Pan ministerský předseda se vyjádřil, že vládě ani nenapadne, aby za tímto účelem posunovala vojenské oddíly a při každé příležitosti činí se pokusy zastříti to, že se tak děje k vůli volbám. Prohlašuje se, že jsou tu pouze služební ohledy, které tu vedou hlavní slovo. Avšak my pozorujeme, jak trupy jsou dirigovány těsně před volbou a den po volbách odeslány pryč do jiného místa, kde se volí znova. Tuto souvislost mohli jsme vidět ve Znojmě a v Jägerndorfu a byli tací vojíni, kteří při svém odjezdu prohlašovali, na otázku, kam jedou: "Zítra jedeme volit do Křenova." Vojíni se tím chlubili, že jdou jako voličské oddíly do jiného místa, a na tom jednom příkladě vidíte, že máme pravdu, uvádíme-li v souvislosti s událostmi, jež se odehrály, otázky týkající se voleb do obcí, a že jsme vyložili, kde vězí příčina roztrpčení, a že vláda nepůsobí tak uspokojivě a smířlivě, jak nám odporučuje, abychom byli přístupni smíru.
A nyní jiná kapitola. My však netrpíme těmito přehmaty a těmito poměry teprve nyní. Pan ministerský předseda řekl dopoledne, že tyto otázky jsou různými stranami posuzovány příliš jednostranně a že při projednávání těchto otázek se všeobecně přehání. Že se popuzuje a štve na obou stranách této sněmovny na pravo i na levo a na obou stranách že se přehání. Potom prý se nesmíme diviti, jestliže na druhé straně nastoupí co největší napětí vášní a mnohá věc zavržení hodná se přihodí, jež se nedá obhájiti. Táži se, zdali i my jsme vinni štvaním, které zavdalo českým vojákům podnět k tomu, aby proti nám vystupovali takovým způsobem, jak se stalo? Schůze, sociálně-demokratické schůze byly vojskem rušeny a rozbíjeny, v nichž se nemluvilo o národních záležitostech, na nichž žádné státu nepřátelské stanovisko zaujímáno nebylo, nýbrž na nichž bylo jednáno o postavení pracujícího lidu a na nichž se mluvilo o drahotě a jejích příčinách. Neshledával jsem mnoho materiálu pro svoji řeč, nýbrž pátral pouze trochu ve své paměti a tu vám chci několika příklady ukázati, jak jednalo české vojsko na několika místech i proti sociálním demokratům. Ve Znojmě na př. vyrukovali vojáci ve velikém množství se strojními puškami před dělnický dům, oblehli sociálně-demokratické shromáždění a předně vynutili, aby schůze byla předčasně skončena, vyhrožovali, že jinak použijí svých kulometů, po skončení schůze utvořili špalír a zbili pořádně jednotlivé účastníky schůze, když vycházeli z lokálu, kde se schůze konala. Referenti této znojemské schůze byli stráží vojenskou zatčeni a odvedeni. A čeští sociální demokraté, budiž připamatováno, čeští sociální demokraté, kteří se této schůze súčastnili a mohli prohlásiti, že se v této schůzi neštvalo, dali se dobrovolně s našimi německými soudruhy zavříti, aby zabránili, aby tito nebyli ve vězení týráni. Na příkladu můžete viděti, co způsobilo pobouření vášní u vojáků. Řekne se, že za to není nikdo zodpověden, že to byly pouhé tlupy a hordy, které to provedly. Povím vám něco jiného na ukázku. V Myslicích svolali naši soudruzi zkrátka schůzi, táž byla řádně ohlášena, povolena spolu s upozorněním, že schůze se nesmí konati a nemůže, než svolí-li k tomu vojenská posádka toho místa. Je to možné v právním státě, jakým býti tento stát bezpochyby chce? (Hlas: Vzpomeňte si na Jihlavu!) My přijdeme na Jihlavu! (Hlas: Tam zabili legionáře!) Ale musíte říci, kdo ho zabil! V Griesbach-Schönau jsem měl jednou schůzi, která taktéž obcí byla povolena. Přišli vojáci tamních pohraničních oddílů a prohlásili, že se taková schůze konat nesmí. Stěžovali jsme si na okresní hejtmanství ve Znojmě a toto nařídilo, aby na nejbližší schůzi byl odeslán vládní zástupce; současně však také nařídilo, aby to místo bylo v dorozumění s vojenským velitelstvím vojáky vyklizeno. V Moravské Třebové jsem měl před nedlouhým časem schůzi. Mluvili jsme o drahotě. Vojáci říkali "To nepůjde!" Přišli tam v hloučku s poboční zbraní a pokoušeli se rušit. Okresní hejtmanství, vlastně komisař nám radil, abychom schůzi nekonali. My však jsme ji bez ostychu konali a podařilo se nám nejenom, že jsme zabránili vzniku výtržností, nýbrž snad i též tomu, že jsme mnohého z vojínů přivedli k poznání, že sociálně-demokratické ideje by přece i pro něho byly prospěšné a dobré.
A pak tu máte i vy v Olomouci shromáždění Munovo, kam vnikli vojíni, zajisté ne, aby polemisovali. My zajisté nechceme upírati vojákům práva na účast na schůzích právě tak, jako jsme i pro volební právo vojínů a pro volební jich právo do obcí. Oni jsou státními občany, nechť mají též právo mluviti a zúčastniti se schůzí tak jako každý jiný občan státní. Ale nechť nemají práva přicházet na schůze se zbraněmi a nechť nemají také práva páchati na jiných násilí, neboť my odsuzujeme násilí u každého. My chceme diskusi, ale nechceme násilí, tak jako oni vojáci, kteří šli do schůze v Olomouci. Nebylo jejich úmyslem mluvit, nebylo jejich úmyslem diskutovat, nýbrž jejich úmyslem dle všeho bylo, pomstíti se, vykonati trest a soud. A tu máme zajisté plný důvod k tomu, abychom protestovali v nejpřísnější formě a obzvláště, abychom promluvili o tom, jak je to možné, že vojáci v každý čas se zbraněmi v ruce se mohou súčastniti schůze, že tito vojáci se zbraní v ruce mohou vykonávati nátlak na shromáždění, a že vojáci se zbraní v ruce smějí se pokusiti o to, aby prosadili svoji vůli.
A k Jihlavě! Nenapadá mi, abych se zabýval otázkou spoluviny na těchto událostech. Je jisto, že soudní vyšetřování je v proudu a že to bude věcí soudu, aby na jisto postavil během vyšetřování, kdo je vinen. (Německý výkřik: Ale objektivně!) Objektivně, jak doufáme. Přál bych si, aby také pánové s druhé strany vyčkali tohoto výsledku vyšetřování, dříve než pronesou svůj předčasný rozsudek. Byl jsem také v této parlamentní vyšetřující komisi. Učinil jsem si ten úsudek, že tato komise byla pro kočku. Pro kočku proto, poněvadž nám neposkytla žádného obrazu o tom, a žádného dobře zpracovaného nestranného materiálu nedala, z něhož bychom si byli mohli učiniti pravou představu. Připraveny byly pouze protokoly, které panem policejním komisařem Maškem a Sokoly byly sepsány s jednotlivými příslušníky české národnosti. Jak nestranně bylo policejní šetření zavedeno, jasně vyplývá z toho příkladu: Na domech v Jihlavě byl nalepen plakát, vydaný vládním komisařem, v němž bylo obyvatelstvo vyzváno, aby vydalo svědectví, ale ne objektivně, nýbrž stálo tu: "Bylo zavřeno více osob. Kdo proti těmto osobám by nějakou výpověď učiniti mohl, nechť se přihlásí. (Výkřiky německých poslanců. Místopředseda Buříval zvoní.) Přišel jsem do Jihlavy v den před zasedáním této komise. Co jsem tu našel? Na jednom rohu byl na tabuli připevněn obraz bývalého starosty města, přibitý hřebíkem za hlavu a pod ním bylo napsáno: "To je ten lump, to je ten zločinec, jenž všecko zavinil." Na náměstí byl zástup asi 2.000 lidí, kteří tímto obrazem poštváni, žádali vydání tohoto zločince, aby ho mohli pověsiti na šibenici. A ještě téže noci byla zástupem vystavěna šibenice před radnicí, kde tito lidé byli zavřeni, a během noci a druhého dne ve velikých demonstracích žádáno o vydání těch lidí. Dvě třetiny obyvatelstva jihlavského jsou německé a toho dne se člověk nesměl odvážiti na ulici promluviti německy. Obyvatelstvo se skrylo ve svých obydlích a když jsem jako člen parlamentární vyšetřující komise rozmlouval s jedním důvěrníkem naší strany, slyšel jsem okamžitě slova: "Německé svině." Musil jsem se báti, že budu bit. Šli jsme ovšem dál. V 9 hod. se zavřelo. Nikdo nesměl být na ulici. Ale do 1/2 11 v noci bylo na ulicích tisíce demonstrantů, kteří nejsurovějším způsobem se obraceli proti všemu německému. V takovém čase se přirozeně nenajde ani jednoho německého svědka, který by se přihlásil a oznámil svoje dojmy.
Přes to však se našli svědci,
kteří panu Maškovi sdělovali svá pozorování. Potom se však zjistilo,
že s těmito svědky nebyly sepsány žádné protokoly. (Výkřik
něm. poslanců.) O tom, co tito svědkové sdělili, neřekl vyšetřujícímu
soudci ani slova. Naopak my jsme musili teprve uveřejněním dosáhnouti
toho, že tito svědkové byli soudně vyslechnuti.
Místopř. Buříval (zvoní):
Upozorňuji p. řečníka, že jeho lhůta už uplynula.
Posl. Hackenberg (pokračuje): Ihned pane předsedo.
Nejdůležitější, co nás při tom interesuje, bylo a je: Kdo dal vojsku patrony? K přestřelkám může dojíti tehdy, má-li vojsko náboje a zbraně. To tu není řečeno za tím účelem, aby byl nějaký vliv vykonán na vyšetřování, nýbrž proto, poněvadž je to úkolem a věcí vlády, aby použila všech prostředků, aby podobné případy, tak jak se udály, byly pro příště zamezeny. Při komisi v Jihlavě bylo zjištěno, a to je dobře, že vojíni, kteří neměli přes čas, běželi do kasáren, vzali si svoje pušky, od pořádkového oddílu si dali dát náboje, bez obtěžování a zjištění pořádkovým oddílem a stráží v bráně vytáhli ven do ulic, takže vojáci asi 500 nábojů, které bez dozoru ležely na strážnici kasáren, si přisvojiti mohli. Bylo popřeno, že byly připraveny pro takovýto účel. Tehdejší velitel však vysvětlil, že tyto patrony bez jeho vědomí dřívějším velitelem pro případ nepokojů byly připraveny. Nuže, kdo střílel? Vy jste slyšeli tolik výpovědí svědeckých, že bylo stříleno z oken a když bylo pak vyšetřováno, kdo tam bydlí: v budově okresního hejtmanství, v budově pošty, v radnici? Tu se zjistilo, že jsou tam kanceláře, že odtud nikdo střílet nemohl a že by se zhusta bylo to týkalo obydlí českých úředníků, z nichž prý bylo stříleno. Potom bylo řečeno, že výpověď jednoho leg. svědka Stejskala, že bylo vystřeleno z okresního hejtmanství, je víře nepodobna. Přirozeně, všechny tyto výpovědi svědků, že bylo stříleno z oken úředních budov, jsou nepravděpodobné. Je jisto, že všechna poranění smrtelná nebo těžce poraněných vojínů nebyla způsobena shora, nýbrž, jak pitevními nálezy bylo zjištěno, zdola. Vojín, který dostal ránu do hlavy a byl mrtev, a druhý, který utrpěl ránu do zad, nedostali rány také shora, nýbrž zdola. Pitevní nález udával, že to nebyly pistole, nýbrž projektily veliké průrazné síly, pravděpodobně z vojenských pušek. Nechci nijak pátrati po tom, zdali bylo roztrpčení nějaké mezi vojenskými oddíly či ne, to není tak důležité, avšak chci pouze připustiti, že tato slepá přestřelka v zmatku byla vedena mezi sebou navzájem. Neslýchané jest pouze to, že vojsko se dostane beze všeho k nábojům, že může beze všeho se zbraní v ruce vytáhnout na ulici; a tu je povinností vlády zakročiti a všechna opatření učiniti, aby se podobné případy už neopakovaly.
My trpíme ve státě militarismem.
Trpíme velikými výdaji na vojsko. Proto není v podobném případě
nic jiného možno, než opět náš starý požadavek zdůraznit: Pryč
s militarismem, který ukazuje takové výstřelky a který lid materielně
a hospodářsky hubí. (Souhlas a potlesk německých poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku p. dru Stránskému.
Poslanec dr. Stránský: Slavná sněmovno! Vážení pánové a dámy! Souhlasil bych celkem s poznámkami, kterými pan ministerský předseda svou dnešní řeč uvedl. Souhlasím, že žijeme v době přirozeně pohnuté, že se v takové době velmi mnoho ze všech stran přehání, sklon k přehánění jest příznakem takových dob. Souhlasím také s tím, že velmi značná část těch zjevů, které činí předmět dnešní naší debaty, je důsledkem známého fakta, že mladá svoboda, svoboda, která právě vystřídala těžký útisk, bývá obyčejně svobodou trochu neukázněnou, svobodou příliš sebevědomou, svobodou, řekněme, svépomocnou. Ale, velectění přátelé, jestliže bych mohl souhlasiti v hlavním také s tím, co p. ministerský předseda zde řekl o silné ruce, tu přece jen myslím, že jeho vývody v tomto místě potřebují jistého doplnění. Ano, my víme dobře, že silná ruka, po které se tak všeobecně volá, není všecko. Silnou ruku měl Tisza, silnou ruku měl Ludendorff, silnou ruku má Lenin, měl Khun, má Horthy, a přece myslím, že bychom ve své velké většině nenalézali zalíbení v úspěších těch silných rukou.
Pokud se týče těch prvních, které jsem jmenoval, vidíme, že může někdy taková silná ruka přivoditi největší oslabení těch, v jichž zájmu se snažila býti silnou. (Tak jest!) Ale, velectění pánové a dámy, přes to myslím, že nestačí zase jen zříkati se silné ruky a nestačí stavěti se na takové stanovisko, jako by pevné a silné ruky nebylo vůbec zapotřebí. Ano, my víme, že nejdůležitější jest, aby byl stát ovládán silným rozumem. My dále chceme, aby v ústředí státu bylo také silné, statečné, odvážné srdce, jasné vědomí a dobré svědomí. Ale na základě toho jasného vědomí a na základě toho dobrého svědomí je také zapotřebí jasného, dobrého, nebojácného, energického činu. A tu, velectění pánové, mám za to, že do jisté míry nelze nevytknouti, že mnoho z těch zjevů, které předmět dnešní debaty tvoří, jsou následkem toho, že vláda má snad příliš mnoho dobré vůle, příliš mnoho snahy vyhnouti se event. energickému rozhodnutí tam, kde toho rozhodnutí jest zapotřebí. Velectění pánové a dámy! Já nepopírám, jest to dobrá a správná methoda snažiti se účinkovat po dobrém, nemobilisovat brannou moc, nemobilisovat trestní soudy, kde to nemusí být. Na druhé straně však musí tu býti energické odhodlání mobilisovat tam, kde to musí být a když ho tu není, jest to často také na škodu těch, proti kterým nebylo zasaženo.
Slavná sněmovno! Já myslím, že v jedné věci jsme všichni za jedno. Abych se dotkl jen tak demonstrativně události olomoucké - mne zajímají dnes více jihlavské události - myslím, že v tom jednom jsme si za jedno, že jsme si řekli, když jsme v novinách četli o průběhu oné olomoucké schůze, že se mohlo státi - já jistě nejsem stoupencem pana Muny - v Olomouci neštěstí. To, co se tam stalo, odsuzujte si to sebe energičtěji, to není nenapravitelná věc. Mohlo se však stát neštěstí. Kolegové, mám za to, že když si uvědomíme, z jakého prostředí legionáři přišli, co legionáři všechno v Rusku zažili (Tak jest!), když si uvědomíme to, co se všechno okolo nich v Rusku dálo, jak nám to dnes jednotlivci vypravují, jak málo tam vážil jeden lidský život - já nemluvím o politické stránce té věci - tu myslím, že můžeme si říci, že ti legionáři již nejsou v Rusku, že již jsou v naší republice. Nechválím to, co udělali, ale po rusku nejednali a my jsme rádi, že nejednali po rusku, že to byl jen exces československé republiky. A, velectění kolegové, když by tedy se bylo bývalo v Olomouci stalo neštěstí, já se táži, k čemu by vláda potom byla amnestovala Munu? K horšímu nebo k lepšímu? Já smím o té věci mluviti, já jsem měl odvahu dávno v Národním shromáždění prohlásiti, že neuznávám, že by bylo možno na základě zatykače, který byl proti Munovi vydán v Rusku, stíhati ho zde. On přece se nevyhnul trestnímu vyšetřování, ne pro zatykač, nýbrž pro věci, kterých se Muna dopustil proti této republice. Já nevím, zdali se jich dopustil - nevím to proto, poněvadž to nemohu vědět bez rozsudku - nemyslím však, že bylo čemukoliv poslouženo, čemukoliv pravím, tím že tento rozsudek pronesen nebyl. A jestli pan ministerský předseda dnes se snažil replikou na poznámku jednu, která zde padla, tu věc jaksi sesunout na hlavu presidentovu, který amnestoval Munu, tu již musí přece jenom dovolit, že se proti tomu jménem všech nás ohražuji, protože zodpovědnost za tuto amnestii nese vláda a nikoli president (Tak jest!) a již proto, že jsme přece viděli, když jsme četli amnestiční rozkaz, znění amnestie, že to bylo stylisováno s přímým odvoláním se na vládu, což jest formule, které žádný náčelník státu nikdy jindy neužívá. Velectění kolegové, já nemám tedy za to, že pan ministerský předseda by měl práva odpovědnosti za tuto amnestii, která mohla ovšem bez přičinění číhokoliv vésti k velkému neštěstí v Olomouci, se zříkat. A když již o tom mluvíme, velectění kolegové, ta amnestie, fakt, že Muna nebyl postaven před své soudce, že nebylo objektivně soudním řízením zjištěno, zdali se proti zákonům této republiky nějak provinil či ne, má velmi mnoho stránek špatných. Já je nechci zde všechny probírati a jen letmo chci poukázati na ten fakt, že všechny naše úřady zakolísaly, protože žádný si nemůže býti jist - to nemůže ani pan ministr spravedlnosti popříti - žádný státní návladní nemůže věděti, co má stíhati a co ne. (Souhlas.) Ale, velectění kolegové, spatřuji ještě horší následek toho v tom, že to musilo otřásti přesvědčením všech lidí, kteří za Munou stojí, o dobrém svědomí vlády, která ho amnestovala. (Výborně!) Právě dobré svědomí musí býti také statečné svědomí, neboť statečné svědomí se nebojí také činu. Následek té amnestie - a to se mně zdá býti nejhorší z těch špatných následků - jest ten, že dělnictvo, které za Munou stojí, bylo přesvědčeno: Aha, oni nemají proti němu ničeho, oni se bojí před soud jíti. A tak mám za to, že před tím soudem, před kterým měl býti souzen - nechci tvrditi, že by byl býval odsouzen - Muna, byla souzena naše justice, a sice ve svém představiteli státním, který jakožto stát žalující byl desaouován, a to jest ovšem velmi špatné. (Hlas: Kladno chtělo soud a ne amnestii! Ani on sám to nechtěl!) Tím více jest politováníhodno, co se stalo.
Velectění pánové a dámy! Pan ministerský předseda Tusar zde dnes velmi správně formuloval podstatu celého sporu, který jaksi shrnuje věci, o nichž v dnešní debatě mluvíme, když se obrátil na Němce a řekl jim: Zdrojem toho všeho, nač vy si stěžujete, zdrojem všech těch nedorozumění jest fakt, že se nechcete postavit na základnu tohoto státu a uznati jeho zákony. Na tuto jeho poznámku, velmi správně formulovanou, reagoval ihned pan dr. Lodgman podivnou poznámkou: Nejprve demokracie a pak teprve stát! To jest ovšem jenom to, čemu se v obvyklém životě říká - nevím, je-li pan dr. Lodgman advokátem - advokátský knif, protože pod tím, čemu říká pan dr. Lodgman demokracie, si představuje negaci tohoto státu. On vychází přece z hlediska, že jest nedemokratické, že on a jeho konnacionálové v tomto státě musí, jak oni říkají, proti své vůli žíti. A ježto tvrdí pánové, že jsou v tomto státě proti své vůli, proti zásadě sebeurčení, považují celý ten fakt, celou tuto skutečnost a celý nynější stav za demokratický a odpovídají: Nejprve demokracie a pak stát, čili nejprve ne stát a pak si dělejte co chcete, pak si dělejte svůj stát, ale bez nás. Ta scéna byla provázena - pan dr. Lodgman je ještě z těch politiků německých, kteří, řekl bych, mají v moci svůj jazyk - současně voláním kolegů pana dr. Lodgmana, které jest tím nejpřirozenějším chorem, který se k tomu jeho smyslu hodil. Bylo zde voláno o státu legionářů, bylo zde voláno o státu přeběhlíků, bylo zde voláno o státu zrádců a na konec také o státu špiclů. Zkrátka, nedá se opravdu upřít - a jestli máte, pánové, jen trochu odvahy být sami k sobě upřímnými, nemůžete upřít - že opravdu nejde tu o nic jiného než o to, že se zde setkáváme pořád ještě s nezkrotnou, živelnou, žádné potupy se nebojící a neštítící nenávistí vaší k tomuto státnímu útvaru. A tu, velectění kolegové, chtěl bych ukázati na to, že v této věci opravdu lze vidět velmi názorně, jaký je rozdíl mezi německou politikou a mezi politikou českou. My se nedíváme zaujatě na vás, naopak, my dovedeme a snažíme se pochopiti vaši situaci, snažíme se vmyslit se do vaší situace, abychom se mohli dorozumět.
Ale sledujte, pánové, malou paralelu, kterou zde chci učiniti. My jsme také byli ve státě, ve kterém jsme se necítili, jak se říká, dobře a přes to - a to je v positivní v té tvůrčí povaze naší politiky - přes to se naše politika snažila od nejzazších časů v tom státě nějakým způsobem umožniti si spolupráci positivní na něm. To je již náš starý Palacký, který si konstruuje ideu rakouského státu. On nedovede žít v nějakém státu, ve velkém politickém souručenství, aniž by se svým svědomím nějak s tím státem nevyrovnal, on si tvoří svou ideu Rakouska. V tomtéž směru pracuje Havlíček, v tomtéž směru pracuje Rieger i naši současní politikové. Když je pozorujete, když projdete všechny spisy, politické theorie Masarykovy, když se podíváte na faktickou politiku, kterou provozoval ve Vídni dr. Kramář, vidíte, že česká politika se snažila nějakým způsobem, ať již jí bylo při tom jakkoliv, pracovat positivně, neztrácet se v prostoru a času a nebýt jen negativní, jen mařivou, nýbrž zúčastniti se; konstruovala si nějakou ideu a konstruovala si ji přes to, že čas všecky tyto pokusy - od Palackého až po naše současné politiky - vyvrátil, že ukázali se býti příliš ideálními, příliš utopistickými, a skutečnost šla jiným směrem.
Velectění pánové, naproti tomu podívejte se na sebe, jak jste vy již v tomto Rakousku za války sledovali naše počínání! Nebylo by k tomu bývalo zapotřebí nic než jisté velkodušnosti, abyste nás aspoň pochopili. Přes to jste se nedovedli povznést k větší výši svého nazírání než k tomu, že naši vojáci jsou přeběhlíci, že naši vojáci jsou zrádci, vy jste si nikdy nedovedli říci, že ta zrada jest věrností k ideálu svobody, který jsme my měli.
A teď se podívejte, jak vypadáte v naší republice. Prosím, dovedu pochopiti, že Němci, nota bene Němci, který žil celý svůj život v Rakousku, v naší republice není milo být. Vy jste politikové z jiných dob, vy jste politikové z těch dob - a kdo by to mohl vyrvat z vaší paměti - kdy na příklad v takovém Brně na radnici nebylo vůbec jediného Čecha, v takové Jihlavě na radnici nebylo vůbec jediného Čecha. Vy jste politikové z dob, kdy zde všechna úřední nejvyšší místa byla obsazena německými lidmi a my tedy pochopíme jaksi s lidského stanoviska, že je vám těžko smiřovati se s tím stavem, ale na druhé straně jest přece zase možno předpokládati právě u politiků určitého národa, že budou jeho historickou inteligencí, jeho dynamickou inteligencí, že budou tím mozkem, který povede zájmy národa v určité kritické chvíli. Kdyby ovšem Němci takovým mozkem měli býti, pak by si musili říci jednu věc: Německý národ má svůj velký stát, stát velký nejenom svou rozlehlostí, nejen svou kvantitou, veliký také svou kulturou, veliký všemi svými podmínkami i svým lidem. Ale velikost toho státu, nepopře to žádný inteligentní Němec, není pouze dílem německého národa. Jestliže reformace, jestliže celý vývoj německého písemnictví, celý vývoj německé filosofie, z reformace prýštící, byl tou živnou silou, ze které německá říše rostla, pak přece jest zřejmo, že mimo jiné také náš národ má velký podíl na tom, čemu dnes říkáme: Německá říše.
My jsme se své říše a svého státního celku dopracovali teprve teď. Jest to tak těžké, pánové, pro Němce, který žije v té naší republice a který v ní jest a musí býti menšinou, jest to tak těžké pro takového Němce říci si: Zde určitý národ, který má krásnou minulost, který má velké zásluhy nejen o sebe, nýbrž i o Evropu a celé lidstvo, zde určitý národ zápasí za svou velkou státní existenci, hledá si svůj účel v tomto světě, orientuje se, orientuje se ve všech jeho otázkách, otázkách sociálních, otázkách kulturních, chce do nich zasahovati svým způsobem, po svém? Velectění pánové, jest to tak těžké říci si, že může sloužiti tím také svému německému národu, kdo český národ v českém státě v této veliké všelidské práci podporuje? Já mám za to, že ten, kdo zná a dovede rozuměti německému duchu - po kterém ovšem není ani stopy v tom, co vydávají vaši schriftleitři a čemu se říká německá žurnalistika a o čem se dnes ukázalo v řeči pana min. předsedy, že jest to také po případě na prodej - ten, kdo dovede rozuměti duchu německému, ten, myslím, že mě dá za pravdu, že z těch německých duševních velikánů, z toho Luthera a z těch všech, kteří po něm následují, z takového Kanta, že ze všech jich dá se vyvoditi právě velmi krásný život nacionální, který pozůstává v tom, že se pracuje eventuelně také pro stát, ve kterém jste, ačkoli v něm nejste většinou. Jestliže nedovedou Němci povznésti se na toto stanovisko, tu především - vždyť jest to první následek, který to bude míti - především budou v tomto státě nešťastni, nejen snad represaliemi - zlo plodí zlo, o tom není nejmenší pochybnosti - nýbrž oni budou proto nešťastni, poněvadž nemůže býti šťasten někdo, kdo nemá nijaký úkol, nijakou činnost, která ho uspokojuje. A jestli, velectění pánové, myslíte, že vás zachrániti může to, co zde naznačil jeden váš řečník, že se budete s námi o ten náš stát prát, že budeme vlastně jenom pokračovat v tom boji, ze kterého stát vzniknul, pak, velectění pánové, buďte ubezpečeni, že tento boj nemůže skončiti vaším úspěchem nikdy, že musím skončiti naším úspěchem. Proč? Ne proto, že je nás dvě třetiny a vás ne celá jedna třetina. Ne pro tu naši kvantitní převahu. Já se domnívám, že ta převaha není jenom kvantitní, že dnes v naší republice, na které byste měli i vy spolupracovat, je úkolem naším stejně jako vaším, abychom my teprve z toho německy mluvícího obyvatelstva této republiky tvořili ty Němce s těmi kvalitami německými, jaké vidíme za hranicemi, poněvadž to jsou dosud jenom rakouské kvality. Co je to velikost, skutečná velikost německé kultury, o tom se Němec v Rakousku málo dozvěděl, málo se o to staral. (Posl. dr. Feyerfeil [německy]: Vy to víte lépe, než my!) ovšem, že to vím, já jsem mezi Němci tři roky ztrávil na vojně a mohu říci, že bych byl mohl s jednoročními dobrovolníky Němci v batailonu a regimentu závodit ve znalosti německé literatury.
Němečtí studenti to jsou, kteří se velmi málo starají o ty věci. I to dobře víte. (Posl. dr. Feyerfeil [německy]: To se špatně vyznáte v našem studentstvu!) Ach ne! Tedy, velectění pánové, já jsem chtěl jen říci, že příčina, pro kterou musíte v tomto zápase podlehnouti, není vaše kvantitní menšina, nýbrž jest to zase ten fakt, že pro nás je přece nutností udržet si tento stát a že tento stát by nebyl možný bez t. zv. německého území. My bez tohoto státu nemůžeme býti, pro nás je to otázka existenční. Jako nevěřím, že by někdo německý národ mohl připraviti o německý stát, tak také nevěřte a vy tomu nevěříte a jestli sami nevěříte, pak to nenechávejte věřiti svému voličstvu, že je to jenom na výpověď, že se velmi brzy vyvrcholí sláva české republiky, že bude všecko znova napraveno, že se dostaneme do těch starých poměrů. A tu, velectění pánové, byste neměli zapomínat, že pro nás boj za tuto republiku je bojem zoufalým, když naň dojde, a v takovém boji, kde jeden bojuje za samotný svůj život, kdežto druhý bojuje jen proto, že není schopen přizpůsobiti se té velké idei, za kterou onen bojuje, v takovém boji nemůže býti pochybnosti, kdo podlehne a kdo zvítězí. Ale, velectění pánové a dámy, já myslím, že by bylo lépe, kdybychom nemařili svoje síly tímto způsobem a kdybychom se snažili rozumět si po dobrém. To, k čemu vás my zveme, je právě spolupráce na této republice. My všichni přišli jsme sem s poctivým úmyslem rozuměti vám, vmysleti se ve vaši situaci, ale vy nám ovšem činíte velké obtíže v našem postavení. Již na začátku, když si vzpomenu na tu scénu, která se zde stala, když sem přišel náš president. Prosím, kdybyste byli demonstrovali abstinencí od onoho aktu, nikdo by to nemohl vytýkat, ale vy jste se zachovali v přítomnosti představitele státní suverenity způsobem, o kterém se nedá říci nic jiného, než že je to něco, o čem se říká ve vaší řeči, že to není "zimmerrein". To se tady stalo a my velmi dobře víme, že byste nikdy nebyli si to dovolili v Rakousku proti někomu, ani proti vládě, proti které jste stáli v největší oposici. V tom se objevila nedemokratická duše. (Odpor na straně německé.) To je jen president republiky, to není Jeho Veličenstvo a proto jste si dovolili to, co jste si dovolili. Ale to se vyvíjelo dále až k té píšťalce, kterou jste tady vytáhli, a k nadávkám, kterých užíváte.
Z toho vyrostla Jihlava. Prosím, nemůže být nic poučnějšího. Tady se interpeluje vláda o jihlavských událostech. Za to, že tam bylo tolik a tolik Němců zavřeno, jak pani s německé strany tvrdí, neprávem. My, kterým tam zabili dva vojáky, tu vládu neinterpelujeme, jak je to možno, že nechá zabít v takovém městě dva vojáky, a jak to přijde, že musí ještě po takovém dlouhém trvání republiky v Jihlavě Sokolstvo vykonávat funkce veřejné služby? My bychom mohli interpelovati, my to však neučinili. Pánové, buďte přece spravedliví, mějte aspoň trochu obrazotvornosti, mějte trochu fantasie, vmyslete se, co to pro nás je; vždyť ti dva vojáci jistě, stejně jako já a každý z nás, kdo sloužil, nesčetněkráte na vojně museli, skřípajíce zuby, prokazovati čest při zpěvu vašich německých šovinistických písní. (Výborně! Poslanec dr. Feyerfeil [německy]: Chcete nějakou takovou šovinistickou píseň jmenovati? Výkřiky německých poslanců.) Když se zpívá dnes "Wacht am Rhein" v Jihlavě, tak je to, prosím, šovinistická provokace a nic jiného. (Výkřiky na levici.)