Pánovia, vaše argumenty sa uplatniť nemôžu. Pozrime ale ešte na tú jedinú otázku, že je to povinnosťou štátu, a síce nie najposlednejšou.
Keď sa už na tie mierové smluvy chceme odvolávať, je to predsa obligativ naturálny, čomu by ste iste prisvedčili.
Prosím, za 9 miliard je válečných pôžičiek, úrok 5%, t. j. pol miliardy, 500 milionov a keď sa pripočíta, že celé válečné pôžičky by bolo treba ročne platiť pri 4% úrokov, je to len 300 milionov a vlastne len diferencia 100-120 miliónov.
Pri štátnom rozpočte, ktorý je preliminovaný na 12 miliard je tato čiastka značná.
Pánovia, ja som už skončil. Povinnosť
maďarskych poslancov je jasná. My neprosíme ani nežiadame od vlády
ani od štátu nič, len čo nám patrí, či už nám to patrí podľa zákona
písaného alebo nepísaného. A my nebudeme hlasovať pre to, aby
z tohoto návrhu povstal zákon, a keď povstane z neho zákon, budete
ho mať s tým výsledkom, ktorý sme vám predložili, či je to už
pre nás alebo pre vás. Dobre vidíme tisíce a tisíce ľudí v nivoč
obratených a nám neostane viac než to, že sa tým potešíme. "Všechny
cesty vedou do Říma!" (Éljen!)
Místopředseda Buříval: Slovo
má dále pan kol. dr. Srdínko.
Poslanec dr. Srdínko: Slavná sněmovno! Nemám v úmyslu zabývati se příliš podrobnostmi osnovy zákona, která jest v projednávání, protože již ve výboru rozpočtovém měli jsme dostatek času uvážiti nejen každý paragraf, nýbrž i každou větu a každé slovo této navrhované osnovy zákona. Ostatně jest viděti, že ani slavnou sněmovnu detailní projednávání a provádění debaty o tomto zákonu příliš nezajímá a jistě obecenstvo přítomné si učiní zvláštní úsudek o presenci v této slavné sněmovně za projednávání tak důležité finanční předlohy, jako jest tato. Oč vlastně jde? O nic jiného a nic menšího, než uznati určité honorování rakouských a uherských státních půjček, které není možno odhadnouti určitým obnosem, a které přece přibližně označiti lze asi 8, 10 až 11 ba snad i více miliardami. A tu jest otázka: Jest republika naše povinna honorovati tyto půjčky? A odpověď zní záporně: Nikoliv! (Výborně!) 205. článek smlouvy st. germainské stanoví jasně, že republika není povinna platiti a převzíti válečné půjčky rakouské a uherské a že také nepřiznává se právo majitelům těchto půjček žádati na Rakousku honorování těchto papírů, takže, kdyby stát náš a i jiné státy, které vznikly na půdě bývalé říše, neměly se k tomu, honorovati tyto půjčky, vyšli by majitelé těchto papírů úplně na prázdno se svými půjčkami.
Nyní však přichází naše vláda v prvním zasedání nově zvoleného Národního shromáždění s velkou finanční předlohou a odůvodňuje určité odškodnění těchto rakouských a uherských válečných půjček důvody hlavně národohospodářskými a sociálně-politickými. Vláda zdůrazňuje hlavně národohospodářský rys tohoto zákona a ve své důvodové zprávě pan ministr financí uvedl hlavně to, že trh peněžní jest v určité tísni, takže stát má dosti velké obtíže při získávání domácího vnitřního úvěru. Thesaurace jest známý zjev, který častokráte byl zde již uváděn, a imobilita bank, která následkem toho nastala, se vysvětluje jednak tím, že banky nedostávají dostatečného počtu vkladů a vedle toho jest peněz více potřebí v závodech, jakožto produktivního prostředku, takže banky jsou v určité tísni, a poměry úrokové, za jakých by stát platil domácí úvěr u bank, jsou pro stát velmi nepříznivé. Proto přichází vláda nyní s tímto návrhem a spojuje určité odškodnění válečných půjček rakouských a uherských současně s finančním plánem opatřiti si peníze pro další státní potřeby.
Musíme uznati správnost tohoto postupu nejen z těchto důvodů národohospodářských, nýbrž i z důvodů sociálně-politických. Je jisto, že nehonorování, tedy negování těchto papírů rakouských a uherských půjček by vedlo národohospodářsky k důsledkům velmi neblahým. Jsou ústavy, hlavně spořitelny a peněžní ústavy, které mají těchto papírů za veliké miliony, ale na druhé straně jsou i občanské vrstvy, jednotlivci, kteří mají dosti těchto papírů, a tu je třeba zdůrazniti, že občané němečtí a pak Slováci snad mají v rukou poměrně více těchto papírů válečných půjček, než právě my v Čechách a na Moravě.
Jest ještě další rys tohoto zákona a ten jest finančně-politický. Až dosud při upisování všech těch 4 našich půjček, vyjímaje snad tu první půjčku Svobody, která byla dvojnásobně nebo snad vícenásobně přepsána, jest znáti určitou nedůvěru občanstva všech vrstev národních, nejen u minorit, nýbrž i u nás Čechoslováků, k novým státním půjčkám, a z toho také vyplývá částečný nezdar těchto půjček, jak právě při poslední půjčce jsme viděli. Tímto chce tedy vláda republiky posíliti důvěru k dalším finančním akcím státním a já myslím, že jest to cesta správná. Sociálně-politický význam má tato předloha hlavně pro drobné upisovatele těchto státních papírů. Tu musíme si položiti otázku: jak a zda by snesli drobní lidé, kteří jsou držiteli těchto papírů, jich nehonorování.
Odpověď musí zníti, že toto odmítnutí se strany republiky by bylo velmi těžce neseno právě v těchto vrstvách sociálně slabých, neboť musíme uvážiti, slavná sněmovno, jakým způsobem právě tyto kruhy upisovaly válečnou půjčku. Musíme si znovu zrekapitulovati ten způsob nucení, jakým byli drobní lidé, rolníci, učitelé, živnostníci, úředníci k upisování nuceni. Byli to i vojáci a žáci ve třídách, kteří tuto půjčku z donucení musili upisovati. A kdo je nutil? Zase to byli jejich spoluobčané, zase to byli jejich lidé komandovaní od úřadů, odvislí od politických správ, okresních hejtmanství, zemských správ atd. A dále, kdo to byl ještě? Byly to naše banky a jejich úředníci, naše noviny a žurnalistika, která byla nucena uveřejňovat takové články, které uváděly zmatek do názorů a myslí drobného lidu o tom, je-li to dobrý papír, má-li se kupovat atd. Vidíme, že jsou zde ještě jiné důvody, které nutí vládu a nutí nás všechny, abychom uvážili, zda je možno vůbec, jak původně se myslilo, tyto papíry zavrhnouti a nehonorovati je. Jsou zde i určité důvody etické, aby smyla se vina těch, kteří z donucení nutili druhé upisovati válečnou půjčku. Vina lpí také na žurnalistice, na bankách i jednotlivcích, kteří od vesnice k vesnici chodili, konali přednášky a nutili k upisování. Tuto vinu mají stále ještě na sobě, a leckde jsou ještě slyšány výčitky v obcích a ve společnosti, kde se říká: "Vy jste nás nutili k upisování, noviny nás nutily k upisování a nyní se půjčka nehonoruje". Jest zde určitá vina, kterou je nutno částečně odstraniti. To nelze jinak, než, když důvěřivým lidem se dá alespoň nějaká náhrada za tyto papíry. (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.)
Tedy tyto důvody národně-hospodářské a sociálně-politické, které pan ministr financí snesl ve své důvodové zprávě k původnímu návrhu, jistě uzná velká většina této slavné sněmovny.
Ale je ještě jiný charakter této osnovy zákona, který ovšem není stejně sdílen pány poslanci této sněmovny, a to je charakter nacionálně-politický. Nesmíme si zapírat, že tato půjčka přece jen v rukou českých je relativně daleko v menším počtu a že velká část těchto papírů je v rukou německých, snad maďarských, ale nikdy většina není u nás. My tímto zákonem odstraňujeme strašné důsledky války a tu jest potřeba zdůrazniti hlavně vůči našim kolegům německým, že jest třeba, aby uznali, že zde dáváme na jevo velmi makavým způsobem dobrou vůli a že tato dobrá vůle dosud v jednání, hlavně v rozpočtovém výboru, nebyla uznána, naopak, že němečtí kolegové staví se do posice, jakoby tento zákon neměl žádný nacionální význam a jako bychom nic nedávali tím zákonem našim německým krajanům. Vždyť přece půjčka upisována byla na válku a jaký byl účel války? To byla přece válka pro vítězství Německa a pro porážku čtyřdohody a co by bylo následovalo - zotročení našeho národa. Důkaz není potřeba dávat. Ten byl zde částečně již přednesen v politických debatách od mnoha pánů řečníků, hlavně od pana posl. Šrámka a stačí poukázati na ten německý "osterbegehrschrift", kde se měly neněmecké školy omezovat a hlavně žádna vysoká škola česká neměla býti zřízena. Je přirozeno, že na tuto válku německou proto také Němci horlivě a rádi vlastenecky upisovali, a bývalý místodržitel vytýkal nám, že my Čechové neupisujeme půjčky. Němci ovšem aspoň někteří nebo většina zapírají nyní nacionální význam tohoto našeho zákona, kterým rakouské a uherské půjčky mají býti honorovány, ba tvrdí a tvrdil v rozpočtovém výboru vážený pan kolega dr. Baeran, že to nebyla jejich válka, že Němci tu válku nechtěli a hlavně opíral se o důvody, které těžko je zde opakovati a takových drastických výrazů užil ve své obstrukční řeči v rozpočtovém výboru, že opravdu v parlamentě je opakovat nemohu, jakým způsobem Němci s válečnými půjčkami chtějí naložiti v případě, kdybychom je nechtěli honorovati. Pan dr. Baeran vysvětloval, že válka je neštěstím a že hrozné věci přivádí mezi lidstvo, ale tímže jedním dechem prorokoval revanš německou, ve které dojde určitě k válce a v té že zvítězí Berlín a Německo, Francie že bude poražena, a proto my že se musíme odvrátit od Francie a přikloniti k Berlínu. Jak je možno jedním dechem toto vyslovit, to já se svého stanoviska nechápu. Je přirozeno, že tento zákon má velký politický význam nacionální. Někteří kolegové němečtí nechtějí uznati, že by mel význam nacionální, a upírají nám dobrou vůli, kterou tuto dáváme na jevo.
Zvláště jest potřebí poukázati na včerejší události, kdy v době, co my zde v Národním shromáždění projednáváme finanční předlohu tak velikého dosahu hlavně pro německé občany, senátor německé strany v senátě pronesl řeč způsobem, který nechci kvalifikovati, který však žurnalistika již náležitým způsobem dnes ocenila a odsoudila. Pronesl řeč v každém směru takovou, že o nějaké dobré vůli se strany propadlého kandidáta na stolec presidentský, pana prof. Naegle, není možno vůbec mluviti. Hrubým způsobem napadl tam hlavně ty, kteří měli zásluhu o provedení nového universitního zákona, a hlavně také hrubým způsobem osopil se tam proti mé osobě. Nemám příležitosti k tomu jinde, tedy aspoň zde jednou nebo dvěma větami řeknu několik slov o tom, jak se tam vyjádřil. Šlo o to, že prý jsem postavil 30. října 1918 vojsko k německé universitě. Když se to tímto způsobem řekne, mohl by si někdo leccos mysliti o provedení naší revoluce. Já tedy konstatuji, že věc měla se následovně: Konstatuji podle pravdy, že 30. října 1918 jako jediný člen profesorského sboru universitního v revolučním Národním výboru považoval jsem za svou povinnost zachrániti v této revoluci našemu národu to, co jest mu velice drahým. To jsou zakládací listina universitní, zlatá bulla otce vlasti Karla IV. a památné rukopisy Husovy. Tyto věci až dosud byly v rukou německých. Proto jsem se dostavil z moci Národního výboru na rektorát německé university a slušným způsobem se svými kolegy jsem požádal o tyto věci. Sepsali jsme o tom protokol a uložili jsme věci ty na půdu bezpečnou, do klenuté místnosti v Karolinu. A protože jsem v té době dnů revolučních považoval za nutno, aby to, co bylo zjištěno, že na místě určeném se nachází, bylo také ochráněno, a proto byla postavena k té místnosti pro tu přechodnou dobu vojenská stráž asi 6 mužů. To považuji za svou povinnost konstatovati, protože bych nebyl mohl vzíti na se, kdyby byly tyto české památky, zakládací listiny universitní a bulla Karla IV. a rukopisy velkého rektora této university Jana Husa v těchto dnech došly nějaké zkázy, a nedovedl bych zodpověděti před budoucností, kdyby tyto památky byl stihl osud Žlutického kancionálu, nebo osud praporů francouzských, které byly studenty v Berlíně spáleny! (Výborně! Potlesk.) ostatně bohudík, snad všichni Němci nesouhlasí se slovy pana rektora Naegle a doufám, že během doby to vyjde na jevo.
Nacionální význam této osnovy jest nepopíratelný, a Němci odnesou si z prvého Národního shromáždění velký finanční dar pro své voličstvo, který možno oceniti jistě pěti nebo šesti miliardami. (Tak jest!)
Slavná sněmovno! Jaký jest účel této půjčky? Vláda, pan ministr financí, praví, že předně se má krýti schodek na rozpočtový rok 1920, pak že jest třeba konvertovati půjčky na schodek roku rozpočtového 1918 a 1919; zbytek zvláštním zákonem má býti určen nějakému zvláštnímu účelu. Souhlasíme s tímto účelem půjčky, která osnovou zákonnou má býti získána. Ale mám k panu ministrovi financí tu snažnou prosbu, aby s penězi, které budou získány, se šetřilo v každém směru a aby distribuce těchto získaných peněz pro potřeby občanstva byla stejnoměrným způsobem rozdělována pro všecky třídy občanstva podle potřeby. Ostatně osoba pana ministra financí jest nám zárukou, že se to stane a že toto naše přání splněno bude. Co se podrobností této osnovy zákona týká, měl bych jen dvě poznámky: § 9. tištěného vládního původního návrhu měl velkou slabinu, a sice tu, že právě nejmenší lidé, kteří mají válečné půjčky v rukou, by byli musili upisovati obnosy, které by snad neměli k disposici. A tu, bohudík, tato slabina původní osnovy byla napravena, takže § 9., který nyní v návrhu, vytištěném rozpočtovým výborem, jest obsažen vlastně v § 4. a jest docela příznivější právě pro sociálně nejslabší vrstvy, neboť stačí, aby ten, kdo má půjčku za 100 korun, připlatil na to pouze 19 korun a dostane nový papír, jenž bude zníti na 75 korun za 100 K válečných půjček a na nových 75 korun, které budou vyšším procentem zúročitelny. Tedy tato bolest, kterou jsme nejtíže nesli v původním návrhu, byla odstraněna.
Druhá poznámka moje týká se našich kampeliček. Spořitelny jsou zákonem o dávce z majetku osvobozeny od dávky z majetku a nebudou nuceny tuto půjčku upisovati, pokud jejich jmění jest nižší než 25.000 korun. A tu se může státi, že některá kampelička snad by měla jmění takové, že by podléhalo dávce z majetku, ale bylo by jinak posuzováno vzhledem k tomuto novému zákonu než spořitelny. A tu mám prosbu k panu ministru financí: Kdyby se stalo, že by se tu a tam vyskytly ojedinělé případy, že by některá kampelička tímto zákonem byla přivedena do situace, že by byla pak jinak posuzována a papíry její jinak honorovány než papíry spořitelny, aby byl vzat individuálně zřetel k takovým ojedinělým případům.
Jinak členové klubu měli příležitost,
pokud jsou členy rozpočtového výboru, o jednotlivostech při jednání
výboru i soukromě se raditi a docílili změn a náprav. Proto se
strany našeho klubu nečiníme žádných pozměňovacích návrhů k tomu,
co nám předkládá rozpočtový výbor jako svou zprávu. Prohlašuji
jménem klubu, že budeme hlasovati pro osnovu zákona tak, jak vyšla
z rozpočtového výboru. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku p. poslanci inž.
Jungovi.
Poslanec inž. Jung (německy): Vážené dámy a pánové! otázka zaplacení válečné půjčky vrhá ostré světlo na poměry v tomto prazvláštním svobodném státě a na pozoruhodnou zrůdu parlamentarismu, ve kterém žijeme. Bylo to v roce 1916, kdy ještě bylo možno čísti v českých listech, mezi jinými i v "Národních Listech" články, jež dělaly náladu pro upisování válečné půjčky. A bylo to v týž čas, že české banky, a prvé radě opět Živnostenská banka, rozesílaly na všechny strany provolání, jež vychvalovala přednosti válečné půjčky. Já sám byl jsem mezi oněmi šťastnými, kterým týden co týden prospekty takového druhu byly houfně zasílány, které v nejkřiklavějších barvách líčily přednosti válečné půjčky. (Německý výkřik: Tehdy rozuměli dobře německy!) Ano, velmi dobře! Tehdy dr. Kramář nebyl ještě úplně jist, na kterou stranu se přikloní jazýček váhy ve veliké válce.
Tenkráte páni z okolí dr. Kramáře nebyli ještě zcela jisti, na kterou stranu by se měli postaviti, nevěděli tehdá určitě, zda ústřední mocnosti přece nezvítězí, a v té době byly ještě stále vysoko ceněny řády Františka Josefa a železné koruny i u této strany sněmovny. Když pak nastal obrat, a zvláště po převratu, když české banky zbavily se válečné půjčky ze svých pokladen, tu najednou bylo prohlášeno, že český stát není povinen platiti válečnou půjčku.
Z této nálady pak vzešla i první vládní předloha o válečné půjčce ve spojení se zaplacením válečné půjčky. Tato předloha obsahovala již v nadpise krvavý výsměch proti obsahu. Zněla totiž: "Zákon o odškodnění majitelů rakouských a uherských válečných půjček a o IV. státní půjčce Československé republiky. To stálo vážně jako titul vládní předlohy, jejíž skutečný obsah byl ten, že majitelé válečných půjček mají býti vyvlastněni. Tato předloha zákona byla podepsána jménem p. ministra dr. Engliše. První díl titulu mimovolně upomíná na slova z Fausta: "Šeptají anglicky, když lhou". (Veselost.) Neboť obsah znamenal vše jiné než odškodnění majitelů válečné půjčky. Já sám osobně a také ještě jiní kolegové měli jsme zprvu skutečně pocit, že zde p. dr. Engliš nedal pověření svému vlastnímu duševnímu dítěti, nýbrž jakémusi duševnímu nalezenci, a že otcovství nelze správně zjistiti. Protože pak nyní v tomto státě věci se mají tak, že Němec má býti obětním beránkem, odsoudili jej tedy k úloze toho, jenž v tomto sporném případě má zaplatiti alimenty.
Ač to byla čistě hospodářská otázka, jež netoliko jen Němců se týká, jež ve stejném rozsahu také i Slováků se týká a snad také není zcela bezvýznamnou pro Čechy, byla tato otázka označena jako výhradná otázka Němců. To upomíná mne na jednání, která svého času v roce 1914 byla vedena v moravském zemském sněmu, když otázka sanace zemských financí a úpravy učitelských platů byla na denním jednacím pořadu. Tehdy místodržitel Bleyleben si nás poslance povolal a prohlásil asi toto: Sanace zemských financí je věcí Čechů, úprava platů učitelských věcí Němců. Následkem toho se to vyrovnává a obě strany budou snad pečovati o klidný průběh jednání. Při tom bylo na Moravě nejméně dvakrát tolik českých než německých učitelů. A tato velkolepá hra, označovati hospodářské otázky takového druhu, jež týkají se ne pouze jediného národa, nýbrž veškerých národů tohoto státu, za výhradní záležitost jediného národa, tento způsob opakuje se v tomto státě. Takové vydávání zákonů v tomto státě, to je nepřekonatelné a věru příznačné pro poměry v tomto státě a i v tomto sněmu. (Posl. dr. Baeran [německy]: Snad také zlodějské!) Tento výkřik není špatný, nepotřebuji jej však opakovati. Účel všech těchto zákonů jest dvojí: vždy musí býti podle názorů pánů Čechů zlí Němci za něco potrestáni, neví se sice zač, ale musí býti potrestáni. To je jednou jisté, to jest nezvratná skutečnost. Dále však jest sledován druhý účel, totiž vytáhnouti z nich vedle toho tolik, kolik jen možno. Tak náš los má býti takový: S jedné strany obětní beránek, s druhé strany dojná kráva a mezi tím věčným kolísáním mezi obětním beránkem a dojnou krávou pohybují se všeobecně vůbec všechny věci. Páni Češi by měli opravdu uvážiti, že ten, kdo chce jednou ranou zabíti dvě mouchy, lehce uhodí vedle, a kdo se chce posaditi na 2 židle, snadno může se posaditi mezi obě. To platí nejen o tomto případě, to platí i o různých jiných. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
Nyní však, jak se má věc s celou tou vládní předlohou? První návrh zákona najednou zmizel, právě tak rychle, jako oněch slavných 14 bodů Wilsonových se ztratilo. Kdežto ještě minulého pátku finanční výbor dosadil podvýbor k projednávání této otázky a tento podvýbor ještě téhož dne se sešel, aniž ustanovil se na nějaké podstatné změně, byla v pondělí podvýboru předložena úplně nová předloha, která opětně podle titulu byla označena jako vládní předloha, která však byla ve výboru tom vydána jako návrh zpravodajův. V úterý, aniž výbor se usnesl na jakékoliv změně, vykazovala předloha podstatné změny. Tu pracovali skřítkové přes noc! Změny byly v § 3 a § 4. V § 4 byl dán dodatek, ve kterém bylo stanoveno, že zúročení všech těch papírů označených ve skupině B snižuje se s 5 1/2 na 5%, a to po době 15ti let. To není bezvýznamná změna, která přece neměla bez usnesení výboru do předlohy přijíti. A mimo to byly v §§ 3. a 4. změněny letopočty. Pan zpravodaj prodloužil pravděpodobnou dobu života československého státu o čtyři roky; původně bylo to od roku 1926 do 1970, nyní lhůta ke slosování a vyplacení změněna na dobu od 1930 do 1974. Pan zpravodaj na všechen způsob zdá se býti jiného mínění.
Druhá předloha byla, ovšem na oko jenom, lepší než prvá, ale pouze na oko, ve skutečnosti ne, neboť ve skutečnosti jeví se ještě nebezpečnější než prvá. § 13 první předlohy, který zněl: "Jestliže později bude vydán zákon, kterým Československá republika by měla poskytnouti majitelům rakouských a uherských válečných půjček odškodnění, nesmějí býti v tomto pozdějším zákonu stanoveny tak příznivé podmínky, jako v zákoně tomto." To byl konečně vyslovený nesmysl, jeho obsah neznamenal ničeho jiného, než že ukládá této sněmovně dobrovolnou kastraci, a to není možno ani na tomto sněmu snad požadovati. § 12 nové předlohy jeví se jako podstatná změna k horšímu. Neboť nyní zní, že všechny ony fysické a právnické osoby, podléhající dávce z majetku, které neužijí t. zv. výhody tohoto zákona, nedostanou již vůbec jiné náhrady za válečnou půjčku. Tedy circulus bohemicus!
Ovšem byla hranice jmění stanovena místo 10.000˙- K na 25.000˙- K. To bylo však jediné zlepšení, jehož bylo docíleno. 25.000˙- K je podle názoru většiny tohoto sněmu již jmění, jež má kapitalista, 25.000˙- K podle poměrů předválečných měřeno má skutečné ceny 2.500˙- K. (Německé výkřiky: Ale československé měny, to platí více!) Československá měna má hodnotu 1/8 staré rakouské měny. Tento § 12. vyznačuje vládní předlohu, obsah tohoto zákona, jako vyslovenou nucenou půjčku pro majitele válečných půjček, mají-li přes 25.000˙- K jmění. Je-li již tím potvorným, ještě více jest takovým v § 9, zvláště v druhém díle tohoto §, který zní: "Peněžní ústavy, jež převzaly úpisy rakouské a uherské válečné půjčky ve smyslu §§ 6. a 7. do zástavy, jsou oprávněny, neužije-li dlužník svého upisovacího práva ve lhůtě, jež má býti stanovena nařízením, prohlásiti lombardní dluh ihned splatným, válečné půjčky v zástavu dané v ceně zástavy přejmouti, nejméně ale v kursu 50, nejvýše 75% hodnoty tel quel, u úpisů válečných půjček, jež byly zastaveny od právních subjektů uvedených v § 3., vždy v kursu 75% tel quel do vlastnictví, a na vlastní účet užíti práva upisovacího podle § 4." Nyní ovšem mají slova tel quel z návrhu zmizeti. Nemohu-li to určitě tvrditi, dlužno to odůvodniti tím, že nám ve výborech neoznamují ničeho, ani toho nejdůležitějšího, v řeči, které rozumíme, že my zůstáváme v úplné nevědomosti a sedíme zde jako páté kolo u vozu! Všechny práce ve výboru byly zbytečnou námahou; se všech stran byly od Němců činěny pokusy, aby pánům s české strany bylo dokázáno a vyloženo, že zde nejde pouze o věc německého národa, ale že jde tu o věc schopnou hluboko zasáhnouti do hospodářských poměrů všech národů tohoto státu, o věc, jež přímo povede ku shroucení národního hospodářství. Všechny tyto věci zůstaly jednoduše marnými, každý poukaz byl odmítnut, každý návrh byl prostě přehlasován. Jiní páni kolegové mimo mě dali různé pozměňovací návrhy. Bylo na to poukázáno, že je nutno válečnou půjčku v plném rozsahu uznati a získati potřebné částky na vyplacení jich dávkou z majetku. To byl jeden popud, který byl dán se strany německých sociálních demokratů a s kterým jsme předem souhlasili. Já sám jsem navrhl, aby válečná půjčka byla od státní půjčky oddělena, ministr financí byl zmocněn, aby vypsal krátkodobou půjčku v pokladničních poukázkách a aby zákonně v podzimním zasedání upravil honorování válečné půjčky za plnou nominální hodnotu. Vše bylo marné, také veškeré pozměňovací návrhy k jednotlivým paragrafům - včera jsme se namáhali do 10 hod. večer - zůstaly bez účinku, ať byly dány k tomu neb onomu paragrafu. Já sám podal jsem pozměňovací návrhy k § 7, dále 9 a 12. v tom směru, aby zvláště paragraf 12 to bylo také od jiných stran navrhováno který dělá ze zápůjčky nucenou půjčku, z tohoto zákona zmizel, dále aby § 9, který rovněž musí býti nazván vysloveně nepřirozeným, buď zcela, nebo z části byl zrušen. Z některých stran bylo navrhováno, aby byl úplně škrtnut, z jiné strany, také ode mne, byl činěn návrh, aby druhý díl, který jsem zde četl, byl zrušen, ježto dává ty, kteří při uzavření zápůjčky válečnou půjčku upsali, bankám na pospas. Ten a ne jiný bude to míti následek. (Hlasy [německé]: Socialismus, demokracie!) To jest skutečně ona prazvláštní zrůda demokratismu, které se zde zastávají. Ve výboru na př. byli předem berani odděleni od ovcí, počala hra "to je většina, to jest menšina", šlo to jako u "kočebra", a již předem bylo jisto, že každý návrh z německé strany bude zamítnut. (Německý výkřik: Snad nebyl návrh dostatečně odůvodněn?) To jistě ne! Snad vedlo však k tomu to, že také pan dr. Rašín výjimkou nacházel se v naší společnosti - a to bylo velikou chybou, která se stala hned s počátku na straně Čechů, že totiž tato celá otázka byla označena jakožto politická, tak asi podle zásady: Pravý Čech sice nemůže Němce ani cítiti, jeho peníze však béře rád. Tato zásada se uchytila, uchytila se v příliš širokých kruzích. (Posl. Mlčoch: Dříve to bylo obráceně!) Pane kolego Mlčochu, myslím, že vaše jméno je poněkud příliš dlouhé, měl byste je zkrátiti na první tři písmeny! (Smích. Posl. Mlčoch: Děkuji!) Prosím.
Tento zákon byl projednáván s bezpříkladnou lehkomyslností, zatím co by se za nynějších časů mělo a mohlo žádati, alespoň aby byly organisace přizvány k poradě o tak závažném návrhu zákona - a jsou rozličné organisace - nejen svazy na ochranu majitelů válečných půjček, ale i rozličné ostatní ústavy a spolky, které byly dobrodiním tohoto zákona postiženy. Jest to ovšem prazvláštní dobrodiní. Ničeho se tedy nestalo, ani to, aby měl výbor číselný podklad k posouzení účinku na národní hospodářství, alespoň částečnému. Táži se marně, a také ostatní členové výboru marně se tázali, proč vlastně v minulém roce musel býti hlášen veškerý majetek úpisů válečné půjčky, když dnes není možno předložiti nám ani statistiku, která by nám umožnila jenom odhadnouti, jaké účinky může míti návrh zákona po svém provedení. Nyní na naše výtky, že následky tohoto zákona budou trpěti nejen jednotlivci ve velikém počtu, ale že mohou následkem toho i peněžní ústavy, spořitelny se shroutiti, říkají, že dovedou jich již ochrániti. Marně se ptám, jak je chtějí chrániti? Budou postiženy nejen přímo, ale i nepřímo.
Nepřímo budou postiženy tím, že
důvěra v tyto ústavy zmizí a ze vkladatelé podniknou na ně útok.
(Německé výkřiky: To přece chtějí! To je ten účel!) Chtějí-li
to, pak jest nastoupena cesta ovšem nejkratší. Jeden z otců tohoto
státu, pan dr. Stránský, prorokoval 22. července 1918 v
rakouské říšské radě toto: "Bude-li tedy po válce zřízen
český stát, přidrží se němečtí obyvatelé ze severních Čech raději
úrodného kraje českého, než bojkotovaného, celým světem pronásledovaného,
v celém světě nenáviděného Německa." Tehdy chtěl zajisté
říci, že v tomto blaženém státě nikdy nedojde k něčemu takovému
jako k irredentě, že v tomto blaženém státě budou všichni spokojeni.
(Posl. dr. Baeran [německy]: Máme šest druhů irredenty!) Tehdá
bylo jich osm ve starém Rakousku, dvě již odpadly. Nyní mluvil
můj straník Patzelo irredentě hladu, neboť nepozorovatelně
jest v tomto státě jakýsi stát ve státě... (Posl. dr. Baeran
[německy]: Ale vždyť žijeme v ráji! Máme všeho dost, řekl Johanis
Křtitel!)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován!
Posl. inž. Jung (pokračuje): ... stát ve státě, stát sluhů, potlačených, rdousených, stát hladovících ve státě sytých a ve státě vládnoucích. (Posl. Patzel [německy]: Knedlíkový národ, řekl Udržal!) To platí, bohužel, pouze pro jednu část, pro národnost jednu, pro státní lid, pro národnosti ostatní to neplatí. Po převratu odkryly v sobě určité majetné kruhy v německém táboře během 24 hodin české srdce a je zvláštní, že vládnoucí kruhy v tomto státě to pochopily a poměrně v krátké době tyto kruhy odstrčily. Náš národ by měl podle jednání, kterého se mu od počátku tohoto státu dostalo, všechny důvody k zášti. Nepotřebuji tu znovu na tyto věci poukazovati, které v politické debatě beztoho dostatečně byly probrány, ale jest pravda, že v naší materialistické době duševní ponížení a útisky nedotýkají se tak a nezanechávají takového dojmu jako útisky s materielní stránky. První se rychle zapomínají, ale rána, která nyní vedena je na hospodářském poli, a sice vysloveně s tím cílem, aby německé národní hospodářství bylo postiženo, ač dle mého přesvědčení bude to ranou i pro hospodářství jiných národů tohoto státu, tato rána nebude tak rychle zapomenuta a nepostihne také nás Němce samotné. Postihne také neméně tak silně Slováky, postihne, ovšem v menší míře, ještě však dosti, i Čechy.