Slavná sněmovno! Zemědělský lid čeká své osvobození hospodářské, které se v naší svobodné republice musí provésti již v zájmu demokracie, o které se tak rádo mluví. O materielních a hospodářských problémech našeho venkova rád bych se několika slovy zmínili o úkolech kulturních, které je třeba provésti na venkově.
Státní rozpočet vykazuje značnou položku na školství a kulturu, leč postrádá výdajů, které by byly dány ke zřizování zemědělských pokračovacích škol, jimiž by i venkovský člověk rozšířil duševní obzor a stál dostatečně vyzbrojen pro všechny úkoly, jež ho v budoucnu čekají. Zejména český jih po této stránce vyžaduje největší pozornosti. Otevřená a vnímavá duše venkovského člověka zůstává úhorem, když mu není dána možnost, aby se vzdělal, jak tomu je možno u vrstev městských. (Výborně! Tak jest!)
Z toho důvodu bylo by potřebí, aby alespoň kursy, pořádané na venkově, byly podporovány vládou.
Než ukončím krátký tento nárys, rád bych ještě zdůraznil toto:
Lid zemědělský v celé republice a zejména na českém jihu cítí, že v jeho potřebách nedostává se mu dosti pochopení u vládních kruhů, že i veřejné mínění není mu nakloněno, a proto lze s politováním konstatovati, že do té doby, pokud zemědělství a jeho potřeby nebudou brány jako hlavní a stěžejní podmínka rozkvětu, nelze se nadíti obratu k lepšímu.
Doufám však, že přijde doba, kdy
všichni pochopí důležitost a jediné zřídlo všeobecného blahobytu,
které bylo a zůstává - v zemědělství. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Udílím dále slovo poslednímu řečníku panu posl. dr. Srdínkovi
jako zpravodaji.
Zpravodaj posl. dr. Srdínko: Slavná sněmovno! Jak jsem ve své zprávě ve čtvrtek podané předvídal, byla v debatě právě ukončené pronesena celá řada řečí převážně politických a zcela malý počet řečníků zabýval se vlastní látkou rozpočtovou.
Já jako zpravodaj jsem zbaven povinnosti reagovati na vývody politické, učiněné z různých táborů, a jen několika poznámkami chci se dotknouti některých vývodů přísně rozpočtových, které se zjevily v této debatě. Ale o jedné věci přece, třeba se nevztahovala k rozpočtu přímo považuji za svou povinnost se zmíniti. Je všeobecně známo, že president naší republiky těší se zasloužené vážnosti v celém vzdělaném světě, že požívá uvnitř republiky autority u převážné většiny obyvatelstva. Tato autorita presidentova je drahocenným statkem republiky proto, že mladý stát takové vysoké autority nezbytně potřebuje. Tuto cenu autority presidentovy vyciťují však i nepřátelé naší republiky a vidí svůj úkol v tom, zviklati nebo alespoň seslabiti v občanstvu tuto autoritu. Staly se podobné malicherné pokusy v jednom krajním směru žurnalistiky a stal se podobný pokus i zde ve sněmovně, v řeči, pronesené v této rozpočtové debatě. Soudím, že mám jako zpravodaj většiny rozpočtového výboru nejen právo, ale i povinnost, prohlásiti všechny takové pokusy, zvláště dějí-li se v takové, poslance málo důstojné formě, jako se stalo zde ve sněmovně, za velmi blízké tomu, čemu se říká babské klepaření. A jsem jist, že mohu v souhlase s velkou většinou sněmovny počínání takové zcela krátce, všeobecně, ale rázně odmítnouti.
Vážení pánové! Pan posl. dr. Kafka v řeči dnes pronesené vyjadřuje se o dodatečném rozpočtu v tom smyslu, že vlastně sněmovna neměla rozpočtu dodatečného pro rok 1920 v roce 1921 vůbec projednávati a vláda že měla prostě předlohu tuto vzíti zpět. S tímto stanoviskem by bylo možno souhlasiti, kdyby ve finančním zákoně dodatečném nebyl paragraf, ve kterém se praví, že úvěrů dodatečných, které se povolují pro ministerstvo N. O. pro rok 1920, je možno použiti ještě po 3 měsíce v roce 1921. Kdyby toto ustanovení tam nebylo, tedy by stanovisko pana kol. dr. Kafky bylo celkem správné. Dále byla pronesena v této debatě řeč vskutku rozpočtová, a sice p. kol. Taubem. Já vítám srdečně zájem, který projevil p. kolega Taub v této debatě pro skutečný rozpočet státní, já pozdravuji píli, s jakou tak učinil a vítám věcnost, s jakou kritisoval dodatečný rozpočet, a pravím: Věcná kritika, třeba přísná kritika, musí přinésti jedno, a to jest: prospěch státu a zdar republiky. Pan kol. Taub několikráte opakoval ve své řeči, že to a ono v rozpočtu jiného státu nebo v jiném parlamentě by se nemohlo státi. Tedy k tomuto výroku snad není úplně správný podklad, protože již ve své zprávě ve čtvrtek jsem uvedl, že celá řada evropských států předkládá stále a stále během roku dodatečné kredity, rozpočty a jiné. Namátkou mohl bych uvésti, že na příklad ve Španělsku v řadě měsíců za sebou byly předkládány návrhy zákonů na mimořádný úvěr anebo dodatečný úvěr. Na příklad návrh zákona, jímž se povoluje mimořádný úvěr ministerstvu vyučování a krásných uměním ti bylo v únoru roku 1920. Dále návrh zákona, jímž se povoluje dodatečný úvěr v rozpočtu ministerstva vyučování a krásných umění, to bylo v dubnu roku 1920. Nebo návrh zákona, jímž se povoluje dodatečný úvěr ministerstvu války, to bylo v březnu, nebo návrh zákona, jímž se povoluje mimořádný úvěr ministerstvu války, to bylo také v březnu. Dále návrh zákona, jímž se povoluje dodatečný úvěr ministerstvu námořnictví rovněž v březnu. Anebo návrh zákona, jímž se povoluje mimořádný úvěr ministerstvu námořnictví, to bylo v dubnu. A tak bych mohl pokračovat. Tedy to jsou příklady ze států evropských, tedy jako Španělsko každý měsíc přistupují s dodatečným úvěrem, s návrhem osnovy zákona pro dodatečný kredit. Tedy nečiníme zrovna výjimku v republice, že přicházíme s dodatečným rozpočtem. Jen souhlasím s kolegou Taubem, že se to mělo státi zavčas, alespoň tedy v listopadu anebo počátkem prosince, aby parlament mohl ještě v běžném roce povoliti dodatečné kredity pro tentýž rok, abychom se neocitli v té nemilé situaci, jako se to stalo, že jsme nuceni povolovati dodatečný rozpočet v roce 1921 pro zpětný rok 1920. Nebýti té klausule v dodatcích finančního zákona, že těch rozpočtů je možno užíti ještě v prvých třech měsících po schválení tohoto zákona, skutečně by vlastně byl ten zákon bezpředmětný.
Dále zadal pan kolega Taub vysvětlení, jak je to s těmi remuneracemi, které se v této položce uvádějí téměř při všech resortech. Já jsem se informoval a sděluji, že Národní shromáždění v dubnu 1920 se usneslo, aby přednostům odborů oddělení byly uděleny zvláštní funkční přídavky a remunerace, to je remunerace a funkční přídavky aby zařazeny byly do toho dodatečného rozpočtu, ale dodnes nebyla ta resoluce aktivována, tedy do konce prosince nebyly tyto funkční přídavky a remunerace vůbec vyplaceny. Tedy z toho vyplývá, poněvadž v prosinci byly zařazeny do toho rozpočtu, že budou úsporami za rok 1920, poněvadž posledního prosince propadnou ty kredity a my jen z formálních důvodů, poněvadž jsou zařazeny v tom rozpočtu, nemůžeme rušiti všechna čísla rozpočtu a tím způsobem se stalo, že jsou tam obsaženy. Při závěrečném svém slovu měl bych ještě výzvu nebo žádost na několik adres a z těch první týká se byrokracie a sice šetrnosti a hospodárnosti ve státní správě, kterou provozuje byrokracie. Je přirozeno, že jako v každé společnosti je určité procento lidí nehospodárných a lehkomyslných, že přirozeně také mezi byrokraty je určité procento lidí, kteří přes veškerý dozor a přísnost nadřízených míst jsou přece jen méně hospodárnými, snad nešetrnými atd.
Parlament náš povoluje skutečně, mohl bych říci, závratné sumy výdajové vládě.
Ale vlády se střídají a s těmi kredity hospodaří byrokracie. Já pravím závratné sumy v porovnání s obnosy, které povolovala na př. Cislajtanie, parlament ve Vídni tenktrát a je dobře známo, že když vydání ta přestoupila 2 miliardy a blížila se 3 miliardám ročně, strhl se v Rakousku velký povyk, rámus a sestavovaly se komise, které měly šetřit, komise na reformu správy atd. My, kteří máme jen snad asi 1/3 plochy bývalého Rakouska, máme však rozpočty, které jsou ne 3-miliardové ale 15-16-miliardové. Tedy jsou to skutečně sumy, které budí veškeren respekt. V prvé řadě vyžaduje se na byrokracii svědomitost a hospodárnost s těmito kredity. A tu dovolím si několika čísly dokázat, že ta svědomitost a hospodárnost není ve všech oborech státní správy stejná.
Tak na př. v rozpočtu na rok 1921 participuje školství na celém rozpočtu výdajovém 4˙3%. Dodatek k rozpočtu na rok 1920 byl sestavován asi ve stejné době a v tom dodatku ministerstvo školství a národní osvěty participuje nikoli 4˙3%, nýbrž pouze 1˙8%, tedy třikrát méně, než by bylo docela vysvětlitelno a pochopitelno. Poněvadž ministerstvo školství méně překročilo povolený kretit, soudím, že jsou tam úředníci, kteří více se drží povolených kreditů a svědomitěji a šetrněji také s nimi zacházejí.
Ministerstvo zemědělství participuje na rozpočtu na rok 1921 2% a nebude nikdo tvrditi, že snad bychom nepotřebovali větší rozpočet pro zemědělství než 2% z celkového vydání, Ale toto ministerstvo zemědělství participuje na dodatku pouze 0.4%, tedy 5krát méně než by bylo vysvětlitelno a než by se dalo čekat.
Ministerstvo zdravotnictví participuje v rozpočtu celkovém na rok 1921 0˙6% a zase nebude nikdo tvrditi, že snad bychom byli ve zdravotnictví tak pokročili, že by nepotřebovalo ministerstvo zdravotnictví tento rozpočet překročit.
Ale úřednictvo, byrokracie ve zdravotnictví, drží se svědomitě rozpočtu povoleného a ani haléřem není účastno toho dodatku, nepřekročilo rozpočet.
Rovněž ministerstvo zahraničí, které participuje na rozpočtu celkovém pro rok 1921 1˙3%, nepřekročilo ani haléřem rozpočet. Tedy z té řady je vidět, že zrovna v kapitolách, kde by parlament snesl překročení, u ministerstva školství, zdravotnictví, případně zahraniční služby, nevykazuje se dodatečný rozpočet, ale naopak tam, kde parlament nerad povoluje vydání, v těch kapitolách a zvláště v jedné té kapitole je překročení veliké.
Je všeobecně známo, že pánové od vojska na celém světě se těší málo chvalné pověsti co do šetrnosti a co do hospodárnosti. Snad to souvisí s povoláním nějak, ale u byrokracie, úředníků a důstojníků naší armády musíme požadovat hospodárnost a šetrnost. A tu se zase ukazuje, že jistá část tam nebéře tak přísně to, co jest jí povoleno parlamentem, a překročuje velmi značnými obnosy povolené kredity. Vždyť ministerstvo národní obrany, které participuje na rozpočtu v celkových vydáních ne celými 17%, participuje na dodatku pro rok 1920 téměř 24%, tedy o 7% více, a poněvadž rozpočet dělá skoro 5 miliard, dělá to přes 320 milionů, kde ministerstvo národní obrany překročilo více rozpočet, než by se dalo očekávat jeho účastí na celkovém rozpočtu.
Tedy uzavírám tuto výzvu, která se nese k šetrnosti a hospodárnosti správních orgánů, tím, že vznáším prosbu k ministru národní obrany, který již mnoho reforem zavedl za svého úřadování, aby i v tomto směru co nejvíce projevil přísnosti, aby hospodárnost, šetrnost a svědomitost byla vlastností všech úředníků v ministerstvu národní obrany a důstojníků, kteří mají co činiti s hospodářstvím se svěřenými kredity, které parlament povolil.
Druhá žádost moje adresována je občanstvu a týče se zvýšení daňové morálky. Ochotné placení daní nepatřilo nikdy mezi vynikající vlastnosti občanstva v monarchii a jistě se každý pokud možno vždycky zbraňoval zdanění a známí daňoví poradci, zvláště velkých podniků, zajisté nikdy nebyli přibíráni proto, aby v tom podniku hledali, kde se co ještě dá přiznat k zdanění, nýbrž k tomu, kde se co dá skrýt, aby to bernímu šroubu nebylo vystaveno. Bohužel, že i morálka celková, která válkou světovou nesmírně poklesla, není, i co se týče daňové morálky, zlepšena a že v tom směru jsou poměry nyní ještě horší, než byly dříve. Pro část občanstva, a sice tu sociálně slabší, by zde byla omluva v těchto těžkých hospodářských poměrech, kde mnohdy holá existence je ohrožena. ale zajisté není žádné omluvy pro velké podniky a občany hospodářsky silné. Tvrzení, že nemají důvěry ve stát, jest z valné části pouze předstíranou výmluvou. Já chci uvésti jeden příklad, že daňová morálka hraje velkou úlohu při finančním efektu každé daně. Daň z příjmů a příjem osob a institucí v celém státě, které podléhají osobní dani z příjmů, se počítá na 40 miliard. Slyšel jsem tu číslici včera od samotného pana správce našeho ministerstva financí. Kdybychom počítali jednotnou škálu pro zdanění tohoto příjmu pět procent, přihlížejíce k těm příjmům, které spadají do minima daně prostého, tedy bychom měli míti 2 miliardy daně z příjmů.
A prosím, dámy a pánové, kolik vykazuje náš rozpočet daní z příjmů? Pouze 300 milionů. Tedy v tom vidíme, jak málo se přiznává, jak špatně se přiznává, jak nízké fasse se dělají, a z toho ten nízký finanční efekt této daně z příjmů, který by jinak musel vynésti mnohem a mnohem více. Proto pan správce ministerstva financí chce z této daně dostati větší výtěžek a navrhuje vyšší škálu, ale obnos, který tím získá, činí všeho všudy jen 30 milionů korun, tedy zcela nepatrný obnos při všech těch pokusech, které finanční správa dělá, aby z osobní daně měla větší zisk. Tedy na té nízké nebo pokažené daňové morálce zvrací se každý výpočet ministerstva financí, poněvadž daň původní podle předpokladu úřadů odhadnutá selže, vynese daleko méně právě proto, poněvadž daňová morálka je velice pokleslá. V tom směru je tedy třeba výchovy a nápravy ve všech směrech, poněvadž jinak by naše usnesení o nových daních byla málo platna, jelikož špatná daňová morálka by všechny tyto výpočty zmařila. Dále bych mel žádost nebo apel k finanční správě. A ten apel se týká stability finančního plánu. Co pozorujeme? Pozorujeme velikou nestálost ve formě zdanění, ve výši zdanění a v časovém zdanění. Zákon nějaký se přijme, za krátkou dobu, snad dvou, tří měsíců, již se pomýšlí na novelu tohoto zákona, a sotva se ona přivede ke konci, již se pomýšlí buď na nové taxy, neb na nové stupnice atd. Co z toho ze všeho pochází? Z této nestálosti finančního plánu našeho předně vzniká nedůvěra k státní správě finanční a za druhé dusí se národohospodářská podnikavost, protože, je-li takový nestálý finanční plán, nelze kalkulovati na delší dobu, nelze různě daně zakalkulovati tak, aby podniky skutečně měly ochotu k podnikání. Ale z této nestálosti finančního plánu vyplývá také neochota k placení, poněvadž občanstvo vidouc, že finanční plán neustále se mění každý čtvrt nebo půl roku, pozbývá důvěru a zdržuje se placení vůbec, takže se daně neplatí, a z toho vyplývá pak zase porušení likvidity státní pokladny.
Ve státní pokladně scházejí pravidelně plynoucí příjmy. Přirozeně to není na prospěch rozvoje života národohospodářského. Ale konečně tato nestálost finančního plánu způsobuje také přetížení úřednictva finančního a berního, které sotva se zapracovalo do jedné daně, v krátké době na to musí předělávat své výpočty, musí je přizpůsobiti novele zákona nebo novému zákonu atd.
Ale z toho vyplývá, že daně vzhledem k těmto nestálým poměrům se pak nevypisují, že jsou ohromné resty za celou řadu roků minulých. Já bych měl omluvu pro správu finanční i v této věci. Za to nemůže naše finanční správa, že musí ten plán tak často měniti. Nestálost finančního plánu je zaviněna nestálými národohospodářskými poměry. Ministerstvo financí očekává od určité daně určitý výnos. Po určité době se sezná, že daň selhala, tedy musí buďto škálu zvýšiti anebo musí k té staré dani na úhradu, kterou potřebuje, přičinit novou daň, anebo starou daň zruší a novou daň vyšší zavede. Z toho vyplývají všecky ty důsledky, které jsem v řadě uvedl: Nedůvěra k státní finanční správě u občanstva, dušení národohospodářské podnikavosti, neochota k placení a přetížení úřadů, které vede k nepředpisování daní.
Já však chovám plnou důvěru k nynějšímu panu správci ministerstva financí, že i v tomto směru má na mysli, aby finanční plán konečně se ustálil tak, aby všecky ty důsledky, o kterých jsem mluvil, byly odstraněny.
Poslední apel, poslední výzvu měl bych k parlamentu samému. Parlament má povinnost, když jednou ministr financí přistoupí k němu a řekne: "Všechny známé výdaje jsem shrnul do rozpočtu, na všechny známé výdaje máme úhradu," když to ministr financí řekne, má parlament za povinnost, kdykoliv přistupuje k novému zákonu výdajovému, současně povolit také a nalézti příslušnou úhradu.
My máme v jednacím řádě předpis, že každý jednotlivý poslanec, když činí nějaký návrh na nová vydání, má za povinnost současně nalézti úhradu pro toto nové vydání. Je to velmi opatrné a moudré zařízení v našem jednacím řádu. Ale co nám je platno, když to, čím se má říditi každý poslanec jako jednotlivec, neplatí pro sněmovnu jako celek. Sněmovna jako celek přijímá velké osnovy zákonů výdajových a nestará se současně o příjem, takže pak finanční správa se dostává do té situace, že dodatečně musí na parlamentu vynucovat úhradu na výdaje, které tento parlament před tím povolil.
Soudím, že sněmovna by cítila více zodpovědnosti při sdělávání nových zákonů výdajových, kdyby znalost našeho státního finančního hospodářství a státního rozpočtu byla každému členu sněmovny běžnou věcí. Bohužel, v rozpočtové debatě se málo slyší úvah skutečně rozpočtových a velká část, snad 9/10 řečí anebo částí řečí spadá do skupiny, které se dává často přikrašlující název "politická řeč" anebo "politická debata".
Doufám, že smím pronésti snažnou prosbu k valné části státotvorných stran a klubů této sněmovny, aby při návrzích o velkých nových výdajích považovaly za první povinnost nalézti a povoliti dříve nový zdroj příjmů, které by byly spravedlivě stejnoměrné a snesitelně rozděleny na poplatnost občanstva a pak teprve aby sněmovna se usnášela o nových výdajích. Jen tím způsobem je možno, abychom zachránili rozpočtovou finanční rovnováhu, kterou před celým světem tak se chlubíme.
Dovolil jsem si tyto čtyry výzvy, tedy k byrokracii o šetrnosti, k občanstvu o zvýšení daňové morálky, k finanční správě o dosažení stability finančního plánu a k parlamentu o junktim mezi výdaji a příjmy u zákonů výdajových a úhradových a myslím, že jsem tak učinil v souhlase s většinou této sněmovny.
Končím a prosím, aby sněmovna,
až se shromáždí k hlasování, schválila dodatek k rozpočtu a dodatek
k finančnímu zákonu na rok 1920. Stanovisko svoje jako zpravodaje
k návrhům, které byly podány během debaty a které jsou pouze 3,
označím, až přistoupíme potom k hlasování. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Debata o tomto předmětu je skončena, dříve než přistoupíme k hlasování, přerušuji schůzi na l/2 hodiny.
(Schůze přerušena v 7 hod.
5 min. večer, opět zahájena v hod. 35 min.).