Řeknu jenom jedno, a to jako jeden z nejvěrnějších přátel dohody v Čechách. Není nikdo věrnější a myslím vůbec, že kdo viděl spustošenou severní Francii, kdo viděl methodické barbarství německého vojska, kdo viděl to strašné utrpení Francouzů za naši svobodu, nemůže býti nevěrný. Tedy jako jeden z nejvěrnějších přívrženců dohody musím bohužel říci, že se zde hraje nebezpečná hra. Není dobře posuzovati věci jenom podle okamžiku. V střední a východní Evropě budou jiné poměry, tam bude pořádek a pak myslím, že bude dohodě - já řeknu i více - i Polákům velmi na tom záležeti, jaké pocity bude míti český lid i k Polákům i k dohodě, a nikdo ať se o tom neklame, že bychom my i na okamžik mohli Těšínska zapomenouti. Bylo-li řečeno, že by pro nás Těšínsko bylo Alsasko-Lotrinskem. Myslím, že to není nepravda. My příliš mnoho trpěli na Těšínsku, abychom to mohli zapomenouti. Proto musím říci: Já bych velmi prosil dohodu, aby dnes nepodlehla volání Poláků. Ať si jenom na něco vzpomene! Ve jménu jakého principu chtějí Poláci Těšínsko? Ve jménu toho principu, že tam jsou jejich národní příslušníci? Nebudu mluvit ani o tom, jsou-li autochtonní či přistěhovalí. Ale řeknu jedno: Jak je možno žádati na Evropě a veřejném mínění jedno a totéž, totiž stálé rozmnožování državy, na každé straně z jiného principu?
U nás hájí princip národnostní. Mně pan Dmowski řekl: Ne; dnes již neplatí historie, to je veteš, dnes platí nacionalismus, dnes platí sebeurčení. Ve východní Haliči ovšem to pánové neříkají, tam platí historie. (Hlas: Na Volyni!) Na Volyni v Bílé Rusi a na Litvě platí také jen historické právo. Jak se jim to hodí, házejí s historickým právem, sebeurčením národů. Ale ve jménu těchto různých principů, kterých užívají, jak se jim to hodí, má se nám bráti půda, má se nám bráti země, kterou máme šest set let, země, jejíž obyvatelé velkou většinou chtějí zůstati u nás? Jestliže se to udělá, musím opravdu říci, že válka nebyla všude vedena pro spravedlnost, a to je věc, která může mít veliké a těžké následky pro budoucnost. Mně se zdá, že těchto nespravedlností ve středu, na jihu a východě Evropy je už dost a více než dost, tolik, že sotva se můžeme s klidem dívati na budoucí vývin událostí a zabezpečení míru.
Dovolte mi, abych ukončil tuto kapitolu vyslovením naděje, abych ukončil tím, že my všichni zůstaneme pevně a neoblomně na tom, co jsme přijali, nuceně přijali, přijati musili proti právu a spravedlnosti, ale na čem nyní ve jménu naší republiky, ve jménu toho ubohého slezského lidu, naprosto musíme trvati (Potlesk.). Dovolte mi vysloviti naději, že naše Národní shromáždění bude chrániti své právo a že nedovolí, aby přes jeho právo se přecházelo jenom k dennímu pořádku: My tu jsme, abychom řekli poslední slovo, a to poslední slovo - to doufám pevně - zrovna tak Národního shromáždění, jako veškerého českého lidu bude: My chceme Těšínsko celé tak, jak nám bude plebiscitem patřiti. (Výborně! Potlesk.)
Teď dovolte, abych se obrátil k tomu, co je druhou vážnou starostí našeho veřejného života, totiž k poměru Němců k nám. Chci o tom promluvit s celou otevřeností, ať je to komu milo, příjemno nebo ne, musí mně být docela lhostejno. Vy máte velikou starost o Němce a o českoněmeckou koalici, totiž o možnost, aby aspoň část Němců mohla tvořit zde společnou vládu československé republiky. Já dokonce nechci podceňovati mravní význam něčeho takového - budiž mně to vzdáleno - já dokonce nemám žádné touhy, abychom vždycky a na věky měli snad nějakou irredentu v Čechách, ale já jsem pevně přesvědčen, a pánové z německé strany mně ve vnitru srdce dají za pravdu, že k tomu, abychom nemusili mluviti o té irredentě, a k tomu, aby oni přilnuli alespoň tolik k té československé republice, abychom mohli bez bázně a strachu seděti v jedné většině a snad v jedné vládě, k tomu jest ještě hodně daleko. Nemohlo býti větších, řekl bych avancí, které se Němcům dělaly, jaké jste dělali nyní po volbách a zde. A jaká byla odpověď? Tu odpověď jste dostali především při volbě presidenta, o ní se nebudu déle zmiňovati a rozšiřovati. Pánové s německé strany, kteří mají trochu smyslu pro takt, mne sami přiznají, že to nebylo zrovna chování, které možno nazvati takovým, jakého by si zasloužil zrovna president Masaryk.
Pro mne jest daleko důležitější to, co zde řekli zástupci Němců a také Maďarů, co zde řekli pan dr. Lodgman, pan Seliger a pan prof. Kafka. Budu se hlavně zabývati vývody pana kol. Lodgmana, a sice proto, poněvadž pan dr. Kafka jednak sám prohlásil, že jeho klub pokrývá svými podpisy deklaraci německou, a na druhé straně také proto, poněvadž přece jen to, co řekl, byla jen drobnomalba, a jen v celku bych se chtěl o tom zmíniti. Pan dr. Lodgman mně dojista nebude vyčítati a nebude mně to míti ve zlé, když řeknu, že se mně taktika pana kol. Seligera zdá býti nekonečně chytřejší, než ta jeho. A já bych při té příležitosti chtěl také říci, že se mne zdá, že s našeho českého stanoviska jest také pan kol. Seliger tisíckrát nebezpečnější než jest pan dr. Lodgman. My jsme dobří lidé náramně dobrosrdeční, a když na jedné straně vidíme, že nám někdo to neříká již tak docela - odpusťte, že to tak řeknu - po lopatě, jak to říká pan dr. Lodgman, když to trochu zaobalí jako pan kol. Seliger, jsme z toho náramně šťastni. Já myslím, že by bylo dobře, abychom si hlavně analysovali methodu pana posl. Seligera i dra Lodgmana. Přece není nejmenší pochybnosti, o tom se zde nebudeme příti, a jsem pevně přesvědčen, že mně nebude žádný odporovati, tím více, jestliže to páni neříkají tak docela otevřeně, zde v této síni, tím otevřeněji to říkají venku na schůzích, že to, co chce pan dr. Lodgman a co chce pan Seliger, se nejen podobá jako vejce vejci, nýbrž že jest to naprosto jedno a totéž. I pan Seliger i pan Lodgman chtějí jedno. Chtějí tak zvané sebeurčení a to sebeurčení do pravé češtiny přeloženo znamená naprosté odtržení od nás a spojení s Německem. (Tak jest!) To jest tak jasné, že vůbec o tom nemůže býti sporu mezi námi, a já myslím, že páni Němci budou tak otevřeni, že mně alespoň v duši řeknou, že mám úplně pravdu. Ovšem Němci se velmi změnili. Člověk je v jejich demokratičnosti a svobodomyslnosti ani nepoznává. Jak teď pravím, jedno chtějí, ale pan kol. Seliger chce tomu jinou cestu, ale jest při tom náramně opatrný, aby nezadal svému sebeurčovacímu stanovisku. Já jsem ho s velikou zálibou poslouchal a mne velmi napadlo, jak neobyčejně podškrtává slova "unmittelbar" a "zunächst". To že on "unmittelbar" a "zunächst" chce pracovati se socialisty druhých národů k socialisaci tohoto státu, to jest vlastně celé tajemství taktiky pana kol. Seligera.
Myslíte, že to chce jenom k vůli socialisaci? Ba ne! Socialisace je pro německé socialisty a pro pana kolegu Seligera nejbezpečnější cesta k sebeurčení.
Že se tak v tom neklame, toho je nejlepším důkazem, že pan kolega Skalák již velmi ochotně ukazoval k tomu cestu, a že panu Seligerovi docela dobře a jasně řekl před námi přede všemi, že to, co on chce, našlo v jeho srdci velmi teplý ohlas a že jistá část našich socialistů docela ochotně by po této cestě šla. Jsme zde před velikým problémem třetí internacionály. Páni z levého křídla naší soc. demokracie jsou pro třetí internacionálu! Konečně budiž, my nemáme žádného práva, abychom jim to vytýkali, to jest věcí jejich, ale jedno bych prosil, aby si byli velmi jasni, co dělají. Třetí internacionála s vládou proletariátu může býti velice lákavou pro každého, kdo chce vítězství proletariátu. Já nechci pochybovati o upřímnosti a dobré vůli, ani nechci pochybovati o idealismu, který snad někde se za tím skrývá, ale přece bych prosil, abychom věděli, co znamená třetí internacionála a její vítězství. To znamená spojení národů a ne spojení států, poněvadž třetí internacionála států neuznává. (Výborně!) To znamená, že když vy půjdete do třetí internacionály, musíte dělat to, co doufá Seliger, totiž, že ani chvíli nemůžete Němce držeti v Čechách a že musíte je dát Německu a Maďary musíte dát Maďarsku. To je jasná, určitá cesta. Vy velmi dobře pamatujete se na to, jak se s vámi ve druhé internacionále zacházelo, jak jste si těžce musili dobývati poněkud jen právo uznání, jak s vámi tam opovržlivě zacházeli pod vůdcovstvím Němců. (Posl. Stivín: Vy jste se nám při tom posmívali!) My jsme se vám, pane kolego Stivíne, neposmívali, nýbrž my a všichni vážní lidé mezi námi přímo vítali váš boj, který jste tam vedli, a byli jsme hrdi na to, že naši čeští socialisté mají tolik národního cítění, že si to nedali líbiti, jak se tam s vámi zacházelo. Víte dobře, jak to u nás v Čechách jde a jak se vede veřejná diskuse. Ale to byla druhá internacionála. Třetí je daleko horší. Když myslíte že ne, podívejte se. (Hlas: Když proti ní mluvíte, tak pro ni agitujete, pane doktore, to jest nejlepší doporučení!)
Nemám nic proti tomu, možná, poněvadž vždycky bylo zvykem, když Kramář řekl "a", že se musí dělat "b", to je jisté. Na to jsem již zvyklý. Ale to mně nemůže vaditi, abych to také někomu jinému kromě vás, kteří jste zde v Čechách, neřekl, aby věděli, jak se mají na věc dívat, poněvadž vy jim to neřeknete. Musí přijít někdo jiný, aby to řekl. Tedy prosím, co je třetí internacionála? Může míti třetí internacionála vůbec nějakého smyslu pro malé národy? (Hlas: Ano!) Ne, prosím, ve třetí internacionále rozhodují jenom čísla a počet, jako v celé socialistické politice rozhoduje počet. Tam tedy budou rozhodovati veliké národy ještě daleko víc, než v druhé internacionále. Tam pro národní cítění, pro národní utrpení nebudou míti pražádného smyslu, tam budou míti smysl jen pro utrpení proletariátu a panství proletariátu. Jestli chcete, řeknu vám příklad. Což pak jste nečtli v poslední době debaty ve francouzském parlamentu, kde se mluvilo o rakouské smlouvě? Vždyť to je zajímavé, kdo tam mluvil pro udržení Rakouska. Tam byl pro udržení Rakouska zástupce socialistů pan Sombat a na druhé straně zástupci krajní pravice (Hlas: Monarchisté!), kteří chtěli Rakousko monarchistické. To je to neobyčejně zajímavé.
A pánové, podívejte se, jakým způsobem se mluví o Němcích a německých požadavcích mezi krajní levicí v Anglii, a snad také, jak pan Trocký mluvil o našich legionářích. Ve třetí internacionále není zachování celistvosti naší republiky. O to jde. Tedy v této příčině snad by bylo přece jen dobře, abychom se netajili tím, co znamená to zvaní pana kol. Seligera k tomu, abychom jenom spojili se k socialisaci a socialistickému vládnutí. Pan kol. Skalák mně odpustí, ale já jsem málokdy měl takový pocit vlastního ponížení, jako když jsem slyšel to, co on mluvil o míru st.-germainském, když přizvukoval Němcům, že je to mír nespravedlivý, poněvadž byl proti sebeurčení a bez účasti Němců. (Poslanec Skalák: Řekl jste, že mír st.-germainský je nespravedlivý!)
Račte odpustiti, nechtěl bych, aby to bylo vykládáno jako s těmi střívky v "Reformě". Tady člověk nesmí nic říci, poněvadž vždy se všecko hodně zkroutí. Když jsem předevčírem měl mluviti - je přirozeno, že člověk se nemůže už dočkati, aby si řeč odmluvil - vešel jsem dovnitř a slyšel jsem, že mluvil pan poslanec Mlčoch o střívkách. Řekl jsem, že jsem žádostiv, zdali to bude krátké střívko na uzenky či dlouhé na klobásy. A z toho snad špatného vtipu pak udělali pánové, že prý jsem se stavěl nepřátelsky proti řeznickému stavu. (Veselost.)
To jsou velmi těžké věci. Nyní zase pan kolega Skalák jinou věc, kterou jsem řekl, úplně zkresluje. Já jsem řekl, že v jednom bodě je st.-germainský mír nespravedlivý k nám, totiž že žádá od nás plebiscit na Těšínsku, a ne že st. germainský mír v celku je nespravedlivý, nýbrž jen v tomto bodu. Tedy, abychom si dobře rozuměli. Já řekl, že jsem cítil jisté ponížení. Kdybychom bývali byli bojovali za násilí, nadvládu, kdybychom nechtěli osvobození od 300letého útisku, kdybychom neměli tolik práva svým utrpením, abychom žádali svoje, pak mohl bych snad souhlasiti s p. kol. Skalákem. Ale přece mně přizná, že jsme měli jisté příčiny, abychom žádali, aby konečně s nás sňaty byly ty okovy, pod kterými jsme úpěli tak dlouho. Pan kol. Skalák po všech zkušenostech, které jsme měli s Němci ve starém Rakousku a které on snad necítil - nevím, zdali byl centralista anebo ne, ale pánové z centralistické jeho strany nikdy ty věci necítili - se diví, že jsme chtěli, abychom si republiku mohli ustrojiti tak, abychom se nemusili rváti o každý kousek se svými krajany německými. Je v tom nějaká nespravedlivost pro pana kol. Skaláka? A může on spravedlivě jako Čech říci, že jsme v čemkoliv anebo v něčem ukřivdili Němcům? Musí již odpustiti, že opravdu nás všech, kteří ještě cítíme upřímně česky, se to dotýká velmi smutně, když takovým způsobem hnal vodu na mlýn Němcům.
Vidíte, já zrovna se divím p. kol. Skalákovi, že on jako zástupce dělnictva o takových věcech mluví. Co pak to nebyly u nás české menšiny, zejména dělnické, které nejvíce trpěly od Němců jejich násilím?
A měli jsme dělati mír takovým způsobem, aby zde v Čechách nikdo nebyl utlačován, jen ty naše menšiny, kdybychom ponechali Němcům ono právo sebeurčení, které oni chtějí? To není přece možné. Ale jak pravím, není tedy dobře p. Seligerovi takovým způsobem nadbíhati a ukazovati, že cesta, kterou on jde, jest schůdná, neboť není nejmenší pochybnosti, že, jak jsem pravil, to, co chce p. kol. Lodgman a Seliger, jest jedno a totéž, jen že p. kol. Seliger k tomu chce jíti socialisací a kol. Lodgman by k tomu potřeboval novou světovou válku. A proto také říkám, že to, co chce p. kol. Lodgman, jest daleko méně nebezpečné, než to, co chce p. kol. Seliger, že jest cíl obou bližší a možnější, když budeme dělati uvnitř Čech politiku tak, jak ji děláme, když budeme říkati, že jest hlavní věcí socialisace Čech a ne hlavní věcí udržení Čech a jejich samostatnost. (Výborně!)
A nyní chtěl bych odpověděti na některé věci v prohlášení p. kol. Lodgmana. Pan kol. Lodgman ve svém prohlášení urbi et orbi tvrdí, že jsme oklamali dohodu. Musím proti tomu protestovati a protestovati velmi energicky. On tvrdí, že dohoda nebyla informována. Neměl by přece zapomenouti, že tu sedí někdo, kdo byl celý rok v Paříži, a neměl by zapomenouti, že my velmi dobře víme, jakou cestou Němci informovali dohodu. P. kol. Lodgman velmi dobře zná amerického profesora ve Vídni, který se poctivě staral o to, aby dohoda byla informována tak, jak se to hodilo p. kol. Lodgmanovi. P. kol. Lodgman dobře ví, že následkem těchto jeho informací měli jsme s jisté strany návrhy, aby nám bylo vzato celé Chebsko a Loketsko a aby nám byla vzata velká část jižních Čech a mezi tím i Znojmo. Pan kol. Lodgman nemá nejmenšího práva říkati, že by dohoda byla falešně informována, neboť jestli jsme dohodě řekli, že číslice oficielní rakouské statistiky nejsou pravdivy, že jsou klamem, podvodem a násilím, měli jsme k tomu všecko právo; že jsme na druhé straně řekli dohodě, že to není pravda, že Němci byli v Čechách vždycky tam kde jsou nyní, že jsme měli právo říci, že jsou ti Němci v Čechách tak, jak jsou v tom velkém rozsahu, hlavně od té doby, kdy jsme podlehli na Bílé Hoře v boji za práva a svobodu vyznání víry a národnosti, v tom nebylo s naší strany žádného lhaní. Přece není nutno, abychom vyhověli pravdivosti tím způsobem, že bychom mezi dohodou šířili všecko to, co o té věci mluvil p. Dr. Bachmann, "Der Verein zur Geschichte Böhmens", či jak se to jmenuje.
V této příčině nesmí se nám vyčítati ani toho nejmenšího, že bychom byli jakýmkoliv způsobem chtěli dohodu oklamati. Jak to bylo pravda, o tom se můžete přesvědčiti na Znojemsku. To Znojmo, které jste nám chtěli vzíti jako německé, to se ukázalo při sčítání lidu velkým procentem naším. Vy ovšem říkáte, že to jsou vojáci. Račte odpustiti, abych vám něco o těch vojácích řekl: Kdybyste neříkali, že neuznáváte Československou republiku, že neuznáváte St.-Germainského míru, kdybyste chtěli naši republiku, pak byste měli také německé vojáky a my bychom neměli žádné příčiny posílati do německých měst české vojáky. To jest přirozeno. Ale dokud se musíme brániti proti vašemu irredentismu, musíme posílati na obranu své země vojáky do vašich měst a ti čeští vojáci musejí míti právo hlasovací, to jim nemůžete přece odpírati, vy, kteří jste od 28. října vzali na sebe tak demokratický háv. Nevím tedy, co nám můžete vyčítati. Vy říkáte také, že jsme neřekli velmocem, co chtějí Němci v Čechách, že jsme je v tom oklamali, a dokonce jako důkaz toho uvádíte mírovou smlouvu. Já jsem se neobyčejně divil, když jsem slyšel p. kol. Lodgmana a p. prof. Kafku říkati, odkud se to vzalo, že jsme nějakým způsobem oklamali velmoci, jako by Němci v Čechách byli chtěli s námi utvořiti Československou republiku. Nás to nikdy nenapadlo. Vždyť velmoci znaly trochu historii Rakouska; ačkoli dlouho si jí nevšímaly, přece v posledních letech, dík tomu, že jsme se starali o to, aby velmoci věděly, co se zde děje, věděly dobře, jak to bylo, kdo Rakousko vedl na cestu záhuby.
Ony věděly dobře, že to byli Němci, kteří chtěli panovati, ač měli menšinu, že to byli Němci, kteří tleskali každému utiskování, že to byli Němci, kteří roztrhli tuto říši na dvě části, aby mohli na jedné straně dáti Maďarům úplnou volnost, aby tito mohli tlačiti naše ubohé Slováky. Velmoci věděly, že z tohoto dualismu vyšel potom maďarský imperialismus, zejména, že byla to rakousko-maďarská politika, která tak úžasně nízkým způsobem týrala ubohé Srby, ony věděly, že z toho povstala světová válka. To jsme nepotřebovali říkat. O tom věděl celý svět, o tom jsou velké knihy napsány. V tom směru jsme tedy neoklamali nikoho. Jestliže se dovoláváte textu mírové smlouvy, jest zajímavo, z čeho? Tu jest jisté nedorozumění, které, dovolte, abych vyložil. V odstavci druhém, v úvodu k mírové smlouvě, jest:
"Considérant que les peuples de la Boh@eme, de la Moravie et d'une partie de la Silésie, ainsi que la Slovaquie, ont décidé de leur propre volonté de s'unir et se sont en fait unis..."
V českém překladě to jest: "... hledíce k tomu, že národy Čech, Moravy a Slezska, jakož i národ Slovenska, se z vlastní vůle rozhodly spojiti se a skutečně se spojily..."
Abych vám to vyložil, vlastně ne vyložil, nýbrž dokázal to z toho, co to jest "le peuple" a "les peuples": "Les peuples" znamená český národ v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. To jest vidno z kontradikce "les peuples" a "le peuple", národ na Slovensku.
Velmoci velmi dobře věděly, že na Slovensku není jen národ slovenský, že jsou tam také Maďaři a Němci. To věděly velmoci náramně dobře, poněvadž nám výslovně a vědomě tyto Maďary přiřkly. Když tedy ony řekly "le peuple" národ Slovenska, jest jasno, že tím myslely jen národ, který byl nositelem myšlenky Československa, totiž Slováky. Tedy to jest jasno. (Posl. dr. Kafka [německy]: To je šroubovaný výklad!) Odpusťte, pane profesore, já jsem také trochu jurista a k tomu mám snad ještě něco jiného pro svůj výklad, a je to jistě malá přednost, kterou se ovšem nechci chlubiti, ale byl jsem při tom, když se mírová smlouva dělala a také jsem ji podepsal. (Místopředseda Buříval přejímá předsednictví.)
Myslím tedy, že musíme se dívati na rozdíl mezi "les peuples" a "le peuple". (Posl. Špaček: Vy jste poraženi a dost!) Račte odpustit, to vám řeknu až potom o těch poražených. Interpretaci juristickou nechci podpírati tím, že jste poraženi. To ne. Já chci interpretovati čistě juristicky. Prosím tedy, abyste si ujasnili rozdíl mezi plurálem a singulárem, a potom uznáte, že nechtěla dohoda ve smlouvě říci nic jiného, než to, že národ z Čech, Moravy a Slezska a národ Slovenský utvořili tu jednotu. Velmoci to ani nemohly říci jinak. Ony zde citují, že se dříve spojily a že uznaly jejich neodvislost a samostatnost. Tu přece nebudete imputovati zástupcům velmoci, aby byli oni tvrdili, že dali ještě za války tu samostatnost také Němcům! Koho by tím chtěli obelhati? Sebe? To přece není možno. Vždyť přece velice dobře věděli... (Posl. dr. Kafka [německy]: Historie!) To není žádná historie, nýbrž to je historie posledních let, roku 1918 - když byla Francií, Anglií a Wilsonem uznána samostatnost Čech ještě za války s Rakouskem, byla ve francouzském přípise ministra Pichona určitě v historických hranicích uznána samostatnost pro nás, ne pro vás. Přece nemohli vám uznávat samostatnost, když vy jste na ně pod Verdunen ještě stříleli z rakouských děl? To není možné. Musil jsem se tím zabývat, poněvadž mě to zaráží, odkud to přišlo, že nám vytýkáte věrolomství a klamání dohody, že jste také vy chtěli naši samostatnost. Ani nás nenapadlo. Vždyť se nás mnozí ze zástupců velmocí často ptali: "Co budete dělati s Němci, oni nechtějí s vámi býti!" A my jsme jim prostě řekli, že už nějakou tu těžkost sneseme a že my tu úlohu na sebe vezmeme a že toho nezasluhujeme, aby nám kdo trhal tisícileté království a hranice. A mohu vám říci, že bylo rozhodnuto zejména na návrh Clemenceaua, že nám mají býti zachovány historické hranice. Tak se věci mají.
My jsme se nedopustili žádného porušení loyality a ubezpečuji vás, že zejména já bych nikomu nic neskrýval. V té příčině mě dosti dobře znáte, že na všecky pochyby jsem odpovídal, že víme, co si na sebe béřeme, ale že jsem přesvědčen, jestli budeme dělati dobrou politiku, že to také sneseme. Já musím tady říci, že nechápu, jak si to všecko Němci mohou tak vykládat. Ale německá logika jest vůbec zcela zvláštní, které my nepřivykneme. Před 28. říjnem by to bylo vůbec Němce nenapadlo, mluviti o sebeurčení, dokud si mysleli, že maďarský regiment nás postřílí. Kdepak by je napadlo o tom mluviti. Ale jakmile bylo 28. října, úplně se přebarvili. Najednou se stali těmi největšími demokraty a začali horliti pro 14 bodů sebeurčení národů. Je to skutečně pravda, že spojenci miliony lidí obětovali, že miliony lidí se ochudily, že Francie přivedla v bídu a nouzi nejbohatší krajiny své země proto, aby měli Němci své sebeurčení, aby se vyplnil pangermánský sen o spojení všech Němců? To je přece trochu silné! Považujete nás a také spojence za tak naivní? Jestli si však myslíte, že se vašimi žalobami svět pohne, pak vám řeknu, že se trochu mýlíte. Napřed musíte, prosím, smýti stopy všeho toho, co udělala vaše vojska, kam jejich noha stoupla, musíte smýti stopy barbarství z Belgie, severní Francie, ze Srbska a Rumunska. (Výborně! Potlesk.) A potom by svět věřil vaší spravedlnosti, vašemu demokratismu. Vy mluvíte o právu. Ale odpusťte, to je přece jen také trochu silné. Vy, kteří jste v celé naší historii nežili ničím jiným, než násilím nad námi! Sám pan profesor Kafka musil doznati, jak spravedlivý jsme udělali volební řád. A jestli říkáte, že jsme Praze dali o několik mandátů více, uvidíte, že za pár let bude to málo mandátů, poněvadž Praha tak vzroste. Sám pan kolega Kafka musil uznati, že jsme dali Němcům rovné s námi zastoupení a že jsme jim neukřivdili. A jak vy jste se k nám chovali? Vaše panství byla vláda minority nad majoritou. Ještě r. 1907, když jsme mluvili o všeobecném hlasovacím právu, musili jsme na to přistoupiti, abychom zachovali našim širokým vrstvám volební právo, že jste dostali v Čechách více, než vám patřilo. A vy dnes budete mluviti o porušeném vašem právu? To jest skutečně něco, čemu dobře nerozumím. (Hlas: Ale rozumíte také!) Ovšem že rozumím, až příliš dobře!
Vy mluvíte o tom, že někde byla porušena garanční smlouva na ochranu minorit. Kde? Co? Co pak jsme vám nedali dobrovolně tisíckrát více, než co máte tam? Co pak nečtete, že máte právo jen u soudů, a my vám je dali všude? Víte velice dobře, a pan kol. Kafka to musel uznati, že já, o kterém se říká, že jest šovén, byl jsem ochoten dělati i další koncese. Ale nemohl jsem dělat koncese, když jsme nedělali podrobný zákon. Musili jsme státi na principu co možná nejostřeji vyjádřeném, poněvadž jsme věděli, kdybychom to neudělali, co byste z každé nejasnosti udělali potom vy. Vy celému světu budete mluvit o sebeurčení o svých právech, bůh ví o čem. Jest-li to komu špatně sluší, pak je to vám. Jak nám můžete upírati právo, že jsme si v revolučním shromáždění tvořili svůj stát? Dělali jsme ten stát s vámi a pro vás? Nedělali jste to nejhorší proti nám? Nekřičeli jste, že se zboří svět, když byla udělena amnestie? Bylo vám těch šibenic někdy dosti? Nehrozili jste nám těmi nejhoršími věcmi? Každý jest pamětníkem toho, co Němci říkali, co bude v Čechách, až Němci vyhrají. Jen si přečtěte, co se i psalo s vaší strany! A nyní se divíte, že my jsme si sami chtěli ustrojiti ten stát? Vždyť my jsme si jej vydobyli proti vám svými obětmi. My jsme zaň trpěli. My jsme také něco udělali pro tu svobodu. Kdyby nebylo našich hochů na Sibiři, kdyby nebyli uzavřeli Sibiř Němcům, kdybychom my nebyli demoralisovali rakouskou armádu, takže nastalo shroucení fronty na Piavě, nevím, zdali by byla válka tak brzy skončila. A to všecko nebylo bez nebezpečí. Vždyť vy jste uměli stavět šibenice a bylo vám jich vždy málo! Když jsme tedy potom chtěli si ten stát ustrojiti tak, jak jsme my toho potřebovali, pak to nebylo žádnou křivdou proti vám, nýbrž konsekvencí toho všeho, co jste dělali vy, a vy nemáte nejmenšího práva, abyste na to naříkali. A já se vás ptám: mohli byste vy někde jinde najíti tolik spravedlivosti, jako my jsme jí měli k vám? Křivdili jsme vám v tom nejmenším? To je pravda, že jsme vám sebeurčení nedali, ale my vám je také nedáme, poněvadž víme, co jest vaším sebeurčením. To jest násilí nad našimi menšinami. To je nemožné, nehledě k tomu, že jest vaše sebeurčení první stupeň ke spojení s Německem. Ale jinak máte veškerá práva, která máme my. O útisku nemůžete vůbec mluvit a v nejmenším si stěžovat. Tak demokratickou a spravedlivou ústavu, jako máme my, nenajdete nikde. Nechápu tedy, jak je možné mluviti, co vy světu namlouváte. Zase již čtu marně smlouvu a nemohu tam najíti to, co říkáte a co říkal pan prof. dr. Kafka, že vám smlouvou bylo zaručeno, že budete účastni také na tom, jak se ustrojí stát. Kde? Z čeho to můžete interpretovati? Myslím, že se tu ukazuje, jak jest nebezpečno, když se tak extensivně interpretuje smlouva, jako jsme to začali s tím pověstným "oficiální". To je cesta, kterou jsme ukázali, a páni Němci po ní jdou. V této příčině však marná bude každá vaše snaha, abyste to dokázali. Vy zde slavnostně prohlašujete, že tento stát, tato vládní forma jest pro vás nerozřešený problém, že neuznáváte smlouvu. Řeknu vám docela upřímně, že jak díváte se na náš stát, na naši vládní formu a smlouvu, to jest vaší věcí. My vás nutit k tomu, abyste se dívali jinak, naprosto nebudeme. Ale jestli někdo po těchto prohlášeních se strany německé chce ještě doufat v to, že v nejkratší době bude možno utvořiti českoněmeckou koalici, ten odpusťte, bych řekl, představuje trochu pathologický zjev endemické choroby, věčného strachu před Němci. V této příčině musím říci, že my se tak s naší strany na tuto věc nedíváme. Jestli konečně nechcete náš stát uznati, neuznejte ho, my z toho nevyvozujeme důsledky, že vás musíme za každou cenu usmiřovati, že vám musíme za každou cenu učiniti možným, abyste s námi chtěli žíti. My neuděláme nic víc, než co jsme udělali, a sice proto, poněvadž jsme pevně přesvědčeni, že jsme násilí a nespravedlivosti proti vám nespáchali. Ale jinak je to vaší věcí. Já vám řeknu jedno a to budu stále opakovati proti tomu, čím nám hrozíte; proti vaší irredentě jest jediná spása. Ne běhání za vámi, nýbrž pořádek u nás a síla uvnitř. A když budeme silni a jednotni jako národ, pak se vás nemusíme báti. Tedy v této příčině, jak říkám, nenapadne mne, abych bral tak neobyčejně tragicky to, co vy říkáte.
A nyní dovolte mi, abych se podíval ještě na to druhé. To, co vy stále říkáte, že máte právo na sebeurčení, že se toho práva nikdy nevzdáte, mne jest trochu divné. Když president Wilson prohlásil těch čtrnáct bodů o sebeurčení, vaší největší starostí bylo, abyste dostali 3 české lidi, kteří by vám slavnostně podepsali, že odmítají, jak to duchaplně řekli, insinuaci pana presidenta Wilsona. Vy jste byli rozhodne proti sebeurčení, poněvadž vás jakživo ani nenapadlo dáti nám sebeurčení, když vyhrajete. To jest velmi jasné. Vy jste nám řekli, co chcete; vy jste chtěli míti Německé Rakousko, spojené na vždycky s Německem, aby tak byly vyplněny pangermánské sny. Vy, kteří jste byli vždycky proti sebeurčení, najednou chcete od nás sebeurčení. Proč? Protože jste si ho zasloužili? Proto, že to bylo ve čtrnácti bodech? Ale račte odpustiti! Těch čtrnáct bodů nebylo pro národy, kteří byli utlačovateli, nýbrž pro národy utlačované. Vy jste to nepřijali jako dobrodiní, nýbrž vy jste to musili přijmouti, poněvadž jste byli poraženi. Vy jste válku nejen začali, nýbrž začali jste ji s úmyslem docela jasným, abyste upevnili německé panství na světě, abyste byli prvním národem světa. To jest tak jasné, že nemůžete to ani v nejmenším popírati. Když to potom dopadlo špatně, tu chcete míti pro sebe právo sebeurčení, které vybojovali spojenci pro nás utlačované strašlivými obětmi. To přece není dobře možná. Vy máte právo ve smlouvě určené, co se týče práv menšin. My tato práva budeme respektovati, a to tak, abyste viděli, že se nechceme držeti na písmeně zákona, nýbrž že dáváme ochotně daleko více, my nechceme nikoho znásilňovati, ale to všecko, co zde bude, nebude záviseti od vašeho práva sebeurčení, nýbrž od dobré vůle naší, českého národa. To záviseti bude od toho, jak vy se budete chovati, já neříkám k nám, toho od vás nežádáme, nýbrž k československému státu. V této příčině myslím, že by bylo zbytečno, abychom tak mnoho si brali k srdci to vaše mluvení o sebeurčení.