Posl. Modráček: Ctěné shromáždění! Dovolte mi, abych odbočil od průběhu dosavadní debaty, totiž, abych mluvil k vládnímu prohlášení. Budu se snažiti, pokud jest jen možno, abych vyhověl přání pana předsedy a co možno vyjadřoval se co nejstručněji. Z té příčiny pohříchu musím úplně vynechati vývody, které jsem měl v úmyslu přednésti ke sporům národnostním, jež zde v prvé debatě vyšly na povrch. Nicméně pokládám za nutno, abych vůči panu kol. Seligerovi na něco připamatoval. Pan kol. Seliger ve jménu německé sociální demokracie presentoval nám zde celý program národnostní, jehož vyvrcholení spočívá - o tom není pochyby - v úplném anulování svrchovanosti tohoto státu nad jeho územím. Pan kol. Seliger dovolává se programu rakouské sociální demokracie, usneseného tehdy všemi národnostními stranami sociálně-demokratickými v Brně v r. 1889. Já připomínám, že program brněnský z daleka nešel do těch konsekvencí, jako jde návrh německých sociálních demokratů dnes a dále upozorňuji na to, že první, kdož opustili brněnský program národnostní autonomie, byli němečtí sociální demokraté, a že nám v posledním desetiletí před válkou nabízeli t. zv. personální autonomii v kulturních záležitostech, s teritoriálním centralismem vídeňským, tedy že program brněnsky obmezili do té míry, že opravdu z něho již velmi málo zbylo. Já jsem toho domnění, že pakli kol. Seliger tolik se dovolával nutnosti utužení solidarity mezi českým a německým proletariátem, že předloženým programem k tomuto utužení se těžko bude pracovat. I český dělník, který žil v uzavřeném území, který seznal za celý svůj pobyt v tamnějších krajinách, pod jakou těžkou nadvládou musel žíti, vzepře se tomu způsobu řešení, jejž navrhuje nám dnes německá sociální demokracie, poněvadž by to znamenalo vydání českých menšin v tamním území smíšeném opět libovůli německého nacionalismu a myslím, že již také z té příčiny těžko najde ten program, který předložili nám němečtí sociální demokraté, ohlasu v českém proletariátu, také z té příčiny, pravím, že český proletariát dobře ví, že to území, o něž se jedná, po tisíce let patřilo k území národa českého a že pod tou půdou, na níž tak dlouho snášeli největší útisky české menšiny, že tam se nalézají hroby jeho předkův. Já nepokládám však za žádné neštěstí, že tyto otázky byly v takovéto ostrosti před tímto shromážděním rozvinuty, naopak jest to do jisté míry pro nás - abych tak řekl - ujasněním naší situace a já řeknu, že se nebojím česko-německé otázky. My jsme s ní měli co dělat po celá staletí. Čeho se však bojím více, jest to, aby byla v československém národě, jeho nitru, dělána národnostní otázka, jakou zde dělal pan kolega Juriga. To doufám, že musíme všichni, jak Češi tak Slováci, v našem společném zájmu zakřiknouti a zabrániti (Výborně!), neboť to by bylo úplné zničení naší národní síly a pak bychom opravdu byli vydáni na pospas všem nebezpečím, do kterých by národ mohl přijíti. Já těmito několika slovy jsem nucen své vývody v těchto těžkých problémech, kterými se ještě dlouho budeme zabývati, ukončiti.
A ačkoliv nepodceňuji ani ty projevy (ukazuje na pravo) s té strany, ani projevy (ukazuje na levo) s oné strany, jsem přece toho mínění, že dnes daleko aktuelnější, než-li otázka národní, jest otázka materielní existence všech národností obývajících tento stát, a sice otázky výživy, otázka drahoty a otázky hospodářského povznesení. A tu dovolte mně, vážení pánové a dámy, abych zde odmítl názory, tvrzení, že by poměry vrstev pracujících letos byly lepší oproti poměrům loňským. To může tvrditi jenom ten, kdo nežije mezi lidem. O tom není pochyby, že životní poměry širokých vrstev se oproti loňsku letošního roku značně zhoršily. A situace vypadá tak, že ten, kdo chce dnes jíst, nemůže se oblékat, a ten, kdo chce obléknouti svoji rodinu, aby nejedl. Tyto poměry nemohou trvati dlouho a já se bojím, nepodaří-li se nám, abychom nějakým způsobem zmírnili trudný život širokých vrstev lidových, mohly by býti následky toho velmi těžké a nedozírné. Minulé Národní shromáždění pojalo svůj úkol velmi prostince. Ono bylo toho mínění, že věc se dá rozřešiti několika administrativními opatřeními, maximálními cenami, lichevními soudy a dokonce také jsme dostali stanné právo na lichváře. Já naprosto souhlasím s každým opatřením, jež stíhá lichváře s lidskou bídou. Nemám proti tomu nic, jestliže dnes slyšíme od ministra spravedlnosti, že se zostří opatření proti lichvě. Ale o tom není pochyby, že tyto věci z daleka nestačí, aby mohly učiniti nápravu, a také to bylo viděti loni a letos, že všechny lichevní soudy nedovedly docílit, aby neklesla hodnota našich peněz, nedovedly zabrániti, aby nechopila se toho nejbezohlednější spekulace, která za několik měsíců vyhnala ceny dvoj- až trojnásobně do výše, což nás skutečně přivedlo do velmi vážné hospodářské kalamity. Já, vážení pánové, jsem toho mínění, že jistě na poklesu našich peněz velkou vinu má spekulace mezinárodní, ale dovolte, když to řeknu otevřeně, že část viny máme na tom také my, část viny v tom směru, že jsme svůj hospodářský život neorganisovali a řádně neovládli.
My jsme nemuseli tak daleko klesnout, pokud se týče valuty našich peněz, na stupeň národů ve válce poražených. My, kdybychom byli měli trochu více smyslu organisačního, mohli jsme udržet svou valutu aspoň na tom stupni, na němž stála v červnu nebo v červenci minulého roku a nemusely býti ty následky pro nás tak citelné, jako jsou dnes. Dnes v cizině klesají ceny, v cizině, kde valuta neklesla do té míry jako u nás, ale u nás, kde se ceny přizpůsobily poklesu valuty, i všechny poměry výrobní, přece ceny nemohou dolů. A tu také pochybují, že nějaká opatření trestní nám přivedou zlevnění. Zlevnění a usnadnění živobytí nám může přivésti jedině povznesení produkce a s tím souvisí ovšem zlevnění produkce. Nuže, vážení pánové, pracuje se v tomto smyslu? Já s povděkem vítám dobrý úmysl projevený v prohlášení vládním, že se chce pracovat, ale bojím se, aby to nebylo nadále pouhým úmyslem.
Náš průmysl trpí od počátku těžkým nedostatkem uhlí. Prosím, jen u této věci se chci zastaviti. Máme nedostatek uhlí zcela jistě. Ale dovolte, máme nedostatek?
Četl jsem jeden článek, v němž jsem nalezl citát z odborného listu "observer", v němž se píše, že prý musíme děkovati Sasku, Bavorsku a Rakousku za to, že nám odvážejí uhlí, které leží na haldách a jehož my nejsme s to odvézt. Tedy prosím, my máme uhlí na haldách a musíme býti vděčni cizině, že nám to uhlí odebere, ačkoliv náš průmysl, naše školy, naše plynárny nemají uhlí. Příčina? Nemáme prý vagonů. Půldruhého roku již slyším, že nám schází 60.000 vagonů. Což se u nás žádné vagony nevyrábějí? V posledních novinách jsem četl, že prý se u nás vyrobí 1000 vagonů měsíčně. Dovolte pánové, jak dlouho to bude trvat, než budeme míti těch 60.000 vagonů, když se vyrobí 1000 vagonů měsíčně? Tu bychom pak vůbec nevyšli v dozírné době v dlouhých létech z nedostatku vagonů, a to by pak náš průmysl a vůbec hospodářský život musel stále trpěti přes to, že uhlí máme dost. Zde po mém soudu mělo vládní prohlášení něco říci, poněvadž to je myslím jedna z nejhlavnějších vad našeho hospodářského života, že nemáme postaráno o dostatečné množství paliva pro průmysl a také, jak jsme loni viděli, ani pro žne. Kalamita, která vznikla po žních, byla zaviněna do velké míry, aspoň podle tvrzení kruhů zemědělských a i vládních, tím, že nebylo dostatek uhlí na venkově. Mně tu něco napadá: já jsem poslouchal jednu přednášku o restauraci spustošeného území ve Francii. Prosím, Francie za jeden rok upravila ve spustošeném území asi 2000 km železnic, postavila na 600 mostů, upravila 60.000 domů a továren a tu mně dovolte, což pak by u nás nebylo možno, při trošce organisačního ducha, abychom mobilisovali také naše síly pracovní, náš průmysl, aby byla urychlena výroba tohoto tak neobyčejně důležitého prostředku dopravního, jako jsou vagony železniční? Když se mohly vyrobiti v továrnách různého druhu v Čechách i na Moravě do roka miliony a miliony šrapnelů, já si nedovedu představiti, že by nebylo možno zmobilisovati tento průmysl také pro výrobu vagonů. Ale mně se zdá, že nám schází to, co jsem již řekl, schází smysl pro organisaci takových věcí, schází snad dokonce i myšlenka, a tu myslím, že se činí veliká křivda, když prostě za tyto chyby se činí zodpovědnými úředníci. Já jsem toho mínění, že vláda není jen k representaci, že vláda má míti také myšlenku a tu myšlenku úřednictvu dáti a postarati se o to, aby úředník ji provedl. (Výborně! Tak jest!)
A pokud se týče zlevnění produkce. Pánové, jest to opatření ke zlevnění produkce, když se zvýší cena uhlí dávkou z uhlí o 30%, nebo když se doprava zvýší o 100 až 150%? My říkáme, že kráčíme k socialistické republice, ale mně se zdá, že naopak statně napodobíme staré Rakousko. Tak to dělali v Rakousku: když měli málo peněz, potřebovali nějaký pramen, vrhli se prostě na konsumenty, na produkci a mechanickým způsobem jednoduše urvali potřebné miliony, kde se urvat daly. Já vím, že stát má nedostatek peněz, že má nouzi finanční, ale myslím, že jest třeba také uvážiti, zda-li takováto opatření státu na druhé straně neučiní větších škod fiskálních, když se zavedou, než když by se spíše pracovalo k tomu, aby průmyslu a vůbec produkci se ulevilo, aby se hospodářský život spíše ozdravil, poněvadž na hospodářském životě a jeho rozkvětu spočívá také i úspěch finanční státu.
A totéž musím říci pokud se týče konsumentů. Lidu se říká, že mu stát doplácí na chléb, že totiž doplácí zaň diferenci mezi nákupní a prodejní cenou mouky. Na druhé straně však lidu se to prostě jiným způsobem vezme z kapes. Když to lid pozoruje, není na podiv, že ztrácí důvěru ve vládu a že ztrácí důvěru i v Národní shromáždění a že pak se přikloňuje ke směrům, které nám nejsou sympatické, a - o tom není pochyby - které nejsou ani v zájmu našeho národního života. V jednom má pan kol. Skalák pravdu - dovolte, že se obrátím a budu jej apostrofovati - že totiž program vlády, pokud se týče potírání drahoty a bídy, je slabý, ale po mém soudu mel on, jako člen vládní strany, přičinit se o to, aby program vládní podepřel, posílil, a řeknu obohatil, učinil lepším. Pan kol. Skalák si však pomohl velice jednoduše, on hodil program vládní ministerskému předsedovi jednoduše na hlavu a prohlásil, že kapitalistická společnost se shroutí, přijde revoluce, socialistická společnost a pak bude konečně dobře. Byl tak upřímný, že nám řekl, že ji dělat nebude, ale že se dostaví jako přírodní nutnost snad zítra, za týden nebo za měsíc, za půl roku anebo snad ještě později. Já si vzpomínám, že z kruhů velmi blízkých kol. Skalákovi, po jistou dobu bylo prorokováno, že, dohoda jistě prohraje a že to Vilém a Rakousko jistě vyhrají. Toto proroctví - víme jak dopadlo: s velkým fiaskem; a tu mně napadá: což když i tohleto proroctví se neosvědčí, což když ta revoluce nepřijde, což když přijde daleko později, nežli si představují kol. Skalák a jeho soudruzi, a co když ta revoluce přijde a místo toho, aby přinesla ten blahobyt, který předpovídají, což když přinese nám to, co se stalo v Uhrách a v Rusku - ještě větší bídu a ještě daleko větší drahotu nežli máme? Já se ptám, pánové a dámy: Nají se takovými věcmi lid pracující? Je to nějaká theorie pro lid? Zde v této přítomné době trpí ten lid, trpí nedostatkem, že nemá v této době bytů, nemá v této době, čím se odívat. Zde je třeba v této přítomné době řešiti, mírniti jeho nedostatky, jeho svízele, ale utéci se od těchto těžkých problémů do socialistické společnosti, to dovede každé malé dítě. Pánové a dámy! Ve fantasii je možno vyletět třeba na měsíc a třeba ještě výš. Na kazatelnách, jak víte, posílají se trpící až do nebe. Pan kol. Skalák ani netuší, jak jeho rudá logika je neobyčejně blízká černé logice, která skoro po 2000 let lidi trpící největším útiskem a strádáním odkazovala na blaho jiného světa. Já beze všeho věřím tomu, že socialistická společnost přijde. Nikdo není o tom více přesvědčen, nežli já, ale že by socialistická společnost se mohla zroditi z hospodářského shroucení kapitalistické společnosti, z nějakého bankrotu hospodářského, nebo že by mohla býti provedena nějakým náhlým revolučním převratem, tomu do nedávné doby nevěřil ani kol. Skalák; tomu také odporují všecky zkušenosti dějin.
Co víme z dějin? Z dějin víme, že po Katilinovi nepřišla žádná sociální republika římská, nýbrž Cesar. Co přijde po Trockém a Leninovi nevíme, ale pochybujeme, že to bude komunistická republika. Mně se zdá spíše, že to bude obnova carismu. Já zde upozorňuji na zkušenosti slavného komunistického revolucionáře Augusta Blanqui, který ve stáří napsal ve svých úvahách o sociální revoluci tuto jistě poučnou větu: "Předčasné snahy založiti komunismus, nepřiměřené, to jest nedostatečně kulturně připravené společnosti, zrodily by toliko pohromu". Ani vůle veškeré Francie nemohla by přiblížiti hodinu jeho uskutečnění. Než já si myslím, že zeptáme-li se nestranných lidí, kteří se vrátí z Ruska, že nám potvrdí, že slova Blanquiho nikdy se tak skvěle nepotvrdila jako právě v Rusku.
Pánové a dámy! Je to jedním z největších omylů a jedním z nejrozšířenějších omylů, že socialism je jenom otázkou moci. Tento názor myslím, že nezastává dnes ani Lenin, a pokud víme, všichni vynikající socialisté dnešní společnosti správnost toho názoru popírají. Je to jedním z největších omylů, že v socialism mohla býti zavedena dokonce zásada: Oko za oko, zub za zub anebo Kdo s koho, ten toho. To je nauka středověkých rytířů, ale ne vědeckého socialismu. Již to, že socialismus představuje novou dějinnou hospodářskou organisaci, musí každému ujasniti, že nemůže býti dílem umělým, dílem náhlého převratu, nýbrž že bude dílem souhry vývojových sil společenských a že tudíž politická moc může býti podporovatelkou vývoje socialismu, ale nemůže býti tvůrcem socialistické společnosti. Pokrokový socialismus vyjadřuje to takto: Socialismus není jen otázkou moci, pravím jen otázkou moci, nýbrž i otázkou správy. To ukazují nám všecky zkušenosti s demokratickými formami hospodářskými, zejména zkušenosti s výrobními družstvy dělnickými. Správní problém podniku kapitalistického je mnohem jednodušší a snazší, nežli správní problém podniku, blízkého socialistickému ideálu. V čele podniku kapitalistického stojí majitel nebo ředitel s neomezenou disposiční mocí. Všecky síly v podniku pracující podléhají jeho vůli jako kolečka v hodinovém stroji, podnikatel sám zodpovídá za všecky své rozkazy, odnáší jejich užitek i škodu. Nikdo mu nemá do toho co mluviti. Zde právě v podniku koncentruje se jedna vůle v jedné osobě. V demokratickém podniku nestojí však u parního kotle nebo u hoblovacího stroje námezdník, pracovní síla, nýbrž svéprávný člen závodu, jímž je správa závodu volena, jemu zodpovědna a podléhá jeho kritice a kontrole. Zde správa podniku je už nepoměrně složitější a těžší, neboť má co činiti s názory, zájmy a vůlí mnoha lidí, s rovnými společníky. Proto demokratická správa hospodářská vyžaduje na zaměstnaných mnohem více ohledů hospodářských, mnohem více sebediscipliny a smyslu pro zodpovědnost než u podniku kapitalistického. Totiž podnik socialistický, řeknu to všeobecně, řád socialistický není jen jinou formou než řád kapitalistický, nýbrž vyšší kultury a mravní formy a vyžaduje proto také, abych to řekl co nejjednodušeji, vyžaduje také nový lid. Proto nehledíme-li k jiným podmínkám, jež jsou nezbytny pro úspěch socialisování podniků, vyžadují tyto především jistý stupeň výchovy lidu pracujícího v politické samosprávě, a té nelze docíliti barikádami ani násilnými převraty. K tomu musí býti volena jiná cesta, jiné methody. Revoluce tvoří jenom překážky vývoje, ale nestaví nikdy nové společnosti a zejména hospodářské společnosti. Právě naopak. Revoluce rozrušuje tvůrčí síly hospodářské, což má za následek, že po každé revoluci nastává reakce. Tento fakt a nedostatečná hospodářská výchova a vyspělost ruského lidu vysvětluje nám, že bolševici byli nuceni v socialisovaných závodech zavésti vojenskou disciplinu.
Tím si snadno vysvětlujeme, kdo ze socialistů přikloňuje se k víře, že lze revolucí odstraniti kapitalistickou společnost a politickým převratem vytvořiti socialistický stát hospodářský. Jsou to vesměs lidé, kteří nepochybují, že socialismus jest správní otázkou, kteří pojímají jej s hlediska zastaralého, s hlediska utopického. Kdo tvrdil, že socialismus jest správním problémem, vyžadujícím hospodářské výchovy lidu, ten bude především snažiti se o to, aby vhodnými prostředky co nejdříve široké vrstvy pracujícího lidu dospěly stupně, aby mohli převzít řízení hospodářských věcí do svých rukou. A to jest právě předním úkolem tak zv. socialisace. U nás mnoho lidi mluví o socialisaci, ale málo jich má o ní jasnou představu. Totéž platí o vládním prohlášení.
Tak praví se v něm na př.: Socialisace těžby uhelné a rudné, stala se aktuelní. Jaká socialisace?
Socialisace může býti různého způsobu. Může zaváděti provoz státní, nebo zřizovati pod dozorem vlády zvláštní provozovací společnosti, aneb může směřovati i ke združstevnění podniků. My pokrokoví socialisté uznáváme sestátnění hospodářských podniků za účelné jedině u velikých a svou povahou monopolistických podniků, kdežto v ostatním hospodářském okruhu pokládáme je za nemožné, ekonomicky nevýhodné a hlásáme združstevnění hospodářských forem.
Z vládního prohlášení se nedovídáme ničeho, neboť se v něm dále praví: "Dělník, na jehož práci závisí nejen prosperita jednotlivého podniku, nýbrž i zdravý vývoj celého národního hospodářství, musí nabýti možnosti, aby spolurozhodoval o svém postavení a aby nebyl vylučován z podílu na výtěžku své práce."
Pěkně řečeno na venek, ale je to program socialisační? O tak závažných věcech má přece vládní prohlášení, jež presentováno nám bylo přímo jako program nové doby, vědět něco víc a také něco více říci. Mělo aspoň naznačiti, že má také myšlenku, jak se to bude dělati. Vždyť tyto věci týkají se existenčních zájmů celého národohospodářství. Já vím, co z toho pojde. Budou z toho nové závodní rady, jak byly uzákoněny pro hornictvo, jimž dá se právo, že mohou podávati zaměstnavateli návrhy, intervenovati při přejímání a propouštění zaměstnanců a dostanou na dobročinné účely 10% z čistého zisku. Když se s tím dělnictvo spokojí, budiž, ale prosím vás, nejmenujte to socialisací, neboť se socialisací má to tak málo společného, jako natěračská práce s architekturou. Socialisace je přetvořování podniků, ale ne pouhý nálepek, ne pouhá dekorace jako jsou závodní rady. U nás a konečně v cizině mají jednu společnou vadu, že vidí v socialisaci vlastně účel politický, nikoliv národohospodářský, a tím předem odsuzují se k fiasku. Hodlá se vyhověti táborovým resolucím, jimž žádná socialisace nevyhoví a vyhověti nemůže, a přehlíží se, že má-li socialisace znamenati skutečně krok k hospodářské a sociální přeměně, musí znamenati národo-hospodářský pokrok a socialisační prospěch. Reforma musí jednak zmenšovati škodlivé poruchy v produkci, jednak vybavovati nové plodné síly, jež kapitalistická soustava dusí, síly, které by přispívaly ke zvýšení všeobecného blahobytu.
Konkretně znamená socialisace interesovati pracující vrstvy neb konsumenty bezprostředně na produkci a prosperitě závodů socialisovaných a tím zajistiti těmto hospodářskou převahu nad závody kapitalistickými.
S toho hlediska dlužno posuzovati na příklad účast na zisku. Účast zaměstnaných na zisku má nepopíratelně teoreticky důležitý sociální význam, neboť protrhuje kapitalistickou zásadu, že jedině kapitál má nárok na nadhodnotu společenské práce. Leč národohospodářsky neměla by socialisace významu, kdyby neprobouzela v zaměstnaných zvýšený zájem na produkci a nenahražovala alespoň do jisté míry tak zvané "potní systémy". Proto přidělování podílů na zisku dobročinným účelům dělnickým, jež neprobouzí osobní interes zaměstnaného, je ekonomicky zcela bezvýznamné a může míti cenu jen filantropickou. Ale zkušenosti dokázaly, že účast na zisku, kde zavedena byla sama o sobě a nebyla spojena se všeobecnou reformou podniků, valně se neosvědčila, jednak proto, že podíl na zisku připadající na jednotlivého dělníka, je neobyčejně skrovný (vizme dividendy ve spolcích konsumních a ve výrobních družstvech), jednak proto, že v závodech, které nemají formu společnosti, dá se jeho spravedlivá výměra dělníkům těžko kontrolovati a pak, že vlastně dělník i nadále pracuje v cizím, sociálně jemu protichůdném podniku, pracuje ve prospěch závodu kapitalistického.
Z té příčiny může účast na zisku projeviti své prospěšné účinky jedině, když je posuzována a uváděna v život jako součástka reformy obsáhlejší, kterou závod mění svůj charakter, béře na sebe formu družstevní, v níž zaměstnaný stává se spoluvlastníkem, počíná se závodem cítiti jako se svým vlastním, přestává býti pouhým námezdníkem, stává se společníkem a jako společník má v něm možnost a právo kontroly jeho bilance a účtů.
Totéž, co uvádím o účasti na zisku, týče se požadavku o účasti na správě. Je přímým popíráním všech zásad hospodářských, chce-li se dáti zaměstnaným právo spolurozhodovati v podniku, aniž jsou jeho spolumajiteli. V tom směru kapitalistické i družstevní podniky mají shodné stanovisko. Hospodářský, výrobní a úvěrní mechanismus byl by postaven úplně na hlavu a podnikatelský a výrobní ruch byl by náhle zaražen, kdyby v závodech měli rozhodovati lidé, kteří za závod nenesou žádné zodpovědnosti a rozhodují bez vlastního risika o cizím.
Nejsem však toho mínění jako kol. Hodža a kol. Mlčoch, kteří myslí, že socialisace je možná jedině v průmyslu, kdežto před zemědělstvím a obchodem mela by se prý zastaviti. Podle soudu kol. Hodži, jenž, jak se mně zdá, stotožňoval socialismus s komunismem, na venkově pro socialismus není prý půdy. A proto je podle jeho mínění parlamentní koalice mezi sedláky a dělníky nejpřirozenější. Já, vážení pánové, nechci rušiti andělskou harmonii mezi sedláky a dělníky, kterou vidíme od počátku, od 28. října v naší republice. Ale připomínám jenom tolik, že i na venkově dmou se sociální vlny hodně vysoko. I tam je společenská plocha nakloněna a proto i na venkove je půda pro socialisaci, vím, že ne pro ten socialism, s kterým polemisoval kol. Hodža, vím, že ne pro komunismus, ale o tom není pochyby, že tam bude sesocialisováno a myslím, že sám zemědělec pozná, že jeho dosavadní forma výrobní znamená pro něj fysické i duševní oběti a že nebude ji pokládati věčně za nejlepší a nejdokonalejší, tam pochopí zemědělci, že tak, jako jim ukázalo sdružení v Reifaisenkách a jiných družstevních spolcích velké výhody, jež skutečně povznesly stav zemědělský tak, že tak i ve výrobě zemědělské poznají se výhody sdružení a že i tam uplatní se nová forma, formy, které odpovídají principům, jež hlásá socialismus.
Totéž, myslím, můžeme říci o obchodě. Pan kol. Mlčoch jest toho mínění, že socialismus v obchodě se nikdy neuplatní. To ponecháme konsumním spolkům, a co nezastanou konsumní spolky, to se také provede jiným způsobem. Ale že by obchod byl nějak uzavřen proti socialismu, to, doufám, nebude chtíti p. kol. Mlčoch tvrditi; a řeknu mu přímo: před socialisováním nezachrání obchod ani živnostenská strana ani koalice. (Hlas: Modráček to zachrání!) Já nechci vůbec zachraňovati kapitalistický obchod. Jsem velice povděčen p. kol. Hodžovi i p. kol. Lodgmanovi, že tak upřímně nám prozradili tajemství koalice. Totiž oni si myslí tak: socialisace a sociální otázka vůbec ohrožuje i nás. To oni si nezapírají. A jak jest nejlépe zachrániti se před tím rudým drakem? Nejlépe jest sednouti si mu na hřbet a poslati ho na průmysl. Ten vezmi čert! To jest asi ta filosofie. Koalice není pro vás nic jiného než pojišťovací společnost. Ano, jen pojišťovací společnost proti nátlaku sociální otázky. Ale chci upozorniti jen na jedno, že ta společnost pojišťovací má jednu vadu, totiž, má malý závodní kapitál, a že by při prvém kroku mohla učiniti bankrot.
(Hlas: To by ji mohl vytrhnouti Modráček!) Ne! Já nebudu nic vytrhovati. Já ovšem přiznávám, že nějakých velkých experimentů v socialisaci děláno nebude ani za této vlády, ani za příští. (Hlas: No tak! Nemusíme mít strach?) Ne! dočista nemusíte míti strach, vy jste pod jejím dobrým přístřeším a myslím, že vzhledem k poměrům hospodářským, v jakých žijeme, i kdyby ta vláda byla složena ze samých socialistů, že by snad také nedělala žádné velké experimenty, že by byla opatrnější než je snad i tato vláda.
Ale když již mluvím o otázkách socialisačních, myslím, že jest záhodno poukázati ještě na jednu důležitou okolnost. Musíme si také uvědomiti, že pro velké reformy socialisační nemáme přizpůsobenou ani ústavu. Pánové, myslíte, že ty neobyčejně složité, ty neobyčejně těžké, odborné otázky, jež takové velké experimenty socialisační sebou přinášejí, mohli bychom řešiti my zde, my, lidé s jednostranným politickým vzděláním? A nejen v tomto ohledu, nýbrž ve všech parlamentních zemích jest zjevno, že dosavadní parlamentarism již z daleka nevyhovuje těm množícím se úkolům, jež pokrok a demokracie přenášejí na stát. A tu bude nezbytno, a zejména my socialisté musíme to zastávati, že parlamentarism všech demokratických zemí musí se do jisté míry specialisovati. Musí také ovšem podle toho býti upravena pravidla jeho o zastoupení složek národních. Demokracie je, pánové, podmínkou socialismu, ale demokracie také ukazuje zralost národa k socialismu. A tu i v této věci musím říci, když pozoruji poměry politické u nás, že se bojím toho, že jsme od socialismu snad vzdálenější, nežli si myslíme. Pánové, upozorňuji zde na to, že jsme ještě nepochopili, že demokracie znamená úctu před zákony, že znamená pořádek a že znamená jistotu občanů, pokud se týče uplatnění občanských práv, a že znamená i záruku spravedlnosti. Co vidíme, vážení pánové, dnes? My musíme - řeknu přímo - se starostmi pohlížeti na to, jak u nás vypadá autorita úřadů. My žijeme - o tom není pochyby - v jistém druhu nové nadvlády, a sice nadvlády stranictví, které nešetří ani těch nejprimitivnějších základů demokratické správy a demokratického pořádku. Jestli je možno dojíti k takovým případům, že soudce na veřejné schůzi si stěžuje, že proto, že se opovážil vyšetřovati předáka jedné vládní strany, zpravil ho okresní hejtman o to m, aby se vystěhoval z města, že bude bit, jestliže se díváme na průběh toho famosního procesu s Muňou, kde bylo stále šlapáno po soudcovské neodvislosti, jako se to dálo za Rakouska, jestliže máme ty smutné zjevy, že dělník jiného smýšlení jest vyhazován svým spoludělníkem z práce a že nenajde nikde ochrany, vážení pánové, to opravdu musí v nás probouzeti představu, že naše demokracie nesvědčí - pohříchu jest mi líto, že to musím říci - že bychom byli zralí k takovému ideálnímu životu, jaký představuje socialismus. Já jsem toho mínění, že jest povinností právě stran socialistických hleděti k tomu, aby tyto stinné stránky, aby toto porušování veškerých zásad demokratických bylo odstraněno a každá strana socialistická ve svém vlastním zájmu měla by dbáti toho, aby její příslušníci především zachovávali pravidla, která hlásá socialistický program, totiž úctu k demokracii, úctu k přesvědčení druhého a úctu před právem a spravedlností. Vzhledem k tomu, že jsem donucován, abych své vývody o těchto věcech zkrátil, musím omeziti se jen na těchto několik slov a chci připomenouti ke konci své řeči, že my jako národ, který musí řešiti tak svízelné problémy, jez byly zde v této debatě vládního prohlášení odhaleny, v prvé řadě měli bychom dbáti toho, abychom měli co nejlepší ústavu a aby také tato ústava co nejlépe byla v praksi provedena, abychom měli co nejlepší demokracii a také co nejlépe demokracii skutečně vedli a spravovali.
A především, vážení pánové a dámy, jest třeba, aby všechny strany české a my socialisté v přední radě - ne proto, že by to bylo naší povinností, nýbrž proto, že nám společenský vývoj vkládá vlastně do rukou hlavní osudy národa - ujasnili si především, co stavíme výš, zda stát a národ či stranu a třídu. To jest neobyčejně důležité a myslím, že jest to také důležité i pro vývoj naší demokracie. Četl jsem v brněnské "Rovnosti" výtky, které jsou činěny pravici, že prý postavila zájem státu nad třídu, že stará se více o zájem státu, nežli o zájem své třídy a že prý socialismus přímo nakazuje, aby zájem třídy stál výš a byl zastáván především a zájem státu teprve v druhé řadě.
Pánové! Tyto názory nejsou nové, ty hlásal již přes 1000 let katolicismus a katolicismus učil, že církev stojí nad králi, stojí nad státy a nad národy. Tuto zásadu hlásá kapitalismus, že měšec stojí nad všemi zájmy, nade vším vlastenectvím a všemi zájmy národními. To jest přenášení hrubozrnné stavovské morálky do socialismu a řeknu přímo, že jest to úplně protisociální. A právě v tom spočívá obrozující síla socialismu, že se staví do služeb společnosti celé, do služeb všeobecných zájmů společenských, do nichž vnáší nové principy, aby podle nich společnost přetvořil. Již Rousseau hlásal, že stát je společenskou smlouvou. Možná, že to u jistých forem státních není pravda, ale o tom není pochyby, že jest to pravda o našem státě, jenž byl zřízen společnou smlouvou všech stran a tříd a byl zřízen i za souhlasu především českého proletariátu.
Náš stát - o tom není pochyby - vznikl ze společenské smlouvy a jest společenskou smlouvou; to znamená, že všecky strany a třídy musí se této smlouvě podřizovat a že tato smlouva stojí nade všemi, ať jest to jednotlivec, ať jest to strana politická nebo ať jest to stav. Já jsem přečetl mnoho nauk, mnoho učení socialistických, ale nikde nenašel jsem takový podivný názor, jaký hlásá tak zvaná levice. V komunistickém manifestu čteme na př., že dělníci nemají vlasti. Ale, prosím vás, kdy byl psán komunistický manifest? On byl psán v době, kdy ve všech evropských státech panoval monarchistický absolutismus. A zcela jistě, kdyby byl psán ve státech demokratických, jež byly tvořeny společně s proletariátem, že komunistický manifest byl by psán jinak a že věta, že dělníci nemají vlasti, by se tam nenacházela. (Výborně!) Veškeré nauky socialistické shodují se v tom, že socialismus se nestaví jako postulát dělnické třídy, nýbrž jako postulát společnosti; neříká se, že socialismus je nutným proto, že to dělnictvo chce, nýbrž proto, že je nutným pro společnost i pro hospodářský život, a vy víte přece, že Marx sám odůvodňoval socialismus ne morálními tužbami proletariátu, nýbrž, jak on to nazýval, železnými zákony vývoje kapitalistického. Já zde cituji jeden z posledních projevů Kautského, známého marxisty, kde praví výslovně, že ne za všech okolností přivedlo by vítězství proletariátu společenský vzestup, nýbrž jen tam, kde proletariát intelektuelně a mravně jest tak dokonale vyvinut, že dovede pochopiti souvislost svých třídních zájmů se zájmy společenskými, a jestli zájmy své dovede podříditi zájmům veškerého lidu.
Já jsem socialista, ne proto, že jest socialismus zájmem dělnictva, nýbrž proto, že jest zájmem společnosti a národů. Tak musíme hleděti na socialismus. Proto u mne není žádného rozporu mezi socialismem a zájmem národním. Já ponechávám theoretikům, aby se zabývali a mořili subtilními otázkami rozdílu mezi otázkou: národnostní a internacionální. U mne tento rozdíl neexistuje. Já neznám žádného nepřátelství k jinému národu, já chci s každým národem pracovati, ale cítím živě svou povinnost k vlastnímu národu. Já pokládám šovinismus národní za špatnou věc, za nebezpečnou dokonce pro náš národ, jako zrůdu národního smýšlení, tak jako zavrhuji bolševismus jako zrůdnost socialismu.
A tu řeknu upřímně, mně jest milejší, jestliže dělnictvo různých národů mluví k sobě upřímně, otevřeně, tak jak skutečně cítí, a jestliže se vzájemně - odpusťte, že se tak drasticky vyslovuji - nelakuje. Myslím, že válka světová ukázala v této věci každému skutečnou psychologii proletariátu všech národů. Válka byla velikým zločinem, ale v jednom smyslu byla pravdivá. Čtvrtý srpen seskupil dělnictvo každého národa ne pod prapor mezinárodní, nýbrž pod prapor válečný jeho vlastního národa: německé dělníky pod německý prapor, francouzské dělníky pod francouzský prapor. Jestliže dnes vidíme, že v Rusku nastalo nadšení válečné proti Polákům, že jest to ve všech vrstvách, tedy i mezi sedláky a dělníky, kteří jsou tolik smýšlení protivojenského, tož si to vysvětluji ne tím, že by snad chtěli pomáhat vládě sovětové, nýbrž tím, že chtějí do boje k ochraně Ruska, k ochraně své vlasti. Tedy já naprosto nevidím v tom žádného zločinu, když se dělník upřímně hlásí k své národnosti. Dovolte, já vidím v tom přímo povinnost stran socialistických, aby se prohlásily jasně pro svůj národ i svůj stát, poněvadž jinak byl by za nynější síly, za nynější moci socialistických stran státní život vůbec nemožný, musela by nastati všeobecná anarchie politická, došlo by prostě k všeobecnému zmatku a rozvratu. Já, pánové a dámy, vím zcela dobře, že mezi českým dělnictvem je velmi živé vědomí toho, jak těsné a silné pásky spojují ho s tímto státem. Co vytýká český dělník? On vytýká pouze to, aby národními hesly nebyla zatušována jeho bída, jeho strasti, aby nebyly hlásány povinnosti jen jemu a druhé vrstvy aby jich nekonaly. Ale ten, kdo by chtěl, využitkovávaje okamžité nálady vyvolané dobou, stavěti na této chvilkové náladě programy, které jsou proti všeobecným zájmům národa a státu, doufám, že pozná za krátko, že se přepočítal.
Vím dobře, že nejsme venku ze
všech obětí poválečných. Vím dobře, že můžeme projíti ještě těžkými
a snad i dalekosáhlými krisemi vnitřními, ale věřím pevně, že
lid, který má za sebou 300leté utrpení poroby, dovede si ceniti
tu svobodu, již má dnes, a že dovede i zase zroditi tolik mravní
síly, že překoná ty nejtěžší chvíle, které se mohou ještě dostaviti.
Jenom jedno bych si přál, kdyby ty skupiny, které zde pracují
na násilném převratu u nás, si vzpomněly, že máme za sebou Lipany,
a ti, kteří by chtěli udržet za každou cenu nesprávnost tohoto
hospodářského pořádku, jež uzrál ke svému pádu, aby si vzpomněli,
že máme za sebou Bílou horu. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)