Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Přeseda (zvoní): Slovo dále má pan kol. dr. Keibl.

Posl. Keibl (německy): Velevážené dámy a pánové! Z těch mnohých rozličných kapitol státního rozpočtu, z této krásné kytice, kterou nás obdařil pan ministr financí, chci vybrati pouze jednu kapitolu, jež je mi nejbližší a to je kapitola ministerstva spravedlnosti.

Ve státě není právnictví obyčejným odvětvím správy jako každé jiné, nýbrž má zcela zvláštní význam. Na zákoně buduje se stát a strážkyní zákona má býti justice. Ve státě je si také každý státní občan vědom toho, že je mu třeba spořádané a řádně vedené justice, protože ona má jej chrániti v jeho osobní svobodě. Nuže, pojem svobody a cit svobody sám doznal v dnešní době ohromné proměny. Dnes došlo to tak daleko, že každá strana si pod pojmem svobody osobuje něco zvláštního, a že toto staré jméno ztratilo svůj dobrý zvuk, že svoboda stala se míčem jednotlivých stran. Politické strany malují si svobodu každá svým způsobem různě a s ní zároveň její rodnou sestru, justici. A kdežto jedni obviňují justici, že slouží k ochraně majetných a jejich majetku a k utiskování chudých, myslí si druzí, že by se měla snížiti na děvečku jich vládychtivých plánů a hrozí, že jí vpadnou v bok, nebude-li jim po vůli. Také vlády pokoušejí se mnohdy bujarou neb méně bujarou silou zasáhnouti do běhu soudnictví.

Podle toho je soudnictví zařízením ve státě, o kterém naprosto nelze vésti spor; již to dokazuje jeho ohromnou důležitost. Žádný stát nemůže trvale obstáti, kdyby státní občané neměli určité státní vůle, právě jako žádná beztvárná společnost nemůže ze sebe bez tohoto prostředku vytvořiti trvalý, organisovaný celek. Každá moc potřebuje organisace, jez je povolána k tomu, aby tuto moc udržovala a chránila. Organisací, jež tento účel plní, jest v prvé řadě právní řád. Také komunisticky stát potřebuje právního řádu, vlastního řádu právního. A mluví-li se o třídní justici a má-li tím býti soudcům činěna výtka, má-li jim býti osobně vyčítáno, že oni jsou tím vinni, jestliže justice a všeobecné právní cítění mnohdy se nekryjí, pak, pánové, Vám řeknu: Vydejte nejprve moderní zákony, vytvořte právní řád, odpovídající nynějšímu společenskému názoru a pak budeme my soudcové prvními, kdo s radostí uvítáme takovou novou úpravu. Ba ještě více, my sami musili jsme po celá desítiletí užívati starých, zaostalých zákonů a musili jsme namáhavě tápat, abychom se neocitli v příliš příkrém rozporu s nynějším právním názorem. Vezmeme-li na př. starý trestní zákon, tu můžeme my soudcové si přičísti k dobru, že jsme pokud možno dalekosáhlým použitím práva zmírňovacího vytvořiti stav jakž takž snesitelný. Nezáleží to tedy na nás a můžeme s klidným svědomím daleko od sebe odvrhnouti výtku třídní justice, jež se nám soudcům mnohdy předhazuje.

To obecné právní cítění! Nyní, pánové, utrpělo značně revolucí a rovněž i veřejná morálka - můžeme pokládati obojí za identické - je docela jiná než dříve. Vše se zjinačilo. Pojmy dobra a zla se takřka zaměnily a následkem toho dá se velmi lehko vysvětliti, že je veliká řada lidí a stran, kteří žádají, aby na místě obecného právního cítění vzalo se jejich stranické cítění, program jejich strany. Doufám však, že vždy bude všeobecným právní cítění, jež spočívá v tom, že každý má míti zabezpečenu osobní svobodu a že nemůže býti trpěno, aby určitými stranami, jistými menšinami, bylo zasahováno hrubou rukou do celého společenského života a že musí býti pokládáno za nepřípustné, aby nějaká menšina si dovolila požadovati, aby zákon, právní řád a soudnictví podřídily se jejímu prospěchu. Jako soudce musím zde přibíti na pranýř, že podle novinářských zpráv bylo možno, že jistá strana tohoto státu šla dokonce ještě se svým právním zástupcem k ministru spravedlnosti a žádala, že musí rozsudek nejvyššího soudu vyzněti v její prospěch, a kdyby tomu tak nebylo, hrozila strana nejostřejšími prostředky, všeobecnou stávkou, zabráním soukromých továrních podniků a velkostatků.

velevážení! To svědčí o prazvláštním pojmu o tom, co je právo a bezpráví, a myslím, že tímto způsobem není možno docíliti a domoci se toho, co si tato strana představuje. Musíme přece trvati na tom, aby právo zůstalo právem vždy a nemůžeme trpěti, aby se ulice vměšovala do starých, řádně nabytých práv a chtěla zabráním budov a ústavů vytvořiti právní poměry, právní předpoklady, jež pak opět béřou se za podklad k vyjednáváním, aby takto byl vytvořen nový právní poměr.

Velevážení! Justice ve svém celku má dva obory: jest to soudnictví a justiční správa. Oba obory nedají se ovšem jen tak zhola odděliti, ač i my soudcové, jak němečtí tak čeští, vždy již jsme žádali, aby soudní správa byla oddělena od soudnictví. Avšak soudní správa nesmí býti snižována na orgán, neschopný řešiti veliké problémy sociologické nebo sociální. V poslední době se to v mnohých případech stalo. Pokládám to za úplně pochybené, odevzdá-li se na př. velký obor válečných deliktů, počítaje v to vyhánění cen, soudnictví jako instanci odvolací. To je nešťastný pokus, to spadá do správy, zvláště do oboru samosprávy.

Pokládal bych to za naprosto pochybený krok, kdyby se snad dělal pokus řešiti další společenský problém, problém prostituce, řešiti soudnictvím. Neboť právě soudcové a přednostové soudů přicházejí s lidem do tak důvěrného styku, jako snad nanejvýše ještě lékař, a my jsme ti, kdož mají pečovati o malé a ubohé. A my zajisté vidíme nejdříve, kde mají původ rozličná sociální zla. Tu vidíme, že ne vždy, jak se obecně tvrdí, chudoba a špatná společnost je výhradně kořenem, z kterého vyrůstají náklonnosti a později skutky, jež nedbají obecné morálky a vedou k neřesti a zločinu. Následkem toho také víme, že všechny tyto věci se nedají konečně řešiti tím, že se odkáží trestnímu soudu, že však dlužno je řešiti zcela jiným způsobem, cestou sociální péče, školou, poučením, a že mohou býti vůbec řešeny jenom tak, změní-li se všechny nynější názory o rodině, manželském a nemanželském původu a že tyto problémy, jestliže vůbec, budou moci býti teprve v pozdější budoucnosti řešeny. Člověku, který právě jakožto poručenský soudce zcela dobře vidí do poměrů, připadá poněkud naivním, je-li podána této sněmovně již opět jedna předloha zákona - pochází od paní kolegyně Zeminové - jež tento problém chce řešiti trestním soudem. To jsou úplně nezpůsobilé prostředky, tím nepřijde těmto skutečně žalostným společenským zjevům na kořen.

Pohovořil bych rád nyní krátce o poměru mezi soudci a vládou a státní správou. Soudnictví je takořka popelkou vlády, státní správy, a vezmeme-li do ruky tento státní rozpočet, tu vidíme, že její rozpočet je poměrně malý vůči ostatním státním rozpočtům a že přede vším jiným je pasivním. Pochybuji, že je to skutečně správné. To jest stará chyba, že do státního rozpočtu justice béřou se pouze ony příjmy, které pocházejí z výnosů rozličných ústavů trestaneckých nebo z tax a poplatků a podob., zaplacených přímo u soudu. Dokonce i předplatné ministersk. věstníku je zařaděno; zapomenuto však bylo na jednu velikou položku, a to jsou přede vším jiným kolky a poplatky. Představíte-li si, co vše u soudu se musí zpoplatniti a kolkovati, a představíte-li si, jak ohromnou činnost tyto soudy vykazuji, jak ohromný počet žalob, knihovních podání a zvláště kolik podání do obchodního rejstříku proběhne rukama soudu, pak můžete si přibližně učiniti obraz o tom, že z těch mnoha milionů, jež uvedeny jsou v rozpočtu jako příjmy ministerstva financí, značná část připadá pouze na soudní spisy a úkony. Ve státním rozpočtu ministerstva financí není uvedeno rozdělení podle odboru a proto je zcela vyloučeno, aby bylo zjištěno, kolik z toho připadá na justici. Jsem však přesvědčen, kdyby tyto částky byly vypočteny, že by se ukázalo, že rozpočet ministerstva spravedlnosti není pasivním, nýbrž aktivním. A tím získána by byla veliká věc, neboť jestliže my soudcové řekneme, že máme netoliko pro vnitřní úřadování, nýbrž pro vše to, co souvisí s justicí, příliš málo prostředků po ruce, dostane se nám na směrodatných místech odmítnutí: "Ano, není však peněz, justice je pasivní!" Ačkoliv tedy justice je tak zanedbávána, žádá se přece od úředníků soudních a obzvláště od soudců, to nejnemožnější. Nejenom, že mají přinésti s sebou obšírné vzdělání, mají se zdokonaliti také ještě v oněch oborech, kterým se vůbec neučili. Na universitě vzděláváme se pouze jako právníci, v praxi však žádá se od nás činnost bankovních úředníků k správě poručenského jmění a ke všem možným a nemožným věcem a ukládá se nám zodpovědnost za to, že vše řádně a obezřetně opatříme, což jinak mají obstarati úředníci bankovní a jiní techničtí úředníci. A při tom hrozí nám ještě syndikátním zákonem, t. j. my jsme ten jediný stav, který ručí za své případné chyby svým soukromým jměním vedle a místo státu. Pánové, je to jakési pojištění proti povinnému ručení státu, proti úředníkům, a podle mého názoru nebylo by to planým slovem, řeklo-li se, že ten, který uzavírá pojištění, má platiti také nějakou pojistnou premii. Avšak o pojistné premii, kterou bychom měli dostávati, neuslyšíte ničeho, a když jsme my soudcové vznesli požadavek, aby vytvořena byla pro nás alespoň vlastní služební pragmatika, abychom alespoň v některém směru byli lépe postaveni než ostatní, tu narazili jsme doposud v poslední době pouze na odpor a nikde nevyšlo se nám vstříc.

Přednosta okresního soudu má v malém okrese obstarávati vše možné. Přede vším jiným je správcem soudní budovy. O budovách soudních bude ještě nutno promluviti několik slov. Podíváte-li se na státní rozpočet a sice na rozpočet veřejných staveb, najdete, že u všech ministerstev byly zařazeny na stavby značné částky. V prvé řadě přirozeně vojsko, tam to miliony přímo prší, a jestliže se vše to spočítá, najde se, že vojenské stavby pohltí 120 milionů, že staví se o závod kasárna. A tu se člověk ptá: "Což není vůbec staveb, které by měly býti provedeny pro soudy?" Což jsou naše vezení, naše budovy tak moderními, že skutečně nepotřebují žádné opravy nebo obnovy? Odpověď nalezneme na stránce 83 rozpočtu, kde celkem zařazeno na stavby 5,700.000. Mimo to najdeme, že jde pouze o investice v trestaneckých ústavech, jež všechny leží vesměs v české krajině. Pro německý okresní soud, pro německý ústav není tam vykázáno ani haléře.

Mohl bych zpívati písničku o tom, jaké jsou úřední místnosti soudní, zvláště soudní vězení. Konečně se ani nedivím, že vám pro nás úředníky toho příliš mnoho nezbude, když si stěžujeme, že musíme seděti v dusných místnostech za okolností ohrožujících zdraví. A jsou však ještě jiní lidé, kteří přicházejí do styku se soudy, mnohdy do déle trvajícího styku, a podívejme se jen do jakých poměrů tito lidé přicházejí! Mohu vás klidně ujistiti, že u většiny okresních soudů, které znám, panují poměry přímo sibiřské, že člověk musí se styděti ubytovati tyto lidi v oněch místnostech, jež jmenují se celami, neboť člověk myslí, že jsou to spíše sklepy, kde voda kape se stěn a možno nalézti všechen možný hmyz.

A jak to vypadá namnoze s bezpečností? Já sám mám tu čest býti přednostou okresního soudu, o kterém mohu říci že závisí pouze na dobré vůli lidí daných do vazby, zůstanou-li ve vězení okresního soudu nebo ne. Stěny tohoto soudu jsou tak zpuchřelé a tak rozhlodané vodou a houbou, že když se do nich několikráte uhodí kolenem nebo podpatkem, ihned povstane díra, takže každý, i ten největší zločinec může beze všeho prolézti. Již několikráte podal jsem o tom soudní správě oznámení; vím z vlastní zkušenosti, že stejné poměry jsou v Broumově; na severu a na jihu se nic neděje, prý ničeho není třeba; ani haléře není k tomu účelu ve státním rozpočtu vykázáno, aby se v tom směru něco stalo.

Přicházím ke kapitole "Péče o mládež". Jest již starým požadavkem nás soudců, abychom byli pokud možno zbaveni soudní správy. Představujeme si ideální stav v budoucnosti, kdy bude soudce moci se oddati činnosti soudcovské, kdy se nebude musiti zabývati takovými věcmi, jako je správa jmění, poručenství a všechny tyto věci, zvláště když není potřebí, aby se stále do nekonečna spřádala ta stará nit, počínající římským právem a notářskou školou v Ravenně. Mohu si zcela dobře mysliti právní stav, kdy bude pozůstalostní jednání prováděno u notáře nebo u berního úřadu, nebo kdy obchodní rejstřík povede obchodní komora, nebo kdy bude sirotčí rada pověřena podle uherského vzoru činností péče o mládež, poručnictvím a pod. Nynější stav je přirozeně ještě jiný a jsem si vědom toho, že také potrvá ještě hezky dlouhou dobu. V důsledku toho musím poukázati na to, že počalo se s hnutím na ochranu mládeže se strany nás soudců a tato tvoří takořka polovinu nebo alespoň velkou část naší vlastní činnosti. Jestliže se ujímáme tohoto hnutí, plníme právě také jednu ze svých úředních povinností, kteroužto plníme tím raději, ježto jsme všichni proniknuti sociálním duchem a vždy jsme toho názoru, že soud není snad pouze žalářem, nýbrž úřadem, jenž má býti lidu nápomocen v dobývání jeho práva, ve zlepšení jeho společenských a sociálních poměrů. S láskou a odevzdaností věnovali jsme se úkolům péče o děti a mládež, my však sami jsme přespříliš slabí, než abychom mohli tyto věci účinně prováděti. Zde je nám třeba dvojího: pomoci obyvatelstva, také však podpory se strany vlády. Pomoc lidu nalezli jsme brzo a utvořily se spolky všeho druhu, které nás vydatně ve všech směrech podporují, které převzaly za stát povinnosti, které vlastně on má a pokusily se ze soukromých prostředků hojiti ony rány, jež jsou vlastně ranami celku, a kde bylo by úkolem státu, aby zde zasáhl k uspořádání, urovnání a zhojení. Avšak u státu nalezli jsme posud neobyčejně málo podpory. Musíme sice každoročně podávati zprávu a dostáváme velmi často výnosy a vše možné, avšak skutečné prostředky, abychom tyto věci zlepšili, nemáme po ruce. A přec bylo by velmi dobře možno tyto prostředky opatřiti. Pozůstávají především jiným v tom, že by dosavadní položky byly zdvojnásobeny.

Máme již zákon směřující k tomu, aby poněkud pevněji a přesněji vybudován byl dozor nad dětmi, jež jsou v cizí péči, a nad nemanželskými dětmi, kterýžto zákon dává soudům možnost zakročiti v případě špatné výchovy. Avšak, pánové, nemáme žádné takové možnosti pro ten případ, kdy poznáme, že takového zakročení je třeba, vyvozovati z toho i poslední důsledky, totiž když poznáme, že dítě je někde špatně zaopatřeno, nemáme možnost je vzíti pryč a ihned je dáti do lepší péče. To, pánové, je ten háček, neboť všechny zákony a soudy nejsou nic platné, když v takových případech není možností ihned zakročiti, když není možností ihned ubytovati mnohdy opuštěné děti. V celých Čechách máme, pokud vím, 4 nebo 5 soukromých ústavů, jež jsou úplně přeplněny. A není žádného ústavu vydržovaného státem, jenž by mohl vyplniti tyto citelné mezery. Pro takový ústav není v celém rozpočtu započteno ani haléře. Podobný ústav sice nalézám, jak si představuji, na Slovensku v Košicích, ústav Komenského, avšak pro Čechy, Moravu a Slezsko takového ústavu postrádám. A já tvrdím, že bychom takových ústavů a staveb mnohem více potřebovali, než všech kasáren, mnohem nutněji, než všech staveb representačních a získávání pozemků v cizině, jež mají podávati cizině klamný obraz našich vnitrních poměrů.

Pánové! Jest však ještě jeden jiný prostředek; není-li již žádného ústavu a žádného domu, jsou alespoň hotové peníze, aby ti, kteří jinak by přispěli na pomoc, mohli na místo státu potřebné zaříditi. A tyto hotové prostředky mohou, když se člověk jen tak povrchně na poměry podívá, býti odhadnuty značnou částkou. Mluvím opět o poměrech v mém vlastním okrese; jest to okres průmyslový s 28 tisíci obyvatel, ve kterém je nejméně 400 dětí potřebných péče; na soudní péči o mládež dostávám ročně 150 K. Bylo by lépe, kdyby se nedostávalo vůbec ničeho, neboť co má za účel tak nepatrná částka? Musí se psáti čtyřikráte do roka výkaz o tom, co se udělalo s těmi 150 K a ve skutečnosti je to přímo k smíchu a člověk se vůči veřejnosti blamuje, když přijdou žadatelé o pomoc a musí se jim říci: "Nemám ničeho, a to co mám, nestačí ani na koupení páru bot.˝ V celém rozpočtu bylo na tento účel zařazeno 1 1/2 milionu korun. Vzpomeňte na těch mnoho míst, kterým to má býti rozděleno. To jest tolik, jako nic. Dovoluji si proto formulovati návrh, aby tato suma byla zvýšena na dvojnásobnou částku, protože jsem si myslil, že v rozpočtu ministerstva Národní obrany zařazena je částka ročně 3 miliony korun na další vzdělání legionářů, a co stačí na další vzdělání legionářů, to by mělo býti také dáno pro chudé děti, které mají býti odbyty polovinou této částky. Totéž platí také o podpoře oněch spolků, které si vzaly za úkol starati se o propuštěné trestance. K tomuto účelu zbývá státu ročně celkem 20.000 K. Člověk neví, co má vůbec říci takové položce. I v tomto směru dovoluji si navrhnouti, aby tato částka byla zvýšena nejméně na 100.000 korun, při čemž ovšem jsem si již vědom, že tyto návrhy za dnešních poměrů nebudou přijaty.

V této souvislosti musím promluviti o rozpočtu ministerstva sociální péče a sice k § 4. Také zde jsou zcela směšné částky zařazeny pro účely nejvyššího společenského významu. Když na příklad vidím, že na provedení zákona pro děti, které jsou v cizí péči, a pro děti nemanželské zařazen je právě jeden milion ročně, a sice pro celý tento stát, je to právě tak směšné, jako v jiných věcech. Tak na podporu organisace pro péči o mládež zařazeno bylo 3,700.000 K a je velmi příznačným, že tento stát má na výchovu duševně chorých a tělesně zaostalých dětí pouze 300.000 K. Pánové, když si člověk představí, že podle mého odhadu zde přichází v úvahu nejméně 150.000 dětí, může si každý vypočítati, že na každé dítě přijde 20 až 30 K.

Pánové, to jsou věci, přes které nemůžeme nyní mlčky přejíti a které dokazují, jak zanedbáván je některý obor, protože dosud nemohl se brániti a protože není moderním o takových věcech mluviti, zvláště když pozornost odvrácena jest na jiné politické věci, což, ježto toto právě neodehrává se před širší veřejností, následkem toho zůstává nepovšimnuto.

A ještě jedno postrádám, již jsem to naznačil; jest celá řada mladých lidí, již sice nemohou býti vychováni těmi výchovnými prostředky, kterých obyčejně užíváme, kteří však podle mého přesvědčení nemají také přijíti tam, kam doposud přicházeli, a sice do polepšovacích ústavů. To, co dnes nazýváme polepšovnou, nejsou polepšovny, nýbrž trestnice, a jsem vždy ještě toho názoru, že tato mládež je příliš dobrou pro tyto trestnice a že tento věk, který jistě určen jest všemi možnými duševními napětími a podrážděními těchto lidí, dlužno jistě zcela jinak posuzovati, nežli úplně zralý věk a že dlužno opatření, jež jinak označována jsou jako tresty, jinak tu odstupňovati a jinak jich užívati. A já si představuji, že by měl býti vybudován ústav, který by podobně jako ústav košický tyto lidi opět napravoval prací a zvykáním pořádku, ne však tím, že je zavrou prostě jako v Kostomlatech a Králikách a když neposlouchají, položí je na lavici. Tím neudělají se lidé lepšími a myslím, že jsme již tak daleko ve svých právních názorech, že neřekneme, že trestáme, abychom se pomstili za přečin, nýbrž, když již trestáme, tedy v předpokladu, že se ten člověk polepší, že se trestanec opět vrátí do spořádané lidské společnosti.

Nuže, velevážené dámy a pánové, to byly by zhruba požadavky, které my jakožto soudcové musíme všeobecně předložiti. Nemohu však se svého místa odejíti, nežli vypočtu vám ony zvláštní požadavky, které máme my němečtí soudcové v tomto státě. Neboť ani my němečtí soudcové nejsme přímo v takovém postavení, abychom mohli býti spokojeni se vším tím, co blahovolná soudní správa ve své nevyzpytatelné moudrosti od nás žádá. Především musíme trvati na tom, aby zákon o službě soudcovské vstoupil od 1. ledna 1921 v platnost. Nemůžeme snášeti doufám, že jednám i v souhlasu s českými soudci - aby nepřesaditelnost a nesesaditelnost soudců ještě delší dobu zůstala nerozhodnuta.

Pokládám podle našeho názoru za zcela nezbytnou podmínku pro soudnictví, aby soudcové byli učiněni neodvislými a aby nemohli se státi dokonce hračkou stranických vášní. Avšak soudce, jemuž jsou na závadu nesesaditelnost a nepřesaditelnost, který musí se báti, že bude dnes sem a zítra onam přesazen, nemůže již tak souditi jako ten, který ví, že sedí na kurulském křesle, jež jej povyšuje nad všední shon. Se strany soudní správy snad bude namítnuto, že se to v prvé řadě vztahuje právě na české kolegy a že právě proto byl tento zákon zbaven účinku, aby byli uvolněni lidé pro Slovensko. Tu bych již přec odpověděl, že je to zvláštním příznakem doby, když se nikdo nehlásí k soudní službě a když mezery, které tím povstávají, pokoušejí se překonati tím, že soudcové jsou přesazováni jako šachové figurky. A konečně, kdo nám ručí, že toto nařízení bylo vydáno pouze k tomuto uvedenému účelu, kdo nám ručí, že tohoto odvolání zákona nebude použito k odstranění německých soudců s německých míst? A také se to již stalo a mohl bych uvésti množství takových případů, kdy byli němečtí soudcové odstraněni s německých míst.

Rovněž žádám, aby také zákon nebo nařízení, že notáři beze všeho mohou býti odvoláváni se svých míst, bezodkladně byl zbaven působnosti. Žádáme však také novelisaci jazykového zákona, neboť poměry, jak se podle tohoto jazykového zákona u úřadů a soudů vyvinuly, jsou nesnesitelné a nemohu si představiti, jaký účel to má míti, když okresní soud v Chebu má psáti bernímu úřadu, nacházejícímu se v tomže domě, česky, a co to má za smysl, když jistá berlínská firma v Čechách může žalovati pouze česky.

Bude nám opětně namítáno, že je to odplata za staré Rakousko, za německou vnitřní úřední řeč. Avšak to, co tenkráte bylo nesmyslem, nestane se lepším proto, když se to provádí dnes. A konečně nutno míti přece zájem na tom, aby se ve vývoji takořka šlo dále, ne však, aby se zpátečnicky trvalo ve starých poměrech. Musíme pro sebe žádati zvláštní služební pragmatiku a zvláště žádáme my němečtí soudcové, abychom byli přijímáni do státních služeb také v poměru k počtu našeho obyvatelstva a aby nařízení z tohoto roku pod číslem 12.854 bylo odvoláno. Mohl bych obšírněji mluviti ještě o úředním chodu u soudů samotných, mohl bych ukázati, jak zpátečnicky ještě dnes pracujeme, kolik času musíme promarniti všemi možnými statistickými čmáraninami, kolik práce tímto způsobem se promarní a jak podle poměrů by mohl býti utvořen menší, ale lépe placený stav úřednický, kdyby se na to všechno vzal zřetel. Rád bych ještě přednesl přání našich kancelářských úředníků, kteří touží po osmihodinové pracovní době, nemohou jí však dosáhnouti, poněvadž jejich počet se nerozmnožuje a bez rozmnožení jejich počtu nelze právě tuto věc provésti. Slibuje se, že hodiny přes čas budou placeny, avšak tímto způsobem odnímá se osmihodinná pracovní doba, poněvadž je nechávají pracovati dále.

Mohl bych poukázati na to, že do rozpočtu zařazeny byly směšně malé částky na zaplacení těchto hodin přes čas, směšně malé částky zařazeny byly za upotřebování oděvů; monturní paušál a vůbec paušál ošacovací, zvláště u dozorců vězňů, se kterými tito lidé naprosto nemohou vyjíti, paušály, které nad to zřídka kdy jsou vypláceny v čas, jsou směšně malé, takže tato kategorie úředníků jest ve značném rozčilení a toužebně čeká, aby jejich přání konečně jednou byla splněna. Ovšem státní rozpočet se svými malými částkami nemůže tyto naděje vůbec uskutečniti. My němečtí soudcové jsme samozřejmě ochotni konati za nynějších poměrů svou povinnost, nesmíte však neuznávati, že tyto požadavky, které klademe, nejsou snad požadavky jednoho stavu, nýbrž požadavky veškerého lidu a celé veřejnosti. Bráníme-li se dnes proti jazykovým zákonům, nebráníme se jim snad proto, že je nechceme plniti, nýbrž proto, že je plniti nemůžeme a budeme se přede vším jiným obraceti proti užívání těchto zákonů. Co má člověk říci na to, když přespříliš horliví presidenti krajských soudů, jako v Litoměřicích, při každé příležitosti berou soudce, kteří vůbec nedovedou česky do disciplinárního vyšetřování, protože napsali někde německé vyřízení. Prosím vás, pohleďte jen na tento případ; řekněme, že jde o žádost ve věci vazby nebo o nějakou jinou naléhavou věc. Co jest lepšího pro právní řád. Vyříditi tuto věc ihned německým přípisem nebo ji nechati ležeti, s námahou přeložiti ji do češtiny, z češtiny do němčiny, takže ten člověk zůstává snad 3 neb 4 dny seděti ve vazbě, jenom aby byla provedena platná theorie. To jsou dočista zvláštní právní názory, ještě zvláštnější v praxi tohoto čistého pána, který se neostýchá vzíti dva nebo tři soudce do disciplinárního vyšetřování, protože nedovedou česky. Každá moc stane se, je-li jí nadmíru užíváno, násilím a nesnesitelnou. A všechny tyto věci, které jsem ukázal, stanou se časem nesnesitelnými a všechny tyto věci nemohou podporovati spolužití národů v tomto státě, nemohou státi se právním základem pro tento stát. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Surányi.

Posl. Surányl (maďarsky): Ctěné Národní shromáždění! Zmocněním našeho klubu měl bych vlastně za povinnost, abych promluvil pouze k vnitrnímu rozpočtu. Ale dle mého náhledu jsou vnitřní otázky v úzké souvislosti se zahraničními, právě proto použiji príležitosti k tomu, abych se zmínilo zahraničn íituaci Československa.

Pres veškerou pomoc z ciziny jest život československého státu nanejvýš obtížný a sice proto, poněvadž jeho zrození stojí v rozporu s vývojovou linií, kterou pokládají jeho státníci za správnou. Všichni ti, kteří se súčastnili stavby tohoto státu, stojí na stanovisku soukromého vlastnictví a kapitalistické výroby. Tato forma Vyžaduje jednotnost nekonečného anebo hranice neznajícího území. Zde vězí jádro rozporu. Právě v době, kdy obávají se pádu kapitalismu, zřídili hranice přimmřené myšlence rukodílné výroby a feudálního poddanství.

V těchto dnech přehlížel jsem Masarykovu knihu "Nová Evropa". Kniha přináší na posledních dvou listech dvě mapy. Jedna zobrazuje Evropu, kterou si přáli Němci a druhá jest dnešní, zobrazující Evropu vzniklou z vůle dohody. Když jsem pozoroval tyto dvě mapy, pomyslel jsem si, že ze státního hlediska bylo škoda je Masarykem uveřejňovati, neboť při spatření těchto map jest na první pohled viditelno, že i onen tak nenáviděný německý imperialism vůči dohodě zastupoval duch vyvíjejícího se kapitalismu. Němečtí junkeři a buržoové chtěli rozmnožiti možnost svého vykořisťování, ale k tomu chtěli vytvořiti mohutné, jednotné, vývinu schopné hospodářské území. Dohoda také chce kolonisovati střední Evropu, ale k tomuto cíli rozdělila ji na více hospodářsky isolovaných částí s úmyslem, aby je nechala navzájem soupeřiti a řevniti, a aby tak západní kapitál mohl je zatím vyssávati, jak se mu jen zlíbí. Tento cíl vedl dohodu. Splnění národnostních požadavků - což samo spadalo by do směrnice vývinu - bylo dohodě jen záminkou. Zbankrotělá střední Evropa nemůže se nyní vyprostiti z osudu kolonie, z této osudné roztříštěnosti, dokud kapitalistický společenský řád se nezhroutí. K tomu se ostatně ještě vrátím.

Příklad československého státu dokazuje, že Wilsonova myšlenka, která místo sjednocení států ve velká hospodářská území, vytvořila malé klece podlehla. Ve smyslu Wilsonových zásad patří Slovensko mezi "osvobozená" území, přes to chudnutí obyvatelstva, život hubící bída a vystěhovalectví nabývá překvapujících rozměrů. A ku podivu, do nového světa vyhnaní nepochází z rad utlačovaných maďarských statkářů a židovských buržoistů, nýbrž z "osvobozeného" slovenského obyvatelstva.

To jest přirozené.

Pokud trvá tento kapitalistický výrobní způsob, pokud existují hranice, bude nejšťastnější státní útvar tam, kde mimo vyvinutý průmysl i zemědělství bude míti možnost rozkvětu, aby i průmyslové kraje měly svoje vlastní, život zajišťující zázemí. Čechy čítají se mezi nejprůmyslovější země Evropy. Cestou vítězného imperialismu staly se samostatnými, obdržely nová území, která však nejsou v stavu ani sebe zásobiti dostatečným množstvím potravin. Tento stav připomíná mi dědice, který by rád naplnil svoji spíž, ale zdědil houpací židli. A nejtragičtější jest, že tuto houpací židli nemožno uplatniti. Celý hospodářský život na Slovensku při dnešních poměrech ochrnul. Světoznámá slovenská výroba dřeva stojí před shroucením, poněvadž s dnešním Maďarskem není možno navázati zdravých hospodářských styků a následkem toho větší část již vypěstovaného dříví shnije. Toto shroucení výroby dřeva rozmnoží počet vystěhovalců o desetitisíce.