Teraz, pánovia moji, prejdeme na druhú stranu, prejdeme na naše špeciálne slovenské veci. V expozé pána ministra bolo akési vakuum, keď hovoril o Slovákoch, spomenul Poliakov, a naopak hovoriac o Poliakoch spomenul Slovákov. Bol to snáď lapsus linguae, ale na nás to úplne pasuje. My sme voči Poľsku ztratili kus živého tela, my sme ztratili v Orave a Spiši 34 tisíc slovenských duší, ktoré sa vždy priznávaly a i dnes sa priznávajú k slovenčine. (Hlas: Však to udělaI Machaj, kněz!) Kdo to urobil, ten to urobil, lenže tak by sa to nebolo pravdepodobne stalo, keby Slovensko bolo malo v smluve trianovskej alebo st. germainskej zabezpečené to, čo naši bratia Česi a Slováci v Pittsburgu 30. mája 1918 boli medzi sebou uzavreli. Ja silne verím, že bysme boli ratovali Oravu, lebo Poliaci nevedia, čo dostali s Oravou a Spišskom. Oni dostali chudobu; nenie tam prírodných statkov, nemajú ciest, súdov, železníc, je to najväčšia chudoba, na tuto Oravu a Spiš oni budú doplácať. Ten ľud slovenský dušou patrí k nám; veď máme dôkaz na stole ministra, vieme že naši ľudia po tých horských dedinkách žiadajú, aby boli kolonizovaní, chcú isť na veľkostatky. To by sa pravdepodobne bolo predišlo, keby konciliantným spôsobom bola sa zabezpečila slovenská autonomia. (Tak jest! Výborně!)
My v tomto slavnom momente osvedčujeme, že po týchto premissiách a v týchto okolnostiach sme za túto republiku (Výborně!), poneváč v tejto republike máme zabezpečenú svoju individualitu a vývoj. (Tak jest!) Ale pri tom všetkom musíte bratia uznať, že my si už musíme dnes na počiatku novej doby povedeť: Sme Slováci, sme bratia, sme slovenský národ, a vy ste český národ a chceme tvoriť jednu štastnú a silnú republiku. Nás učily naše matky slovensky hovoriť. Všetci sme Slováci tam od snežnej Tatry, Rus, Illyr, Polák, Čech, to sú naši bratri. (Posl. Szentiványi: Čechoslováci!) My sme Slováci, my sa toho držíme, my sa toho držať budeme, to nás učili naši otcovia.
Preto že naša strana bojuje za autonómiu, nebojuje ona za rozbitie republiky. Autonómia u nás značí chlebovú otázku, existenčnú otázku, kultúrnu otázku, spoločenskú i politickú otázku. Autonómia v našom programe je nie ako to píšu časopisy, akýsi fantom, že my nevieme, čo je autonómia, že nevieme, čo chceme. My sme precizovali svoj program konkretne a povedeli sme, čo žiadame a čo chceme. My chceme, aby naše autonomisticke rečové právo bolo zachované. Ide nám tu i o náboženskú otázku a snáď v prvom rade táto otázka najviac rozvírila mysle a snáď najviac hodila medzi nás tie veci a tú stenu, ktorá nás delí.
A zase, páni moji, v tomto kritickom momente, keď i náš zahraničný minister ide do Ríma - nepovedel prečo ide do Ríma, on neide iste len do Kvirinálu, ale pôjde i do Vatikánu - v tomto momente, keď celá Európa vidí, že základom šťastia a blahobytu a jedinou zbraňou proti boľševickým komunistickým prúdom je len náboženstvo, bolo by treba inej politiky. A čo sa dnes robí u nás v senáte, v kultúrnom výbore, čo sa robí v časopisoch socialnej demokracie? Ja sa bojím pánovia, že my tým neutrpíme, ale bude tým trpeť prípadne zase náš pomer, zase tá naša láska.
My, prijde-li k tomu a Svatá Stolica diplomatická povie: "Sme za rozluku cirkvi od štátu", nemáme proti tomu nič. Ale veľactené Národné shromaždenie! Ráčte si len uvážiť dnešné Francúzsko, ktoré hraje dnes prim v štyrdohode víťaznej. To zavinil Briand a tentýž Briand musí napravovať teraz tieto veci.
Dnes katolicizmus značí istú autoritu, dnes, veľactené Národné shromaždenie, darmo budete sa pokúšať na Slovensku nám posielať profesorov a učiteľov, ktorí nas jednoducho chcú z našej slovenskosti, z našej prirodzenej národnosti vyzliecť. (Výkřiky.) Hovoril tu kolega Onderčo, to je historická pravda, v Ružomberku medzi vojakmi a robotníkmi chodí profesor Martinic a štve proti republike. (Hlas: Udejte to!) To som ja oznámil. A prečo to robí? Dočítal som sa medzi riadky, že to robí preto, že nemá diplomu a chce byť správcom reálneho gymnázia. Uradnícka otázka, hospodárska otázka, učiteľská otázka, ale menovite hospodarska otázka súvisí úzko s autonomiou. Ako som sa dozvedel, na Slovensku je vyrubené 34 tisíc vagonov chlebovin. Z toho sa sišlo len nejakých 19.200 alebo koľko. Ani snáď toľko nie.
Keby do ďuše Slovákov prešlo to vedomie, že to zostane všetko na Slovensku, že to Slováci potrebujú pre svojich bratov, som presvedčený, že bysme vedeli ešte niečo viac z toho ľudu, vyzískať, aby prispel na uľavenie biedy a katastrófy vyživovacej a aby pomocnú ruku svoju nám podal. Preto žiadame, a to je naša práca v tomto kritickom období, aby vyživovanie bolo dané do rúk nie všeliakých obilných centrál (Hlas: Čechům!), ale správe Slovenska (Souhlas stoupenců řečníkových), aby to viedla správa Slovenska. Ďalej žiadame, aby na Slovensku nebolo stravovanie triedne.
My, veľactené Národné shromaždenie, nezávidíme skyvy chleba delníkovi. Prajeme mu, ale osud jednoho roľníka a chudobného človeka v Kysucách, v Magure nenie lepší než továrneho delníka na Kysucách a v Magure. Tam v tých Liptovských Horách, na Borovom, nedostávajú žiadneho prídelu, kdežto mám zaručené zprávy, že v Handlovej dostávajú robotníci tuk po 3 Kč, keď my platíme b@ravčové mäso vyše 30 Kč za živú váhu. Nezávidím im, ale prajem si, aby sa dostalo tiež tým ostatným chudobným. Mám zaručené zprávy, že v Handlovej platí robotník 20 Kč za pár obuvi, kdežto inde musí sa platiť 200-300 Kč. Mám zaručené zprávy, že tí robotníci sú v šťastnejšom polození než naši roľníci. Nežiadam pre nás nič, nežiadam pre buržoáziu, ale pre ten chudobný ľud, rozumiete-li našemu hlasu, pôjde to dobre s republikou, bude kvitnúť, bude silná, ale s myšlienkou slovenskej autonómie spriateliť sa musíte. (Tak jest!) Nespriatelíte-li sa, caveaut consules.
Ja expozé ministerstva prijímam.
(Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku panu dr. Jabloniczkému.
Posl. dr. Jabloniczky (německy): Slavná sněmovno! Musím začíti protestem. Veškeré sněmovny, mající zájem na mírových smlouvách, poskytly svým členům úplnou svobodu slova, jenom česká sněmovna popřála si potěšení, že v poslední minutě k vyřízení smluv mírových zavedla zkrácené řízení. My již jsme uvykli vážné práci, díváme se na to jako na degradaci parlamentní činnosti a bylo by mnohem lépe, kdyby se těch mnohých daní, které se věnují na udržení této sněmovny, použilo k účelům dobročinným. Krátký čas, jaký se zde ponechává každému řečníku k řeči o tak důležitých otázkách, stačí právě na to, aby se začalo a skončilo; není poskytnuta možnost, aby někdo volně přednášel, nýbrž každý je nucen svou řeč čísti, aby byl tak dříve hotov. Říkám vám však otevřeně, že mne sem mé voličstvo neposlalo ke cvičením ve čtení. Vzhledem však k tomu, co jsem předeslal, i já budu čísti, neboť krátkost času nedovoluje mi, abych ve volné přednášce řekl vše, co mám na srdci.
Mírové smlouvy... (Výkřik.) Nebudu čísti vše. Nedomnívejte se, že jsem tak stupidní, jak vypadám. (Veselost.)
Mírové smlouvy v minulosti znamenaly ve státním životě vždy ukončení války. Když se uzavřela mírová smlouva, vrátil se přítel i nepřítel zase ku klidné práci, každý hleděl, aby zahojil utrpěné rány a tak bylo možno, že se i poražené národy mohly tak rychle zotaviti, že to až překvapovalo; klasický příklad toho poskytuje Francie po válce 1870/71. Bylo vyhraženo dvacátému století, a v něm právě velkým západním národům, které se vždy honosily, že jsou nejkulturnější, aby porazily tento pradávný pojem míru, ano dokonce zvrátily. Od Gneisenaua, slavného stratéga německých válek za osvobození proti Napoleonovi, pochází věta: "Válka není nic jiného než politika s jinými prostředky."
Díváme-li se na dnešní mírové smlouvy a pozorujeme-li otevřenýma očima veškeré okolnosti a události po příměří, musíme dospěti k závěru, že mír dnes vlastně není nic jiného, než válka s jinými prostředky. Skutečné fysické vražedné zbraně sice již po delší dobu odpočívají, ale vraždění poraženého odpůrce hospodářským vyssáváním, zotročováním, deptáním jeho svatých věcí, odnárodňováním, politickým pronásledováním, to bez přestání pokračuje. Jest tedy válka dosud v plném proudu, jenže se zbabělými metodami; neboť poražený není s to, aby se hájil a odrážel útoky, jako ve fysické válce. Uznali-li však vlastní vítězové za nutné, aby na váhu hodili Brennův meč svého vítězství, působí toto gesto nanejvýš směšně u Rumunů a Čechů, jelikož v uplynulé válce nikdy a nikde nezvítězili. Světové dějiny zůstanou přes veškerá rouhání učitelem života a lidstva; neradili se však určitě se světovými dějinami, neboť zapomněli na poučku, že nelze na věky držeti veliké národy v okovech a že národy osvobodily se živelnou silou z otroctví přes mírové smlouvy a jiné bezpečnostní koeficienty; a kojím se nadějí, že se osvobodí i přes dnešní mírové smlouvy a Malou dohodu. (Souhlas na levici.)
Velmi často jsme slyšeli, že mocnářství po uplynulých válkách uzavřelo jen dynastické mírové smlouvy, netázavši se svých národů. Táži se, dámy a pánové, zda zde snad lid někde uzavřel tyto smlouvy? Ne!
I u nepřítele lid sice krvácel, ale mírové smlouvy uzavřeli tři monarchové, Wilson, Clemenceau a Lloyd George. Jen americký lid se povznesl tak, že se mohl osvoboditi od svého tvůrce míru a jeho nestvůrného díla. Jest známo, že vznešenost a směšnost jsou od sebe jen na krok, ale povolání prorocké a podvod nejsou ani tak daleko od sebe. Myslel-li to Wilson vážně se svými 14 apoštolskými body a nešlo-li mu o politický podvod, pak se ukázal býti politickým slabochem vůči pletichám, a to historickým pletichám Clemenceau-ovým a Lloyd George-ovým a jeho národ dal mu při nejbližší příležitosti patřičnou odměnu. Největším neštěstím národa jest, poslouchá-li v otázkách budoucnosti senilní lidi, neboť senilnost jest nemohoucnost pro možnosti budoucnosti a zdánlivá energie senilního člověka není ničím jiným, než tvrdošíjností a svéhlavostí a největším zlem jest u senilních lidí to, že popřávají sluchu nečistým našeptáváním lichotníků a dobrodruhů. Francie dala příliš pozdě padnouti svému tvůrci míru. Následky tohoto opoždění se již uplatňují a další se ještě dostaví. Zvláštní dojem dělá, že Lloyd George se ještě stále drží. Zajisté může za to děkovati své proslulé theorii o stříbrných kulích a jinak i zvláštní své schopnosti, že se dovede jako chameleon postaviti v čelo každého výpadu, jenž je proti němu namířen. Avšak v Anglii již rovněž velice pokročilo odsouzení jeho mírového díla a z Anglie přišel úsudek, že vojíni sice válku vyhráli, avšak diplomaté ztratili mír.
Četl jsem mnoho o mírových smlouvách a pročetl jsem úplně mírový diktát trianonský, a musím vám říci, že při této příležitosti mi napadlo, že i dnes má pravdu slavný švédský diplomat 16. století Oxenstierna, že totiž národy jsou ovládány s velmi málo moudrostí; neboť kdyby tomu tak nebylo, nebyly by mohly vzniknouti tyto mírové smlouvy. A tento poznatek jeví se právě i v Anglii ve zničujícím posudku mírových smluv. Tito strůjcové míru ukázali se méněcennými nejen co se týče mírových smluv ve střední Evropě, nýbrž pro jevili i vůči sovětským diplomatům málo ducha a soudnosti. V tom, co dokázali diplomati sovětového Ruska vůči těmto diplomatům, předčí je daleko duchem a ohledně neblahých skutečností, vyplynuvších z různých podniků Judeniče, Denikina a Wrangla, musíme říci: Klobouk dolů před diplomatickým duchem bolševiků v porovnání s diplomaty západnicky orientovanými. A to právě jest příčina, pro niž nemůže dosud Evropa dospěti ke klidu, že západní diplomaté jsou inferiorní. Strůjcové míru mohou býti národními hrdiny, já však se odvažuji říci, že by bylo urážkou pojmu státník, kdybychom nazvali tyto lidi státníky.
Přecházeje k trianonskému diktátu, domnívám se, že se nebude nikdo diviti tomu, že tento diktát odmítáme. Musíme tak učiniti ne snad jen z národních důvodů, že tisíciletá naše vlast byla rozbita, nýbrž musíme tak učiniti v pochopeném zájmu našeho národa v tomto státě i v dobře rozuměném zájmu všech menšin v tomto státě. Tento diktát, jemuž propůjčili jméno mírové smlouvy trianonské, počínáním, že je maďarský národ trestný. Zač? Je historickou skutečností, že to byl právě zástupce Uherska, jenž byl proti válce. Když však již nemohl válku odvrátiti, vyplnil uherský národ poctivě svou povinnost vůči králi a vlasti a to má být trestné? Uhry po čtyři staletí bojovaly proti svým králům z habsburského rodu pro jejich pokusy o odnárodnění. Již jejich války náboženské byly zároveň válkami o osvobození. Upadl-li však jejich král do válečné tísně, jako za dob Marie Terezie a roku 1914, dodržel uherský národ složenou přísahu a spojeneckou věrnost až do smrti a statisíce Uhrů zemřelo pro přísahu a pro věrnost k domovu. Pokud budou dějepisci, nebudou se museti Němci a Uhři styděti za svou statečnost, svou věrnost a svou zmužilost ve válce. A pokud ještě má v lidském životě cenu morálka a mravnost, budou se museti Němcům a Uhrům vysoko počítati tyto ctnosti a vlastnosti. A proč spolu nepotrestají Chorvaty? Nebojovali se stejnou statečností proti dohodovým vojskům? Hledě k tomuto rozlišování, není ten poukaz na trestnost uherského národa ničím, než orientálským farizejstvím. Ustanovení této smlouvy a tohoto diktátu nenabudou beztak účinnosti, neboť svazky trvající mnoho staletí a celé tisíciletí, jsou silnější než cár papíru, na němž jest tento diktát napsán. Nehledě k tomu, není tento diktát přijatelný ani se stanoviska menšin v tomto státě a ani se stanoviska Čechů, jelikož má za následek nesnesitelný militarismus, pod nímž by museli uschnouti dobrovolní i nedobrovolní členové tohoto státu. Vzpomeneme-li, že to byli ve staré habsburské říši právě Čechové, kteří bojovali proti militarismu, musíme to považovati za jakýsi druh odplaty, že musí titíž Češi svými činy holdovati bezměrnému militarismu. My menšiny, s nimiž až dosud panský národ nakládal jako s psanci, nepotřebujeme tohoto militarismu. Kromě Čechů nás nikdo nebude znepokojovati a kdo má militarismu zapotřebí, ten ho má také sám platiti. Neboť militarismus nabyl tu forem, jež se nanejvýše podobají praetorianismu, a to jest nám dalším důvodem, abychom zamítli militarismus a mírový diktát. Jde-li o práva, a dokonce o práva, jež jsou nám upsána, jedná se s námi, jako bychom byli vzduch, ale krev a jmění máme obětovati.
Řekl jsem 2. června 1920 s tohoto místa, že československá armáda potřebuje ročně kolem 6 miliard. S české strany se mi vysmáli. Račiž každý nahlédnouti do státního rozpočtu a dodatečného rozpočtu a musí býti potvrzeno, že jsem měl pravdu. Musíme z pouhého hospodářského pudu sebezachování bojovati proti tomuto militarismu, neboť bychom jinak hospodářsky zašli. Již lámou si hlavu, co má být ještě zdaněno. Dosavadní přemrštěné zdaňování musí přivoditi pokles morálky, ubývání radosti z poctivé práce, bujení korupce a zanikání každé státní autority a bude se muset použít metod násilí a terorismu, aby byl v tomto státě udržován pořádek. Vidíme již takové úkazy. V této republice jest již nyní více diktátorů, než by bylo myslitelno vůbec v nějakém mocnářství. Mezi jinými jsou mouční diktátoři, uhelný diktátor a nyní má povstati bytový diktátor, a sžírá mne zvědavost, kdy bude dosazen korupční diktátor, jenž bude míti za úkol shrnouti korupci, aby se lépe využitkovala. Jest tudíž příkazem hospodářské nutnosti všem údům tohoto umělého státu, aby zamítli tuto mírovou smlouvu. Mírová smlouva trianonská musí však býti i proto zamítnuta, jelikož jeví se nesmyslem. To se však snadno řekne, nesmysl jest též dokázati a o to se zde pokusím. Není-liž nesmyslem, že hlouček Rusínů, kteří stojí na nejnižším stupni kulturním ze všech menšin, což budiž považováno ne snad za urážku, nýbrž za uvedení skutečnosti, dostane národnostní a teritoriální autonomii, kdežto asi 4 miliony Němců, stojících na nejvyšším stupni kultury, vydávají se českému chauvinismu. Lze alespoň odůvodniti, že Srbsko dostalo části z tělesa bývalé rakousko-uherské monarchie, že však Čechům, kteří právně patřili k habsburskému mocnářství, byla darována území jiných národů, jest právě tak nesmyslem, jako že Rakousku byla přiřčena část území Uherska, jež s ním vzájemně druh za druha krvácelo. Nesmyslné jest také roztržení území, jež jsou na sebe navzájem odkázána, a nesmyslné jest zbavení Rakouska uhlí a zbavení Uher rud, nerostů a dřeva. To se později vymstí a jest povinností každého opravdového zástupce lidu, aby včas na to upozornil. Jak pochybený jest mírový diktát se stanoviska tohoto státu, ukazují také tragickokomické okolnosti při porodu Malé Dohody, na níž si ministr věcí zahraničních a s ním i jeho národ tolik zakládá. Přes vítězství, přes vysoká přátelství a mocné příznivce nemůže český národ přece dojíti klidu. Jsou-li to snad výčitky svědomí neb pocit slabosti, po tom nehodlám pátrati, ale skutečností je, že hledali bližší přátele k zabezpečení kořisti a tato okolnost právě přivedla na světlo boží Malou Dohodu.
Tato myšlenka však není ani původní, neboť od dávných tisíciletí, podařilo-li se několika společně, že ulovili kořist, sdružovali se navzájem, aby ji zabezpečili. Když vznikla tato myšlenka, byl uherský lev již dávno poražen, pošlapán a rozsápán a dostal i známá kopnutí jako mrtvý lev. Ale český lev v postavě dr. Beneše běhal sem a tam, hned byl v Bělehradě, hned v Bukurešti. Chtěli vzíti do Malé Dohody nejen Srbsko a Rumunsko, ale i Polsko, Bulharsko a Řecko, jen aby mohli klidně spáti. Byli hrdými na ministra věcí zahraničních, domnívali se, že Praha bude střediskem světa, hory pracovaly ku porodu a co se narodilo, byla - nejmenší Dohoda. Patřila k tomu celá politická naivnost dr. Beneše, aby se domníval, že všechno bude Čechům jako jeden muž k pohotovosti, aby zapezpečili českou kořist. Ale, ctění přítomní, ku polskému lvu, který jest přece také Slovan, si netroufali, nýbrž poslali rumunskou hyenu. Kde zůstala všeslovanská vzájemnost? A ukázalo se, že ze všech, s nimiž začali, nakousli jen Srbové. Celý svět chtěl vésti Beneš proti Uhrům, hloučku to 7 milionů poražených lidí, a chtěl sehnati zničující přesilu. Nemůže opravdu býti dáno skvělejší vysvědčení schopnosti života a vyhlídek do budoucna Uhrům. Ale domnívají se páni, že je Malá Dohoda snad tak strašlivá? Ne, jest strašlivá jen na papíře. Neboť zvláště od doby, kdy přistoupila Italie, nelze míti za to, že sacro egoismo dá této dohodě dáti se na pochod. Strategická méněcennost českého státu jest tak do očí bijící, že se musíme diviti tomu, že to ještě neuznali. A je veřejným tajemstvím, že lze s poměrně malou armádou lehce vykouřiti české vojsko ze Slovenska neb úplně poraziti. Jelikož my, mimoprávní členové menšiny, haněným utvářením hranic můžeme býti zataženi do spoluúčastenství, do válečných zápletek, jež by nám vynesly jen krvavé oběti a hospodářské zpustošení, musíme a měli by vlastně i Češi hlasovati proti diktátu trianonskému. Jakmile politický seismograf ukáže někde v dálce politické zemětřesení, ihned se počnou viklati české hranice na východě a nikdo nebude bezprávným menšinám zazlívati, budou-li se dívati na blížící se bouřku s chladným srdcem.
V diktátu trianonském jsou obsažena i ustanovení o Svazu národů. Vítězi tváří se tak, jakoby toto ustanovení znamenalo spasení lidstva. Jest psáno: Svaz národů budiž sjednocením států ku vztahům ve veškeré veřejnosti, které se zakládají na spravedlnosti a cti. Naproti tomu má Francie se členem Svazu národů, Belgií, tajnou vojenskou úmluvu, již se zdráhá sděliti se Svazem národů. Členové a rovněž zakladatelé Svazu národů Anglie a Japonsko mají rovněž tajnou úmluvu, taktéž Anglie a Francie. Lze tyto vztahy sloučiti s oznamovanou spravedlností a ctí? Kde se takto bijí ve tvář zásady, jež si sami stanovili, tam nelze vážně mluviti o Svazu národů. Proto jednalo Německo správně a moudře, když prohlásilo, že nepoběhne za tímto Svazem národů. Jest zřejmo, že tento nynější tak zvaný Svaz národů jest spolčením států, majících jednostranné zájmy, a divím se, že přistoupily k tomuto Svazu národů neutrální národy, neučinivše podmínek, kde přece jest zjevno, že je chtí jen využitkovati k egoistickým záměrům zakladatelů tohoto famosního Svazu národů. Ze ubožátko Rakousko ve své tísni běželo také za tímto Svazem národů, lze vysvětliti úplně jen příkladem tonoucího, jenž se chytá stébla. K duhu mu to asi nepůjde. Nanejvýše jen, když toho budou vyžadovati sobecké zájmy zakladatelů tohoto Svazu národů, aby učinili přítrž přirozenému pudu připojiti se k Německu. Při nynější politické konstelaci nelze však dojíti ku opravdovému Svazu národů. Jsou tu na jedné straně Francie, Anglie, Japonsko, Italie, Belgie, Srbsko, Rumunsko, Čína, Brazilie, Siam, Australie, Kanada, Portugalsko, Řecko, Rumunsko, Čechy více nebo méně na sobě závislé a tudíž oddané silnějšímu, na druhé straně jsou nepatrní neutrálové, Rakousko a Bulharsko.
Ale nejzvláštnější jest, jak chápou Svaz národů Češi. V prosinci minulého roku se četlo, že Češi se obrátili na Svaz národů s návrhem, aby byly veškeré rakouské řeky učiněny mezinárodními. K jakému konci? Aby i tehdy, až svět dospěje ku periodě normální dopravy uhlí, mělo české uhlí zajištěno odbyt v Rakousku. Neboť kdyby se řeky neprohlásily za mezinárodní a kdyby se dráhy zelektrisovaly, odpoutalo by se Rakousko od českého uhlí a to by poškozovalo český stát.
Česká státovědecká společnost, budiž dobře rozuměno, státovědecká společnost z důvodu, že rakouská Liga svazu národů požadovala na Svazu národů revisi mírových smluv, usnesla se, že proti tomuto postupu vídeňské Ligy podá odůvodněný protest na ústřednu Svazu národů v Bruselu a na její filiálku v Paříži, Londýně a Miláně.
Ctění přítomní! Chápou-li se takto úkoly Svazu národů, pak jsme ještě daleko od opravdového Svazu národů. A ještě něco. Jsem toho mínění, že pokud to neškodí cti jednotlivce, když je politicky padouch, potud nedojde ku Svazu národů a i na dále ve sporu národů zůstane válka nejvyšší instancí.
Jako záclona ku stanovám Svazu národů byla pojata ustanovení o ochraně menšin do mírového diktátu trianonského. Bylo by to přece něco pro nás. Avšak bylo to myšleno právě tak málo vážně, jako se Svazem národů. Neboť ustanovili za obhájce našich menšinových práv dr. Beneše. Udělali kozla zahradníkem. Cítíme požehnanou činnost tohoto zastoupení dr. Beneše a protestujeme proti tomuto zastupitelství. Něžná zahrada našich menšinových práv potřebuje lásky plného ošetřovatele, ne však žravého kozla. (Veselost na levici.)
Jsem u konce svých vývodů. Domnívám
se, že jsem byl ve svých vývodech dostatečně věcným a že jsem
vám jasně vylíčil nemožnost tohoto mírového diktátu trianonského.
Nejlépe však může tento mírový diktát býti charakterisován těmito
slovy Tita Livia: Inhumana crudelitas, perfidia plus quam Punica,
nihil sancti, nihil veri, nullus deum metus, nullum jusjurandum,
nulla religio. Každý, kdo ještě dá něco na lidství, věrnost, právo,
pravdu a spravedlnost, musí zatratiti tuto nestvůru. (Potlesk
na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Pan posl. dr. Jabloniczky, jak jsem dle stenogramu se přesvědčil, použil v souvislosti s uvedením "400 až 1000 roků trvající pásky uherské" označení, že smlouva trianonská je kus papíru a že se nemůže s tímto diktátem spřáteliti.
Pro tento výrok volám pana kol. dr. Jablonického k pořádku. (Výkřiky na levici.)
Udílím slovo dále panu kol. dr.
Hodžovi.
Posl. dr. Hodža: Veľactené Národné shromaždenie! Po reči našeho kolegy, ktorá práve doznela, musím s hlbokým a úprimným poľutovaním videť, že Wilson, Clemenceau a jeho mnohí kolegovia majú dnes ťažký nešťastný deň. (Výborně!) Myslím, že také zdrcujúce porážky diplomatické, akých sa dostalo týmto ľuďom a ich kolegom od Bukarešti až po Washington, ešte nezažili. Ja si odpustím odvodiť všetky konzekvencie, ktoré by len zlomyseľnosť mohla odvodiť z prednesených vývodov a dovolím si ukázať len na jeden moment reči nášho kolegy maďarského poslanca, a síce na tie vývody, ktoré sa týkajú odpovednosti alebo neodpovednosti bývalého maďarského štátu za vojnu, poťažmo, ktoré sa týkajú odpovednosti, alebo neodpovednosti toho maďarského štátnika, ktorý vtedy stál v čele maďarského národa.
Veľactené Národné shromaždenie! O vine alebo nevine bývalého maďarského ministerského predsedu Tiszu rozvírila sa v poslednom čase velmi zaujímavá diskusia. Posthumne, dvoma roky po smrti Štefana Tiszu dejú se veľké pokusy dokázať, že Štefan Tisza nebol nie len prívržencom vojny, ale naopak, že doma ovšem do tej doby neznámym zakročením usiľoval vojnu prekaziť, zamedziť poslanie toho ultimáta k vláde srbskej, po ktorom prirodzene vojna vypuknúť musela.
Dokumentárne dokazovať vinu alebo nevinu Štefana Tiszu nenie dnes možné, ale sú dôkazy pravdepodobnosti, úvahy o politických situáciach, o udalostiach a skutkoch a myslím, že tieto udalosti a skutky z dejín válečných, niekoľko momentov z nich vynesených na povrch vo veľkej miere prispeje k tomu, aby sa mohlo konštatovať, bol-li maďarský štát a jeho vtedajší vodca Tisza za vojnu spoluodpovedný alebo nie.
Každý, kdo znal Štefana Tiszu, vedel veľmi dobre, že keď Štefan Tisza niečo chcel, že má mužnú odvahu, aby to verejne povedel. Od Tiszu a od jeho straníkov a ctiteľov nepočuli sme toho nikdy, čo bol živý, že by nebol chcel alebo nebol pripravoval vojny. (Tak jest!) Ja nechcem poukázať na tie scény, ktoré sa dialy v maďarskom parlamente po vražde v Sarajeve, medzi vraždou sarajevskou a medzi vypuknutím války. (Výkřiky.). Nechcem citovať výkriky. Meddig várunk még? To znamená: Jak dlho budeme ešte čakat? Budem citovať výkriky, z nichž jeden sa pripisuje Albertu Apponyimu: Végre! Konečne! ktorýžto výkrik bol prenesený, keď srbskej vláde bolo poslané ultimátum. Ako hovorím, chcem uviesť určité faktá, z ktorých uvídíme, jak ďaleko je oprávnený i pokus o to, dodatočne sprostiť Štefana Tiszu odpovednosti za válku.
Niekoľko rokov pred válkou bol v maďarskom parlamente veľký boj o zvýšenie válečných kontingentov. Na jednej strane stála vláda v čele s Tiszom, na druhej strane opozícia. Nikdo nepopre Štefanovi Tiszovi, že bol náruživý maďarský nacionalista, ale bol ochotný venovať i všetky maďarské záujmy vojenskej správe, len aby mohol postupovať proti obštrukcii čo najenergickejšie, mohol zlomiť obštrukciu, ktorá bola namierená proti vojenskému kontingentu.
Pánovia, kdo nechce vojnu, kdo nepočíta s tým, že štát ocitne sa vo vojne, taký štátnik neobetuje celú svoju energiu na ten jediný cieľ, aby monarchia mala zabezpečene zvýšené vojenské kontingenty. Kdo sledoval v Maďarsku válečnú politiku s pozornosťou vie, že Štefan Tisza nesnažil sa len o zdokonalenie rakúsko-uhorskej armády, tedy že sa nepripravoval na niečo neznámeho, ale i to, že Štefan Tisza sa pripravoval na vojnu i politicky. Dovoľte, aby som vám uviedol na pamäť dve stati z knihy Karla Kautského, kde on ako šéf zahraničného úradu v Berlíne pripomína určité ujednania Bethmanna-Hollwega so Štefanom Tiszou, ktoré jednanie sa ostalo v decembri roku 1914. Karel Kautský uverejňuje dokumenty, z ktorých je videť, že Štefan Tisza bol poslaný do Berlína, aby mu jednak cisár Vilém, jednak Bethmann-Hollweg vyložili všetky dôvody, jak je nutné, jak veľmi záleží v záujme vojenských cieľov, aby sa Uhorsko so svojou vnútornou národnostnou politikou dostalo na novú koľaj, tak, aby Rumuni sedmohradskí dostali určité národnostné práva a aby prestaly trenice medzi bývalým Uhorskom a rumunským kráľovstvom, ktoré boly zvlášť preto veľmi nepríjemné, lebo práve národnostná otázka sedmohradských Rumunov nebola pre nich priaznive vyriešená. K tomu, čo Karel Kautský vo svojich dokumentoch podáva, môžeme my, svedkovia vtedajších událostí, dodať i to, že Bethmann-Hollweg v dorozumení s cisárom Vilémom žiadal od Štefana Tiszy autonomiu pre Sedmohradsko. Štefan Tisza, akonáhle bol tento návrh so strany nemeckej predložený, bol ihneď okamžite hotový s protinávrhom. Samo sebou sa rozumie, že o autonómii pre Sedmohradsko Tisza nechcel ani počuť, ale mal už hotový so sebou donesený vypracovaný plán, vypracovaný až do posledných personálnych podrobností. Týmto plánom dokazoval nemeckej vláde, že má za sebou väčšinu rumunskej inteligencie, že má za sebou celý štáb rumunských ľudí, ktorí budú robiť jeho politiku, ktorí sa uspokoja s o mnoho menšími ústupky, než je autonómia sedmohradská, a ktorí takto budú podporovať jeho diplomatickú akciu, ktorá by smerovala k tomu, aby Budapešť, resp. Berlín sa smieril s Bukarešťou. Je zrejmé, že Štefan Tisza tieto svoje prípravy nespravil za 24 hodiny. My, ktorí sme žili v uhorskom politickom prostredí, vieme veľmi dobre, že práve s odvolaním sa na možnosť vojenskej zápletky Tisza pracoval so svojimi rumunskými privržencami už 2 roky pred válkou. Je fakt, že si vedel postaviť celú radu vynikajúcich rumunských biskupov, inteligentov, zástupcov tej strany, ktorá ovšem v národných hnutiach nemala inak veľkej role, do svojej služby, slovom, Tisza vtedy, keď siahal do vnútornej národnostnej politiky, siahal do nej v tom vedomí, že určité opatrenia vnútropolitické v prospech Sedmohradska a Rumunska bude treba spraviť, lebo on tú vojnu chystal. Ale keď sa hovorí o tom, či Štefan Tisza tú vojnu chcel alebo nechcel, nestačí pripomenúť 1. august 1914? Kdo z nás bol vtedy v Budapešti alebo v ktoromkoľvek meste, ktoromkoľvek hniezde uhorskom, videl slavnostné lampionové pochody, počul jásot, bol svedkom demonštrácií, ktorým akosi vedúcim heslom boly dve slova "Magyar Bismarck". V týchto dvoch slovách, veľactené Národné shromaždenie, je vyslovené, myslím, všetko. Magyar Bismarck - maďarského Bismarcka chceli mať i Maďari, žiadali ho mať v štatníkovi Štefanovi Tiszovi, ktorý ohňom a mečom zabezpečí tú lúpež, tú korisť, ktorú vo svojich rukách držala maďarská šľachta, videli v Tiszovi toho muža, ktorý je schopný spraviť vojnu, aby jednak zabezpečil, jednak podľa možnosti sosílil oblasť vlády maďarskej.