Předseda: Zahájíme debatu. K slovu jsou přihlášeni "proti" páni poslanci dr. Keibl a dr. Bartošek.
Než udělím prvnímu řečníku slovo, navrhuji řečnickou lhůtu 15minutovou. Jest snad námitka proti tomu? (Nebyla.)
Není námitek, návrh můj jest přijat.
Žádám předem, aby byl přečten
návrh, který byl podán k tomuto předmětu denního pořadu.
Zástupce sněmovního tajemníka dr. Mikyška (čte): Pozměňovací návrh posl. dr. Bartoška, dr. Meissnera, dr. Rašína, Udržala, dr. Gažíka a spolku projednávané vládní osnově zákona, kterým určuje se doba organisace soudní.
Navrhujeme, aby poslanecká sněmovna přijala návrh tohoto zákona nikoliv podle zprávy právního výboru, nýbrž v tom znění, které obsaženo jest ve vládním návrhu příslušné osnovy (čís. tisku 565). Navrhujeme tudíž, aby nadpis zákona a jeho text zněl takto:
"Zákon ze dne....1920, kterým se určuje podle § 99 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n. doba organisace řádných soudů I. a II. stolice a veškerých soudů vojenských.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1. Doba jednoho roku od vyhlášení tohoto zákona platí pro řádné soudy I. a II. stolice a veškeré soudy vojenské za dobu jejich nové organisace ve smyslu § 99 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.
§ 2. Tento zákon nabývá účinnosti
dnem vyhlášení. Provésti jej náleží ministrům spravedlnosti a
národní obrany."
Předseda: Návrh tento má dostatečný počet podpisů a jest předmětem jednání.
Dále byl podán resoluční návrh.
Žádám, aby byl přečten.
Zástupce sněmovního tajemníka dr. Mikyška (čte): Resoluční návrh poslance dr. Rašína a soudr. k vládnímu návrhu zákona, kterým se určuje dle § 99 ústavní listiny doba organisace řádných soudů I. a II. stolice.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na této resoluci:
"Ministerstvo spravedlnosti se vyzývá, aby práva přesazovati soudce po dobu 1 roku, jak připouští zákon o prodloužení doby organisace řádných soudů I. a II. stolice, užívalo jen v případech pro organisaci soudů nutných, aby při tom dbalo nynějších těžkých poměrů stěhovacích a bytových a aby šetřilo při tom vážných, osobních, rodinných a zdravotních zájmů soudců.
Zároveň budiž při používání dotčeného
zákona - který svou povahou jest jen opatřením výminečným - vyloučena
jakákoliv libovůle."
Předseda: Také tento resoluční návrh jest dostatečně podporován a je předmětem jednání.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
panu posl. dr. Keiblovi.
Posl. dr. Keibl (německy): Slavná sněmovno! Velectěné dámy a pánové.! Projednává se návrh zákona, jenž se dotýká nejpodstatněji zásady moderního ústavního zákonodárství, zásady o nesesaditelnosti soudců. Sahá až do dob francouzské revoluce a odedávna bylo vítáno jako svrchovaný pokrok, že správa byla rozloučena od soudnictví a že soudnictví bylo vybudováno v útvar, který měl provozovati objektivně právo a nezávisel na všech proudech, které se jinak projevují v lidu i ve státě, hledá a nachází přímé cesty objektivního práva.
A aby to bylo umožněno, stav soudcovský byl obdařen nepřeložitelností a nesesaditelností, čímž se chtělo projeviti, že soudce má se povznášeti nad všechen ruch všednosti, že má přehlížeti s vyššího hlediska události a že jest povinen vykonávati objektivní právo skutečně nehledě na osoby, stav a jiné poměry, a že má mu býti dáno takové postavení, aby byl s to tak činiti.
Tato zásada, jež zajisté i dnes jest nedotknutelná, doznala však během doby různých změn co do soužití, a když byla roku 1867 ve starém Rakousku dělána ústava, bylo vzpomenuto i tohoto práva potud, že, nejen bylo znova zřízeno a vysloveno ve zvláštním státním základním zákoně, nýbrž že se i řeklo, že může toto právo nepřeložitelnosti a nesesaditelnosti býti za některých okolností omezeno a zrušeno a tyto okolnosti byly omezeny na mimořádné poměry, které povstaly změnou v organisaci soudů, základní změnou zákonodárství samého, jež tvoří prozatímní stav, v němž musí býti ponechána justiční správě volnost, aby učinila potřebná opatření i co do záležitostí osobních.
Nyní budu zkoumati, lze-li těchto předpokladů a tohoto ducha staré ústavy, který se ostatně obráží i v § 99 naší ústavy, použíti v nynějších poměrech, čili nic. Připomínám předem, že mluví-li se o nezávislosti a nesesaditelnosti soudcově, jsou tím míněny veškeré stránky všeobecné osobní svobody, a jako jest tato svoboda objektivní a subjektivní, tak jest i nepřesaditelnost a nesesaditelnost soudcova, jeho nezávislost, objektivní a subjektivní.
Nestačí, aby se cítil volným, že jednotlivec může sebrati tolik sebedůvěry a síly k sobě samému, aby vyšel čistý a bez poskvrny z různých nebezpečí, jež přináší jeho povolání a všední život, musí skutečně býti chráněn zákonodárstvím a správou a ve chvíli, kdy mu správa odejme tuto podporu, ve chvíli, kdy cítí, že není zakotven v základním státním zákoně, kdy jest se mu obávati, že jeho vystupování, jeho činnost ve veřejném životě - kde počíná veřejný život a kde končí? - že i sama jeho činnost jako soudce pro jeho soudní nálezy přivádí ho do nebezpečí, že musí své postavení změniti, přivádí ho tudíž do tísně, v té chvíli přestává pocit nezávislosti. To je nesmírná škoda, neboť má to následky, které se nedají jen tak osvědčiti a které nejsou dokázatelny, ale které tu jsou a vedou konečně k tomu, že, jak vídáme skutečně v novější době, mnohé nálezy našich soudů nevypadnou tak, jak jsme tomu uvykli z dřívějších časů, že se dělají koncese, které se však vlastně nemají dělati; mohl bych, kdyby se mi dostávalo času, uvésti celou řadu případů, z nichž jest zřejmo, že soudce nemůže se za nynějších okolností tak volně pohybovati a nepohybuje se tak volně, jak je vlastně samozřejmo v moderním, civilisovaném právním státě a jak jest také rozhodujícím pro právní cit.
Již dříve jsem se zmínil, že tato okolnost, že soudcovská nepřesaditelnost a soudcovská nezávislost pozbyla účinnosti, jest myšlena pro dobu vnitřní organisace, přeměny zákonodárství atd. Nuže, shledávám, že vlastně není takové vnitřní potřeby, nýbrž, že tato předloha zákona jest žádána vládou a podporována panem zpravodajem jménem právního výboru tím, že se ukazuje na to, že jest málo soudců pro soudy, jež se zřizují na Slovensku a v částech státu, které byly odtrženy od starého království uherského nebo pro plné obsazení těchto soudů a že proto jest nezbytno, bráti náhradu ze zálohy, která jest v bývalém království Českém, na Moravě a ve Slezsku. To jest rozšíření zdejší organisace na jinou a dle mého názoru není to úplně ve smyslu zákonného ustanovení, jež jedná o právní bezúčinnosti této soudcovské nezávislosti. Ale i když by se mohl udělati tento ústupek, dovoluji si skromně se tázati: zajisté již dříve, než Československá republika sáhla po Slovensku, byla tam soudcovská organisace, byli tam zajisté soudy a soudcové, a dovoluji si dnes skromnou otázku, kam vlastně přišli, neboť, pokud se pamatuji, až do převratu i tam správně se prováděla právní péče, a nelze si vysvětliti, proč že teď najednou nastala porucha.
Utekli-li tamější soudci, museli snad utéci, byli snad zahnáni právě tak, jako velká část našich německých úředníků, kteří převratem přišli o chleba a museli ustoupiti novému systému a zaplatiti nový systém svou vlastní osobní existencí? Či snad trestní případy na Slovensku staly se tak četnými, že dosavadní soudci již na to nestačí? Slyšeli jsme častěji v této sněmovně pány ze Slovenska přednášeti svá přání a své stížnosti a ze všech těch řečí vyznívalo, že právě chování mocných činitelů české národnosti bylo příčinou, proč tak mnohý musel tam úpěti ve vězení.
Je-li pravda, že tam soudních případů v novější době tolik přibylo, nelze hledati příčiny tak příliš v tamějším obyvatelstvu, jako spíše v systému, proti němuž i my Němci zde bojujeme, v systému násilí a nevážnosti k právům cizích národů. Vždyť věřím, že v nynější justiční správě skutečně žije přání, aby se užívalo těchto opatření jen k tomu účelu a že ti, kdož jsou povoláni, aby proved i změnu, chtějí se snad tou dobou skutečně říditi objektivní potřebou. Víme však, pánové, zcela přesně, že v tomto státě nejde vše tak, jak si to vládnoucí představují a že ti, kdo jsou u vesla, často nemají ani moci, aby zařídili a utvořili to tak, jak sami si to představují, že zcela jiné síly v tom spoluúčinkují, často nátlak ulice, často i sled myšlenek politických stran, a proto, nehledě k teoretickému názoru, jaký o tom máme, obáváme se, že, připustíme-li takové porušení nezávislosti, přihodí se konečně případy, jaké se přiházely v minulosti, že bude využitkováno této možnosti i proti našim německým soudcům a že bude zase množství německých soudců dáno do výslužby, vyhnáno, přeloženo, proti své vůli a ke škodě svých rodin.
Při této příležitosti nemohu opominouti, abych nevypravoval o několika případech z minulosti, které ukazují, jak se úřadovalo na základě udání, jež se docela nedala zkoumati, a jak staří soudcové byli posíláni do výslužby neb překládáni. Mám zde na př. případ, který se stal v roce 1919, případ rady zemského soudu Machatého, který byl poslán do pense, aniž byla nějaká příčina k disciplinování, aniž byl tázán příslušný president nejvyššího soudu, prostě proto, že nebyl příjemným Národnímu výboru ve svém služebním místě. Vše, co se až dosud v tomto případě podniklo, bylo bez výsledku. Znova a znova je slibováno, že se případ vyšetři, že po případě se přezkouší a znova rozhodne. Bohužel se až dosud nestalo nic, a muž, který takto z donucení a jistě bezprávně přišel o své místo, trpí velkou hmotnou škodu a jest se svou rodinou dán na pospas bídě.
I zde v Čechách stalo se mnoho takových případů. Tak byl na př. okresní soudce v Lovosicích jednoduše na udání tamějšího Národního výboru, jež nemělo pražádného objektivního oprávnění, svého místa jako přednosta soudu zbaven a přeložen do Liberce, byl sice na svou žádost opět přeložen zpátky, ale místo přednosty soudu zůstalo i na dále obsazeno jiným. Nepodařilo se mu, aby nabyl svého dřívějšího postavení, ačkoliv proti němu ničeho nebylo a není, ačkoliv je mocen obou zemských jazyků a těší se u obyvatelstva největší vážnosti. Vyřkne-li se jednou takové přeložení, jest velmi těžko je odvolati, poněvadž ochotně přiznávám, že to tvoří část prestiže vlády. Z těchto všech důvodů jest tím více naší povinností stavěti se proti tomu a odepříti souhlas, aby byl tento zákon prodloužen na rok, jak to nynější předloha navrhuje.
Poznamenávám také při této příležitosti, že jest požadavkem naší organisace, abychom vybředli z této tísně a že dále nejde, aby se nad našimi hlavami vznášel Damoklův meč, že můžeme býti ihned přeloženi. Jest to týž duch, který mluví z této předlohy zákona, který vane v zákoně, jejž jsem citoval, a určuje, že mohou i notáři býti odstraněni se svých míst bez udání důvodů. Vynasnažíme se, aby i tento zákon, bude-li možno, byl pozměněn. Ani zpráva právního výboru nemůže se ubrániti dojmu, že se zde děje něco nepravého, něco, co nesouhlasí s obyčejným moderním životem, a v posledním odstavci vyjadřuje se přání, aby se postupovalo s největší šetrností. To však jest jen vytírání zraku těm, kdo stojí mimo a ani čeští soudcové neslibují si asi praktického výsledku od těchto mlhavých věcí. Jest mi velmi dokonale známo, že i čeští soudcové vyslovují se rozhodně proti prodloužení tohoto zákona ze dne 29. února 1920.
Mohu prohlásiti jménem své strany,
že budeme hlasovati proti tomuto zákonu, poněvadž jest zase jen
částí násilnického režimu, který ovládá tento stát a který jej
zbudoval a s nímž se nikdy nemůžeme spokojiti. (Potlesk na
levici.)
Předseda (zvoní):
K slovu se přihlásil
zástupce ministerstva spravedlnosti pan sekční šéf dr. Polák.
Odbor. přednosta dr. Polák: Slavná sněmovno! Konstatuji z řeči p. posl. dr. Keibla především, že nemohl proti justiční správě uvésti než dva jediné případy, ve kterých podle jeho názoru byli přeloženi soudcové, kteří přeloženi býti neměli. Kdyby justiční správa ničeho jiného nemohla se dovolávati než právě jen toho, že jen dva jediné případy jsou, které se zdají na německé straně, že se neměly státi, pak by to podle mého soudu stačilo. Upozorňuji však, že případ pana rady zemského soudu Machatého se ještě u nás přezkoumává a zjišťuje se zejména, zdali tyto stížnosti, které daly příčinu k opatření, byly důvodné. Co se týče druhého případu okresního soudce v Lovosicích, připustil sám pan poslanec, že pokud bylo možno, náprava se stala.
Tomu soudci, který zná oba jazyky, nebude zajisté nikdy ublíženo v jeho postavení. Dále se ptal p. posl. dr. Keibl, jak to přijde, že na Slovensku potřebují tolik soudců, že tam soudci byli, kam se poděli, že je musíme nahražovati. Věc se vysvětluje dřívějším maďarským režimem, který zúmyslně do krajin čistě slovenských dával soudce co nejméně slovensky rozumějící. Když pak přišla naše republika a náš samostatný stát, rozumí se, že ti lidé u nás sloužiti nemohli a také u nás sloužiti z větší části nechtěli a odešli na území maďarské. Nastal tedy úplný nedostatek soudců a my pak musíme s velikými obtížemi.
Přirozeně, že si přejí ti kolegové, kteří na čas se tam odebrali - namnoze jsou to otcové četných rodin - aby byli vystřídáni. Abychom je mohli vystřídati, jest třeba, abychom obdrželi podle tohoto nového zákona k tomu oprávnění.
Ještě chci poukázati na to, že pan posl. Keibl se ptal, zdali snad počet trestních věcí na Slovensku v důsledku toho, že byli tam čeští úředníci, neobyčejně stoupl. Nemohu zde než konstatovati a rád to konstatuji, že tomu není tak, že agenda na Slovensku nestoupla v té míře jako u nás. Co se týče důvodů, že tam potřebujeme více soudců, sluší uvésti, že nám přiděleno bylo mnoho území, která musíme přičleňovati k sedriím a naopak sedrie, které zůstaly na našem území, musí se rozpouštěti. Rozumí se, že když na Karpatské Rusi musíme zřizovati nové krajské soudy, že se to bez rozmnožení personálu neobejde.
Co se týče resoluce, která byla
po dána, abychom si při přesazování počínali co nejopatrněji,
abychom šetřili rodinných poměrů, mohu jen říci, že víme, jaké
obtíže působí stěhování a mohu ujistiti, že každý jednotlivý případ
vyšetřujeme a nota-bene, aby nenastalo přílišné překládání soudců,
které se děje, rozumí se, na útraty státní, tomu brání prostě
ta úvaha finanční, že totiž stěhování stojí tak ohromné peníze,
že by justiční správa v mezích svého rozpočtu ani takové překládání
podniknouti nemohla. Chceme vybudovati krajský soud v Moravské
Ostravě, musíme organisovati soudy na Těšínsku, máme vybudovati
soudnictví na Hlučínsku a v Karpatské Rusi a proto vítám učiněné
návrhy. Není se třeba obávati, že bychom nějakou kasuistikou využívali
opatření, které po dobu jednoho roku je nezbytné. Končím ujištěním,
že svého práva užijeme v míře co nejskrovnější a že se vynasnažíme,
aby neodvislost soudcovská byla i přes to opatření co nejvíce
chráněna.
Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan kol.
dr. Bartošek.
Posl. dr. Bartošek: Slavná sněmovno! Mým úkolem jest, abych odůvodnil pozměňovací návrh, který jsem podal se svými klubovními kolegy a v dohodě s většinou klubů této sněmovny na změnu osnovy tohoto zákona, jak vyšla z porad právního výboru.
Návrh právního výboru nevyhovuje praktické potřebě, jak ostatně doznal již sám pan referent. Nevyhovuje proto, že opatření, jež jsou nutná v důsledku toho, že třeba jest prodloužiti dobu organisace soudní o jeden rok, omezuje toliko na potřebu Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Omezení toto z několika důvodů není však účelné. Především návrh takto stylisovaný neodpovídá tomu, že potřebujeme soudců a že nová organisace soudní je nutnou také pro jiné kraje než Slovensko a Podkarpatskou Rus, na př. pro Těšínsko, pro kraj Hlučínský a j. Další úvaha byla by ta, že přesazujeme-li soudce na Slovensko a Podkarpatskou Rus, vznikají v soudcovském statusu v ostatním státním území apertury, které bude nutno vyplniti a po případě toto nutné opatření bude míti ještě řadu dalších reflexů. Tedy nelze prohlásiti, že by doba organisace soudní platila jen pro určité části vašeho státu a pro druhé snad nikoliv.
Návrh právního výboru také vypustil z osnovy úplně zmínku o soudech vojenských. Je však jisto, že není-li skončena organisace občanských soudů, že stejně tatáž potřeba je pro organisaci soudů vojenských a že tedy, je-li třeba nově organisovati tyto soudy občanské, také soudcovství vojenské musí býti nově organisováno. Konečně jako poslední okolnost bych uvedl, že návrh právního výboru nevyhovuje zcela ani zásadám spravedlnosti, poněvadž jím břemeno, jež soudcovstvu nastává dočasnou úchylkou od zásady nepřesaditelnosti soudců, ukládá se návrhem tím jenom části stavu soudcovského, těm totiž, kteří jsou kvalifikováni k soudcovské službě právě pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, kdežto ostatním příslušníkům stavu soudcovského skýtá se jakési výminečné postavení, které se zásadou spravedlnosti nelze uvésti v soulad.
Upozornil bych ještě, že tento
náš pozměňovací návrh, který zde hájím jménem většiny klubů této
sněmovny, není vlastně novým návrhem, nýbrž je jen obnovením původního
návrhu vládního, který praktické potřebě vyhovuje lépe než zpráva,
kterou nám předložil právní výbor. Pan referent tohoto výboru
sám uznal tato fakta a odporučil - a doufám, že ještě v závěrečném
slovu doporučí aby přijat byl tento návrh pozměňovací. Já rovněž
slavnou sněmovnu prosím, aby hlasovala ne pro původní návrh právního
výboru, nýbrž pro tento pozměňovací návrh. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní):
Debata je skončena.
Přeje si pan zpravodaj doslov?
Zpravodaj posl. dr. Matoušek:
Ano.
Předseda: Prosím,
aby se tedy ujal slova.
Zpravodaj dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění! Již při referátu svém prohlásil jsem, že se připojuji plně k pozměňovacímu návrhu a že doporučuji slavné sněmovně, aby přijala resoluční návrh právního výboru podle pozměňovacích návrhů dnes podaných, tedy ve skutečnosti aby přijala původní vládní návrh, jak byl uveden. K slovům kol. Keibla, který uvedl, že právní výbor velmi pečlivě uvažoval, aby zbytečně neodvislost soudců neporušil, podotýkám jen, že právní výbor dobře si toho byl vědom a jistě i většina této sněmovny jest si vědoma, i když bude hlasovati pro prodloužení organisační lhůty o jeden rok, co to znamená pro ústavnost i neodvislost soudcovskou, ale u nás je otázka jiná. Když máme teprve nedávno přičleněna určitá území, nemůžeme je organisačně pořádně obsaditi soudci, když nebudeme míti tuto lhůtu povolenou. Chceme-li řádně spravovat tento stát, musíme žádat prodloužení již z těch důvodů, že někteří soudcové na Slovensku byli maďarské a jiných národností. A proč nebyli zůstaveni? Již pan sekční šéf se o tom zmínil a já poukázal bych na to, že v mnohých případech soudcové nemohli býti ponecháni proto, že se nechtěli postavit na půdu této republiky, že nechtěli složiti předepsaný slib. V tom případě jest povinností státu, aby z těchto důvodů užil opatření, která zavinil dotyčný soudce, že se nepodrobil novým skutečnostem.
Doporučuji ještě jednou pozměňovací
návrhy a doporučuji, abyste přijali resoluční návrh p. posl. dr.
Rašína, který žádá, aby ministerstvo spravedlnosti, když
bude užívat jistých výminečných opatření, postupovalo velmi opatrně,
aby jich užívalo opravdu výjimečně jen v jistých případech, aby
hledělo při tom na rodinné a zdravotní poměry dotyčných soudců,
aby přesazovalo jen ty, kterým to skutečně vaditi nebude, aby
hledělo k dnešním velice těžkým obtížím stěhovacím, a podle toho
aby se řídilo a nevyužívalo tohoto zákona. Milerád kvituji, že
pan sekční šéf učinil v tomto smyslu slib a ještě jednou doporučuji,
jak pozměňovací návrhy, tak resoluci k přijetí. (Výborně!)
Předseda (zvoní): Budeme hlasovati. Prosím pány, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)
Jelikož mně byl podán pozměňovací návrh pánů poslanců Bartoška, dr. Meissnera, dr. Rašína, Udržala, dr. Gažíka a soudr., který se shoduje se zněním vládního návrhu, dám hlasovati nejprve o celé osnově zákona, t. j. o obou paragrafech, nadpise a úvodní formuli najednou podle znění vládního návrhu. V případě, že by toto znění zákona bylo zamítnuto, dal bych hlasovati o celé osnově zákona najednou a to podle zprávy výborové.
Je snad proti tomuto způsobu hlasování nějaká námitka? (Nebyla.)
Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, jeho dvěma paragrafy, s nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla obsažena v původním vládním návrhu, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina, osnova jest schválena v prvém čtení. (Hluk na levici.)
Druhé čtení dám na pořad zítřejší schůze.
Teď budeme hlasovati o resoluci, a sice jest to resoluce navržená p. posl. dr. Rašínem, která již byla přečtena. Kdo souhlasí s touto resolucí, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina, resoluce tato jest schválena.
Teď bychom měli přistoupiti k druhému odstavci, ke zprávě výboru dopravního o vládním návrhu zákona o převzetí soukromých železnic do správy státní a dodatkové zprávě o téže věci.
Po dohodě učiněné v poradě pánů předsedů klubovních doporučuji, aby tento odstavec podobně jako 5. odstavec byly přesunuty na konec pořadu dnešní schůze.
Je snad proti tomu námitka? (Nebyla.)
Není jí, oba tyto body jsou přesunuty na konec pořadu dnešní schůze.
Přistoupíme ke 3. odstavci, jímž
jest
3. zpráva výboru pro záležitosti průmyslu, živností a obchodu o vládním návrhu zákona (tisk 709), jímž se upravuje clo na automobily (tisk 1066).
Zpravodajem jest p. kol. Klein,
uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. Klein: Vážená sněmovno! My jsme, bohužel, neměli dosti příležitosti, abychom v rozpočtové debatě šířeji rozvinuli náš hospodářský program. A bylo jistě mnoho co říci, abychom do našeho hospodářského života zanesli nový život; proto budeme patrně nuceni od případu k případu upravovati určité naše zákony a předpisy, abychom se přizpůsobovali normálním poměrům a zejména abychom odstranili veškerá provisoria, která našemu hospodářskému životu nemohou nikdy prospívati. A musíme se vždy snažiti, abychom vše upravili tak, aby úřady a orgány, které vykonávají zákony v praxi, nebyly na pochybnostech, jak zejména v otázkách vyclívání mají na věci pohlížeti.
Já jsem měl již jako zpravodaj příležitost o návrhu vládním, kterým se zřizoval úřad pro zahraniční obchod, také poukázati na různé vady našeho hospodářství; a tehdy jsem se také zmínil, že musíme provozovati rozumější celní politiku, která by přímo i nepřímo náš průmysl a naši výrobu vůbec podporovala.
Je jisto, že celní politika je regulátorem průmyslu a obchodu a proto kdykoliv přistupujeme k obnově anebo k reformě celních předpisů, musíme vždy míti na paměti, že se může v tomto případě jedině jednat o prospěch našeho průmyslu. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)
Předloha, která dneska je předmětem jednání, týká se úpravy cla na automobily. Budiž předesláno, že u nás průmysl automobilový se vyvíjí, že zejména v tomto odvětví naší výroby můžeme s povděkem pozorovati moderní průmyslníky, kteří se neobávali toho, aby šli do ciziny a od vyspělejší průmyslové ciziny si brali příklad. Proto také položili pro náš průmysl automobilový zdárný a zdravý podklad.
My jsme měli několikráte příležitost konstatovat vyspělost výrobků československých. Byly to soutěže mezinárodní a, jak se dovolávám ve zprávě výboru, byla to XII. mezinárodní výstava automobilů v Praze, která nás přesvědčila o tom, že výrobek československý úplně odpovídá výrobkům cizozemským a že na této cestě jistě spějeme ku předu.
Budiž zde připomenuto, že průmysl automobilový dneska zaujímá v našem průmyslu vůbec význačné stanovisko, zejména v tom smyslu, že rozšiřuje své závody. Doklad toho je, že se dnes zaměstnává v průmyslu automobilovém více nežli 10.000 dělníků.
Proč nám vláda předlohu předkládá, o tom dostatečně již mluví důvodová zpráva ministerstva obchodu a správce úřadu pro zahraniční obchod. Budiž teď jenom opakováno a zdůrazněno, že dosavadní cla na automobily obnášejí pouze 1% a když k tomu připočtěme valutní přirážku, tedy obnášejí dnes cla na automobily necelých 7%, v době, kdy ostatní státy, zejména státy západní, jsou chráněny clem, které obnášelo více než 45%. Jest přirozeno, že za takových okolností nemůže náš průmysl prospívat. A poněvadž úřad pro zahraniční obchod měl možnost, aby k tomuto nízkému clu sám stanovil určité dovozní poplatky, tedy jsme do jisté míry vyrovnávali tyto nedostatky. Přes to clo na automobily obnášelo celkově 25%. Tedy ani tato směrnice nemohla prospívati našemu průmyslu a jistě byly plně odůvodněny všechny stížnosti do nízkého cla v našem celním tarifu československém.
Pravil jsem, že takové provisorium, kde na jedné straně zákon, celní tarif v tomto případě, stanoví nízkou sazbu celní a na druhé straně se ponechává úřadu pro zahraniční obchod možnost, aby dovozními poplatky vyrovnával tento nepoměr, nemůže našemu průmyslu prospívati. Jest tedy nutno zákonem upraviti tento nepoměr a stanoviti takovou celní sazbu, která by našemu průmyslu vyhovovala. Automobilismus jest nejvyspělejší dnes ve Francii a také francouzský celní tarif je do jisté míry vzorem úpravy našeho tarifu československého. A jest zajímavo, že porady interesentů, které se v tom směru u nás konaly, vyzněly v tom smyslu, že celní tarif náš má býti upraven ve smyslu minimálního celního tarifu francouzského. Zejména byla to obchodně politická komise sdružených obchodních našich komor, která se vyslovila pro tento náš požadavek, i jiné zájmové korporace, které souhlasně podaly ministerstvu svá dobrá zdání. Francouzský minimální tarif obnáší pro automobily 45% cla. Tím tedy domníváme se i my, že můžeme chrániti dostatečně náš domácí průmysl automobilový a přimlouváme se proto, aby clo pro dovoz automobilů bylo stanoveno v té výši, jak je předpisuje francouzský minimální tarif, to jest 2.500 kg a více za 100 kg 50 K, za 500 až 2.500 kg exkl. a méně než 500 kg z ceny 45%.