Když zde mluvíte o utiskování, musím upřímně říci, že jsem byl žádostiv, co všecko nám pan profesor Kafka řekne. Když jsem slyšel všecky ty strašné věci, které jsme udělali, musím si říci upřímně, jestliže vy jste nám říkali kverulanti, že nevím, jak se má říkati vám. Tak strašné věci jsme tu slyšeli, že v nalezinci a v porodnici nemají Němci dosti dětí, v gynekologické klinice že nemají dost matek. 25 let jsme prosili o gynekologickou kliniku, nemohli jsme jí dostati. V anatomii byla dána polovina mrtvol Němcům, našich studentů bylo třikrát až čtyřikrát tolik co vašich a tak sotva se dostali někdy k sekci. To přece není možno, abychom my dále trpěli, co nám dělala milostivá vláda rakouská. A potom mluvíte o utiskování. Že prý nepřijímáme důstojníky?! Jak je máme přijímati, když víme, co proti nám dělali? To přece není možné. A to ještě mluvíte o utiskování? Ve školách prý máme my 20 žáků a vy že máte 80 žáků?! - Na Moravě byly vaše střední školy, kde bylo 8 až 10 žáků, kde skoro jste neměli žádných žáků a museli jste je svolávat z celého světa, kdežto naši nemohli dostati školy. To bylo všecko v pořádku, ale dnes je to strašné utiskování. A jestliže nám říkáte, že němečtí úředníci mají zásluhu, že nesabotují republiku, pak by pan dr. Kafka neměl míti tak krátkou pamět. To trvalo do podepsání saint-germainské smlouvy, že oni přísahali na německou republiku, odváděli berní peníze do Vídně a Bůh ví co všecko ještě, a jestli dělají nyní svou povinnost, tak to dělají proto, aby zůstali v německé krajině, ježto věděli, kdyby sabotovali, že by šli pryč. Vy stále mluvíte o utiskování. Chci vám říci, jak se Poláci chovají k vám.
Dovolte, abych citoval pramen, který jest s vaší strany zajisté nezávadným "Vossische Zeitung". Já vám přečtu, co se dělá v Poznani (čte):
"Die einfache Lösung der polnischen Aufgabe in Posen sieht der Nationalismus in einer möglichst weitgehenden Ausschaltung des deutschen Einflusses und seinem Ersatz durch die Heranholung der Hilfskräfte aus den neuen ostprovinzen und dem Ausland. Täglich rollen die Züge mit diesen Neubürgern über die Grenze herein, täglich rollen solche mit auswandernden Deutschen hinaus. Hatte früher Posen etwa 160.000 Einwohner, von denen 60.000 Deutsche waren, so beträgt die Zahl Letzterer augenblicklich noch 20.000, wird aber sicher noch weiter sinken, während durch den Zuzug von 50.000 Polen die Gesamtziffer 170.000 Seelen ausmacht und sich bei gleichbleibender deutscher Minorität auf 200.000 steigern dürfte. Die deutschen Beamten sind nunmehr wohl sämtlich über die Grenze ein schließlich der Eisenbahner, und die deutschen Kaufleute werden ihnen folgen. Denn was bleibt ihnen Anderes übrig, als ihr Geschäft zu verkaufen, wenn sie bei der durch staatliche Verteilungsstellen ausgeübten Warenvergebung gegenüber dem polnischen Konkurrenten so gut wie unberücksichtigt bleiben?"
Tak s vámi zacházejí Poláci. Užíváme my takových násilných prostředků, můžete v tom směru něčeho nejmenšího žalovati na nás? Ani v nejmenším ne! A tak se chovají k vám Poláci, kteří za vojny byli s vámi, kteří s vámi dělali legie, jejichž pan Pilsudski slavnostně prohlásil, že Poláci spojují své osudy, své vítězství, svou záhubu s centrálními mocnostmi. Tak se chovají oni k vám a vy si ještě naříkáte na nás. Naříkáte si na to, jak se chováme my k vám, my, kteří jsme od vás 300 let trpěli, ke kterým jste neměli nic jiného, než opovržení, se kterými jste zacházeli jako s národem sluhů, pro které jste neměli dosti útisku, kde jste každému útisku tleskali, kde jste nechtěli nám dovoliti ani jedinou českou školu, kde jste mluvili o kšeftařství politickém, když nám stát sestátnil nějakou tu školu, kterou jsme si ze svých vlastních, chudých prostředků museli vydržovati. Vy jste nechtěli dovoliti ani jedinou universitu, vy jste hrozili obstrukcí, jestli budeme míti universitu na Moravě, vy jste na Moravě němčili, nechtěli jste nám dát vnitřní úřední jazyk a když, tak za to, že byste vyhnali český jazyk z velké části království Českého.
To všecko jste dělali, hrozili jste nejhoršími věcmi po válce. Ukřivdili jsme my vám i jen z části tak, jako Poláci? Nemůže tudíž, prosím, býti nic nespravedlivějšího, než to, co vy děláte. Ty vaše nářky do světa šířené, doufám, budou málo platiti. Jak pravím, svět vás zná. V tom ohledu já se konečně nedivím, nedivím se proto, poněvadž vás stále zvou do koalice dělníků a sedláků s naší strany, poněvadž se zde dokonce mluvilo již o bratrských národech, obývajících tuto republiku. Mluvíte-li po všem tom, co se stalo s naší strany, o nomenklatuře starých Habsburků, o bratrských národech, kteří si bratrsky leželi ve vlasech, pak se nedivím, že si myslíte, že u nás jest všecko dovoleno, že můžete naříkati na nás. Ale ještě něco horšího. Prosím, p. kolega Seliger a zástupce německo-maďarských socialistů si dovoluje ještě klásti podmínku pro to, kdyby chtěli se spojiti s námi ke spolupráci. Jaké jsou tyto podmínky? Nijaké jiné, než že žádá od nás zrušení aliance s dohodovým imperialismem, přátelské styky se sovětovým Ruskem, německým Rakouskem a Německem, a konečně chce učiniti republiku bezbrannou odstraněním militarismu. To řekl p. kolega Seliger a zde neozval se ani výkřik odporu. Tedy za to, aby Němci šli s námi, máme zraditi ty, kteří prolili za svobodu naši tolik krve, máme za to, aby Němci s námi šli, učiniti republiku bezbrannou, když nám stále hrozí tím, že nikdy neuznají versailleského a st. germainského míru a že stále půjdou za konečným svým cílem - za spojením všech Němců.
To jsou přece jen věci, které člověk těžce chápe. A jestli snad se dáte klamati slovem "dohodový imperialism", pak musím říci, že jest to přímo úžasné, že se také u nás mluví o dohodovém imperialismu. Kde je ten imperialismus? Kde on byl a proč se dělala válka? Víte, co chtěli Němci, jak Němci chtěli Belgii, severní Francii, všechny pobaltické provincie, pak Srbsko a pán bůh ví, co, a jak chtěli celou Ukrajinu? To nebyl imperialismus? ovšem, že dnes nejsou imperialisty, když byli biti, ale dokud měli nejmenší naděje na vítězství, víte, jak mluvili! O Belgii se nechtěli dlouho vysloviti, až když byli poraženi. Co pak je to imperialismus, když ubohá Francie za všechno zpustošení svého území dostane zpět, co jí patřilo 200 let, Elsasko a Lotrinsko, a když chtěl Elsasko-lotrinský národ, aby byl přičleněn k Francii? Může se zde mluviti o imperialismu? A jestli Anglie dostala dozor nad východem k Bagdadské dráze a jestli ztratili Němci kolonie, pak už také Němci musí dovoliti, aby také pro ně platila zásada "vae victis"! Proč chtěli boj, proč chtěli zejména s Anglií válkou rozhodnouti o panství na moři? Prohráli, musejí trpěti. Tedy nemluvte o imperialismu to jest zbytečné. Zrovna vlivem Wilsonovým nelze mluviti pranic o nějakém imperialismu ve versailleské smlouvě.
Chci končiti tím, že řeknu, jak alespoň my se díváme na celý problém, a docela přirozeně nemohu nic, než opakovati to, co jsme říkali ve starém Národním shromáždění: My za žádnou cenu nechceme, abychom jakýmkoliv způsobem utiskovali Němce národně nebo kulturně. My, tak zvaní šovinisté, neměli jsme pranic proti tomu, aby se vám otevřely německé školy na Slovensku, poněvadž jsme věděli, že jest to spravedlivé. A nikdy nebudeme pro to, aby jakýmkoliv způsobem se ztenčovaly vaše prostředky ke vzdělání, abyste jakýmkoliv způsobem mohli si stěžovati na nás, že vás utlačujeme tak, jak jste utlačovali vy nás. My jazykově uděláme všechno, čeho jest potřebí, abyste nemohli říci, že nenajdete ve svém jazyku právo, tam kde společně žijete a kde by to bylo snad zbytečným obtěžováním i soudů i vás, abychom v této příčině hleděli na malichernosti. Jestli však vy říkáte, že neuznáte nikdy československý stát, pak vám řeknu jedno: po našem mínění, po naší vůli za všechno utrpení našich otců a nás tento stát nebude nikdy jiný, než náš a československý! (Tak jest! Výborně!)
Vy věříte ve změnu. Vaši páni řečníci i mluví o tom venku, že my jsme čekali na vysvobození 300 let a vy že bude na to čekat ani ne 30 let. (Hlas: Ve Svitavě!). Ve Svitavě pan Jesser, ano. Řeknu vám jedno. Uvnitř to nevyhrajete. Český národ nikdy nezvolí dosti pánů Skaláků, aby se vám to uvnitř podařilo. To je marné! Arciť počítáte s německou revanchí. My jsme si toho vědomi a neskrýváme jako pštros hlavu do písku. My tomu rozumíme a proto chceme, aby podle toho vypadala také naše politika. Váš sen jest spojení s Německem. Ten vám zůstane, ať se děje co chce. Kdyby se vám vedlo bůh ví jak dobře v naší republice, vy přirozeně budete míti jediný cíl: spojení s Německem. To jsou věci, se kterými my počítáme, které já nechci ani odsuzovati ani nijak rozhořčeně proti nim mluviti. To jsou sny, ale přiznám také, že ty sny mohou býti nebezpečny, když my budeme dělati špatnou politiku vnitřní a zahraniční. Já nebudu o této věci déle mluviti, nýbrž řeknu jenom, že v ten den, kdy se slovanské národy spojí v jeden nerozlučný celek, v ten den je po vašich snech po revanchi. My bohužel prozatím tuto politiku neděláme, my děláme všechno proti tomu, ale jsem přesvědčen, že ty strašné doby, které jsou nyní, minou, že mine hlad a bída, že lidé se budou moci starati ještě o něco jiného než jak by se najedli a ošatili. Doufejme v to. Pak jsem přesvědčen, že náš český lid se vrátí k těm pramenům, odkud čerpal sílu po staletí svého utrpení, k tomu, aby vydržel staleté útisky, aby na konec vyhrál, to jest aby se vrátil ke slovanství. (Výborně!)
Nemějte mi za zlé a nepokládejte to za výsměch, což jest mně velmi vzdáleno, když řeknu, a mám k tomu právo po velikých zkušenostech, které jsem v politice mel: Vy se spokojíte, až přejde horečka, až bude pořádek, až budeme všichni pracovati, my i vy, až oceníte to bohatství, které čerpáte z bohatství československé republiky, až uvidíte všechny hospodářské možnosti, které bude míti. Vy dojista budete stále protestovati, budete obnovovati přísahy, ale dejte si říci a nemějte mi to za zlé: život, jeho práva a nároky také u vás budou silnější. My přejeme vám i sobě, abyste stejně hospodářsky sílili s námi, abyste sociálně s námi žili opravdu v demokratické a spravedlivé republice, ale stát, ať chcete nebo nechcete, bude československý. Národ československý dá vám dojista plnou možnost žíti svým národním a kulturním životem, ale pánem v celém nedílném území této republiky bude a zůstane - a to pevně doufám - jen a jedině československý národ. (Výborně! Potlesk.) Žádný český politik nemůže vám dáti nějaká výsadní práva v území nebo v krajích, ve kterých žijete, a zejména vám nemůže dáti panství, nemůže vám dáti vaši spravedlnost nad našimi menšinami (Výborně!), neboť nezapomeňte jedno: chrániti, střežiti naše menšiny, starati se o jejich kulturní, sociální, hospodářský rozkvět, starati se o to, aby nám neušla ani jediná česká duše, abychom ani jedné už neztratili a aby zejména ti, kteří tolik trpěli vaší spravedlností a vaším sebeurčením, opravdu cítili, že konečně přišlo osvobození, že přišla svoboda, to je národní česká politika, to je největší český národní problém. O tom se neklamte. V té věci myslím, že nebude mezi námi žádného rozdílu. My snad jsme dnes malá strana a vy se těšíte tím, že tak zvaný šovinismus a nacionalismus byl poražen. Nebyl. Věřte mi, že to národní cítění v českém lidu jest zrovna tak hluboké a zrovna tak žhavé, jako bylo dříve. (Výborně!)
Jestliže dnes dovedli přehlušiti
toto národní cítění tím, že slibovali, že se ten ubohý lid nají
a že bude mu lépe, pak se tomu nedivte, poněvadž jej utěšovali
tím, že je už zabezpečena jeho národnost a že není potřeba na
ni mysliti. Ale to přejde, přejde hlad a bída, bohdá budeme pracovati
a budeme míti pořádek a budou naše země bohatými zememi jako dříve.
A pak buďte ubezpečeni, že se otevře zase duše veškerého českého
lidu tomu, co mu bylo svatým a drahým po tolik desítiletí a staletí,
dokud se bránil proti vašemu násilí, a pak budou nás děliti názory
na sociální, hospodářské a kulturní úkoly naší politiky, to jest
možné. Programem každého dobrého českého člověka zůstane jenom
jedno: Silný, sebevědomý, k veškerým druhým národům demokraticky
spravedlivý, ale na venek i uvnitř český a slovenský, československý
národní stát! (Výborně! Hlučný potlesk.)
Místopředseda Buříval: Ke
slovu jest dále přihlášen další řečník "pro", a sice
p. dr. Franke.
Posl. dr. Franke: Slavná sněmovno! Budiž mě dovoleno úvodem ke své řeči reagovati několika málo slovy na vývody p. předřečníka, p. dra Kramáře.
P. dr. Kramář a příslušníci Národní demokracie mohou býti přesvědčeni, že v mých poznámkách nebude stínu nějaké stranické zaujatosti. Jestliže p. dr. Kramář považoval za nutné hned na začátku svých vývodů vysloviti politování, že nebylo možno utvořiti všeobecnou národní československou koalici, že bylo nutno vyloučiti některé strany československé z parlamentní vládní většiny a také z vlády, tedy pro svou osobu vyslovuji svůj názor, že mně toho jest hluboce líto. Také já zastávám mínění, že národ náš v této těžké situaci má přímo povinnost sebrati všecky složky věrné idei československého národa v jeden šik, Výborně!) že má povinnost nikoho nevylučovati, nikoho z těch, kteří chtějí pracovati plodně a positivně na další výstavbě našeho státu. Ale, vážení přátelé, v politice rozhoduje také tvrdý život, rozhoduje tvrdá skutečnost a p. dr. Kramář jako vůdce strany Národně demokratické jistě přizná, že ne v poslední příčině rozhodovalo na příklad pro nás i to, jakým způsobem byl veden volební boj. (Výborně!) My jsme se ve volebním boji, pane dre Kramáři, tak vzájemně znepřátelili, tak ostře proti sobě postavili obě strany, a já jsem na volebních schůzích na to upozorňoval, aby pánové se strany národně demokratické nehnali tuto kampaň tak daleko, aby, až přijde chvíle, kdy se bude tvořiti vláda, kdy se bude tvořiti vládní většina, my nebyli tak znepřáteleni, že se prostě nemůžeme najíti. (Výkřiky.) Po této stránce, vážení přátelé, nezasluhovala strana, jejímž jménem mám čest mluviti, aby agitace byla vedena proti nám jako proti straně snad národně nespolehlivé aneb národně vlažné. My dnes, pánové, bychom mohli přes to, že u vás zůstane ten pocit škodolibosti, s uspokojením hleděti na to, že ve volbách nedopadli jsme tak skvěle, jako druhá strana socialistická. My jsme si vědomi, že jestliže naše strana nepřinesla si z voleb to, co by mohla právem očekávati, pak to bylo právě proto, že široké vrstvy lidu v této těžké době, kdy trpí tolika a tolika následky také světové války, kdy je tolik nahromaděné nespokojenosti, že tyto široké vrstvy měly namnoze příliš mnoho sluchu, příliš ochotného sluchu pro demagogii, ať z prava anebo z leva, a proto že my pro tuto demagogii jsme nebyli, že my jsme ve starém revolučním Národním shromáždění dělali politiku, která se dovedla obětovat pro zájmy státní, pro zájmy opravdu národní, proto nemohli jsme jíti, nemohli jsme držeti krok s těmi, kteří se opírali o demagogii. Pan dr. Kramář mluvil také o tom, že by bylo nebezpečno, velmi nebezpečno, aby dělnická třída šla po cestě třetí internationály. Právě vzhledem na otázku národní. Divím se, že p. dr. Kramář nevyužil této věci, řekl bych, mnohem účinněji. Také my odmítáme třetí internacionálu, ale odmítáme ji proto, že nechce tvořiti spolek národů, nýbrž že docela vědomě chce tvořiti pouze internacionálu tříd z národa. My trváme na tom, že daleko ještě náš národ není zabezpečen tak, aby mohl pracovati k utužení, zesilování internacionály tříd, když jde stále ještě o zabezpečení celého národa. A právě proto, dámy a páni, my českoslovenští socialisté otázku národní nepovažujeme ještě daleko za vyřízenu.
My naopak jsme přesvědčeni, že v Československé republice, v československém státě nepodaří se prostě národní otázku, poměr nás Čechoslováků k Němcům a Maďarům, vyřešiti lehčeji, vyřešiti rychleji a vyříditi snadněji, než tomu je ve všech státech kolem nás a nežli tomu bylo ve státech v dobách minulých. Může býti dnes někdo, vážení přátelé, tak naivní a domnívati se, že my po cestě velmi svůdných idejí, které mluví o bratrství všeho lidstva, které mluví o velké nové rodině, rodinném sbratření národů, že my po této cestě můžeme jíti a zapomenouti na všechny ty tvrdé skutečnosti, které jsou kolem nás? Považte na př., bylo by zbytečné mluviti o tom, jak řešilo otázku národní staré Rakousko-Uhersko. Ale je přece jen možno, je dovoleno a přímo vybízí k tomu, abychom se poohlédli, jak otázka národní byla řešena a je řešena ve státě tak vysoce vyspělém, jakým je Velká Britanie. Nejlepší hlavy se strany liberálů a konservativců a dnes jistě nejlepší hlavy se strany dělnické Labour Party lámou si opravdu mozek tím, jak rozřešiti otázku Irska. Je to velký národ se staletou tradicí, národ, jemuž právě po této světové válce patří opravdu většina celého světa. A tento národ s takovou velikou vyspělostí politickou a s tak ohromnými prostředky mocenskými nedovede hnouti otázkou irskou.
A proč, pánové? Protože otázka národní, otázka poměru národa státního k národům ostatním jeho stát obývající je stále a stále nerozřešena a musí býti řešena v tomto mocenském světě prostředky, které nesmějí nikdy odporovati této zabezpečenosti a existenci národa, a kdyby k nám dnes přišel někdo s tvrzením, že my u nás nyní po dvouletém trvání našeho státu jsme tak zabezpečeni, že můžeme uvěřiti i krásným slovům z druhé strany, řekl bych, že bychom byli politiky velmi krátkozrakými. Bohužel, pánové z druhé strany k nám nepřišli ani s těmito krásnými slovy. To, co nás musí u pánů z německého tábora zaraziti, ale co nám musí imponovati, je právě otevřenost, je právě upřímnost jejich projevu. Pánové zcela nezakrytě říkají: "Nikdy neuznáme toho, jak vznikl mezinárodně stát československý. Nikdy neuznáme toho, jaká byla vnitřní práce v revolučním uspořádání tohoto státu!" (Německé výkřiky: Samozvanci!) Revoluce je obyčejně ze samozvanců, poněvadž ti, kteří národ utiskovali, nikdy neuznávali samozvanců. (Výborně! Potlesk.) Tak bylo a bude věčně s revolucí. Pomněte na velikou revoluci francouzského národa. Ale pánové, vy, když tak otevřeně neuznáváte nejen mezinárodní vznik našeho státu, nýbrž neuznáváte také této naší vnitřní revoluční práce, jak byste mohli od nás, od politiků českého národa očekávati něco jiného, nežli nedůvěru, ale také odhodlanost čeliti tomu, co by proti našemu státu, tak těžce vykoupenému, čelilo? Vy, pánové, se odvoláváte na sebeurčovací právo. Víte, jak to u nás vypadalo roku 1916 a 1917, když jsme poselství presidenta Wilsona vítali opravdu jako hlas z jiného světa, jako hlas ze světa, od něhož jsme byli odloučeni rakousko-uherskými, německými, tureckými a bulharskými bajonety. My, pánové, v tomto právu sebeurčení neviděli jsme jenom myšlenku velkého presidenta velké republiky severoamerické, my v tom viděli něco, co odpovídalo úplně našim tradicím, my jsme v tomto právu sebeurčovacím opravdu mohli slyšeti jen ozvuk a ohlasy toho, k čemu došel náš veliký národ dávno před Wilsonem. Ale v té době, když toto právo sebeurčovací zdálo se nám opravdu vykoupením a když jsme museli i přes svou silnou naději pochybovati o tom, že bude tak brzo realisováno, vy, pánové, toto právo sebeurčování jste jenom chápali v jediném případě reálně. Zmínil jsem se již o tom, že Velká Britanie nemůže rozřešiti otázku Irska. Pánové, sebeurčení irského národa bylo za světové války rozřešeno jedenkrát na papíře zpola diplomaticky, zpola oficielně, když Německo Irsku to pravo zaručilo. Tenkrát jste, pánové, jenom když toho bylo potřeba k tomu, čemu jste říkali úspěšné vedení války, dovedli práva sebeurčovacího užívati. My jsme chápali právo sebeurčovací vždycky jako sebeurčení celého našeho národa, který byl taková století utlačován, ale viděli jsme, kdyby to Rakousko a diplomacie s námi se smířila, kdyby nám dalo vše po stránce sociální, hospodářské a kulturní, že nám bude vždycky něco scházet: naše státní samostatnost. To jsme právě cítili, že bez vlastní politické moci, bez vlastní suverenity nemůžeme zůstati nežli národním torsem. Tu, pánové, jsme chápali to právo sebeurčování svého národa tak, že teprve samostatností státní dostane se dovršení, dostane se poslední, co schází k samostatnému národnímu životu. (Předseda Tomášek přejímá předsednictví.)
Vy, pánové, se dnes dovoláváte práva sebeurčování. Nebudeme o tom disputovati. Bylo o tom dnes a předešle mnoho mluveno a vaše největší politická chyba v této věci jest, že přicházíte s právem sebeurčovacím příliš pozdě. Tenkrát jste více dali na kapitány ponorných člunů než na právo sebeurčení. (Výborně! Potlesk.)
Já chci ne vtipem, nýbrž vážně
tuto věc vysvětliti, docela poctivě. Sebeurčení národů znamená
také dovršení národního života po stránce státní. Řekněte mi,
ať na tu věc nahlížíte jako theoretikové, či, jak věřím dnes,
jako praktikové, jak chcete provésti sebeurčení národa německého,
pokud je v našem území. Máte vy, národ německý, opravdu míti privilegium,
že budete sebeurčeni hned na třikrát? Každý národ na světě má
právo na sebeurčení. Němci dosáhli ho třikrát: v říši německé,
dnes republice německé, po válce v republice rakouské a vy chcete
nám namluviti, že právě národu německému má se ho dostati ještě
po třetí? Vždyť vy máte tolik praktického smyslu, abyste nám neměli
za zlé, když vám řekneme zcela otevřeně, že vaši theoretikové
a praktikové by tento počet tří zjednodušili velmi rychle. Vy
byste se připojili k Rakousku a Rakousko připojilo by se k říši
Německé a národ německý - připouštím - dosáhl by plně svého sebeurčení,
ale za jakou cenu! - Nemůžete přece popříti, nejen vy, pánové
z tábora měšťanského, nýbrž i vy z tábora sociálně-demokratického,
že v našem světě nerozhodují ideály, nerozhodují jen síly ideové,
morální, že naopak rozhodují velké, hrubé, mocenské síly a také
především zdravý politický rozum. A na ten apeluji. Co by zbylo
z našeho vlastního státu, z našeho vlastního národa... (Německý
výkřik: Co znamená "vlastní"?) To bych se
zeptal vás, co znamená "deutsches Volk". Vy to nevíte,
pánové. Jménem vašeho národa mluvil pan Lodgman a byl opraven
soc. demokr. Němcem, že nemluví jménem národa. Tedy, pánové, není
to jen ohled na naše menšiny, je to jen ohled na naši existenci,
že jsme nemohli jíti po těchto vašich cestách. (Hluk.)