Předseda (zvoní): Zahajuji znovu schůzi, která byla přerušena případem nanejvýš politovaním hodným. Předsednictvo zabývalo se událostmi pro náš mladý parlament opravdu smutnými a já jako předseda mám za svou povinnost, vykonati tři věci: Volám především dodatečně k pořádku pana posl. Rýpara za výrok, který učinil - jak jsem zjistil dle stenografického protokolu - ve své řeči "Neshromažďujte vy po vrbensku", kterým dotkl se cti svého kolegy poslance.
Poslance dr. Vrbenského, který - jak bylo šetřením konaným prokázáno - pro tento výrok za schůze plenární udeřil svého kolegu posl. Rýpara ve tvář a tím způsobil ve sněmovně takové rozrušení, že nemohlo býti v jednání pokračováno, vylučuji podle § 52 jedn. ř. z účasti na 5 schůzí sněmovních, dnešní schůzi v to počítaje.
Poslance Šamalíka, který - aniž byl požádal o zakročení pořadatele sněmovnou ustanovené - vmísil se brachiálním způsobem do sporu mezi poslancem Rýparem a dr. Vrbenským a tím rovněž vybočil z mezí, které jednací řád v zájmu nerušeného jednání ukládá poslancům, vylučuji z účasti na dnešní schůzi.
Páni a paní poslanci! Teď mi dovolte ještě k tomu několik poznámek. Mám za svou povinnost, abych na vás na všechny obrátil se s apelem co nejdůtklivějším, abyste si všichni uvědomili význam a zodpovědnost svého postavení (Výborně!) a také svých povinností, zejména povinnosti zachovati důstojný klid při věcném projednávání tak důležité předlohy, jakou je státní rozpočet. Jest to jedna z předních podmínek, aby práce ve sněmovně mohly nerušeně a úspěšně pokračovati v zájmu všech vrstev obyvatelstva naší republiky. Neméně však závažnou podmínkou takovéto úspěšné práce jest, aby všichni poslanci a poslanci všech stran bez rozdílu dbali toho, aby kritika politických odpůrců se nezvrhla v osobní napadání a obviňování z nečestných skutků, (Výborně!) neboť jen tak budeme moci splniti úkol, který na naše bedra uložilo občanstvo, když nás do této sněmovny vyslalo. (Výborně!)
A nyní, jak to předpisuje § 52 našeho jednacího řádu, předložím vyloučení obou pp. poslanců rozhodnutí slavné sněmovny.
Kdo souhlasí s návrhem mým, aby pan posl. dr. Vrbenský byl vyloučen na 5 schůzí, pan posl. Šamalík na dnešní schůzi, prosím aby povstal. (Děje se.)
To je většina.
Návrh můj je schválena vyloučení bude provedeno.
A teď ještě dokončíme, poněvadž
zbývá pouze jeden řečník, rozpravu o kapitole, kterou projednáváme,
o položkách rozpočtových skupiny školské a já uděluji slovo poslednímu
řečníku zapsanému, panu posl. Hillebrandovi.
Posl. Hillebrand (německy): Dámy a pánové! Ačkoliv nesouhlasím ve všech bodech s názory, které přednesl můj klubovní kol. Warmbrunna ačkoliv jsem toho názoru, že by bylo lépe, aby rozdíly v názorech mezi socialisty byly vyřizovány v řadách socialistů samých místo před občanským parlamentem, chtěl bych přece podtrhnouti a sám vysloviti, že zahanbujícím způsobem chudičkou dotaci, které se dostává rozpočtu školství, naprosto chápu a uznávám za výraz třídního rázu tohoto státu, za příznak skutečnosti, že tento stát veskrze se zařídil podle zájmů majetných tříd, které jsou interesovány na zmrzačování školy národní, na zkřivování ducha pracujících tříd v tom zájmu, aby se ulehčilo zjednávání zisku pro třídy majetné. Je tomu tak, že ze starosti, že návod k myšlení, že vyškolení ducha ponouká k vzepření proti potlačování a bezpráví, že vyškolení ducha a jeho předpoklad, existence dobrého školství, ztěžuje vykořisťování nemajetných, že z toho samo vyplývá celé stanovisko tohoto státu ke škole národní. Proto také do nebe volající kontrast mezi přidělováním prostředků pro účely prvního a nejdůležitějšího potlačovacího aparátu, militarismu, jemuž se dostává ve skutečnosti téměř 3 1/2 miliardy, a mezi žalostným a chudičkým podělením a zaopatřením veškerého školství, málo přes 600 miliony korun. Charakter tohoto státu zračí se jasně také tím, že 273 milionů korun dostává se k použití jen na policii a četnictvo, téměř polovina toho, co dělají veškeré výdaje na celé školství. Tak se pečuje o nástroje k potlačování nemajetných, tak se spoutává duch, tak se vědomě a úmyslně udržuje na nízkém stavu školství, tak se brání duchu, který vede k osvobození. Pokusili jsme se bojovati proti této bídě školství tím, že vám předkládáme množství návrhů.
Je nemožno v krátké lhůtě času vybrati i jenom nejdůležitější, musím se omeziti na to, abych promluvil o jednom nebo druhém z těchto návrhů. A tu bych rád poukázal nejdříve na návrh, který se domáhá, aby obcím bylo přikazováno uhlí v míře tak postačitelné, aby bylo možno zameziti, aby pro chladno nemuselo býti v zimě zastaveno vyučování v mnoha školách. Žádáme zároveň, aby toto uhlí bylo osvobozeno od daně z uhlí a daně z dopravy. Prosím, abyste nezapomínali, jaké máme za sebou zkušenosti, že jsme i v dřívějších zimách udělali nejhorší zkušenosti s dodávkami uhlí pro naše školy, že nejsme jisti, nepřispějí-li nové dopravní obtíže k tomu, aby bylo mařeno včasné zásobování škol uhlím. Následkem toho bylo by nutné zavedení prázdnin pro mrazy. Proti tomu musíme se brániti, pokud je čas. Prosím vás, abyste vždy měli na zřeteli, jak zaostalé a ubohé je naše národní školství samo o sobě. Máme ohromné množství jednotřídních a dvojtřídních škol národních, máme na velmi mnoha školách vyučování polodenní, trpíme bezmezným přeplněním tříd. Jest samozřejmo, že všechny tyto momenty přispívají k tomu, aby výsledek vyučování a školní výchovy osudně činily pochybným, aby snižovaly úspěch. Tu nesmíme přispívati k tomu, aby opětovnými prázdninami, které můžeme přijetím svého návrhu zameziti, skutečný výsledek školního vyučování a školní výchovy ještě dále byl zmenšován. Nezapomínejte, že tu jde především o ony školy v daleko odlehlých horských vsích, které i v poslední zimě nejhrozněji trpěly tím, že nebylo v čas přivezeno dostatečné množství uhlí, nezapomínejte, že v těchto dobách nouze a neslýchané bídy rodiče velmi mnoha dětí nejsou s to, aby opatřily děti dostatečným oděvem, nezapomínejte, že tisíce a tisíce chudých dětí jdou do školy s kručícím žaludkem, že musí choditi do školy, aniž mají možnost se nasytiti. Vy všichni jste zodpovědni za to, aby se stalo nejkrajnější, aby se zabránilo, aby chudé válečné děti, proletářské děti nyní nebyly ještě oloupeny o příležitost, aby aspoň několik hodin za den mohly pobýti ve vytopené světnici. Nezapomeňte, že stihne vás plnou silou zodpovědnost, bylo-li by i bez toho uboze vyvinuté školství národní ještě zhoršeno naší vinou, která by spočívala v tom, že jsme v čas neopatřili možnost vytápěti školní třídy. Návrh, který vám podáváme, jest přijatelný a musí býti lze jej provésti a jest možno jej provésti.
Již dneska má mnoho obcí nejvážnější starosti, jak opatřiti toto uhlí, jsou v nepokoji a domáhají se toho a žádají pomoci od nás. Pomoc jest nutná, a má-li býti účinná, musí se státi rychle. Zima jest zrovna za dveřmi, nemáme času na zmar. Ať nikdo neříká, že není možno návrhu vyhověti, ať nikdo neříká, že je nedostatek uhlí, nedostatek dopravních prostředků. Je-li možno sehnat potřebné množství uhlí, aby byly zásobeny naše kinematografy a vytápěny taneční síně, je-li možno, aby byly vytápěny noční místnosti pro různé keťasy, nesmí býti otázkou, aby také bylo k disposici uhlí pro školy, zvláště pro vesnické školy venku. Muselo by býti pociťováno jako hanba pro celý stát a především pro parlament, jemuž tato otázka jest předložena k rozhodnutí, kdyby vskutku došlo k této nouzi. Chtěl bych vidět stranu, která by měla odvahu hlasovati proti našemu návrhu.
Jen několik málo slov aspoň k jinému návrhu, pro nás zásadně velmi významnému. Požadujeme, aby ústavní zákon školní doznal změny ve smyslu rozluky církve a státu. Podle názoru sociální demokracie jest náboženství věcí soukromou. Stojíme samozřejmě na stanovisku, že vyučování náboženství jest soukromou věcí jednotlivých náboženských družstev, po případě příslušníků těchto náboženských družstev; státu se ta věc nemá týkati, stát nemá ani právo zabrániti některé náboženské společnosti, aby udělovala vyučování náboženství, ani nemá právo, aby nutila děti některých rodin, aby měly účast na vyučování náboženství. Nemá práva dávati pro takové účely k disposici školu, neboť vyučování náboženství není věcí státu. Škola jest veskrze záležitost státní, která má být odloučena od zájmu církve a církev sama se má starati, chce-li vyučovati náboženství. Stát není k tomu, aby dělal pomocníka a nadháněče nějaké náboženské společnosti to; co má škola poskytnouti, jest výchova zdatných, upotřebitelných lidí, pro praktický pro pozemský život. Kdo si přeje kromě toho jiné výchovy, tomu to musí a může býti zůstaveno na vůli. Ať se nikdo nedovolává staré zásady rakouského říšského zákona školního, který vyslovil, že mravně náboženská výchova jest nezbytná, že jest základním sloupem celého ideálu výchovy.
Vážení pánové! Můžeme býti velmi rozmanitých názorů o tom, pokud náboženská výchova v běžném smyslu jest také výchovou mravní. Podle mého názoru nemá s opravdovou mravností docela nic činiti, postaví-li se myšlení na ten základ, že musí se díti dobro, protože jest odměňováno, že se nesmí činiti zlo, protože za to hrozí trest. To není mravnost, to jest příkrý egoismus, a výchova lidí netrpí proto, jestliže takové zásady se ve škole nehájí, jestliže se nezavádějí do naší výchovy. To, co má škola dětem zprostředkovati, jest především praktické, reální vědění, kterého potřebují pro život, nikoli mythy, nikoli nějaké nauky víry, které někteří ctí, pokládají za cenné, jiní zavrhují. Škola má naváděti k samostatnému myšlení, má v mozcích oživovati badatelský pud, kdežto církev každou pochybnost, každé bádání zavrhuje jako hřích. Nemůžeme si přáti a musíme proti tomu se brániti, aby nynější stav byl trvale zachován. Nechceme, aby náboženské rozpory byly činěny již dětem viditelnými a citelnými, aby se rozšiřovala nesnášenlivost, aby již ve škole začínalo vyvyšování jedněch nad druhé. Chceme, aby děti byly vychovávány v duchu tolerance, snášenlivosti, vzájemného porozumění. Není také dobré a není užitečné podle našeho názoru, jestliže mozky mládeže se nacpávají všelijakými nepochopenými věcmi, které tyto mozky nemohou pojmouti. To je maření času, jehož by mohlo býti nekonečně užitečněji cenně použito, kdyby se to mnohé, čeho dnes ve školách pohřešujeme, konečně ve školách přednášelo, učilo. Také nemáme ničeho z toho a nezvýšíme mravnost s pobožností rtů, která srdce nechává úplně chladným; tím se charakter nevychovává, nezušlechťuje, nanejvýš se kazí. Nejsme také přáteli vyučování náboženství ve školách, protože nemilujeme ducha popírání života, který jest vlastní nauce církve. Přejeme si lidí, radujících se ze života, silných, kteří podle slov Goethových jsou stvořeni "trpět, plakat, požívat a radovat se", úplných lidí, kteří jsou s to, aby sami měli vliv na svůj osud a aby se sami utvářeli. Církev ve svých celých dějinách se prokázala povolným nástrojem, povolným nástrojem vlády, toho času vládnoucí třídy. Vždycky působila ve službě majetných, vždycky stála na straně potlačovatelů lidskosti a vždycky, ještě dnes jako před 1 1/2 stoletím, jest jí vlastní ta zásada, působí ve smyslu onoho názoru, který zastával německý biskup, a vrcholí v zásadě: Kdo jest rabem, má i zůstati rabem. Neboť to jest názor, který musí býti neobyčejně příjemný třídám majetným, privilegovaným, proti kterému však musíme se bránit my, zástupci vykořisťovaných, zástupci proletariátu. Církev posud také používala školy k tomu, aby mládež vychovávala v tom duchu, jaký jest příjemný vládnoucím. Byla vždy baštou proti útoku hladovějících a stavěla se vždycky proti těm, kdož byli slabí a kdož svou naději museli skládati v sebe samy. Přáli bychom si také, aby odluka školy a církve byla provedena, poněvadž jsme učinili příliš špatné zkušenosti s názory, které tak často ve škole rozšiřují zástupci náboženských družstvev. Škola se stala často rejdištěm nejneslýchanější, demagogické politické štvanice, vyučování náboženství se zneužívalo, aby se bojovalo nejneslýchanějším způsobem proti politickým názorům, zvláště proti sociálním demokratům. Škola je nám příliš dobrá, než abychom dopustili, aby se jí zneužívalo k takovým věcem. A proto se proti tomu bráníme. Nechceme, aby se školy používalo, aby byly vychovávány rabské duše, které vyrůstají v duchu pokory, chceme, aby škola přispívala k tomu, aby byly utvářeni přímí lidé, kteří se nenechají pošlapati a kteří se brání, jestliže po nich někdo šlape. Nechceme, aby škola vychovávala fatalisty, chceme, aby vytvářela lidi, kteří mají sílu a vůli a rozhodnost, aby sami vzali do rukou utváření svého osudu Nechceme, aby se učilo onomu duchu, který tu lidem káže, aby mlčky bez odporu snášeli bezpráví v naději v nějakou náhradu, která má přijíti později. Chceme, aby lidé, kteří dorůstají, nenáviděli bezpráví, aby se bránili proti bezpráví, aby bojovali proti tomu, aby právo zatlačilo bezpráví. Také nechceme, aby dorůstající generace byla vychovávána v názoru, že stojíme bezbranní proti nějakému osudu, že všechna pomoc přichází z míst, jež jsou mimo dosah naší moci. Samozřejmě chceme v srdce a mozky vštěpovati, v nich buditi a při životě udržovati vědomí, že důvěra ve vlastní sílu jest nutna především pro potlačené lidstvo. Nechceme vychovávati zbabělce, nechceme vychovávati pokrytce, nýbrž hrdé lidi, vyznavače pravdy. Z těchto důvodů podáváme své návrhy a vy, pánové se strany většiny, ohlašujete přece při každé příležitosti, že máte úmysl provésti odluku církve od státu, což vám ovšem nebrání zařaditi do rozpočtu položku 50 mil korun na účely kultu a co vám i zajisté nebude brániti, abyste těchto 50 mil. na účet kultu také přesně povolili.
Oznámení odluky církve od státu vám také nebránilo, abyste se usnesli o oné resoluci, která povoluje duchovenstvu kongruu, toť předzvěsť toho, co můžeme očekávati. Ukazuje to nevážnost, která se jeví v těchto otázkách. Je to zvláštní svobodomyslnost, která podporuje a honoruje ducha temnoty. Chcete-li vážně započíti s myšlenkou odluky církve od státu, je logickým důsledkem i odluka církve a školy. Zpřelámejte pouta, která dnes obepínají školy, utvořte skutečně svobodnou dráhu jen vědění. Věc víry jest věcí srdce a jest také věcí jednotlivce. Stát a škola nemůže s tím nic činiti a proto souhlaste s tím, aby ústavní zákon školní doznal žádané změny.
A několik ještě slov k třetímu
návrhu Předkládáme vám návrh, který požaduje autonomii školskou.
Požaduje, aby každý národ sám mohl spravovati svoji školu, aby
každý národ měl své vlastní školní úřady, aby si dosadil své vlastní
školní úřady. I když kdo nestojí principielně na stanovisku takové
úpravy této otázky, jest nucen k tomu zkušenostmi, přednésti tu
takovou žádost a uložiti ji v návrzích, zkušenostmi, které my
Němci jsme učinili v tomto státě se školními úřady a o nichž již
dosti často bylo mluveno. Tento duch ničení německého školství,
který ovládá většinou národ, tento duch vítězné zpupnosti - nemohu
to jinak říci - vyzývá k rozumné obranné akci. Nemůžeme rozumněji
jednati, než když řekneme, aby každý národ sám se staral o školu,
jíž potřebuje, aniž by byl rušen národem druhým. Ano, slyšeli
jsme při poradě o položce rozpočtu na školství v rozpočtovém výboru,
jak odůvodňoval ministr vyučování tento útok proti německým školám
v tomto státě a uzavírání a rozpouštění tak mnohých tříd. Pan
ministr vyučování prohlásil, že ve starém Rakousku bylo zřízeno
poměrně příliš málo českých škol, že jest nezbytno zřizovati nove
české školy, že to vyžaduje peněz, že peněz není, a aby se jich
nabylo, že tudíž nezbývá jiného, než zavírati školy německé. To
znamená tedy, že se klade zásada: Vezme se jednomu, aby se druhému
dalo, vezme se slabému, aby se dalo silnému. Stanoví se a zřizuje
prostě právo silného, vracíme se, abychom tak řekli, k zásadám
práva pěstního. Kdo má moc, aby bral druhému, ať béře. To jest
maxima, kterou nám pan ministr vyučování, vedoucí muž našeho celého
vychovatelství, dává na cestu. Musím říci, pane ministře vyučování,
na vašem místě neměl bych odvahy takovým způsobem hájiti a brániti
takovou loupež. Je pravda, také ve starém Rakousku hřešilo se
ve školství - vyslovuji to jasně - vinou německých občanských
stran na školství Čechů. To budiž beze všeho připuštěno. My jsme
toho nikdy neschvalovali, pokaždé jsme se stavěli proti tomu.
Ale mělo by se mysliti, že přece vskutku, jestliže se stalo bezpráví,
musí býti z toho odvozen logický závěr, že nyní v novém státě
bude se vystříháno všeho, co vedlo ve starém státě ke zostření
rozporů a konec konců ke katastrofě. Kdyby se znala logika, vzalo
by se poučení z dějin, střežily by se strany dnes vládnoucí v
tomto státě napodobovati bláhový příklad německých občanských
stran ve starém Rakousku. Ale zdá se, že vůbec jest osudem nacionalismu,
že je s ním každá logika naprosto neslučitelná. A tak dělají to
dnes vládnoucí české strany právě tak bláhově, právě tak popudivě
a ještě více, než to prováděli Němci ve starém Rakousku. Násilí
bylo to tenkrát a dnes provádí se zase násilí. Ovšem jsme to dnes
my, kteří jsme při celé věci trpící částí. Aby bylo jasno, v jakém
rozsahu a výměře bylo německé školství již od počátku trvání této
republiky rdoušeno a škrceno, podali jsme návrh, který žádá, aby
ministerstvo vyučování v číslicích podalo parlamentu zprávu, kolik
školních tříd bylo zavřeno, proč došlo k jejich zavření, aby nám
byl dodán podrobně odůvodněný materiál. Uvidíme, dojde-li ten
návrh vašeho souhlasu. Ale já bych rád řekl, i jestliže by návrh
byl zamítnut, že by jistě bylo mravním závazkem vyučovací správy
konečně jednou skutečně ukázati tyto číslice, aby se zjednalo
jasno. Má-li kdo dobré svědomí, hájí-li kdo toto uzavírání škol
skutečně s dobrým právem, nepotřebuje se bát, pak jen ven s tímto
materiálem, aby se ukázalo, jak se věc má. Nevím, bude-li návrh
přijat. Myslím však, že v tomto státě není žádného národa, který
by mohl míti nějaký důvod zamítnouti návrh na autonomii školskou,
jak žádá tento náš návrh, principielně tak důležitý. Budete-li
hlasovati pro tento návrh, odstraníte látku zlých konfliktů. Právě
v posledních dnech provádějí se neobyčejně silné snahy, aby pravice
a levice této sněmovny byla uvedena v jiný poměr. Chcete-li vážně
toto sblížení, nemůžete učiniti lepší začátek, než když budete
hlasovati pro návrh na školskou autonomii. Rdoušení školství znamená
však, že rozpoutáváte vášně a vydražďujete je právě ve věci, kde
národové - vy a my - jsou nejcitlivější. Právě události v Chebu
a v Praze, tyto útoky na školy ukazují nám cestu, kterou musíme
jíti. Každý vážný člověk bude to pociťovati stejne za hanbu, že
v Chebu byl proveden útok na českou školu, zrovna tak, jako pocítí
stud, že události v Praze, kde ovšem jde o větší výtržnosti, posléze
také byly vyrovnány na školách. Náš národ nechce více, než aby
každý národ sám zařídil si své školství, aby si je sám zaplatil,
aby sám sobě důvěřoval a sám si je spravoval, chceme, aby každý
národ po této stránce spoléhal na vlastní sílu, prováděl svou
vlastní vůli. A jestliže to učiníte, žádný z obou národů nepřijde
nijak ku škodě. Podle jejich vlastní vůle, podle jeho výkonnosti
bude školství zařízeno a žádný národ nebude si moci naříkati a
stěžovati do potlačování, zanedbávání a bezpráví v tomto směru.
Chcete-li uhladiti a zmírniti rozpory, snažíte-li se vážně o to
- a to jistě musíte, chcete-li tento stát udržeti života schopným,
anebo teprve učiniti jej života schopným - přejete-li si a chcete
vážně soužití národů v tomto státě, musíte hlasovati pro tento
návrh na samosprávu školství. Přejeme vám, pánové z české strany,
úplně vašich škol, nepřejeme si, aby vaše školství bylo snad omezováno,
přejeme vám nejlepších škol světa a přejeme vám jich tolik, co
jenom sami si jich můžete přáti, ale jen jestliže si tyto školy
sami spravujete a zaplatíte. Dejte nám totéž, dejte nám právo,
abychom se sami starali o své školy, dejte nám právo, abychom
z daní, které sami chceme vybírati, vystavěli tolik škol s tolika
třídami, kolik pokládáme za dobré a užitečné, dejte nám naše právo,
abychom své školství sami spravovali, a jestliže pak každému národu
bude svěřena k péči a ošetřování škola jakožto nejvlastnější věc
každého národa, pak se stane mnoho, aby rozpory, které dnes tak
těžce na nás doléhají, které zvláště zamezují každou vážnou zákonodárnou
práci, které zdržují každý sociální pokrok, se zmírnily a seslabily.
Odřekněte se, pánové z pravice této sněmovny, svého nynějšího
názoru, odřekněte se soustavy rdoušení a potlačování německých
škol. Zjednejte volnost svobodnému rozvoji svého školství, ale
i rozvoji školství našeho! Starejte se, spolupomáhejte, aby mohlo
nastati ušlechtilé závodění v rozvoji školství Čechů a Němců,
dejte nám autonomii a učinili jste mnoho. (Souhlas a potlesk
na levici.)
Předseda (zvoní):
Přehlédl jsem, že do
řečnické listiny za mé nepřítomnosti, když řídili schůzi páni
místopředsedové, zanesen byl ještě pan posl. Špaček. Uděluji
mu slovo.
Posl. Špaček: Velectění páni a paní poslanci! Budu co nejkratší, poněvadž dnešní rušné události jistě všem Vám činí přítomnost v této síni méně než milou. Omezím se pouze na některé věcné opravy, pokud běží o kraj, jehož poslancem mám čest býti, po případě o kraj mně blízký, jmenovitě o Hlučínsko. K souvislosti s tímto úmyslem a krátkou lhůtou, která mně je vyměřena, nebudu mluviti o tom, čeho bychom si přáli jistě my všichni pro naše vysoké školy české, nebudu mluviti o tom, jak bychom si přáli jistě, majíce svůj samostatný československý stát, aby naše vědecké ústavy československé vůbec a v první řadě universita pražská, technika pražská byly vybaveny způsobem důstojným, aby se jim co nejdříve dostalo budov přiměřených jejich významu a našemu kulturnímu významu národnímu vůbec, nebudu mluviti o tom, jakým způsobem mohli bychom doporučiti našemu ministru financí velmi radikální úspory odstraněním zbytečných německých středních škol vůbec v těch různých městech Moravy, Slezska i Čech, kde měly plniti jen úkol germanisační a býti jenom politikem. Nebudu mluviti o tom, jakým způsobem bychom si představovali radikální zlepšení naší vzdělávací činnosti veřejné, jmenovitě v oboru knihovnictví, jak bychom si přáli, aby naše umění, věda, hudba byly lépe opatřeny, nebudu mluviti o tom, jak bychom si přáli, aby Česká filharmonie stala se filharmonií státní resp. aby byla orchestrem státním, nebudu mluviti o tom, jakým způsobem by mělo býti opatřeno naše divadelnictví vybudováním opery státní, ale budu mluviti o tom, co pokládám za nutné, aby v tomto směru bylo řečeno, vzhledem k některým poznámkám německých pánů kolegů. V přední řadě je to, drazí přátelé, naše Hlučínsko, které již při projednávání předchozí kapitoly rozpočtu našeho, jakož i při kapitole této bylo označováno bez odporu, - což musím konstatovat, - za jakousi prý zemi německou. Proti tomu musíme my, kteří poměry známe z blízka, a já je znám, poněvadž jsem byl zástupcem rozhraničovací komise, která hranice této nové zemičky stanovila, co nejenergičtěji protestovati, aby pánové s německé strany se činili dobrovolně nebo nuceně protektory a ochránci této prý německé zemičky.
Hlučínsko jest naše země a poněvadž tu byl náš zájem národní, jazykový, byla nám také versaillesským mírem přiřčena. Ale to znamená, abychom si byli této věci pevně vědomi pro naši správu, ať politickou a jmenovitě školskou, energickou českou politikou v této zemičce, to znamená jmenovitě prostředek k vybudováni českého školství, energickou revindikací tohoto kraje našeho pro naši Československou republiky a náš Československý národ.
A musím se vším důrazem podporovati - a prohlášením, které zde činím, chtěl bych to učiniti - tu politiku, kterou v tomto kraji zemská vláda slezská ať správně, ať školsky dělá, musíme schváliti, že neustupujeme před terorem, který zejména německý list opavský po této stránce vede, musíme naopak energicky žádati, aby dosavadní způsob politiky správní na Hlučínsku byl zachován, aby nebylo ustupováno před domnělými nároky německými, aby obyvatelstvo, jmenovitě dorůstající generace s ostatní částí našeho národa srůstala.
Energická politika školská musí zameziti, aby nebylo dovoleno rozmnožovati žactvem z těchto škol hlučínských zbytečně rozsáhlé střední, obecné a měšťanské školy opavské, rozumná, spravedlivá politika státní a národní musí naopak hleděti zřizováním čistě českých škol v těchto obcích, systematickým postupným rušením jejich německého rázu anebo utrakvismu toto Hlučínsko nám trvale získati.
My ničeho nedobýváme, my jen to, co nám patří, chceme si uchovati. Dovolte, abych uvedl 2 případy z vlastní zkušenosti. Když jsme ohraničovali tuto zemičku, pozorovali jsme, že jest to zrovna učitelstvo německé, které od 1872 podle nařízení opolského krajského presidia bylo jakožto německé do těchto německých škol posíláno. Teprve roku 1872 bylo výslovně z nařízení opolského krajského presidenta uloženo, aby v tomto kraji všecky školy, které mají alespoň 25% žáků německých, byly považovány za čistě německé. Vidíte, že až do roku 1872 v tomto kraji byla i německou, respektive pruskou, správou uznávána českost, resp. moravskost jeho.
Jestliže od roku 1872 hleděli nám Němci tuto zemi vzíti, musíme hleděti stopy jejich činnosti od roku 1872 vyhladiti. A tu dovolte, abych připomenul, že se nedopouštíme žádného násilí na německém obyvatelstvu tohoto kraje. Dovolte, abych to dokázal historkou: "Když jsme totiž v obci Ovsišti s obyvatelstvem mluvili, toto se k nám hrnulo a mile bylo překvapeno tím, že přibírajíce je do území Československého státu, zbavujeme je těžkého břemene, které ze smlouvy versaillské ostatnímu německému obyvatelstvu vzejde, když velmi ochotně - do jisté míry jsouce nadšeni tím, že tím jazykem mluví důstojníci našeho státu československého - se kupily okolo nás, přišel učitel této německé školy, v této české obci Ovsišti, hnal je od nás, a když jsme mu řekli, ať je nechá, že nám to nevadí, odpověděl se známou zpupností takto: "Das dulde ich nicht, so eine čechische Propagande!"
Vážení přátelé! Tak byla udržována německost tohoto kraje, o kterém pan kolega Junga jiní veřejně vyhlašují, že je tam obyvatelstvo věrně německé a že je počešťujeme.
Drazí přátelé! Že tomu tak není, o tom svědčí důsledek, který nastal po této scéně, když jsme se proti tomu opřeli, aby tento německý učitel takovým způsobem vindikoval přesvědčení národní, nakupily se děti okolo mne, vidouce zakročení, nechaly učitele a přišel výrostek 12ti letý a povídá: "Co s ním, zastřelit ho a bude pokoj!" Tak vypadá hlas lidu a dorůstající mládeže v tomto německém kraji.
Za druhé mělo býti úkolem naší zahraniční politiky, abychom dostali ještě šest moravských obcí. A jest zde případ Bořetína, kde je farářem člověk, který vydával až do převratu katolické listy a je nám oddán. Dnes o tom nechci mluviti.
Ve Velkých Petrovicích bylo po revoluci německé ihned zřízeno 6 škol a teprve nyní, když viděla státní německá správa, že tím určením hranic tyto obce nedostaneme, byly zase ty školy poněmčeny.
V těchto obcích mezi nimiž je také Boleslava, museli jsme se dotazovat obyvatelstva na různé věci a v tomto obyvatelstvu vyskytli se lidé z Boleslavy, která nám není přidělena a tyto nás společně prosili, abychom je také vzali na českou stranu, poněvadž jsou téhož jazyka, cítí s Moravany a mají v kostele česká resp. moravská kázání. Oni nám také ku podivu rozumějí a není pravda, co se říká, že český jazyk je odchylný od jejich jazyka mateřského.
Tuto zemi naší republice získati je náš zájem a toho si musí státní politika býti vědoma a všeněmeckému teroru po stránce školní výchovy v ničem nikdy neustoupiti. (Výborně!)
Ať ty Sudice a Třeboň, dvě obce z 39 obcí, mají školy německé, ale ostatní školy v Hlučínsku musí státní správa přeměniti na školy české a zbytky německých posledních škol musí vymizeti, poněvadž podle pruské statistiky obyvatelstvo je pouze moravské, tedy české.
Další věc je, drazí přátelé, desiderium, týkající se školské politiky naší na Těšínsku. Na té části, které se nám nyní dostalo, máme školy české, německé a polské. Většina těch škol polských, alespoň na tom Hlučínsku, byla vzata našemu národu z doby Bachovy, resp. Šmerlingovy a Auersbergovy vlády. Tyto byly popolštěny, poněvadž byla v té době protiněmecké resistence českého živlu - kdežto Poláci byli vládním elementem - z Vídně vydána rada, ať se slovenské, ještě indiferentní obyvatelstvo popolští, raději než by se počeštilo. Tak vznikalo to polské Těšínsko.
Jestliže šlonzácká část stále dokumentuje, že s celou svojí tradicí kulturní a hospodářskou souvisí se západem, chce býti daleko spíše českou nežli polskou, naše školní správa si musí býti toho vědoma a pro příště podle toho vyhovati daleko ochotněji požadavkům těch obcí na Těšínsku, které si přejí ihned a bez prodlení změniti na těchto školách polských vyučovací jazyk na český, než jak se děje, bohužel, dosud.
Velectění přátelé! Musím konstatovati, že státní správa škol je velmi liknavá, nevyhovuje hned žádosti oněch obecních zastupitelstev, která se usnesla na změně vyučovacího jazyka na polských školách, s velmi dlouhým byrokratickým šetřením u tohoto obyvatelstva na Těšínsku vzbuzuje zdání, jako by chtěla tu nepřirozenou polskost tohoto kraje udržeti. Proti tomu musíme protestovati a žádati nápravu. Musíme si ale přáti, aby na Těšínsku nebylo pěstováno umělé germanisování škol, a jestliže bylo gymnasium frýdecké zrušeno, byl to čin dobrý a správný, poněvadž Frýdek, ten Bezručův Frýdek, není žádným městem německým, nýbrž naopak je náš, jak se den co den lépe ukazuje. Ale je nesmyslem, jestliže místo zrušeného gymnasia ve Frýdku zakládá se německé státní gymnasium v Bohumíně, který je ještě daleko méně německý, než ten Frýdek. To byla příliš velká ochota v době plebiscitní, a není potřeba, aby byla dodržována; při sčítání lidu bude to nejlépe prokázáno, jakmile ten teror závodů Hanavských, pruských a drátoven přestane. Dokáže, že obyvatelstvo v Bohumíně nemá nic společného ani s Němci, ani s Poláky a že chce býti mezi obyvatelstvem naším.
Dovolte, abych dokončil poukazem na to, že tato energická školní politika národní musí také býti nastoupena vedením ku předu na našem užším Ostravsku. I toto stísněno je ze dvou stran germanisujícím systémem slezským i na tomto Ostravsku a máme ještě mnoho dohánět. Nebudu mluviti ani o tom, že je třeba zrušit zbytečné školy. S tím budou jistě souhlasiti všichni kolegové, kteří poměry znají, aby školní správa, jakmile to bude možno z důvodů finančních, zřídila české stálé školy v Novém Jičíně a Bílovci a zrušila některé zbytečné školy německé v některých obcích českého Ostravska.
Není potřebí, aby tam bylo tolik škol německých, když je dokázáno, že většina žactva tyto školy navštěvujícího není žádného, řekl bych nacionálního uvědomění německého, nýbrž užívá těchto škol jen z tradicí v určité části obyvatelstva ostravského, židovského, panujících.
To by byla moje desideria, která jsem chtěl přednésti. Přál bych si ovšem, aby také energicky byla podporována činnost našich obranných jednot v tomto kraji, aby státní pokladna nešetřila nákladu a podporovala kulturní, vzdělávací práci v tomto Těšínském Ostravsku, to jest práci Matice Opavské a Matice Ostravské a všecky návrhy po této stránce na zřízení mateřských škol budou národně i sociálně nésti dobré ovoce, poněvadž běží o české děti, české dělnictvo v prvé řadě.
To jsou naše desideria a prosím
proto školskou správu, aby jim věnovala sluch a pozornost. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dodatečně jsem zjistil podle stenografického protokolu, že pan posl. dr. Schollich vyjádřil se o změně jména university, která byla provedena zákonem, tím způsobem, že ji označil slovem "krádež" a současně při tom označil práci poslanců Mareše a Srdínka jakožto "pomník hanby na věčné časy". Za slova tato jej volám k pořádku.
Řečnická listina v této skupině položek rozpočtových, ve skupině školské, je vyčerpána a debata o této věci jest skončena. Hlasovati budeme společně s položkami předešlých dvou skupin, až bude vyřízena také skupina IV.
Přerušuji projednávání denního pořadu a ukončím schůzi.
Podle usnesení předsednictva navrhuji,
aby příští 30. schůze poslanecké sněmovny konala se zítra v pátek
dne 3. prosince 1920, o 9. hod. dopol. s tímto
1. Rozprava o zprávě výboru rozpočtového o vládním návrhu finančního zákona pro rok 1921 (tisk 830).
2. Zbylý materiál dnešního pořadu.
Je snad nějaká námitka proti mému návrhu? (Nebyla.)
Není námitek, návrh můj je přijat.
Končím schůzi.