Řešení, které se provádí, uvítají v první řadě naše obce. Je-li dnes někdo ve fatální situaci poválečné, jsou to naše obce. My, kteří jsme 15. června loňského roku převzali správu našich obcí, jsme převzali dědictví velmi neblahé. Převzali jsme hotovou poušť. Nebylo by tak zlé, že jsme převzali jenom vybrakované pokladnice a zadlužené obce, nýbrž, že jsme převzali také velmi mnoho nepořádku. A co jako můra leží na našich obcích, jsou to válečné půjčky. Jsme proto pevně přesvědčeni, že naše obce třeba, že tento způsob řešení má pro ně určité tvrdosti a nedává jim plného honorování, tuto formu řešení uvítají, poněvadž do jisté míry - a to jest pro mne směrodatné - přijdou k svému a mají možnost své finance do značné míry sanovati. To jest veliké plus, které tato předloha a tento způsob úhrady válečných půjček v sobě chová. A jako budou proklínati ti malí lidé a ty malé obce, které po známém prohlášení ministra Rašína zbavily se titrů válečných půjček, původce tohoto prohlášení, tak malé obce budou blahořečiti původci této nové formy řešení úhrady válečných půjček a budou jenom vděčny této poslanecké sněmovně, že našla možnost a cestu, aby tato otázka byla řešena a vyřízena.
Toto řešení nemůže však býti konečné.
Jsou-li vytýkány předloze určité sociální tvrdosti, pak této sociální
tvrdosti do značné míry byl ulomen hrot právě tím, že nejchudší
lidé z povinnosti upisovati jsou vyloučeni a že řešení u těchto
hospodářsky nejslabších lidí bude provedeno později. Já si jenom
přeji právě s ohledem na tyto sociálně slabé vrstvy, aby toto
řešení bylo provedeno způsobem pro ně co možná nejvýhodnějším
a aby tato sněmovna našla možnost a příležitost k tomuto řešení
také záhy se dostati. Bylo již prohlášeno, že náš klub bude hlasovati
pro tuto formu řešení válečných půjček, a já nemohu končiti jinak,
než tím, že ohlašuji, že v každém ohledu za touto formou řešení
stojíme. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
K slovu se přihlásil p. ministr financí dr. Engliš.
Uděluji mu slovo.
Ministr financí dr. Engliš: Slavná sněmovno! Předloha zákona, o které jednáme, řeší dvě věci: státní půjčku a otázku válečných půjček.
Vy musíte pochopiti, proč přicházíme před vás s požadavkem nové státní půjčky. Rozpočet na rok 1920 skončil deficitem 2 miliard 600 milionů, ale situace během roku se spíše zhoršila než zlepšila. Na jedné straně se zhoršila tím, že stát byl nucen doplácet diferenci za cenu mouky, kupované v cizině při nízkém kursu valuty velice draho a že se neodhodlal a nemohl odhodlati, aby žádal po širokých vrstvách lidových, aby platily za mouku 8 až 15 korun za kg. Celou diferenci platil stát a tak vznikl státu náklad, který dosahuje skoro 2 miliard. Tento náklad byl hrazen z přeplatkových fondů, z cukru, sladu, lihu, ale vydání nebylo v rozpočtu, ačkoliv příjmy z přeplatkových fondů v rozpočtu byly. Vedle toho těžká situace úřednictva přiměla stát, že čtvrtletní přídavky nákupní byly přeměněny v přídavky měsíční Vojsko vyžádalo si více, než bylo rozpočteno; kolik, bude nám patrno teprve z rozpočtu dodatečného. Ale i rozpočet pro železnice se ukázal nedostatečným. Vydání železniční bylo vyšší a bylo nutno, jak víte, zvýšit poplatky železniční tak, aby alespoň částečně veliký deficit v běžných výdajích byl uhrazen.
Na druhé straně se zlepšila poněkud situace finanční tím, že se zvýšily státní příjmy. Zavedli jsme daň z uhlí, jejíž výnos bude patrný z příštího rozpočtu snad obnosem 1 1/2 miliardy. Výnos všech daní, jak je preliminován v rozpočtu, se ukazuje mnohem vyšší a příznivější, jak u poplatků tak i u daní. Ale bilancujeme-li zhoršení a zlepšení, tedy pro tento rok musíme počítati s tím, že bude ještě spíše další zhoršení než zlepšení. Běží o to, abychom příštím rokem dostali se do situace, že stát bude nucen pouze investiční skutečné výdaje hradit kreditem, ale všechna běžná vydání budou uhrazena daněmi a poplatky. Není naděje, že by mohl stát v nejbližší době, kdy průmysl zápasí o úvěr, ale také v době, kdy jsou ještě možny veliké zisky, vstoupiti na trh peněžní a žádat úvěr pro výdaje běžné. Naproti tomu nemám žádné obavy, že by stát nezískal úvěru pro investice, pro investice produktivní. Naším cílem musí tedy být, abychom co nejdříve, ale najisto do té doby, než by byl vyčerpán výsledek této půjčky, měli opravdu všechny řádné i mimořádné výdaje kromě investic úplně v rovnováze a uhrazeny.
Pro příští rok musíme počítat se železnými úsporami. Největších úspor dá se docíliti na vojsku. Jestliže vojsko převedeme do mírového stavu a provedeme demobilisaci, tu se zmenší nejen počet vojska, nýbrž odpadnou nám také vyživovací příspěvky v obnosu půl miliardy v rozpočtu zařazené, odpadne nám také ona opotřebovací kvota železniční, poněvadž jistou část železnic potřebuje vojsko pro sebe. Zvyšuje se tím také rentabilita železnic, a vůbec s řádným hospodařením ve vojsku můžeme počítati teprve tenkráte, až nebude vojsko ve stavu válečném, nýbrž až bude ve stavu normálním i a ve stavu klidu. Musíme si dále uvědomiti, že bude třeba ve všech resortech počíti opravdu s úsporou železnou. Nelze tempo kulturních a hospodářských účelů, jak je chce míti obyvatelstvo splněno od státu, urychlovati nad státní síly. Nebudu poukazovati k možnostem úspor, ať se ten luxus jmenuje automobilem, ať se jmenuje někde i kulturou, jeden i druhý luxus musí ustoupiti, poněvadž v době, kdy nestačí naše výrobní síly a výrobní prostředky k tomu, abychom se dostatečně obživili, musí každá domácnost šetřiti, musí se uskrovniti a musí se též uskrovniti domácnost státní.
Naproti tomu doufám, že ve příštím roce zlepší se ještě berní situace dalším výnosem daní, o nichž jsem již mluvil. Tak zejména výnos daně z obratu může dosáhnouti, poněvadž ceny zatím stouply, výše, kterou dosahuje daň z uhlí. Nezamýšlíme ukládati obecenstvu zase nových kytic daňových. Nestačí odhlasovati daň za daní a nepečovati o to, zdali berní správy jsou vůbec s to, aby daně ty prováděly a uskutečnily. (Výborně!) A jestliže obecenstvo začne se domnívati, že stát není schopen svých zákonů prosazovati, tedy klesá berní morálka. Musíme se současně přičiňovati - a hned o tom budu mluviti - o reformu berní administrativy a intensivnější vybírání daní. Intensivnější vybírání daní jest nám důležitější, než kupení daní nových. Naopak může se ukázati, že některé daně v té výši, na které jsou, a v té formě, jak se vybírají, nebudou moci trvale zůstati, nemají-li býti pro výrobu ne-li katastrofálními, tedy tíživými nad poměry. (Zcela správně!) Spravedlnost bude pouze vyžadovati, abychom zavedli daň dědickou. Jestliže Francie se všemi svými tradicemi, které jí bránily po dlouhá léta, se odhodlává k tomu, aby zavedla daň dědickou, tedy tato spravedlnost dovoluje, abychom i my tuto daň uskutečnili. Jisté vyrovnávání výrobních nákladů bude nutiti, abychom vzhledem k dani z uhlí zavedli též daň z vodní síly. Daň z konjunkturálních zisků, která byla prodloužena pouze na letošní rok pod názvem dani válečné, bude lze směle prodloužiti i na tento rok, poněvadž nemáme sice válku, ale máme konjunkturální zisky, a ty konjunkturální zisky důsledkem přesunu valuty, jejího sestupu a vzestupu a důsledkem zahraničních obchodů přinesly právě obchodu neobyčejně vysoké a bezzáslužné zisky, které odčerpati jest úkolem státu. Ale já uznávám, že v té formě, jak daň z válečných zisků postihuje reální obchod právě tak jako nezasloužené zisky, rozlišování v tomto směru provésti jsme dlužni reálnímu výdělku, reální výrobě a reálnímu obchodu.
Ale berní administrativa bude jedním z nejčelnějších úkolů, bude pro nás zlatým dolem. Akcemi, které byly nutny, které byly spojeny s odloučením naší měny a které byly spojeny s přípravou pro dávku z majetku, byly naše berní správy neobyčejně zatíženy. To způsobuje jisté vyčerpání úřednictva. Úřednictvo nám odchází, poněvadž stát je nemůže honorovat tím způsobem, jako soukromé podniky a následkem toho se neustále zápasí u berních správ s tím, že nelze udržovati předpisy daňové na běžném chodu. Není snadno k tomu rychle získávati sil nových a sil vycvičených, ale jistou vhodnou reformou administrace v první instanci dalo by se mnoho dosáhnout. Kdybychom pouze pomýšleli na to, abychom odstranili berní úřady v sídlech okresních soudů, kdybychom koncentrovali berní úřady jednoho okresu v sídle okresního hejtmanství, mohli bychom ho vypraviti dostatečně a vybývali by nám úředníci na vypravení berní správy a předpisování daní. Je cílem, aby berní úřady a berní správa splynuly v jedno těleso, v jeden úřad s oddělením účetním, kasovním a revisním. Totéž bude nutno zavésti na Slovensku, neboť není možno ponechati notárům, aby daně předpisovali a daně vybírali. Tam bude možno berní úřady vybaviti podobným způsobem a z finančních řiditelstev vzíti daně přímé a dáti je berním správám a nechati řiditelstvím, jako u nás, pouze daně nepřímé. Bude nutno však netoliko organisovat administraci, nýbrž i usilovat o zjednodušení všech prací. Poukazuji na daň výdělkovou, které jsem se dotkl, že by bylo dobře, aby tato daň výdělková a daň z příjmů byla předpisována jednou a toutéž komisí, aby předpisy staly se jednotnými. Tím bychom zjednodušili úřadování komisí. Ovšem musíme je brzy zvoliti, poněvadž ty, které existují, neodpovídají našemu přání, zvláště mají-li provádět také daň z majetku.
Podaří-li se nám, velectění pánové, všemi těmi prostředky ve příštím roce dosáhnouti rovnováhy kromě investičních nákladů, nemohu dnes bezpečně říci, poněvadž neznám ještě dnes požadavky jednotlivých resortů. Ale že té rovnováhy musíme dosáhnouti dříve, než budou výsledky této půjčky vyčerpány, to nám musí býti kategorickým příkazem, poněvadž by se pak stát dostal do situace, do které se dnes nechce dostati, a proto podstupujeme krok, o kterém budu mluviti. (Posl. Pik: Jak budete sanovat obecní finance?) Pane starosto, již jsem zařídil v ministerstvu financí odbor, který se výlučně začíná starati o reformu bernictví ve státu vůbec. Jestliže vyvoláme župy, musíme je nadati vlastními financemi a musíme učiniti rozdělení na stát, župy a obce základem berní reformy, aby obce mohly i v novém základě své úkoly vyplniti.
Tedy mohl bych poukázati, že netoliko situace finanční státu, nýbrž ještě jiné naléhavé úkoly žádají, aby stát měl pohotovost. Nyní přicházím do aprovisace, do výkupu obilí. Pravděpodobné zvýšení cen obilí způsobí, že mlýny nebudou s to, aby vlastním kapitálem opatřovaly výkupy. Stát i jinde bude musiti podchycovat žeň a k tomu potřepuje hotovost. My bychom při dnešním příznivém kursu valuty se mohli zbaviti různých dluhů a ušetřiti těžké miliony pro stát zakoupením levné valuty, když máme hotovosti, ale úkolů je i nad to mnoho. Kdybychom mohli provésti z části elektrisaci a využitkovat vodních sil, kolik bychom ušetřili uhlí? Nejdříve chci mysliti na otázku bytovou. My na Slovensku platíme úředníkům 100 milionů korun diet těm, kteří nemají tam bytů a pokud nebudou jich míti, nebudou tam nikdy doma, poněvadž mají rodiny ve svém rodném městě. Chceme-li je opravdu připoutati a při tom ušetřiti diety pro exponované úředníky, tedy nezbude státu nic jiného, nežli opatřiti jim byty. Všechny reformy administrativní, které chceme provésti mezi berními úřady a berními správami, narážejí namnoze na tu jednoduchou technickou otázku, kde toho úředníka ubytovat, a na tom se rozbíjí celý plán. Tedy v této příčině vyjíti vstříc bylo by nejen naléhavo, nýbrž i úsporno. Ale nepotřebuji, myslím, vám dovozovat potřebu pro stát, v této situaci míti hotové peníze. Bylo zde nadhozeno, že by stát neměl spojovat svou půjčku s půjčkami válečnými, nýbrž že by si měl jiným způsobem opatřiti peníze. Vylíčím, že normální půjčka dobrovolná za poměrů peněžních, v nichž žijeme, není dobře proveditelná, a jestliže se neodhodláme a nemůžeme odhodlati k tomu, tedy se namítá, že můžeme učiniti půjčku nucenou. Prosím, půjčka nucená předpokládá, že máme substrát, podle kterého mohou se ty nucené půjčky předepsat. Tento substrát budeme však teprve míti, až budeme mít soupis pro dávku z majetku. Pak budeme míti základ, na kterém by bylo možno nucenou půjčku učiniti, ale dnes ne. Budeme-li míti jedenkráte soupis, pak račte uvážit, je-li možno učiniti i dávku z majetku i nucenou půjčku. Státy, které nemají dávky z majetku, mohou dělat nucenou půjčku, ale státy, které ji uskutečňují jako my, by nepochodily. Kdybychom se neodhodlali k řešení, o kterém mluvím, nezbývalo by státu nic, než dát do pohybu po vzoru polském, rakouském a jiných států tisk na peníze.
Velectění pánové! Republika Československá od prvního ministra financí čelila inflaci oběživa. Často bylo poukázáno v této době na to, že máme tíseň úvěrovou, že úvěr je neobyčejně drahý. Ten nedostatek úvěru byl zaměňován s nedostatkem oběživa a pravilo se: Proto úvěr je drahý, poněvadž máme málo v oběhu peněz, a je úkolem státu, aby oběživo rozmnožil, tím aby ulevnil úvěru a tím celé výrobě. Slavná sněmovno! Nic by nebylo větším a krutějším omylem, než zaměňovat nedostatek úvěru a nedostatek oběživa. Pravda, my máme nedostatek úvěru, ale nikoliv nedostatek oběživa. Musíme mít nedostatek úvěru, poněvadž úvěr, toť zápas o výrobní prostředky. Když je výrobních prostředků málo, musí být úvěr drahý, a kdyby stát umělým způsobem chtěl rozmnožováním oběživa snižovat podmínky úvěrové a úvěr, tedy by prostě přesunul ten nutný zápas o omezení výrobních prostředků z úroků za ceny. Chceme-li však čeliti tomu vzestupu cen, musíme si přáti napětí na peněžním trhu a tím více budeme celiti vzestupu cen, čím více budeme čeliti rozmnožování oběživa a inflaci uvěrové. Nemáme nedostatek oběživa. Obyčejně poukazuje se na to: Vždyť přece máme dnes daleko vyšší ceny než v míru a proto potřebujeme přirozeně také více peněz. Jest správné toto tvrzení, avšak jen do jistých mezí. Stoupla hospodářská čísla, stouply ceny, ale já tvrdím, že potřeba peněz nestoupla v tom poměru, v jakém stouply ceny. V jakém poměru stouply ceny, to bychom nemohli posouditi podle žádných jednotlivých statků, nýbrž jenom podle souhrnu statků všech, podle ceny životní míry. Kdybychom sledovali cenu životní míry před válkou a dnes, dospěli bychom ke zvýšení desatero- snad i dvanácteronásobnému. Kdyby snad někdo z toho vyvozoval, že potřeba oběžných prostředků stoupla v tom poměru, zapomenul by, že my sice platíme mnohem dráže, ale že kupujeme méně. Ten vzestup cen a hladiny cenové na jedné straně má svůj kořen ve zmenšené výrobě a na druhé straně ve zvětšených důchodech a potřeba peněz stoupá jen v tom poměru, jak stoupají lidem důchody. Můžeme připustiti, že mzdy a důchody průměrně stouply 7 až 8krát. Kdybychom uvážili, že v bývalé monarchii činil oběh státovek před válkou 2300 milionů, a řekli, že na naše území připadá z toho celá jedna třetina, tedy více než dle populace anebo dle území připadá, přišli bychom k cifře 6 1/2 miliardy oběživa a my máme více než 8 miliard. Já vím sice, že hospodářství úvěrové namnoze bylo zatlačeno hospodářstvím za hotové, což je nezdravé, ale vedle toho je jisté, že máme miliardy thesaurovány. Když se táži, co je příčinou této thesaurace, jsou to jistě momenty psychické. Do nedávna měli jsme příliš nízký úrok ze vkladů, aby mohl vyvážiti nedůvěru obecenstva ke všem veřejným bankovním a peněžním ústavům, a chcete-li, ke státu. Těmito experimenty, nebo chceme-li říci, těmi nutnými zásahy finanční správy do peněžnictví byla ta důvěra poněkud otřesena. Nechci rozebírati do podrobna, které jsou to příčiny, které k thesauraci vedou. Jisto jest, že zvýšení úroků dnes již na 5% má za následek, že silně stoupají vklady u lidového peněžnictví, ale musím zde především zdůrazniti, že, má-li tento blahodárný účinek trvati déle, musí stát nastoupiti politiku klidu, že musí býti bezpečnost u veškerého obyvatelstva, že vklad v jeho peněžním ústave jest svatý, že jest nedotknutelný. A když tu víru bude míti, potom pomalu se vrátí k vkladům a my vyjdeme z tísně a kalamity, ve které se nacházíme. (Výborně!)
Jest národohospodářsky ještě škodlivým, že právě u peněžních ústavů jest velké rozpjetí mezi aktivním a pasivním úrokem, že ze vkladů se platí jenom 5, ale za půjčky se žádá až 9%. Větší náklad který byl způsoben požadavky peněžních úředníků, jichž oprávněnost nechci zde zkoumati, nebyl vyvážen větším obratem, nýbrž rozpjetím mezi aktivním a pasivním úrokem. To znamená zdražovati celému národnímu hospodářství úrok a ovšem i ztěžovati podmínky státního kreditu. Za těchto poměrů při napjetí na peněžním trhu, kde průmysl potřebuje hotových prostředků v daleko vetší míře nežli před válkou, a na druhé straně při thesauraci, vystoupí-li stát se svým kreditem, musí přirozeně pohořeti, poněvadž jen vlastenectví by to mohlo býti, které státu dává peníze, ale nikoliv čistá spekulace.
Velectění přátelé! Tyto valutární poměry, ve kterých my žijeme, nemůžeme sanovat žádným, řekněme, uměním, to není žádný rebus, který máme řešiti. Musíme vyčkati nyní dávky z majetku. Byla-li jednou tato cesta k sanaci naší valuty nastoupena, dovolil bych si říci, jak bude pokračovati. Nevěřím ve zlato. Kdybychom měli zlatý poklad, nevěřím, že by naše bankovky mohly platiti více. To by byl drahý prostředek a po mém soudu úplně neúčinný, kdyby se stát chtěl vypůjčiti v cizině zlato, které by přivezl. Pokud nejsou bankovky směnitelný, není nám zlatý poklad nic platen.
Denně a denně dostávám projekty od lidí, jak by se valuta dala sanovat. Mysleli, kdybychom skonfiskovali velkostatky a učinili půdu podkladem měny, že v tu chvíli by se měna zlepšila. Ale ptám se, kdybychom se usnesli, že veškeré velkostatky skonfiskujeme, bude proto laciněji? Nic se nehne. Právě tak byla omylná kvantitativní theorie, že zmenšením oběživa ceny náhle poleví. Poněvadž ceny plynou mezi obchodem na jedné straně a výrobou na straně druhé, ani ten zlatý poklad by nám nebyl nic platen. My musíme dosáhnouti při této formě peněz jistých reforem, které vyvolají obdobu cedulového ústavu předválečného. Bankovní ústav je dosud bezmocný vůči měně. Co jest zavěšeno na diskont směneční a lombardní, jest jen malá část toho, co jest v oběhu. Bankovky thesaurované tvoří stálý reservoir nebezpečí pro zdvihání se hospodářských čísel; v té chvíli, kdyby se vrhly na trh a staly se kupní silou, zvýší ceny a sníží valutu. Úkol dávky z majetku proto bude odčerpání této thesaurace a dalším jejím úkolem bude, aby z toho, čeho jest nutně v oběhu třeba, byla jistá část odčerpána, ale ne trvale, nýbrž aby se vrátila zpět, ale již na diskont směnečný, tak, aby bankovní úřad mohl ovládati velkou část oběživa a mohl prováděti účinnou diskontní politiku, kterou ještě nyní dělati nemůže. Nebudeme moci tak brzy uskutečniti zákon o cedulové bance, který byl v minulém Národním shromáždění usnesen, pokud nedojdeme u nás ku klidu v cenách, mzdách, ku klidu v zahraniční valutě, a není naděje, že bychom mohli přejíti k jiné měně, k měně kovové a cedulové bance. Stabilisovati, uklidňovati, upevňovati a čeliti neustálému stoupání, to jest prvním úkolem. Naše valuta vůči cizině není odůvodněna přirozenými poměry. Přirozený poměr valuty k cizině jest dán poměrem hladin cen u nás a v cizině, poměry výrobními a náklady u nás a v cizině Jestliže klesla naše valuta na 4-5 centimů v cizině, nevyplývá to z její nákupní síly doma, nýbrž znamená to, že jsou to jisté spekulační důvody, kterými cizina si s námi zahrává, pokud byla na tom interesována, jak naše valuta stojí. A my stáli zde celkem proti tomu bezmocni. Musíme se starati o to, aby náš bankovní úřad sesílil a stal se schopným devisové zahraniční politiky. To se stane tenkráte, když čisté zisky mu reservujeme k nákupu valut a devis místo zlatého pokladu, když bude míti velkou zásobu devis a valut, se kterými může vstupovati na trh, ale ne k tomu účelu, aby uměle zvyšoval nebo snižoval valutu, nýbrž aby ji upevňoval, neboť nelze uměle a trvale udržovati valutu nahoře nebo dole. To vždy jest spojeno s obětmi a ztrátami pro export nebo import. Devisový obchod bude upraven přirozeně v té chvíli jinak, když bude regulován náš zahraniční obchod. Máme na devisách a jich dirigování interes potud, pokud nemáme hlavní exportní odvětví v rukou. Jestliže zahraniční obchod vytvořením nového ministerstva bude jinak a centrálně dirigován, bude rub věci ihned ten, že obchod devisami bude přiměřeně upraven. Jestliže je nade vše důležito, abychom nenastoupili cestu Vídně a Polska a za každou cenu se tomu bránili, abychom státní deficit nahrazovali tiskem státovek, a jestliže v té chvíli není možno uskutečniti půjčku nucenou, je pochopitelno, že přikročili jsme ku spojení nové půjčky s půjčkami válečnými a to tím více, že děje se tak z důvodů immobility peněžního trhu. Řada peněžních ústavů je immobilisována velkým břemenem válečných půjček, o jichž hodnotě jsou úplně v pochybách. St. germainská smlouva neuložila československému státu, aby válečné půjčky platil, jako to uložila a contrario ohledne rakouských předválečných rent a půjček. My tedy následkem toho jsme povinni předválečné dluhy platiti a musíme se při úhradě říditi pouze a jedině důvody právními. Znamenalo by to státní bankrot, kdyby stát nechtěl předválečné renty hraditi 100 procenty a nechtěl je plně zúročiti. V příčině válečných půjček je poměr jiný. St. germainská smlouva nestanovila za právní povinnost platiti válečné půjčky a přenechala nám pouze naše státní příslušníky, jak chceme s nimi naložiti, pravíc negativně, že žádný jiný stát jim též ničím povinen není. Nuže, stát stojí vůči tomuto problému jako vůči válečným škodám. Máme různé válečné škody těch, kteří ztratili život, kteří ztratili zdraví, své příbuzné, výdělečnou schopnost, a těch, kteří ztratili jmění.
S tohoto zorného úhlu musíme se dívat na tuto otázku a právě tak, jako žádnému, kdož život nebo zdraví nebo výdělkovou způsobilost ztratil, nemůžeme tuto škodu uhraditi plně, poněvadž nelze všecky válečné škody uhraditi plně, pochopíte, že nemůžeme také ani tento druh válečných škod plně uhrazovat. Otázka však, bohužel, na místě hospodářskou a na místě sociálně-politickou, stala se národnostní a formálně-politickou. Jest toho velice litovati, a to proto, poněvadž vznikají intransigeantní stanoviska: se strany jedné úhrada úplná a s druhé strany neplacení. Důsledek je, že se rozestupuje národ ve dva tábory: těch, kteří je mají, a těch, kteří jich nemají, a svádí se ovšem boj na život a na smrt s hesly na místo s věcnými důvody. To stěžovalo též, že nebylo možno podrobně a v klidu a řekněme s časem, věc řešiti. Velectění přátelé, to jest chyba posuzovat věc jako otázku národnostní proto, poněvadž není interesován pouze jeden národ. Je pravda, že poměrně nejvíce jest na těchto půjčkách interesován národ německý v tomto státu. Ale je interesován i národ český a jsou také interesováni Slováci. Na druhé straně musíme si uvědomiti, že mezi organisacemi hospodářskými, peněžními a jinými všech národností jest, chtěj nechtěj, úzká souvislost, a že škody, které vznikají na straně jedné, nutně se přelévají dále a že katastrofa, která by postihla v prvém okamžiku jednu stranu nebo jeden národ, nezůstala by omezena a přelévala by se na ostatní. Jestliže do státu byla pojata určitá území a jestliže veškerá hospodářství ve státě tvoří jedno hospodářství národní a jedno občanství, nemůžeme věci řešiti s hlediska národnostního, nýbrž s hlediska hospodářského a sociálně-politického. (Výborně!)
Ale musíme si uvědomiti, že jest zde jistá nosnost politická proto, poněvadž byly válečné půjčky z politických důvodů upisovány, a proto, poněvadž otázka stala se předmětem politických bojů. Není správno s jedné strany říkati, jak bylo opětně s německé strany tvrzeno, že Češi mají válečné půjčky a že Němci jim je zaplatí. Ne, když Češi mají, Češi budou platit, když mají Němci, budou Němci platiti. My zde dokazujeme rovnost. Těch 75% není snad namířeno proti Němcům, že chceme říci: vy jste interesováni na válečných půjčkách a vám nemůžeme dáti 100, nýbrž 75%. To není s národnostního hlediska, nýbrž prostě s toho hlediska, že nelze žádné válečné škody hraditi plně a tudíž ani tuto škodu nelze hraditi plně. Když chcete národnostně tuto věc posuzovat, pak není divu, že si český národ uvědomí, že je interesován málo a že si uvědomí, že dává jistou oběť. Ale já jsem přesvědčen, že tato oběť bude vyvážena hospodářskou spoluprací se strany německé. Musíme si přáti, jestli více národů jest zde spjato v jeden hospodářský organismus, aby taková spolupráce byla možna, aby kámen, který znemožňuje tuto spolupráci, byl odvalen. Nuže, my podstupujeme tu oběť s přesvědčením a očekáváním, že k té klidné spolupráci dojde. (Výborně!)
Až kam se mělo jíti v úhradě válečných půjček, pro to bylo rozhodným momentem postavení peněžních ústavů a zvláště peněžních ústavů lidového peněžnictví. Velectění přátelé, bylo k tomu třeba odvahy přijíti s projektem toho druhu do této sněmovny, když bylo tvrzeno, že nebude vůbec nic hrazeno a když mnozí lidé následkem této výhrůžky odprodali válečné půjčky za laciné ceny. Ti lidé stali se největšími nepřáteli úhrady válečných půjček, poněvadž litují, že je ztratili se škodou. Ale já říkám: stát žádal, aby věc byla vyřešena, a může-li býti vyřešena současně s půjčkou státní, tedy musíme se pro stát něčeho odvážiti. A odvážil jsem se toho. Je tím učiněn počátek velké sanační akce, kterou bude moci býti důvěra v naše peněžnictví zachráněna. Já neříkám, že má býti tímto zákonem pomoženo ústavům, které ještě po převratu kupovaly za sta milionů válečných půjček, na př. takové spořitelně. Spořitelna má za úkol, aby ukládala peníze svých střádalů v bezpečných hodnotách. Po převratu staly se válečné půjčky hodnotou pochybnou a spekulaci spořitelny dělati nesmějí (Tak jest! Výborně!) Ale na druhé straně jsme si vědomi, že při tomto řešení nebudou spořitelny a peněžní ústavy zatížené válečnými půjčkami již mobilní, že nebudou zítra již zpět vráceny svým úkolům lidumilným, humanním a jiným, nýbrž že budou musiti ještě nějakou dobu usilovně pracovati, hospodařiti, šetřiti a obraceti se ke svým úkolům, které si obraly, ke svému vnitřnímu ozdravění. Stát všechno vynaloží, aby nepadly ústavy ty. Já říkám, že jest to počátek sanační akce. Ale byl by to omyl, kdyby se myslilo: stát musí tuto ztrátu platiti.
Jestliže tyto ústavy byly vyňaty z § 12, že nejsou povinny súčastniti se této akce, tedy se tak nestalo proto, že by snad byl úmysl dáti pro ty privilegované ústavy později ještě více, nýbrž proto, aby jim finančně bylo umožněno vésti své ztráty dříve, než přijdou jiné předpisy, aby se neprovalil ten hnis, kde jest zatím neudržitelný. Úmysl vládní jest pomáhati, organisovati, jak to půjde, aby ústavy ty nepadly, ale předpokladem jest, že těmito ústavy zákona tohoto bude použito. (Výborně!)
Velectění přátelé! Bylo vytýkáno, že tato předloha nemá dostatečného statistického podkladu. Jest to pravda. Původní soupis majetku, jak byl předepsán Rašínem, stal se podle jiného hlediska, podle hlediska territoriálního, poněvadž tenkrát podle mírové smlouvy se zdálo, že věci ty budou territoriálním principem řešeny. Ale později přinesla mírová smlouva princip občanství a následkem toho soupisy, které z této akce vznikly, nám nedávají obrazu o tom, co pro své účele potřebujeme. Mimo to celá část východního Slovenska byla tenkrát okupována a tam nebyly ještě soupisy vůbec provedeny. Jistě by bylo nejlépe, kdybychom mohli vyčkati soupisové akce, která běží, a kdybychom měli všechny individuální momenty zjištěny. Ne snad proto, že by bylo možno, jak někdo myslí, válečné půjčky řešiti individuelně - individuelní řešení, to znamená vyvolati organisaci, která bude 20 let pracovati a nebude s tím hotova - to jest nemožné, nýbrž proto, aby se nám půjčky nepřesunovaly podle těch hledisek, podle kterých bychom je chtěli honorovati. Já lituji, že nebylo možno tohoto substrátu předložiti. My jsme vyhledávali, jako vláda, veškeré styky i se zástupci spolků pro válečné půjčky, se zástupci spořitelen, záložen a bank, abychom je slyšeli, ale bohužel s některých stran stále jsme slyšeli jedno řešení, 100% a 5% úroků, a nebylo možno dříve věcně k podrobnějším akcím dojíti.
Nejtěžší námitka, která byla vyslovena proti této předloze a která by mne osobně nejvíce rmoutila, byla by výtka sociální nespravedlnosti. Jisto jest, že každý zákon, který jest schematický, musí býti v jednotlivých případech tvrdý. Pouze individualisace mohla by býti dokonale sociálně spravedlivá, ale schema sociálně spravedlivé není nikdy. A snad i původní vládní předloha měla ještě do sebe mnoho zbytečně tvrdého, i přes schematičnost zbytečně tvrdého, co se odstranilo návrhem páně referentovým. V tomto návrhu se praví, že ti nejméně majetní nejsou povinni této akce se súčastniti. Co tím chceme říci? Jestliže těm ostatním, majetnějším se nabízí jiné řešení podle tohoto zákona a pak se jejich půjčky anulují a ti malí, slabí jsou vyjmuti, není žádné pochyby, že se jim dostane něco lepšího. Já v této chvíli nemohu říci, jak daleko to více půjde, to budu moci říci teprve, až budu míti opravdu konskripci hotovou a nebudu vystaven nebezpečí podvodů. Ale kdybychom těm malým nedali nic jiného, než ze je nebudeme nutiti, aby ještě dále upisovali, již tak dali bychom jim velikou výhodu. Můžeme lidem i v kursu, ve kterém se bude válečná půjčka započítávat do jmění, učiniti výhodu, neboť řeknu-li, že se započítá na příklad 50ti procenty do jmění, tedy pak tomu, kdo má 50.000 K válečné půjčky, bude se počítati, že má 25.000 K jmění a tudíž ze ještě spadá pod tu hranici, která může činiti na výhodu nárok. Ale, myslím, omylem jest tvrzení, že § 9, který opravňuje banky a peněžní ústavy, aby převzaly válečné půjčky na nostro, když jest válečná půjčka lombardována, jest šit na ochranu bank a velkých peněžních ústavů. Ne tak, pánové, ten malý člověk nešel do banky lombardovat, nýbrž ten šel do spořitelny a ta spořitelna je tím předpisem kryta. Co by si měla počíti, kdyby někdo, kdo má více než 25.000 K majetku, si řekl: "Já neupíšu!" Ta půjčka byla by anulována a spořitelna by ztratila podklad pro svoji zápůjčku. Musí tedy jí být dána možnost, aby zachránila při životě tu válečnou půjčku tím, že použije práva upisovatelova za něho. To není míněno a také nebude to působiti při lombardu u bank, nýbrž především u lombardu spořitelen.