Kromě toho, vzácní pánové a dámy, tento strážmistr Kroupa při tom hluku několikráte jménem zákona vyzýval k rozchodu. Ale to všechno bylo marné. Jedinou odpovědi na to bylo, jak již řečeno: Vy čeští soumaři, my vás všechny zde zabijeme, my se vás nebojíme, vy nás zde vyžíráte, atd. (Posl. Tausik: To řekl Kroupa!)
Kroupa jest úředníkem státním pod přísahou a vypovídal jako svědek pod přísahou, resp. pod svou služební přísahou. Jestli Vy nevěříte, já nemám žádných důvodů, proč bych nevěřil. A kromě toho nevěříte-li, je povinností vás jako občana a jmenovitě jako poslance, na tohoto člověka učiniti trestní oznámení, když se domníváte, že zneužil moci úřední a vědomě falešně vypovídal.
Vláda ve svém prohlášení tvrdí, že důvody pro tuto demonstraci, která zavdala podnět ke krveprolití, nebyly rázu aprovisačního, nýbrž politického. Myslím, že nemusím o tom dále slova šířiti. Aprovisace - řeknu to zkrátka - byla tam poměrně dobrá a plně jsem si vědom své zodpovědnosti, když tvrdím, že nejen v těch východních krajích slovenských, v okolí Krompachů, jest zásobování daleko horší než v továrně, nýbrž že i daleko blíže k nám, v našich valašských horách, nemáme takového chleba, jaký tam byl produkován jako důkaz těch úžasných poměrů zásobovacích, a ani dostatek chleba. Bylo by mnoho našich lidí rádo, kdyby takový chléb opravdu dostávali. Z chleba, který nám byl přinesen, jsem já - nerad bych, aby mně byla činěna výtka demagogie, - sám větší kousek snědl a byl bych ho snědl ještě více proto, že mně chutnal, poněvadž jsme, jak víte, byli toho dne bez snídaně a tento chléb byl zrovna tak chutný jako pražský, jenže měl jinou chybu, která ovšem se špatnou aprovisací nesouvisí, totiž že byl špatně vypečen. Vím, že v domácnosti jsme měli pro takový chléb kontroverse. Tento chléb nebyl upraven jako důkaz špatné aprovisace, ten měl jinou vadu, totiž tak zvaný zákalec. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.) Myslím, že ti, kteří ho pekou, zaměstnávají se více politikou než uměním, které by jím příslušelo. Ale jinak říkám otevřeně, ten chléb byl dobrý a prosím, aby více lidí okusilo, zda-li může býti taková sorta chleba posuzována jako špatná. Takového chleba na Valašsku není a vím, že moje matinka, která tam žije, řekla, že tolik mouky, jako dostává krompašský dělník za týden, neměla po celé měsíce v rukou a jmenovitě v zimě že ji nedostávala.
Ale, drazí přátelé, tato demonstrace měla skutečně ráz politický, jak o tom vládní prohlášení mluví, a sice v širším slova smyslu a v užším slova smyslu. V širším slova smyslu proto, poněvadž, můžeme-li nazvat stranické boje, stranické třídění zjevem politickým, bylo její příčinou to stranické rozvášnění, které v Krompaších vládne a které tam bylo do dělnictva zaneseno. Všecky výroky, které citoval pan kol. Černý a které bych já mohl ještě ve větším množství uváděti, totiž důkazy o tom, jakým způsobem se projevovala nenávist třídní a národnostní proti našim úředním orgánům, svědčí o tom, že demonstrace, když ne výhradně, tož alespoň z části ráz a charakter politický měla.
Svědčí o tom také ten opravdu strašný výrok, který ke mně učinil často jmenovaný svědek Ztratil, dále jako svědek Kresta a Hlaváček, který potvrzuje tytéž věci, které Ztratil. Na schůzi, která se konala v Dělnickém domě, na které byli přítomni někteří páni poslanci - já nechci z daleka pochybovati, že by byli dali podnět k tomu - bylo řečeno. Ztratil za to, jak tady vypovídal, trpce bude pykati. My se s ním vypořádáme. (Slyšte! Slyšte!) Myslím, že tedy aprovisační charakter tohoto hnutí, jaké k těmto demonstracím vedlo, nemůže nikým objektivním býti brán v pochybnost.
Abych přešel k tomu, co tvoří předmět našeho jednání. Vládní prohlášení konstatovalo v podstatě - jen v drobných věcech správně mu vytýká referent některá nedopatření - postup správních orgánů tak, jak se udál, a dle mého mínění konstatovalo tento postup úředních orgánů jistě jako správný. Tu bych si dovolil připomenouti, že je svatou povinností nás všech, kteří stojíme na půdě této republiky, na půdě zákona, abychom si začali uvědomovati, že československý četník, československý policista, československý strážník a československý voják, vykonávající svou povinnost úřadem mu nadřízeným přikázanou, jedná dnes za docela jiných okolností, než jednal za Rakouska, že tudíž se musíme na něho dívati jinak, než za Rakouska. Ten četník, voják a policista je představitelem naší národní suverenity, ten četník a voják, když tuto národní suverenitu, zákon a řád v této republice správně zastává, meze své služby nepřekročuje, dokonce se hledí přizpůsobiti poměrům, jaké dnes po válce jsou, nejen zasluhuje, abychom ho vzali v ochranu, nýbrž zasluhuje našeho veřejného uznání a ocenění (Potlesk.), zasluhuje, abychom se na něho dívali jako na člověka, který může opravdu pro rozumnou demokracii, konsolidaci našeho státu vykonati velmi mnoho. Pokládám za svou povinnost s tohoto místa tomuto četnictvu, ať kdekoliv hájí pořádek, zákon a suverenitu našeho národa, našeho státu poděkovati (Výborně!), aby to četnictvo, vojsko a policie státní nebo orgány politické, úředníci, na mnohých místech tak stíhaní, nemyslili, že jest hlasem lidu hlas některých stran a žurnálů, který jim nadává, tak jako my jsme to činili někdy za Rakouska.
Kdo myslí - a zdůrazňuji to znovu - že státní orgány jednaly v této věci protizákonně, že porušily svoji povinnost, nemá povinnost na tomto místě vytýkati panu ministerskému předsedovi, že lže, nýbrž má svatou občanskou, republikánskou povinnost každému, o němž to tvrdí, každému orgánu, kterému vytýká nesprávné použití jeho úřední moci, ne to vytýkati, nýbrž učiniti na něho trestní oznámení pro zločin zneužití úřední moci, udání toto stopovati a vyšetřovací řízení dovésti konečně k rozsudku a ať tento rozsudek vyzní kladně nebo záporně, musí býti pro každého závazným. (Výborně!)
Drazí přátelé! Musíme si býti vědomi při všem tomto posuzování, my, národ kulturní, kteří jsme si řekli daleko v Rusku, když jsme viděli úžasný rozvrat, který nastal po ruské revoluci, že u nás se nebudou moci opakovati tyto nešťastné zjevy ruské, musíme si býti vědomi, že jest třeba, aby v našem národě nenastoupilo takové nazírání na republikánskou svobodu, jako jsme slyšeli z úst několika desítek dělníků a vojáků ruských v Petrohradě v den abdikace velkoknížete Michala Alexandroviče, když na otázku: "Čto eto takoje respublika?" dána byla odpověď: "Eto brat tak: Nikakóje pravlénie nad námi, káždyj sebě dělaj, čto chóčeš."
Co jest to republika? To jest bratře tak: "Není žádný úřad nad námi, každý dělej, co chceš." Takový pořádek, drazí přátelé, nemůžeme u nás chrániti, musíme se starati o to, aby toho nebylo, resp. musíme úřední orgány, když podle své povinnosti zakročí, chrániti, resp. své uznání jim vysloviti. (Výborně!)
Bylo vytýkáno, že četnictvo odešlo a nesplnilo svoji povinnost, poněvadž kdyby bylo neodešlo, bylo by odvrátilo zavraždění Podhradského a Lukácse. Ale vždyť četnictvo se vmyslilo do těchto poměrů a odchodem chtělo udělati to, co se od něho žádá, chtělo odstraniti provokaci, která prý v něm jest a domnívalo se, že důvěrníci svoji věc vyřídí. (Hlas: Oni to slibovali!) Přes to, že to slibovali, to neprosadili. Jejich subjektivní dobrá vůle neměla objektivní možnosti, aby tuto dobrou vůli prosadili a po odchodu četnictva k tomuto zvířeckému surovému vraždění došlo. Jest veliký rozdíl v té vraždě, v tom zabití, které provedl četnický strážmistr Kroupa, když musil vykonávati svoji povinnost a chrániti svoji tělesnou integritu jakožto úřední orgán, od té zvířecí vraždy, které se dopustili demonstranti po odchodu četníků. (Posl. Toužil: Vražda jako vražda!) Pardon, zabití a vražda resp. zabití v sebeobraně, to není vražda jako vražda. (Hlas: Poněvadž jsou to dělníci!) Četník jest také jen proletář, není kapitalista. Četník slouží, nevděčnou práci koná proto, aby mohl býti živ. Měli byste míti pro to více pochopení nežli já.
Vládní prohlášení, které dnes posuzujeme, stalo se, vzácní pánové a dámy - mějme to stále na zřeteli - rebus sic stantibus. Jestliže dodatečně bylo zjištěno něco jiného, než co jest ve vládním prohlášení, musíme z tohoto nedopatření dáti vládě absolutorium, poněvadž se nemohla přirozeně po interpelaci v té době podané opírati jen o svědomité referáty pod trestní sankcí stojících svých podřízených úřadů.
Souhlasil bych, přátelé, a řekl bych, poněvadž vláda svým prohlášením postavila se na půdu zákona, poněvadž ona tímto svým prohlášením proklamuje důrazně svatou zásadu každého spořádaného kulturního státu, poněvadž ona tímto svým prohlášením tvrdí, že chce býti dbalá zásady práva, starého práva římského - dura lex, sed lex, tvrdý zákon, ale je to zákon - poněvadž tato vláda jako my všichni, kteří jsme upřímní demokrati a kteří budeme poslouchati každou vládu, která jest obrazem většiny tohoto státu, i kdyby byla komunistická, si nepřejeme, aby byl nepořádek, poněvadž víme, že tato zásada dura lex, sed lex jest současně summum jus, podstatou veškerého práva, doufám, že všichni, kteří to víme, musíme se k tomuto vládnímu prohlášení postaviti příznivě a musíme ho vzíti na vědomí resp. ho schváliti, a měli by to učiniti tím více ti, kteří bez protestu nechávají zneužívání veřejné moci vládě příslušející v tom státě, který jest ovládán výhradně jejich stranickými příslušníky, resp. předáky, myslícími politicky stejně. Nesměli bychom se dívati na svého československého četníka, strážníka, policistu, politického úředníka jinak, než jak se máme na něj dívati podle mého tvrzení, poněvadž víme, že tento československý četník, veřejný strážník, policista jest skutečně československý, když ne národně, jazykově, tož aspoň státně, kdežto zase dobře víme a máme tu zkušenost, že v tom státě byli jsme dříve jen těmi, kteří se tímto případem nejvíce rozčilují. Ten velký ruský národ není ovládán administrativně, resp. výkonnou mocí ruskou, nýbrž je v tom nynějším státě tyranie horší než carská.
Drazí přátelé! Za těchto okolností
jest přirozeno, že nemůžeme nehlasovati pro schválení vládního
prohlášení a bylo by smutné, kdyby se v této sněmovně nenašla
většina pro schválení tohoto prohlášení, kdyby bylo odmítnulo,
kdybychom jeho odmítnutím odmítli současně to, co nám všem musí
býti drahé, právo, zákon a pořádek, tedy základy Československé
republiky. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku proti panu posl. Schweichhartovi.
Posl. Schweichhart (německy): Pánové a dámy! Pan zpravodaj dr. Černý podal jménem většiny vyšetřujícího výboru návrh, aby prohlášení pana ministerského předsedy bylo vzato na vědomí, protože je prý z největší části správné. Dále prohlásil, že tuto zdánlivou skutečnost přineslo prý objektivní vyšetřování. Jménem německých sociálně demokratických členů vyšetřovacího výboru musím se těmto oběma tvrzením co nejrozhodněji opříti. Spíše je pravdou, že se objevilo, že největší část prohlášení a ne snad menší díl prohlášení pana ministerského předsedy je nesprávným a skutečně nepravdivým, že mu byly podstrčeny zprávy, jež neodpovídají pravdě. A pokud jde o druhou skutečnost, ono tak zvané objektivní vyšetřování, chci jen krátce povědíti, jak vypadalo. Vyšetřovací výbor nemohl vybírati si svědky tak, jak by to bylo bývalo třeba. Nebyla nám ani dána příležitost, abychom mohli shlédnouti místo činu. (Německé hlasy: Slyšte! Slyšte!) Nemohli jsme mluviti s těžce zraněnými a s raněnými vůbec a hlavní svědkové, kteří by byli přišli v úvahu, byli zavřeni. Kdo tam byl vedle nás ve vyšetřujícím výboru? Nejprve zástupce Svazu průmyslníků z Bratislavy; tento byl dříve nadporučíkem v Krompaších a měl dosvědčiti, že skutečně tu vládnou revoluční proudy. (Výkřik německý: Při tom nebyl již dlouho v Krompaších!) Ano! již od května 1920 není v Krompaších. Pak byl přítomen vojenský prokurátor. Ve starém Rakousku byli jsme vždy zásadně proti tajnému vojenskému soudnictví a jsme přirozeně proti němu i dnes. Co se zde probírá, co vlastníma očima nevidíme a vlastníma ušima neslyšíme, nemůže nám býti směrodatným, chceme-li objektivně vypátrati pravdu. To však není ještě vše. Podivíte se snad spoustě materiálu, jež přednesl pan referent; budil zdání, jako by to vše bylo předloženo vyšetřujícímu výboru, jako by to bylo výsledkem zkoumání samého vyšetřujícího výboru. O tom však nelze naprosto mluviti, neboť tvrzení pana referenta, že vše je v nejlepším pořádku, opírá se o tajné zprávy se soukromé strany. Československá Beseda v Krompaších, tudíž soukromý spolek, převzala úkol podrobně vylíčiti domněle nebezpečné skutky tamních bolševiků vyzvídáním, a toto vylíčení bylo pak vzato za podklad měšťáckými českými členy vyšetřujícího výboru, kteří ho také blahorozumně vydatně použili. Bylo to tak prazvláštní, když hlavní svědek Ztratil, který zde byl vychvalován jako uvědomělý Slovák, tak bez rozmýšlení, tak určitě odpovídal na otázky, které mu kladl plukovník Špaček, podle této soukromé tajné zprávy. Mezi těmi oběma byla tak podivuhodná shoda, že člověk mimovolně přišel k poznání, že tento jediný hlavní svědek věděl, jak ta věc bude prováděna. (Výkřik německý: Vyšetřovací komedie! - Nepokoj.) Byla to skutečně komedie. Připojil bych ještě toto: Po několika málo hodinách byli jsme opět z Krompachů v pravém slova smyslu vyvezeni, protože prý nebyla k disposici lůžka. A když jsme byli pryč, byli jsme všichni přesvědčeni, že vyšetřující výbor nesplnil svého úkolu, a mnozí z nás měli obavy a strachovali se, že se nám zde ve sněmovně dostane pokárání a budeme opět posláni tam dolů za účelem dalšího a důkladnějšího vyšetřování. Když dva dny po návratu z Krompachů - se vyšetřující výbor sešel, cítila česká většina, že podle výsledků nebude možno odhlasovati vládě důvěru, a tu pojednou vyrukovaly tajné zprávy ministerstva vnitra, pravé černé knihy, kde četnictvo a jiní lidé z Krompachů z roku 1919 a 1920 činili údaje o domnělých tajných politických rejdech.
Provalil se zde špiclovský systém nejhoršího druhu, a vezme-li se za prokázáno - k čemu snad každý má právo - že všude jsou zřízeny podobné špiclovské ústředny, možno si učiniti obraz o tom, v jak obrovských rozměrech tento špiclovský aparát v Československé republice asi je vybudován. Pánové! Člověk musí býti vždy opatrný vůči všem svědkům, musí si uchovati jistou objektivnost, nesmí však slepě nalítnouti, jako pan referent a oni, kteří by rádi věřili svědkům, aby očistili vládu. Člověk musí býti obezřetným a ptáti se: Jací jsou to lidé, kteří konali tyto špiclovské služby? A vzpomínám jen procesu Chládkova v Chebu, toho slavného muže, jenž byl ve službách československé vlády a byl ku podivu čestným člověkem. A takoví čestní lidé mohou existovati právě i jinde. Tak bylo provedeno šetření a připustíte, že nemůžeme naprosto podle svého poctivého uznání říci, že vše bylo v pořádku. My, němečtí sociální demokraté, byli jsme tam dole v Krompaších snad jediní, kteří jsme měli právo naprosto ničeho nezakrývati, nýbrž zcela otevřeně sledovati pravdu.
Bylo nyní řečeno tak mnoho o poměrech, jež vedly k tomuto neštěstí, že i já musím něco málo připojiti. Bylo zcela jasno, že při tomto vyšetřování veliká část členů výboru se vynasnažila svaliti všechnu vinu na dělníky. Bylo to velmi zvláštním a příznačným pro kapitalistický duch, který tyto lidi ovládal, že nebylo u nich ani nejmenšího sociálního cítění pro postavení dělníků, pro duši dělníků, pro jejich působení, ideály, vůli, a tu musí člověk, nutností veden, poukázati na sociální vztahy, na prostředí, jež vládne na Slovensku, v této poloviční Sibíři.
Krompachy je město asi se 6000 obyvateli. Tam hraje společnost železáren Rima-Murany vynikající sociální úlohu. V těchto železárnách, vysokých pecích a v uhelných jamách je zaměstnáno ne méně než 2700 dělníků a každý myslící člověk bude musiti uznati, že tento veliký majetek, tento milionový majetek, se projevuje v sociálním vlivu na úřady. Ježto Slovensko je dědicem Uher, udržely se uherské mravy až do dneška i v Krompaších beze změny. Poukázal bych na famosní zařízení továrního četnictva. Myslím, že snad v celých Čechách něco takového neexistuje. Státní četnictvo jest ubytováno v samé továrně. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) V Uhrách byli tito četníci jakýmisi pinkertony jaké si v Americe platí kapitalisté, byli pomocnými četami kapitálu a toto zařízení převzala bez rozmyšlení i Československá republika. Poukázal bych ještě na to, co řekli jiní na pochvalu firmy, že prý továrna prodává levnější potraviny. I pan referent pěl chválu firmě. (Hluk. Výkřiky.) To, co tito páni vychvalují, je pro dělnictvo kletbou, protože dělníci jsou hospodářsky a v nejvyšší míře zotročeni. (Souhlas na levici.) Ti páni, kteří firmu chválí, vůbec netuší, v jakém poddanství a otroctví musí žíti dělníci v Krompaších. Jsou jim dány byty, mají tovární konsum, světlo a uhlí dodává se jim prý levněji, to všecko však slouží pouze tomu účelu, aby dělníci byli hodně pevně spoutáni, aby se jim znemožnilo právo koaliční. Tvrdí se, že tyto levné potraviny jsou prý dobrodiním pro dělnictvo. Když se podíváme na ty věci jak jsou, tu přece jen poznáme, že kapitalisté ničeho nedarují a že výdaje, které vynakládají na levné potraviny, nahradí se jim desetkrát v levných mzdách. Opatřili jsme si výkazy mzdy, jež byla vyplácena. Dovolte mi uvésti několik číslic. Při důlní dráze, tedy při těžké práci, obnáší průměrná mzda 4˙75 K, kováři dostanou průměrně - to je průměr, jsou tedy i nižší mzdy - 4˙81 K za hodinu, slévači 4˙54 K, zámečníci 4˙84 K, a tak to jde dále. V porovnání s našimi mzdami zde jsou mzdy v Krompaších o 20 až 25% nižší, při čemž nutno ještě míti na zřeteli, že mzdy na Slovensku, protože obživa jest tam mnohem dražší, jsou mnohem vyšší. Máte tedy číselně dokázáno, že se té firmě při její dobročinnosti velmi dobře daří; má dělníky v hrsti, dává na oko levné potraviny, tím více však získává na mzdách. Není pravdou, jak ta věc byla líčena, že Krompachy byly idylou, rušenou pouze bolševiky. Vzpomínám slov Heineho: "Vždy jsou to cizinci, cizozemci, když se dělá revoluce. Domácí lidé jsou zbožní beránci, ti nedělají naprosto ničeho." Pravdou však je, že Krompach byl vždy bouřlivou, sopečnou půdou, protože tam právě byli dělníci utlačováni, protože jim nebylo dáno právo spolčovací, protože na Slovensku platily maďarské mravy. Proto tam vládly vždy nepokoje a nespokojenost. (Německý výkřik: Nikdy však se tam nestřílelo!) To je vymoženost nové doby, československého státu. Poukázal bych však na jedno: Bylo výslovně zjištěno, že již před válkou vládla nespokojenost; to je při této porobě pochopitelným. Za války bylo to však obzvláště zlé. Již před tím bylo nám s jiné strany vyprávěno, že Krompachy byly pověstným, protože tam byl prováděn zákon o válečných úkonech v docela neobyčejně přísné formě a bylo nám to při vyšetřování v Krompaších potvrzeno. Bylo nám souhlasně sděleno, že vrchní inženýr Podhradský, jenž později byl dělníky zabit, byl člověkem brutálním, násilnickým, jenž s dělníky nakládal padoušsky podle všech pravidel umění. Dával dělníky uvazovati, dal ženaté lidi četníky vyburcovati z lože a přivázati. Takové poměry mohly se rozvíjeti na Slovensku za panství Maďarů. Přišel převrat. Dělníkům se však nepolepšilo. V roce 1919 povstalo mzdové hnutí a tu hrál zmíněný již nadporučík, jenž nyní jest veden jako svědek, tento tajemník průmyslníků, jistou úlohu. Dělníci byli přímo nuceni, aby přijali mzdovou smlouvu, 150 jich propustili, později je ovšem zase vzali zpět, když ti lidé se stali povolnějšími, až na 7. A tento člověk se nyní před vyšetřující komisí vychloubal svou mocí, již mohl použíti proti těmto rotám. Řekl: "Měl jsem k použití tři prapory vojska (Nepokoj.) a byl bych mohl vše potlačiti. (Německé hlasy: Slyšte! Slyšte!) Je to velmi příznačné, jak dělníci byli v pravém slova smyslu donucováni, aby se odtrhly od uherských organisací a připojili se k pražským. Je to charakteristické, jak byl v pravém slova smyslu vyhledán tajemník, s kterým se chtělo jednati. Zástupce, jehož si dělníci přáli, tajemník Mauler, byl odmítnut, podnik vyhledal si jiného. Takové tam byly poměry. Nyní je třeba připomenouti, že i dnes vládne mzdové hnutí. Ani dnes nejsou dělníci přiměřeně odměňováni a žádají více. A k tomu všemu přistupuje ještě otázka potravin, jež hrála i v debatě určitou roli. Vylíčení pana kolegy Böllmanna, srovnání s naším Rudohořím, je úplně nesprávné. Nutno vzíti věci tak, jak byly dříve v Uhrách. Maďaři pod Tiszou starali se za války vždy lépe o dělníky; ti měli vždy ještě mouku a chléb. Když my jsme v německých krajích Čech hladověli, byli oni stále ještě zásobeni. Po převratu se i to zhoršilo. V roce 1919 bylo sice mnoho kukuřičné mouky, avšak to rozhodující přichází teprve nyní: Až do prvého února byla vydávána zákonitá dávka 2 kg na týden. Od 1. února nastalo snížení na 1·85 kg, k tomu bylo však dáváno 50 dkg kukuřičné krupice. Je zcela pochopitelno, že to vzbudilo nespokojenost mezi ženami dělníků. Bylo jim řečeno: "Dříve jste jedly kukuřici a nic jste neřekly a tři neděle jste braly tu kukuřičnou krupici a ani jste se nehnuly: a najednou jste demonstrovaly a tím pustily jste se do dobře připravené akce."
Nyní však, prosím, kdo ty věci zná, kdo zná ten život dělníků atd., jak ve skutečnosti jsou, bude věděti, že o nějaké přípravě nemůže býti naprosto řeči, že dělník čeká tak dlouho, až je mu věc příliš hloupá, a pak demonstruje v naději, že něčeho docílí. Také my v Čechách jsme to tak mnohokráte udělali. Demonstrovali jsme v naději, že dostaneme nějaký vagon předem, mnohdy s výsledkem, mnohdy také bez výsledku. A právě tak udělaly to i ženy v Krompašších, těch 60, jež se shromáždily, domněle po nějaké tajné poradě. (Výkřiky.) Není snad důvodu k předpokladu, že se ty ženy sešly k nějaké tajné schůzi.
Chci jen ještě opakovati: Otázka mzdová hrála jistou roli, rovněž i špatné zásobování moukou. A nyní přistupuje k tomu moment politický, avšak v jiném smyslu, než řekl pan ministerský předseda. Dne 17. února provedena byla v celém Slovensku razzie proti obtížným cizincům. (Německé výkřiky.) Soustava Slovenska musí býti opravdu velmi útlá, že nesnese ani několik bolševických bacilů a že se hledí násilně je z těla odstraniti. I v Krompaších bylo zatčeno 28 dělníků, kteří byli zaměstnáni v továrně, kteří však podle souhlasných výpovědí nebyli politicky činni, tedy byli nevinnými beránky. Také referent to musil připustiti. Těmto lidem bylo hrozeno vypovězením. Byli to uprchlíci z polské armády, z Uher, lidé, kteří byli stíháni a kterým možno tedy vyjíti s jistou sympatií vstříc. Vrchní župan, jenž u dělníků byl oblíben, protože se choval korektně, také tyto lidi na vlastní zodpovědnost propustil, protože to nechtěl vzíti na sebe a dělníci reptali. A nyní přichází ten kritický den, 21. únor. Ženy jsou před tovární kantinou a žádají, aby jim místo kukuřičné mouky byla dána mouka bílá a aby dávka byla zvýšena. Také ani nebouřilo těch 60 nebo 80 žen; co mohly také poříditi? Kdo viděl ty usoužené, sesláblé, zkřehlé ženy dělnické, nemohl od nich očekávati žádných revolučních skutků. Žádaly od správy aprovisace vysvětlení a pomoc. Jdou s důvěrníky i k řediteli a vyjednávají s ním a ředitel jim řekne, že se již podnik namáhal opatřiti mouku v Bratislavě, že to však bylo marné. Mezitím povolá však jeden vrchní úředník četníky. Je to jistě velmi zvláštní, že četnictvo přichvátá ihned na pokyn továrního úředníka. Později se ukázalo, že i nadporučík, jenž přišel k tomu se svými četami z cvičiště, dal se k disposici rovněž na pokyn správy podniku. Četnictvo a vojsko nehrálo tedy naprosto nějakou samostatnou roli, nýbrž bylo úplně závislé na vůli a přání správy továrny. To je zřejmá závada a člověk se ptá, zda nebyly tu dány četnictvu určité tajné instrukce, a skutečně zavládá takové podezření, protože na otázku jednoho člena vyšetřujícího výboru, zda takové instrukce byly dány, s více stran nebyla dána odpověď.
Příznačné je toto: Kdyby byl býval chystán převrat, revoluční hnutí, jak řekl pan kolega Böllmann, tu byli by se určitě chopili věci jiným způsobem. Avšak důvěrníci, kteří byli se ženami nahoře u ředitele, aby jednali o mouce, zůstávají nahoře, aby dále jednali o otázkách mzdových, ženy však odcházejí dolů a chtějí mluviti se ženami, jež se shromáždily.
Zde zakročuje nyní pan Kroupa, vrchní strážmistr, zloduch. Jedná s revolverem v pěsti, je rozčilen, je si vědom své autority, krátce je to osobnost, jež v tomto okamžiku nepatřila na toto místo. Kdo prodělal veliké demonstrace, ví, že zde může chladnokrevnost, klid a rozvaha vše spraviti. Byly pohromadě desetitisíce lidí a nic se nestalo. Nedemonstrovali toliko dělníci, i jiní lidé demonstrovali, teprve v poslední době demonstrovali přívrženci Böllmannovi a i ve Znojmě došlo k neshodám s úřady. Tam však nestřílel nikdo. (Německé výkřiky.) Záleží na tom, kdo nese zodpovědnost, kdo je ten dotyčný. Kdo však viděl Kroupu, jenž je od továrny živen, jenž dle údajů dostává pouze dávku, jako každý jiný (Výkřiky.), který vypadá tak dobře, že je veliký rozdíl mezi těmi utrápenými ženami a jím, kdo pozoroval jeho tvář a dobré vzezření, ten musí věděti, že zde na tom místě stál člověk, jenž nebyl schopen tento úkol zastávati. Je tak vychován a ve svém duchu tak uzpůsoben, že na každého, kdo není jeho názoru, dívá se jako na nepřítele státu a podle toho s ním jedná.
Nyní stalo se to, co se zde za těch okolností státi muselo. Ten člověk nejprve vystřelil. On tvrdí a také vojenská prokuratura tvrdí na základě nekontrolovatelných výpovědí svědeckých, jež odmítáme, že byl těžce poraněn. Vezměme za prokázáno, že byl těžce raněn. Nyní však přichází ta zvláštní věc: Ten člověk je těžce zraněn, vrávorá, je z pola bez vědomí, a v tomto stavu zastřelí dvě osoby. Ve své závrati a bezvědomí míří přesně - to je prazvláštní - a ještě velí: Palte! Následek toho je, že asi 20 osob válí se v krvi, 2 osoby jsou mrtvé, tucet jich je těžce raněných, ostatní raněny lehce. Kdo může za těch okolností zůstati klidným, kdo může při tom lehkovážném, nezodpovědném počínání strážmistrově zachovati chladnou krev? Chápeme, že nastalo pobouření. Důvěrníci dělníků vykonali plně a zcela svou povinnost. Když pan ředitel Králík žádal, aby četníci a vojáci odtáhli, stalo se to ne na přání vlastně zodpovědných důvěrníků, nýbrž dělníků. Možná, že nebylo správné žádati to, rovněž však je nesprávné, že vojáci a četníci ustoupili a tím se mohlo státi, co bohužel nastalo. Že zuřivost dělníků při pohledu na mrtvoly, na raněné byla tak veliká, že ztratili rozvahu, a že bestie v člověku, jež za války ve všech byla probouzena a vychovávána, se probudila v nich a oni zabili dva lidi a jiné zranili, to jistě nelze omluviti, je to však při všech těch poměrech v Krompaších bohužel pochopitelným. Je tedy nesprávným svalovati všechnu vinu na dělníky. Právě tak málo možno říci z toho o vůdcích. Důvěrníci chovali se zcela korektně, chránili s nebezpečím vlastního života ředitele Králíka před dalšími útoky. To jsou věci, jichž všichni zajisté litujeme. Oběti jsou dosti veliké: 6 mrtvých, 10 těžce raněných atd.
A pak přichází reakce. Když se připustilo, aby toto neštěstí se stalo, místo aby mu bylo zabráněno, místo aby se učinila sociální opatření a celý politický život se očistil od korupce, jež tam dole vládne, přichází trest, přichází všechno to zatýkání a odsuzování. Odsouzení jest dnes na denním pořádku.
Naším přesvědčením je, že tam nešlo o žádné spiknutí, jak to vylíčil pan ministerský předseda, že nebylo třeba vypovídati cizí agitátory v zájmu veřejného klidu a pořádku. Není také pravdou, že se zde chystala tajná vyjednávání a podniky. Rovněž není pravdou, že dotyčný četník byl tak nemocen, že musil býti dopraven do nemocnice. Jistě je nesprávným a nepravdivým, že byl chystán násilný vpád. Spíše je pravdou, že, kdyby bylo četnictvo nebylo zakročilo, že by se bylo celé neštěstí nepřihodilo. (Souhlas na levici.) Věc se má tedy tak, že je vlastně zcela nesprávné, jestliže vláda a většina vyšetřujícího výboru se snaží krýti vinníka; místo aby jej nechala padnouti, místo aby ho potrestala, degradovala, stojí za ním a snad bude ještě povýšen. Div by to konečně také žádný nebyl. Vždyť to, co se zde v Krompaších odehrálo, je přece jen částí politiky, vedené bohužel v tomto státě vládou Černého. Stát vybudovaný násilím, násilím je držen pohromadě. To je ta kletba, ležící na této politice. Jednou se střílí v Praze, jednou v Mostu, jednou ve Znojmě a v Jihlavě, jednou zase v Krompaších. A velmi se bojím, že vyšetřující výbor bude musiti ještě častěji takové krvavé tragedie vyšetřovati, což však se bude musiti jistě prováděti jinak.