Mám ostatně za to, že episody, které se v minulém prosinci zde odehrávaly za nepřítomnosti německých zástupců svazu takovým způsobem, že prý zde byla stvořena žertovná slovní hříčka: "Satisfakci - satisfacky", a episody, které provázely komunistické dny, nejen mravně, nýbrž i finančně mají pro republiku význam silně negativní. Nikdo menší než pan ministr financí sám líčil vliv násilných činů komunistické stávky jako osudný pro vážnost státu, pro jeho úvěr a pro úbytek nutné výroby v hornictví, živnostech a průmyslu, zásobování a t. d.
Ani diety poslanců nemají viny na vysoké dodatečné položce Národního shromáždění 14 milionů. Neboť tyto diety při veškeré drahotě zůstaly ještě při starém a jistě není jediného poslance, jenž, musel-li se při vykonávání mandátu zříci výdělečné nebo soukromé činnosti, nebyl by musel připláceti na svoji dvojí domácnost. Mnoho poslanců to ovšem státu jistě zas na jiné straně nahradilo. Tak tu jmenuji na př., při čemž jsem sám byl spolučinným, tu věc s rašelinou v Schenkrových skladištích v Děčíně-Podmoklech. Vláda ušetřila touto interpelací tisíce, které by byly bývaly docela ztraceny. Nedostává se jen času, abych podrobněji pojednal o této věci, kterou jsem svého času přednesl ve Stálém výboru.
Obrovské překročení pochází tudíž z docela jiných věcí a položek a to většinou z neplodných výdajů. I zde nedostává se mi času osvětliti milionové položky překročení při ministerstvu zahraničních věcí a miliardové položky při ministerstvu národní obrany, jakož i vysoké číslice, které se vykazují a ještě spíše nevykazují na pražské a zahraniční vládní listy k provozování vlivu na veřejné mínění, na politiku v mnoha směrech pochybenou a vyhýbající se ustanovením mírové smlouvy a národnostní autonomii Němců, Maďarů, Slováků a t. d., a pak číslici řádu nebo neřádu ústředen a rejdy keťasství a spekulace. Státní orgány nejsou pravými obchodníky a kupci a státní monopolistické spekulování bývá pravidlem zlým prospekulováním. To dosvědčuje miliardová ztráta poslední cukerní kampaně a nákupu bavlny provedeného nešťastnou rukou, jenž je nyní předmětem starosti bavlnového syndikátu. Tyto důkladně pochybené spekulace s cukrem a bavlnou nemají pro státní finance a pro lid pražádnou sladkost a hebkost.
Avšak právě naprosto ne krkolomnou, ne bursovně nebezpečnou spekulaci posud neprovedl, bohužel, ani nynější úřednický kabinet ani české strany, totiž právní povinnosti státu odpovídající a k ozdravění národního hospodářství nezbytně nutné uznání válečných půjček a jejich právního zúročení. Jest sice, jak oznamují vládní listy, v dohledu částečně zlepšující novelisace dřívějšího zcela nedostatečného zákona o válečných půjčkách na základě resoluce, která konečně pokládá problém válečných půjček za problém ve skutečnosti celostátní, nikoliv zvláštně politický nebo zvláštně národnostní. Pánové! Každý nezaujatý národohospodář bez rozdílu národní příslušnosti pokládá za podstatný, nevyhnutelný požadavek státního zájmu, zdaru zahraniční nebo vnitřní státní půjčky, za předpoklad i zachování daňové síly výdělečných stavů a vzbuzení důvěry ke státním papírům jenom úplné zaplacení válečných půjček za podmínek uvedených v prospektu a závazných i pro státy sukcesivní, tedy i dosud nesplaceného i budoucího placení úroků. Samozřejmě může v takovém případě státní pokladna shrábnouti i zřejmě ohromné valutové zisky při realisaci vídeňských lombardů. Jestliže by přes to vláda nebo parlamentní většina neupustila však od nuceného spojení válečných půjček s novou půjčkou, pak má nastati jisté dalekosáhlé zajištění práv a možnosti existence privilegovaných a neprivilegovaných upisovatelů válečných půjček, o nichž nyní pro nedostatek času nemohu pojednati.
Pánové a dámy! Státní a národní hospodářství toho času potřebovalo by nadmíru přebytků místo dodatečných úvěrů. Připomínám tu jen dovoz obilí, mouky a rýže. Stát jest po té stránce odkázán na zámořský dovoz. Cukerní kalamita a špatné poměry textilního průmyslu zakládají se na silném klesání cen v cizině. U nás vidíme, bohužel, z klesání cen málo. V Americe stojí 1 bušl pšenice, tedy asi 33 litry, t. č. 1 dolar 60 centimů, metrický cent přišel by tu asi na 5 1/2 dolaru. Farmáři požadují, ježto při této ceně podle švýcarských listů se tam obilím topí a používá se ho v lokomotivách, minimální cenu 9 dolarů, a kdyby to washingtonská vláda povolila, přišel by až do Hamburku takový metrický cent americké pšenice asi na 13 dolarů, u nás, oklikou přes zdražující ústředny, přišli bychom za nynějšího kursu dolaru v Praze, asi přes 89 Kč, na sumu, která by způsobila, že by kg mouky stál jistě přes 16 K.
Velectění! Stát, jak již řečeno, i kdyby dodatečný úvěr nebyl proto novým svědkem, jest nejšpatnějším obchodníkem. Lépe se tu v hospodářském oboru vše utváří, jestliže tu konečně dojde k pomalému rušení ústředen a nastane svobodné hospodářství pro obchod, průmysl, zemědělství i také pro nákup obilí v zámořských krajinách. Víte, co se vypravuje o Argentině! Ale má řečnická lhůta jest vyměřena příliš krátce, nemohu se o tom šířiti. Co se tu ještě vše zašantročí a zdraží až před dveře ústředen, to jde prostě do velikých rozměrů, do velkých rozměrů jako dodatečný úvěr. Slíbily se ovšem proti těmto pokoutníkům a lichvářům mimořádné tresty: mají býti také odsuzováni, aby metli ulice. Kdyby však stát všechny tyto lichváře a keťasy skutečně dopadl a to i tam, kde často sedí nejblíže, pak by ovšem nestačilo bláto na ulicích, pak by se musela teprve pro obchod smetím zříditi nová ústředna. V těchto věcech státního hospodářství nesmí to jíti tak, jako se zastavením nezaplacených státních dluhů ze starého Rakouska, že se totiž jedna díra ucpe a jiná udělá. Musí nastati pořádek a pořádku se docílí tím, že se dá příklad se shora tím, že i ve státním hospodářství se zachová pořádek ve výdajích a začne se šetřiti tam, kde by se mohlo šetřiti, a nebude se vydávati tolik milionů na věci pouhé prestyže. Lid a stát o sobě mají vlastně zatraceně málo z této drahé zahraniční prestyžové politiky. Ve známé Schillerově básni: "Preisend mit viel schönen Reden" jest veleben hrabě Eberhard, který mohl o sobě říci: "Mohu svou hlavu směle vložiti v klín každému poddanému", načež mu stolová družina volala: "Hrabě Eberharde, vy jste nejbohatší, vaše země plodí drahokamy."
Pečujme o pořádek v nitru státu
a v celém národě tím, že opět oživíme cit povinnosti, spravedlnost
a mrav nahoře i dole, že bude zachovávána spravedlnost i vůči
Němcům a jiným menšinovým národům, že se upustí od materialistických
názorů, že se zase vrátíme k předpokladům a základním podmínkám
soužití: k právu a mravu, k citu odpovědnosti nahoru i dolů ve
všech kruzích. Pak bude nejen jinak, nýbrž i lépe! (Potlesk
na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Jako další řečník je přihlášen pan kol. Zavřel.
Uděluji mu slovo. (Výkřiky s galerie.)
Prosím, aby se galerie zachovala
naprosto klidně. Prosím pana řečníka, aby se ujal slova.
Posl. Zavřel: Slavná sněmovno! Vcházíme do třetího roku naší svobody. Třetí rok pracujeme před forem celého světa na struktuře našeho státu. Překonali jsme počáteční obtíže, jež se nám v cestu kladly, docílili jsme míru s ostatními státy, přesných hranic státních, máme demokratickou ústavu republiky, úřední a správní organisaci státní, atd.
Nesmíme však ukolébati se v domnění, že je u nás již všechno v pořádku, nýbrž naopak musíme býti sobě vědomi, že získaná stabilita státní má otevřeny svoje slabiny a že jest potřebí poměrně velmi slabých otřesů, abychom opětně byli vrženi zpět do národohospodářských a sociálních zmatků, jež by ohrozily velice další náš vývoj.
Z té příčiny jest účelno a správno, abychom pořáde přidržovali sobe před očima zrcadlo republiky, zkoumali a posuzovali jeho jasnost a objeví-li se na jeho glazuře nějaký šrám, abychom hleděli zavčas jej odstraniti, neboť jen tím předejdeme osudným následkům dalším. Jsme prvním státem v Evropě, kde docíleno bylo rovnováhy ve státním rozpočtu. Srovnáme-li však cifry státního rozpočtu v uplynulých dvou létech s rokem třetím, tu přesvědčíme se snadno, že tak zvaná rovnováha našeho rozpočtu je tak pružná, že může se finančnímu ministru prvním nešikovným dotekem vymknouti z ruky a jako bludička uniknouti z dosahu jeho moci.
Rozpočet jest obrazem nejen státního hospodářství a státního pořádku, nýbrž i programu nejbližší činnosti vlády. Budeme-li posuzovati náš rozpočet dle jeho rapidního vzrůstu, pak opravdu nutno se vážně zamysliti a položiti otázku, kdy tento enormní vzestup bude zastaven.
Rozpočet na r. 1919 byl tento: příjmů: 3.709,754.500 K, vydání: 8.615,345.792 K, v roce 1920: příjem: 7.750,770.773 K, vydání: 10.416,175.920 K, v roce 1921: příjem: 14.107,379.550 K, vydání: 14.104,374.050 K. Z toho jest vidno, že státní výdaje se zvětšují ročně o 4.000,000.000 K. A tu jest jistě oprávněna otázka, kdy tomu bude konec. To bylo také motivem, jenž vedl ministra financí k tomu, aby za všech okolností docílil rovnováhy státní. Rozpočtový rok 1919 vykazuje schodek 4906 mil. korun, rok 1920 2665 mil. korun a rok 1921 - přebytek 3 mil. korun.
Z obrovského rozpočtu státního 14ti miliard pamatováno na zemědělství 286 miliony, což činí celá 2%. Nejpilnějšímu stavu v republice za jeho oddanost a věrnost a hlavně proto, že nedovede a nechce hrozbami, terorem a násilím vynucovati si to, co by mu právem přináleželo, přiřknou se ze státního rozpočtu celá 2%!
Je to přímo bagatelisování snah zemědělských, zejména v tom případě, když uvážíme, že stav zemědělský musí nejen svou prací a pílí stát při životě udržovati, nýbrž ze na bedra jeho uvržena jest a bude celá obrovská tíha berních poplatků republiky.
Ještě více však, než toto nemístné odstrkování snah zemědělských, působí na zemědělce jako přímý výsměch doby dnešní, kdy mluví se o svobodě národů u všech jeho vrstev, že stav zemědělský zůstává poroben a ve třetím roce naší svobody není naděje, že by tohoto nedůstojného jha mohl býti zbaven. "Iustitia regnorum fundamentum" bylo základem každého státu a musí býti též základem naší republiky. Zemědělství musí se dostati rovnoprávnosti s jinými velkými celky, s průmyslem, obchodem dle zásad spravedlnosti. Neboť jenom tímto postupem bude možno zemědělství splniti s úspěchem úkol, jímž jest pověřeno, totiž zabezpečiti výživu v naší republice. Má-li svobodu průmysl a obchod, musí ji dostati také zemědělství. Musí-li rolník z výsledku své sklizně odváděti určitou část za určitou cenu a na určité místo, jest zcela spravedlivo, aby také velkoprůmysl a obchod všech kategorií odváděl také určitou část svých produktů za stejných předpokladů jako zemědělec a konečně také aby i dělník a řemeslník přispěl svou prací. Když svobodu, tak svobodu pro všecky a když šněrování, tak šněrování také pro všechny.
Přijdou-li pro republiku naši chvíle zlé, tu každá vláda najde tu odstrčenou zemědělskou popelku a veřejným apelem působí na její cit, prosí a vyhrožuje a český zemědělec zase pomůže, neboť při tradici jeho to vlastně není jinak ani možno. Ode dne naší svobody neslyšeli naši zemědělci jednoho hřejivého slova z úst, jež by jako balsám ztišovalo a hojilo roztrpčení, za to však dosti padlo vyhrůžek a výsměchů, jež trpkosti přidávaly. Tyto dny právě prožíváme podobnou situaci. Neutěšené zásobovací poměry, zaviněné různými okolnostmi, vyvolaly veřejný apel celé vlády k zemědělcům, aby tito konali svoji povinnost a odevzdávali co nejrychleji přebytky svých zásob obilních. Dobře, uznáváme plně, že situace jest taková, že jedině domácím odběrem obilí může se uchytiti, ale tu dlužno také otevřeně říci, že i v jiných směrech projevuje se v republice nedostatek, řekněme, že dnešní výroba uhelná obnáší polovinu těžby z r. 1913 a že znamenalo by stoupnutí, po případě vyrovnání se těžbě roku 1913 pro celou republiku velice mnoho, a že bychom to také při zbědovaných poměrech dnešních plně potřebovali. Tož prosím, že by také v tomto případě byl na místě veřejný projev k horníkům, aby také oni konali svou povinnost, když jedná se o přímý zájem státu jako celku. To ovšem čekáme marně.
Na zásobovací kalamitu dnešní dlužno přece jen podívati se poněkud z blízka. Předně nešťastný kontingent. Při slabší loňské sklizni předepsán zemědělcům kontingent v takové výši, že při nejlepší vůli, kterou by tito měli, nebudou moci jej absolutně dodati. Uvážíme-li, že v roce 1919 při použití všech rekvisičních systémů se na Moravě dosáhlo 16.400 vagonů obilí, pak je prostě nemyslitelno, aby při slabší sklizni loňské mohlo se odevzdati vagonů 20.000. Sám zástupce brněnských sociálních demokratů, komunistů, Robert Nádvorník řekl o tomto vysokém kontingentu své mínění a nechtěje prováděti na zemědělcích sekaturu, jež by konec konců přece výsledku nepřinesla, vzdal se členství ve správním výboru obilního ústavu. Avšak přes to trvá vysoký tento kontingent a státní obilní ústav zadá jeho plné dodání. K jakým následkům tenhle justament ministerstva zásobování lidu povede, vědí bozi.
Ale když již mluvíme o zásobovací kalamitě, prosím, abychom se podívali na několik cifer. Do 15. prosince 1920 vykoupeno bylo na Moravě o 3000 vagonů více než do téhož dne v roce 1919. V Čechách činí vyšší výkup okrouhle 5000 vagonů. Také dovoz obilí a mouky z ciziny byl do 15. prosince 1920 větší o celých 4500 vagonů. Když tedy měli jsme v roce 1920 výkupy, jakož i dovoz obilí a mouky z ciziny o několik tisíc vagonů větší, měli jsme zásob na 26 dnů, kdežto v roce 1919 při výkupu víc jak o 10.000 vagonů slabším, byli jsme zásobeni do konce měsíce března. Kde to tedy vězí, že objevuje se letos takový kritický nedostatek _ To mělo by býti otázkou celé republiky, na niž mělo by odpověděti ministerstvo zásobování i státní obilní ústav. Jestliže sociální demokraté podali ve sněmovně návrh, ve kterém žádají pro zemědělce za každý nedodaný 1 q obilí 1000 K pokuty, pak by také každý konsum, který vydává mouku papírovým členům na úkor všech ostatních vrstev konsumních, měl býti stejně trestán a pokutován. Konečně letos odhrnut byl cípek z tajemné kuchyně stát obilního ústavu a užaslá veřejnost zvěděla, že osobní a věcné náklady této bohulibé ústředny stojí nás ubohé poplatníky jenom 156 mil. K. Skoro celých 10.000 vagonů obilí bychom od našich zemědělců vykoupili, než by se tenhle obnos spotřeboval. Když šetřiti, tož prosím také v tomto směru.
A několik slov dlužno věnovati také pozemkové reformě. Není jediného občana v republice, který by nesdílel názor, že křivda, která byla spáchána na národě českém odcizením půdy v době pobělohorské, musí býti odčiněna. Tak jsme to posuzovali všichni a přáli jsme sobě jen šťastné a rychlé rozřešení. Máme tedy v republice pozemkovou reformu a Pozemkový úřad. Názory o účelnosti jejich se velice různí. Kolega Biňovec na schůzi důvěrníků dne 15. prosince 1920 v Libni prohlásil: Naše zákony o reformě pozemkové jsou vzorem celému světu. A já zase dovoluji si tvrditi, že jsou přímo paškvilem a pro výstrahu celému světu. Politická korupce nám zabila pozemkovou reformu. Politické strany nejsvětějšího díla, na něž marně čekaly celé generace, použily ke všeobecné licitaci mezi sebou a reforma půdy, po níž toužil, volal osvobozený lid, stala se prostředkem získání a docílení politické moci. Očekávalo se, že k řešení takového problému zasednou na slovo vzatí odborníci, seriosní národohospodáři a mathematikové, kteří celou akci posuzovati budou pouze a jedině z hlediska celostátního prospěchu a potřeby, avšak místo těchto reelních pracovníků uchvátili reformu političtí agitátoři a demagogové, kteří ji zřídili tak, že pomalu stala by se neštěstím osvobozeného národa. Politická licitace, prováděná nejhnusnějším způsobem, docílila pěkných výsledků. Půda, po níž volají a touží malozemědělci českoslovenští, dostala se 20% pachtovním přídělem, z nichž vyloučen byl zemědělec, mající na 8 měr půdy, většinou jen průmyslovému dělnictvu, a republika pro svou potřebu zásobovací nezískala tímto způsobem naprosto ničeho. Nechci se šířiti o detailech těchto politických dostihů, uvádím pouze jako doklad, že dobrá věc, dostane-li se do víru politických vášní, je odsouzena předem k neúspěchu a zahynutí.
Byla by ještě celá řada otázek,
které by se zemědělského stanoviska měly býti řešeny. Nuž, těšme
se, že až vymizí následky válečné psychosy a budeme klidně posuzovati
běh politických otázek vnitropolitických, že potom dostaneme se
k reelnímu řešení a že toto povede se pod jediným zorným úhlem
zdaru a prospěchu republiky pro štěstí a blaho našich příštích.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo si vyžádal právě p. ministr spravedlnosti, prosím, aby
se ujal slova.
Ministr spravedlnosti dr. Popelka: Slavná sněmovno! V debatě o dodatečném rozpočtu byla požádána vláda, aby předložila materiál, o který se opírá trestní řízení proti zatčeným účastníkům prosincových nepokojů, aby mohlo Národní shromáždění posouditi důvodnost zastavení působnosti porot.
Prohlašuji jménem vlády již dnes,
že ministerstvo spravedlnosti materiál tento ochotně a rádo co
nejdříve předloží právnímu výboru, který jest směrodatný pro posouzení
tohoto vládního opatření. Tím toto prohlášení činím. (Výborně!)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Jako další řečník kontra přihlášen jest kol. Patzel.
Prosím, aby se ujal slova.
Poslanec Patzel (německy): Slavná sněmovno! opatření, kterým vláda prohlašuje opětné dočasné zastavení činnosti soudů porotních, přiřaďuje se důstojně k několika jiným státním aktům, které dají se přirovnati co do vnitřní pravdivosti k tomto státnímu aktu. Memoire III, onen bod mírové smlouvy, který pojednává o dobrovolném sloučení národů v Československu a odůvodnění, že musíme komunisty chrániti před zlobou lidu u soudů porotních, doplňují se důstojně a jsou svědky oné pravdivosti, která prý psána je na štít této republiky. Nemám doopravdy úmyslu líbiti se komunistům a mluviti z lásky k nim, ani k německým, kteří také naše německé soudruhy terorisují, ani k českým komunistům, neboť nemůžeme se ani od nich nadíti skutečné národnostní snášelivosti; slyšeli jsme z úst pana posl. Skaláka, že sice uznávají, že republika nebyla založena podle demokratických zásad, ale přes to nepomýšlejí na to, aby otřásli složením státu; a co jsme slyšeli dnes z úst pana dr. Šmerala, bylo takovým horoucím národním přiznáním k československé republice, že vlastně vše to, co zeje mezi jeho stranou a jeho dřívějšími soudruhy, nyní stoupenci socialistické pravice, nám ničím jiným se nejeví, nežli pří o místa vůdců, koncese stran a podobně. Nejsme obdivovateli vášnivých přívrženců pana Apfelbauma, Uljanova a Bronsteina, ale právo musí přece jen všude zůstati právem, a těším se, že prvním německým řečníkem byl německý soudce, který zde vyslovil zásadu: "Fiat justitia, pereat mundus! " a pereat ještě mnoho jiného!
V tom jsme všichni za jedno: Musíme míti odvahu, abychom se zasadili o pravou svobodu lidu také tehdy, když se jí dostává lidem, kteří nejsou téhož smýšlení jako my, od nichž jsme odloučeni v pojímání nacionalismu, socialismu a státní myšlenky názory světovými a propastnými rozdíly. Nemůžeme a nesmíme souhlasiti, aby dělníci, kteří věřili v ideál, kteří věřili, že žijí podle svého ideálu, proto, že se přehmátli v prostředcích, že neviděli, že vůdcové vedou zápas o místa v stranách, o koncese a držení lidových domů, že pochybili v taktice, aby za to trpěli v žalářích československé republiky, které nejsou příjemny, ať jejich vrata otevírají se pro Němce či pro Čechy. Podle toho arci, co dnes zde z toho místa bylo promluveno, asi nahlédne také mnohý německý dělník, co může očekávati od internacionály i od české komunistické strany. Ale žalářem a pronásledováním nezažehná ani československá republika bolševism zrovna tak, jako Bismarck, kterého my jako zakladatele říše vysoce uctíváme, nemohl zažehnati socialistickým zákonem socialistické nebezpečí v Německu, a jako rakouská vláda nemohla zažehnati rozmach dělnického hnutí známou větou, že sociální otázka končí u Podmoklí, nebo pronásledováním dělnictva v létech 80tých.
A pak k tomu přistupuje ještě něco: se svobodou tiskovou byly porotní soudy jednou z nejdůležitějších vymožeností tolik tupené a přece v mnohých věcech tak zdatně staré demokracie těch dnes tolik vysmívaných 1848ků. Osvojili jsme si tím starý příklad Anglie a příklad Francie a svěřili jsme lidu rozsuzování, tak jak tomu bylo v prastarých germánských a také v slovanských časech. A když se snad také často praví, že porotní soudy někdy selhaly a svým úkolům neodpovídaly: Přece lepší jest sprostiti viny 10 vinníků, než odsouditi jednoho nevinného. A také soudci z povolání dopustili se již křivých rozsudků, a my jsme měli vedle proslavené věty: "Il y a des juges en Autriches" také větu o kabinetní justici. A československá republika tak velice se odrakoušťuje, že kabinetní a stranickou justici sesílenou a v mnohem horším vydání přejímá ze starého Rakouska do svého nového panenského státu. Víme, jak takové rozsudky se vydávají. Mnozí z nás a také moje maličkost byli v starém Rakousku obětí takového rozsudku kabinetní justice a nemůže nás těšiti, když nyní, lhostejno zdali německý či český dělník, je souzen stejnými prostředky, když dle mínění státníků chybují.
A k tomu přistupuje pak ještě něco. I kdyby Šmeral nebyl zde mluvil, víme jedno: Také když se někdo postaví na půdu státu, na kterou se my nestavíme, tak samo o sobě a tak bez výhrady, musí říci, že lidé, kteří za prosincových dní vytáhli na ulici, s malými výjimkami nechtěli ukládati o bezživotí československé republiky. Oni chtěli dáti výraz své rozmrzelosti nad tím hospodářstvím a své rozmrzelosti nad tím, že staří vůdcové, když se dostali k vládě, nemohli splniti své desetiletí staré sliby. Když ti lidé jsou trestnými, jsou o mnoho více trestnými i ti, kteří je povolávali a kteří pak z bezpečné záštity své immunity ponechali ty lidi jejich osudu. Ovšem padá také těžká výčitka na české většinové socialisty; neboť bez jejich souhlasu nebyla by mohla úřednická vláda nikdy předsevzíti zastavení porotních soudů, vyhlášení výminečného stavu a zatčení 3000 českých a německých dělníků. Oni se budou dnes marně hleděti omlouvati. Nejnehoráznější frivolitou je však tvrzení, že chtí zastavení porotních soudů odůvodniti tím, že by prý porotní soudy byly snad soudily příliš krutě. Lituji, že v čele správy soudní stojí muž, který, nehledě k jeho národnímu, okázale národnímu smýšlení, jež prokázal také jako senátní předseda v starém Rakousku, přes to platí za uznaného právníka, a že musil své slovutné jméno propůjčiti k podpisu pro takové věci. Tak daleko to dochází v republice, že odborníků se zneužívá, aby svými jmény kryli zcela nemožné a neudržitelné stranické soudnictví a stranickou správu a sebe tím úplně diskreditovali.
Jestliže se naskytly trestné činy, které podle trestního zákona byly stihatelny, mám za to, že trestní zákony, které dosavad stále ještě nejsou s dostatek zmírněny, se svými částečně zastaralými trestními sazbami, byly by přec dostačily pro stíhání těchto činů. Ale k tomu ještě přistupuje suspense porotních soudů s tímto odůvodněním, o němž v celé republice od hlavy státu až do nejposlednějšího občana státního jeden každý v tom byl za jedno, že je vniterně nepravdivé, liché a frivolní. Tato suspense podkopává v celém národě vědomí právní. Vzpomínám na čas, kdy za nejzuřivějších národnostních zápasů v starém Rakousku takový Karel Hermann Wolf pro politické delikty od českých porotců v Jičíně byl sproštěn viny, a na ten čas, kdy čeští politikové a žurnalisté sami ve vlnobití politických zápasů stranických uvnitř svého lidu vlastního dožadovali se německých porotních soudů. Tak hluboko tehdy, i když se leckdy vyskytly třídní rozsudky, vědomí právní, cit právní a cit pro odpovědnost pronikly do řad porotců, že takové rozsudky a takové city byly možny. Demokratická republika, která chce býti záštitou všech státních občanů, měla by tento cit prohloubiti, ale ne tím, že suspenduje lidové soudy, ještě více zviklati právní cit ve všech vrstvách obyvatelstva, čím se dosáhne právě opaku, poněvadž takovými opatřeními důvěra ve spravedlnost a rozsuzování soudců z povolání bude úplně otřesena, cítí-li se, že se zastavuje lidový soud jen proto, aby soudci z povolání mohli vydávati krutější, okamžité většině vlády hovějící kabinetní neb stranické rozsudky.
O něčem bych se ještě zmínil při té příležitosti. Bylo ve druhé slavné sněmovně s jedné německé strany odkazováno na to, že v souvislosti s událostmi, o něž tu jde, zjednali němečtí vojíni pořádej v Oslavanech. Konstatuji, že tedy čeští vojíni tenkráte odepřeli, že podle cítění českých proletářských vojínů to, co komunisté v Oslavanech činili, byly stranické rozbroje, ale ne vzpoura proti české státní myšlence. S tohoto místa vyslovuji co nejživější politování, že německých vojínů chtěli zneužíti, aby nasazovali svou kůži pro vnitřní stranické rozbroje českých sociálně-demokratických stran. A bude to už jistě naší věcí, náležitým objasňováním se starati, aby německých vojínů nebylo používáno za holomky frivolní politiky při vnitřních rozepřích českých stran. Mám zde docela jasně co činiti s vysloveným pokusem netoliko jen o třídní justici, nýbrž lépe řečeno o stranickou justici a proti tomu musí každý nepředpojatý člověk protestovati co nejdůrazněji; konečně také již z egoistických důvodů, neboť "Dnes mně, zítra tobě", poněvadž páni, kteří se nyní mohou radovati, nevědí, nenadejdou-li pro ně jiné časy, kdy budou litovati, že zaváděli takové praejudice.
A nyní dovolte, abych ještě, jelikož moje lhůta řečnická je neobvykle krátká, málo větami pojednal o předloze, která nám předložena byla pod titulem dodatečného rozpočtu. Již způsob, jak se vyměřuje lhůta řečnická k rozpočtu o 4.8 miliard, jest tak opravdu moderně demokratický, nač ovšem tato republika a její jednací řád má jedinečnou výsadu. Neboť časově obmezovati lhůtu řečnickou a důvody stran podle počtu jejich členů, to se snad nepřihází v žádném jiném sněmu světa. Vždyť já nechci říci, že musí míti menšina vždycky pravdu; ale jinak, v jiných sněmech je obvyklo věc zařizovati tak, že se poskytuje menšině příležitost, aby své důvody uplatňovala věcně stejným způsobem, a vždycky zase jednotlivým skupinám se přenechává, aby uplatnily svůj názor a aby většinu na svůj náhled a na svůj program sjednotily.
Ale pokus, omeziti sněmovní menšiny na půlhodinové lhůty řečnické, podle počtu členů jejich strany, je výsadou, kterou nevyhnutelně můžeme přenechati před celým světem Československé demokratické republice. Míníme také, že promrskávání rozpočtu o 4˙8 miliard korun za takové dojemné účasti slavné sněmovny netoliko při řeči mé, nýbrž i při řeči mnohých českých řečníků, není velmi čestné pro demokracii této republiky, která neustále svěřuje miliardy byrokracii a pramálo se stará o vpravdě demokratickou kontrolu státní správy. Ovšem víme - a jsme dosti objektivními, abychom nahlédli - že jedna veliká část z těch velikých překročení tohoto dodatečného rozpočtu - nehledě na velmi neutěšené neproduktivní větší výdaje pro vojsko odůvodněna jest rozmnoženými vydáními pro státní zřízence, drahotními poměry při pořizování důležitých předmětů potřeby a pod. Ale my míníme: Je-li pravda, že tyto věci většinou provedeny byly na základě zákonů a resolucí, které usneseny byly jak v starém revolučním sněmu, tak také v novém Národním shromáždění, musilo by se přece od vlády požadovati totéž, co od nás se požaduje: O iniciativním návrhu jednoho poslance nebo skupiny poslanců jedná se pouze tehdy, jestliže se pro to číselná úhrada předkládá. Bylo By tu tedy také povinností vlády a povinností většinových stran, aby žádaly od vlády, aby v každém jednotlivém případě otázku úhrady zcela jasně vyložila a dotyčné dodatečné úvěry požadovala. Tak vylo ve starém Rakousku, které bylo o tolik horší nežli československý stát, jak páni neustále tvrdá. My dostáváme dodatečný rozpočet - lucus a non lucendo - v prosinci toho roku, pro nějž má platiti tento rozpočet.
Je zajímavo, že v tomto rozpočtu uvádějí se již čísla o příjmech tohoto roku. Tu můžeme snad právem namítnouti otázku: Proč pak se nám konečně jednou nepředkládá účet za roky 1918 a 1919? Myslím, na to se ještě hodně dlouho marně načekáme.
Také jinak je rozpočet v mnohých
věcech hodně uzavřen a mluví v jednotlivostech, které zrovna působí
komicky. Vypravuje se nám na příklad, že rozpočet u železničního
budgetu překročen býti musil o několik set milionů korun na pořizování
nových dopravních prostředků. To je věc, s níž se spřátelíme.
V rozpočtovém výboru byla na dotyčný dotaz jednoho kolegy německé
sociálně demokratické strany dána odpověď, že prý odkoupeny byly
z Rakous staré vagony. Však při té koupi starých vozů byly také
francouzské mezi nimi, které Francie svému slavnému spojenci,
republice, s mnohým jiným brakem asi navěsila. Ale obnos ten zdá
se přece poněkud velikým. Nebo můžeme snad se dověděti, kolik
takových vozů bylo nakoupeno? Neboť když nám rozpočet dokonce
sděluje zajímavou novinku, že proto, poněvadž ze čtyřspřeží pana
presidenta republiky v červenci t. r. padl kůň, zakoupen byl náhradní
oř za 50.000 K, tedy máme jistě právo žádati, aby nám také byla
podána zpráva o těchto nákupech dopravních prostředků. Při tom
zmínil bych se ještě o něčem: Nesmí se od pánů z české strany,
poněvadž někdy se kritisuje celá státní správa a hlava republiky
leckdy prohlašovala se s ní za solidární...
Místopředseda Buříval (zvoní):
Upozorňuji pana řečníka, že řečnická lhůta jest ukončena.
Posl. Patzel (pokračuje): Ano, pane kolego, tak rychle nelze o těch věcech mluviti, a musíte již býti tak laskav a přidati mi ještě několik minut. Je nemožností za půl hodiny říci byť jen nejnutnější. Vynasnažím se však jako ohledudbalý poslanec přání presidia vyplniti, ačkoliv musím prositi, aby dalo zavládnouti trochu parlamentární benevolenci, jako se to přec dosti zhusta děje u pánů s české strany.
Řekl jsem, že pan president republiky jest chráněn jakýmsi novým paragrafem o urážce Veličenstva před kritikou. Tu by neměli páni, kteří prý svého presidenta tak tuze milují, vydávati ho veřejnému posměchu a veřejné kritice takovými položkami rozpočtovými. Neměli by přicházeti s vydáními, která ničím nejsou ospravedlněna, pod titulem "Kancelář presidenta republiky", což tím více musí býti nápadné, když se dovídáme, že president Německé říše, jež je přece trochu větším státem, se dosud musil spokojovati s nákladem 100.000 marek ročně a že mu teprve nyní byl jeho etat zvýšen na 150.000 marek. Tak hospodaří Němci v poválečné době, a naopak hospodaří se tu právě po způsobu povýšenců nazdař bůh. Apr@es nous le déluge.
Pan ministr zahraničí Beneš vždy zase vypravuje v Ženevě, že se musí československá republika postaviti v čelo akce odzbrojovací a doporučuje s nesmírnou důvěřivostí návrh severských států, aby bylo provedeno konečně mezinárodní odzbrojení, a tady se předkládá jeden miliardový rozpočet po druhém a vypravuje se nám nad to, že počet válečných automobilů nemůže býti snížen na mírový stav 400 vozů pro neustálé zevnější zápletky, které potrvají pro republiku nejspíše na doživotí. Proto musil stav automobilů udržen býti na 1475, ačkoliv těch 1075 automobilů velice přispěti mohlo k oživení národního hospodářství.
Rozpočet je v mnohých ohledech velmi málomluvný, ale jedno jsme vycítili: Prohlížíme-li číslice pro školství, vzdělání a umění, nalézáme veliké národnostní rozdíly v dotaci. Uvádím dvě položky: Pro vysoké školy požaduje se dodatek 9˙1 milionů korun, z toho jest zrovna 100.000 K pro německou akademii v Děčíně-Libverdě. Pro umělecké účely požaduje se dodatek 2.3 milionů korun. Těšíme se, že je český národ umění milovným národem, ale litujeme, že z našich daní pouze asi 10%, asi 250.000 K, věnuje na německé umění. To nás nemůže těšiti.
K žádnému překročení nedošlo u služby státního dluhu, zde bylo dokonce docíleno úspor, protože pan finanční ministr obstaral obnos pro výkup, resp. zúročení starého rakouského dluhu předválečného, ale nepoužil ho. Dr. Engliš jistě něčemu rozumí z finančních otázek, ale on by měl míti nepoddajnější páteř vůči panu ministru národní obrany, a bylo by lepším, kdyby místo předlohy o hromadění valutní reservy se byl postaral o náležitou reservu pro předválečný dluh. Až řekne reparační komise: "Co je se zúročením?", bude jistě zle, až bude nutno platiti úroky z rakouských předválečných dluhů ode dne 28. října 1918. Budeme pak zase nuceni dělati nové dluhy. To je hospodářství, které vede ne vzhůru, nýbrž do propasti.
Dověděli jsme se jen o jednom: Finanční ministerstvo lépe hospodařilo, neboť vykazuje zvětšené příjmy o 865 milionů. Z toho přijato bylo 800 milionů z procentní sazby daně uhelné. O tom, že by daň z příjmu a jiné daně v roce 1920 byly vydaly nebo daly očekávati vyšší výnosy, ničeho jsme se nedověděli a musíme prognostikou o novém berním rozpočtu, podle něhož finanční ministr očekává přes výměru rozpočtu ještě větší výtěžky, souditi s velmi velikou opatrností. Ale velmi povážlivo je, že rozpočet, který v novém roce se zdá aktivním, těmito překročeními stává se passivním. Železniční rozpočet jeví se podle toho rozpočtu pro 1920 o 400 milionů překročen. To není nepatrné číslo. Tu bychom přece prosili o trochu vysvětlení, odkud se berou tyto položky.
Ale když pak shledáme, že má býti povoleno 45 milionů náhradou za případné schodky ve státním obilním úřadě, tu již musíme říci, že by bylo lepší tento obilní ústav celý zavříti, nežli zase dodatečně krýti takové případné schodky. Ostatně je velmi zajímavo, když v prosinci 1920 mluví se o případných schodcích, to ukazuje, že československá úřednická vláda necení svou vlastní většinu kvalitativně vysoko, když si troufá předložiti jí takové formule.
Dále prosil bych o vysvětlení pana finančního ministra neb jeho zástupce. V titulu: "Finanční ministerstvo" nacházíme malou položku, půl milionu, jako příspěvěk k sanaci obchodní záložny v Praze. Nevím, co to je, nejspíše někde asi došlo ke krachu. Prosili bychom o vysvětlení, o kterou záložnu se tu jedná, co se událo, z jakého titulu a s jakým odůvodněním sanační příspěk byl dán. Jistotně mohou nastati případy, kdy úvěrní ústavy se dostanou do nesnází, a stát vůči svým občanům státním musí pomocně zasáhnouti. Pak se musí však, nemají-li druzí větřiti za tím nic zlého, míti odvaha k vysvětlení, co se událo, neboť co se nepotřebuje štítiti světla denního, jde veřejně na ulici a neskrývá se za tajuplné obraty řečnické.
V rozpočtu je dále obsažen obnos 100 milionů pro subvence podniků stavebních. Vítáme co nejvřeleji, že československá republika podporuje aktivně stavební činnost. Ale my postrádáme podnes často námi požadovaného přehledu o rozdělení subvencí. Pocítili jsme, že, když staré Národní shromáždění usneslo se na dotčeném úvěrním zákoně, uveřejnění toho usnesení tak dlouho bylo protahováno, až největší díl byl rozdělen, a když naše německé obce podle své povinnosti zadávaly si žádosti za subvence, dostaly fatku a většinou odpověď, že úvěr je prý skoro vyčerpán. Když vláda, resp. správa nepotřebuje se štítiti denního světla také v tomto ohledu, pak musí vláda míti odvahu, upřímně vyložiti klíč k rozdělování. My jsme opětovně tento požadavek projevili a budeme jej tak často opakovati, až dostaneme vysvětlení, anebo vzneseme obžaloby proti dotčeným ministrům, při nichž jim budou asi oči přecházeti. Zdá se nám mnohem důležitějším, taková vysvětlení dávati, nežli když se nám vypravuje - jak bych to řekl? - s pocitem odpovědnosti pro zdraví republiky, že vydáno bylo 50.000 Kč pro zřízení odvšivovny v Karpatské Rusi. Nechci znalce odborníky, ministry a ty mnohé zdatné, také české úředníky podezřívati, ale vůči mnohým věcem, které neustále se opakují, také v posledních dnech, kdy proniklo mnohé o vedení úřadů, tukové centrále atd. s české strany do veřejnosti, vůči těm věcem mělo by se míti za to, že by měla potřebí celá státní správa důkladného morálního odvšivení. (Předseda Tomášek se ujal předsednictví.)
Pokud duch státní správy se nezmění,
pokud se bráti nebude žádného ohledu na německé stížnosti, a nedostane
se Němcům ani vysvětlení o způsobu použití peněz státní správou,
pokud také nevnikne do státní správy duch rozšafné šetrnosti,
nýbrž nejvýše duch jednostranné šetrnosti proti žádostem německých
krajin, za plýtvání výhodami vůči českým kraji nám, pokud státní
správa neukáže, že je skutečně ovládá na moderním duchem, potud
nepovolíme této státní správě haléře, obzvláště ne, pokud dosavadní
zadlužovací nehospodárnost potrvá. Potud může pro nás na německých
lavicích vůči státní správě býti jen jedno, a to je boj! (Hlučný
potlesk na levici.)