Protivníci žádají od nás loyalitu a oddanost a uznání státní myšlenky, a to děje se před veřejností. Těšíme se z toho, že český národ dobyl si svobody. My Maďaři byli jsme vždy národem svobody milovným. (Výkřiky.) Tuto svobodu požadujeme však pro všechny. V právu je zásada, jež zní: "Nemo plus juris transferre potest, quam ipse habet. - Nikdo nemůže více práva přenésti na druhého, než sám má." Chtěl bych to politicky ohledně loyality poněkud upraviti: "Nemo plus loyalitatis transferre potest, quam ipse habuit. Nikdo nemůže více loyality druhému dáti, než sám měl." Ale i takto: "Nemo plus loyalitatis postulare potest, quam ipse habuit", to jest: "Nikdo nemůže více loyality žádati, než sám měl." (Potlesk na levici.)
A nyní přicházíme, navazujíce na včerejší srdečné nedorozumění, které měli moji bratři Slováci se svými bratry Čechy, k lékařství. Lékaři znají případ nemoci, totiž rozšíření žaludku. Nyní došli jsme k poznání, že jsme od včerejška musili prohlásiti, že tento stát trpí v přítomné době politickým rozšířením žaludku. (Veselost na levici.) Nezdá se vám? S rozšířením žaludku může člověk s pomocí doktorů, kteří ne vždycky mají pravdu, žíti, ale předčasná smrt je jistá, musí však člověk žíti v té době pouze dieticky, šovinistická jídla jsou zakázána. (Veselost na levici.) To nechť pánové vezmou na vědomí! Budou-li ale jísti šovinistické pokrmy, zastihne je dříve smrt.
Chci nyní pomalu končiti, přes
to však nemohu se nezmíniti o právu sebeurčení, proti kterému
je veliká zášť. Tu použil bych srovnání z dávných dějin. Zajisté
asi víte že druhdy byly vedeny po mnoho desetiletí náboženské
války a ze tyto náboženské boje byly zajisté tak důležité, jako
dnes boje národnostní, pokud se týče boje o právo sebeurčení.
A jak že skončily tyto náboženské války? Náboženskou svobodou.
My pak můžeme se těšiti, že mír westfalský přinesl národům v ohledu
náboženském klid. Tak bude zajisté i s právem sebeurčovacím. Právo
sebeurčení nemůže býti potlačeno; otázka národnostní jest jen
otázkou jednoho století, jest však naléhavá, bude také jednou
vyřízena - jenom že ne ve smyslu českém. To je naše přesvědčení,
že bude vyřízena právem sebeurčení. Dožijeme-li se toho my, či
-li nedožijeme, nevím, ale s tímto přesvědčením půjdu jednou do
hrobu. Ani státy nežijí věčně, a zvláště ne státy národnostně
smíšené, jmenovitě, když tyto smíšené národy nejsou stmeleny,
jako ve Švýcarsku, na základě volné vůle, ale jsou násilím drženy
pohromadě. Nechce-li se vládnoucí národ v tomto státě počítati
k Bourbonům, kteří ničemu se nenaučili a ničeho nezapomněli, musí
pochopiti, že jako se nepodařilo velikému Německu poněmčiti hrstku
Poláků, jako nepodařilo se Rakousku odnárodniti Čechy, jako se
nedaří veliké Anglii odnárodniti Irčany, tak také nepodaří se
českému národu nás odnárodniti. (Souhlas a potlesk na levici.)
Rozřešení možno hledati a nalézti pouze na základě sebeurčovacího
práva. Až ale toto dějinné súčtování uzraje, může dojíti zde jen
tehdy k snesitelnému pokoji, jestliže do té doby každý národ dostane
svou dalekosáhlou samosprávu. Jestliže vládcové tohoto státu nechtějí
porozuměti pokynu světových dějin, měla by je k tomu pobídnouti
hluboká pravda onoho nápisu, který na podstavci velkolepého pomníku
na Staroměstském náměstí jest napsán, kterýžto pomník zdánlivě
dala tesati rozumnější a spravedlivější doba. Končím citátem tohoto
nápisu a volám jej ku všem, kteří jsou nepřáteli našeho práva
sebeurčovacího: "Milujte se, pravdy každému přejte!"
(Souhlas a hlučný potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Další řečník přihlášený je pan dr. Lodgman.
Posl. dr. Lodgman (německy): Dámy a pánové! O debatě o vládním prohlášení může se snad s trochou oprávněnosti říci: "Slov bylo dosti, chceme viděti konečně činy". A je to, bůh ví, nejen osobně, nýbrž i politicky zajímavo sledovati, jak se různí řečníci s dějinnou skutečností tohoto státu a poměry v něm hleděli vyrovnati, každý dle svého nadání, temperamentu a charakteru a dle toho, jak oceňují politické události, jež nám nastávají, více nebo méně předpojati s určitého politického hlediska, anebo dle toho, oč vyšší je jejich hledisko a nadání, přenésti se přes úzce omezený prostor tak malého poměrně státu a své zraky - řekl bych - upříti na vše - na čemž nepochybně bytí či nebytí tohoto státu závisí. Pan ministerský předseda má nyní jako chef československé vlády pramálo záviděníhodnou a nevděčnou úlohu, dovolte mi říci, najíti kvadraturu kruhu nebo také analysovati větu, "jak si malý Moritz představuje demokracii". Právě to je těžká úloha dokázati, že se český imperialismus vyžívá ve formě demokracie a jsou lidé, kteří o tom poněkud pochybují. A pan ministerský předseda je nepochybně jeden z těch, kdož ve svém nitru zápasí s tímto celým demokratickým problémem, a je to tragický úkol, v němž se česká sociální demokracie dnes nalézá, totiž, že je, bohužel, nucena mezi sebou v souhlas přivésti něco, co vskutku v souhlas přivedeno býti nemůže, totiž imperialismus a absolutismus a zásady demokratické. (Souhlas na levici.) Nepomohou žádné řeči o demokracii tam, kde skutky viní slova ze lži. Ba ani mistrně lživé zprávy úřední tiskové kanceláře nemohou šalbou přes tu skutečnost přejíti, že dnes téměř celá evropská veřejnost počíná pozorovati, že se v tomto státě dějí věci, jez s demokratickým pojetím státního života nemají naprosto nic společného. Pan ministerský předseda pravil ve svém vládním prohlášení, že mu jistě dáme za pravdu, bude-li tvrditi, že svět starý se propadá a povstává nový, a mínil: My Čechoslováci jsme se postavili na stranu světa nového a vítězství spojenců nám dalo za pravdu. Nuže, dámy a pánové, kdo jsou to vlastně tito Čechoslováci, kteří se zde postavili na stranu dohody a tím do služeb nového světa? Má se tu pojem Čechoslovák pojímati v státoprávním či etnologickém smyslu, při čemž mohu zkrátka pominouti otázku, existuje-li vůbec nějaký československý národ a jeho řeč, neboť to je, abych tak řekl, věc přímo autenticky pro Evropu odbýtá, neboť nejen zákon, nýbrž i enunciace českých vládních kruhů vysvětlily, že český a slovenský je totéž, čímž my si tu hlavy lámati nemusíme. Ale, dámy a pánové, netropí se tu slovem "československý" podobná hříčka jako kdysi se slovem "rakousko-uherský a český" (böhmisch)? Domnívám se, že Čechoslovák a Čechoslovák není totéž. My Němci jsme, jak už tomu tak je, nesporně československými státními občany. Ale pánové na českých lavicích se mýlí, chtějí-li tímto starým rakouským pláštěm přikrýti ten fakt, že v tomto státě jsou právě různé národnosti směstnány, které zásadně jsou proti tomu, aby jejich národnost zanikla v nějakém všeobecném státním pojmu. Jestliže vláda nějaká prohlásí, že vítězství spojenců jí dalo za pravdu, pak je to takové pojetí, k němuž se buď můžeme připojiti anebo nemusíme. Ale jak se může sociální demokrat odvolávati na vítězství (Německé výkřiky.), tomu, pánové, nerozumím. A věří také tento zástupce sociálně demokratické vlády, že celá dějinná kontinuita mu zjedná přesvědčení, "že také Němci, kteří po dlouhá staletí v našem státě s námi žili, budou klidně spolupracovati na výstavbě státu?" Nu, velevážené dámy a panové, pokud já vím, je toto dítě, které bylo v Paříži na svět přivedeno, zcela mladého data a starý historický český stát - jak známo část německé říše, svaté říše římské německého národa - nemůže přece s nynějším státním útvarem podle moderního pojmu a také skutečností na snadě jsoucích za žádných okolností býti stotožňován. Neboť tento starý feudální stát - to, velevážené dámy a pánové, nebyl stát národní nebo národnostní - tento starý feudální stát byl státem dynastie, rodiny, třídy rodin, chcete-li, a národy v něm neměly ani špetky práva do toho co mluvit. Tedy se stanoviska pouze českého bych byl, kdybych byl chefem české vlády, nenavázal na tuto historickou spojitost. Ba, byl bych se chránil, užiti ji dokonce jako základního kamene pro logickou argumentaci. Ministerský předseda také prohlásil, že stížnost, že nynější stav je oktroj a že povstal bez spoluúčasti Němců, je proto neplatna právně, neoprávněna - ovšem, stojíme-li na stanovisku, že právo je organisovaná moc, tu má ministerský předseda pravdu. My jsme na toto pojetí státu vázáni, poněvadž není v naší moci, abychom je změnili. To je fakt! Ale, dámy a pánové, právní odůvodnění v moderním, v demokratickém a spolu sociálně-demokratickém smyslu to býti nemůže.
A nyní k jedné poznámce ve vládním prohlášení, jež také v posledním sezení senátu a také při včerejší řeči se naskytla a jež se týká zvláště mne a mého kolegy Seligra. Také pan ministerský předseda mínil, že není vinna na tom česká vláda a že by to ani nebylo bývalo jejím úmyslem, aby němečtí tuzemci byli vylučováni z parlamentární spolupráce. A bývalý ministr dr. Soukup předevčírem v senátě dokonce prohlásil, že v době převratu bylo s pány drem Logdmanem a Seligrem jednáno o utváření politických poměrů v Čechách a zemích sudetských.
Dovoluji si sděliti sněmovně, že je to pravda, že jsme já a později i kol. Seliger byli v Praze, abychom při převratu vyjednávali s tehdejším pražským Národním výborem. Dovoluji si uvésti tu, že oni pánové z českých lavic, kteří tehdy stáli v popředí politického hnutí v Praze, by mohli velmi dobře věděti, že nám nesmí býti vytýkáno, že jsme snad v Praze nebyli. Neboť já jsem skutečně byl 30. října, tedy dva dny po převratu, v Praze, byl bych býval přirozeně již předem odmítl vyjednávati o tom, jak se mají vyvíjeti politické poměry na půdě rozpadlého rakouského státu, neboť to, dámy a pánové, by bylo bývalo přirozeně velice nedemokratické, poněvadž jsem musil býti toho názoru, že o tom si má rozhodnouti každá národnost sama. (Souhlas na levici.) Ale bylo by to bývalo i naprosto dětinské. Neboť poměry by se byly podle toho neřídily, co bych byl buď já nebo někdo jiný s několika pány z české strany smluvil, a pařížská mírová konference byla by rozhodně rozhodla později a pravděpodobně na podobné ujednání by brala pramalý ohled.
Ovšem však jedna otázka byla tu a na tu měly se vztahovati naše porady: Jak se máme prozatímně vyrovnati s pány z české strany, aby bezprostředně po převratě až do ustavení nového státního útvaru administrace a správa nebyla přerušena, aby národy nehladověly, a aby správa mohla býti dále vedena. O tom nebylo docíleno žádné konečné shody a my jsme neměli na tom žádné viny. Neboť na české straně byli pánové, kteří to prohlásili přímo za směšné, aby se s námi vyjednávalo, při čemž zdůrazňuji, že to nebyl dr. Soukup (Posl. Slavíček: Kdo to byl?), ale ministr Švehla velmi lehce se dovedl toho zbaviti, při čemž mu dr. Soukup rozhodně odporoval a řekl, že se tu jedná o velmi důležitou věc, o níž se musí mluviti. Nyní, pánové, je to ovšem přirozeně jedno, avšak na nás nebudete svalovati vinu, že jsme byli vtlačeni do tohoto státu. (Potlesk na levici.) A v jedné věci mi jistě dají pánové v českých lavicích, kteří mne velmi dobře znají ze staré rakouské říšské rady, za pravdu, že jsem svoji politiku ne změnil. Provádím v tomto státě právě tutéž politiku, za kterou jsem bojoval ve starém Rakousku, neboť já jsem byl i tam pro sebeurčovací právo národů a existence rakouského státu a zájmy dynastie nebyly pro mne žádnou překážkou, abych nedoznal, že každý národ v onom státě měl právo na zvláštní státní útvar, nebo, kdyby se k tomu odhodlal, na spojení s ostatními národnostmi.
(Předseda Tomášek ujímá se předsednictví.)
Proto, velevážené dámy a pánové, nikoho tím neošálíte, prohlásíte-li, že jsem chauvin a ne demokrat. Ano, ovšem, spočívá-li chauvinismus v tom, brání-li se kdo proti násilí, pak jsem chauvin. Uzná-li se však, že ten člověk je demokratem, jenž nechce za žádných okolností svobodné rozhodnutí svého bližního omezovati, potom, pánové, můžete prostřednictvím své lživé kanceláře do všech časopisů psáti, že jsem chauvin, a evropská veřejnost se přece o tom přesvědčí, že v tomto státě jsou zástupci demokracie ne ti, kdož sedí ve vládních lavicích, nýbrž ti, kdož stojí na půdě výjimek. (Potlesk na levici.)
A z této tragiky se nedostane ven ani tento stát, ani jeho vláda a žádná koalice, jako vždy téhož složení a téhož jména. To je dědictví po Rakousku, jež jste neopatrně převzali, zápas mezi demokracií a diktatorským násilím. A vy nemáte jiné volby: buď demokracii a stát svazu národností nebo jen český stát, a potom je možný pouze absolutismus. Není v tom rozdílu, zda-li tento absolutismus se dnes jmenuje § 54. nebo tehdy § 14. Není v tom rozdílu, že dnes na nejvyšším místě ve státě nestojí žádný z boží milosti vyvolený císař nebo král, nýbrž president, jemuž byla dána oprávnění k moci, jež přesahují návrhy našich mandatářů. Neboť vy jste dali tomuto presidentovi do rukou taková mocenská práva, jež mají spočívati pouze a jedině v lidu, a vy byste byli měli zvoliti proto svého presidenta lidovou volbou a ne volbou sněmovny či dvou sněmoven, které samy teprve z lidu vyšly. Dějinné události si půjdou dále svou cestou a bude záležeti přirozeně v prvé řadě na poznání v českých lavicích, jak se u tváří společný život v tomto státě. Ovšem, stojíme-li však na stanovisku, jež zde zastávají pánové z nejkrajnější pravice sněmovny, řekne-li se prostě: "Vy jste prohráli válku a tím je to vyřízeno", pak to ovšem není pravda; avšak logická dedukce může býti přiznána, aniž by se s ní demokrat stotožňoval a my musíme, bohužel, konstatovati, že podobné myšlenkové pochody nabývají půdy nejenom v hlavách pánů okolo dra Kramáře, nýbrž, že již jsou na postupu a postoupily. Neboť jak jinak jest si pak vysvětliti, že první slovo, jímž nás pozdravil president Masaryk, když sem přišel, bylo slovo o českém státě a německých kolonistech? Je-li tomu zde tak, co máme pak, dámy a pánové, očekávati od všeobecné české mentality? Bůh ví, že na tom nesejde, zdali také u vás se najdou tu a tam lidé, kteří mají takový bystrozrak, aby rozpoznali - a bude mnoho takových mezi nimi, kteří to nesmějí pouze říci - že poměry v tomto státě jsou nerozlučitelně spojeny s jeho zeměpisnou polohou, s jeho obklíčením v německém jazykovém území a se skutečností, že Labe teče na sever, ale na tom bude záležeti, mají-li dosti síly, aby tyto myšlenkové směry v české veřejnosti zastupovali, a zda-li je český národ skutečně tak zralý, aby poznal, že ve století demokracie a sebeurčovacího práva bajonety jsou snad prozatímní, ale rozhodně ne spolehlivou obranou. (Hlučný souhlas německých poslanců.) Nyní, pánové, snad řeknete, že to vše je prázdnou řečí. Za to, co tu řekne ten a onde onen, nesmí býti přece činěna zodpovědnou česká národnost. A já jsem jistě z posledních, kdož by nějaké chauvinistické výstřelky zevšeobecňovali. Ale vy máte i ve své ústavě, tedy zcela oficielně, pevně ustanoveno, že jenom vy jste ti, kdož mají v tomto státě co mluviti. Neboť píšete na začátku: My, národ československý atd. prohlašujeme ústavu, jejíž znění následuje. Nuž, pánové, to bylo to pozvání pro nás k spolupráci?
A pod touto ústavou jsou jména oněch pánů, kteří zastupují dnešní vládu a nelze zapírati, že to je oficielní listina. (Souhlas na levici.) My jsme si, dámy a pánové, vědomi právě tak svých slabostí, jako své síly a největší silou, již máme, jest ta, že jsme prostě částí 70-80milionového národa, (Hlučný potlesk na levici. Hlasy: Heil!) který, jak nedávno řekl jeden Angličan, na 50 a chcete-li, na 100 let zotročen a zpět vržen býti může, jehož životní síla však na konec bude slaviti své z mrtvých vstání a nijakou úlohu tu nehraje, dožijeme-li se my toho okamžiku, v němž se to vyplní. Přál bych si, abyste si před tímto momentem ukládali zdrženlivost, neboť to není ani vaším ani naším zájmem, aby mezi evropskými státy byly věčné nacionální hranice. Duch, který vládne dnes v P. T. státech balkánských střední Evropy, je překážkou pro evropské sjednocení, a ti, kdož nic jiného nevidí, než vítěze a požívače vítězství, dělají velmi špatnou politiku, tak jak se to v nynějším okamžiku zdá býti možným, kteří však nevidí, že toto sjednocení - Evropy přijde a přijíti musí, a kteří by se měli píditi, aby se toto sjednocení splnilo v demokratickém a národně smířlivém smyslu a v nekrvavém boji.
Základy tohoto státu jsou pomíchány. Pan dr. Kramář žaloval včera na to, že Poláci vykládají právo sebeurčovací jednou tak a podruhé onak, jak se jim to hodí. (Smích na levici.) Z třísek, které pan dr. Kramář vyjímá z očí Polákům, mohl by si klidně zaříditi čilý obchod dřívím. (Smích na levici.)
Myslím, že by učinil lépe, kdyby tahal břevno z oka svého. Ba i tento stát vykládá sebeurčovací právo různě, podle toho, jde-li se buď o ta či ona území, jest svéráznou zrůdou z historických nároků, hospodářské nutnosti a demokratického práva sebeurčeni, při čemž toto právo se vztahuje pouze na českou národnost. A toto dědictví přijala nynější sociálně-demokraticky vypravená vláda po své předchůdkyni a to je právě, jak jsem již řekl, tragikou situace, v níž se dnes nalézá česká internacionála, neboť ona nemůže ven z těchto pout, která na ni byla vložena, a zameškala hned na počátku činiti námitky proti českému chauvinistickému imperialismu, ačkoliv tak učiniti mohla, a ačkoliv by na tom bylo ztroskotalo nemožné uspořádání dnešních poměrů, neboť česká sociální demokracie je dosti silna, aby bránila českému národu v tom, aby neoktrojoval jiným zákonů. Ona však nemá vnitřní síly a dosti odvahy, aby to učinila. A já žaluji na českou internacionální sociálně demokratickou stranu před demokracií celé Evropy (Hlučný potlesk na levici.), že je nejen spoluvinnicí, nýbrž i pomocnicí nemožného právního pojetí útvaru tohoto státu a že podlehla vlivu největších šovinisticko - imperialistických rejdů české buržoasie. (Dlouhotrvající potlesk na levici. Hluk.)
Co si máme o této mírové smlouvě a jejích následcích mysliti, to už víme. Ona Evropu nesjednotila, ona nenesla zodpovědnosti vůči duchu doby, jenž směřuje k zřízení velikých hospodářských území, a zbalkanisovala Evropu, a zdemokratisovala a vyvolala nacionální a sociální protivy ostřejší, než kdy před tím. Chtěli byste také věřiti, že tento mír je tak neochvějný jako jsou jeho ustanovení? (Smích.) My to nevěříme ani o něm, ani o nich a jednou přijde čas, kdy poznáte, že jednotlivé paragrafy zákona nejsou s to, aby zadržely dějinný vývoj. Zajisté i o tomto státě platí totéž, co bylo řečeno o starém Rakousku, totiž o špatně zapjaté vestě, jež musí býti znovu rozepjata, aby se teprve potom mohla zapnouti správně. A s malými prostředky, o nichž se snad domníváte, že jich smíte používati, pravděpodobně pamětlivi staré rakouské politiky, která, jak známo, národům dala jednou tu, jindy tam kousek, nevystačíte.
S tím nevystačíte, zvláště když vám scházejí pouta, jež spojovala stát rakouský, vyrostlý ze staletých starých tradic; ať už tato pouta byla dobrá čili nic, byla to dynastie, byrokracie a staré rakousko-uherské vojsko. Ta vám scházejí a vy můžete na jich místo dosaditi pouze jedno: Vůli ovládaných. (Potlesk na levici.) A to jste neučinili a marně hledáte za to nějakou náhražku. Ovšem, kdysi, - abych i o tom se zmínil - se pořád říkalo: Korunní země Čechy, Morava a Slezsko jsou tak bohaté země, a nepotřebovaly by nijak býti odkázány na opatření rakouských vlád, zvláště ve vyživovací otázce, kdybychom nemusili tolik dodávati do Němec. Dnes vidíte, že nemusíte do Němec dodávati ničeho a že přes to nejste absolutně schopni, abyste opatřili to, dovolte mi to slovo, co je nutno pro animální trvání člověka, a proto octli jste se v této nemožné situaci, přes to, že máte bohaté agrárníky a Slovensko, a snažíte se mezi sebou jeden na druhého svrhnouti vinu. Nuže, domnívám se, že sněmovna nebude překvapena, řeknu-li, že my pochopitelně nemáme k této vládě a jejímu prohlášení pražádné důvěry a že k ní přistupujeme naopak s největší nedůvěrou, a že u příležitosti tuto nedůvěru dáme na jevo. A platila-li za Rakouska zásada, že je tam vláda absolutismu zmírněného nepořádkem, platí tady zásada, že zde vládne československý imperialismus zostřený vládním diletantismem. (Souhlas na levici.) Kolik krásných slov jsme zaslechli, avšak, ctění pánové, domníváte-li se, že to, jak dosavad se zacházelo s našimi úředníky a těmi, kdož převratem bez viny přišli o živobytí, jak se zachází s četnými obětmi války, důstojníky a poddůstojníky, chování se censury, potlačování svobodného projevu mínění a rdoušení německého školství, domníváte-li se, že nadržování legionářům při dopravě jich domů jako zajatců a udílení míst v tomto státě jest schopno vlíti v nás důvěru k vašemu státu a vaší vládě, tu jste přirozeně velmi špatně zpraveni.
Bylo nám řečeno, že na Slovensku
bylo otevřeno 80 nových škol německých, nevím, je-li to pravda.
(Posl. dr. Juriga: Ano, to je správné!) Já osobně nemám
příčiny, abych o tom pochyboval. Ale u nás bylo okrouhle 3-400
škol zavřeno. Prosím, souhlasím se všemi pány v tom, že se mohou
zrušiti školy zbytečné. Německá kultura nepotřebuje uměle pěstovati
školy. Ba tvrdím, že je to národně škodlivé. (Hluk.) Avšak,
pánové, upozorňuji na to, že mám k řeči vyměřenu lhůtu.