Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Bechyně.

Posl. Bechyně: Dámy a pánové! V dosavadní debatě zaujaly výklady o prosincové akci komunistů význačné místo. Není divu! Politická stávka s revolučními cíly, hnutí takového druhu, jaké jsme prožili na sklonku uplynulého roku, věru zasluhuje, aby mu byla věnována obecná pozornost.

Věc není tak jednoduchá, jak si ji představuje vláda a speciálně justiční správa. Náš klub bude míti ještě příležitost, aby o hromadném zatýkání, o jeho účelnosti, o suspensi porot a o všem tom, co s tím souvisí, promluvil svoje poslední slovo. Věc není ale také tak jednoduchá, jak si představují anebo, přesněji řečeno, jak by ji byli v této sněmovně rádi představili řečníci komunistického klubu.

My jsme slyšeli z úst prvního z těch řečníků, že, co se stalo, nebylo útokem komunistů proti státu, nýbrž je to hanebné spiknutí reakce a zrady proti dělnickému hnutí. A na to jsme slyšeli z úst řečníka komunistického klubu vřelé vyznání pro stát. Zdá se, že vyznávati stát jest vůbec fixní idea pana dr. Šmerala. A když my jsme slyšeli toto vřelé vyznání, zajisté nejeden z nás zvolal ve svém nitru: Krásná masko, já tě znám! (Veselost.)

Jestliže prosincová akce komunistů nebyla pokusem o revoluční hnutí, jestliže nebyla pokusem o revoluční převrat, tedy se táži, čím byla tato stávka? My jsme se to nedověděli v den, kdy byla stávka vyhlášena, my jsme se to nedověděli z tisku strany, které ji vyhlásila, a my jsme se to nedověděli ani z úst řečníků, kteří stáli na této tribuně. Já se, pánové domnívám, že kdyby se vypsal konkurs na správnou odpověď na otázku, co tato stávka znamenala, že bychom správné odpovědi nedostali. Sociální demokracie není s to, aby se zásadně vzdala myšlenky na politickou stávku generální. Této zbraně třídní dělnické hnutí ze svého arsenálu nevyloučí. My jsme byli svědky toho, kterak v Německu na jaře u příležitosti Kappova puče vykonala generální stávka německé třídy dělnické svůj úkol. Byla to ona, která zlomila pokus o dosazení monarchistického režimu. Byli jsme svědky toho, kterak dělnická třída italská v odpověď na ofensivu podnikatelských svazů severo-italských vyhlásila stávku a stupňovala ji revolučními požadavky. Ovšem viděli jsme současně, že v pravé chvíli přehodili zodpovědní vůdcové italského hnutí věc na nové koleje a z hnutí revolučního proto, které nemělo naděje na úspěch, udělali zase prosté mzdové hnutí, které končilo úspěchem. Viděli jsme pokus francouzského dělnictva, pokus nezdařený o generální stávku v minulém roce a víme, že tato záležitost nalézá se stále na denním pořadu velkého starého a vyspělého hnutí dělnictva anglického. Já si dovedu docela dobře představiti situaci, kdy také my, dělnické hnutí české, budeme donuceni, abychom v této zbrani, která ovšem nesmí býti zbraní první, nýbrž zbraní poslední (Tak jest! Výborně!), abychom k ní sáhli. Pánové, každý pokus o změnu republikánského režimu, každý pokus o omezování politických práv dělnictva v této republice, každý pokus o podkopávání na příkl. práva na stávku, práva koaličního, zodpověděla by česká dělnická třída zostřenými prostředky třídního boje, i takovými prostředky, které odpovídají, jak praví sociálně demokratický program, právnímu vědomí proletariátu a byť to byla generální stávka se stupňovanými revolučními požadavky.

Tedy my, československá sociální demokracie, tuto ránu necháváme si v patrontašce. To budiž řečeno s naprostou jasností. A při té příležitosti budiž ještě řečeno: Ztroskotala-li komunistická prosincová stávka z příčin, o nichž se zmíním, nemusilo by to dopadnouti vždycky tak. Hnutí, v jehož čele by stáli lidé se štítem čistým, hnutí, které by mělo také všecky jiné podmínky, úspěch takového hnutí by nemusel ukončiti tak žalostnou porážkou, z níž jsme se ani my, odpůrci komunistů, netěšili.

Generální stávka musí míti především jasné a určité a každému dělníku lehce srozumitelné a také dosažitelné cíle. Musí býti provedena ve vhodnou chvíli.

Za myšlenkou generální stávky a za akcí musela by státi sjednocená dělnická třída. Taková generální stávka by musela míti své hluboké mravní zdůvodnění. A konečně nesměla by býti již ve svých počátcích v konfliktu s velkou částí veřejného mínění.

Když zkoumáme hnutí prosincové na těchto podmínkách, dojdeme k úsudku, že v celých dějinách dělnické hnutí, nejen české, ale i dělnické hnutí mezinárodní, nebylo nikdy tak lehkovážnou, tak nepromyšlenou hazardní akci, jako bylo hnutí prosincové. (Potlesk.) Jaký byl cíl této stávky, to nevím. A to nevědí také lidé, kteří ji vyvolali. Napřed to byl prý výbuch na důkaz protestu proti tomu, co se stalo v Lidovém domě. Já bych při této příležitosti chtěl říci: Kdo s čím zachází, tím také schází, kdo seje vítr, ten klidí bouři, a kdo za nejvyšší maxim u politického zápasu prohlašuje násilí, násilí, násilí, ten musí počítati s tím, že se jednou tato maxima obrátí proti němu. (Tak jest!) Teprve druhého anebo třetího dne byly na toto hnutí přivázány požadavky naprosto nepromyšlené, naprosto nesystematické a namnoze neodůvodněné. Proč? Poněvadž se naši komunisté mýlili v odhadování svého vlivu na dělnickou masu v republice. Naši komunisté se domnívali, že po dvouleté podkopnické práci, po dvouletých tak zvaných přípravách k revolučnímu převratu již úplně ovládli mozky, duše a těla dělnictva československého a že stačí pouhé nějaké prohlášení v novinách a všecko jako jedna masa bude státi za pražským vedením. Pánové se zklamali. My jsme jim vždycky říkali, že český dělník je hlava příliš konstruktivní, charakter českého hnutí dělnického je příliš realistický, než aby se tento pracující lid dal strhnouti nějakou mátohou.

Praha byla první, která se ke komunistické akci obrátila zády, a protože to pánové pochopili, hledali dodatečně zdůvodnění své akce a vynašli si svoje požadavky. Tato stávka jasného cíle neměla. A ty požadavky, které byly k ní navěšeny, nebyly ničím více nežli důkazem rozpaků, do nichž se vůdcové komunistického hnutí dostali. A jaká to byla chvíle, kterouž si pánové vyvolili? Bylo to před vánoci. Já nechci mluviti o psychologii předvánoční doby. Je nesporno, že také tato věc hrála v úvahách dělnických rodin svoji značnou roli. Ale kdyby ani nebylo té stromečkové, té ježíškové nálady, kde to kdo viděl ve světě, aby se generální stávka vyhlašovala o vánocích v zemědělství, v době, kdy se snad trochu hnojí, v době, kdy se snad trochu možno rýpat - když to není zrovna velmi zmrzlé (Hlas: Když se zabíjejí prasata! Veselost!) To je kolorit té věci; v takové době, kdy v zemědělství kapitál může na kratší nebo delší dobu zemědělské práce postrádat, v té době vyhlašovat v zemědělství generální stávku - k tomu je potřebí zvláštní dávky geniality. Tuto dávku vůdcové komunisté měli. Jak posloužila jim, to já nechci posuzovat, ale že neposloužila zemědělskému dělnictvu a že neposloužila organisacím zemědělského dělnictva, to je mimo spor.

Nejen to. Jednou z největších obav každého, kdo se střízlivě díval na věci u nás, je to, že celá odvětví industrie nebudou míti v dohledné době dosti zaměstnání. Mně je známo, že industrie na př. strojírenská pracuje na sklad. Továrny vynajímají si skladiště již mimo své budovy. Každý ví, co to znamená na poli úvěru, jak je tu spoutána podnikavost, jak jest spoutána možnost výroby a celé umění našich odborných svazů a celé umění vládní politiky v té situaci spočívalo v tom, že jsme domlouvali, že jsme nutili podnikatelstva, aby ještě výroba omezována nebyla. A v této chvíli přijde rozkaz z Prahy: Zastavit a nedělat!

Nechci zde mluviti o odvětví textilním. Kdo jen trochu zavadil o ty naše textilní kraje, ten ví, jakou Kalvarii prodělávali textilní dělníci od vzniku této republiky. Omezení pracovní doby, nedostatečné výplaty, ta odvislost od podpory v nezaměstnanosti. Tento odbor byl nejméně schopen, aby se v něm vyhlašovala generální stávka. Ne, že by zde byl někdo, kdo by řídil zápas, který by do něho vrhal odbor za odborem, který by jej skutečně řídil. Tu se prostě vylíhla nešťastná myšlenka, která bez kritiky, bez zkoumání, bez úvah byla vržena do mas a potom pro ni dodatečně byl vymáhán respekt v dělnictvu. Chvíle byla nevhodná nejen se zřetelem na situaci ve výrobě, chvíle byla nevhodná také se zřetelem na naši vyživovací situaci. Ať se bouří, jak se bouří i s této tribuny proti Západu, ať se mluví proti kapitalistické politice západních mocí, faktem jest, že my jsme součástí a nerozlučitelnou součástí západoevropského okruhu politického, kulturního a také hospodářského. Faktum jest, ať se nám to líbí nebo nelíbí, že prosperita našeho průmyslu, existenční možnost dělnictva v tomto státu a do velké míry samotná existence této republiky závisí od toho, jaký je náš poměr k západním mocnostem. Já pravím, ať se nám to líbí nebo nikoliv, takový je stav. Naši nakupovači lítají po Rumunsku, nakupují obilí, koupí tam 8 tisíc vagonů, z nichž po všelijakých pokusech dostaneme s velkou bídou 184 vagony, při čemž tam naše lokomotivy uváznou, jsouce zmobilisovány pro účely rumunské armády. A já naprosto nespoléhám, že to, co nám zde schází k výživě, dostaneme z Východu. My jsme odkázáni na Západ, a když vy v této době, kde běží o každou hodinu, o každý vagon obilí a mouky, kde běží o každou tisícovku úvěru, vyhlašujete generální stávku s revolučními cíli, troubíte do ciziny, že se tu dělá pokus o komunistický převrat, já se vás ptám, jak můžete zabezpečiti, že nás pak ten Západ nenechá zde umříti? Tedy z tohoto důvodu byla rovněž chvíle nevhodně volena.

I politicky, myslím, že situace ve střední Evropě není ještě zcela tak vyjasněna. Byl to bývalý zahraniční ministr rakouské republiky, rakouský socialistický politik a dokonce zakladatel marxistické levice rakouské dr. Otto Bauer, který neváhal v listech našich německých přátel napsati tuto větu, že ten, kdo v této situaci podkopává nejen ústavní, ale také vojenské zřízení československé republiky, dělá práci pro pruského krále, pro Wittelsbachy, Habsburky, pro monarchistickou reakci v Evropě. (Výborně! Potlesk.) A jak to bylo s tou třetí podmínkou úspěšné akce dělnické, s jednotou dělnické třídy? Žádnou filipikou nedá se shladiti ze světa fakt, že tato stávka nebyla zahájena proti třídě kapitalistů, nýbrž že od samého počátku to byla stávka proti jedné z velkých českých dělnických stran. To byla stávka, která již ve svém vzniku rozpoltila dělnickou třídu na dva tábory. Kdyby se někdy skutečně zodpovědné vedení dělnické třídy odhodlalo sáhnouti k takovému prostředku zápasu, pak by bylo jeho povinností, aby se především dohodlo s odborovými svazy, aby se především dohodlo s dělnictvem, které je sice socialistického smýšlení, ale politicky je organisováno jinde než v českých stranách sociálně-demokratických. My bychom se musili dohodnouti s těmi českými socialisty, musili bychom se dohodnouti s těmi komunisty, musili bychom se dohodnouti i s tou malou frakcí Modráčkovou, musili bychom se dohodnouti s dělnictvem německým a maďarským, a teprve kdybychom měli jistotu, že za myšlenkou generální stávky stojí celá fronta dělnická, sjednocená a pevná, teprve potom bychom se mohli odvážit k takové akci. Co se však stalo u nás? U nás o té stávce nikdo nevěděl, nevěděly ničeho odborové svazy, které byly přepadeny tak, jako dělnictvo. U nás o tom nevěděly ostatní strany ničeho, nevědělo o tom německé a maďarské dělnictvo. Jednoho krásného dne byla generální stávka vyhlášena a my jsme ji tu měli. Já chci dále říci a řekl jsem, že takováto akce, v níž může jíti o všechno, by neměla postrádati hlubokého mravního odůvodnění. Každý ten, kdo se jí má súčastniti, a který ví, že může všechno pozbýti, každý ten by musil rozumět té prosté myšlence, že zde prostě není jiného východiska, jiné zbraně, než generální stávka a každý ten dělník, který by se jí súčastnil, by musil věděti: Teď je tu chvíle, nyní mám jen jednu maršrutu, život nebo smrt, já musím jíti s sebou stůj co stůj. Byla tato podmínka splněna? Dnes již není žádným tajemstvím, jakým způsobem byla získávána sympatie pro tuto stávku. To byl celý systém lží, to byla celá budova lží. Z Prahy jezdili kurýři do Ostravy a říkali tam dělníkům: Jak, vy ještě pracujete? Celá Praha stojí, vstupte do stávky! Z Ostravy jezdili páni do schůzí pražských důvěrníků s říkali: Jak, vy v Praze pracujete? Celá Ostrava stojí a myslí, že stávka je vyvrcholena! Takto se to dělalo. Kurýři jezdili na venkov - o tom se již zmínil p. kol. Biňovec - svolávali se dělníci, kteří nevěděli, co se v Praze děje, a vypravovalo se jim: Všechno v celé republice stojí, s námi jde 25.000 legionářů, s námi jde 70.000 železničních zřízenců. President Masaryk vám vzkazuje, že do tří dnů bude vyhlášena republika rad, president Masaryk vám vzkazuje, že to, co jste uchvátili, máte pevně držet, on s tím souhlasí! (Výkřiky.)

Pánové a dámy, zde nešlo o pozdvižení dělnické třídy, zde nešlo o hluboké přesvědčení dělníků, že nadešla hodina, v níž ať na obranu nebo na výboj je nutno obětovati všecko. Já si tu vzpomínám na krásný řečnický obraz, který přednášel v době, kdy jsme bojovali s Rakouskem, na četných dělnických schůzích můj starý přítel Gustav Habrman. On vyprávěl, že celý národ, ať byly jeho třísky zaneseny osudem kamkoliv, ať jeho zlomky stály na Sibiři nebo na francouzských bojištích, nebo jako součást emigrace v různých státech Evropy i Ameriky, že celý tento národ byl jednomyslným. Habrman říkával: Když zavěsíte kovovou desku a udeříte na ni kdekoliv, ve kterémkoliv místě, vždy vydá tentýž jednolitý zvuk. A tak ať se udeřilo o duši národa kdekoliv, vždy vydala jeden zvuk. Byl to zvuk přesvědčení, že je doba boje s habsburskou nadvládou.

Jaký zvuk vydávala zde ta deska veřejného mínění dělnické třídy? Dělníci zatínali pěsti a nechali se hnát do stávky mnohdy pod metodami vysloveného teroru. Dělníci nechtěli stávky, oni věděli, že tu nejde o žádnou velikou, společnou věc dělnické třídy, nýbrž o nepromyšlenou, nevážnou a nešlechetnou akci komunistického vedení. (Tak jest!)

A konečně jsem řekl, že dělnická stávka generální neměla by naděje na úspěch, kdyby už předem proti ní stála velká část veřejného mínění. Já vím, že všecko, co tíhne ke kapitalistickému způsobu vyrábění a distribuce, to všecko bude vždy už předem zaujato k takové akci. To by mne také nezmýlilo, a kdybychom jednou my sáhli k této zbrani, tedy by musila být věc tak jasná, aby tyto prostředky, jimiž kapitalistická třída dovede působit na veřejné mínění, aby i tyto prostředky selhaly. Ale zde specielně v naší republice běží o něco jiného. Zde běží o to, aby žádná akce dělnická se nepostavila do rozporu s oprávněnými a životními zájmy této republiky, tohoto státu. (Výborně!)

V tom okamžiku, kdy bude moci na dělnickou třídu být vrženo odium, že neběží o dělnické požadavky, že neběží o boj práce s kapitálem, nýbrž že jsou zde ve hře sily, které směřují na kořen naší samostatné existence, v tom okamžiku je partie dělnictva prohrána, v tom okamžiku vydá většina národa ze sebe takové morální síly, že každá dělnická akce nutně v nich utone.

A já jsem se zmínil o výroku Bauerově; upozornil jsem, jak tento politik posuzoval prosincovou generální akci. On řekl, že takový pokus o komunistický puč je nezbytně prací pro mezinárodní reakci.

Komunisté, vyhlašujíce svou generální stávku nesplnili ani jediné podmínky úspěšné akce. Napřed jsme si mohli na prstech vypočítat, že tato stávka skončí nezdarem, že skončí rozkladem. To se také stalo.

Pánové! Oč šlo v této stávce? O odborové požadavky nešlo, o závodní rady nešlo; já věru nemám za úkol, abych tu pomáhal státním návladním, já věru nemám úmyslu, abych zde jediným slovem chtěl posilovati posici těch, kteří žaluji, a těch, kteří budou soudit. Ale to, co je psáno, je psáno. Mám zde číslo kladenské "Svobody" ze dne 11. prosince; to byla ona sobota, kdy generální stávka byla vlastně v plném proudu - a tady se zcela jasně mluví o tom, co z této tribuny bylo popíráno. Tady se zcela jasně mluví o tom, jaké naděje byly do generální stávky vkládány a pod jakými hesly tato stávka byla vedena. Nešlo o žádný revoluční pokus. Ne! Dělníkům se jenom hlásalo: "Pryč s bílou armádou buržoasie, ať žije rudá armáda proletariátu!" To není přece žádné revoluční heslo - jestli se nemýlím? Tady bylo mluveno k vojákům; byli nabádáni, aby porušili povinnosti, které jsou jim ústavou a branným zákonem předepsány: "Vaše bodáky a pušky nechť jsou obráceny proti našemu společnému nepříteli." Podle terminologie komunistické je každému jasno, co to znamená. Tady se výslovně praví: "Proletariát beze zbraně je ničím, ozbrojený proletariát je vším."

Stále se u nás opakuje, že naši komunisté v eventuelní revoluční akci nenapodobili by ruských vzorů. Já se táži: Co to je jiným, než slepým napodobením hesel ruské revoluce? Já se táži: Proč se zapírá tento charakter prosincové stávky generální? Proč nám pan dr. Šmeral, tak jako by to učinil muž, neřekne klidně: "Ano, my se domníváme, že změna sociálního zřízení nedocílí se jinak než revolučním převratem." Proč nám neřekne: "Tentokráte se náš revoluční pokus nepodařil. My se připravujeme k jinému." Proč se zapírá, proč se popírá, proč se dnes dělnictvu z této tribuny říká něco jiného, nežli se mu říkalo v těch neblahých dnech prosincových? Den před tím, než vystoupil pan dr. Šmeral na tuto tribunu, konala se na Žofíně velká důvěrná schůze komunistických důvěrníků. A na ní jeden z vynikajících členů této strany řekl: "Dělníci, tentokráte jsme to nevyhráli, nám se převrat nepodařil, připravujte se! Na jaře bude zahájena ofensiva sovětského Ruska. Potom udeří naše hodina, potom to, co jsme nedokázali dnes, provedeme s větší důkladností a snad s větším úspěchem."

Já komunistům nevěřím. Já nevěřím ani tomu, co se modli, nevěřím jejich jedinému slovu. Kdo zná psychologii tohoto hnutí, kdo zná celou jeho morálku, kdo zná jeho politickou teorii, ten ví, že komunisté sice dovedou ustupovati, komunisté dovedou nasaditi masky, ale nedovedou smlouvati a nedovedou ustoupiti ve svém vnitru, nedovedou se prostě vzdáti těch metod, které pokládají za správné. Takhle se ovšem zde nemluví. Zde se zapírá a my jsme dokonce odsouzeni k tomu, abychom vyslechli vřelá přiznání ke státu. Pan dr. Šmeral měl býti upřímnější a říci: "Pánové, já jsem to proti Československé republice prohrál a proto teď jdu zase chvilku s Československou republikou. Až nastane chvíle, kdy to budu moci nad ní vyhráti, tak půjdu proti ní." To by bylo poctivější a upřímnější.

Komunistická akce prosincová byla namířena proti státu, kdyby ne, pak by byla zůstala v těch mezích, v jakých zůstalo letní hnutí dělnictva italského. Tam došlo také k revoluční stávce, byly tam zabírány závody, vyvěšeny rudé prapory, tam prostě šlo také nejen o násilné vniknutí, nýbrž o násilnou změnu právních vlastníků. To byly akty revoluční. Ale ačkoliv v čele italského státu je monarcha, ačkoliv se jednalo o monarchii, měli italští dělníci tolik prozíravosti, že svoji frontu omezili jen na kapitál a že jí nerozšířili také proti svému státu. Tam nebyl zabrán ani jeden staniční úřad, ani jeden poštovní úřad, ani jedno okresní hejtmanství, tam nebyli odzbrojeni vojáci a nebyly vyhlášeny odvody k rudé gardě, tam nenabylo to charakteru protistátního a proto také neměla italská vláda příčiny, aby nějakými mimořádnými prostředky státní moci proti lidu zakročovala.

U nás pánové mysleli, že to zmohou všecko najednou, kapitál i stát, že to bude taková procházka někde po Národní třídě, ale přepočítali se. Ukázalo se, že tento stát je dosti silný, aby takový nápor vydržel. Ukázalo se, že tento stát je schopen života, ukázalo se, že existence tohoto státu spočívá na vůli, na přesvědčení ohromné většiny československého národa. (Výborně!) A to jest cenný poznatek, s nímž musí počítati každý, kdo chce býti rozumným vůdcem dělnického hnutí.

Tato stávka byla namířena také proti sociální demokracii. Stát bude ve svém boji s násilným převratem užívati svých prostředků. A já bych chtěl znovu upozorniti, že bude míti přísného posuzovatele nejen na krajní pravici, nýbrž také u nás. My budeme přísně přihlížeti, zdali těchto prostředků není zneužíváno, zdali jest jich užíváno tak, aby se to srovnalo se svědomím lidu a národa. Jsme si však vědomi, že těmito prostředky v boji proti komunismu nevystačíme a mně by bylo už milejší, kdyby při potírání komunistické propagandy nestál v čele ministerský předseda Černý, nýbrž president Pozemkového úřadu p. dr. Viškovský. (Výborně!) Pánové! Mně by bylo už milejší, kdyby stát nemusil používati drakonických prostředků moci, nýbrž, kdyby se tu dělala taková politika, jaká odpovídá smýšlení lidu a smýšlení velké většiny národa. My máme dubnový záborový zákon, zrodili jsme ho s velikými bolestmi, ale nemáme na podkladě tohoto zákona převeden dosud ani jeden velkostatek v držení lidu. Nemáme s pozemkovou reformou dosud ani hnuto. Já bych z tohoto místa - pánové, co vy pokládáte - to kvelbíčkářství, to tlučení těch kousíčků parcelových za provádění pozemkové reformy, odpusťte, my to tak posuzovati nemůžeme. Já bych chtěl říci a chtěl bych se otázati z tohoto místa, jak dlouho chce ještě pozemkový úřad odpírati vykonávání své povinnosti. (Dobře! Zcela správně!) My jsme si vědomi, že proti komunismu musí vejíti v akci také veliká propagační činnost. Jestli byl někdo poškozen akcemi komunistů - nemyslím, jenom tu poslední, nýbrž celým tím řetězem komunistické propagandy - pak to byl na prvním místě socialismus sám.

Před 70. léty vyšel komunistický manifest Marxův a Engelsův a jeho první věta počínala: Strašidlo bloudí Evropou, strašidlo komunismu. Tenkráte představovala tato věta ironii socialistů proti reakčním vládám a proti šosáctví maloměšťanstva. Pánové a dámy! Tato věta stala se v našem věku smutnou pravdou. Socialismus, tak jak byl sformulován ruskou revolucí a tak jak byl slepými žáky moskevské internacionály vnesen do života dělnické třídy v západních státech Evropy, ten socialismus představuje opravdu strašidlo. Tito lidé vnesli k nám všude rozvrat, vnesli k nám zvlčilost do veřejného života, vnesli k nám metody, které se příčí nejenom životním zájmům dělnických tříd, nýbrž které se příčí primitivním pojmům o lidské cti a lidské mravnosti. (Potlesk.) Proti tomuto nepříteli budeme státi čelem a pravím: Nebojíme se ničeho. Jsme přesvědčeni, že na naší straně je pravda, že na naší straně je právo a že na naší straně bude také vítězství. Jsme přesvědčeni, že i ta část české dělnické třídy, která dosud neprohlédla, poučena právě tou poslední stávkou komunistickou, řekne: Dostali jsme se do vedení lidí nehodných, do vedení lidí, kteří by byli s to přivésti nás ne do socialistické společnosti, nýbrž do zkázy a do propasti. Sociální demokracie československá přijímá tento zápas, který jí byl vnucen, a je přesvědčena, že jej vybojuje vítězně. (Potlesk.)

Slavná sněmovno! Chtěl bych ještě říci, že my nejsme s to, abychom politiku dělnické třídy československé posuzovali a řídili bez ohledu na zájmy státu, který jsme vybudovali a ve kterém žijeme. Vy si stýskáte, že se s vámi nyní zachází tvrdě. Litujeme těch obětí, ale řekneme ihned také pravdu: To nejsou jenom oběti policejních a justičních orgánů, to jsou především oběti vaše! Na vaše hlavy zodpovědnost za ty naplněné žaláře, na vaše hlavy zodpovědnost za rozvrácení dělnických rodin (Výborně! Tak jest!), na vaše hlavy zodpovědnost za seslabení celé dělnické fronty v této republice! Na vaše hlavy zodpovědnost za to, že reakce v tomto státě se zvedá a že si troufá býti hotova s celým dělnickým hnutím. (Výborně!) Leč my říkáme také na pravo. My v sobě cítíme dosti síly a dosti schopnosti, abychom se stali opětně krystalisačním bodem československého dělnického hnutí. Jsme přesvědčeni, že ty šupiny, s nimiž část dělnictva chodila po dvě léta, jim s očí spadnou a že dělnická třída jako celek pochopí, že k zdaru a vítězství může býti dovedena toliko sociální demokracií a třeba i v boji proti destruktivnímu komunismu, který počítá na katastrofy. A já chci ke konci říci: Tentokráte jste měli co činiti s orgány státu. Opovažte se ještě jednou k takovému hazardnímu hnutí. Opovažte se ještě jednou si zahazardovati s dělnickou třídou a republikou a pak již nebudete míti co činiti s orgány státu, pak budete míti co činiti s celou pozdviženou třídou dělnickou, která vás postaví na soud sice spravedlivý, ale přísný a bezohledný! (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Tůma.

Posl. Tůma: Slavná sněmovno! Mluvě k dodatkovému rozpočtu, který nám předkládán jest ku schválení, považuji za svou povinnost, abych zdůraznil některé momenty, které spojují státní rozpočet a požadavky.... (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Tůma (pokračuje): .... našeho zemědělského člověka. Jsem zástupcem drobných venkovských lidí českého jihu a měl jsem příležitost po dlouhá léta pozorovati způsob jejich života a potřeby z něho vyplývající. Možná, že se budou zdáti příliš místními moje poznatky, ale jest nesporno, že na tomto malém vzrůstá důležitější, stojí společnost a stát. V rozpočtu hledá každý zemědělec ty položky, které těsně s jeho stavem souvisí. Zkoumá jejich velikost v poměru k potřebám zemědělským. Chtěl bych přistoupiti k zásadnímu. Jsou známy poměry na českém jihu. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)

Velké latifundie a vedle nich se krčí tisíce, statisíce drobných hospodářských usedlostí, které neskýtají svým majitelům možnost dokonalé výživy. Za dob rakouských vlád tento poměr nutil drobného člověka, aby buďto vstoupil do služeb velkostatku, anebo hledal obživu v cizině, ponejvíce v rakouských zemích, zejména ve Vídni. Vystěhovalectví bylo zjevem všeobecným. Proto ve svobodném státě očekával a očekává jihočeský domkář a bezzemek spravedlivé rozdělení pozemků velkostatkářských, které by mu daly možnost uživiti se ve svém kraji a ve své vlasti. Jest nutno, aby všechny položky státních výdajů na provádění pozemkové reformy byly rozšířeny, aby se docílilo větší rychlosti a tak ukojila se potřeba těch nejchudších a nejpotřebnějších lidí na venkově. Nebudu se zmiňovat i o tom, co již řečníci za naši stranu uvedli v debatě při projednávání řádného rozpočtu, chci však znovu zdůrazniti, že nelze mluviti o spravedlnosti, o vůli prováděti hospodářské a sociální reformy, když nenasadíme všechny páky, abychom uspíšili a provedli pozemkovou reformu. (Výborně!) Slavná sněmovno, a tak jako na pozemkovou reformu patří náš člověk ve svém nejživotnějším interesu, tak také požaduje od státní správy mnoho reforem, které by smazaly příkoří, kterým je vystaven v tomto systému. Válka přivodila způsob státního obhospodařování všemi plodinami zemědělskými. Jest nepochopitelné, že tento způsob, tak protežovaný se strany konsumentů, pod zorným úhlem kritiky jeví se v tak zvláštním světle. Nelze pochopiti, že když konsument dožaduje se laciné mouky a chleba, chce podporovati úžasně nákladný aparát administrační, který jako kletbu za sebou vleče způsob státního obhospodařování. V tom jest jistě kus ironie, která se nejvíce objevuje v rozdílnosti a neutěšenosti poměrů v celém státě. Žádám jistě věc spravedlivou a možnou, aby v tomto směru byly předsevzaty pronikavé proměny a zemědělci do budoucnosti dána naděje, že bude moci volně disponovati výrobky své zemědělské produkce. Jistě že ulevilo by se tím jak producentům, tak konsumentům. Producenti nebyli by v stálém dozoru od vládních orgánů a i konsument mohl by snáze nakoupiti své životní potřeby. Netřeba se obávati, že by cena byla příliš vysoká, neboť vidíme to zejména u masa, kde po uvolnění přes částečné počáteční stoupnutí cen průběhem cena klesla a stala se přístupnou i nejširším vrstvám konsumentským, které tak mají nejen dostatek masa, nýbrž i za přístupnou cenu.