Pátek 11. června 1920

Předseda (zvoní). Uděluji slovo generál. řečníku pro panu kol. Stivínovi.

Posl. Stivín: Slavná sněmovno! Debata o vládním prohlášení, kterou mám čest jako poslední řečník končiti, nepodala dle mého soudu správný obraz politického vnitřního života v našem státě, poněvadž poměry povolební a následky dosavadního stavu v republice jistě přiostřily jednotlivé projevy, a já věřím, že časem se vývoj vzájemného styku i nazírání i politické prakse bude brát cestami jinými, než jak by se z dnešních projevů v této debatě učiněných zdálo.

Dovolte mi, abych promluvil v první řadě, máme-li mluviti o prohlášení této vlády, o věci, která dle mého soudu byla v této debatě málo, ba snad vůbec nebyla vyzdvižena. My nemůžeme poměry u nás, zejména otázku sestavení vlády posuzovat jenom s hlediska našich domácích poměrů, s hlediska jenom našeho státu, nýbrž je nezbytně nutno, máme-li nalézt správnou orientaci, abychom se podívali, jaké tendence jdou dnes celou Evropou. A tu vidíme, že úmysl obroditi starou Evropu po světové válce opět na základě starých hospodářských a společenských řádů vyvolává dnes nedlouho po ukončení světové války řadu zjevů, jež lze označiti jako postup světové reakce. A my máme to štěstí, že tato reakce se zejména velmi ostře projevuje ve státech, které naši republiku obklopují. Právě dnešní noci došla zpráva o demisi sociálně-demokratických členů vlády v republice Rakouské, zpráva, která je předzvěstí toho, že koaliční systém sociálních demokratů a křesťanských sociálů stává se v republice Rakouské nemožným. V těchto dnech skončeny byly volby do říšského sněmu v Německu, které rovněž dávají tušiti, že nebude na dlouho pravděpodobně možno udržet v Německu koaliční vládu složenou ze zástupců buržoazie a sociální demokracie, že i tam bude nastolen systém vlády buržoasní a se všemi toho důsledky jak pro stát, tak i pro proletariát.

Bylo by snad zbytečno mluviti o dalších našich sousedech. Vidíme Polsko uváděné reakcí šlechtickou na pokraj zkázy, vidíme Maďarsko, úpící dnes pod strašným bílým terorem. A to jsou všecko zjevy, které dle mého soudu vyrůstají z toho, že protivy mezi třídou pracující a mezi třídou buržoasní se čím dále tím více přiostřují přes všecky pokusy překlenouti se přes ně nějakými vládními koaličními systémy. I přes dobrou vůli sociálně demokratických a dělnických stran v těchto státech postupuje vývoj ve stranách a v politickém životě tím směrem, že na jedné straně buržoasie staví se v odporu proti socialismu stále tvrdošíjněji a zarputileji, na druhé straně ve vrstvách proletářských vzrůstá touha po rychlém zlomení všech okovů, pod nimiž dělnické třídy dosud úpí.

Z toho plynou potom zjevy, které lze sumárně nazvati krisí koaliční politiky a které, netřeba si toho zapírati, se projevují také u nás. U nás krise koaliční politiky dle mého soudu nastala tím dnem, kdy strana pana dra Kramáře v loni v květnu vypověděla souručenství, českými stranami uzavřené po převratu pro období vybudování našeho státu. Důvod, kterým národní demokracie tehdy svoje vystoupení odůvodňovala, byl ten, že ve vládě, v níž byli ze 16 ministrů pouze 3 sociální demokraté, se příliš silně uplatnil bolševický směr. Byl to prostě odpor proti socialismu a proti jakýmkoliv ústupkům dělnické třídě v tomto státě. Od té doby krise koaliční politiky zřejměji postoupila a tu je, pánové třeba, abychom si nedělali o těchto věcech nějaké klamné představy, jaké má dle mého soudu na příklad pan kol. monsg. Šrámek. Tato krise nevyrůstá z poměrů vnitřních v jednotlivých politických stranách, ani z poměrů ve straně sociálně demokratické. Tato krise koaliční politiky vyrůstá z hlubších poměrů a já bych to řekl konkrétně, když se zde mluvilo o jednotlivých otázkách, že u nás krise koaliční politiky čili to přiostřování protiv a větší napětí mezi dělnictvem a buržoasií nevyrůstá snad z toho, že by někdo uměle mezi dělnictvem agitoval, nýbrž vyrůstá prostě z toho faktu, že zatím co na jedné straně v tomto státě dělníci jako třída pracující, třída výrobní, konají spolehlivě a věrně svoji povinnost, na druhé straně buržoasie tomuto státu odpírá chléb a odpírá mu finanční prostředky. (Tak jest! Výborně! Potlesk.)

My jsme, pánové, v minulém Národním shromáždění měli 7 nebo 8 vyživovacích debat. Mluvilo se tam všecko možné, měli jsme všecky možné porady, jak ten problém výživy řešiti a kam jsme došli? Toto Národní shromáždění, když se rozcházelo, dalo pracujícímu lidu do vínku půl bochníku chleba na týden. (Výkřiky.)

Pánové, druhá věc je otázka finanční. K otázce finanční podrobně vrátím se ještě později, ale chci říci teď jenom tolik, že je přece nemožno, abychom trvale udržovali jako nosná síla ve státě vládní systém, v němž jedna třída koná vůči státu svoji povinnost, dává státu k disposici svou pracovní sílu, kdežto vrstvy majetné odpírají státu finanční prostředky do takové míry, jak se to ukázalo při nynější poslední premiové půjčce, a nutí stát potom k takovým opatřením, jako je právě předložena osnova zákona o částečném uznání válečných půjček. (Výkřiky.) To byl asi, řekl bych, smysl názorů pana monsg. Šrámka i jiných pánů, kteří v této debatě mluvili, a já bych to řekl konkrétně takto: V této republice není nebezpečným Muna, nýbrž v této republice jest nebezpečným Šamalík, nebezpečným v této republice je lid, který se fanaticky staví proti státnímu hospodaření, a ti vyvolávají tyto spory, tyto proudy v dělnictvu... (Různé výkřiky. Hluk.)... to vyvolává pak další následky. (Posl. Najman: Proč nemáte chleba, když s ním stát hospodaří?)

Pane kol. Najmane, ty argumenty jsou velmi nebezpečny. Když nastala v Rusku bolševická vláda a nebylo pro dělníky dosti bytů, počali měšťáci štváti dělnictvo a říkali: Máte dělnickou vládu a bytů vám nedává. A tu Lenin nařídil rekvisice bytů. Neříkejte tedy proč nemáte chleba. Když sedláci neodvádějí, nemůže býti. (Potlesk. Hluk.)

Předseda (zvoní): Slovo má pan kolega Stivín.

Posl. Stivín (pokračuje): Nyní, pánové, k té druhé otázce, která zde byla tenorem téměř všech pánů řečníků. To jest, že v době, kdy zřejmě prožíváme krisi koaliční politiky z důvodů, které jsem naznačil, v té době se stále zde vyskytuje touha, aby byla vytvořena tak zvaná všenárodní koalice, jak to zejména velice vřele jako své přání vyslovil pan dr. Kramář. My jsme již řekli veřejně při jednání o sestavení této vlády a říkám to zde znovu jako stanovisko naší strany a našeho klubu, že my si žádné všenárodní koalice nepřejeme. Buďme si jasni v tom, a ať při své politice se neoddáváte ilusím! Československá sociální demokracie na vytvoření nějakého nacionálního bloku nemá žádného zájmu.

Jsou to důvody několikeré. Předně máme velmi truchlivou zkušenost z první vlády republiky, kde jsme musili v ministerských radách a koaličních poradách sváděti boje nejenom o vyrovnaní nebo sblížení stanovisek mezi námi a sedláky, nýbrž kde byla situace ještě komplikovanější tím, že jsme musili sjednávati kompromis se zástupci strany katolické a se stranou, která representuje zejména bankovní a velkoprůmyslový kapitál. To vedlo k tomu, že první vláda republiky nebyla s to, aby předložila Národnímu shromáždění nějaké kloudné osnovy zákonů. Dva velké zákony, které v té době byly sdělány, zákon o 8 hod. práci a zákon o volebním právu do obcí vzešly z iniciativy poslanců a vláda dala k němu své placet. My pokládáme tento systém za neschopný práce, za neplodný, a to jest jeden důvod, proč se proti tomuto systému stavíme. Dále pokládáme jej za nebezpečný i z důvodů pokroku, pokládáme jej za první krok k tomu, aby v našem státě se počaly uplatňovati reakcionářské tendence, které byly zakrývány národnostním rázem vlády a heslem, že Čechové chtějí vládnouti proti Němcům. A pánové, z toho důvodu právě, jak jeden pan kolega správně poznamenal, že jsme stranou internacionální, nemáme žádné příčiny, abychom pálili mosty, které vedou od nás k německým našim soudruhům. (Výborně! Potlesk.)

Nyní, pánové, ještě k druhé věci. Já jsem psal více než před rokem několik měsíců po převratu již o té otázce do vídeňské revue "Kampf", že problém, kdo bude v naší republice vládnouti, na jaké soustavě vláda republiky bude vybudována, jest nejtěžším problémem naší vnitřní politiky. Ale tenkráte jsem si ještě nepředstavoval ten problém tak těžkým, ten oříšek tak tvrdým, jak se dnes ukazuje. Tedy složení státu našeho, složení stran, složení národností je takové, že je velmi těžko vytvořiti v tomto parlamentě vládní majoritu. Vy jste to viděli a vidíte to dnes, že v tomto směru narážíme na nesmírné obtíže a budeme narážeti, nechceme-li zde vybudovati systém, který by do budoucnosti nevedl k tomu, co my v zájmu státním i v zájmu chudého lidu máme na zřeteli. Tedy v tomto směru je jasno, že jestliže vláda má býti u nás vytvořena na nějakém určitém podkladě, který by zaručoval stabilitu státu a stabilitu vnitřního života, že v prvé řadě bez nás, bez sociální demokracie žádnou majoritu v této sněmovně nevytvoříte a že se prostě musíte s tímto stavem věci smířiti jako s důsledkem demokracie, musíte s ním počítati a dle něho zaříditi svou politiku, ať je vám to příjemné nebo ne. (Hlas: Ale vy máte povinnost tu majoritu vytvořiti.) Ano, my jsme ji také vytvořili. (Hlas: To se ukáže při hlasování.)

Kolega Šrámek, který bývá velmi šetrným ve svých politických projevech, přišel k nám s velkým kázáním o vnitřních poměrech naší strany. Já bych se neodvažoval zde z této tribuny zasahovati do poměrů kterékoliv politické strany, poněvadž to pokládám za domácí záležitost klubu a vedení každé strany. Když už se ale o tom mluvilo, řekněme s i, že to kázání nám udělené bylo zcela zbytečné. My máme prohlášení všech členů našeho klubu, že do jednoho muže hlasujeme pro vládní prohlášení a jeho bude vzetí na vědomí. A co bude dalším důsledkem, to jest jistě naší vnitřní věcí. (Posl. Dubický: Ale také věcí republiky!) Já jen chci říci tolik, že pan kolega Šrámek i ostatní pánové se mýlí, domnívají-li se, že sociální demokracie jest jen politickou stranou. Sociální demokracie je v prvé řadě hnutí hospodářské, družstevní a odborové. Politická strana zejména dnes, kdy jsme dostali demokratický volební řád a kdy jsme na cestě k to mu, abychom občanské svobody dosáhli, politická strana má v našem hnutí svůj úkol z velké části naplněn a do budoucnosti stává se jen vykonavatelem vůle hospodářských složek našeho hnutí. U nás není politická strana tím, na čem by dělnické hnutí stálo a trvalo. Je jen prostředkem, kterým my pracujeme a proto, když mluvíte o sociální demokracii, musíte mysliti na naše hnutí a nejenom na politickou stránku. Proto nechte si z hlavy vyjíti všechny myšlenky o tom, že bychom my pro nějakou politickou doktrinu nebo pro nějakou disciplinu, nebo pro nějaký tak zvaný zájem státní šli tak daleko, že bychom rozpoltili sociální demokracii jako stranu politickou. Pro nás v prvé řadě - a myslím, že jest to i v zájmu státním důležito - aby jednota hnutí dělnického zůstala zachována, abychom dělnictvo naše nehnali tam, kde jsou dnes neodvislí a Scheidemanovci v Německu. (Potlesk.) A proto půjdu tak daleko, že řeknu, že pro nás v tomto ohledu jest i názor nebo stanovisko ke koaliční politice něčím podřízeným. Když, pánové, nebudete spokojeni s tím, nebo poměry budou takové, že nebude možno, abychom ve vládě vytrvali, naši soudruzi ministři půjdou klidně okamžitě, jakmile strana jim k tomu dá pokyn. My na tomto koaličním systému nelpíme, a přáli bychom si, aby pánové z jiných stran se nedomnívali, že nám prokazují službu nebo ústupek, když s námi společně koalici tvoří, nebo když by chtěli ten útvar vládní ve vývoji poměrů umožnit. (Výkřiky.)

Vedle obžaloby, kterou na nás vznesl monsignor Šrámek, byla na nás vznesena ještě jiná žaloba. Pan dr. Lodgman ohlásil, že obžaluje československou sociální demokracii před celým světem za to, že nekonala jako strana dělnická a socialistická svou povinnost. Pánové, tuto hru my známe. Máme to u nás taky. To je ta stará hra, že německý nacionál od svých sociálních demokratů chce, aby byli nacionální a od těch druhých chce, aby byli internacionální. My to máme u nás taky. Nám dávají dnes za příklad sociální patrioty, kde jaké na celém světě, ale od německých soudruhů a Seligera by chtěli, aby byli internacionálnější než Lenin. V tom směru myslím, že na nás takové žaloby před světem nepůsobí již proto, poněvadž skupina, kterou pan dr. Lodgman zastupuje, nemá k takovým žalobám práva. Tohoto práva za světové války pozbyla. Nerepresentuje prostě v tomto státě živel, který by se mohl před světovým tribunálem demokracie sebeurčení a svobody domáhat. Pokud ovšem jde o německé sociální demokraty, tu se má přirozeně věc poněkud jinak. Jestliže pan dr. Kramář strkal do jedné řady, do jednoho spřežení soudruha Seligera a pana dra Lodgmana, pak pánové, my s našeho hlediska díváme se na věc jinak. Já bych strkal do jednoho spřežení pana dra Kramáře s panem drem Lodgmanem (Potlesk. - Posl. Stoupal: U Čecha se to přece trochu divně vyjímá!) o tom chci právě mluviti. Pan dr. Kramář velice pěkně vystihl charakteristiku staré německé měšťácké politiky. Já vám mohu říci, pánové, byl jsem na voličské schůzi německé sociální demokracie v Liberci v těchto volbách a tam nějaký německý kandidát sociálně demokratický téměř týmiž slovy činil německé buržoasii výtky jako včera dr. Kramář. Tento úkol soudce - jsem přesvědčen - obstarají naši němečtí soudruzi, bez pomoci dra Kramáře.

Ale jiná věc jest tato. Jak známe z činnosti národní demokracie a z některých včerejších výroků p. dra Kramáře, jedná se tu o něco jiného, totiž s těch hledisek, se kterých p. dr. Kramář a národní demokracie vycházejí ve vnitřní politice našeho státu, jedná se tu prostě o ten přerod, že za dra Kramáře v Rakousku jeho místo v republice zaujímá p. dr. Lodgman, ale to místo Lodgmanovo v Rakousku nyní zaujímá u nás p. dr. Kramář. Názor, který on má na úpravu vnitřních poměrů v naší republice, jest blízký té mentalitě, kterou v říšskoněmecké politice triumfoval Bismark. Nyní, pánové, pokud jde o německou sociální demokracii a její návrhy a názory, jež zde má v ohledu ústavy a vnitřních reforem našeho státu, soudím, že by žádný z nás, kdo činnost německé strany sociálně demokratické sledoval, nemůže zazlívati a vytýkati německým sociálním demokratům, jestliže se v našem státu domáhají národnostní autonomie a sebeurčení, poněvadž oni to byli, kteří tento program hájili již v Rakousku a hájili jej zejména v době válečné, kdy vystoupila zimmerwaldská levice s přímým požadavkem za národnostní neobmezenou samosprávu na půdě bývalého rakousko-uherského státu. Prosil bych, aby se to rozlišovalo, že tam v těch dvou řadách lavic nesedí jeden tábor, jak říká p. dr. Kramář, nýbrž tam jsou tábory dva: sociálně-demokratický a německo-nacionální, měšťácký, mezi nimiž je hluboký rozpor a mezi nimiž nelze shledávati toho pojítka myšlenek, které zde bylo nadhozeno. (Posl. dr. Stránský: Za chvíli se na ten rozpor podíváme!) Pane doktore, to jest chybou vás všech. Vy, dle mého soudu, to jsme viděli z velké řeči p. kol. Mlčocha, nemáte dosti jasno o tom, co to je a co chce sociální demokracie. A to není žádná nevýhoda, jestli náš nepřítel špatně je informován a má-li kanony, které nedonášejí a má-li místo ostrého meče tupou kudlu. To pro nás není žádnou vadou, ale myslím, pánové, že tolik by se mohlo věděti., že to, co nás s německými soudruhy pojí, jest to, že jsme společně zúčastněni toho ohromného světového zápasu pracující třídy za svobodu, že máme jednotný názor na hospodářství, organisaci světa, jednotný názor na postup proletariátu. To jest něco ohromného, že to, co nás dělí v ohledu národnostním ustupuje značně do pozadí.

Jsou zde se strany německé sociální demokracie návrhy na změnu ústavy. U nás se velmi rádo mluví tím tónem, že v každém takovém podnětu se hned vidí irredenta, nebo velezrada ve starém pojmu, který jsme měli pochovati se starým Rakouskem do toho hrobu. Řeknu otevřeně, že ústava nemůže býti přece pokládána za nějakou svatosvatou monstranci, které se nesmí nikdo dotknouti. My, oba řečníci našeho klubu ve starém Národním shromáždění při projednávání ústavních předloh jsme výslovně prohlásili, že s touto ústavou do posledního puntíku nesouhlasíme, a že případně přijdeme se svým návrhem na změnu, na revisi této ústavy. Ústava přece není nějakou zkamenělinou, ústava je něčím živým, co se musí prostě přizpůsobovati poměrům, a jestliže jste, pánové, dělali ústavu ve starém Národním shromáždění, kde byla naše strana v nepatrném zastoupení proti své skutečné síle a kde jsme neměli tu moc a tu sílu, abychom svá hlediska uplatnili, pak musíte dovolit, abychom dnes, kdy lid za námi stojí daleko ve větší míře, mohli tuto svoji mocenskou sílu uplatniti. To byste dělali dojista i vy, kdybyste se octli v naší kůži. (Poslanec dr. Stránský: Ale přece ne ve smyslu Seligerových puntíků!)

To je jiná věc. Takovým Seligerovým puntíkem je, pane dre Stránský, odstranění senátu. S tím my souhlasíme a otevřeně jsme to prohlásili, poněvadž jest to zbytečná korporace. Jiným puntíkem jest odstranění byrokratického systému, pocházejícího z doby Marie Terezie. V tom se my s německými sociálními demokraty scházíme. Najde se celá řada věcí, které budeme i my sami pokládat za zdroj k tomu, aby se zde nějakým způsobem revise a reformy ústavy prováděly. Já to říkám ale jen proto, aby se u nás, jakmile se vysloví slovíčko o revisi ústavy, nebo o nějakých návrzích na změnu ústavy, hned z toho nedělal oheň na střeše. Máme jasno, že, máme-li jako sociální demokraté v tomto státě jíti ku předu a máme-li dospěti brzo toho cíle, který otevřeně prohlašujeme, že chceme tento stát přetvořiti v republiku socialistickou, pak přirozeně, pánové, nemůžete od nás žádati, abychom jakýmkoliv způsobem podporovali politiku, jež by vedla k vytvoření propasti mezi českým a německým lidem v tomto státě. Náš zájem je přece v tom, abychom mohli vésti boj za socialismus v tomto státě společně, a ten zájem jest proto, abychom z tohoto státu udělali nové Švýcarsko a ne nějakou novou Macedonii. To jsou dvě cesty, které se zde rozcházejí a jsem toho názoru, že k té cestě za novým Švýcarskem jde sociální demokracie s tím systémem vládním, ve kterém dnes stojíme, a k té cestě za novou Macedonií vede přímo politika pana dra Kramáře.

Nyní, vážené shromáždění, byly zde se strany německé sociální demokracie i se strany německé buržoasie přednášeny názory o národnostní autonomii. A tu je třeba, když počneme jednou o těchto věcech mluviti, abychom mluvili jasně a abychom si také řekli, že národnostní otázka v našem státě je něco podstatně jiného než byl národnostní problém ve starém feudálním Rakousku a že my si musíme také u nás zrevidovati ten pojem národnostní. My sociální demokraté vycházíme z toho hlediska, že ty staré boje, které od velké francouzské revoluce až do světové války téměř nepřetržitě byly národnostmi vedeny o vytvoření jednotných národnostních států, jsou periodou, která náleží minulosti. Už před světovou válkou se jevila snaha působiti k tomu, aby vedle národnostních hledisek při tvorbě státu se uplatňovala také hlediska geografická, hospodářská, prostě hlediska existence a možnosti působení takového státního celku. A tu bude dobře, když si předně řekneme u nás, co to pojem národnosti jest. I v tom směru u nás se bez všeho přejímá jak na české, tak i na německé straně terminologie, kterou jsme převzali ze starého Rakouska. Je přece známo, že u západních národů pojem národnosti jest přece něco docela jiného, že ku př. ve Švýcarech jsou obyvatelé několika národností a pokládají se za národ jeden. My chceme právě působiti k tomu, abychom tyto staré přežitky Rakouska překonali a tím zde vytvořili nové ovzduší pro posuzování národností, ne ze stanoviska prestiže, se stanoviska mocenského, nýbrž především s hlediska naprosto praktického. A v tomto máme za sebou velikou autoritu v německé sociální demokracii, v muži, který právě v otázce národnostní vybudoval zcela novou myšlenkovou soustavu, t. j. nynější státní kancléř německý Karel Renner, který právě ve svých spisech, zejména za války zdůrazňoval názor, že není možno stavěti stát jen na principu národnostním, nýbrž že se musí přihlížeti také k tomu, aby byly tyto státy schopny života. Renner ve své knize "Das Selbstbestimmungsrecht der Nationen", která vyšla za války, ostře protestuje proti tomu, aby jeho myšlenka národnostní samosprávy byla vyháněna do extrému takového, který by znamenal atomisaci státu, který by ochromil státní celek, a vyslovuje se proti tomu, aby v tom směru jeho názory byly do krajnosti přeháněny.

Nyní, vážené shromáždění, k některým otázkám, které se dotýkají našich vnitřních poměrů. Já mám za svou povinnost vysloviti také z tohoto místa praní, aby co nejdříve bylo provedeno definitivní obsazení ministerstva národní obrany. Já pokládám za fysicky nemožné, aby ministerský předseda Tusar mohl tento ohromný aparát sám ovládati, a pokládám to za nebezpečné právě proto, že ho nemůže trvale ovládati a není příčiny, pro kterou by tento resort trvale nemohl býti obsazen. My právě proto na to naléháme, poněvadž si přejeme, aby v ministerstvu národní obrany byly provedeny některé velmi pronikavé změny. Pánové, to finanční hospodářství tam, myslím, by mohlo velmi hluboko zavésti naší republiku, tam se počítá ne na miliony, nýbrž na miliardy. Vedle toho jsou tam některé zjevy, které nejsou právě okrasou našeho státu a já řeknu v prvé řadě... (Hlas: Vojenská policie!) - ano - jest to zřízení vojenské policie. My jsme si svého času dali práci a chtěli jsme zjistiti, co to vlastně vojenská policie jest, a my nejen, že jsme nemohli zjistiti zákon nebo nařízení, kterým tato vojenská policie byla zřízena, nemohli jsme však ani zjistiti, kdo za tento ohromný aparát nese zodpovědnost. Pánové, kdo máte poněkud co činiti v Praze s denním politickým životem, přiznáte mi, že zřízení vojenské policie jest do jisté míry rakovinou našeho politického života. Zde jednotlivci, prostí vojáci nebo jednotlivci i z vrstev občanských jsou přímo pěstěni k tomu, aby nejen sledovali vnitřní politický život a donášeli z něho zprávy, nýbrž přímo, aby si zprávy tyto vymýšleli a dělali nepravdivá udání za vlasy přitažená. A druhá věc: Tomuto vojenskému systému, vojenské policii děkuje naše republika za tu blamáž, kterou utrpělo její soudnictví s procesem s Munou a soudr. Také tato aféra byla z velké části způsobena těmito živly a touto provokatérskou činností a bylo by si proto přáti, aby byla zjednána co nejrychleji náprava.

Pokud se týče, pánové, ostatních věcí, máme určité námitky proti zřízení ministerstva pro zahraniční obchod, ale poněvadž předloha vládní jest zde již podána, budeme míti možnost ve výboru sněmovny své námitky přednésti a své stanovisko uplatňovati. Myslím, že do jisté míry v dnešní době ve vládním prohlášení mohlo působiti sensačně ohlášení vlády, že nehodlá zaváděti již žádných nových daní. Dnes, kdy všechny státy mají ještě před sebou veliké finanční plány, u nás jest státní hospodářství novými daněmi patrně dostatečně saturováno, poněvadž minulé Národní shromáždění v tomto směru vykonalo práci přímo nadlidskou. Jest ovšem otázka, zda-li tento systém daňový může býti na dlouho a trvale udržován, a potěšila nás zpráva, že nový p. ministr financí hodlá v tomto směru konati již nyní přípravné práce, aby náš daňový systém nebyl tím, čím jest dnes, totiž několika příštipky na staré daňové zákonodárství, nýbrž, aby republika byla postavena na zcela nový moderní základ daňový.

My jsme v minulém Národ. shromáždění přijali řadu daní, které mohou při rozšafném hospodaření státním zaručiti dnes již tolik, že pro příští rok nebude třeba, abychom se obávali pro běžné výdaje státního schodku, že můžeme se prokázati pravděpodobně pro příští rok buďto úplnou neb téměř úplnou finanční rovnováhou v našem rozpočtu. Nyní ovšem je jiná otázka, o které jsem se prve zmínil, otázka půjček, opatření úvěrů státních pro běžná vydání, opatřování úhrad na státní schodky. My stojíme znovu před projednáváním nové státní půjčky. Stát nemá finančních prostředků a přece vidíme na druhé straně, že jest zde ve veliké a veliké míře nevybrána spousta daní, zejména z válečných zisků pro nedostatek služby berní, pro nedostatek sil, které by mohly tyto daně vybírati. Bylo by jistě žádoucno a bylo mi sděleno, že již také v ministerstvu financí se na této věci pracuje, aby co nejrychleji bylo působeno k tomu, aby konečně ti velicí poplatníci, kde jde o stamilionové daně, byli již přidrženi k tomu, aby jejich předpisy daňové byly provedeny a aby ony daně, jež jsou republice dlužni, zaplatili, poněvadž zde jde o ohromné obnosy, které možná půjdou do miliard, až se zjistí, které válečné zisky nebyly přiznány.

V tomto směru u nás v dělnických vrstvách se v prvé řadě poukazuje k tomu, že by se měly co nejvíce zdaniti a zachytiti válečné zisky a zisky nynější mimořádné doby. A zde máme opět takové věci. Kdybychom provedli, tak jak jest usneseno, celé to daňové zákonodárství a kdybychom již rychle přikročili k vybírání dávky z majetku, pak můžeme říci, že u nás skutečně mimořádné zisky z válečné i poválečné doby byly do velké míry zdaněny. Spíše dnes jest otázkou to, jak tyto daně předepsati, jak je zavčas vybrati a spíše jest také velkou otázkou to, jak všechny ty válečné zisky zachytiti, zajistiti, jak brániti stát před tím, že velká část těchto zisků se zamlčuje. (Posl. Koudelka: Od konsumentů jsou již vybrány!) Od konsumentů ovšem!

Máme ještě jinou věc, o které bylo v této debatě velmi mnoho hovořeno a kterou zabýval se zejména včera p. dr. Kramář u příležitosti, když mluvil zde o třetí internacionále. Pan dr. Kramář je důsledný a hájí od převratu v naší republice určitou politickou methodu. To mu musím přiznat, a není to jenom náhoda, nýbrž plyne to přímo z této methody, že p. dr. Kramář s jakousi závistí se dívá na politiku zahraniční sousedního polského státu a přiznává se k té politice intervenční, ve které právě dnes Polsko aktivně stojí se svými armádami bojujícími proti Rusku. Pan dr. Kramář šel tak daleko, že výsledek této polské politiky uvedl v souvislost také s otázkou těšínskou a naznačoval, že snad jsme mohli při řešení otázky těšínské očekávati od států dohodových jiné ohledy, kdybychom byli dělali tuto polskou politiku. Pánové, můžeme si jistě vybrat a určit, jakou politiku zejména vůči cizině chce naše republika dělat, ale musíme si být vědomi toho, že na příklad mezi naším státem a Polskem je ohromný rozdíl. I kdybychom nechali stranou strategické položení, je ohromný rozdíl mezi obyvatelstvem, mezi kulturní úrovní polského a českého lidu a je rozdíl mezi politickým smýšlením obou těchto národů. V Polsku nemohou se vykázat tou silou socialistické organisace, kterou máme v našem národě, a s tím musí jistě praktický politik počítat; proto, jestliže dnes polská politika šlechtická, politika, která se dala do služeb dohody, která dělá dohodě biřice proti sovětovému Rusku, jestliže tato politika dnes vede k tomu, že polský stát přímo krachuje, že stojí před zkázou vnitřní, před svým hospodářským rozvratem, jestliže dnes průmysl polský téměř všechen je za babku skoupen americkým kapitálem, pak může snad u nás býti někdo, komu se takováto politická koncepce líbí, ale my, sociální demokraté, pro tuto koncepci polské politiky žádného pochopení, žádného smyslu, žádné lásky nemáme.

Pokud jde o Těšín, soudím, že nejsou věci takové, že by vyplývala celá ta dnešní arbitráž a všecky ty věci, o kterých se mluví, z toho, že by snad měla dohoda k Polsku nějakou mimořádnou vděčnost nebo povinnost. Věc plyne prostě z toho, že celá otázka těšínská od počátku byla vzata do rukou nešťastně. Kdyby se byla řešila hned v těch dobách po převratu, jistě by se byla rozřešila daleko klidněji a snáze, než dnes; čím dále konflikt trvá, tím se stává tíže rozřešitelným. Je přirozeno, pánové, že také naše strana protestuje proti tomu, aby nějakým aktem arbitráže byla porušena mírová smlouva, kterou naše Národní shromáždění schválilo a že také my budeme velmi důrazně trvat na tom, aby jakmile ministr zahraničí dr. Beneš se vrátí a podá zahraničnímu výboru zprávu, oběma sněmovnám, poslanecké i senátu byla dána možnost promluviti v této věci svobodné, jasné a otevřené slovo a říci, že my nesouhlasíme s takovým řešením, které odporuje mírové smlouvě a všemu, co dosud bylo ujednáno.

Pan dr. Kramář v souvislosti s těmito otázkami zde mluvil také velmi mnoho o třetí internacionále. Pánové, myšlénka mezinárodní se u nás vždycky podává s určitým přídechem jakési nevraživosti, pokud jde o dělnictvo. Kde jde o to, aby se tvořily mezinárodní skupiny bankovní, průmyslnické a pod., tam se to pokládá za věc docela přirozenou. Ale u dělnictva každý pokus o mezinárodní solidaritu, o společný postup pokládá se za něco hrozného. Internacionalismus náš býval vždy vykládán jako něco protinárodního, jako něco, co z nás činí méně cenné a méně spolehlivé příslušníky našeho národa. Nebudu více o této věci mluviti, jen řeknu tolik, jestliže se hlásíme k internacionalismu, ať se v praxi projevuje pro ten či onen útvar, pro tu či onu organisaci mezinárodního proletariátu, pak máme v tomto směru v našem národě českém jednoho velikého učitele, který se nám zdá býti daleko lepším Čechem než p. dr. Kramář. A to byl Jan Amos Komenský. Čtěte jeho spisy a budete viděti, že ani sociální demokracie, ba ani její nejkrajnější křídlo v internacionalismu nejde tak daleko, jako šel veliký učitel národa Jan Amos Komenský, který svými ideami byl jedním z průkopníků myšlenky sbratření národů a solidarity veškerého lidstva. Tedy my v tomto směru nemáme žádné příčiny, abychom ustupovali od svého nastoupeného postupu, naopak lituji toho, že není dnes krystalisačního bodu, kde by se mohly všecky síly proletariátu celého světa spojiti v jeden mohutný celek, jenž by mohl jednotnou vůli dělnictva v celém světě prosazovati.

Končím tedy tím, že my, jako sociálně demokratický klub jednotně hlasujeme pro to, aby prohlášení vládní bylo vzato na vědomí. My nemáme o výsledcích nebo prosperitě koaliční politiky žádných přehnaných představ, my chceme tuto cestu spolupráce s vámi trpělivě a do posledního okamžiku vyzkoušeti. Rozdíl v naší straně jest jenom v tom, že jedni jsou v tomto ohledu naprostí pesimisté, optimistů mezi námi, myslím, vůbec není a větší naše část chce, abychom vyzkoušeli, vytrvali, pokud bude možno, a zachránili náš stát a náš pracující lid od těžkých bojů, které by následovaly, kdyby tato cesta demokracie ukázala se býti neschůdnou. Na vás záleží, pánové, chcete-li a budete-li tak loyální a tak ohleduplní ku pracujícímu lidu, abyste jeho význam, jeho sílu a jeho poslání v tomto státě pochopili, abyste jeho požadavkům vyšli vstříc, abyste také viděli v socialismu ne činitele státu nepřátelského, nýbrž naopak ideu, která teprve může tuto republiku učiniti státem, jenž bude ve světě státi pevně, jenž bude státem dokonalým a jenž také bude dělati čest našemu národu československému. (Výborně! Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP