Nezapíráme, že ustanovení nových návrhů vládních § 1154 obč. zák. není pokrokem, nýbrž jest jaksi poškozením těch, kteří onemocní s počátku, nicméně je nutno ho ocenit, že jaksi sociálně a zdravotně bude chránit zaměstnance v dobách delšího onemocnění, kdy totiž choroba trvá déle. Co se ztratí na prvním onemocnění, vyvažuje osnova při onemocnění delším. Osnova vládní pamatuje na to, aby osoby takové nebyly odkázány jenom na podporu od zaměstnavatele, resp. od pokladny, nýbrž také, aby zaměstnavatel přiznával jim určitou náhradu, která se navrhuje ve výši od 10-30%.
Musím ovšem doznati, že změna zákona je nutná, a také vědomé dělnictvo ji uzná jako velenutnou proto, poněvadž k ochraně nemocenských pokladen jest třeba v tom směru nápravy, neboť jinak by tyto pokladny úplně vykrvácely již vzhledem k tomu, že onemocnění v prvním týdnu jsou tak příliš častá, jak důvodová zpráva správně dokazuje číslicemi, které jsou uváděny na př. z Německa.
Osnova má na mysli a musí míti na mysli především zájem, aby také tyto ústavy chránila. Zejména bych chtěl odůvodniti náš návrh ohledně platnosti smluv, které mají lepší ustanovení než osnova vládní naznačuje, hlavně po dobu podporování v případech delších než 8 týdnů. Vládní osnova má na zřeteli onemocnění trvající déle než 14 dní, při čemž se žádá, aby zaměstnavatel na podporu přispíval nejméně po dobu 8 týdnů. Poněvadž ustanovení ohledně podpor v onemocnění v kolektivních smlouvách různých oborů pracovníků jako na př. u horníků, textilních dělníků, stavebních dělníků, kovodělníků, které se odstupňují, jsou příznivější, je žádoucno proto, aby sněmovna dala návrhu našemu svůj souhlas a aby zejména podepřela určitá dobra, která vzájemně kolektivními smlouvami mezi zaměstnavateli a mezi zaměstnanci byla ujednána.
Ohledně dalšího ustanovení, kde se praví, že požitky uvedené v odstavci druhém mají platiti též tehdy, když dělníci byli propuštěni na základě § 83 lit. h) živnostenského řádu, připomínám, že je nutno toto ustanovení doplnit do zprávy výborové již k vůli tomu, poněvadž dosud zaměstnavatel mohl zaměstnance propustiti teprve tehdy, když nemoc trvala déle než 4 týdny. Ovšem tato hranice vzatá ještě ze starého živnostenského řádu snad byla odůvodněna dosavadní platností, zejména také v § 1154, který přiznával nárok na mzdu, ohlásí-li se nemoc první týden. Protože však má, resp. zpráva výborová vyžaduje, aby přispívání zaměstnavatelů příště se dálo až do 8 týdnů, zbavil by se každý zaměstnavatel této povinnosti, kdyby nebylo ustanovení, že pokud zaměstnanec požitků požívá, nesmí ho propustiti ze služby. Myslím, že náš zákonodárný sbor dá i v tomto směru našemu názoru sluchu po té stránce, že uzná tento odstavec za naléhavý.
Stejně ovšem, pokud jde o změnu § 1156, která vyžaduje, aby zvláštní smlouvou nemohl se zaměstnavatel zbaviti povinnosti platiti náhradu v nemoci v případě 8 týdnů.
Pánové, to uznávám za povinnost říci k našim návrhům. K návrhům podaným posl. dr. Matouškem a posl. Mlčochem dodávám: Návrh Matouškův byl by těžko proveditelný, kdyby měl býti schválen a poškodil by mnoho pojištěnců, poněvadž dle něho ten, kdo do 3 dnů neohlásí nemoc, ztrácí nárok na náhradu. Ale to jest nemožné v této krátké době zejména při náhlém onemocnění, kde se nepamatuje na všechny tyto formality, které mají býti při hlášení nemoci dodržovány, při velmi častých případech nemoci, zejména při úrazu a při potratu. Vidíme v nemocenském pojištění, jak jsou ty případy pozdě hlášeny, poněvadž rodina má na starosti celou řadu jiných věcí, na příklad péči o nemocného a vzpomene si hlásiti nemoc teprve druhý nebo třetí den. Proto také nemocenské pokladny, které jsou vedeny náležitým sociálním cítěním, zpravidla přehlížejí tyto formality, ač přece vidíme, že polovička nemocných to neprovádí, ale v pokladnách se takovéto ustanovení zákona jaksi mlčky trpí, poněvadž víme, že rodinné a sociální důvody mluví pro to, aby se tak přesně na liteře zákona netrvalo. Proto myslím, že návrh posl. dr. Matouška by poškodil zaměstnance a nedoporučuji, aby se schválil.
Návrh posl. Mlčocha, aby pro podniky, které zaměstnávají méně než 10 zaměstnanců, § 1154 neplatil, nedá se z důvodů sociálních hájit, protože jestli někdo potřebuje ochrany, je to malý zaměstnanec v malé dílně obuvnické, krejčí, truhlář, kde jich je zaměstnáno 2-3-5. Ti potřebují stejně ochrany, když onemocní, jako zaměstnanci ve velkých továrních podnicích, na přiklad ve Škodovce, ve Vítkovických železárnách. Musíme si býti dobře vědomi, že ani se stanoviska ochrany malé živnosti nelze tento návrh hájit ani doporučit sněmovně k přijetí.
Když mluvíme o reformě zákona občanského, zejména o § 1154, který souvisí zejména s pojištěním nemocenským a úrazovým, protože přiznává pojištěnci ať při nemocenském nebo úrazovém pojištění plný jeden týden příští podle návrhu vládního odstupňováním, když nemoc trvala déle 14 dnů, vidíme, že zákon souvisí s pojišťováním sociálním, a já nemohu přejíti přes tuto otázku vzhledem k události, která se stala dnes v subkomitétu sociálně politického výboru. Náš klub podal dne 26. října m. roku návrh osnovy zákona o sociálním pojištění. Návrh byl výborem iniciativním postoupen výboru sociálně politickému, který ho před šesti týdny postoupil zvláštnímu užšímu výboru, který si zavolal odborníky, předal osnovu zákona sociálnímu ústavu; odborníci se sešli dvakráte a bylo zásadní stanovisko v této věci zaujato usnesením, aby náš návrh nebyl doporučován k podrobnému rokování. K návrhu posl. Laube bylo usneseno, aby návrh byl postoupen ministerstvu sociální péče, které jej má převzíti za podklad pracovní své vládní osnovy a pracovati na něm tak, aby už požitky pojištěnců byly do osnovy vsunuty. To znamená rozdělení, to je nesporné a je třeba se stanoviska naší sociální politiky uvědomiti si následky tohoto usnesení ve výboru užším.
Já chci říci k tomuto usnesení, že není snad konečné, protože bude se zaměstnávati tím ještě celý výbor plenární schůze. Ale mne dnes, vážení kolegové a kolegyně, překvapilo stanovisko vlády, které tlumočil v subkomitéti pan ministr dr. Gruber. Vláda totiž vychází s hlediska, že náš návrh nelze projednávati ihned, a pan ministr se postavil jaksi na toto stanovisko, že je nutno zavésti nové potřebné šetření, že je nutno počkat na výsledek sčítání lidu, že prv je věc komplikovaná, že je otázka pojišťování samostatných, a pak doporučoval, aby se zvolila zvláštní komise z odborníků pro nové osnovy. Nutno říci k této věci, že nepovažujeme stanovisko vlády za správné. Je nutno, abychom si uvědomili, že otázka sociálního pojišťování, zejména pojištění pro stáří, není věcí politickou. Myslím, že jistě v naší republice za politickou ji nemůžeme považovati. Také se odvolávám na to, že všecky předcházející vlády parlamentní ve všech projednáváních, ať v Národním shromáždění revolučním nebo ve sněmovně této - zde se ta k stalo dne 26. května - prohlásily, že jejich úkolem je provésti mimo jiné ze sociálně politických potřeb zejména otázku starobního a invalidního pojištění. My proto vyslovujeme svou nespokojenost se stanoviskem, které vláda dnes ve výboru ohlásila. Jsme přesvědčeni o tom, že toto stanovisko má za účel věc zdržovati. Pánové, oč jde. Spor, jestli mají býti pojištěni dělníci anebo samostatní, je, myslím, vyřešen, protože již v předcházející schůzi bylo konstatováno, že všechny strany jsou pro to, aby pojištění jak dělníků, tak samostatných bylo projednáváno současně. Jen kolegové z agrární strany v předcházející schůzi si vyhledali příležitost v tom, aby mohli posouditi věc, chtějí pojištění samostatných organisačně vésti odděleně, anebo s pojištěním dělnictva společně. Myslím, že tato věc, která je zdánlivě dosti komplikovaná, vyřeší se uspokojivě, poněvadž dnes kolega Dubický prohlásil, že agrárníci jsou pro vedení organisačně, odděleně, ovšem chtějí tak dělat v jednom zákoně, ale já mám spíše na mysli přechod projednávání celého sociálního pojištění. Je nutno si uvědomiti o sociálním pojištění, že má býti řešeno pojištěním starobním a invalidním a že je u nás v diskusi od r. 1904.
Roku 1904 rakouská vláda ohlásila (min. před. Körber) program, kterého si pak nikdo nevšímal vzhledem k malému významu dělnické třídy, zejména na poli politickém. Teprve když dělníci nabyli politickou moc, vláda rakouská dne 3. listopadu 1908 podala osnovu zákona, kde - musíme doznati všichni a dnes bylo to i v užším výboru našem konstatováno - osnova byla podrobně vypracována a byla jaksi dílem, které dávala vládě Beckově, dosti pochvaly. Kdyby nebyla válka, možná, že snad i Rakousko, které na sociální politiku nebylo bohaté, zajisté by bylo bývalo již z respektu osnovu přeměnilo v zákon a dělníci již mohli míti čekací dobu vyřízenou. Válka zastavila pochod rychlého projednání, ač osnova se neprojednala rychle, poněvadž byla roku 1908 podána a teprve roku 1911 byla opakována vládou Bienertovou a před válkou jsme viděli, že strany shodnuty jsou na určitých zásadách. Dnes jest 2 1/2 roku po válce, máme již osnovu předloženu a někteří kolegové o ní říkají, že náš návrh neřeší starobní a invalidní pojištění. Budiž, to může býti věcí diskuse, dosud však jsme neslyšeli od nich, že se to má dělati nějak jinak.
Náš návrh řeší v zákoně otázku organisační. Otázku požitku neřeší, poněvadž navrhovatelé vycházejí z hlediska, že požitky se mohou vyměřovati teprve na základě zjištěných statistických dat, které přineslo sčítání lidu a které se mají teprve teď zjistiti. Dále nutno říci, že organisačně můžeme osnovu o sociálním pojištění projednat, a za to bych prosil, aby nejen v tomto domě, ale abychom všichni, kteří neseme zde nebo na Malé straně zodpovědnost za otázku osnovy zákona, ať rychleji nebo pomaleji se bude projednávat, měli na vědomí, že osnova zákona vyřeší problém organisační a že nezáleží na tom, jaké jsou otázky požitku, protože nemůžeme zatím zjistiti, nemůžeme vypočítati, bude-li příspěvek 90 K., jak byl v Rakousku navrhován, nebo bude-li 300 nebo 400 Kč, nebo 500 Kč, to jest věcí, která se jistě zjistí nejen na základě oněch dat statistických ze sčítání lidu, ale i na základě ceny peněz, až zákon bude vcházeti v platnost.
Chci, pánové, zejména připomenouti,
že otázka požitků může býti řešena podle situace a zejména na
trhu peněz, jako děláme u pojišťování nemocenského, pojišťování
úrazového a pojišťování pensijního. U pojišťování nemocenského
jsme změnili třídy pojišťovací a nároky členů již dvakráte: roku
1907 a r. 1920, tedy jednou to učinilo Rakousko a jednou my. U
pensijního pojištění v naší vlastní republice měnily se požitky
pojištěnců dvakrát, tedy jistě nepřihlíželo se zejména k hodnotě
peněz. Chtěl bych říci, že tato otázka, která řeší i starobní
pojištění pro dělníky, není závadou, aby se věc oddalovala. Nechci
mluviti agitačně se stanoviska agitace pro venek, ale chtěl bych,
abychom si uvědomili, že i vláda musí státi na stanovisku, že
osnova zákona, resp. zákon o sociálním pojištění, který by zejména
zaručil dělníkovi a dosud osobám nepojištěným nárok, co nejdříve
musí býti všemi činiteli v naší republice podporová no. Jde totiž
o to, že kdyby se projednala osnova s největší rychlostí do nového
roku, musíme si býti toho vědomi, že 5 roků - kdybychom užili
zásad vydaných v osnově Beckově - že 5 roků budeme čekat, než
budeme míti nárok na rentu starobní. I kdyby zákon vstoupil v
platnost 1. ledna 1922, bude míti nárok na rentu starobní teprve
1. ledna 1927. Tak dlouho ještě u nás bude na pojištění čekat,
kdybychom pracovali s největší rychlostí, dělník, živnostník a
malorolník, poněvadž my všichni vycházíme z předpokladů,
že všechny tyto vrstvy mají býti pojištěny. Je nutno si uvědomiti:
Dnes užší výbor řekl: "Napřed se to má dát vládě, co jsme
vypracovali" a teď se říká: "Ten návrh sociálních demokratů
neřeší starobního pojištění, ač toto pojištění má býti pro dělníky
a také pro druhé střední stavy". To jsme uznali, aby si vláda
tu osnovu vypracovala, ty věci jsou tam načrtnuty a výbor sociálně-politický,
který má osnovu, kterou jsme podali, aby vyřešil nejspornější
věci; než bude hotov, budou tu data, která jsou podkladem pro
vypočítávání požitků pojištěnců příštích, ať již dělníků, živnostníků
a malorolníků. Nutno dodati, že považujeme stanovisko vlády oddálit
věc za nesprávnou a nesociální. Výmluva, že jsme podali osnovu
26. října a že vláda nemohla od té doby zkoumat a vzít odborníky
na to, co je tam vadné, nic není. Pánové, my jsme dali podklad,
ostatní páni mohou se snažiti podati lepší osnovu anebo doplniti,
co na ní schází. To je zejména věcí výboru užšího sociálně-politického,
kterému je předloha předložena. Musíme si býti vědomi, že tak
to dále nejde dělat jen politicky, to jsme si všichni stejně vzájemně
v užším výboru řekli, že k tomuto velkému dílu, které bude vyžadovat
nejen dosti problémů k řešení, ale i systematické práce, musí
býti zavoláni odborníci k tomu. Ale jde o to, aby všichni ti odbornici
si usedli, dělali a uložili si, že toto dílo musí býti hotovo
z důvodů sociálních a z důvodů psychologie, která jest v dělnictvu.
Není neznámo, že u nás v republice i v třídě dělnické jsou určité
živly, které nepřiložily ani k jednomu zákonu soc.-politickému
ruce k dílu, které kritisují. Užší výbor dává tu příležitost,
že budou míti důvod k tomu, aby se ukázalo, že v republice není
pro takové otázky sociální žádného zájmu a porozumění. Jiné státy
již po válce - jen poukazuji mimo jiné na Italii, na bohatou činnost
sociálního pojištění v Německu - v této věci již vykonaly povinnost.
Apeluji jménem našeho klubu, aby usnesení užšího výboru dnešního
dne učiněné nebylo schváleno, aby strany uvážily věci znovu a
snažily se, aby zejména v plenu sociálně-politického výboru postupovala
práce tak, aby byla osnova naše vzata za podklad rokování. Co
je na ní vadného, aby se doplnilo a abychom měli na mysli, že
je v zájmu dělníků, kteří jsou ve věku dospělém, aby osnova tato
se stala co nejdříve zákonem. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníkovi p. posl. Mlčochovi.
Posl. Mlčoch: Slavná sněmovno! Zákon, který právě projednáváme, jest jedním z řetězu sociálních opatření, která jsou dosud platna a jež mají býti částečně měněna. § 1154 b) občanského zákona jest mladého data, jest od roku 1917 v platnosti. Byl tehdy uzákoněn císařským nařízením za Rakouska v době války, v té době, kdy nemocenské podpory byly tak nízké na tehdejší drahotu a špatné poměry sociální v kruzích zaměstnanců, že tehdy jistě bylo určité oprávnění k tomu, aby podobné opatření ve prospěch zaměstnanců učiněno bylo. Ale ustanovení, že zaměstnanec, onemocní-li v prvém týdnu, má nároky vedle nemocenské podpory také na plnou mzdu, bylo nesprávným proto, poněvadž přirozeně takový dělník, který byl první týden nemocný, měl 160% své mzdy, tedy měl o 60% více než kdyby byl pracoval.
Jest jasno, že toto ustanovení svádělo zaměstnané síly k simulacím, aby využívaly tohoto ustanovení. (Hlas: To není pravda!)
Ozval se zde hlas, že to není pravda. Já ze zkušenosti - kterou přiznávají i pánové ze stran socialistických a dokonce funkcionáři nemocenských pokladen - musím prohlásiti, že jest to pravda, že dokonce v mnohých odborech a zejména stavebním, jak mám zjištěn a fakta, docela hromadným způsobem v těch případech, kdy na př. bylo špatné počasí, dělníci tohoto ustanovení využitkovali simulujíce nemoc nebo jinou důležitou příčinu, pro kterou nemohli prý přijíti do práce.
Tento způsob sociálního opatření není správným, vezmeme-li i v úvahu změnu § 1154 b, tak jak dnes ji máme, změnit, že v případě nemoci nemá dělník nároku na plnou mzdu v prvém týdnu až tedy v třetím, pátém, sedmém, osmém týdnu. Myslím, že opatření toto nebude působiti výchovným způsobem na pracovitost dělnictva, naopak nesolidní dělník, dělník, který nerad pracuje, bude se snažiti využíti této výhody k tomu, aby právě po čas jednoho týdne nemusel pracovati a přece jen dostal plnou mzdu. K sociální výchově a pracovitosti dělnictva to nijakým způsobem neslouží. Nechápu, Proč bychom v této době, kdy poměry sociální se podstatně přece jen do jisté míry zlepšily, aspoň po stránce úpravy mzdové, a kdy také konečně i otázka drahoty začíná býti méně palčivou, měli dále setrvati na opatření, které dává nepracujícímu dělníku právo na plnou mzdu, když nepracuje z příčin, které se sice uvádí jako důležité, taxativně však v zákoně nejsou vypočteny. Mohou to býti různé osobní důvody, z nichž dělník se nedostaví do práce a má přece nárok na plnou mzdu. Toto opatření jest rozhodně nesprávné a myslím, že by ani pánové ze stran socialistických neměli podobný zákon zde podporovati a žádati, poněvadž jest to do jisté míry třídní nespravedlnost. Dělnictvo řádné, které rádo pracuje, tímto zákonem se vlastně pasuje na méně cenného činitele, poněvadž dělník, který pracovati nechce z důvodů, které si najde, má první týden tentýž plat, jako dělník, který pracuje.
V důvodové zprávě jsou sice vypočteny určité případy, při nichž má zaměstnanec, nedostavivší se do práce, nárok na tuto podporu, když se má na př. dostaviti k soudu, k vojenské službě, pro přerušení železničního nebo lodního provozu, v případě svatby nebo nějaké rodinné události. Jest však příliš široký pojem, ve kterém případě zaměstnanec má nárok na tuto podporu.
Uvážíme-li, že toto opatření jest opětně těžkým zatížením zvláště vrstev živnostenských, nemůžeme se nijak rozehřáti pro to, abychom pro tento zákon hlasovali, tím spíše, že musím zde stranám z tak zvané rozpočtové většiny připomenouti, že při jednání předvánočním, kde jsme jednali o úpravě zákona nemocenského, bylo tehdy ujednáno, že dojde k reformě § 1154 b v tom smyslu, že první týden v žádném případě nebude míti zaměstnanec nároku na plnou mzdu. Tento čestný závazek, který se tehdy stal, stranami rozpočtové většiny se nesplnil. Nedodržel se čestný závazek této rozpočtové většiny i vlády samé, dokonce i podepsaný, v otázce novelisace zákona o moučné dávce, přes to, že celá sněmovna tehdy se jednomyslně usnesla na tom, aby novela byla předložena nejdéle do 15. ledna a uzákoněna od 1. února.
Zákonem o moučné dávce, který jsme všichni uznali za naprosto nesprávný a nesociální, při němž celá sněmovna si byla vědoma toho, že páše něco, co nemůže dobře ve svém nitru žádný sociálně cítící člověk srovnati - dala si sněmovna sama políček, poněvadž netrvala na tom, aby to, na čem se usnesla, a co většina stran svými podpisy potvrdila.
Uvažme, že novelisace nemocenského zákona, jak byla prosazena kompromisem tehdy ujednaným, za nějž právě mělo dojíti k novelisaci teď projednávaného paragrafu občanského zákona, že tato novelisace stojí živnostnictvo a zaměstnavatele přes 2 miliardy nových příspěvků.
Uvažme, že moučná dávka, zvýšené poplatky daňové, včera odhlasovaný zákon o půjčce dopravní, daň z obratu a jiná daňová opatření se stále uvalují téměř výhradně na třídu jedinou, na třídu producentů. Uvážíme-li to všechno, přijdeme k názoru, že tato hospodářská politika, kterou parlament provozuje, jest rozhodně nesprávná a že sněmovna, v níž zasedá právě tolik stran sociálně cítících, by konečně měla uznati, že se nemůže zde prováděti politika směřující k prospěchu jen určité a jediné třídy, třídy námezdně pracujícího dělnictva, nýbrž ze v sociálních opatřeních - a právě tento zákon takovým opatřením také jest, do jisté míry má býti brán zřetel i na sociálně slabé, zejména i na samostatně hospodářsky se živící občany maloživnostníky. Také tito pracující lidé mají býti bráni v sociální ochranu. Proto, velectění, jsem si dovolil podati pozměňovací resp. doplňovací návrh, jímž se praví, že ustanovení tohoto zákona nemají platnosti pro podniky, v nichž trvale není zaměstnáno více než 10 zaměstnanců. Má to býti pokus, dáti sněmovně možnost, by ukázala svoji pravou tvářnost, jak nazírá na sociální politiku, pokud se týče také vrstev maloživnostenských, malopodnikatelských. Myslím, že slavná sněmovna ukáže, že má pochopení pro tyto vrstvy, které v této době namnoze jsou mnohem hůře na tom po stránce sociální i hospodářské, než celé vrstvy lépe situovaného dělnictva.
Konstatuji, že živnostnictvo ve
svých masách na sta a sta schůzích a v tisících resolucích postavilo
se proti další platnosti § 1154 b jako nespravedlivému opatření,
které zatěžuje nespravedlivě právě také vrstvy střední, malopodnikatelské.
Tento protest zde vznáším jménem všeho živnostnictva a zvláště
jménem živnostensko-středostavovské strany a prosím, aby byl slavnou
sněmovnou respektován a aby slavná sněmovna, když už by snad uznávala
za nutno, aby ve velkých podnicích tento zákon měl platnost, aby
aspoň v malých podnicích do 10 zaměstnanců uznala neplatnost tohoto
opatření. Prosím, aby můj pozměňovací návrh byl slavnou sněmovnou
laskavě přijat. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku p. posl. inž. L. Novákovi.
Posl. inž. L. Novák: Slavné Národní shromáždění! Již jeden z pánů předřečníků správně poznamenal, že zákon, resp. § 1 154 b, o němž právě jednáme, zrodil se v dobách válečných a byl tehdy na rychlo zroben jen proto, aby se něco poskytlo pracovním třídám, aniž by se dlouho přemýšlelo o dosahu a jeho praktickém významu. Tento paragraf také od prvopočátku - a to snad vědí všechny strany sociální velmi dobře, - byl zdrojem sporů, které se pak vybíjely obyčejně buďto u soudů anebo při dělání kolektivních smluv. Hlavní příčina toho byla v povrchnosti, s jakou byl vhozen do světa, nejasnost jeho, takže výklad jeho byl dosti libovolný. Došlo to konečně tak daleko, že jeden takový případ před nedávnem dostal se až k nejvyššímu správnímu dvoru a ten rozhodl ve věci, ve které po celou dobu války bylo dosti jasno a která nezavdala příčinu ke sporu, docela striktně a dal za právo dělníku, který svou nemoc během 14 dnů vůbec neohlásil. To byla věc, která se jaksi rozuměla sama sebou, že když je nemocen, aspoň v nějaké lhůtě musí nemoc ohlásiti, ale tento případ v aktech nejvyššího správního dvoru leží a jest dokladem obrovské nejasnosti. Správní dvůr postavil se na stanovisko správné, že zákon nic takového neustanovil a že tudíž dělník nemoc hlásiti nemusí. To nás vedlo k tomu, abychom podali pozměňovací návrh, podle kterého - já bych ani nelpěl na těch třech dnech - ale v nějakém určitém termínu byl dělník svému zaměstnavateli povinen ohlásiti svou nemoc nejen z ohledu pořádku, ale i z ohledu discipliny, která jest ve velkých závodech nutná. Dosud řešily se ty věci kolektivní smlouvou. Tam se rozlišovaly vždycky ty oba body jako v zákoně, totiž onen, který pojednává o nemoci, druhý, který pojednává o různém jiném zaneprázdnění dělníka, ať při pohřbu někoho z rodiny, při svatbě, při porodu atd. Ale, velectěné dámy a pánové, statistika, která v té věci byla zvláště u velkých závodů vedena, ukazuje, že skutečně tohoto zákona resp. jeho dobrodiní bylo v přečetných případech zneužíváno. Já vám mohu, pánové, posloužiti velice zajímavým dokladem. V jedné ze strojnických továren, která měla ujednáno s dělnictvem, že vždy v 6 nedělích jen jednou se smí využíti té krátkodobé nemoci, došlo to tak daleko, že byl konstatován určitý turnus u dělnictva specielně pomocného, které churavělo vždycky, jakmile uplynulo těch 6 neděl, ve kterých se za tu nemoc neplatilo. Ale, pánové, beru v ochranu zde ten kádr dělnictva řádného, které u nás v továrnách jest a které pod těmito poměry skutečně trpí. Představte si dělníka svědomitého - a my jich máme dosti jsou to zvláště staří lidé, kteří pilně pracují u svého soustruhu a vidi svého souseda, který o 20 až 30 let mladší klidně užívá této placené dovolené. Rozumí se, že on těžce to nese a jest s podivením, že má tolik morální síly, aby se nedal tímto příkladem svésti; a že to demoralisuje pak určité vrstvy, jest pochopitelno. Jestliže tedy tento zákon měl býti nějakým způsobem uspořádán, rádi jsme ho vykoupili tím, že jsme přistoupili na známý zákon o nemocenských pokladnách, rádi jsme také zvýšili příspěvek u lidí, kteří jsou nemocni déle než 14 dní, poněvadž člověk, dělník, který jest nemocen déle než 14 dní, jistě té podpory potřebuje. Jsou to celkem případy sporadické, nehrají zvláště ve velikých závodech žádnou velkou roli, a vždy je rád zaměstnavatel bude vypláceti.
Ale podívejme se trochu na tento zákon s historického hlediska! Bylo zde řečeno, že to bylo junktim. Ano, pánové, bylo to junktim. My jsme sami ve výboru měli vážné námitky při projednávání tohoto zákona proti prvnímu odst. § 1, který pojednával o těch různých privátních záležitostech dělníka, které vyžadují určité doby, jež se mu platí a chtěli jsme podati v té příčině pozměňující návrhy, chtěli jsme vypočítati taxativně všechny tyto případy, pokud vůbec lze jich přehlédnouti a upustili jsme od toho jen proto, poněvadž si dovedeme ještě vážiti čestného slova.
Bohužel, pánové, není to mu vždy a všude tak. A jsem pevně přesvědčen, že tato okolnost se stane tomuto domu jednou osudnou, neboť úcta k čestnému slovu, ta snad musí potrvati i dále. (Výborně!)
Velevážení pánové! To junktim znamenalo, přijmouti, co bylo smluveno; to bylo jasně smluveno, my jsme také jasně vyslovili se o tom, a my jsme také podmínky, které nám byly kladeny, přijali.
Poznamenávám ještě, že tento zákon byl projednáván ve výboru, ale ve výboru nebyly podány, pánové, s vaší strany (Řečník obrací se ke straně sociálnědemokratické) žádné takové pozměňující návrhy a dnes v hodině 12. v pravém slova smyslu, přicházíte s nimi, překvapujete nás a stavíte nás před otázku, jak se máme k nim zachovati.
A, pánové, nejsou to návrhy jen věcné, povrchní, jsou to návrhy, které zasahují až ke kořenům toho zákona a které nemění jen paragraf jeden, ale hned paragrafů celou řadu, takže byste musili přijmouti i změnu titulu tohoto zákona, který mění pouze paragraf 1154 b.
Bylo zde řečeno, že tento zákon byl vydán proto, nebo že jedna z příčin těch byla, že by jinak nemocenské pokladny toto zatížení neunesly, ba dokonce bylo řečeno, že by v důsledku jeho vykrvácely. Ovšem mluví se jen o nemocenských pokladnách. O zaměstnavateli se při tom nemluví, ten krváceti může. Pánové, trochu spravedlnosti a řekněme si: Co bolí jednoho, bolí také druhého a chceme-li hojiti jednu ránu, musíme hojiti také druhou ránu.
Jest, pánové, jisto, že to, co jsme my žádali, aby bylo vloženo, to jest určitý termín, do kdy dělník má hlásiti svou nemoc, je splnitelné při dobré vůli a bude-li to nařízeno, jistě se to plniti bude. Nás k tomu vedlo jen to rozhodnutí nejvyššího správního dvoru, o němž jsem se zmínil.
Druhý pozměňující návrh jest vlastně jen doplněk věty, která zní, že dělník nebo zaměstnanec, který používá tohoto zákona tehda, když se nejedná o jeho nemoc, nebo o nějakou záležitost soukromou event. veřejnou, má příčinu věcně prokázati. Proč proti tomuto věcnému prokázání se brojilo, to, věřte, nevím. Vždyť, pánové, jest ve vašem zájmu, aby tento zákon se nezneužíval a jestliže tedy žádáme, aby věcně bylo prokázáno, proč se tak stalo, nežádáme jistě ničeho, co nelze splniti, nebo co by poškodilo dělnictvo. Pozměňovací návrhy, které zde byly podány panem Johanisem a soudruhy, jsou ovšem rázu zcela jiného. A promiňte mi, velectěné dámy a pánové, že nedovedu je ani srovnat se svými právnickými vědomostmi, třeba nebyly veliké a třeba jsem nebyl právnickým odborníkem. Ale jsou určité věci, které, jak se populárně řeknou, trknou i laika. A tak žádáte, pánové, aby na jedné straně všechny výhody, které dělnictvu poskytují kolektivní smlouvy v té příčině, byly i nadále dodrženy a zůstaly v platnosti, ale na druhé straně měníte § 1154, který právě umožňuje vzhledem k tomu, že ten zákon nebyl nikterak jasný a že již tehdy zákonodárce jeho slabiny cítil, že je možno v určitých případech dohodou v kolektivní smlouvě stanoviti podmínky ve příčině onemocnění, ve příčině ostatních příčin, pro které dělník do práce se nedostaví. Jak se to srovnává? Na jedné straně žádáte, že se nesmí nic změnit, že ten zákon musí zůstati v platnosti a na druhé straně chcete zákonem sankcionovati výminky staré. To není logicky myšleno. Kam pak bychom dospěli, jak dlouho bychom táhli ten balast, který byl zde a onde za určitých koncesí vykoupen a který dnes eventuelně má se měniti, nebo mají býti zaň poskytovány jiné výhody? Bylo velikou chybou vlády, že ona nedodržela slovo v tomto případě. Bylo slíbeno určitě, že předloží tento zákon nejpozději do konce ledna, ale byl o měsíc později předložen Národnímu shromáždění a dostává se tedy nám o 6 neděl později. A je, pánové, dokázáno, že právě v těchto měsících se toho zákona zneužívalo nejvíce, poněvadž na příklad v kovodělném sdružení, kde se projednává smlouva nová, stará vypršela 31. prosince, v důsledku toho byly zde v platnosti výhody takové, že skutečně se divím, že se našli lidé, kteří výhod těch nevyužili, poněvadž oni byli na tom daleko lépe, když nepracovali než když pracovali. Že se jich v přečetných případech zneužilo, o tom jsou doklady ve "Svazu" a je jich hezký balík.