je možno namítati, že po této stránce také u nás něco bylo vykonáno a že příjem bezzáslužný je zatížen daní důchodovou. Ale toto zatížení je málo účinné.
Krátký pohled do zákonodárství cizího poučí nás, jak naléhavou jest otázka důkladné reformy daně z příjmu.
Především zákonodárství belgické. To nemá pouze jednu daň z příjmu, nýbrž rozeznává 3 druhy příjmů, a to jeden z majetku pozemkového, zastaveného i nezastaveného - s daní 10%. Dále příjmy z kapitálů movitých, výtěžky z akcií, podílů, obligací atd., sem patří také příjem z nemovitostí, které jsou v cizině s daní 10%. Dále třetí druh příjmu je příjem ze zaměstnání, zisku, z průmyslu, obchodu, zemědělství, služného, mezd, pensí, doživotních rent atd. se sazbou 2% do 3000 frs. se stoupáním mzdy o 1/2% za každé další 3000 frs. A konečně tyto tři druhy daně z příjmu jsou doplněny čtvrtou daní doplňkovou, to je t. zv. supertaxou z úhrnného příjmu z předešlého roku, a to z prvních 10.000 frs. po odečtení daně prostého minima 3000 frs 1% supertaxy, za každých následujících 5000 frs. stoupá o 1/2%. Příjmy přes 95.000 frs. jsou zdaněny 10%.
Francie rozeznává dokonce 6 zvláštních druhů příjmu a sedmý daň doplňkovou. Pro stručnost uvádím jen druhy příjmů, vypouštěje další podrobnosti: a) příjmy ze zaměstnání průmyslových a obchodních, b) příjmy ze zemědělské tržby, c) příjmy z movitostí, d) příjmy z pensí a doživotních rent, e) příjmy ze služného, příbytečného - t. j. vedle příjmů mezd, f) příjmy z pozemků zastavených a nezastavených a konečně sedmou g) daň doplňkovou supertaxu. Každý zde uvedený druh má zvláštní daňové odstupňování a někde také daně prosté minimum.
Také Anglie má podobný systém, jako daň z příjmu a supertaxu. Příjem se tu dělí na příjem čistě pracovní s mírnější stupnicí daňovou a jiný příjem vyšší z majetku s přísnější stupnicí daňovou.
Jakkoli na uvedené případy dá se v našich poměrech dobře namítati, že v naší republice máme vedle daně z příjmu celou řadu daní jiných, které velmi citelně mohou postihovati, přece jedno je jasné, že náš systém, zdaniti příjem až po roce. když zanikl a nositel příjmu třeba stal se insolventním, a dále neodlišování příjmu záslužného a méně nebo nezáslužného, musí, pánové, býti jednou odstraněn a náprava musí býti provedena. Proč právě nyní k této nápravě nedošlo, jest odpověď snadná. V této době není patřičného klidu a žádoucí stability hospodářského života, která by zaručovala opravdu zdar takové úpravy. Naproti tomu je nutno, aby vše to, co by za daných poměrů ukládání zlepšilo, bylo ihned zavedeno s vědomím, že tato práce konaná bude nahrazena dokonalejší.
Za takových okolností dostává se předloha o dani z příjmu na stůl sněmovny v podobě nynější, se zřejmým znakem provisoria, které má platiti až do konce roku 1923. Stanovisko provisoria rozhodlo také o původní předloze vládní. Od vzorné stupnice s jednotnou daní z příjmu bylo upuštěno a zvítězil náhled, že má býti nadále předpisována daň z příjmu s dodatkem válečné přirážky. K tomuto názoru přispěly ne tak poměry naše, jako poměry na Slovensku. Na Slovensku mají - jak jsem se již zmínil - modernější ukládací zařízení pro daň z příjmu daně prosté minimum 10.000 Kč. Ale naproti tomu mají tam zavedenu každoročně se opětující daň majetkovou pro příjmy od 20.000 Kč výše; dále pro pevné služební požitky a pense veřejných i soukromých zaměstnanců mají tak zvanou daň zárobkovou IV. tř. To by znamenalo další větší zatížení poplatníků na Slovensku, než-li je zatížení poplatníků našich. Bylo tedy příkazem spravedlnosti, aby dokud nebude provedeno sjednocené zákonodárství, bylo od původní stupnice ve vládní předloze navrhované upuštěno. Tak přichází v platnost stupnice stanovená pro rok 1920, jež ovšem doznala velmi značných změn.
Především je daně prosté minimum 6000 Kč převzato z předlohy vládní. O dani prostém minimu mohou býti názory různé. Zásadou by mělo býti, aby se blížilo skutečně existenčnímu minimu. Praxe však ve stanovení tohoto minima není nikterak jednotna. O tom nás poučí krátký pohled do zákonodárství cizích států. Na př. v Belgii je dvojí daně prosté minimum, a to v obcích do 3000 obyvatelů 3000 frs, které stoupá až do 6000 frs, a v obcích do 100 obyvatelů ani toto daně prosté minimum existenčního minima nedosahuje. Ve Francii činí daně prosté minimum 6000 frs a při všeobecných drahotních poměrech také tam 6000 frs nedosahuje existenčního minima. V Anglii při doplňkové dani především se odpočítá 2500 liber, třeba však uvážiti, že různé prameny příjmů jsou již před tím zvláštním způsobem zdaněny.
Pro naše poměry bylo by rozhodujícím srovnati, jaké je zákonodárství v této věci v Německu a Rakousku, poněvadž způsob zdanění byl odtamtud aspoň v počátcích převzat.
V Rakousku je daně prosté minimum 30.000 Kr, což při ceně 12 h za jednu rakouskou korunu by znamenalo, že kdybychom toto daně prosté minimum zavedli u nás, bylo by to 50.000 Kr. Fakt je, že toto daně prosté minimum je daleko při tamějších drahotních poměrech zase za minimem existenčním. V Německu daně prosté minimum činí dokonce jenom 1500 M, jež se zvyšují o 500 M za každého příslušníka domácnosti, a při všech ustanoveních, jež v platnost vstupují prvním srpnem t. r. odpočítávají se 4 M denně na manželku, tedy týdně 24 M, za každé nezletilé dítě 36 M týdně, ovšem pouze do stáří 17 let. Také tam nedosahuje to daně prosté minimum existenčního minima.
Naše daně prosté minimum 6000 K stoupá ještě dále novým ustanovením pode § 160, odst. 4, jímž příjmy u dělníků do 24.000 Kč snižují se o 15%, čímž by daně prosté minimum stouplo na 7.000 Kč. I při tomto daně prostém minimu bude jen málo dělnických rodin, které by měly jenom tento příjem. Dělník zaměstnanec s pevným platem nemůže nic zatajiti. Jeho příjem je na haléř znám a za dnešních drahotních poměrů bude převážná většina dělníků s příjmem nad 12.000 Kč. Zvýšením existenčního minima pomohlo by se těm, kteří fatují nesprávně a mohou tak činiti pro nedostatek kontroly. To by znamenalo, že jednak by ošidil stát tím, že správně nepřiznal, a po druhé, poněvadž špatně přiznal, ještě zákonem by byl zproštěn platiti daň, kdyby existenční minimum bylo zvýšeno. To ovšem jistě nemůžeme podporovati, aby ten, kdo falešně přiznal, ještě byl pak zproštěn platiti daň z toho zbytku. Za příznivějších okolností je však nutno vrátiti se k zásadě, aby příjem jen živobytí dostačující byl daně zproštěn. Zde jistě mnoho poslouží cenový index, který by přesně sledoval pohyb mezd a životních potřeb a jenž by v krátkých lhůtách vyhlašoval, oč za dotyčnou dobu životní náklady se zvýšily nebo snížily tak, aby tím byl dán nejen úředně pevný základ ku mzdovým a platovým požadavkům dělnictva a úřednictva, nýbrž také základ pro existenční daně prosté minimum.
Jinak stupnice předlohou přijatá zůstává za původní předlohou vládní, jde však dále než systém přirážkový, platný roku 1920. Také nutno konstatovati, že příjmy do 52.000 Kč jsou zdaněny mírněji proti předloze r. 1920. Příjem od 52.000 až do 100.000 zůstává při starém. Příjmy přes 100.000 Kč jsou zdaněny velmi citelně, takže návrh zde sleduje linii Englišovu s vyloženým úmyslem postihnouti velké příjmy co nejcitelněji. Je ovšem možno ve věci činiti návrhy daleko radikálnější, které však, jak pan předešlý řečník uvedl, když blíže prozkoumáme, nemají s hlediska národohospodářského smyslu. Také nemožno navrhovati, aby příjmy nad 100.000 Kč byly úplně zkonfiskovány. Co to prosím znamená za našich soukromokapitalistických řádů, když připustíme, že je možno opravdu příjmy nad 100.000 Kč zkonfiskovati? Ni kdo nebude vyráběti více než aby mu zůstalo 100.000 Kč příjmů, neboť jistě tak vzácných lidí, kteří by přes 100.000 Kč vyráběli pouze pro stát, bohužel ještě není a myslím, že také hned nebude. Co by to znamenalo prakticky? Že 80% závodů musilo by propustiti své dělnictvo a omeziti výrobu. Když se tudíž blíže podíváme na takovýto radikální návrh, tu vidíme, že je strašlivou národohospodářskou nehorázností.
Stupnice však zdánlivě přísnější proti původní předloze vládní je velice zmírněna ustanovením § 173, to jest úleva pro rodiny více zatížené, a ustanovením § 160, bod 4, věta 2, jímž se odpočítává 15% z příjmu. Ustanovení tato jsou tak pronikavá, že výsledky jejich jdou fakticky dále, než šla původní předloha vládní Englišova. Věci vysvitnou ostřeji, porovnáme-li právě ustanovení dosavadní s některými ustanoveními států cizích. O podstatě ustanovení jistě není sporu. Společnost musí se starati o otce, který za cenu vlastního odstrčení stará se o zdárnou výchovu svých příslušníků, na druhé straně společnost má tedy povinnost, aby tento úkol otci také usnadnila. Dosavadní ustanovení § 173 stanovila snížení pouze o jeden stupeň z každého nezaopatřeného člena více než jednoho.
Předloha, kterou právě projednáváme, jde dále. Přihlíží nejen k domácnostem více zatíženým, nýbrž rozděluje tyto domácnosti do dvou skupin: předně zatížené, které mají příjem do 26.000 Kč, a za druhé ty, které mají příjem od 26.000 Kč do 52.000 Kč. Pro skupinu prvou přiznává velmi cenné úlevy. Za jedno dítko úlev nepřiznává. Toto ustanovení vyplývá zřejmě z § 172 a zákona o daních z příjmu, poněvadž tam jde o větší zatížení svobodných a bezdětných domácností. Tedy přirozeně, že domácnosti, které mají jedno dítko, nemohly se súčastniti zvláštní téte výhody. Za druhé dítko snižuje se daň o jeden stupeň, za 3, 4 a 5 vždy o dva stupně, za každé následující o tři stupně. Pro skupinu druhou s příjmem vyšším za druhé dítko úlev není, za každé třetí, čtvrté a páté snižuje se vždycky o jeden stupeň a za každé další o dva stupně.
Výhody tyto mají dalekosáhlý význam, který ještě stoupá přijatým ustanovením § 160 odst. 4, jímž sráží se poplatníkům 15% z příjmu na upotřebení oděvu, nářadí, na hrazení nákladu, na cesty atd. Zde dlužno zdůrazniti, že všechna ostatní ustanovení, jednající o odpočítatelnosti nákladů, zůstávají v platnosti. Je to zejména § 174, jednající o snížení daně z příjmu pro domácnosti stížené zvláště velkými nehodami. § 160 č. 3, jednající o odpočítání pojistného nyní v částkách zvýšených 1200 a 2400 K.
Dovoluji si tvrditi, že přijetím těchto ustanovení §§ 173 a 160 se stávajícími úlevami docílí se daleko více, než když by bylo zvýšeno daně prosté minimum na 12.000 K.
Konečně možno tato ustanovení porovnati také se zákonodárstvím cizím. V Belgii daně prosté minimum stanoví se podle počtu členů rodiny a podle počtu obyvatel pro každého nezaopatřeného člena rodiny. Pro ascedendy a descedenty počítá se vždy jedna desetina příjmu. Ve Francii, kde ovšem se dávají skoro přímo premie na vícečlenné domácnosti, rozeznávají se dvě skupiny až do 10.000 frs. a za každého nezaopatřeného člena se odečítá 7.5%, za každého dalšího 15%, dále jsou rodiny, které mají příjmy přes 10.000 frs., kde se odečítává za každou z prvních tří nezaopatřených osob 5% a dále za každou další osobu 10%. V Anglii v rodinách do příjmu 800 liber odpočítává se za každé dítě 40 liber, za každé další 2 libry, zpravidla však jen do 16 let. V rodinách s příjmem přes 800 liber za první dvě dítka se neodpočítává ničeho, za třetí 40 liber, za další 25 liber.
V Německu od 1. srpna vchází v platnost zákon, kde odpočítává se na manželku 4 Mk denně, 24 Mk týdně, 1248 Mk ročně, za každé nezletileté dítě do 17 let 36 Mk týdně, ročně 1872 Mk. Ze zbylé mzdy po odpočtu daně prostého minima platí však zaměstnanec 10% daně, která se zmenší o položku výdajů za jízdu do práce a z práce a za pojišťovací příspěvky. Položka tato je pevně stanovena na 3˙60 Mk týdně, tedy asi 180 Mk ročně, kdežto u nás může tato položka dosahovati 3600 K ročně. Může se tedy velmi dobře předloha naše srovnati se zákonodárstvím cizím a poskytuje vrstvám nemajetným velmi cennou a účinnou ochranu. (Předsednictví ujal se předseda Tomášek.)
Za těchto záruk bylo možným poskytnouti správě finanční koncesi v § 237 a), týkající se vybírání daně z příjmů srážkou, ovšem srážkou úřadem předepsanou, a ne aproksimativně vyměřenou. Dělník je zde chráněn zvláště proti libovůli zaměstnavatele, srážka musí býti vykonána na vyzvání berní správy, a to v částkách a lhůtách, jež berní správa určí, a berní správa je dále vázána přihlížeti k zaměstnání a výdělku. Jednoho roku nesmí býti uloženo více, než činí předpis za 1 1/2 roku, a není možno srážeti, nepřesahují-li příjmy existenčního minima.
Další velmi cennou ochranu sluší hledati v resoluci, která k předloze je připojena, a to, že srážky nesmějí se prováděti, když pro nezaviněnou nezaměstnanost částečnou neb úplnou příjem zaměstnancův je snížen.
V Německu i Rakousku je vybírání daně srážkou dávno a velmi přísně prováděno. V Německu platí se daň z příjmu cennými známkami, které se vylepují, takže při přestupu k jinému zaměstnavateli okamžitě se vidí, mnoho-li daně bylo předepsáno a zaplaceno.
V Rakousku je velmi přísně a složitě účtována daň z příjmu, placená srážkou. Daň se vyměří prozatímně podle docíleného příjmu týdenního nebo jiného a po srážce 20% na možné odpočty se předepíše a vybírá.
Je jisto, že daň vybíraná srážkou má určité cenné výhody pro dělníka. Je jisto, že dělník platí v době, kdy skutečně příjem má, ne po roce, kdy třeba není plně zaměstnán, platí snáze po částkách, aniž by se citelně zatížil. Naskýtá se přirozeně otázka, proč již nyní nebylo takové ustanovení do předlohy pojato. Příčina je jednoduchá, totiž, že byla pozdě projednávána tato předloha, a tím se nemohly vykonávati srážky. Celkem možno konstatovati, že bylo dobyto velmi cenných úspěchů, které by byly daleko cennější, kdyby socialisté tohoto parlamentu nebyli roztříštěni a postupovali v semknuté frontě. (Souhlas.) To jest ovšem politikum, které je vyloučeno z mého referátu.
Nežli skončím, chci zdůrazniti stanovisko své strany k dani z příjmu doplňuje, že přes všecky naše dosavadní nezdary je naší vírou, že spravedlivá progresivní daň z příjmu může zplna nahraditi složitou soustavu daňovou. Vycházím však z daných poměrů a dovoluji si tvrditi, že tato progresivní daň z příjmu byla by ideální, kdyby byli ideální poplatníci. Předpokladem této daně muselo by tedy býti nejen aby si byl každý vědom příslušnosti ke státu a z toho plynoucích povinností, nýbrž především, aby zde byla určitá úroveň mravní, která by otevřeně přiznala všechny ty povinnosti, které občan dnes má jako konsument, platiti daň spotřební a také všechny ty povinnosti, které jsou v podobě jiných daní na něj převalovány. Byly by tu ovšem jisté ještě překážky, muselo by se platiti předem, poněvadž stát by nemohl čekati až se daně vyměří a vyberou, to jsou však překážky překonatelné.
Přítomná doba však a prakse jsou jiné, málo povzbuzující. Dovoluji si uvésti, že tuto dobu drahoty, kdy příjem 12.000 korun není nikterak neobyčejný, našli se u nás idealisté v tomto státě, kteří to s ním velmi dobře myslí, a chtěli by proň dáti všechno, ale fatují příjmu pouze několik set korun ročně. A tu za takových okolností musíme počítati, jak by to v praksi vypadalo, co by při odhadované cifře 40 miliard ročního příjmu museli na sebe daně z příjmu převzíti. Loni jsme měli 14 miliard vydání, to znamená, kdyby všechno mělo být uhrazeno jen daní z příjmů, že by každý musel zaplatiti 1/3 ze svých příjmů na potřeby státu. Pro toto opatření nejsou ještě příslušníci tohoto státu a také jiného druhého zralí.
Co to znamená za dnešního systému daňového, kdyby to záviselo pouze na poctivosti každého poplatníka, můžeme si lehko domysliti. Při takovémto břemenu daňovém stálo by to již za to břemene se zbaviti falešným fatováním a na konec bylo by fiasko a nepatrný výsledek.
Tak můžeme zjistiti, že progresivní daň z příjmu, která by nahradila i ostatní daně, je hudbou budoucnosti, podmíněnou vysokou úrovní mravní. Život nás učí, že tato úroveň mravní selhala v dobách daleko ideálnějších, v dobách daleko většího zanícení a v pohnutých dobách, jež byly v počátcích křesťanství.
Čteme zajisté v páté kapitole Skutků apoštolských, že muž jménem Annaniáš s vědomím manželky Zafiry zadržel část svého majetku. Bohužel, že hrůza, jež padla na usvědčeného Annaniáše tak, že podle slov písma padnul a zdechnul, nepadá již více na Annaniáše moderního. Nicméně přes tuto skličující skutečnost je nutno, třeba trnitou cestou, pracovat a odhodlati se k zavedení progresivní daně z příjmu, která jistě může nesmírně naše zákonodárství daňové změniti a ve mnohém naší správě ulehčiti. Mnoho by znamenalo zjednodušiti bilancování tak, aby byla kontrola usnadněna.
My jsme si plně vědomi, nespouštějíce
se zřetele spravedlivého zákonodárství daňového, toho, že vykonali
jsme pro třídu dělnou, co opravdu za daných okolností bylo možno
vykonati, zároveň, že jsme dali státu, co bylo potřeba, i zvedneme
ruku pro tuto daň. (Výborně! Potlesk.)